HTM - 2. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Tato myšlenka umlčela všechny ty naříkající a ječivé myšlenky v mé mysli. Celé měsíce se mě neustále někdo pokoušel poslat na věčnost, ale jestli se konečně neseberu, tak bude na mém náhrobku stát: UTOPILA SE VE VANĚ. Ne, to v žádném případě, to nedopustím.

Ale v tomto ohledu jsem neměla na výběr.

Čím víc jsem se snažila vymanit se z té strnulosti, o to méně jsem se mohla hýbat. Připadala jsem si jako někdo, kdo buší do víka rakve zevnitř. Křičela jsem, ale z mého ochrnutého krku nevyšlo ani pípnutí.

Nejhorší bylo to ticho. Smrt jsem si vždycky představovala hlasitou: výstřely, exploze, hromy a řev. Ale ne takovou děsuplnou absenci jakéhokoliv zvuku, která mě obklopovala jako rubáš. Slyšela jsem jen vodu, jak pleská o okraje vany, jako tikot hodin, které mi odpočítávaly sekundy, které mi ještě zbývaly.

Najednou se mi v mysli ozval přísný hlas: Zhodnocení, Zvážení, Akce. Chvíli mi ta slova v hlavě jen tak visela a odmítala nabýt významu. Poté jsem si vzpomněla na Pritkinovy tři poučky. Sáhla jsem po nich jako po záchranném lanu, než mi vyklouzne a zmizí v bílé pěně mé paniky.

No dobře, pomyslela jsem si divoce. Zhodnocení. Kde byl problém? Byl tu ten nedostatek vzduchu – nemohla jsem dýchat! Zvážení. Co bych mohla udělat, abych problém vyřešila? Nic. Ne, dokud mě mé tělo odmítalo poslouchat, dokud jsem měla pocit, jakoby ho řídil někdo jiný…

Moment. Nemusela jsem se fyzicky hýbat, abych použila své schopnosti. Byly nezávislé na mé lidské schránce. A pomocí svého zvláštního daru bych mohla…

Vyskočila jsem, ještě než jsem myšlenku dotáhla do konce a objevila se s nahým zadkem asi půl metru nad mramorovou podlahou. Zemská přitažlivost se postarala o zbytek, ale než jsem dopadla na studené kachličky, tak se mi podařilo popadnout dech. Následovalo mě asi sto padesát litrů vody. V panice jsem s sebou při skoku vzala obsah vany a ten teď proudil přes dlažbu, promočil kobereček a jako miniaturní tsunami udeřilo do stěny.

Nic z toho mě nezajímalo. Ležela jsem na zemi a lapala po dechu, zatímco se vedle mě vznášel Billy. Teď už vypadal trochu ustaraně, všimla jsem si, ale tato myšlenka mě okamžitě opustila, když se mi kolem krku ovinula ruka. Jak jsem si o pár sekund uvědomila, byla to má vlastní.

Naštěstí jsem měla malé ruce, a proto neměla ruka, která se mě snažila uškrtit, šanci na úspěch. S trochou pomoci by se jí to mohlo podařit, ale druhá ruka svírala křečovitě držák na ručníky a odmítala ho pustit. Zírala jsem na to, omámená a neschopná uvěřit a mé doširoka otevřené modré oči mi v zrcadle vracely pohled.

Co to, k čertu…?

Slova se mi ozvala v hlavě, jakoby pocházely ode mě, ale jejich původ byl někde jinde. Po nějaké chvíli jsem pochopila, že Billy vklouzl do mého těla, tak, jak to dělal, když se krmil – a získal tak přístup k mé síle. Nelíbilo se mi to, ale naučila jsem se to vydržet. Tentokrát jsem ho přivítala s metafyzickým objetím a úlevou jsem se málem rozvzlykala.

Pomóc!

Jak ti mám pomoct?, zeptal se. Co se stalo?

Posednutí. Toto slovo mě překvapilo, jelikož mé Já to ještě stále nepochopilo. V uplynulých měsících jsem v této oblasti nasbírala docela dost zkušeností, protože to byla jedna z hlavních zbraní Pýthie, ale doteď se ještě nikdy neobrátila proti mně.

Takový zážitek bych si ráda odpustila.

Posedlá čím?, zeptal se Billy.

To kdybych věděla! Dělej něco!

Ano, ale to závisí z větší části na tom, co tu posedlost způsobilo…

Billy!

No dobře, no dobře. Uklidni se, Cass, to zvládnu, ujistil mne. O okamžik později ho ze mě něco vystrčilo a on letěl skrz celou koupelnu a stěnu ven.

Sledovala jsem, jak zmizel. Na tváři měl komicky udivený výraz. Příliš pozdě jsem pochopila, kdo kontroloval mou druhou ruku. Okamžitě ochrnula a přidala se ke škrtící party na mém krku. Kupodivu to nebyl můj největší problém. Jen pár bytostí mělo schopnost posednout člověka. Patřili k nim duchové, ale pokud nebyli vítáni, tak jak jsem to dělala s Billym, tak se museli probojovávat skrz obranné linie schránky. Což znamenalo, že když duch konečně prorazil, tak byl velmi oslabený. Pokud se mu to vůbec podařilo.

Ale to Něco ve mně nebylo vůbec slabé. Vyhnalo to Billyho a současně mě to drželo pod kontrolou a toho by nebyl duch schopný. To omezilo možnosti na Ó-jsem-v-háji.

Jako na potvrzení se držák ručníků převrhl a pokusil se mi rozbít lebku. Má ruka už ho nedržela – žádná ruka už ho nedržela -, ale ta věc přesto chytla amok. Rozbilo to zrcadlo nad umyvadlem, odrazilo se, narazilo do vany, roztříštilo sklo s koupelovou solí a celé podlaze propůjčilo zářivou růžovou barvu. Rámus stačil k tomu, aby probudil mrtvého a jeden z nich zabušil na dveře.

„Miss Palmer? Je všechno v pořádku?“

Ten hlas jsem neznala, ale to bylo jedno. Stejně jsem nebyla schopna odpovědět. Myslela jsem jen na to, jak se k tomu hlasu dostat. Upíři pravděpodobně nevěděli o posedlosti víc než já, ale měli by být schopni mi z krku odlepit ty zatracené ruce. Pokusila jsem se skočit, ale tentokrát se nic nestalo. Možná to bylo tím, že se místnost začala točit, před očima se mi zatmělo a já padla na kolena.

Poté se vrátil Billy a vypadal dost naštvaně.

Vklouzl do mě a okamžitě jsem ucítila, jak mi něco odebírá sílu.

Ty si teď dáš obídek?, zeptala jsem se nevěřícně.

Potřebuji energii, Cass, abych mohl s tou věcí bojovat! A moje nádrž je skoro prázdná.

Domníváš se snad, že ta má je plná?

Billy neodpověděl a já cítila, jak ztrácím stále víc energie.

Ale o okamžik později mi ruce odletěly z krku, jakoby se tam popálily. Najednou jsem mohla dýchat. Zůstala jsem na zemi, protože jsem se cítila příliš slabá na to, abych vstala a soustředila se na dýchání. Chrčela jsem skrz hrdlo, které se smrsklo na poloviční průměr. Motala se mi hlava a bylo mi děsně špatně, ale nejraději bych se úlevou rozplakala, kdybych měla pod kontrolou aspoň své oči.

Naneštěstí se protočily a nechtěly se vrátit do své normální polohy.

„Miss Palmer?“ Upír už zněl dost znepokojeně, ale dveře zůstávaly zavřené.

Proč nejde dovnitř?, zeptal se Billy naštvaně.

Nechce mě rušit.

Ty a to tvoje zatracené soukromí!

Odpověď jsem si odpustila, protože měl Billy pravdu. A protože jsem najednou opět mohla cítit své nohy. Vlastně by mě to nemělo překvapit. Udržovat tělo pod kontrolou, které mu nepatří a nechce poslouchat, nebylo lehké. Ať už mě mělo v područí cokoliv, očividně to nemohlo bojovat zároveň s Billym a zároveň kontrolovat všechny mé končetiny.

Pro mě to velká výhra nebyla, ale bylo to to jediné, co jsem měla. Zvedla jsem se na nohy a zkřivila obličej, když jsem si rozřízla nohu o střep a málem jsem zakopla o srolovaný kobereček. Snažila jsem se nepropadat panice, ale nahá a slepá, vydaná nepříteli napospas, o kterém jsem nic nevěděla, jsem se opět cítila jako těsně před utopením. O svém protivníkovi jsem věděla jen jedno: Chtěl mě mrtvou.

A očividně chtěl cíle dosáhnout za každou cenu.

Udělala jsem dva nejisté kroky, když mi nohy najednou ochrnuly, tělo se otočilo a rozběhlo se proti nejbližší stěně. Podařilo se mi trochu pootočit hlavu, což mi zachránilo nos, ale spánek schytal takovou ránu, že jsem se vrávoravě odrazila. To Něco toho okamžitě využilo a opět mě nechalo běžet proti zdi.

Oči!, křičela jsem v duchu a natáhla ruku před sebe, abych náraz ztlumila. Málem jsem si ji zlomila.

Pracuju na tom.

Pracuj rychleji!, křikla jsem, když jsem znovu zavrávorala, tentokrát se mi do cesty dostalo umyvadlo.

Můj bok narazil do tvrdého mramoru takovým způsobem, že budu určitě jedna velká modřina a o okamžik později jsem opět mohla vidět. Normálně by to byla úleva, ale takhle získal můj protivník nazpět vládu nad jednou mou rukou. Naštěstí to byla ta naražená a jehlici do vlasů pustila dřív, než mi s ní mohla vypíchnout oči.

Jehlice spadla, ale zvedla se druhá ruka a držela střep z rozbitého zrcadla, který měl očividně sloužit k tomu, aby mi prořízl krční tepnu. Billy zasáhl včas, ale ruka neklesla, ale zůstala mi hrozivě viset před obličejem, chvějící se námahou, jak o její kontrolu bojovali tři duchové.

Nevěděla jsem, kdo vyhrál, ale obávala jsem se, že to nebyl Billy ani já. Znepokojeně jsem zírala na děsivě ostrý trojúhelník, jak se ke mně pomalu přibližuje a odráží můj obraz: divoce rozcuchané blonďaté vlasy, mrtvolně bílá pleť, vytřeštěné modré oči… a za mým levým ramenem dveře do jídelny. Byly teď blíž a já stále ještě stála na nohou.

Rozběhla jsem se.

Po pár krocích jsem sebou začala cukat a sesula se na zem, ale po cestě jsem zachytila kytku v květináči. Ta dobrá duše spočívala na pěkném malém stojánku, který se překotil a s pořádnou ránou dopadl na podlahu. Tím asi pohár trpělivost strážců přetekl. Dveře se rozletěly, dovnitř vběhli tři upíři a zmateně zůstali stát, když spatřili štíhlou mladou ženu, která byla očividně zaměstnaná tím, jak se snažila zničit celou koupelnu. Pocítila jsem zvláštní tahání a trhání, ale netrvalo to dlouho a něco ze mě vyletělo.

Ticho protrhl výkřik a ve vzduchu se něco mihotalo. Byla to olejnatá, kluzká, odporná, beztvará bytost. Její pach byl ještě horší: hnusně sladká, na zvracení. Vyvolával ve mě neskutečný odpor a očividně nejen u mě.

Upíři se přikrčili a vytáhli zbraně, i když nebylo na co střílet, mě vyjímaje. Přesto se jim podařilo mě nezastřelit, když jsem se prolétla mezi nimi. Své tělo jsem neřídila, ale ta cizí entita také ne. V jídelně jsem padla na zem.

To mi moc nepomohlo!, sdělila jsem Billymu. O sekundu později proletěl střep kolem mne a zasáhl jednoho strážce. Nestačila jsem se ani omluvit, protože v apartmánu vypuklo peklo. Ze servírovacího stolku se zvedla karafa se sklenicemi a rozbila se o zeď za mnou; drahý koňak se rozstříkl do všech stran. Následoval ji příbor a možná by mě nabodl, kdyby přede mne neskočil jeden upír. Poté strhly neviditelné ruce ze stropu lustr a hodily ho mým směrem. Vzalo si mě na mušku křišťálové tornádo.

Billy nás vrhl do obývacího pokoje a za sedačku, což moc nepomohlo. Následně nás překulil pod konferenční stolek. To bylo lepší. Aspoň na chvíli. Skrz skleněnou desku stolu jsem viděla stovku křišťálových střípků, tvořících drahý déšť, ale z této strany jsem měla lepší výhled. To, co jsem viděla… Nevěřícně jsem zírala, protože něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Pro duchy bylo těžké pohnout třeba i jen tak malými věcmi jako kancelářská sponka nebo list papíru. Nestrhávaly garnýže ze zdí a neházely těžkými obrazy po hlavách lidí nebo nerozbíjely okna židlemi. Celá ta věc vypadala jako Amityville Horror. Už chyběla jen krev na stěnách.

Když mi to došlo, zamrkala jsem. A poté jsem stiskla Billyho tak silně, až vykvikl.

Přestaň s tím!

Musíme za Pritkinem, řekla jsem rychle.

Co? Co? Co může on…

To není žádný duch!

A co jako?

Zřejmě máme co do činění s nějakým druhem démona.

A?

Pritkin ví, jak se démoni vyhánějí!

Billy neodpověděl, možná proto, že věděl, že Pritkin je náš odborník na démony.

Nebo mlčel, protože konferenční stolek právě přímo uprostřed praskl. Přetočil nás na všechny čtyři a my vylezli spod stolu na druhé straně, když křišťálový lustr v obývacím pokoji explodoval jako granát.

Pro tento druh aktivity nebyl zkonstruován, ale tucet dřevěných úlomků, poletujících kolem, vypadalo stabilně. A byly mi povědomé. Když jeden zamířil ke mně a přitom narazil do klavíru, poznala jsem ho. Jednalo se o nohu od jídelní židle a já si říkala, proč se ta entita namáhala rozbíjet židle. Teď jsme byli na druhé straně apartmánu, a proto to nedávalo smysl.

Poté jsem uviděla, jak kolem běží jeden ze strážců, pronásledovaný dřevěným kolíkem. Uhnul mu, přinejmenším tou důležitou částí těla a kolík ho zasáhl do nohy místo do srdce. Naštěstí pro upíra, protože ta věc bez potíží probodávala maso a kosti, stejně jako zdi, nábytek a tenké stěny klavíru.

Upíři v mé ochrance byli starší Mistři a za svůj dlouhý život už určitě viděli plno bláznivin. Ale tady to uvádělo v úžas i je. Upíři, kteří byli hrdí na svou sílu a rozvážnost, pobíhali kolem s vytřeštěnýma očima a útočili na poletující nábytek, jakoby si mysleli, že ten problém pochází od něj. Nebo se snažili vyhnout tomu, aby skončili jako upíří šašlik.

Ozývaly se rány a údery, ale kupodivu nikdo nevydal ani hlásku. Já nemohla mluvit a upíři spolu mluvit nemuseli, aspoň ne nahlas. Mohli se dorozumívat telepaticky, stejně jako já s Billym, což jim v boji dodávali obrovskou výhodu. Tentokrát očividně ne.

Jednoho strážce najednou napadlo, že by potřebovali pomoc a vytáhl mobil. Chlapík stál na druhé straně pokoje – já se krčila za klavírem, ale stejně jsem neměla kontrolu nad svými hlasivkami. Řekni mu, aby zavolal Pritkina!, vyzvala jsem Billyho. Billy se o to pokusil a pohnul mou pusou, ale to, co říkal, nedávalo žádný smysl, protože jednotlivé slabiky se mi zadrhávaly v pohmožděném hrdle. Kromě toho byl v apartmánu takový rámus, že by mě ten upír stejně neslyšel.

Tihle upíři jsou noví, řekl Billy. Je možné, že vůbec neví, kdo Pritkin je!

Pak pro něj musíš zajít.

A jak? Skrz tenhle chaos se ke dveřím nikdy nedostaneme!

Já ne, ale ty ano. Ten démon nejde po tobě.

Ano, ale když tě opustím, tak se ta zatracená věc do tebe vrátí!

A jestli mě neopustíš, tak mě dříve nebo později zabije!

Velký rozdíl jsem v tom neviděla.

No dobře. No dobře. Billy zněl, jakoby se snažil zůstat klidný, ale bezúspěšně. Dejme tomu, že toho mága najdu. Co pak? Nemůže mě vidět.

Zatraceně. Billy mi připadal tak reálný, že jsem často zapomínala, že pro ostatní lidi neexistoval. Pritkin ho neuvidí. Těžko se mi přes ten smrtelný západ klavíru soustředilo, ale snažila jsem se. Ale tentokrát mě Pritkinovy tři poučky nepomohly. Věděla jsem, co mám za problém: Musela jsem se dostat k Pritkinovi. Ale nebylo nic, co by mi pomohlo tento problém vyřešit. Za jiných okolností bych skočila. Ale Pritkinův pokoj se nacházel pět poschodí pod námi, a na druhé straně hotelu. Tak daleko jsem nebyla schopna skočit – to jsem věděla, aniž bych to musela zkoušet. Ještě ke všemu jsem byla vyčerpaná, jak mi Billy odsál energii. V současné situaci by se dalo mluvit o štěstí, kdybych skočila i jen pět metrů… Zarazila jsem se. Jdi k Pritkinovi, vyzvala jsem Billyho, zatímco mi ve spáncích pulsovala krev.

Přece jsem ti říkal…

Poslouchej mě! Má Jonasův náhrdelník. Dnes ho použil k tomu, aby mě přivolal, když jsem skočila. Seber ten náhrdelník!

A pak? Působí jen tehdy, pokud použiješ svůj dar a to nemůžeš, protože…

Potřebuji jen skočit – vzdálenost nehraje žádnou roli! Aby se náhrdelník aktivoval, stačí jen pár centimetrů! Běž!

Tentokrát Billy nic nenamítal, zřejmě proto, že lepší nápad neměl.

Cítila jsem, jak mě opouští a připravila se na nový útok. Ale entita byla zřejmě tak zaneprázdněná, že si Billyho zmizení vůbec nevšimla a já nečekala, až jí dojde, co se děje.

Převrátila jsem desku klavíru, použila ho jako štít a začala se plazit.

Jeden Strážce stál u překocené židle a její nohou odrážel létající dřevěné třísky jako u baseballu. Uviděl mě a vytřeštil oči, jakoby si myslel, že už jsem dávno mrtvá.

„Ještě jsem naživu“, zachraptěla jsem povzbudivě a plazila se dál.

Zařízení jídelny bylo zničené, ale servírovací stolek to nějakým zázrakem přežil bez úhony a stál vklíněný mezi barem a kuchyní. Posunula jsem se dál a vrhla pohled pod poklop. Pečené kuřátko a ještě nevychladlo. Bůh existuje.

Skrčila jsem se za kuchyňský stůl a věnovala se úsilí nabýt síly, abych mohla skočit, pokud by se Billyho mise zdařila. Jinými slovy: Cpala jsem do sebe tolik jídla, kolik bylo možné, aniž by se pozvracela. Už jsem toho docela dost spořádala, když mě něco přimělo zvednout hlavu.

Ve dveřích do kuchyně stáli tři upíři a zírali na mě. Vypadali trochu zděšeně a pohled na dveře od ledničky, na kterých se odrážel můj obraz, mi sdělil důvod. Byla jsem nahá a zakrvácená, napůl uschlé vlasy mi trčely do všech stran a z koutku úst mi trčelo kuřecí stehýnko. Takhle bych si představovala bláznivou pravěkou ženu. Z pusy jsem si vytáhla kuřecí kost a olízla mastné rty.

„Ehm. Haló?“ Ti tři upíři neřekli ani slovo. Pár sekund jsme na sebe jen zírali. Poté démon opět zaútočil a já si o to, jak vypadám, přestala dělat starosti. Místo toho jsem si dělala starosti o to, že mi stůl vymlátí mozek z hlavy. Viděla jsem hvězdičky a rudé explodující věci, které zcela určitě spadaly do kategorie „nezdravé“.

A pak jsem uviděla Pritkina, jak na mě šokovaně hledí.

Nevzpomínala jsem si, že bych skočila, ale musela jsem, protože prsty na nohou už necítily chladnou kuchyňskou dlažbu, ale nořily se do koberce v Pritkinově hotelovém pokoji. Přistála jsem u postele, ke které se Pritkin právě vracel. Měl vlhké vlasy a na ramenou pár kapek. Buďto si ještě neoblékl pyžamo, nebo spal nahý. Možná by mi to bylo trapné, kdybych se necítila napůl mrtvá.

„Posednutí“, zachrčela jsem těsně předtím, než mé tělo vyskočilo s prsty namířenými do Pritkinových zelených očí.

Ani jsem se nepřiblížila k tomu, abych mu je vyškrábala – ať už byl Pritkin jakkoliv zaskočený, jeho reflexy byly příliš dobré -, ale na tváři mu zůstal dva a půl centimetrů dlouhý šrám.

„Promiň!“

„Jaký druh posednutí?“, zeptal se vážně a chytil mě za zápěstí.

„Není to duch, ale…“

Víc jsem ze sebe nevypravila, protože se mi najednou sevřelo hrdlo a já sebou začala mrskat. Pritkin na mě hleděl překvapeně, jakoby mu dělalo potíže udržet mě více, než čekal. Ale během sekundy jsem ležela na posteli na zádech. Jednou rukou mi držel ruce nad hlavou a druhou sáhl na polici, která očividně sloužila na odkládání elixírů všeho druhu, po malé fiole. Většina z nich dopadla přímo na mě. Některé z nich byly lepkavé, jiné mazlavé, ale všechny byly děsně odporné. Účel, kterému měly sloužit – když si odmyslím ty fleky, které na mé kůži zanechaly -, mi zůstal skryt, protože na démona ve mně neměly vůbec žádný účinek.

A najednou mi ochrnulo celé tělo. V jedné sekundě jsem pomyslela, A do prdele!, a v druhé entita získala nadvládu nad mýma nohama a Pritkin letěl skrz pokoj. Sledovala jsem, jak narazil do zdi a proletěl skrz, stejně jako Billy v koupelně. Ale Pritkinova mnohem hutnější schránka udělala do zdi díru. K mému překvapení se démon rozhodl ho následovat. Možná se domníval, že se mnou bude mít lehčí práci, když se zbaví nejdřív Pritkina, nebo se válečnému mágovi podařilo ho naštvat.

Ať už to bylo jakkoliv, cítila jsem, jak mě entita opouští, protože se mi najednou vrátil pocit vyčerpání a já zasténala, což pokud to přežiji, později zapřu.

Rychle jsem uzavřela štít a ucítila překvapení démona, protože v něm zůstal uvězněný. Sice jsem nebyla schopná ho ze sebe vypudit, ale s tímhle už vypadala celá věc jinak. Démon mě dokázal ovládnout, protože jsem byla unavená a nepozorná a protože jsem čekala na Billyho. Proto jsem měla štít spuštěný. Ale teď jsem ho zvedla a toto bylo mé tělo a toto vlastnictví mi dávalo určitá privilegia. V žádném případě nepřipustím, aby entita zabila jedinou osobu, která mi mohla pomoci, zatímco jsem byla v bezvědomí a…

Bytost si všimla, že se mé tělo najednou změnilo ve vězení a chtělo za každou cenu ven.

Podle všeho jsme nehovořili stejnou řečí, což ale té bytosti nijak nevadilo. Ukázala mi několik obrazů jako z hororu: Srdce, explodující mi v hrudi, plíce roztrhnutá jako papír, mozek…

Kdybys toho byl schopný, tak už bys to dávno udělal, pomyslela jsem si zamračeně a poslala mu obraz, jak se mi snažil vypíchnout oči jehlicí do vlasů. Nevěděla jsem, proč mohl démon zdemolovat apartmán, ale ne mne. Ať už byl důvod jakýkoliv, každý jednotlivý útok šel zvenčí nebo byl pasivní, jako když mě držel pod vodou, abych se utopila. Možná nebyl v mém těle tak silný, jak jsem se zpočátku domnívala. Nebo si ještě na celé to posednutí nezvykl.

Ale to nedávalo pro démona, který se ničím jiným nezabýval, smysl. Než jsem o tom mohla přemýšlet důkladněji, začala ta věc ve mně řádit. Jestli jsem si předtím myslela, že mám potíže, tak teď jsme přešli na vyšší úroveň. Bytost byla odhodlaná z vězení, ve které se mé tělo proměnilo, uniknout za každou cenu, a já byla stejně tak odhodlaná to nedovolit, protože jestli to Pritkina zabije, tak jsem byla nahraná.

A poté se vrátil zpět. Celý od krve a poškrábaný. Nakoukl dírou ve zdi, vzal něco ze své truhly a hodil to po mně. „Chytej, Cassie!“

Instinktivně jsem zvedla ruku a cítila, jak se sevřela kolem něčeho chladného. A poté jsem nějakou dobu necítila vůbec nic. Vznesla jsem se z postele a plula vzduchem. Jednoznačně Amityville, pomyslela jsem si překvapeně a spustila štít.

Mé tělo sebou prudce cuklo a najednou jsem byla obklopená temnými křídly a odporným smradem.

Do uší mi pronikl děsivý zuřivý jekot.

Padla jsem zpět na postel a překulila se přes okraj. Naštěstí, protože o okamžik později oknem proletělo něco jako miniaturní tornádo a roztříštilo všechno sklo v místnosti. Většina mě minula, protože jsem ležela na zemi s rukama chránícími si hlavu. Snažila jsem se nekřičet. Pritkin musel prolézt tou dírou do pokoje, protože když jsem vzhlédla, dřepěl na podlaze vedle mne a zíral na mě.

Pohled jsem mu opětovala a přitom mi chrčelo v hrdle a chvěla jsem se po celém těle, zatímco kolem nás pršely kusy tapety jako nějaké konfety. Poté se prudce otevřely dveře a dovnitř vběhl Marco.

Pohlédl na mě, nahou a zakrvácenou, na díru ve zdi, roztříštěná okna a domláceného válečného mága. „Co, k čertu…“, vyrazil ze sebe.

Polkla jsem a ze rtů olízla něco, co chutnalo jako prach a měď.

„Obávám se, že ti tví hoši vyletí z kůže“, pronesla jsem slabě a upadla do bezvědomí.