HTM - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Přistála jsem na zemi a utíkala nebo klopýtala nebo padala.

Těžko se to určovalo, jelikož jsem měla pocit, že se země pode mnou propadá. A pak jsem pochopila: Ten pocit jsem měla proto, že se země pode mnou propadala.

„Zatraceně!!!“

Přepadla jsem přes okraj jakéhosi útesu, rukama pádlovala ve vzduchu a mrskala nohama, i když to bylo úplně k ničemu. Přitom jsem ječela jak napíchnutá na špízu. Na jeden dlouhý moment jsem existovala pouze já, křišťálově modré nebe a docela velká plocha jiskřivé, sněhem pokryté země příliš daleko pode mnou. Věděla jsem, že bych měla něco udělat, ale v uších mi pískal vítr, chlad mi vháněl slzy do očí a bílá země se blížila rychlostí, která v blízké budoucnosti slibovala jednu kašovitou věštkyni.

Poté to se mnou trhlo nahoru, a to tak rychle, že mi to vyrazilo dech a šly na mě mrákoty. Nebo to také bylo těmi pevnými pažemi, které se kolem mne ovinuly, nebo ještě pevnějším tělem za mnou. Nebo tou úlevnou myšlenkou: Ještě nejsem mrtvá, ještě nejsem mrtvá…

Neustále mne to překvapuje.

Jsem Cassie Palmer a smrti jsem o fous unikla už víckrát, než by člověk čekal. Minulé dva měsíce se mě stále někdo pokoušel probodnout, zastřelit, umlátit nebo mě vyhodit do vzduchu, o magických útocích na mou osobu ani nemluvím.

Měla jsem ucpaný nos, skoro nic jsem neviděla a mozek jsem měla ještě stále zamrznutý v okamžiku bezejmenné hrůzy. Proto jsem chvíli jen tak visela ve vzduchu, lapala po ledovém vzduchu a čekala, až se mi uklidní srdce a nebude se mi snažit vyskočit z hrudi.

Koutkem oka jsem zahlédla kousek toho, co nás drželo nahoře a moc mě to neuklidnilo.

To Něco bylo průhledné až na slabé modravé záření, které bylo na pozadí modrého nebe skoro neviditelné.

Nahoře se to klenulo jako kopule, visela z ní jakási tenká chapadla, takže ta věc vypadala jako medúza – pokud existovaly medúzy velké jako autobus se sklony vznášet se nad Colorado Rockies. Realita byla ještě zvláštnější: Jednalo se o magii jednoho muže, zformovanou do padáku, kterému jsem nedůvěřovala. Na druhou stranu… Tomu muži jsem důvěřovala. I když bych si přála, aby mě chytil zepředu. Pak bych totiž byla schopná ho kopnout do koulí. „To jsi udělal záměrně!“, zasyčela jsem, když jsem konečně popadla dech.

„Samozřejmě.“

„Samozřejmě?“ Vzhlédla jsem, ale musela jsem vyvrátit krk a obličej nade mnou byl vzhůru nohama. Jasně zelené oči zůstaly, stejně tak ježaté blonďaté vlasy. Usoudila jsem, že ani z tohoto úhlu to líp nevypadalo.

„Musíš se naučit spolehlivě reagovat i pod tlakem,“ sdělil mi. „Jinak jsi zranitelná.“

Pokoušela jsem se otočit hlavu a vrhnout na muže temný pohled, ale když někoho vidíte vzhůru nohama, tak to není tak jednoduché. Co se nabídlo mým očím, bylo především svalnaté rameno v zeleném vojenském tričku. John Pritkin, příležitostně přítel, někdy nepřítel a neustálá osina v zadku, na sobě neměl žádný kabát. Samozřejmě, že ne.

Teploty tu byly pod mrazem a bez všeho toho adrenalinu v krvi bych byla určitě blízko umrznutí, ale kabát nebyl dost, macho. Pokud jsem se něco o válečných mágech – v podstatě ekvivalentu policie v nadpřirozeném světě – naučila, tak to bylo jedno: Vždycky byli, macho. Dokonce i ženy. Děsné. Děsné bylo i viset ve vzduchu jeden a půl kilometru nad řadou ostrých skal.

„Tvé schopnosti ti jsou k ničemu, pokud se nenaučíš zachovat chladnou hlavu i ve stresu,“ dodal Pritkin klidně, když jsme se k těm špičatým horám pomalu blížili.

„Stres?“, zopakovala jsem po něm a můj hlas trochu vibroval. „Stresující je špatný den, Pritkine. Stresující je, přibrat před plavkovou sezónou pět kilo. Tady to není žádný stres!“

„Říkej tomu, jak chceš; na věci to nic nemění. Mysli na to, jak jsme se to učili.

Zhodnocení: Zjisti, co se děje.

Zvážení: Rozhodni, která z tvých schopností se nejvíce hodí k vyřešení tvého problému.

A poté akce, rychlá a plná odhodlání. Musíš se to naučit tak, abys jednala automaticky, bez zaváhání a bez ohledu na okolnosti. Jinak by to pro tebe nemuselo skončit dobře.“

„Pokusím se!“, odpověděla jsem naštvaně. Nebyly to ani dva měsíce, kdy mě shodili z jiného útesu a skutečnost, že to bylo myšleno metaforicky, to nevylepšila. I přes můj hlasitý a důrazný protest mě prohlásili Pýthií, nejvyšší věštkyní nadpřirozeného světa. Někteří lidé byli schopni pro tuto pozici zabíjet, jak jsem poznala sama na sobě.

Co se mě týče… Větší část těchto dvou měsíců jsem strávila pokusy zbavit se moci, související s tímto úřadem, a přitom jsem zjistila, že mě nechtěla opustit. Po pár hořkých lekcích jsem se nakonec smířila s tím, že z toho budu muset vytěžit to nejlepší. Což vedlo k tomu, že jsem se snažila dohnat celoživotní výuku ostatních kandidátek. Dost by mi pomohlo, kdyby tady ten Rambo nahoře netrval na tom, že se musím naučit i sebeobranu. Přiznala jsem, že bych takové znalosti mohla potřebovat, ale obávala jsem se, že pouze rozšířím repertoár věcí, které nezvládám.

„Snaž se víc,“ řekl. „Pan Nemám-s-tebou-žádný-soucit.“

„Poslouchej,“ řekla jsem a snažila se s ním mluvit rozumně, i když jsem z vlastní zkušenosti věděla, že to nemělo smysl. „Momentálně se to nehodí. Mé uvedení do funkce…“

„Tvá korunovace.“

„…se blíží a já se snažím zvýšit úroveň své schopnosti z ubohé na smutnou, abych se nezesměšnila před lidmi, kteří ode mě očekávají vedení. Připočti k tomu zkoušky šatů, které si mám vzít na sebe. Také si musím zapamatovat nejméně tisíc jmen, a když někoho oslovím špatným titulem, tak z toho může být mezinárodní incident…“

„Mám pro tebe návrh,“ přerušil mě Pritkin.

„Jaký?“, zeptala jsem se zamračeně. Čachry a machinace patřily do repertoáru upírů a s nimi jsem musela počítat u druhého muže v mém životě. Váleční mágové rozkazovali, vyhrožovali a reptali vždy, kdy se jim to hodilo. Nesmlouvali. Mimo tohoto, jak to tak vypadalo.

„Nacházíme se přímo nad oblastí, která je používaná Sborem jako cvičiště,“ řekl Pritkin a vyslovil tak oficiální označení válečných mágů. „Jestli se ti podaří díky tvým schopnostem, uniknout mi na patnáct minut, tak tě nechám celý týden na pokoji. Časování je jedinou výjimkou.“

Pár sekund jsem mlčela. K výbavě mého úřadu patřily různé druhy skoků časem a prostorem. Pro Pritkina to možná vypadalo jako jedno a to samé, ale skoky prostorem pro mě znamenaly pouze změnu místa; zůstávala jsem přitom ve stejném čase. Jeho šéf ve Sboru, Jonas Marsden, mě učil používat mé nově získané schopnosti a na tento rozdíl mne upozornil. Takže pokud Pritkin skoky prostorem výslovně nezakázal, tak bych mu možná mohla lehce uniknout a získat tak oddechový týden. Vzhledem ke stresu v poslední době, by byla trocha klidu úžasná. Ale samozřejmě nesmím na sobě dát nic znát.

„Už jsme tu venku skoro půl dne,“ postěžovala jsem si. „Jsem unavená, od snídaně jsem nic nejedla, skoro necítím prsty u nohou…“

„Mimoto ti nabízím piknik.“

Zvedla jsem hlavu. „Co?“

„Dnes ráno jsem schoval koš s jídlem. Až budeme hotovi, zavedu tě k němu.“

„To už bude všechno studené.“

„Dal jsem do koše ohřívač,“ odvětil Pritkin suše. Váleční mágové jedli svá kuřata klidně i zmražená na kámen a dokonce jim to chutnalo. Dobře. Pečené kuřátko, bramborový salát, pečené fazole a jako dezert možná jablečný koláč nebo sušenky. Takový piknik by se mi líbil.

„No dobře,“ řekla jsem a souhlasila jsem rychleji, než bylo chytré. Ale opravdu jsem měla hlad. „Žádné cesty časem.“

„Jsi si jistá? Protože jestli vyhraji…

„Pokud vyhraješ.“

„…tak tu zůstaneš a projdeš celou trasu. Bez fňukání.“

„Já nefňukám!“

„Dohodnuto?“

„No tak dobrá,“ řekla jsem a snažila se znít nesouhlasně.

„Dobře,“ řekl Pritkin přátelsky. A poté mě pustil.

O dvě hodiny později jsem vklopýtala do hotelového apartmá ve Vegas, které bylo mým momentálním domovem, a padla na postel obličejem dolů. Že už tam někdo seděl, mě nezajímalo. Neměla jsem sílu ani na to, abych zvedla víčka a zjistila, o koho se jednalo. Ten někdo mi zvedl jedno víčko prstem tlustým jako hotdog. „Náročný den?“ Protočila jsem oko – proboha, jak to bolelo – a identifikovala ho jako šéfa mé ochranky. Hleděl na mě.

„Ne. Miluji padat z letadlové výšky bez padáku.“

Marco mě poplácal po zadku, a asi na tom nic nebylo, když jsem mu ležela na klíně. „Očividně je s vámi vše v pořádku.“

Marcovi je mé zdraví čím dál tím víc lhostejnější, pomyslela jsem si znechuceně. S touto prací začal s přesvědčením, že jsem jako všichni lidé přecitlivělá a dostanu infarkt hned, jakmile si zlomím nehet. Poté, co zažil, jak jsem přežila tucet útoků, se začal uvolňovat. Dnes, pokud jsem se nevrátila s otevřenou ranou nebo plivající krev, tak jsem se od něj nedočkala žádného soucitu.

„Protože se mi podařilo skočit na zem dřív, než mě to rozdrtilo!“, vykřikla jsem.

„Tak kde je problém?“

Otočila jsem se, abych na něj viděla. „Problém je v tom, že jsem právě uběhla maratón, za mrazu, pronásledovaná šílencem.“

„Proč jste se jednoduše…“ Marco mávl svou medvědí tlapou, která odpovídala jeho mohutné postavě. „…Však víte. Puff.“

„Myslíte skočit?“

„Ano. Proč jste neskočila?“

„Já skočila. Ale Pritkin s tím počítal a půjčil si Jonasův náhrdelník.“

„Jaký náhrdelník?“

Povzdechla jsem si a posadila se. „Je to takový druh kouzla, který mu dovoluje Pýthii v nouzi přivolat. Pokud se pokusím skočit, je jedno kde a kdy… Náhrdelník mě přitáhne zpátky.“

Což Pritkin věděl, už když mi ten obchod navrhoval. Jak já litovala, že jsem ho nekopla do těch koulí! Marco to považoval za neuvěřitelné směšné, což mi na náladě nepřidávalo. Vstala jsem a dovrávorala do dalšího pokoje, ještě stále vymrzlá a vyhladovělá. Protože Pritkinova představa pikniku se diametrálně lišila od té mé. Na rozdíl od koupelny. Ať to bylo jakkoliv hloupé, vždy mě rozveselila. Možná to bylo její velikostí, která hraničila s hříchem, nebo uklidňujícím bílo modrým barevným designem nebo obrovskou sprchovou hlavicí nebo vanou jako pro godzillu. Nebo to bylo tím, že koupelna byla jediným místem v celém zatraceném apartmánu, kde jsem mohla být opravdu sama. Marco nebyl ten problém.

Nejdřív se ke mně choval jako k obtížnému hmyzu, ale poslední měsíc přešel k tomu, že ve mě viděl něco jako otravnou malou sestru a začínala jsem ho mít docela ráda. Ale Marco byl pouhou špičkou ledovce, v souvislosti s mou ochrankou. A od zveřejnění data mého uvedení do funkce počet mých osobních strážců narůstal.

Všichni vycházeli z toho, že dojde k útoku, včetně mě. V nadpřirozeném světě byla válka a k obvyklému postupu patřilo zabít velitele nepřátelské strany. Ať se mi to líbilo, nebo ne, Pýthie byla na naší straně považována za jedno z nejdůležitějších aktiv. Což vysvětlovalo nejen Pritkinovy pokusy naučit mě sebeobraně, jelikož jsem v tomto ohledu byla úplná nula, ale i přítomnost všech těch zlatookých upírských Mistrů, kteří hlídkovali v apartmánu.

Byli tu pro mou ochranu, to jsem věděla, ale děsivost jejich přítomnosti to nezmenšovalo. Pozorovali mě, zatímco jsem jedla. Pozorovali mě při sledování televize. Pozorovali mě dokonce i při spaní. Více než jednou jsem se vzbudila a jeden z nich stál ve dveřích mé ložnice a zíral na mě, jakoby to bylo úplně normální. Bez té velké koupelny bych možná vyletěla z kůže. Škoda, že jsem tu nemohla i spát.

Když jsem začala napouštět do vany horkou vodu, do dveří nakoukl Marco. „Nepotřebujete něco? Ptám se, protože mi za chvíli končí služba.“

„Něco k jídlu,“ řekla jsem a svlékla si bundu.

„Co byste chtěla?“

„Cokoliv. Hlavně ať to není zdravé.“

Marco přikývl, a když jsem si přes hlavu přetáhla tričko, zmizel. Na místo, kde jsem nedávno byla, bylo příliš tenké, ale nápis na prsou odrážel mou náladu: Neustále mačkám ESCAPE, ale pořád jsem tady. Tričko jsem hodila k bundě, přidala k nim mrazem ztuhlé džíny a drahý cár hedvábí, který se během poslední půlhodiny změnil na mém drahocenném pozadí v malou ledovou kuličku. Poté jsem pomalu vklouzla do vany. Nebe. Jaká to rozkoš.

Voda byla možná trochu příliš horká, ale zbytky ledu na mém těle to rychle vyrovnaly. Přidala jsem velkorysou porci koupelové soli, pod pár ručníky našla svůj polštářek a opřela si hlavu o okraj vany. Za chvíli se mi začaly uvolňovat namožené svaly a úlevou mi povolila záda. Pomalu jsem se začala ptát sama sebe, jestli by bylo přespání ve vaně špatný nápad.

Možná jsem i na chvíli usnula, protože když jsem otevřela oči, tak jsem se nacházela v růžovo-zkrabatělém stadiu, zrcadla byla zamžená a voda už dávno horká nebyla.

A vedle mě seděl duch a zíral na mě. Za jiných okolností bych se vyděsila, ale tohoto ducha jsem znala. Jednou rukou jsem chytila ručník a vrhla na něj naštvaný pohled. Billyho jeho hříchy nezajímaly. Podvedl smrt stejně jako plno jiných lidí, se kterými hrál karty a neměl v úmyslu se měnit. Jeho morálka byla velmi mnohovrstvá, jelikož neměl v úmyslu za cokoliv zodpovídat. Průsvitným prstem se cvrknul do stetsonu, který nosil už několik století.

„Vidím tě takto poprvé,“ řekl s přehnaně dvojsmyslným úšklebkem.

„Tak proč se díváš?“

„Protože nejsem ani mrtvý ani senilní.“

Hodila jsem po něm houbu, což nebylo k ničemu, protože prolétla skrz Billyho a pleskla o protější zeď. „Nemůžu tě nakrmit,“ řekla jsem. „Nejdřív se musím sama najíst.“

S Billym jsme měli už od mých sedmnácti, kdy jsem našla náhrdelník, který mu sloužila jako domov, dohodu. Věnovala jsem mu životní energii, kterou potřeboval, aby se cítil čerstvě a živě a za to mi poskytoval malé službičky. Přinejmenším, když jsem si dostatečně dlouho stěžovala.

Natáhl před sebe nohy v džínách, jakoby seděl na nějakém gauči. „Copak se nemůžu za tebou stavit, aniž by sis okamžitě myslela…“ Všiml si mého výrazu a vzdal to. „No dobře, počkám.“

Přemýšlela jsem, jestli mám opustit vanu nebo připustit horkou vodu, když někdo zaklepal. „Máte něco na sobě?“, ozvalo se zvenčí.

Vytáhla jsem si ručník výš.

„Ano, pokud vám nevadí mé nahé, zkrabatělé prsty.“

Dovnitř nakoukla Marcova tmavovlasá hlava. „Ne, jsou rozkošné, ty prsty.“

Zahýbala jsem s nimi, abych ho potěšila, vděčná, že už je zase cítím.

„Jídlo je nachystané a já musím jít.“ Usmál se na mě. „Mám důležitou schůzku.“

„Rande?“ Překvapeně jsem zamrkala, protože upíří Mistři neměli žádná rande, přinejmenším žádná dobrovolná.

„S jednou čarodějkou,“ řekl.

„Není to trochu… neobvyklé?“

„Jsem jako náš pán. Miluji dobrodružství.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co tím myslel.

„Já nejsem žádné dobrodružství,“ odvětila jsem. „Jsem od dobrodružného tak daleko, jak je to jde.“

Marco zvedl bujné obočí. „Jak myslíte.“

Otevřela jsem pusu, ale nakonec jsem usoudila, že jsem na hádku příliš vyřízená. „Dobře se bavte.“

„Děkuji.“ Marco zaváhal. „A k vaší informaci: Dne večer je ve službě pár nováčků. Ne ve smyslu noví, ale že jsou noví pro vás.“

Nevěděla jsem, proč považuje za nutné mě na to upozorňovat. Strážci rotovali podle nějakého pravidelného systému. Čtyři a dvaceti hodinová ochrana znamenala, že někteří sloužili i za dne, což muselo být pro upíry dost těžké. To mohlo být důvodem, proč po jednom, dvou týdnech působili trochu strnule. Přikývla jsem, ale Marco tam prostě stál dál a vypadalo to, že čeká na nějakou odpověď.

„V pořádku,“ řekla jsem.

„Je to jen…“ Zaváhal. „Snažte se nepřivést ty lidi k šílenství.“

„Jak prosím?“

„Však víte. Mám na mysli ty věci, co děláte.“

„Jaké věci?“

Marcův pohled přelétl koupelnu. „No, to jak mluvíte s těmi neviditelnými a tak.“

„To jsou duchové, Marco.“

„Ano, ale většina těch chlapců na duchy nevěří a začali vás považovat za trochu… zvláštní.“

„Jsou to upíři a mě považují za zvláštní?“

„A raději byste se neměla z ničeho nic objevovat a mizet. Na to si budou muset nejdřív zvyknout. Obávám se, že Sanchez se ze svého posledního šoku ještě nevzpamatoval.“

„Nemám v úmyslu se před nějakými lidmi z ničeho nic objevovat. Jediné, co chci, je jít do postele.“

„Dobrý plán.“ Marco spokojeně přikývl. „Uvidíme se později. Hned jak vyslechnete matraci.“

Když jsem uslyšela tato slova – slang většiny upírů byl neskutečně zastaralý –, tak jsem protočila oči a znovu si opřela hlavu o okraj vany. Bylo mi příjemně teplo, tělo jsem měla uvolněné a znovu jsem cítila všechny své končetiny, což mě zrovna nemotivovalo k tomu, abych z ní vylezla. Ale vůně linoucí se z vedlejšího pokoje přimělo můj žaludek k hlasitému nářku. Nemohla jsem přesně identifikovat, co ta vůně slibovala, ale to bylo jedno. Pokud to objednával Marco, muselo to být dobré. Na rozdíl od Pritkina si Marco nedělal starosti s takovými věcmi jako tuky a cholesterol. Pokud Marco jedl, tak pořádně: Nudle s pořádně krémovou omáčkou, obrovské steaky, bramborová kaše se šťávou a tak sladké cannolli, že to rozežíralo zuby. Často všechno tohle snědl během jednoho jídla.

Marco se vůbec nestaral o to, že upíři vlastně vůbec jíst nemuseli. Jednou mi řekl, že to nejlepší na jeho vzestupu na pozici Mistra byl návrat fungujících chuťových pohárků. A od té doby doháněl vše, co za léta bez chuti zameškal. Mezitím jsem došla k názoru, že už jsem čistá.

„Otoč se,“ vyzvala jsem Billyho. „Vylezu z vany.“

Zašklebil se, ale neodporoval. Možná měl také hlad. Zamotala jsem se do ručníku a chtěla jsem opustit vanu. Ale ruce mi sklouzly po porcelánu, kolena se mi podlomila a já sjela zpátky do rychle chladnoucí vody. Na jednu nebo dvě sekundy jsem tam jen tak ležela, především zmatená. Dokud jsem se nezačala potápět. Na to jsem se pokusila znovu vstát. Ale má snaha byla neúspěšná.

Dařilo se mi držet hlavu nad vodou, zatímco jsem se pokusila se hýbat a zavolat, prostě něco. Ale mé tělo mě neposlouchalo a výkřik se mi zasekl v hrdle, protože se má ústa odmítla otevřít. Vydala jsem ze sebe pouze zabrumlání a poté jsem se i s hlavou ponořila do vody. Všechny zvuky okamžitě zmizely. Tiché syčení klimatizace, skoro neslyšné kroky strážců, cvaknutí, jak někdo v jídelně hodil do sklenice kostku ledu – to všechno bylo pryč. Sevřelo mě ticho jako těžká, chladná ruka, která mi bránila dýchat.

Mezitím se bublinky rozpustily a už jen na okraji bylo trochu pěny. Skrz vodu jsem viděla strop koupelny, který se trochu rozhoupal, když jsem se snažila pohnout. Ale ať jsem se snažila jakkoliv, nemohla jsem se vynořit a pomalu mi docházel vzduch. Po chvíli, která mi přišla jako hodina, se nade mnou objevila Billyho nejasná tvář. Něco říkal, ale já ho neslyšela. Poté jeho obličej zajel do vody a zvědavě si mě prohlížel. „Je na čase, abys vylezla z vody.“

To jako fakt?“, pomyslela jsem si hystericky a snažila se pohnout končetinami, ve kterých jsem měla pocit, jakoby patřily někomu jinému. Na čele Billyho se vytvořily vrásky, ale sledoval mě spíš netrpělivě než s obavou. Ještě stále mu nedošlo, že se něco děje. „Vážně, Cass. To jídlo chladne.“

Zírala jsem na něj a čekala, kdy mu to dojde. Nestalo se nic, s výjimkou toho, že mi ze rtů uniklo pár bublinek, které vystoupaly těch pár centimetrů ke hladině. Pro mě to mohlo být klidně tisíc metrů.

Prsty mi plavaly hned vedle páčky na vypuštění vody, jen kdybych se mohla pohnout. Ale to jsem nemohla a tak jsem jen na tu zatracenou věc zírala, vyděšením celá ochromená. Zůstala jsem bez hnutí a Billy mi nepomohl, nemohla jsem se nadechnout, abych se uklidnila, protože…

Protože hrozilo, že se v té zatracené vaně utopím.