FF - 4. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Evudar

Hurá do kouře

Gia

„TAKŽE TY JSI S NÍM BYLA NA OBĚDĚ?“ ZEPTÁ SE Natasha, zatímco se pohybuju po kuchyni a vyhazuju zbytky ze včerejší večeře.

„Jo.“
 „A on si vtipkoval o tom, že je to vaše první rande,“ zopakuje, co jsem jí už řekla – nebo spíš co jsem jí křičela do záznamníku – hned jak jsem odešla z práce, protože jsem někomu, komukoliv, potřebovala říct, co se stalo, a ona telefon nezvedala.

„Jo,“ odpovím a cítím, jak se mi stáhne břicho stejně, jako když Colton vtipkoval, že je to naše první rande.

„A je sexy?“

„Hodně.“ Zavřu oči, opřu se o linku a myslím na to, že sexy Coltona dostatečně nevystihuje.

„Tak co je za problém?“ Otevřu oči. Podívám se na babičku, která sedí u stolu a skládá puzzle. Přišla jsem sem, abych se o ni postarala a znovu ji poznala. Nepřišla jsem se sem, abych si začala s nějakým chlapem s krásnýma tmavýma očima a úžasným smíchem.

„Je to syn mého šéfa,“ odpovím, ale zní to chabě i mým uším.

„Takže…“ Protáhne.

Projedu si rukou vlasy, zakloním hlavu a podívám se na strop, přemýšlím, jestli existuje nějaká odpověď.

 „A…“

„Nedělej to,“ zašeptá, přeruší mě a já se zas narovnám. „Tohle děláš s chlapama pořád. Nikdy jim nedáš šanci. Najdeš si jakoukoliv výmluvu, aby sis od nich držela odstup. Nedělej to i teď. Slyším v tvém hlase, že jsi byla nadšená, snad i šťastná. Takže se to nesnaž zahodit. Miluju tě. Jsi moje nejlepší kámoška. A jako tvoje nejlepší kámoška ti říkám, abys nenechala svůj strach vyhrát.“

„Nat…“

„Kdo ví, co se stane? Možná to bude naprostej idiot. Ale na druhou stranu taky nemusí.“

„Ani nevím, jestli se mu líbím.“ A to je pravda. Netuším, jestli jen nebyl milý nebo flirtoval, protože se mu líbím. Neumím v něm číst.

„To ti řekne jen čas, zlato. Ale jestli se mu líbíš, tak buď otevřená možnosti, že se líbí on tobě.“

„Pokusím se,“ slíbím, protože vím, že to nevzdá, dokud to nevzdám já.

„Bezva. Teď mi řekni, jak se má tvoje babička. Byla u doktora?“

Ztlumím hlas a řeknu, „Je v pořádku, ale myslí si, že jsem moje máma a většinu času nemám to srdce jí připomenout, kdo ve skutečnosti jsem. Domluvila jsem jí schůzku u doktora na pozítří, tak uvidíme, co řeknou doktoři.“

„Chceš, abych přijela?“

Bože, miluju svou nejlepší kámošku.

„Jsem v pořádku,“ řeknu. „Dám ti vědět, kdyby se to změnilo.“

„Dávej mi vědět o všem.“

„Budu.“

„Dobře, akorát jsem přišla domů, tak si skočím do sprchy a pak se podívám na nejnovější díl Claws.“

„Claws?“ Zeptám se a sednu si naproti babičce, která se na mě podívá a usměje.

„Holka, ten seriál je šílenej! Někdy se na to musíš podívat. Je to o skupině holek, které pracují jako manikérky a salón využívají k praní peněz.“

„To zní zajímavě,“ řeknu sarkasticky.

„Musíš se na to podívat, abys pochopila, proč je to tak skvělý.“

„Až si nechám příští týden zapojit kabelovku, tak se na to podívám.“

„Ty nemáš kabelovku?“ Nat zalapá po dechu, zní zděšeně.

„Babička ji nemá, a protože já doteď utrácela peníze za důležitější věci, než je kabelovka, tak jsem bez ní mohla žít. Ale už jsem si domluvila schůzku na příští týden.“

„Jezdíš i do práce na koni, abys ušetřila peníze za benzín?“

„Sklapni,“ rozesměju se a poslouchám, jak se směje spolu se mnou. „Zavoláme si zítra.“

„Zítra a nezapomeň, co jsem ti řekla. A jestli budeš mít možnost, vyfoť mi toho Colton chlápka, abych si ho mohla prohlídnout.“

„To se nestane.“ Usměju se, vezmu jeden dílek puzzle a dám ho na své místo. Obraz je zahrady a chatrče – jedno ze tří puzzle, které jsme za tu dobu, co tu jsem, dokončily.

„No tak, musím vědět, jak vypadá.“

„Popřemýšlím nad tím,“ zamumlám. Vím, že není šance, že jí Coltona vyfotím.

„Dobře. Mám tě ráda.“

„Já tebe taky,“ odpovím, než zavěsím a položím telefon na stůl.

„Ráda bych se šla projít,“ řekne babička po pár minutách ticha.

„Venku je zima,“ připomenu jí, protože ráno jsem jí nemohla dostat z domu, když jsem chtěla, aby se mnou šla do obchodu.

„To je v pohodě, obleču se.“

„Fajn.“ Pomůžu jí stoupnout. Popadnu její kabát, čepici a rukavice v obýváku a pomůžu jí se obléct. Sama se obleču a vezmu ji za ruku a vedu ji ven ze dveří a dolů po schodech. Není ještě tma, ale stmívá se a je těžší vidět, když nejsou kolem cesty lampy. „Měli bychom si pořídit psa,“ řeknu babičce a vezmu si její ruku do mojí.

„Už psa máme, Gabriello, a tvůj táta měl problém přijmout Roofuse. Pochybuju, že se mu bude líbit, když přivedeme další zvíře,“ odpoví a s úsměvem se na mě podívá.

„Máš pravdu,“ řeknu potichu přes bolest, kterou cítím na prsou. Neopravím ji. Neopravuju ji, protože když ji opravím, je z toho jen víc zmatená a rozrušená.

„Možná bych si s ním o tom mohla promluvit, až pojede pryč, když stejně vždycky bere Roofuse sebou. Bylo by hezké, kdybychom měli doma psa, když je pryč.“

„To by bylo hezké,“ souhlasím.

Můj děda byl řidič kamionu. Jezdil dálkové trasy, a moje máma měla krabici, ve které si schovávala různé maličkosti, které jí z každé cesty přivezl. Když jsem byla dítě, myslela jsem si, že je to ta nejúžasnější práce na světě. Jezdit ve velkém náklaďáku po celé Americe, navštěvovat nová místa, spát vzadu, když bych byla unavená. Máma mi taky vyprávěla o Roofusovi. Byl to mix Německého ovčáka a důvod, proč jsme nikdy neměli psa. Nechtěla, abych se musela vyrovnávat se ztrátou zvířete. Evidentně neměla tušení, že ztratit ji bude horší, než přijít o psa.

„Promluvím s ním.“ Podívá se na mě a já, ji stisknu ruku, neodpovídám, protože nemůžu. Když uvidím stín od světel, které vrhá auto za námi, zatlačím nás víc na stranu. Otočím se, když si všimnu, že auto zpomaluje a zastaví vedle nás.

Ztuhnu, když řidič stáhne okénko a pak se zase uvolním, když uvidím, že je to holka mého věku, možná jen o pár let starší. Dlouhé blond vlasy má pod červenou pletenou čepicí a její obličej je krásný.

„Ty jsi ta nová holka, že?“ zeptá se, a když mi dojde, že nemluví k babičce, přikývnu.

„Já jsem Lisa,“ řekne, jako bych měla vědět, o koho jde.

„Můj kamarád tě viděl u Teda s Coltonem.“ Dál se na ni dívám a nechápu, proč zastavila, aby mi řekla o tom, že mě nějaký její kamarád viděl. „Tak trochu jsme spolu a ty pracuješ u jeho rodičů.“ Její slova jsou jako rána pod pás, ale bojuju s tím, aby neviděla, jak moc mě to zasáhlo. „No, jen jsem chtěla zastavit, představit se a říct ahoj.“

Ne, nechtěla zastavit a říct ahoj a představit se. Chtěla si ujasnit, že vím, že je Colton její.

„Kdo je Colton?“ zeptá se babička.

„Syn mého šéfa, babi,“ řeknu oběma a Lisa, na kterou se dívám, se na mě triumfálně usměje.

„No, bylo hezké vás potkat. Ještě se uvidíme.“

„Jasně,“ zamumlám a doufám, že ji nikdy neuvidím.

Vytáhne okénko zpátky nahoru a pomalu odjede.

„Vypadala mile,“ řekne babička, když se k ní otočím. „A je moc pěkná.“

„To je,“ souhlasím, protože opravdu je, což je na hovno, protože je to naprostá mrcha.

„Dala by sis horkou čokoládu, až přijdeme domů?“ zeptám se. Potřebuju změnit téma a taky čokoládu, jako by na tom závisel můj život. A když už nemůžu nechat babičku samotnou a jít si do města koupit veškerou čokoládu na světě, horká čokoláda je moje jediná možnost.

„To zní dobře,“ odpoví.

Jakmile dojdeme domů, udělám nám každé šálek, který si vypijeme u stolu v kuchyni a dál skládáme puzzle. Pak můžu babičce do pyžama a do postele, než udělám to samé. Trvá mi věčnost, než usnu, protože jediné na co dokážu myslet, je, jak se Lisa ke Coltonovi perfektně hodí.

~**~

Utírám jeden ze stolů uprostřed místnosti, nastříkám na něj ještě víc čisticího prostředku a utřu ho znovu. Už je čistý – všechny jsou, stejně tak i bar, podlahy a záchody. Jen je uklízím znova, abych se vyhnula Coltonovi. Coltonovi, který se objevil před dvaceti minutami s tím, ať mu mám dát vědět, až budu mít čas si s ním promluvit o mém Jeepu. Nechci s ním mluvit. Nechci být vůbec v jeho přítomnosti. Došla jsem k závěru, že se potřebuju soustředit na babičku. Proto jsem sem přišla.

„Jestli to budeš čistit ještě chvíli, tak setřeš i barvu.“

Nadskočím a vzhlédnu ke Coltonovi, který stojí přede mnou. Ani jsem ho neslyšela přijít.

„Je to dřevo.“

„Dobře, tak lak,“ řekne. Vezme mi hadr z ruky a hodí ho do kbelíku u mých nohou. Pak to samé udělá s čistidlem, které držím v druhé ruce.

„Co to děláš?“ zeptám se, když vezme kbelík a jde s ním ke kanceláři.

„Tohle místo je čisté, Gio, nejspíš nejčistější za celou dobu. Nepřijdeš o práci, když si dáš pauzu,“ řekne a položí kbelík na zem. „Dáš si kávu nebo limonádu?“ zeptá se a projde kolem mě.

„Ani jedno. Zrovna jsem něco dělala,“ odpovím. Zastaví se a podívá se na mě.

„Co se děje?“

„Myslíš kromě toho, že jsi mě přerušil v práci… zase?“ obviním ho. Usměje se, což bych nejradši nesnášela, ale nemůžu. Vždycky vypadá tak dobře, ale když se usmívá, tak vypadá uličnicky a roztomile a, dobře přiznávám, naprosto k sežrání.

„Jak se má babička?“

Zavrtím se na místě, když uslyším starosti v jeho hlase. „Je v pořádku.“

„Jen v pořádku?“ zeptá se, vytáhne skleničku zpod baru a naplní ji ledem a dietní Colou a podá mi ji. Podívám se na sklenici, pak na něj. Cítím se zvláštně. Dietní Colu jsem si objednala tenkrát na obědě a on si to zapamatoval.

„Myslí si, že jsem máma,“ vypadne ze mě.

„Cože?“ zamračí se.

Se sklenicí v ruce projdu kolem něj za bar. Sednu si naproti němu na jednu ze stoliček.

„Myslí si, že jsem máma. Říká mi Gabriello. To je jméno mé mámy.“

„Bejby,“ zašeptá. To slovo mě zaplní teplem a cítím se skvěle.

„Je to na prd, ale zvládám to,“ pokrčím rameny. Nahne se přes bar, blíž ke mně.

„Co říkají doktoři?“

„Zítra má schůzku. Diagnostikovali jí demenci, ale trochu jsem hledala a myslím, že by mohla mít Alzheimera nebo že její demence je ve stádiu, kdy jen nedokáže rozlišit minulost od přítomnosti.“

„Je mi líto, čím si procházíš.“

„Je to dobré. Pořád s ní aspoň můžu trávit čas, takže to za to stojí,“ řeknu. Jeho tvář se zjemní.

Odkašlu si, napiju se coly a pak se podívám přes rameno, když se otevřou dveře. Při pohledu na Lisu ztuhnu.

„To mě poser,“ zavrčí Colton a moje oči zaletí k jeho, které se dívají na Lisu. Otočím se na stoličce a uvědomím si, že jsem se včera pletla. Není krásná, je dokonalá. Klidně by mohla vkročit na předváděcí molo a hned by zapadla. „Co tu děláš?“ zeptá se Colton a vyjde před bar.

„Chci s tebou mluvit.“

„Teď ne,“ řekne. Kdyby to řekl mně takovýmhle tónem, otočila bych se na patě a utekla. Ale Lisa ne. Ta přijde blíž.

„Coltone, musíme si promluvit. Nemůžu to už odkládat.“

„Nemusíme.“

„Pořád tě miluju,“ hlas se jí zlomí. Seskočím ze stoličky a chci odejít. Přeju si, abych se mohla prostě jen rozplynout.

„Gio, ani se nehni,“ přikáže a já se zastavím v půlce kroku.

 „Liso, ven, hned.“ Ukáže na dveře a zamíří k nim, s Lisou za ním. Sleduju je odejít, podívám se kolem po prázdném baru a pak na hodiny. Je po dvanácté. Rose přišla ráno a otevřela za mě, ale pak odešla s tím, že má nějaké pochůzky a musí zajít do banky. Nepotřebovala jsem ji tady, protože nemusíte být genius, abyste věděli, jak se čistí záchody. Ale teď nevím, co mám dělat nebo kdy se Rose vrátí nebo jestli se Colton vůbec vrátí.

Nadskočím na místě, když se rozrazí dveře a narazí do zdi. Polknu, když jimi projde nasraný Colton. „Je všechno v pořádku?“ zeptám se jako idiot. Podle jeho očí je jasné, že není.

„Až tu krávu uvidíš, dej mi vědět.“

„Ugh…“

„Vlastně, jestli ji uvidíš, vůbec se s ní nebav. Jen mi to řekni,“ vysvětlí, pak zavrtí hlavou a projede si rukou vlasy. „Zastavila tě včera večer, když jsi byla s babičkou?“ I když to zní jako otázka, není. Je to konstatování. Musela mu to říct.

„Chtěla se představit,“ zašeptám chabě.

„Jo, to se vsadím.“ Rozesměje se smíchem, který bolí poslouchat. „Je to mrcha, Gio.“

„Dobře,“ souhlasím, protože to už jsem tak nějak věděla i bez něj.

„Ona a já jsme skončili.“

„Dobře,“ zopakuju, i když nevím, proč mi to říká.

„Fajn, teď si vezmi kabát.“

„Cože?“ vypísknu.

„Vezmi si kabát,“ zopakuje. Dojde mi, že ho nechci naštvat ještě víc než je, zajdu do kanceláře a obleču se.

Neřekne mi, abych šla s ním ven, ale udělám to, a když se zastaví u mého Jeepu, zastavím se taky.

„Dveře jsou opravené,“ řekne a otevře je a zase zavře, aby to potvrdil.

„Děkuju.“

„V létě dám vědět kamarádovi, aby ti je vyměnil.“

„Dobře,“ řeknu, i když jsem stále v šoku z toho všeho, co se za posledních pět minut stalo.

„Taky jsem ti vyměnil olej a doplnil další tekutiny. Všechny byly skoro prázdné.“ Ehm, cože? „Pořád bys ho ale měla dát do servisu, aby si všechno sepsali a nemělas problém u záruky.“

„Fajn.“

„Dobře,“ řekne a vytáhne z kapsy klíče.

„Tvůj mám v tašce,“ řeknu a vezmu si ho od něj.

„Přijdu si pro něj později. Kde máš telefon?“

„Cože?“

„Tvůj telefon, kde ho máš?“ zopakuje. Vytáhnu ho ze zadní kapsy džínů. Nemám šanci mu ho ani podat, než si ho sám vezme. Pak vezme mou ruku, oddělí palec od sevřené pěsti a odemkne ho s ním.

„Mohls mě jen požádat,“ zamumlám otráveně, ale on mě ignoruje, když ťuká do telefonu a pak uslyším, jak mu telefon zazvoní v jeho kapse.

„Máš moje číslo.“ Podá mi telefon. „Co uděláš, jestli tě Lisa zastaví?“ zeptá se a já přejdu z otrávenosti k naštvanosti, protože zaprvé to není můj muž a za druhé jsem dospělá ženská, která se o sebe dokáže postarat. Nepotřebuju, aby to dělal za mě, a nemám v plánu se s Lisou někdy teď vidět. „Gio.“

„Coltone.“

„Podívej, jsi nová, takže…“

Odfrknu si. Zavrtím hlavou, což přeruší cokoliv, co chtěl říct. „Možná jsem tu nová, ale chápu to. Věř mi, chápu. Ale Lisa se nemá čeho bát, pokud jde o mě a tebe, takže je to v pohodě,“ řeknu a zamířím zpátky do baru, ignoruju těžké kroky za mnou.

Vejdu dovnitř, vstoupím do kanceláře a vezmu si zpátky kbelík a zamířím k záchodům. „Nech to tady.“

„Nemůžeš mi říkat, co mám dělat,“ vyštěknu.

„Už jsi uklízela. Nemusíš uklízet, aby ses mi vyhnula.“

„Fajn,“ řeknu a pustím kbelík. Pak si úlevou oddechnu, když přejde k baru.

„Máme zákazníky,“ řekne přes zatnuté zuby.

Díky bohu. Vezmu si notýsek a tužku a zamířím ke čtyřem chlapům, kteří si akorát sedli.

„Ahoj chlapi,“ pozdravím je a všichni se na mě podívají, lehce zmateně. „Co vám můžu přinést?“ zeptám se a nevšímám si jejich pohledů. Ještě jsem nepřijala moc objednávek za tu dobu, co tu pracuju, protože si lidi většinou sednou k baru a tam je obslouží ten, kdo tam zrovna pracuje.

„Čtyřikrát Coors Lights,“ řekne ten největší a nejstarší z nich.

„Dobře. Hned budu zpátky.“ A zamířím zpátky k baru. Snažím se vyhýbat pohledům na Coltona, i když cítím, že mě propaluje pohledem.

„Čtyřikrát Coors Lights,“ řeknu a zapíšu si to na papírek.

„Gio.“

„Jo?“ Podívám se na něj a ve chvíli, kdy se naše pohledy setkají, se mi rozbuší srdce z pohledu, kterým se na mě dívá.

„Hej, lidi, jak se máte?“ Zeptá se Rose předtím, než může Colton říct cokoliv, co chtěl. Oba se na ni podíváme.

„Všechno v pohodě,“ odpoví jí Colton, když ho obejme kolem pasu.

„Co ty, Gio?“ zeptá se, když jí syn obejme kolem ramen.

„Dobrý.“ Usměju se. Mám Rose opravdu ráda. Líbí se mi, jaká je, když je se svým mužem a synem. Líbí se mi, jak je ke mně milá a že nosí otrhané kalhoty, rockerská trička a boty na podpatku.

„Měli jste moc práce?“ zeptá se a podívá se za sebe, když vejdou dva chlapi.

„V pohodě,“ řeknu, když Colton položí čtyři lahve Coors na tác. „Hned budu zpátky.“ Vezmu tác a zamířím k chlapům u stolu, ke kterým se přidají ti dva noví chlapi, a vezmu objednávku i od nich. Po zbytek dne máme neustále zákazníky, takže mám dost práce a můžu se vyhýbat Coltonovi. Také dostanu čtyřicet dolarů jako spropitné, což znamená, že si po cestě domů můžu koupit čokoládu bez toho, abych se cítila provinile.

„Uvidíme se za pár dní,“ řeknu Rose, když si vezmu kabát a tašku.

„Dobře, zlato, ale zavolej zítra po babiččině schůzce. Ráda bych věděla, co doktoři říkají.“

„Zavolám,“ slíbím a připíšu si na seznam další důvod, proč ji mám ráda.

Popadnu tašku a rychle zajdu říct ahoj Coltonovi. Nastoupím do Jeepu, zavřu dveře a znovu si připomenu, že mě Colton může možná štvát, ale že je milý, protože se mi podaří zavřít dveře hned na poprvé.

Nastartuju a zamířím k obchodu, kde si koupím čokoládu, hodně čokolády, spolu s tortillami a dalšími věcmi na večeři. Jakmile dojedu domů, strávím večer s babičkou a skládáním puzzle, sledováním černobílých filmů a pak ji uložím do postele, než jdu spát taky.

„Haló?“ zvednu ospale telefon.

„Gio.“

„Coltone?“ Posadím se, úplně zapomenu na únavu. Podívám se na hodiny vedle postele, je půl dvanácté v noci.

„Spíš?“ zeptá se a já několikrát zamrkám do tmy.

„Je po jedenácté,“ odpovím. Pak se zeptám, „je všechno v pořádku?“

„Všechno je v pohodě. Akorát jsem zastavil u tvého domu.“

„Cože?“ Zeptám se, protože si nejsem jistá, jestli jsem ho slyšela dobře.

„Pořád máš klíče od mého auta,“ řekne a já se cítím jako idiot.

„Omlouvám se. Úplně jsem na to zapomněla. Budu za minutu venku.“ Zavěsím. Vyskočím z postele a zapnu světlo, popadnu tašku a hledám v nich klíče. Obleču si svetr na tílko a šotky, když zamířím ke dveřím a otevřu je.

Za nimi uvidím stát Coltona v kožené bundě mokré od deště s růžovými tvářemi od zimy, s motorkou zaparkovanou za ním. „Omlouvám se,“ podám mu klíč. „Mohla jsem ti ho přivézt.“

„Nežádal bych tě, abys opustila babičku jen tak.“ Zastrčí si klíč do kapsy. „Nechal bych ti je do zítra, ale potřebuju zítra převézt nějaké věci z dílny.“

„Je bezpečné řídit, když prší?“ zeptám se a on se usměje.

„Bojíš se o mě?“

„Ne,“ zalžu a jeho úsměv se ještě protáhne.

„Už se někam dostáváme, Ďolíčku.“ Srdce se mi rozbuší, když se natáhne a dotkne se mé tváře, než se otočí a sejde ze schodů. „Vrať se do postele, Gio,“ zavolá přes rameno.

„Neříkej mi Ďolíčku, anebo co mám dělat, Coltone,“ řeknu k jeho zádům. Opřu se o trám se založenýma rukama na prsou a sleduju, jak si nasadí helmu a nastartuje motorku.

„Dovnitř, Gio. Nebo nachladneš,“ zakřičí před řev motorky.

Protočím oči, ale poslechnu. Zavřu za sebou dveře a stoupnu si na špičky a podívám se přes kukátko. Jakmile mi zmizí z očí, zamířím zpátky do postele, zhasnu světlo a svleču si svetr. Dívám se do stropu a přemýšlím, jestli je bezpečné jezdit v dešti na motorce. Pak na to, jestli může na motorce promrznout. A jestli je bezpečné jezdit po mokré silnici.

Vezmu telefon do ruky a rychle napíšu zprávu. Chvíli přemýšlím, jestli ji odeslat, ale pak mi dojde, že bych neusnula, dokud bych nevěděla, že se dostal v pořádku domů. O dvacet minut později mi pípne zpráva.

Bezpečně doma. Jsem rád, že na mě pořád myslíš.

„Takovej arogantní blbeček,“ zavrčím, hodím si telefon na břicho, jen abych ho za pár vteřin zvedla a odpověděla, Když myslíš. Dobrou noc. Vypnu vyzvánění, položím telefon na stolek a otočím se na bok. Usnu a zdá se mi o krásném chlapovi s tmavými vlasy a očima, jak mě unáší na motorce.

~**~

Druhý den ráno sleduju babičku, jak leží na zádech a mizí v CAT skenneru. Zadržím dech, když chce zvednout ruku, ale vydechnu, když ji položí vedle sebe. Nechtěla na tenhle test. Byla naprosto proti, ale doktor, Nina a já jsme ji nakonec přemluvili, aby ho podstoupila.

Během naší schůzky s doktorem jsme mluvili o tom, že je babička poslední dobou čím dál víc zmatenější, myslí si, že jsem máma, její dcera, která zemřela před lety. Mohla jsem říct doktorům, že mě to znepokojuje a proto jsem chtěla ten sken.

Sleduju babičku přes sklo. Doktor říkal, že celá ta věc zabere méně než deset minut a naštěstí nelhal. Technik zvedne palec, aby mi dal vědět, že je hotovo a já vejdu do pokoje sama, protože Nina odešla, aby zavolala Neda.

„Můžeš jít napřed a pomoct jí se obléct. Doktor vám zavolá, až bude mít výsledky. Někdy za pár dní.“

„Děkuju,“ řeknu a vezmu babiččino oblečení.

„Nebylo to tak hrozné, co, babi?“ Zeptám se, když jí pomáhám z nemocničního úboru.

„To ne,“ řekne a já si všimnu, že se jí znovu třesou ruce jako vždycky, když ji něco rozruší.

„Chceš se zastavit na jídlo po cestě domů?“ zeptám se, abych ji rozptýlila.

„Ano.“

„Na co máš chuť?“

„Na koláč,“ řekne a pak dodá, „čokoládový.“

„Chceš koláč k obědu?“ Usměju se a pomůžu jí do podprsenky a svetru.

„Proč ne?“

„Máš pravdu, proč ne?“ Odpovím tiše a pomůžu jí do bot. Jakmile je oblečení, vezmu ji za ruku a vedu ji ke dveřím.

„Jak to šlo,“ zeptá se Nina.

„Dobře. Za pár dní by nám měl doktor zavolat výsledky,“ řeknu a ona si viditelně oddychne. „Děkuju, že jsi jela s námi.“

„Kdykoliv, zlatíčko.“ Natáhne se ke mně, vezme mě za ruku a stiskne ji. To malé gesto mi ukáže její lásku víc, než cokoliv jiného.

„Babička chce čokoládový dort k obědu,“ řeknu jí, když odcházíme z nemocnice.

„Znám skvělé místo. A během jídla mi můžeš říct, proč jsem včera večer viděla Coltona Allystera stát u tvých dveří, když jsem si dělala čaj.“

„Zapomněl si klíč, tak si ho přijel vyzvednout,“ vysvětlím. Nechci, aby dělala nějaké závěry.

„To je všechno?“ zeptá se, když dojdeme k jejímu autu.

„Ano.“

„Škoda,“ řekne.

„Škoda?“

„Jo, škoda. Myslela jsem, že budu mít o čem vyprávět holkám v knižním klubu. Všem se Colton líbí a když tě s ním tehdy viděli, říkali, že byste byli skvělý pár. Byly nadšené, když jsem jim řekla, že jsi začala pracovat v Rusty Rose, což znamená s ním, což taky znamená, že možná budou moct sledovat lásku jako z knížky.“

„Je mi líto, ale mezi námi nic není,“ zasměju se a představím si její kamarádky z klubu, většinou starší ženy, jak sedí v kruhu a nemluví o knihách, ale drbou.

„Proto je to škoda, zlatíčko.“ Usměje se a vyjede z parkoviště. „Je to ještě větší škoda kvůli tomu, co mu udělala jeho bývalá,“ dodá, když projíždíme městem.

„Co udělala?“ zeptám se, když zaparkujeme u cihlové budovy s nápisem Čaj o páté.

„Rozešla se s ním, když byl v nemocnici poté, co ho postřelili,“ řekne a mně se na chvíli zastaví srdce. Bylo toho tolik co vstřebat.

„To udělala?“ Zeptám se. Potřebuju její odpověď předtím, než se začnu ptát dál.

„Ano a to byli zasnoubení, když to udělala.“

„Ty kráso,“ zašeptám.

„Bojoval za naši zemi, když ho postřelili, tak si umíš představit, že ne hodně lidí tady ji má rádo.“

„To se vsadím,“ odkašlu si. Najednou mám sucho v krku. Nemůžu uvěřit, že si tím Colton prošel a nemůžu uvěřit, co mu ta mrcha udělala.

„Dobrý den, dámy. Vítejte v Čaji o páté. Už jste tu byly?“ zeptá se servírka, přeruší ten moment. Zavrtím hlavou, protože potřebuju chvilku předtím, než promluvím. „Určitě si to tu zamilujete.“ Usměje se na mě a pak na babičku a Ninu. „Jste připraveny si objednat?“

Chci říct, že ne, když Nina odpoví za mě. „Kompletní menu, prosím.“

„Dobře, hned se vrátím s vašimi drinky,“ odpoví servírka.

„Žádné jsme si neobjednaly,“ řeknu a Nina se usměje.

„Slibuju, že ti bude chutnat, co přinese,“ řekne mi.

A má pravdu, chutná mi všechno. A i když se chci Niny zeptat na milion dalších otázek o Coltonovi, nezeptám se. Místo toho tady sedím s babičkou a Ninou, pijeme čaj z keramických šálků a pojídáme malé sendviče a koláčky.

~**~

Zaslechnu v dálce alarm, hodím si polštář na hlavu a pak vyskočím z postele, když mi dojde, že jde o požární alarm. Popadnu svetr a běžím ke dveřím. Hned jak otevřu, málem ohluchnu ze zvuku alarmu. Vidím tmavý kouř valící se z kuchyně do obýváku. Zakřičím, „Babi!“ Rozkašlu se, když se nadechnu kouře.

Zakryju si pusu svetrem, skloním se a prodírám se kouřem. Prohlédnu kuchyni a vidím, že oheň už pohltil půlku kuchyně. Pak si všimnu babičky, která leží na zádech uprostřed kuchyně s tmavou tekutinou kolem hlavy.

„Proboha.“ Běžím k ní. „Babi!“ Zvednu jí hlavu a cítím vlhko na prstech. Zaslechnu, jak sykne. Musím ji odsud dostat. Vezmu ji pod pažemi a táhnu ji za sebou. Zdá se to jako nekonečno, než ji vyvleču z kuchyně, pálí mě v krku z kouře a cítím, že mám lehčí hlavu.

Když se konečně dostaneme k hlavním dveřím, mám sotva energii na to je otevřít, ale otevřu a nějakým zázrakem nás obě dostanu ven, dolů po schodech na mokrou a studenou trávu. Nevím, jestli mám zůstat s babičkou nebo zavolat o pomoc. Po tvářích mi stékají slzy.

„Hned se vrátím,“ řeknu jí. Postavím se na třesoucí nohy a běžím tak rychle, jak to jen jde, k Nedově a Ninině domu. Světlo ranního slunce mi pomáhá vidět přes zakouřené oči. Vyšplhám po jejich schodech a zazvoním.

„Gio, proboha, co se děje?“ otevře Ned s vykulenýma očima.

„Oheň,“ vykašlu. „Policie, záchranka. Babička.“ Zamrkám, vidím hvězdičky.

„Nede?“ Slyším Ninu, ale nevidím ji, když vejde ven, protože všechno je černé.