MW - 20. kapitola

Překlad: Luciana

Trace si rozepnul bundu, vytáhl cípy košile z promočených kalhot a utřel si tvář. „Přiznej se, Oceane, jako dítě jsi spadl na hlavu, že jo?“ Vyčistil si oči tak, aby se mohl zlostně podívat na Maca, jen aby zjistil, že ten bastard se směje.

„Nejsme tady, Huntsmane?“

Jo, byli naprosto tady. Problém byl, že Trace si nebyl přesně jistý, kde to tady, vlastně je. Vypadalo to, že jsou na nějaké lodi. Nebo lépe řečeno, v lodi, jak předpokládal, byli několik stovek metrů pod vodou. „Má tahle loď toaletu?“ zeptal se, „nebo Atlantiďané chodí do moře?“

To způsobilo, že Macův smích zmizel. „Teď? Potřebuješ jít teď?“

„No, jo.“ Ukázal na něj a pak na sebe. „A raději bych se nesetkal s Jeho Svatou Výsostí, Králem Světa, vypadající takhle.“ Uhladil si přední stranu své promáčené bundy. „Nemůžu dost dobře vyjednávat Fionino propuštění, když vypadám takhle.“

„Vyjedná… nemusíš nic vyjednávat, ty idiote, protože jsi mě jen doručil k němu. A chtěl bych tě varovat, abys projevil jen respekt, před mým otcem, jinak můžeš zjistit, že velrybí břicho je mnohem přijatelnější, než zdejší lodní vězení.“

Mac naštvaně zatočil prstem ve vzduchu a Trace málem vyskočil z kůže, když cítil, jakoby ho tisíce mravenců lechtali pod jeho oblečením. Ale když se podíval dolů, viděl, že je stále oblečený, jen jeho džíny, košile a bunda a dokonce i jeho boty, byly tak čisté, že vypadaly jako zářivě nové.

Zahýbal rameny, aby se ujistil, že stále má svůj batoh a pak se na Maca usmál. „Mohl bych tě použít vždycky v neděli odpoledne, když se připravuji jet do Bangoru na večeři k mámě.“ Nepohodlně se pohnul. „Ale stále potřebuji toaletu. A dávám přednost tomu, udělat to sám,“ rychle dodal, když čaroděj znovu zvedal ruku.

Mac se otočil na patě a vydal se k zavřeným dveřím. Trace ho následoval a snažil se nezírat jako turista. Ta obrovská mísnost musela být tak tři podlaží vysoká a uvědomil si, že jsou v nejnižší úrovni plavidla, soudě podle velkého bazénu uprostřed, kterým vstoupili na loď.

Mac ho vedl do přechodové komory, zavřel za sebou dveře a skrz další poklop vešli do dlouhé chodby.

„A můj otec dává přednost oslovení Pane, zvlášť před posádkou.“

Trace chtěl něco říct, ale málem zakopl, když uviděl několik mužů, oblečených v něčem, co musely být nejkřiklavější uniformy na planetě. Všichni se zastavili v tom, co právě dělali a postavili se do pozoru, jen místo salutování se každý z nich uklonil, když Mac prošel kolem bez povšimnutí.

Zatraceně, ten chlap byl fakt z královské rodiny.

Trace natáhl krok, aby ho dohnal a snažil se zapamatovat si každou zatáčku a odbočení kterými prošli v tom množství chodeb. „Co se týká té toalety,“ řekl, když začali stoupat po schodech. „Já vážně musím jít.“

Mac zahnul a pokračoval chodbou kousek dál, potom otevřel prudce dveře. „Minutu. Můj otec ví, že jsme tady a není rád, když musí čekat.“

„Pro kristovy rány, vidíš se? Čím blíž jsme tvému staroušovi, tím jsi upjatější,“ řekl, když za ním vešel na toaletu.

„Neviděl jsem ho, ani jsem s ním nemluvil skoro století,“ zavrčel Mac. „A naše rozloučení nebylo zrovna příjemné.“ Ukázal škrobeně. „Měli jsme hádku, která poslala většinu Atlantidské populace na útěk na druhou stranu ostrova, že ji málem převrátili.“

„Atlantida plave?“ přimhouřil Trace oči. „Proč ji tedy naše satelity nevidí?“

„Protože je to mýtus!“

Trace tiše zavřel dveře před Macovou naštvanou tváří a vyšel zpátky do chodby za tři minuty. Přešel k Macovi, který seděl na spodním schodu, ruce položené na kolenou a zíral dolů na své ruce. „Pojďme,“ řekl Trace a jemně ho zvedl na nohy. „Vezmeme Fionu a vypadneme odsud.“

„Jen vy dva odsud vypadnete,“ zamumlal Mac, levačkou stojící na schodu. „Nemůžu dost dobře utéct a nechat tu otce bojovat mé bitvy za mě.“

„Jsem si dost jistý, že ani nepotřebuješ jeho, aby bojoval s tebou.“

Mac zastavil a otočil se. „Ty tomu nerozumíš. Já jsem jeho jediný dědic, a když se mi něco stane, Stromy Života začnou umírat a s nimi i celé lidstvo.“

„Má Carolinu.“

Mac zavrtěl hlavou a stoupl na další schod. „On odmítá nechat osud lidstva v rukou ženy.“

Trace si odfrknul. „Měli bychom méně válek, kdyby ženy vládly světu.“

Když Mac začal znovu stoupat po schodech, Trace zpomalil natolik, aby se podíval zpátky do chodby a získal nepříjemný pocit, že možná podcenil velikost lodi. Pokud mohl soudit, byl to nějaký druh plavidla pod vodou, jako ponorka – jen o velikosti letadlové lodi.

Na druhou stranu, její masivní velikost by mohla opravdu fungovat v jeho prospěch.

„Takže to beru tak, že tvůj otec je ten, kdo ti předal etiku o tom, že magie by neměla být používána na každou malou věc ve tvůj prospěch,“ řekl Trace a uvědomil si, že budou blízko, protože Mac byl tak ztuhlý, že se mohl zlomit v půli. „Akorát není proti, použít magii, aby mi sebral přítelkyni.“

Mac se zastavil před obrovskými dřevěnými dveřmi, které na sobě měly velký, rozvětvený strom, vytesaný do nich. „Ví Fiona, že byla povýšena z nájemnice na přítelkyni?“

Trace si povzdechl. „Ne, ještě jsem jí to neřekl.“ Usmál se. „Ale nemyslíš, že se jí bude ta myšlenka líbit? Je to takový prsten jedenadvacátého století.“

Mac se otočil ke dveřím. „Jediný prsten, který potřebuje, je takový, který může nosit.“

Trace odtáhl přítelovu ruku pryč. „Obléká si kalhoty na nohy, Macu, stejně jako my všichni,“ řekl tiše. „A vážně, co nejhoršího může udělat?“

Trace viděl ten den první náznak upřímného úsměvu na čarodějově tváři. „Když jsem byl dítě, sebral mi mé magické schopnosti za trest a já musel jít k Carolině, když jsem se dostal do průšvihu.“ Potřásl hlavou. „A hrát si s ní a jejími panenkami, jako odplatu.“ Vystřízlivěl a Trace viděl, jak znovu ztuhnul. „Tvé slovo, Huntsmane, že mu nebudeš odporovat. Poníženě požádáme, aby ti dal Fionu a pak o bezpečný odchod zpět do Midnight Bay, pro vás dva.“

„Co kdybychom poníženě požádali o bezpečný odchod pro nás tři?“

„Proč předpokládáš, že půjdu s tebou?“ Mac mávl rukou do nikam. „Je čas, abych čelil svým povinnostem, i když to znamená souhlasit s tím, že mi můj otec vybere nevěstu. Aspoň pak třeba najdu nějaký klid.“

„Takže mi říkáš, že všichni mají svobodnou vůli, jen ty ne?“

„Ano!“ vyštěkl Mac a otevřel dveře dřív, než ho mohl Trace zastavit. „Omlouvám se, že jsem se sem nedostal dříve, ale byl jsem… zadržen.“

Jestliže Mac tvrdil, že jeho otec je známý pro svůj vzhled, Trace usoudil, že to bylo slabé slovo. Titus Oceanus byl skoro sedm stop vysoký, s rameny za která by obránce prodal svou sestru a tak krásným obličejem, že ženy by metaly kotrmelce, jen aby se na ně usmál.

Což nutilo Trace k zamyšlení, jak doopravdy vypadá Mac, když se nesnaží vypadat jako někdo jiný. On i jeho otec, měli stejné živě zelené oči, stejně jako čelist a stejné, zatracené aristokratické obočí – které ten starý kozel zvedl, když uviděl Trace.

„Pane Huntsmane,“ řekl Titus. „Jsem šťastný, že se s vámi konečně setkávám, když přemýšlím, jestli se pokoušíte zachránit mému synovi život, nebo ho zabít.“

„Jo, já taky,“ odpověděl Trace a přistoupil blíž. „Chci teď vidět Fionu. Prosím,“ přidal, když za sebou uslyšel Macovo zavrčení.

„V pravý čas.“ Starší čaroděj sklouzl pohledem na Maca a jeho oči ztvrdly, ale nejdřív Trace zahlédl záblesk obrovské a bezpodmínečné lásky. „Maximiliáne, máš vůbec představu, jak hroznou válku jsi začal?“

Trace se postavil mezi ně. „No, právě. Váš kluk, tady, neví, kdo k sakru po něm jde a už vůbec ne proč. A od té doby, co jsem byl zatáhnutý do téhle malé hrozné války, rád bych to věděl taky.“ Udělal krok dopředu k tomu obrovi. „Hned potom, co uvidím Fionu.“

Trace zahlédl náznak pobavení, který se vplížil do čarodějových zelených očí, když Titus zvedl prst a tiše jím zatočil ve vzduchu. Dveře vzadu v místnosti se najednou otevřely a Misneach se jimi protlačil a běžel k Tracovi s rozrušeným vyjeknutím. Oči upřené na dveře, se přikrčil, aby chytil štěně, zatímco vklouzl rukou do kapsy u bundy, když v tom uviděl, že se objevila Fiona. Rychle ruku vytáhl, když zaznamenal dítě vedle ní. Malý chlapec se zářivě zelenýma očima, plnýma nejistoty a rukou se křečovitě držící Fioniny ruky.

Trace se postavil a předal štěně Macovi, potom vyrazil a přitáhl si Fionu do náruče a zabořil svůj obličej do jejích vlasů. Chtěl něco říct, ale za živého boha nemohl a tak se spokojil s tím, že ji tiskl, až uslyšel její vypísknutí. Teprve pak otevřel oči, a když se podíval dolů přes její rameno, uviděl to dítě, jak jí kroutí rukou, když se snažilo schovat za ní.

Trace se narovnal a vzal Fioninu tvář do svých dlaní. „Přejdeme na plán B,“ řekl jí tiše. „Tak zůstaň ve střehu.“

Její krásné a velmi živé oči na něj zazářily, jako sluneční paprsky. „Co plán B zahrnuje?“ zašeptala.

„Ještě si nejsem jistý. Kde máš zbraň?“

„Pan Oceanus ji vzal. Řekl, že takový muž, který dá ženě takový druh zbraně, by s ní měl být zastřelen.“

Trace cítil, jak jí škubla ruka a usmál se.

„Kolik mu je?“

„Šest. Jmenuje se Henry.“

„Jdu se postavit vedle Maca a zabránit mu, aby padl na obličej, když mu jeho otec řekne, ok? Jen mě prostě následuj, až uslyšíš signál.“

„Jaký je signál?“

Věnoval jejím krásným ústům rychlý polibek. „Budeš vědět, když…“

„Je moc krásné, že se pan Huntsman tak stará o blaho slečny Gregorové,“ řekl Titus s veškerou autoritou krále, který se blíží ke konci své trpělivosti. „A zjistil jsem, že muži jednadvacátého století mají málo ohledů k tradici, ale ztratil jsi snad taky všechno slušnost, Maximiliáne?“

„Prosím?“ řekl Mac a jeho páteř ztuhla natolik, že se Trace rozhodl, že se k němu musí dostat rychle.

Mrknu na Fionu a vyrazil k Macovi. „Připrav se, příteli,“ zašeptal koutkem úst. „Přecházíme na plán B.“

Mac šlehl po Tracovi výhrůžným pohledem, před tím, než se usmál na svého otce. „Co se týká slušnosti, předpokládám, že myslíš jeho projev náklonnosti?“ Trace málem Maca kopnul, když se ten pitomec znovu poklonil svému otci. „Ujišťuji tě, pane, že je naprosto přijatelné, když muž políbí svou přítelkyni před ostatními.“

Obočí vyletělo nahoru, jen bylo mnohem více imperiální, než to jeho syna. „Chceš říct, že je přijatelné, když muž políbí snoubenku jiného muže, přímo před ním?“

Trace napočítal čtyři, možná pět úderů srdce, než to Macovi došlo, ale nechytil ho, když zavrávoral, protože se sám cítil, jako by dostal ránu do břicha. O čem to tu sakra mluví? Fiona není ničí snoubenka.

„Před… co to sakra říkáš?“ vykřikl Mac. „Ona není moje snoubenka.“ Otočil svou nataženou paži na Trace. „Fiona patří jemu.“

„Jo, chlape,“ zavrčel Trace. „Nedej se, máš koule, tak je ukaž. Z poslouchání těch jeho keců jsi vyrostl už před pár tisíci lety.“

„Maximiliáne!“ vyštěkl Titus a donutil tak Maca se na něj otočit. „To není nejlepší příklad pro tvého syna,“ řekl a mávl k Fioně.

Tentokrát byl Trace připravený, když Mac zavrávoral dozadu. „Nechoď na mě s těmihle hloupostmi, Macu, zvlášť ne před Henrym.“

Mac nemohl přestat zírat na chlapce, přilepeného na Fioně, jakoby to byla jediná pevná věc v místnosti.

„Henry?“ zašeptal Mac. „On je můj… to dítě je můj syn?“ Mac se podíval na Tita. „Ale jak? Kdy?“ podíval se zpátky na chlapce a pak zase na otce. „Kdo je jeho matka?“

Když si uvědomil, že všechno se děje špatně, Titus z těžka povzdechl. „Cordelia Penhopová,“ řekl a vrhnul ustaraný pohled na chlapce.

Ale Fiona se přesunula do vzdáleného kouta místnosti a sedíc na zemi, odpoutala chlapcovu pozornost hraním s Misneachem.

„Fajn,“ zašeptal Trace, když nechal přítele stát, když si byl jistý, že ho jeho nohy unesou. „Aspoň už víš, proč tě tak náhle poslala pryč.“

Titus přistoupil blíž k Macovi. „Jsou to Cordeliini bratři, kdo se tě pokouší zabít,“ řekl mu jeho otec tiše. „Ve snaze udržet kontrolu nad Henrym.“ Natáhl se a položil ruku na Macovo rameno. „Cordelila onemocněla a zemřela před třemi měsíci, Maximiliáne. Jejímu sluhovi trvalo dva měsíce, než utekl a vydal se do Atlantidy, aby nám řekl, že Cordeliino poslední přání bylo, abys uplatnil na svého syna nárok.“

„Delia je mrtvá?“ zašeptal Mac.

„Ty jsi nevěděl, že měla tvé dítě, synu?“

Mac zavrtěl hlavou, když vzhlédl na otce, ale Trace předpokládal, že vidí jen obraz své mrtvé milenky. „Nevěděl jsem to. Chtěl jsem Delii požádat o ruku, ale…“ Mac potřásl hlavou, jakoby si ji chtěl vyčistit. „Ona najednou ke mně přišla jednoho dne a řekla, že i když si velmi užívala náš společně strávený čas, začal jsem jí nudit. A když jsem se vrátil do svého bytu, její bratři tam byli a řekli mi, že jestli se ještě někdy přiblížím k jejich sestře, tak zabijí…“

Ztichnul a otočil se tváří ke dveřím.

„Těžko si umím představit, že by ses bál o svůj život,“ řekl Titus. „Ani nemohu uvěřit, že by s takovým vyhrožováním začali, a už vůbec přímo tobě do očí.“

„Jejich hrozba se netýkala mě,“ řekl Mac tiše, stále otočený pryč. Zaklonil hlavu a zíral na strop, ruce sevřené v pěsti. „To znamená, že to všechno bylo jen předstírané. Delia předpokládala, že jí přijdu požádat o ruku.“ Otočil se k otci. „Nikdy jsem jí nelhal o tom, kdo jsem. A být mou milenkou bylo v pořádku, očividně, naproti tomu být mou ženou…“ Upřel svůj pohled na Fionu, pak na Trace a pak zpět na otce. „Očividně Delia cítila, že mít za manžela theurgista, stejně tak Tita Oceana za tchána, by znamenalo více problémů, než užitku.“

„Nebo více nebezpečí,“ řekl Trace tiše. „Když zjistila, že je těhotná, bála se, že by její bratři mohli využít tvé dítě pro svůj prospěch.“

„Kde jsou teď?“ zeptal se Mac a znovu sevřel ruce v pěsti.

Titus přezíravě mávl rukou. „Jeden z nich se vrátil domů s tím, co mu zbylo z jeho mužství mezi zkrvavenýma nohama a ti druzí dva hnojí mořskou trávu na východoafrickém pobřeží.“

„Takže je po bouři?“ zeptal se Trace.

Titus přikývl. „Kromě nízkotlakého systému, který maskuje tuto loď. Pojď, Maximiliáne,“ řekl a vzal ho za ruku. „Je čas, aby ses seznámil se svým synem.“

Mac se jemně, ale pevně odtáhl. „Jak jsi ho získal?“

Oči jeho otce potemněly. „Ty bastardi vzali Henryho sebou a zřejmě věřili, že neudělám nic, dokud by měli mého vnuka, nebo věřili, že by mohl mít dost síly, aby je ochránil. Pojď,“ řekl a znovu se natáhl.

Mac ustoupil pryč. „Co jsi myslel tím, že Fiona je moje snoubenka?“

Titus pohlédl úkosem na Trace a pak se podíval na Maca.

„Máš teď syna, Maximiliáne. Je čas, aby ses usadil. Slečna Gregorová očividně miluje děti,“ řekl a ukázal do rohu místnosti. Jemně se usmál. „A vypadá to, že má nejen odolnost, kterou jako tvá žena bude potřebovat, ale také odvahu. Takže jsem se rozhodl, že je v nejlepším zájmu všech, abyste se vy dva vzali.“

„Ty ses rozhodl,“ zopakoval Mac bezvýrazně. A ať se propadnu, jestli neměl i koule na to, aby zvedl obočí. „A nenapadlo tě, zeptat se Fiony, jestli s tvým rozhodnutím souhlasí?“

„Nebo mě?“ dodal Trace a rozhodl se, že je třeba začít s plánem B. „Protože já na ní mám první právo.“ Mávl k Macovi. „Sakra, váš kluk tady, může možná milovat Fionu, jako sestru, ale já jsem ten, pro kterého se vlékla.“

Titova pokožka ztmavla. „Prosím?“

Trace přikývl a zvedl hlas dost na to, aby se dosal přes místnost. „Věc se má tak, že Fiona absolutně přijala jednadvacáté století a být něčí manželkou, pro ni není vůbec lákavé,“ řekl a nedbale sáhl do kapsy, když viděl Fionu vstát s Misneachem pod jednou rukou a volnou rukou pevně držet Henryho ruku a vyrazila k nim.

„Ale Mac neví nic o výchově dětí,“ zavrčel Titus, očividně rozohněný, i když se snažil zejmnit pohled, když se podíval na svého syna. „Slečna Gregorová by ti mohla být dobrou partnerkou. Nelze popřít, že je krásná a jsem si jistý, že se spokojeně usadí, když jí dáš dítě.“

„Sakra, víte vy o ní vůbec něco?“ zeptal se Trace, když se tiše přiblížila. „Fioně se líbí představa otevřeného soužití s mužem, jako jeho přítelkyně a vím, že chce jednou mít dítě bez manželství, jednoduše proto, že může.“ Trace zvedl obočí na toho starého kozla. „Není to, o čem je svobodná vůle, kterou vy a váš syn ochraňujete?“

„Ale on nemá jinou možnost!“ vyštěkl Titus a v hlase mu zaznělo zoufalství. Tváře mu zrudy do tmava, zlostně se podíval na svého syna. „Oženíš se, se slečnou Gregorovou, nebo přijdeš o své schopnosti na sto let!“

A sakra, potřebují plán C.

„Počkat. A co ty magické věci, co už udělal?“ zeptal se Trace, než mohl Mac cokoliv říct a upoutal tak čarodějův bouřlivý pohled. „Jako humři naplňující své osudy a moje skvělá televize a krásné kožené křeslo. Mohou všechny ty věci zůstat a fungovat?“

„Huntsmane,“ zasyčel Mac tiše. „To stačí!“

Titovy oči lezly vzteky z důlků a zvedl ruku. Jelikož Trace nevěděl, co má ten starý kozel v rukávu, zmáčkl tlačítko ve své kapse.

Nečekal, že něco ve skutečnosti uslyší, ale mohl počítat do tří, než se podlaha pod nimi trochu pohnula, nejdříve jemně, potom ve chvějících se vlnách, které zesílily tak, že se věci v místnosti třásly.

Titus ztuhnul s prstem směřujícím ke stropu a jeho pohled se vrhnul ke dveřím, právě když se zespodu ozvalo hluboké zasténání.

Podlaha, na které stáli, se nepatrně naklonila.

Trace popadl Macovu paži. „Vezmi svého syna,“ řekl mu a postrčil ho k Fioně. „Oh, pro kristovy rány, zvedni ho! Představíme tě později,“ zavrčel, sebral Misneache z její náruče, vzal ji za ruku a začal ji strkat ke dveřím. Zastavil se jen na tak dlouho, aby postrčil Maca před sebe, mrknul na vykuleného Henryho, když vyskočil svému otci na rameno, Mac otevřel jedny ze dveří a vyběhl na chodbu. Trace byl sotva krok za ním. „Běž do té komory, kterou jsme sem přišli, jen najdi cestu, která nevede blízko té koupelny,“ volal za Macem. Přitáhl si k sobě Fionu a dal jí zpátky do náruče Misneache. „Následuj Maca.“

Popadla ho za rukáv, když se otočil zpátky. „Musíme zůstat pohromadě.“

„Jsem hned za tebou, miláčku, slibuji.“ Dal jí rychlý polibek a postrčil ji za Macem. „Jen neodcházejte beze mě,“ zavolal, když běžel zpátky do místnosti, kde našel Tita stále stojícího na stejném místě – jen nyní místo ruky ve vzduchu, držel něco, co vypadalo jako starověký mobil, u ucha.

Starý čaroděj, jehož tvář byla skoro fialová vzteky, najednou přestal mluvit s tím, kdo byl na lince. „Není potopení mé lodi pro tebe dost, Huntsmane?“ zavrčel. „Takže máš pocit, že se musíš vrátit a dorazit mě?“

„Jeden rok,“ řekl Trace tiše. „Nechte Maca jeden celý rok samotného a slibuji vám, že nakonec budete mít syna, kterého jste vždycky chtěl.“

„Co si, ve jménu Dia myslíš, že jeden za rok dokáže, když pětatřicet set let výchovy nezpůsobilo nic než zmatek?“ Mávl rukou k chodbě. „Prostě si uteče se synem, o kterém ani nevěděl, že je jeho otcem, stejně nezodpovědně, jako vždycky a nadělá další nepořádek, který budu muset uklízet.“ Přistoupil blíž. „Jenže tentokrát je v sázce víc, než nějaká malicherná válka. Mac neví o dětech ani jedinou věc a ty předpokládáš, že nechám svého vnuka v jeho rukách celý rok?“

„Znám dámu, která by mu mohla s Henrym pomoct.“

„Už jsi dal jasně najevo, že Fiona je zadaná.“

„Ne, jiná dáma. Je to vdova po mém příteli a žije tady v Maine, v horách. Vede program pro rodiče s dětmi. Jeden rok, Tite, a máte mé slovo, že nebudete litovat.“

Loď vydala hlasité, roztřesené zasténání a strměji se naklonila.

Zrcadlový obraz Macových očí, ačkoliv mnohem starší a hluboce moudrý, se otřásal emocemi srdce, rozpolceného mezi povinností k lidstvu a jedinečnou láskou jedné duše k jiné. „Třistašedesátčtyři dní,“ řekl Titus tiše. „A pokud zklameš, Huntsmane, propadne mi tvoje duše.“

„Ujednáno,“ řekl Trace s přikývnutím. Usmál se. „A jestli mi dáte svou e-mailovou adresu, můžu vás a vaši ženu informovat a poslat aspoň fotky.“

Ten starý kozel se opravdu otočil a došel ke stolu, napsal něco na kus papíru. Došel zpátky a podal to Tracovi. „Hoď láhev s fotkami z lodi na těchto souřadnicích a dostaneme je.“

No, sakra, král druidů byl opravdu pěkný pitomec. Trace mu zamával papírem, otočil se a vydal se pryč z místnosti.

„Huntsmane,“ řekl Titus a zastavil ho tak ve dveřích. „Jak jsi věděl, že můžeš do mé lodi udělat díru a já se nebudu moct pomstít?“

„Záchranné čluny.“

„Prosím?“

„Viděl jsem první v pokoji pro hosty a pak další uložené vedle dalších komor, při naší cestě nahoru. Přiznám se, že jsem byl zmatený, proč nejmocnější čaroděj na světě, potřebuje záchranné čluny na své lodi, ale potom, když jste řekl, že je po bouři, kromě oslabené ochrany vaší lodi, nakonec mi to dalo smysl. Můžete mít sakra hodně moci, ale je limitovaná a došlo mi, že jistě stojí hodně energie ochránit svou loď – což Mac očividně věděl, protože necítil potřebu zůstat za námi, aby kryl náš útěk.“

„Ale umístil jsi svou výbušninu, ještě než jsi měl všechny informace.“

Trace pokrčil rameny. „Líbí se mi mít víc možností.“

Jeho obočí vyletělo znovu vzhůru. „Včetně tvých možností se ženami?“

„Stále na tom pracuji.“

„Vrať mi mého syna a vnuka za rok, silné, zdravé a šťastné a já se postarám, aby se ti to povedlo.“

„Bez urážky, ale ne, děkuji. Věřím, že Fiona má docela dobře pod kontrolou záležitosti srdce, takže jen počkám a uvidím, jaká kouzla si připraví pro mě.“ Usmál se. „Jak jste učil svého syna, život má být přijímán a některé výzvy jsou lepší, když nepoužíváme zkratky.“

Trace se začal otáčet, ale zarazil se. „Je to dobrý chlap, Tite, jen potřebuje, abyste mu věřil. Dal jste Macovi nástroje na naplnění jeho osudu, tak je možná čas, abyste ustoupil z cesty a nechal ho.“ Usmál se znovu. „Podle mého strýce Marvina, se vaše náplň práce mění tehdy, když vaše děti mají děti. To přestáváte být rodičem a začínáte být dědečkem, celé nové generaci spratků.“

Loď se znovu otřásla a mobil velikosti cihly, na stole začal zvonit. „Huntsmane,“ řekl Titus, ignorujíc telefon, když Trace odcházel. „Tvoje armáda byla hloupá, když tě vykopla ze své války.“

„Ne, myslím, že byli velmi, velmi chytří. Protože nebezpečí smrtících zbraní je, že vám vždycky mohou vybouchnout do ksichtu.“ Rychle Macově otci zasalutoval. „Uvidíme se za rok.“

„Musíš přijet navštívit Atlantidu a setkat se s Macovou matkou,“ řekl čaroděj, když loď vydala opravdu zlověstné zasténání, sérii hlasitých výbuchů, které přehlušily křik mužů a alarm. Znovu ignorujíc tu malou katastrofu okolo něj, Titus se usmál, docela pevně, ne-li poněkud zlověstně. „Vím, že Carolina by tě ráda znovu viděla, když o tobě nepřestává mluvit.“

Trace běžel, jakoby ho honili pekelní psi a dunivý smích starého theurgista za ním zněl chodbou.