FF - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Evudar

Kompletně svázaná

Gia

DÍVÁM SE DO ZRCÁTKA NA STÍNIDLE NA svůj odraz, stisknu rty k sobě, abych se ujistila, že je můj růžový lesk na mých rtech nanesený souměrně. Vydechnu a tiše se pomodlím, aby mi po tomhle rozhovoru nabídli práci. Nečekala jsem, že budu muset začít pracovat tak brzy, ale poslední dva týdny tady si vybralo podíl na mých financích a na mně.

Skončila jsem tak, že jsem utratila většinu svých úspor první týden kvůli úpravě stromů u domu babičky, protože mi Ned řekl, že je tam dost větví, které při větší bouři spadnou.

Věděla jsem, že je to buď utratit ty peníze teď, abych zkusila zabránit tomu, aby se to stalo, nebo utratit víc peněz, když nějaký strom proletí střechou. Taky jsem utratila trochu peněz za zahradní služby, při nichž se protrhaly všechny záhony, a prořezalo veškeré křoví před domem.

Pravděpodobně jsem tu práci mohla zvládnout sama, ale když jsem viděla, že je to jen sto padesát dolarů a já jsem nikdy v životě nezahradničila, ušetřila jsem si problémy.

Taky mi docházela realita situace s babičkou. Myslela jsem, že jsem rozuměla tomu, co se bude dít, až se sem dostanu, ale vlastně nemám tušení. Ten den, kdy jsem se sem dostala, byl očividně její dobrý den. Pamatovala si, kdo jsem, během celé večeře a když jsme se dostali domů, ale když se dalšího rána probudila a našla mě v kuchyni, jak dělám snídani, vyděsila se.

Trvalo mi minimálně čtyřicet pět minut, abych ji uklidnila, a i pak byla pořád na hraně a nedůvěřovala mi. Nina a Ned ale byli úžasní, a opravdu nevím, co bych bez nich dělala.

Se zíváním skončím se svými myšlenkami a zvednu svou kávu, abych se napila, potřebuju kofein, abych se nakopla. Jsem vzhůru od sedmi a už jsem byla na pohovorech na dvou různých místech. Centrum denní pečovatelské služby, kam jsem přišla dnes ráno, by byla moje ideální práce, jelikož jsem tohle dělala v Chicagu, ale ta žena, která se mnou vedla pohovor, nevypadala, že bych se jí moc líbila.

 Druhý pohovor byl v potravinách ve městě, tam by to bylo okej, ale pracovala bych v noci při doplňování zboží, a jelikož nemůžu v noci pracovat, věděla jsem, že by to nefungovalo. Ale ten muž na pohovoru mi slíbil, že zavolá, pokud se uvolní něco ve dne.

Což mě přináší do této chvíle, do Rusty Rose – motorkářského baru v dolní části Ruby Falls. Nikdy ani v nejdivočejších snech jsem si nemyslela, že budu zvažovat práci v motorkářském baru, ale potřebuju práci, a jelikož mi Nina volala, aby mi řekla, že mi domluvila pohovor, nemohla jsem to prošvihnout. Znovu si dám dlouhý lok kávy, položím ji zpátky do držáku, pak otevřu dveře a vyskočím, cestou popadnu svou kabelku. Zavřu dveře a zakleju, když se hned znovu otevřou. Nevím, co se to kruci děje s mým Jeepem, ale potřebuju, aby se na to někdo podíval, a měla by to být pravděpodobně priorita, ačkoli není.

Po tom, co se přesvědčím, že jsou dveře pevně zavřené, zamířím k hlavním dveřím baru, otřu si mé už tak zpocené dlaně do přední části kalhot. Položím ruku na madlo dveří a otevřu je, trvá mi vteřinu, aby si mé oči zvykly na tmavý vnitřek, a když se tak stane, skenuju bar, který je naprosto prázdný, což pasuje celému motorkářskému životnímu stylu, který jsem si vytvořila v hlavě. Skládá se z děsivých obrovských mužů s příliš velkými vousy, kteří se vykulí z postele kolem poledne, na snídani si dají pivo, a pak někdy po setmění dorazí do baru. Určitě ne dřív.

Znovu přelétnu očima ten bar, hledám nějaký náznak života, pak se podívám na telefon, abych zjistila, kolik je hodin. Nina mi říkala, že tam musím být v deset, abych se setkala s její kamarádkou jménem Rose. Jsem tu o pár minut dřív, ale ne o moc. Vejdu hlouběji do místnosti, dostanu se do velkého prostoru. Je větší, než to vypadalo z venku.

Vzadu zabírá celou jednu velkou část místnosti dlouhý bar. Uprostřed jsou po podlaze rozptýlené vysoké kulaté stoly, a vlevo jsou stoly na kulečník. Čtyři z nich jsou seřazené s více, než dostatkem prostoru pro lidi, aby se kolem nich mohli během hry pohybovat.

„Haló?“ zavolám, když dojdu k baru, položím si na něj ruce a lehce se nahnu, abych se podívala na konec místnosti, kde jsou na kousek otevřené dveře, za nimiž svítí světlo.

„Jen vteřinku,“ ozve se, a ten hluboký hlas způsobí, že mi žaludek nepříjemně klesne.

„Okej!“ zaječím zpátky, otočím jednu z barových stoliček, abych na ni vyšplhala. Jakmile jsem usazená, uhladím si svůj top, zatímco si přehodím nohu přes nohu, rozhlédnu se a přemýšlím, jestli na tohle místo nejsem trochu moc oblečená a jestli bych neměla jít domů se převléct. Moje černé kalhoty, hedvábná košilka a svetr, obojí levandulové, aby ladily s květinovým vzorem vyšitým na mých kožených botách, opravdu neříkají „motorkářský bar,“ spíš křičí „učitelka.“

„Gio.“

Podívám se doleva, odkud se ozve moje jméno, plíce mi zamrznout, jak se mé oči spojí s mužem, který kráčí ke mně. Vypadá trochu známě, ale pravděpodobně proto, že jsem viděla muže, kteří vypadají jako on v časopisech, kde dělali reklamu na outdoorové oblečení a silnou kolínskou, která voní jako pižmo nebo moře. Polknu, prohlédnu si prachově modrou košili Henley s dlouhými rukávy, která zvýrazňuje svaly jeho hrudi a paží, jeho dlouhé nohy zakrývají džíny a na nohou má pohorky. Srdce se mi rozbuší, když si uvědomím, že je to ten chlap, kterého jsem viděla stát se skupinkou motorkářů venku před Daisies.

„Gio?“ zopakuje a jeho hluboké hnědé oči s hustými řasami mě zkoumají.

„Um…“ dýchám, a jeho rty se oddělí, přitáhnou mou pozornost, a taky jeho silná čelist se strništěm. „To… chci říct, to jsem já. Gia jsem já,“ vykoktám, snažím se ignorovat způsob, jakým se díky jeho úšklebku cítím. „Jsem Gia,“ zopakuju, vděčná, když ta slova řeknu čistě. Seskočím z barové stoličky, nohy se mi zatřesou, když došlápnu na podlahu, a pak syčivě vydechnu, když mě rukou chytí kolem paže, aby mě ustálil.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se jemně, skloní oči k mé paži, a já zvednu hlavu, abych se na něj podívala a přikývla, cítím, jak se mi jeho prsty tisknou do kůže v místě, kde se mě dotýká.

„Jsem v pořádku.“ Snažím se odstoupit, ale on mě nepustí. „Vážně. Jen jsem někdy trochu nemotorná.“ Usměju se, nechci, aby si myslel, že jsem podivín, což očividně jsem.

„Jsi si jistá?“

„Jasně.“ Vzhlédnu a všimnu si, jak je vysoký. I s přidanou výškou mých podpatků musí pořád sklonit hlavu, aby se mi mohl podívat do očí.

„Jsem Colton.“ Udělá krok zpátky, konečně povolí svůj stisk, a okamžitě mi jeho dotek chybí.

Zhluboka se nadechnu, abych se zbavila toho směšného pocitu, a usměju se – nebo se pokusím, ale jsem si jistá, že to nevypadá věrohodně.

„Ráda tě poznávám,“ řeknu, přemýšlím, proč se na mě takhle usmívá. „Měla jsem se tu v deset setkat s Rose na pohovor.“

Sleduju, jak se mu svraští koutky očí a jeho úsměv se změní v úšklebek a já vím, že jsem to podělala ještě dřív, než otevře pusu. „Rose je moje máma. Musela někam odběhnout a požádala mě, jestli bych s tebou ten pohovor udělal dneska ráno já.“

„Oh.“ Podívám se ke dveřím, přemýšlím, jestli bych se prostě neměla sama zachránit a rozběhnout se. Kdo vlastně potřebuje peníze, že?

„Pokud mě budeš následovat, můžeme jít dozadu do kanceláře a začít.“ Otočí se a já se v hlavě hecuju, když jdu za ním za bar, sleduju jeho zadek – což je pravděpodobně něco, co bych dělat neměla – a přemýšlím, jak může být synem ženy, se kterou jsem měla mluvit. A jmenuje se Rose, což mě vede k přesvědčení, že je to pravděpodobně majitelka tohoto místa.

„Posaď se.“ Kývne směrem k židli, která je hned za dveřmi malé kanceláře, do které mě vede. „Chceš něco k pití?“

Mám na jazyku prosbu o panáka Jacka, ale místo toho zamumlám, „Ne, díky.“

„Jsi si jistá?“

„Jo.“ Posadím se a znovu si přehodím nohu přes nohu, sleduju ho, jak vytáhne z police složku, a pak sleduju, jak se se svým vysokým štíhlým tělem posadí přímo naproti mně.

„Jsi ve městě nová?“ ptá se, vyhrne si rukávy košile až nad lokty, a já těžce polknu, když mě z toho zašimrá mezi nohama.

Jeho paže jsou silné a opálené, ruce velké, a prsty dlouhé. Vlastně si ho umím představit, jak jimi přejíždí po mém těle, což je absolutně šílené, protože jsem už roky opravdu nechtěla, aby se mě nějaký muž dotýkal. „Gio?“ Slyším v jeho hlase úsměv a pak ho uvidím i na jeho tváři, když se na něj podívám. Vím, že očekává odpověď na svou poslední otázku, jenže jsem už zapomněla, na co se ptal.

„Omlouvám se, nezachytila jsem to.“

„To je v pořádku.“ Opře se dozadu na své židli, což způsobí, že židle pod jeho vahou zavrže. „Jen jsem přemýšlel, jestli jsi ve městě nová?“

„Oh.“ Zvednu z klína svou kabelku a položím ji na zem k nohám. „Jo, přišla jsem sem před několika týdny.“

„Odkud jsi?“

„Chicago,“ řeknu, když nakloní hlavu na stranu.

„Město? Vyrostla jsi tam?“

„Jo, celý svůj život.“ Pokrčím rameny a on hvízdne.

„Z Chicaga do Tennessee. To je velká změna. Co tě sem přivedlo?“

„Žije tu moje babička a… chtěla, abych se přistěhovala blíž,“ lžu, jelikož moje babička ani opravdu neví, kdo jsem. Každý den, když se vzbudí, jí musím vysvětlovat, že jsem její vnučka a ne moje matka, nebo nějaký cizinec, který žije v jejím domě.

„Kde v Chicagu jsi pracovala?“ zeptá se, položí si lokty na kolena a přiblíží se.

„Pracovala jsem v pečovatelské službě.“

„Jak dlouho?“

„Od promoci na vysoké,“ řeknu, a on se zamračí.

„A teď chceš pracovat tady?“ zeptá se, zní opravdu zmateně. „Víš, že tohle je bar, že?“

„Potřebuju práci.“ Pokrčím rameny. Jediná věc, kterou vždycky říkal můj táta je, že peníze jsou peníze. Když platíš svůj pronájem nebo nakupuješ v potravinách, nezáleží na tom, jak sis ty peníze vydělal; záleží jen na tom, že sis na to vydělal.

„Tohle místo je trochu drsné. Myslíš, že tady zvládneš pracovat?“ Jeho oči klesnou k mému svetru, a pak k botám, až se z toho nepohodlně zavrtím na židli.

Opravdu jsem se měla jít domů převléct.

„Jsem z Chicaga,“ použiju jako svou odpověď, jelikož je Chicago jedním z měst s největší kriminalitou ve Spojených Státech.

„Jak zvládáš matiku?“ zeptá se, podívá se na telefon na stole, když začne zvonit. Očividně nechce mluvit s tím, kdo volá, a očima se vrátí zpátky ke mně.

„Myslím, že dobře.“

„A co lidi?“

„Co tím myslíš?“ zamračím se, a jeho oči klesnou na chvilku k mé puse, než se podívá zpátky do mých.

„Jak to umíš s lidmi? Vycházíš s nimi?“

„Jistě,“ znovu lžu, vím, že nejsem příliš dobrá v utváření přátelství. Ale opravdu, jak přátelští musíte být, když pracujete v motorkářském baru? Jistě, musíte být schopní přijmout objednávky pití a nevím, co ještě, ale nedovedu si představit, že by motorkáři zapředli zdvořilostní konverzaci, takže bych neměla mít problém.

„Kdy můžeš začít?“

Vyvedená z míry tou otázkou vykoktám, „Já… uh… zítra?“

„Plat přes den je na hovno, ale máma říká, že tuhle pracovní dobu chceš. Můžu se zeptat, proč?“

„Nelíbí se mi, že je v noci babička sama doma,“ odpovím.

Dvakrát od doby, co jsem tady, spadla uprostřed noci, z čehož mám obavy. Plus, když jsem zmínila, že bychom najali někoho přes den na výpomoc, kdybych dostala práci, Nina mě ujistila, že jí nevadí dávat na ni pozor jako to dělá. Nechci jí upírat čas s manželem nebo život obecně víc, než už má, a pokud bych pracovala v noci, s konečnou platností bych jí to neudělala.

„Je ráda, že tě má,“ řekne a můj žaludek pookřeje nad tím jemným tónem jeho hlasu a pohledem v očích.

„To já jsem ta šťastná,“ přiznám. Jsem ráda, že mám příležitost poznat tu babičku, o které jsem si myslela, že jsem ztratila, i když už to není ta žena, kterou si pamatuji.

„Obvykle s mámou otevíráme bar v deset, uklidíme, a doplníme zásoby. Dveře se otevřou v poledne, a až do čtvrté je obvykle klid, pokud není léto; pak nikdy nevíš, co se stane. Věci se můžou rychle vymknout z rukou, když přijdou přespolní, ale z největší části tu tráví svůj čas místní, a ti bývají umírnění.“

„Okej,“ odpovím, vezmu si od něj složku, kterou mi podává.

„Je v tom formulář pro uchazeče o zaměstnání. Budu potřebovat, abys to vyplnila a přinesla to s sebou zítra zpátky, až se ukážeš.“

„Jasně,“ souhlasím, skloním se a nacpu si to do kabelky na podlaze.

Když se posadím zpátky, všimnu si, že se ještě víc naklonil na loktech. Tak blízko, že cítím vůni kůže a pižma a vidím, že jeho oči nejsou jen tmavě hnědé, jak jsem si myslela. Jsou hnědé se zlatavým nádechem.

„Tak co děláš ve volném čase?“

„Ráda pletu,“ řeknu bez přemýšlení, a on se opře dozadu a tvář mu rozšíří pomalý úsměv.

„Pletení,“ zopakuje, z jeho úst to zní skoro nemravně, a mou mysl zamlží obrázek jeho, jak mě jemně svazuje a dělá to po svém, což mi rozpálí tváře.

„Učila mě to babička. Je to uklidňující,“ bráním se.

„Dobře, Gio.“ Stále se usmívá, když vstane. „Rád jsem tě poznal.“

Zvednu svou kabelku a taky se postavím, pak se kolem něj protáhnu ven ze dveří, ujistím se, že zadržím dech, když jdu, abych se o něj náhodně neotřela.

„Taky jsem tě ráda poznala.“ Podívám se na něj přes rameno, pak vykviknu, když se mi podpatek bot zachytí do rohožky za barem. Vystřelím ruku ve snaze se něčeho chytit, abych nespadla na tvář, něco popadnu, jenže to něco je pípa, kterou se čepuje pivo. Stáhnu ji dolů se mnou, pivo je všude, i na mě samotné. „Oh, Bože,“ prskám, snažím se zavřít páčku, která se zdá se zasekla.

„Kriste,“ zabručí Colton, zatímco mě vytáhne nahoru za pas a smýkne mnou za sebe. Otřepu si ruce, sleduju ho, jak zavře sud.

„Já…“ zavřu oči, přemýšlím, co kruci můžu říct, abych si ušetřila trapnost této chvíle. „Je mi to tak líto.“

„Jsi v pořádku?“

Otevřu oči a najdu ho stejně tak mokrého, jako jsem já. „Jestli v pořádku znamená, že se chceš propadnout do černé díry a umřít, jistě, jsem v pořádku,“ odpovím, a on se na mě podívá a pak na nepořádek, který jsme napáchali.

Zatřese hlavou, projede si rukou vlasy. „Jsi opravdu nemotorná.“

„Já vím,“ souhlasím, odtáhnu si svůj pivem nasáklý top od těla.

„Máš mop, abych to tu mohla uklidit?“ zeptám se a on se zasměje. Je to skvělý smích – hluboký, který s mými vnitřnostmi dělá zvláštní věci.

„Jo,“ zamumlá. „Ale nejdřív se postaráme, aby ses usušila.“ Vezme mě za loket a táhne mě sebou zpátky do kanceláře. Pustí mě, jde k velké kartonové krabici v rohu místnosti, kde vyhrabe nějaké tričko a dá mi ho. „Za těmito dveřmi je koupelna.“ Ukáže na dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. „Běž.“ Naznačí bradou směrem k nim.

Otočím se, zamířím ke dveřím a pak se zastavím a otočím zpátky, abych se znovu omluvila, skoro si spolknu jazyk, když to udělám, protože on je právě v procesu svlékání svého trička. A to, co je pod tím tričkem, by mělo být ilegální. Spousty a spousty pevných svalů pod jemnou, báječně opálenou kůží.

„Gio, začínám si myslet, že se ti líbím.“

Ta slova mě proplesknou zpátky do reality a moje tvář okamžitě zahoří tak moc, že vím, že bych na ní pravděpodobně mohla vařit vajíčka. „Já… já se půjdu převléct.“ Otočím se na podpatku a namířím si to přímo do koupelny. Zavřu za sebou dveře a opřu se o ně zády. Natasha a já jsme si neměly připíjet na kovboje; měly jsme se připíjet na žhavé kluky, kteří pracují v motorkářských barech, kteří tě zanechají celou zaneprázdněnou a vyvedenou z míry.

Sundám si svou mokrou blůzu a svetr a obojí položím na víko toalety, která nese nápis, že je mimo provoz, pak zapnu vodu. Použiju mýdlo a papírové ručníky, umyju se, snažím se ze sebe dostat pach piva. Je to nemožné; mám to ve vlasech, na kalhotách, a i na botách. Půjdu domů voňavá jako prvák na vysoké.

Zvednu to suché tričko, přetáhnu si ho přes hlavu a pak se otočím, abych se podívala do zrcadla. To tričko je softbalového týmu Rusty Rose, a očividně byli neporaženi tři roky v řadě, což je zatraceně působivé. Hodím svůj pivem nasáklý vršek do umyvadla, přemáchnu ho a vyždímám tak dobře, jak nejlíp umím, než vyjdu z koupelny. Colton není díky Bohu v kanceláři, ale když vejdu do baru, je tam s nějakou ženou a oba mají mopy a ručníky, aby uklidili podlahu. Položím svou kabelku na vršek baru, popadnu několik ručníků a začnu uklízet.

Kleknu na kolena, otírám to vzadu za pivními sudy a podél hrany pod pultem. Po tom, co dostanu zbytek piva z dolního okraje, kde stojí sklenice, vstanu, odhrnu si vlasy z tváře a mrknu, když vidím, jak na mě Colton a ta žena zírají. Podívám se na ni a vím, že je to jeho matka. Mají ty samé tmavé oči a řasy, ty samé plné rty.

„Um…“ Podívám se doleva a pak zpátky na ně. „Opravdu, opravdu se omlouvám za ten binec, který jsem udělala, a pokud nebudete chtít, abych tu pracovala, naprosto to pochopím,“ řeknu, vyždímám ten ručník, co mám v ruce a ošiju se, když vyždímám trochu piva na podlahu.

„Vypadáš přesně jako ona,“ řekne ta žena, z čehož se mi zkroutí žaludek. Ačkoli neřekla, o kom mluví, pořád to vím, jelikož má v očích ten samý pohled, který mívával můj táta. Jako by pro něj bylo skoro bolestivé se na mě dívat.

„Mami, tohle je Gia Caro,“ představí mě Colton, položí ruku na rameno své matky. „Gio, to je moje máma, Rose.“

„Ráda vás poznávám.“ Napřáhnu ruku a její oči k ní klesnou, než se na mě ještě jednou podívá. Zatřese hlavou, vezme mou ruku do své a zatáhne, až klopýtnu dopředu.

„Tak ráda tě poznávám, Gio. Omluv mé předchozí chování.“ Pustí mě a pak vezme mé ruce do svých. „Znala jsem tvou mámu, a vidět tě mě zastihlo nepřipravenou.“

„To je v pořádku,“ ujistím ji, a ona uvolní své sevření.

„Tvá máma a já jsme byly kamarádky. No, myslím tvoje máma, táta a já jsme byli přátelé, než odešli z města.“

„Opravdu?“ zeptám se, a ona se na mě jemně usměje, pak nakloní hlavu na stranu, když jí oči naplní smutek.

„Jak se vede tvé babičce?“

„Je v pořádku.“

„Dobře.“ Sklouzne očima pryč ode mě a krátce vzhlédne k synovi.

„Colton říkal, že začínáš zítra?“

Mé oči přejedou od ní k hromádce mokrých ručníků na podlaze a k mopu, který odpočívá v kýblu plném špinavé vody. „To byl plán, pokud mě pořád chcete.“

„Ne mnoho žen je ochotno jít na všechny čtyři, aby vyčistilo podlahu, zlatíčko. Přímo tady to ukazuje, že se nebojíš ušpinit si ruce s trochu těžší prací.“

„Nebojím,“ potvrdím a ona se znovu usměje.

„Zítra, budu tady ráno a projdeme si všechno, co se musí udělat, než v poledne otevřeme. Není to příliš dlouhý seznam, ale zabere to čas, když po zavíračce bar neuklízíme.“

„Dobře,“ souhlasím a ona se ještě jednou podívá na mě a pak na Coltona.

„Tohle se vytříbí. Cítím to v kostech. Uvidíme se ráno Gio, a řekni babičce, že pozdravuju.“ Usměje se.

„Vyřídím.“ Usměju se zpátky, když kolem mě projde do kanceláře a zavře za sebou dveře.

Popadnu svou kabelku a oblečení z baru, opatrně přejdu přes tu rohož, o kterou jsem dřív klopýtla, pak po podlaze, vyhnu se pohledu na Coltona, jak jdu, jelikož se v jeho blízkosti očividně nekontroluju.

„Na shledanou, ďolíčku,“ zabručí za mnou.

V břiše se mi zatřepotá, ale neotočím se. Zvednu ruku a přes rameno zamávám. Když to udělám, uslyším jeho smích.

Jakmile otevřu dveře, pozdraví mě jasné sluneční světlo, takže se zastavím a lovím v kabelce své sluneční brýle. Po tom, co je najdu úplně na dně, nasadím si je a jdu ke svému Jeepu, nasednu, nastartuju, a vyrazím z parkoviště domů.

Jakmile dojedu domů, nejdu k Nině a Nedovi. Jdu dovnitř k babičce a přímo do sprchy, abych se mohla umýt. Jakmile jsem venku a oblečená, vydám se přes dvorek ke dveřím Niny a jednou zaklepu.

Ona mě s úsměvem pozdraví, když otevře dveře. „Jak šel pohovor?“

„Bylo to dobré, opravdu dobré. Začínám zítra.“

„Dobře, věděla jsem, že se o tebe Rose postará.“ Ustoupí stranou a pustí mě dovnitř.

„Jaká byla babička dnes ráno?“ zeptám se, jdu za ní do obýváku.

„Byla v pořádku. Mluvila něco o tvé mámě, ptala se, jak se jí vede a proč jí nezavolala.“

„Opravdu?“ zeptám se, zastavím se na hraně obýváku, kde sedí babička a sleduje v televizi Cena je správná.

„Myslím, že mít tě tady, jí přineslo zpět nějaké vzpomínky.“ Pokrčí rameny.

„Chci si domluvit schůzku s doktorem. Víš, kdy naposledy u něj byla?“

„Už je to nějakou dobu, možná šest měsíců. Chodí k nějaké dámě v Chattanooze. Dám ti její číslo.“

„Díky.“

„Není zač.“ Přelétne očima ze mě k babičce. „Zrovna jsem se chystala udělat jí něco k jídlu. Chceš zůstat na oběd?“

„Nemusíš to dělat,“ řeknu, cítím se vinná. Nina a Ned toho oba udělali tak moc a čím víc toho dělají, tím více cítím vinu za to, že jsem tu pro ni nebyla dřív.

„Drahoušku, já vím, že nemusím.“ Otočí se a zamíří do kuchyně. Přesně jako ta babiččina, je malá, ale na rozdíl od babiččiny je zrenovovaná a tak čistá, že byste pravděpodobně mohli jíst z podlahy. I když u babičky denně uklízím a drhnu, pořád to chce hodně práce, a tím myslím, že to musí být překopáno od podlahy. „Myslím, že dnes to vidím na grilovaný sýr a bramborovou polévku. Co myslíš?“ zeptá se, otevře kredenc a vytáhne dvě plechovky bramborové polévky.

„To zní skvěle,“ souhlasím. „Chceš, abych ti pomohla?“

„Zvládnu to. Běž; vím, že s ní chceš strávit čas.“ Usměje se a kývne ke dveřím.

„Díky.“ Nechám ji v kuchyni a zamířím do obýváku, kde babička stále sleduje televizi.

„Ahoj, babi,“ pozdravím, když vejdu do místnosti, abych ji nevyděsila. Nad mými slovy zvedne oči a já to vidím – jako vždy – snaží se přijít na to, kdo jsem a co tu dělám. „Nina nám dělá oběd,“ řeknu a přiblížím se. „Máš hlad?“

„Trochu.“ Pokrčí rameny.

„Měla jsi fajn ráno?“

„Jo,“ odpoví, než se znovu podívá na televizi. Sednu si vedle ní a zevnitř si žvýkám tvář, abych nebrečela. „Měla jsi dobrý den?“

Otočí se na ni, usměju se a vezmu ji za ruku. „Jo, dostala jsem práci.“

„Opravdu? Kde?“

„The Rusty Rose.“

„To je skvělé, Gabriello. Jsem na tebe tak hrdá.“ Stiskne mi ruku a mé oči se zaplní slzami.

„Děkuji,“ dostanu ze sebe přes bolest v krku. Položím si hlavu na její rameno, aby mě neviděla brečet, sedím s ním, držím ji za ruku a přeju si, abych měla moc zlepšit její stav.