MW - 18. kapitola

Překlad: Luciana

Fiona seděla na horním břevně ohrady, sledovala temné, vířící mraky, které se táhly podél horizontu nad zátokou a přemýšlela, jestli někdy přijde na kloub životu v tomto století. Vypadalo to, jakoby všechno v tomto čase bylo komplikovanější. Od všeho toho rozdílného jídla, prodávaného v obrovských obchodech a vší té technologie, která měla ulehčovat práci a místo toho způsobovala jen více práce a měla tolik pravidel, jako lidé.

Dokonce i muži byli složitější. Před tisícem let, jediné, co potřebovali, bylo plné břicho, příležitostný sex a dobrou válku, aby se zbavili agrese. Ale dneska, podle všeho muži stále měli své základní potřeby, jenomže teď také navíc chtěli strkat nos do ženských záležitostí.

Bylo očividné, že Trace nevěděl ani tu nejmenší věc o přípravě pořádného jídla, ještě méně o organizování kuchyně, přesto měl všechny ty své pichlavé poznámky kvůli přesunu pár věcí – a pak se omlouvá za to, že byl naštvaný kvůli jejich přesunu. A v jednom okamžiku jí přitáhne do náruče a líbá ji, nechá ji uvěřit, že po ní touží a v další chvíli se promění v pichlavého a utíká pryč. Ale pak se ukáže u ní na schodech, padající opilostí a obviňuje ji, že ho zkoušela využít a mít s ním dítě.

A pak se omlouvá znovu a žádá jí nejen o to, aby mu odpustila, ale navíc aby mu dala druhou šanci.

Už byla zatraceně unavená ze všeho jeho přitahování a odstrkování. Jak si vůbec někdy mohla myslet, že ji přitahuje? Dokonce se ani pravidelně neholil a byla si docela jistá, že jeho vlasy neviděly nůžky skoro rok. A očividně nepoznal rozdíl mezi myčkou nádobí a pračkou, protože, přísahá bohu, našla pár ponožek ležet na horním regálu vedle špinavých hrnků a misek. Byl tady také fakt, že pije docela dost skotské, což znamená, že ani neví, že opilý válečník by mohl být snadno mrtvý, kdyby ho nepřítel zastihl v takovém stavu. A vážně, co by asi tak mohlo být atraktivní na někom, kdo většinu času páchne rybami?

Jen proto, že tráví dvanáct vyčerpávajících hodin denně na člunu a nemá nikoho, kdo by mu vypral prádlo, neznamená, že musí být jako chodící kbelík s návnadou. A dokonce, i když se umyl a oblékl do hezkých šatů, byl trochu moc vysoký a měl široká ramena a vypadal silně a byl až příliš pohledný, aby se jí líbil.

Protože, vážně, která žena by chtěla mít něco společného s hezkým mužem, který chodil s kondomy v peněžence a doufal, že bude mít štěstí?

Ne, bude pro ni lepší nemít nic s Tracem Huntsmanem, i když zjistila, že jí to k němu táhne. A teď, když má placenou práci, hned jakmile bude po téhle bouři, musí se přestěhovat do jiného bytu dřív, než mu nejen odpustí, ale také se před ním znovu svlékne.

Fiona si povzdechla. Bude prostě muset najít mnohem méně atraktivního muže, aby viděla, jak se kondom používá.

Misneach najednou přestal probíhat vysokou bahenní trávou a vzhlédl a Fiona zjistila, že štěně právě kouká na Trace, když ho uviděla vyjít za stodolou a dívat se, jako by je hledal.

Znovu si povzdechla. Bylo to mnohem jednodušší, když pracoval dvanáct hodin denně, než když to vypadá, že se mu nemůže vyhnout.

Uviděl nejdřív Misneache a když přehlédl bažinu, otočil se a konečně ji uviděl sedět na ohradě. Přišel a vyskočil na břevno vedle ní. „Vypadá to, že by nás bouře mohla zasáhnout někdy kolem půlnoci,“ řekl a díval se na horizont. „Pokud Macův otec nedokáže udržet bitvu v zálivu.“

„Viděla jsem alespoň dva tucty velryb během půl hodiny, co tu sedím.“ Ukázala napravo od sebe. „Támhle je další. Vypadají, že plavou tam a zpět k pobřeží, jako hlídky.“

„Pravděpodobně jsou poslané Titem, aby chránily jeho syna.“

Fiona se podívala ke stodole. „Chybí mi zvířata. Jsem šťastná, že jsou v bezpečí na An Téarmann, ale bez nich to tady vypadá tak prázdně.“

„Ano, už jsem si taky zvykl je mít okolo.“ Podíval se na ni. „Myslím, že nikdy nevíme, jak nám něco chybí, dokud to neztratíme.“

„Myslím, že půjdu připravit nějaké jídlo Macovi,“ řekl a položila ruce na břevno, aby seskočila. „Možná mu plné břicho pomůže se cítit lépe.“

Trace ji zastavil tím, že ji vzal za ruku. „Počkej. Nejdřív bych s tebou chtěl mluvit.“

Pustil ji, když si sedla zpátky na břevno. „O Macovi?“

„Ne,“ řekl, hledíc na oceán. „O nás.“

„Tady není žádné my, Traci,“ řekla ona, ruce složila do klína, aby neviděl, jak se jí třesou. „Měl bys mě nechat být.“

Bezmocně se zachichotal. „To mi bylo taky řečeno.“

„Kým?“ zeptala se překvapeně.

„Macem,“ řekl, stále zírajíc na oceán. „Ale čím víc se snažím držet se od tebe dál, tím víc zjišťuji, že nemůžu.“

Fiona cítila, jak jí srdce začalo bušit – hrůzou, rozhodla se, protože opravdu nechtěla, aby bušilo nadějí. „Ale proč?“

Malý úsměv zvedl koutek jeho úst, když se na ni podíval. „Protože mám rád ženy.“ Jeho úsměv se rozšířil a dosáhl až do jeho očí. „A tebe zvlášť.“

„Ale proč?“

„Myslím, že částečně proto, že jsi chytřejší než já.“

Odtáhla se. „To nejsem.“

„Určitě jsi,“ řekl a zase se zadíval na oceán. „Nejen že to vypadá, že víš, co chceš, ale jdeš za tím s pekelným odhodláním. Zatím co já jsem celý život strávil tím, že jsem se snažil vyhnout tomu, co jsem nechtěl. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že jsem se bál mít sny, pravděpodobně proto, že jsem si říkal, proč být něčím nadšený, když mi to bude zase sebráno.“

Posunul se na břevnu směrem k ní a vzal její ruku do své. „Ale pak ses objevila ty a já sledoval tvou změnu od vyděšené, zmatené, téměř dětinské myšky v ženu, pro kterou by každý zatracený chlap jedenadvacátého století, dal svou pravou ruku, jen aby s ním šla na rande. Přísahám, že jsi krásnější a krásnější, každým dnem.“

Fionino srdce začalo bušit tak silně, že se bála, že by ho mohl slyšet.

Podíval se dolů na její ruku, sevřenou v jeho. „A tak jsem si začal myslet, že kdybych se mohl k tobě dostat dost blízko, možná by se část tvé odvahy mohla přenést na mě.“ Jeho ruka kolem její se víc sevřela. „Jenže pokaždé když jsem se přistihl při tom, že jsem začal věřit, že by to mohlo fungovat, jsem dostal strach a změnil se v pitomce.“ Podíval se jí přímo do očí. „Protože jsem stále měl pocit, že věci co cítím k tobě, bych neměl cítit.“

Znovu sklopil pohled a přejel jí palcem po hřbetu ruky. „Přísahám, že máš víc odvahy ve svém malém prstu, než já v celém svém těle. Jak to děláš?“ zeptal se, když vzhlédl. „Jak to, že jdeš za tím, co chceš, tak odvážně? Řekni mi to,“ řekl a znovu stiskl její ruku, když hned neodpověděla.

„Nejsem statečná,“ přiznala se tiše. „Mám opravdu strach, že když přestanu snít, nevstanu ani z postele.“ Naklonila se k němu. „Chceš znát tajemství? Zjistila jsem, že člověk nemůže o své vůli jít spát a nikdy se neprobudit. Zkušela jsem to celé dva měsíce, ale nedokázala to. A pak jsem zjistila, že jsem těhotná a začala se modlit k Bohu s prosbou, aby mě nechal se probudit každé ráno.“

„Ale proč?“ zašeptal. „Kdybyste ty a tvůj syn žili, neměla bys strach, že jediné, co vy dva poznáte, bude strádání?“

„Ne, Kyle byl moje spása. Každá nová generace, je další šance na to, udělat to správně, Traci, a to je důvod, proč to musíme stále zkoušet. Jen proto, že moje sny se nestaly skutečností, tak jak jsem chtěla, neznamenalo, že sny mého syna, by nemohly. Chtěla jsem Kylovi dát tu nejlepší šanci na dobrý život, jakou bych mohla a přitom bych žila svůj vlastní sen.“ Věnovala mu křivý úsměv. „Zemřela jsem, pamatuješ? A tehdy jsem zjistila, že život není o dosažení našich cílů. Je o tom mít je a pak za nimi jít každý den. A Mac mi teď dal další šanci, uskutečnit některé mé sny.“

„Jen některé z nich?“

Podívala se dolů na jejich spojené ruce. „Spokojím se s těmi, pro mě nejdůležitějšími. Vlastně spoustu z nich už jsem dosáhla. Žiju teď ve vesnici, mám kamarádky a našla jsem způsob, jak si vydělat na živobytí tím, co mám ráda. A jednoho dne budu mít vlastní děti.“

„Ale ne manžela?“ zeptal se tiše. „Bylo manželství jedním z tvých dětských snů?“

Zvedla pohled a znovu se usmála trochu křivě. „To bylo do té doby, než jsem byla dost stará na to, abych poznala, že manžel znamená víc problémů, než užitku.“

Nevrátil jí úsměv, ale odtáhl svou ruku pryč. „Takže chceš říct, že kdyby tě nějaký muž tady v jednadvacátém století – řekněme někdo, koho bys byla schopná mít ráda – požádal, aby sis ho vzala, řekla bys ne?“

„Ano, pravděpodobně bych řekla ne.“

„Rovnou ne, aniž bys nad tím přemýšlela? Nevzala by sis ani pár dní nebo týdnů na promyšlení jeho nabídky?“

Divila se ostří, které se mu vkrádalo do hlasu, a věnovala mu vyrovnaný pohled. „Myslím, že to je na tomhle století nejlepší. Mohu mít dítě, aniž by bylo vyloučeno pro jeho narození mimo manželství, což znamená, že se nebudu muset vyrovnávat s manželem, který by mě řídil, pro dosažení mých snů.“

„Manželé a manželky jsou rovnocenní partneři v dnešní době, takže nikdo nikoho neřídí,“ zavrčel. „Manželství je o týmové práci.“

Odfrkla si. „Řekni tohle Winter a Eve. Když jsem s nimi žila, ty chudinky strávily půl svého času tím, že se zkoušely vyhnout argumentům a druhou půlku vymýšlením cesty, jak přimět své manžele věřit, že to všechno byl jejich nápad.“

„Ony jsou vdané za muže z jedenáctého století!“ vyštěkl. Zhluboka se nadechl, očividně proto, aby se uklidnil, i když nevěděla, proč se dostává do takového stavu. „Podívej,“ pokračoval tiše. „Moje matka se znovu vdala a je nejšťastnější ženou na planetě, právě teď. Ona miluje být vdaná.“

„Je její manžel válečník?“

„Co? Ne. Co to s tím má společného?“ zeptal se a ostří se vrátilo do jeho hlasu.

„Je jedno, jaké století je. Válečníci dávají rozkazy a očekávají jejich splnění a nenechávají tento zvyk na bojišti.“ Zářivě se na něj usmála a doufala, že to uklidní to, co ho tak naštvalo. „Jsem vážně šťastná, že tvoje matka našla někoho, kdo jí očividně hýčká tak, jako tvůj otčím. Ale málo sňatků je láskyplných, i dnes. Oh, začínají krásně,“ řekla a mávla rukou. „Ale většina z nich končí nehezky, muži a ženy spolu zůstávají jen kvůli dětem, zatímco mají aférky s jinými a než se naděješ, buď moc pijí, nebo berou prášky na utlumení jejich zármutku.“

Zamrkal na ni a pak jeho tvář najednou poteměla. „Pro kristovy rány, to jsou telenovely! Nejsou reálné.“

Chytla se břevna, aby nespadla, když se zaklonila a její úsměv vyskočil o příčku výše. „Jsem si vědoma toho, že ty příběhy jsou přehnané, aby byly zajímavější.“ Povzdechla si. „Proč máme tenhle rozhovor, Traci? Co na tom záleží, že se nechci vdát?“ Zkusila se na něj usmát, ale cítila se víc jako Winter, nebo Eve, než si připouštěla. „Máš mé čestné slovo. Nebudu si tahat domů nevinné muže v žádnou hodinu ve dne ani v noci.“

Najednou seskoči dolů z ohrady, popadl ji za boky a sundal ji dolů a pak ji táhl k jeho autu.

„Já nepůjdu do An Téarmann,“ zasyčela a cukala rukou.

Vyvedl ji z rovnováhy se zamumlanou kletbou, čímž ji donutil se chytit jeho rukávu, aby neupadla. „Já tě nikam neberu. Jdu ti dát lekci střílení.“

„Je nějaký důvod, že mě nemůžeš požádat, abych šla, místo abys mě táhl jako vzpurné dítě?“

Konečně ji pustil, aby otevřel dveře u auta. „To je výraz jedenáctého století?“ zeptal se, a sáhl na své sedadlo. „Protože v tomhle století, jim prostě říkáme spratci. Tady,“ řekl a stčil jí opasek. „Vezmi si to. A měj to, dokud ti neřeknu, abys to sundala.“

Málem to upustila, jak ji překvapila váha. Ale pak to vzal od ní, když na to jen zírala a příliš pozdě jí došlo, že je to stejné pouzdro, jaké nosí on na stehně.

Okamžitě mu to vytrhla zpátky. „Ne, chci to,“ řekla, rozepla si kabát jednou rukou, jak držela zbraň z jeho dosahu. Vykroutila se z kabátu a nechala ho spadnout na zem, tak nadšená, že začala rozepínat sponu pouzdra, ještě než měla ruku vytaženou z rukávu.

„Máš to obráceně,“ řekl a znovu jí to vzal. „Počkej. Jsi pravačka nebo levačka, abych věděl, na kterou nohu dát popruh pouzdra?“

Zvedla pravou ruku.

„Ok, dobře,“ řekl a skrčil se na paty. Natáhl se kolem ní a dal jí opasek kolem pasu a ona slyšela tiše cvaknout přezku. Pak ale musela chytit opasek, když začal klouzat z boků, díky váze zbraně. „Podrž to, zatím co to upravím,“ řekl a umístil ho na její pas.

„Utáhni to, ať mi to nestahuje kalhoty,“ řekla, když se ohnul a zvedla opasek. „Tahle zbraň vypadá menší, než ta, co nosíš ty. Proč nemůžu takovou jako ty?“

Vytáhl jí pouzdro z ruky a nechal ho klesnout na její stehno. „Věř mi, je dost velká na to, aby tě srazila na zadek. „Je to poloautomatická pistole, s devíti náboji. Roztáhni nohy,“ řekl a sklouzl rukou mezi její kolena.

Fiona udělala, co jí řekl, ale pak naprosto ztuhla a dívala se směrem k domu, aby neviděl, jak jí do tváří stoupá horko. Cítila, jak jí popruh obtočil kolem stehna, těsně nad kolenem a pak cítila, jak jeho ruka stoupá po noze výše.

„Dej je od sebe víc,“ řekl silně.

„Nech mě to udělat,“ řekla, když se ohnula a odsunula jeho ruce pryč. „Potřebuji vědět, jak to připevnit, když půjdu… do koupelny,“ dokončila šeptem.

Otočila se pryč, aby zakryla červenání, jak zápolila s řemínky – které vypadaly, že nemají přezky – jenže bokem vrazila do Trace a poslala ho k zemi do sněhu.

„Uklidni se!“

„Tady na tom popruhu nejsou přezky,“ zamumlala, když se najednou oba konce spojily. „Oh, pěkné,“ řekla, zvedla klopu pouzdra. Vytáhla zbraň a narovnala se. „Mám jen tak zmáčknout spoušť, nebo musím stisknout jedno z těch tlačítek?“

„Pro Kristovy rány!“ vyjekl, vyskočil a popadl její paži, aby ji otočil směrem k lesu. „Musíš zacházet s každou zbraní, jako kdyby byla nabitá.“

„Ale já nemám prst na spoušti, vidíš?“ řekla a zvedla ruku, aby mu to ukázala, ačkoliv ji stále držel za rukáv. „Můžu vystřelit? Chci vidět kulku něco zasáhnout,“ řekla a rozhlížela se kolem. „Vybouchne to, co zasáhne?“

Slyšela ho zhluboka se nadechnout. „Jsi opravdu děsivá, víš to?“

„Tady,“ řekla a ukázala na spadlý javor na předním trávníku. „Ten pahýl vypadá jako jeden z těch bastardských démonů,“ řekla a namířila na to zbraň.

„Vydrž,“ zavrčel Trace, ovinul zezadu kolem ní paže a chytil ji za zápěstí. „Není nabitá.“

Zamračila se na něj. „Tak proč ses potom tak rozčiloval?“

„Protože musíš vždycky zacházet se zbraní, jako by byla nabitá. Teď dávej pozor, ukážu ti, jak to funguje. Nejdřív musíš posunout kulku do komory.“

Sevřel prsty kolem její ruky, držící zbraň a druhou ruku použil, aby zmáčknul tlačítko na boku. Fiona zalapala po dechu, když něco vypadlo ze spodní části rukojeti a snažila se to chytit.

Ale Trace ji předběhl. „Tohle je zásobník a obsahuje devět kulek. To znamená, že máš celkem deset výstřelů, pokud máš jednu v komoře, která je právě tady,“ řekl a dotkl se vršku zbraně.

„Tak proč tam není?“

„Protože i když je zbraň bezpečná,“ řekl a ukázal na další tlačítko na boku, „je vlastně bezpečnější, mít nabitý jen zásobník. Tím pádem, když dítě vezme zbraň, nemůže jen zmáčknout spoušť a vystřelit.“

„To je moudré,“ řekla a s úsměvem se na něj podívala přes rameno.

„Otoč se a dávej pozor, co dělám,“ řekla a znovu do ní štouchl. „Posuneš spínač na rukojeti takhle. Poslouchej,“ řekl a pevně to stlačil. „Slyšíš to cvaknutí? To znamená, že je plně usazen.“ Upravil jí držení, potom sáhl na vršek zbraně a posunul to směrem k ní, což mimochodem zatlačilo rukojeť do její dlaně a ona mohla vidět, že musel použít dost velký tlak.

„Myslím, že dávám přednost revolveru,“ řekla a zamračila se, „protože nechci tohle dělat pokaždé. Ne, počkej. Ty jsi tehdy jen smáčkl spoušť.“

„To je to, co to dělá poloautomatickým,“ řekl. „Jak jednou nabiješ komoru, pokaždé když zmáčkneš spoušť, vystřelí to, dokud není zásobník prázdný. A že je prázdný poznáš tak, že ta páčka se vrátí zpátky.“

„Ale já tě viděla ten den střílet na démony a ty jsi jen zmáčkl spoušť jednou a pak ji držel.“

„Jo, upravil jsem to, aby to tak fungovalo.“

„Chci, aby ta moje to dělala taky.“

Šťouchnul jí, aby se dívala znovu dopředu. „Ne, pro tebe, by to mohlo být velmi, velmi nebezpečné,“ protáhl. „A také je tu fakt, že plně automatické zbraně jsou nelegální.“

„Proč?“

„Protože jsou opravdu, velmi nebezpečné,“ zavrčel. Vytáhl jí zbraň z ruky a ustoupil zpět. „Vystřelím několikrát na pahýl a chci, aby ses dívala na zbraň, ne na strom, ok? Zacpi si uči.“

„Počkej. Viděla jsme vystřelovat části nábojů z boku tvé zbraně.“

„To jsou prázdné střepiny, které držely prach. Věř mi, kulky vyletěly hlavní. Zacpi si uši.“

„Počkej. Nevyděsíme lidi ve městě? V místnosti to bylo dost ohlušující.“

Podíval se na ni a povzdechl si. „Nikdo okolo si nebude dělat starosti s pár výstřely. Ještě nějaké další otázky?“ zavrčel.

Mlčky zavrtěla hlavou, potlačujíc úsměv.

„Ok, zacpi si uši a dívej se,“ řekl a držel zbraň oběma rukama.

Viděla jeho palec zmáčknout malé tlačítko na boku a zjistila, že si musí zapamatovat, aby zmáčkla správné tlačítko, aby místo toho neotevřela zásobník. Strčila si prsty do uší, ale stejně nadskočila, když zazněl výstřel a znovu sebou cukla, když vystřelil podruhé, téměř okamžitě.

Najednou vycvakl zásobník, zatímco stále mířil na strom, zmáčkl spoušť potřetí – právě když dala ruce dolů, protože myslela, že skončil – a nadskočila znovu, když jí v uších bolestivě zazvonilo.“

„Ok, teď, dívej na tohle,“ řekl, stále mířící na strom. „Vidíš, jak ta páčka je zpátky, když je zbraň prázdná? Máš další dva plné zásobníky v pouzdře, takže když vystřílíš všechny kulky, tak jen vycvakneš prázdný zásobník a zastrčíš tam nový. Ale nezapomeň na to kliknout,“ připomněl jí a zastrčil zásobník zpátky do rukojeti. „A tady, zmáčkneš tohle tlačítko palcem a jsi zpátky ve hře.“

Silou to zacvakl a ona viděla, jak uvolnil pojistku. Natáhla se po zbrani, ale on ji stáhl zpátky.

„Ne, chci, aby sis nabila sama,“ řekl, vyndal zásobník a vycvakl páčku, takže kulka se dostala z komory pryč. Zatlačil kulku do zásobníku, podal jí ho a pak jí podal prázdnou zbraň.

„Pořád si myslím, že dám přednost revolveru,“ řekla a zírala na ty dvě věci v jejích rukách. Podívala se na něj. „Protože upřímě? Pokud mě budou pronásledovat démoni, nemyslím si, že budu mít čas si vzpomenout, jaký čudlík v jakém pořadí, mám zmáčknout.“

Díval se na ni snad věčnost a mohla říct, jak jeho oči potemněly, že si pravděpodobně představuje, jak jí honí démoni.

Tak se usmála. „Na druhou stranu,“ řekla, strčila zásobník do rukojeti a ujistila se, že slyšela cvaknutí, „devět střel je lepší, než šest a nechci si ustřelit nohu.“ Musela zpevnit pravou paži a namířila zbraň na zem, když zatáhla za páčku a když to udělala, byla si celkem jistá, že kulka je v komoře. Uchopila zbraň oběma rukama, zkontrolovala, že kůže mezi palcem a prstem není v cestě, vypnula pojistku a namířila na strom.

„Potřebuješ mít zářez v zadní části a bílou kuličku na hlavni v jedné linii,“ řekl a sklonil se za ní. Natáhl se, chytil jí ruce a zvedl zbraň, hlavou se přitiskl k jejímu uchu. „Vidíš, kde moje kulka zasáhla strom? Srovnej zaměřovač a pak pomalu stiskni spoušť.“

„Nebudu mít čas je zaměřovat, když mě budou honit,“ řekla a zjistila, že je těžké zaměřit bílou tečku, pravděpodobně proto, že ji jeho blízkost rozptýlila.

A rozhodně dnes nebyl cítit jako ryba.

„Musíš zaměřit, jen když je tvůj cíl daleko. Do deseti kroků jen namiř a střel. Ale pokud tvůj cíl neví, kde jsi, máš čas zamířit na životně důležité místo.“ Odstoupil a zacpal si uši. „Ok. Vystřel dvakrát, potom zapni pojistku, než skloníš pistoli. „Jen si pamatuj, že to bude pekelná rána, tak buď připravená. Ne, počkej!“ řekl.

Fiona zapnula zpátky pojistku, stále držíc zbraň namířenou na strom a otočila se, aby viděla, jak si sedl do sněhu a poplácal si na nohy, když se díval ke stodole. „Pojď sem, Misneachi,“ volal vzrušeně a plácl si na nohy znovu. „Pojď, chlape!“

„Ne, neber ho sem! Ten hluk ho vyděsí.“

„Ne. Musel sem přijít z mokřiny, když slyšel moje výstřely, takže se nebojí střelby. Bál jsem se, že všechno to střílení minule, ho poznamená na celý život. Zakryju mu uši, takže to nebude tak hlasité. Hej, Misneachi, ty se nebojíš trošky hluku, že ne, ty velký bojovníku proti démonům?“ řekl, když se na něj štěně vrhlo. Trace otočil Misneache a přitiskl si ho k hrudi a zakryl štěněti uši svýma rukama a usmál se na Fionu. „Ok, můžeš zabít svého stromového démona a pak jít udělat Macovi něco k jídlu, zatímco já se ještě porozhlédnu naposledy kolem.“

Otočila se, zaměřila bílou kuličku na díru, co udělal Trace a zmáčkla spoušť – ale nic se nestalo.

„Je zapnutá pojistka,“ ušklíbl se Trace.

Fiona ji vypnula palcem, zamířila, zmáčkla spoušť a klopýtla několik kroků zpátky, když zbraň vystřelila, vyjekla překvapením, když v pravé ruce měla pocit, jakoby jí štípl roj včel.

„Znovu,“ řekl Trase se smíchem. „Potom, zatímco budeš stále mířit, vycvakni zásobník a vystřel potřetí.“

Zapřela se a vystřelila, vycvakla zásobník a vystřelila znovu a se zvonícím a ušima a rukou celou otupělou, jakoby do ní vrazili tisíc jehel, sklonila zbraň a otočila se k němu s velkým úsměvem. „Můžu si od tebe koupit tuhle pistoli, až bude po bitvě? A pouzdro a zásobník?“

„Absolutně a jednoznačně, ne,“ řekl, když se škrábal na nohy – i když se smál. Vzal od ní zbraň a sebral ze země zásobník. „Ale možná, po měsících výuky, se rozhodnu ti ji dát, jako dárek.“

Fiona cítila, jak jí horkost znovu stoupá do tváří. „Myslím, že dávám přednost tomu, že si ji od tebe koupím,“ zašeptala a odvrátila se, když viděla, že mu zmizel smích z očí. Šla k torzu stromu a nejradši by se nakopala, když jí došlo, že zranila jeho city. „Ne, že bych si necenila tvé nabídky,“ řekla, aniž se podívala zpět. „Ale vážně, že mě naučíš střílet, bude pro mě dostatečným dárkem. Oh, ne!“ vykřikla, když došla ke stromu. „Netrefila jsem se ani jednou!“

„To proto, že jsi zavřela oči pokaždé, když jsi zmáčkla spoušť,“ řekl, když přišel za ní. Viděla, jak sáhl do kapsy a vyndal nějaké náboje, které dal do zásobníku. „Musíš mít obě oči otevřené. Tady, dej si to do pouzdra a spi s tou zbraní, dokud nebude po všem.“

„Omlouvám se,“ zašeptala, když si dávala zbraň do pouzdra. „Já… ty… já nechtěla být…“

„Zapomeň na to,“ řekl a odvrátil se. „Běž radši zkontrolovat Maca.“

Fiona zírala na jeho záda, když odcházel pryč a přemýšlela, jestli není blbá. Ten chlap ji možná v jednu chvíli objímá a vzápětí odhání, ale přiznal se, že je to proto, že je vystrašený.

Šla, sebrala ze země kabát a vydala se k domu. Jediná věc, kterou nevěděla, byla, z čeho má Trace Huntsman vlastně strach.

Ne z ní, samozřejmě. I když přiznal, že k ní něco cítí, také přiznal, že se mu ty pocity nelíbí. A určitě to nebylo tím, že je žena, protože také přiznal, že ženy má obecně rád.

Byl tak jiný, než muži, které kdy potkala, včetně jejích bratrů. Trace byl válečník, ale každý válečník, kterého poznala, jednoduše když viděl něco, co chtěl, tak si to vzal, někdy i násilím, zatím co Trace vypadal, že raději… přesvědčí to, po čem touží, aby k němu přišlo.

Jako poprvé, když ji políbil. Očekávala, že si ji podmaní, ale po tom, co začal ten polibek, jednoduše čekal na její reakci. A podruhé, ji požádal, aby ho políbila, nebo mu dala facku, jako by doufal, že udělá to rozhodnutí za něj. Povzdechla si, když přišla na verandu. Trace nebyl jen nejzajímavější muž, kterého kdy potkala, byl také ten nejvíc matoucí.

Zastavila se s rukou na klice, když uslyšela Misneache zběsile štěkat a znělo to, jako by běžel po cestě k mokřině. Otočila se a běžela na konec výběhu a zastavila, když jí zvávan vlhkého, chladného větru málem porazil. Chytla se břevna, aby se udržela a viděla Trace, jak běží dolů k útesu za domem a snaží se chytit psa.

Mohla vidět vlny, jak narážely do břehu a rozstřikovaly se vysoko do vzduchu. A na rostoucích vlnách, kam až mohla vidět, byly tucty velkých velryb, plavajících sem a tam a mezi nimi stovky čehosi, co vypadlo jako delfíni, kličkující mezi nimi a jejich neustálé štěbetání se neslo po větru do vnitrozemí.

Vydala se dolů k útesu, Misneachovi stopy jí to dělaly snadnějším, než Tracovi, který se musel brodit závějemi, sajícími až po stehna.

„Misneachi!“ slyšela ho křičet. „Pojď, chlape! Pojď zpátky!“

Denní světlo mizelo, ale Fiona nedokázala poznat, zda to bylo kvůli bouřkovým mrakům, které se blížily k pobřeží, nebo se jen jednoduše stmívalo.

Dostal se na cestu, několik kroků před ní a stále volal Misneache a Fioně došlo, že neví, že ona tam je. Pes ani nezpomalil, když se dostal na kamenitou pláž a hnal se přímo do příboje, narážejícího na břeh.

„Misneachi!“ křičela, náhle se zastavila, když se Trace překvapeně otočil a chytil ji.

„Ne, nemůžeš tam jít za ním,“ zavrčel.

„Ale po čem to jde?“

„Tamhle!“ řekl Trace, ukázal na vlnu kousek od nich. Pustil ji a vytáhl zbraň ze svého pouzdra a chytil její ruku, když začala vytahovat svoji. „Ne, potřebuji, abys měla volné ruce,“ řekl a postrčil ji k pláži, následujíc Misneache. „Tady,“ řekl, ukazujíc zbraní. „Vypadá to, že jde po tom, co plave na vlnách.“

Sevřela mu ruku, jak se snažila vidět. „Je to tělo?“ zeptala se a musela mluvit hodně nahlas proti silnému větru.

„Ne, vypadá to jako luxusní hůl nebo… do prdele, to vypadá jako nějaká čarodějnická berla. Misneachi!“ křikl. „Vrať se zpátky!“

Když štěně stále plavalo, Trace vystřelil dvě rány do vzduchu, zřejmě aby upoutal jeho pozornost.

„Zatraceně, vrať se zpátky!“ křičel a kráčel dál po pláži, a odstrčil Fionu z cesty, když se vlna roztříštila o skálu vedle nich.

„Má to!“ zakřičela. „Nese to sem.“

Trace ji zadržel zpátky, když vyrazila dolů po pláži, aby chytila Misneache. „Nedotýkej se toho, ok?“ řekl. „Může to být trik.“

Velká velryba připlavala neuvěřitelně blízko pobřeží a plavala rychle, což způsobilo vlnu zvedající se za Misneachem, který se snažil udržet hlavu nad vodou, kvůli váze hole.

„Velryby mu pomáhají,“ řekla, když ta vlna postrčila štěně na břeh.

Misneach se přebrodil na pláž a táhl za sebou tu dlouhou hůl přímo k nim. Pustil to a pak se celý oklepal, aby dostal mořskou vodu z kožichu. Stál tam s roztaženýma nohama, zíral na nahoru na ně, jazyk mu visel z tlamy a trhaně a ztěžka dýchal.

„Můžu vzít aspoň Misneache?“ zeptala se přes vítr a hlasité zvuky velryb a delfínů.

„Popadne dech lehčeji, pokud ne. Co myslíš, že to je?“

„Myslím, že máš pravdu, připadá mi to jako druidská berla. Tatínek mi jednou maloval obrázek meče, tvrdil mi, že má jeden schovaný v jeskyni, která patřila jeho otci, a měl na sobě také drahokamy, jako tohle má. Myslím, že ho má teď Matt, jen si ho přeměnil na pero, aby nebyl tak nápadný v dnešní době.“ Pokrčila rameny. „Druidové mění své berly v jiné věci. Otec Daar, kněz, co žije s Kenziem a Eve, míval starou pokřivenou třešňovou hůl.“

Stále mířil zbraní z dostatečné vzdálenosti na hůl, rozhlédl se Trace po pláži a pak zpátky na tu věc. Ohnul se a zvedl kámen, velký asi jako jeho pěst, hodil ho a zasáhl zdobenou hůl. Když se nic nestalo, přistoupil blíž, pokynul Fioně, aby zůstala pozadu a dotkl se toho botou.

A stále se nic nestalo.

„Myslíš, že to sem poslal Macův otec?“ zeptala se. „Možná to nám má pomoct se ochránit, nebo to mám dát jemu, aby mohl ochránit sebe.“

„A, nebo ten, kdo se snaží Maca zabít, to poslal a jakmile se toho dotkne, bude mrtvý.“

Když oni dva na to jen zírali, Misnech po tom sáhl packou. Zastavil se a podíval se na ně, potom použil čenich, aby to postrčil k Tracově noze.

„Vypadá to, že si myslí, že bychom to měli zvednout,“ řekla Fiona. „Ale zajímalo by mě, jak věděl, že to plave v moři, když sem běžel.“

Trace se podíval na oceán a pokrčil rameny. „Možná mluví velrybsky.“

„Tak to bych si přála, aby mluvil taky anglicky, aby nám mohl říct, co mu řekly,“ řekla, smějíc se, když se na ni Trace podíval. „Nech mě to zvednout a uvidíme, co se stane.“

„Ne,“ řekl, zlostně na ni hleděl. „Já to zvednu.“

Chytla ho za ruku, když se začal ohýbat. „A co když se ti něco stane?“ zeptala se, když se narovnal. „Kdo ochrání Maca?

Jeho zlostný pohled okamžitě zmizel a dotkl se její hrudi, hned pod krkem. „Ty jsi Calamity Jane.“

Chytla jeho prst. „A kdo je Calamity Jane?“ zavrčela.

Zasmál se a odtáhl ruku. „Odvážná kovbojka, která měla slabost pro zbraně. Půjčím si některý den ten film a podíváme se na něj na mé velké televizi.“ Otočil se, ohnul se a zvedl hůl dříve, než ho mohla zastavit, ustoupil a narovnal se. „Je to opravdu dost těžké,“ řekl, potěžkal to v ruce a prohlížel si to. „Nemůžu uvěřit, že to plavalo.“

Misneach začal kňučet, zvedl se na zadní a packami škrábal Trace do stehna.

„Klepe se,“ řekla Fiona a snažila se ho zvednout.

Štěně se skrčilo za Trace a když se natáhla, aby ho chytla, odběhl několik metrů pryč. Pak, když se narovnala, běžel zpátky k Tracovi a začal na něj škrábat znova a kňučet.

Trace strčil zbraň do pouzdra a zvedl Misneache na ruku.

„Můžu vzít tu hůl,“ řekla a natáhla ruku. „Půjdeme to dát Macovi?“

Otočil hůl a znovu ji prohlížel a pak se na ni podíval. „Já nevím. Možná ji necháme venku a můžeme mu ji popsat a uvidíme, co si bude myslet.“

Zkusil předat Misneache jí, ale ten se bránil a chtěl zůstat u něj.

Fiona si rozepla kabát, vzala psa, hned ho strčila pod kabát a zapnula ho tam.

„Vidím, že Getzeovy děti si na tebe nepříjdou,“ řekl Trace a souhlasně pokývl. „Pojďme. Stmívá se a začíná znovu sněžit.“

Neušli ani půlku cesty po pláži, když Trace zakopnul a upadl. Posadil se, se zamumlanou kletbou a zlostně koukal na hůl, ležící ve sněhu. „Přísahal bych, že mi ta zahracená věc podrazila nohy,“ řekl a postavil se na nohy. Zvedl hůl a vydal se po cestě, kterou sem udělali cestou dolů.

Misnech se konečně uklidnil a Fiona cítila, že se klepe už jen občas, i když teď se začala třást ona, když jí zmáčel hrudník a břicho. Přesto, se nedokázala nesmát, rukama ho pevně objímala přes kabát.

„Čemu se směješ?“ zeptal se Trace, když jí pomáhal přes stráň, kde končila pláž a začínala vysoká tráva. „Myslíš si, že je vtipné, že jsem upadl?

„Ne,“ řekla. „Jen jsem si vzpomněla, jaké to bylo nosit Kyla v sobě.“ Rozesmála se. „Kolébala jsem se jako kachna, celou cestu domů, ty poslední tři týdny, co jsem ho nosila.“

Začal se smát, ale potom vystřízlivěl. „Ty se můžeš smát strádání, kterému jsi čelila?“ zeptal se tiše, objal jí jednou rukou, když se vlekli sněhem. „Nakloň se ke mně, ať udržíme rovnováhu.“

Zasmála se znovu. „Rozhodně bych tě mohla použít před tisícem let. Přísahám, šla jsem pěšky přes půl Skotska.“

„Jak se tomu můžeš sakra smát?“

„Protože těch pár týdnů, jsem byla volná jako jestřáb, kterým jsem se nakonec stala. Dívala jsem se kupředu, že budu mít dítě, přemýšlela, jestli to bude chlapec nebo dívka a velmi jsem toužila dostat se domů k tátovi.“ Usmála se na něj znova. „Bylo to těžké, Traci, ale myslím, že živější jsem nikdy nebyla.

Zastavil se v půlce kroku, podíval se dolů na její vyčnívajcí břicho a pak zvedl pohled k ní, jeho oči ztmavly emocí, kterou nedokázala dobře přečíst.

„Nesl bych tě přes celé Skotsko, kdybych tam byl,“ řekl tiše, „a pak prohlásil tvého syna za svého.“

„Byl bys mu úžasným otcem,“ zašeptala ona.

Objal ji i druhou rukou a naklonil se přes Misneache a Fiona se nedokázala zastavit, když se k němu natahovala. Ale než se jeho rty skutečně dotkly jejích, silná vibrace ji odstřelila zpátky a v ten okamžik silný bzukot zaplnil vzduch.

Trace se zkoušel odvrátit, ale hůl vypadala, že je k ní přilepená, stejně jako hřebíky držely na magnetu, který jí dal. „Nech to být!“ křičela a strkala do něj. „Běž pryč!“

„Nemůžu to vytáhnout!“ vyštěkl a pevně sevřel svoje ruce kolem ní. „Drže se mě!“

Misneach vyjekl, vystrčil hlavu z kabátu, právě když oslepující světlo je najednou pohltilo. Fiona sevřela v rukou jeho bundu, jak se snažila ho držet, když kolem ní sevřel ruce. Bzukot se stal ohlušujícím a zněl, jako by přicházel od velryb za ní.

„Fiono! Kde jsi? Kam jsi sakra šla?“

Co to říká? Ona je zrovna tady. On ji drží, svírá jí tak pevně, že nemůže skoro dýchat.

„Sakra! Fiono! Kam jsi šla?“

Teprve když ho uviděla stát pod sebou ve vysoké trávě, držící svou zbraň v rukou, jak se otáčí dokola a hledá ji, Fiona si uvědomila, že to, co si myslela, že jsou jeho ruce, byla ve skutečnosti zkroucená hůl, která jí táhla pryč přes oceán.

Nevidí jí snad? Je přímo tady, sakra, unášená pryč!

Kroutila se a svíjela, snažila se osvobodit, ale čím víc bojovala, tím těsněji ji hůl svírala. Křičela Tracovo jméno, ale neslyšela ani vlastní hlas, jen tiché Misneachovo kňučení, když jí olizoval bradu.

„Fiono! Pojď zpátky! Fiono, kde k sakru jsi?“

Jeho křik zmizel do nikam, jak pokračovala dál na moře a svatozář jasného světla ji chránila před bouří. Pak Fiona vykřikla znovu, když najednou spadla do oceánu a všechno bylo najednou tmavé a strašidelně tiché.