BM - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

Přes park spatřím Delii, jak venčí krávu. No, minimálně to z dálky vypadá jako kráva, ačkoli to bude pravděpodobně pes. Cokoli se srstí a Delia obhajuje svoje práva. Zdá se, že péče o těžko-umístitelné-psy je něco pro ni.

„Je to bezpečné? Nebo mi ukousne ruku, když se přiblížím.“

„Určitě jsi v nebezpečí, ale ne tomhle,“ řekne a ukáže na toho černobílého obra. „Dál se musíš držet od tohohle.“

Najednou vyskočí z psího pytle na jejím rameni malá, poněkud pomačkaná hlava. Napůl bezzubá, jednooká čivava mocně zavrčí. S tou krávou, která si určuje cestu, procházíme psím parkem na East 86, co by kamenem dohodil od East River.

„Co to vlastně je za druh psa?“

„Harlekýn německá doga. Narodil se skoro slepý.“

Skvělé. Pointa toho, že jsem šla s Delií, byla přestat být posedlá tím rozhodnutím, které jsem udělala. Všechno k ničemu, Daneova přítomnost mě stejně pronásleduje všude (pozn. Dane = německá doga).

Popadla mě mini panika, když jsem si dnes ráno uvědomila, že jsem Daneovi slíbila, že nevycouvám, než podepíšeme tu smlouvu. Na někoho, kdo nemá absolutní pochybnost dělat rozhodnutí o milionech dolarů, v tomto trošku propadám.

Ten velký psí areál je povětšinou prázdný. Dojdeme a posadíme se na jednu z prázdných laviček. Ten velikán poslušně sedne.

„Sedí mi na noze.“

„Snaží se s tebou sblížit. Tupac má problémy s hrdostí. Bojí se každého psa, který je větší, než Biggie Smalls.“ Naznačí k tomu malému tyranovi v její tašce. „Trochu jsem pracovala na jeho socializaci. Před dvěma týdny by sem ani nešel.“

„Tupac a Biggie?“

„Snažím se povzbudit důvěru.“

„Myslela jsem, že je nemáš pojmenovávat?“

„Nemám jíst cukry po desáté večer, nebo si mačkat obličej, ale hádej co--“ ukáže na ten malý beďar na své bradě se stroupkem. „Rozhodla ses?“

„Myslím, že ano,“ zabručím.

„Kde to vázne?“

„Nejsem si jistá, jestli on je tím nehorším případem zakrnělého vývoje, jaký jsem kdy viděla, nebo to všechno jen hraje.“

„K čemu se přikláníš?“

„Hraje.“

„Pak je to tvůj dokonalý protějšek. Volný tam, kde ty jsi upjatá.“

Zvedne na mě své blonďaté obočí. Říkám blonďaté, protože od doby, co jsme se potkaly, Delia strávila čas přetvářením sebe sama. Kdy byly kdysi rudé vlasy, teď je sexy, platinově blond mikádo.

Pátrám po náznacích, že si dělá legraci, ale na nic nepřijdu.

„To by bylo hrozné. A já nejsem upjatá.“

„Na druhou stranu by to vyvážilo rovnici. Navzájem byste se doplnili. A, holka, ty jsi upjatá. Neznám nikoho jiného, kdo si organizuje své víkendy alarmem pro oběd a spánek.“

„Nebo bych vypadala jako hořký suchar, protože vytvářím nějaký řád a Dane skončí jako superhrdina, který dovolí dítěti udělat cokoli.“ Hodím po své údajné nejlepší kamarádce káravé zamračení. „A spát sedm hodin je opravdu důležité.“

„Ne tak důležité jako usnout.“ Podívám se jejím směrem a ona pokrčí rameny. „Jak se má Tina?“

„Zpátky v práci – dělá, jako by se nic nestalo. Bojím se o ni.“

„Řekla jsi jí to?

Pokaždé, když se snažím sesbírat kuráž, abych Tině řekla o svých plánech, na poslední chvíli vycouvám. Zatřesu hlavou, slova nejsou nutná.

„Takže jsi našla toho tajemného otce – možná je to tenhle Dane – a pak co? Nikdy už nepůjdeš na rande? Vzdáš se svých nejlepších let, abys vychovala dítě s mužem, který je prakticky hřebec k pronájmu?“

Nechte to na mé nejlepší kámošce, půjde vám přímo po krku. „Když to podáš takhle, zní to tak přitažlivě.“

„Pak mi to vysvětli. Pomoz mi porozumět, proč by ses vzdala nejlepších let svého života.“

„Nevím, jestli můžu, Del. Je to pocit, nutkání. Vždy to tam bylo, tohle toužení. Jako něco, co mi chybí.“

„A touha po sexu tam není?“

„Bohužel moc ne. A být samotnou matkou není konec světa. A je spousta samotných otců, kteří tomu budou rozumět.

Jeden může doufat.

Delia se na mě dlouze a tvrdě podívá. Moje dobrá posluchačka. Můj test na detektoru lži. Musí se jí líbit, co slyší, protože dodá, „Samotní taťkové, říkáš?“

Jako na zavolanou nás mine žhavý týpek, který běží se sportovním kočárkem cestou k řece.

„Budu brát takového taťku jako výhru.“

Po svém obědě s Delií jedu metrem na dvaadvacátou ulici. Odtamtud sejdu po Park Ave. Cestou domů mi zazvoní telefon. Podívám se na něj, čekám hovor od Alexe nebo mé matky. Místo toho vidím na obrazovce svítit Jeffovo jméno.

„Proč on?“ zeptá se hned, jakmile to zvednu.

Očividně si nebude vyměňovat zdvořilosti. Povzdechnu. Hádám, že by bylo příliš ho požádat, aby tu věc nechal být.

„Stello?“

„Jsem tady.“

„Takže?“

„Není to tak, jak si myslíš.“ Zastavím se. Nemůžu ho přechytračit a zároveň jít. Lidé proplouvají kolem jako lososi proti proudu, soustředění na svůj cíl, dostat se tam, kam jdou.

„Tak jak to je? Protože si vzpomínám, že jsme vedli tuny rozhovorů na téma tvé nelibosti ohledně mužů, kteří spí s kdekým a tenhle chlap šuká všechno, co se hýbe.“

Rozkošné. Vím, že je naštvaný a jeho mužské ego je pravděpodobně lehce pošramocené, ale opravdu mě do toho nemusí zatahovat, aby se cítil lépe.

„Opravdu s tebou nechci vést tenhle rozhovor.“

„Proč ne? Zavolala jsi před pár měsíci a žádala jsi, abych s tebou měl dítě, a teď ho budeš mít s ním. S chlapem, kterého sotva znáš a takovým, který jde proti všemu, čeho si ty ceníš.“

Zatáhnul mě do toho. Do pytle.

„Protože je to smlouva!“ napůl křičím, několik hlav se otočí, aby zírali. Pohnu se blíž k vchodu do budovy, schoulím se pod stříšku, abych měla trochu soukromí.

„Smlouva?“

„Dohoda. Budeme spolupracovat jako rodiče. Všechno je ujednáno. Budeme sdílet péči a náklady. Nic jiného. On pro mě nic jiného neznamená.“

„Oh…“ O věčnost později. „Nevím, co na to říct.“

To je poprvé. Za to jsem vděčná.

„Není co říct, Jeffe. Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhla, ale rozhodla jsem se. Ahoj.“

A s tím zavěsím. Další věc, která je dokončená.

Všechno konečně zapadá na své místo, moje budoucnost se formuje do jasné cesty. Čas čelit palebné četě.

Jakmile vejdu do dveří Calvinova a Camillina domu, slyším z kuchyně Camin hlas a zamířím tím směrem.

„Jsem si celkem jistá, že je to těžký zločin… ne… ne, nemůžeš… opravdu nechci slyšet…“ Zakření se. „Ne, to nedělej. My přijedeme a navštívíme tě, až se přestěhuješ… okay--“

Camilla a já jsme se staly kamarádkami, když začala pracovat pro Calvina, jako společný základ sloužily podobné názory našich matek, jak máme vést svůj soukromý život.

Tehdy byla Cam vdovou a nevypadalo to, že se ještě někdy znovu zamiluje. Spřáhly jsme se celkem rychle díky našemu společnému odporu k manželství.

S telefonem mezi ramenem a uchem mě Camilla spatří vejít a mávne, pak ukáže směrem na patio za domem. Už se chystám vyjít ven, když uslyším, „To si raději dělej srandu… jo, poslouchej, mám společnost. Dej za mě Ethanovi velkou pusu… taky mi chybíš. Ahoj.“

„Jak se mají?“

„Bláznivě šťastní. Tento víkend se stěhují do jejich domu na Malibu beach.“

Už jsem předtím byla šťastná, ale bláznivě? To je skutečně velká dávka štěstí. Malé množství závisti mě zastihne nepřipravenou. Nikdy předtím jsem párům nezáviděla, nikdy jsem se necítila tak, jako by mi něco unikalo.

Není to tak, že nevěřím v lásku. Věřím v ni. Je to tak, že nevěřím, že je trvalá. Časem se nakupí všechny ty malé bolístky, způsobují škodu za škodou, až do dne, kdy nezůstane nic jiného, než obrys křídou a pach rozkladu kdysi obrovské lásky.

Proč se obtěžovat brát se, když je konec vepsaný. Pobav se, pomiluj se a posuň se dál. Proč bojovat přes staré bolesti, které se nikdy nevyléčí? Proč nechat bohatnout právníky kvůli ošklivé stolní lampě, kterou nikdo z vás opravdu nechce?

Ale za Ethana jsem ráda. Jsem ráda, že je bláznivě šťastný. A poprvé ve svém životě jedna moje část cítí, jako bych hrála v pokřivené verzi škatulat a já jsem ta poslední, která stojí.

V patiu najdu svou matku uvelebenou na lehátku s vyhlídkou na bazén. V ruce má papír, dá si doušek svého kapučína a vzhlédne.

„Podívejme, kdo si žije svůj sen.“

Podívá se přes hranu brýlí, které jí sjely po nosu, se zamračením mě zkoumá. „Je neděle. Proč jsi v kostýmku?“

Prohlédnu svého Armaniho. „Je pohodlný.“

Proč potřebuju bránit svůj šatník je mi záhadou. Pravděpodobně proto, že to je jako by mě z něčeho obviňovala – z něčeho nelichotivého.

Odsunu stranou to jemné popíchnutí, posadím se ke stolu, zatímco Camilla vklouzne na místo vedle mě.

„Našla jsem ho,“ oznámím nenuceně.

Okamžitě najdu očima svou matku na druhé straně stolu. Nejsem ani zdaleka tak v pohodě s tím, jí to říct, jak bych chtěla. Utrhnu si několik kuliček vína z ovocného talíře uprostřed, a jednu si hodím do pusy, zatímco čekám na reakci.

Ona svraští obočí. To je jeho rozsah. Dostane se mi blahosklonného obočí, pokud může být obočí blahosklonné, a v této chvíli to s největší určitostí být může.

„Slyšela jsi, co jsem řekla?“

„Slyšela jsem tě dokonale,“ odpoví tichým hlasem. Pak si znovu lokne. Nic velkého, jen můj životní osud na vážkách a moje matka přehrává reklamu na kávu. „Takže… řekni mi o něm.“

Jsem překvapená, že to doprovodí zazíváním. Věděla jsem, že není z mého plánu nadšená, ale trvá jí o mnoho déle, dostat se na palubu, než jsem čekala. Doteď jsem si myslela, že bude nadšená z myšlenky na vnouče. Bůh ví, že si na to můj bratr moc brzy čas nenajde.

„Nechám vás dvě o samotě.“ Camilla se začne zvedat ze své židle a já zasáhnu, chytnu ji za předloktí.

„Nene, zůstaň tu. Potřebuju svědka.“

S bolestným výrazem Camilla vklouzne zpátky na židli.

„Jmenuje se Dane Wylder. Hrával fotbal--“

„Počkej--“ Camilla mě přeruší. „Řekla jsi Dane Wylder?“

„Jo.“

„Potkala jsem ho,“ řekne nám tónem, který je protkaný nadšením. „Na nějaké charitativní akci – Cal se s ním přátelí. Ten muž je první volba do Síně slávy.“

O fotbale vím úplné prd.

„To pro mě nic neznamená. Ale víš, co ano? Hrál za Notre Dame a promoval jako nejlepší z ročníku. Víš, co dalšího na mě udělalo dojem? Jeho jmění – což znamená, že nebude zírat na moje.“

„Taky je zatraceně úžasný.“

Jejího komentáře si nevšímám. To není moje pole zájmu. „Má dobré kosti.“

„To bych řekla,“ dodá s úšklebkem.

„A – tady je obrovské A – naprostý hráč. A je na to patřičně hrdý.“ Hodím si do pusy další kuličku vína.

„A to je dobré?“ Camillin výraz je jedno čiré zmatení.

Zašustění novin přiláká mou pozornost. Moje matka se zafuněním otočí na další stránku.

„Protože zní jako její otec,“ prohodí s očima přilepenýma k novinám. Nechte to na mé matce, ta je tři tahy před vámi. Přísahám, že ta žena byla v minulém životě Yodou (pozn. postava z Hvězdných válek).

„Ne v té části, že má hodnotu čtyřiceti milionů,“ cítím potřebu na to poukázat. „Moje matka si, zdá se, myslí, že jsem biologicky naprogramovaná, abych si vytvořila city k otci svého dítěte,“ řeknu Camille, vysvětlím poznámku mé matky. „Naprosto nesouhlasím. Tohle je právní dohoda a nic víc. Ale--“ Moje matka na mě zírá. „Skutečnost, že on chce vztah méně, než já, je dokonalá. Absolutně není šance, že by jeden z nás udělal něco hloupého – a když říkám my, myslím jeho.“

Přes Camillinu tvář přeletí stín zvláštní obavy. „Och, buď opatrná. To samé jsem si myslela o tom, že se znovu vdám a podívej na mě teď.“

„Neber to špatně, ale naše situace jsou naprosto odlišné. Nikdy jsem v to nevěřila. Nikdy jsem tu myšlenku nezvažovala. To je velký rozdíl.“

Ona pokrčí rameny. „Nikdy neříkej nikdy. Věř mi.“

„Já to říkám. Říkám nikdy. Když mluvíme o dohodě--“ Obrátím svou pozornost zpátky k ženě, která odvádí skvělou práci v tom, jak mě ignoruje. „Chci, abys se mnou žila, mami.“

„Ne.“
Věděla jsem, že to nebude snadný úkol, takže tlačím. „Můj byt je velký a budu potřebovat tvou pomoct, minimálně několik prvních měsíců.“

„Nikdy nebudu žít se svými dětmi,“ zopakuje, náhle vzhlédne, oči má zúžené, povýšenecký výraz.

I když pracovala dvojité směny, uklízela pět hodiny domy a pak šla do supermarketu, nese se moje matka jako královna. Rovná záda, brada vysoko. Vždycky jsem ji za to obdivovala. Pořád ji obdivuju. Když to zkouším, skončím tím, že vypadám jako tučňák.

„Camilla mě potřebuje.“ Očima se vrátí k novinám.

Na Camině tváři je zamrzlý výraz děsu.

„Prosím, řekni jí, že bez ní můžeš přežít.“

Zatřese hlavou, Camilla vykoktá koutkem pusy, „Tvoje matka mě děsí. Nemůžu to udělat.“

„Tak řekni Calvinovi, ať to udělá.“

„Calvin se jí taky bojí.“

„Mami--“

„Ne,“ zopakuje, pořád se dívá do těch zatracených novin. „Nikdy nebudu žít se svými dětmi.“

Poznám ten pohled v její tváři, vím, co znamená – marnou snahu. Říká mi, že je větší šance, že se přestěhuju já k ní.

Najednou vzhlédne. „Přiveď ho. Chci tohohle Danea Wyldera poznat.“

Vrátí se zpátky k novinám. Konec diskuze.