BM - 23. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

„Vypadáš nadšeně, že jsi zpátky.“ Irovo suché pobavení prořízne moje ustarané myšlenky. Pohledem přejedu od okna své kanceláře k muži, který stojí ve dveřích. Bezchybný jako vždy, Ira zvedne své obočí.

„Je to tak špatné?“ dodá, když to nepopřu.

Pondělí, první den zpátky v práci a já už se cítím podrážděně a rozrušeně. Jako bych odešla od sporáku, nebo zapomněla zastavit kohoutek. Všechno se zdá špatně. Konečně pochopím, co se snažila Tina vysvětlit.

Už sem nepatřím. Nějak jsem v době, co jsem přirostla k novým lidem ve svém životě, odrostla z tohohle místa.

Na asfaltu, jak jsme se připravovali k vzletu, jsem se podívala ven z toho malého oválného okénka a dolehlo to na mě. Bude mi chybět Oklahoma s jejími přátelskými lidmi, velkými úsměvy, a mraky tak daleko, kam až oko dohlédne. Dostala se mi do pórů a nějak mě změnila, a já jsem si nebyla jistá, jestli se chci vrátit k tomu, jaká jsem bývala.

„Už nevím, co dělám.“

Ira vejde a posadí se naproti. „Řeknu ti, co mi před milionem let řekl můj otec, když jsem se rozešel s Esther, protože mě to přestalo bavit – na druhé straně byla tráva zelenější a všechny ty kraviny. On řekl…“ Ira si odkašle a pročistí hrdlo, oči má podezřele vlhké. „Nenech se zlákat budoucností, ta neexistuje. Jinak promeškáš to, co máš přímo před sebou. Propásneš ty nejlepší věci v životě.“

Ira se odvrátí, podívá se z okna na panorama města, a já vím, že přemýšlí o svém synovi, o všech těch letech, které promarnil, když příliš tvrdě pracoval a strávil příliš málo času se svou rodinou.

„To je krásné, ale nechápu, jak to souvisí se mnou.“

Jeho pozornost se obrátí zpátky ke mně. On mrkne a cynicky se na mě usměje.

„Stel--“ řekne s výrazem, který říká, že musím být idiot. „Přestaň se snažit očekávat katastrofu a začni žít.“

Zvonek u dveří opakovaně zvoní. Okamžitě se posadím v posteli a zkontroluju svůj telefon. Ukazuje něco po půlnoci. Nemusím hádat, kdo to v tuhle hodinu je.

Chladný říjen zuří venku bouřemi. Vytrvalý déšť mi bubnuje na okna, je dramatickou hudbou pro drama, které se odehrává uvnitř.

Když zvonek znovu zvoní, vstanu z postele, hodím si mikinu s kapucí, otevřu dveře, abych tam našla Danea, jak tam stojí promočený a třesoucí se.

Jeho tričko s dlouhými rukávy obepíná každý vytesaný sval jeho hrudi a břicha, bradavky má zduřelé. Váha vody, která mu stahuje jeho džíny, vystavuje véčko v jeho podbřišku. Což slouží jen k tomu, že vypadá jako sex na steroidech.

Uhladí si své mokré vlasy dozadu a dá si tvář do dlaní, otře si vodu, která mu kape z nosu, jeho výraz je naprosto chmurný.

Zatímco na sebe zíráme, otevře dveře naproti na chodbě moje sousedka, starší vdova, se kterou jsem nikdy nemluvila. Zachytí pohledem toho mokrého obra, ze kterého kape voda, a okamžitě třískne dveřmi.

„Je mi to jedno, že je to komplikované.“

„Děsíš sousedy.“

„Nemyslím si, sakra, že je to tak nejlepší,“ pokračuje, jako kdyby mě neslyšel. „Tví sousedi jsou mi taky ukradení. Jsou mi úplně jedno – jediná osoba, na jejímž názoru mi záleží, jsi ty.“

Jeho pozornost padne z mých očí na rty a nad pasem se mi začíná rozlévat teplo.

Vzdávám to. Vzdávám snahu to ospravedlnit. Vzdávám to, ať už je to cokoliv. Mám palčivou touhu se ho dotknout? Ano. Toužím ho mít v sobě? Stoprocentně. K čertu s důsledky. A že ty budou. O tom není pochyb. Ale nemůžu si přimět přestat ho chtít. Je čas zamávat bílou vlajkou na znamení kapitulace. Jak řekl Ira, začni žít, aniž bys očekávala to nejhorší. Nechci už nikdy propásnout to, co stojí přede mnou.

„Chci tě,“ prohlásí prostě, jeho hlas je dlouhé, pomalé zadunění. „Já chci--“

„Hodláš tam stát a promočit koberec v chodbě, nebo hodláš jít dovnitř a políbit mě?“ řeknu, jak ho přeruším.

V příštím okamžiku je u mě, rukama mi chytí tvář, pevné rty ochutnávají ty mé. Předek mé mikiny a pyžama se promočí a celé mé tělo se otřese.

Dane mě vezme, vejde dovnitř a kopne za sebou do dveří v jednom snadném plavém pohybu. Potom už jsme jedním propletencem končetin, který se hýbá přes potemnělý byt.

Omotám mu nohy kolem pasu. Rukama mu stisknu krk. On mě chytí rukama za zadek, hněte ho a tiskne mě na svou tvrdost, kterou by mohl zatloukat hřebíky. I v chladných mokrých džínách má plnou erekci.

Nechci vědět, jestli je to pro něj jenom sex. Nechci vědět, jestli ho nezajímá víc. Nechci vědět nic, co by mě nutilo znovu zvážit s ním dnes v noci být.

„Bože--“ Polibek. „Já--“ Polibek. „Chybělas mi,“ zamumlá mi do rtů, zatímco mě slepě nese do ložnice. Narazíme do zdi, pak do rámu od dveří.

„Jsou to tři dny.“ Zachichotám se mezi polibky.

„Ty mě soudíš, maličká?“

Odsunu se, vezmu jeho tvář a obdivuju ten sladký úsměv, který nosí, jeho oči plné života se zalesknou.

„Ne,“ odpovím s potřesením hlavou. „Jen jsi mi taky moc chyběl.“

Zápolí s tou mikinou, trhne s ní dozadu a pak mi ji sundá.

„O tom pochybuju,“ řekne mi. Tře se o mě svou tvrdostí a já jsem na omdlení. „Pro mě to bylo jako tři měsíce, tři zatracené měsíce, ženo – chyběla jsi mi víc.“

Ženo? Nevím, co si zaslouží větší pozvednutí obočí – žena nebo tři měsíce? Musí to být nadsázka. Musí být. Nemůže prostě říkat to, co si myslím, že říká.

Potáhne můj spodní ret a já otevřu pusu, dám mu to, co chce. Jeho šikovné ruce mi vklouznou pod tričko, přejíždí po mých prsou, hraje si s mými bradavkami, a všechno ostatní je ztracené, odstraněno voláním mých tělesných potřeb.

Po tom už sotva promluvíme. On mi přetáhne svýma teplýma rukama vršek mého pyžama, když se nemotorně potácíme po mé ložnici. Snažím se vyhrnout jeho mokré tričko, ale je to nemožné, on mě položí na postel a udělá tu práci sám.

„Věříš mi?“ V jeho hlase je chvění, puklina v jeho sebedůvěře.

V té chvíli z celého srdce vím, že mu věřím. Svým srdcem, tělem… se svým dítětem. Věřím mu bezpodmínečně.

„Nebyl jsem s nikým od doby, co jsem tě poznal. Víš, že jsem testovaný.“

Testovali ho jako součást procedury umělého oplodnění. A s jeho sexuálním apetitem, cítím potřebu to vysvětlit. Nadzvednu se na loktech, aby mu lépe viděla do tváře.

„Nespal jsi s nikým od doby, co jsme se poznali. Je to to, co mi tu říkáš.“

„To není přesné,“ řekne se zvednutým obočím.

Tato tři malá slova srazí mé naděje a touhy o osm schůdků. Varování: bez hladkého přistání.

Jsem zdrcená. Nevím, proč jsem se držela naděje, že neměl sex s nikým jiným. Je to dospělý muž s potřebami. Naprosto normálními potřebami. Pořád je ale ta nedospělá, majetnická část zdrcená.

„Co tím chci říct, je… že jsem se nepodíval--“ Skloní se ke mně, z každé strany mi dá ruku na mé tělo. „Neuvažoval jsem--“ Zvedne se na kolena. „Nebyl jsem na rande, nebo nechtěl jít s žádnou ženou od doby, co jsi ty a tvoje hrozné brýle vstoupily do mého života, maličká.“ Jeho rty zakryjí moje, on se široce usměje. Projedu mu svými prsty ve vlasech a pohladím ho po tváři, po jeho dvoudenním strništi. „A ne, ani jsem s žádnou neměl sex.“

A prostě jen tak jsem mu propadla.

Tomuto muži… s věčnou jiskrou v očích a vědoucím úsměvem. Jeho schopnosti mě rozesmát, když to nejmíň čekám. On je jako přikrývka za chladných deštivých dní, jako tequilla sunset, jako štěněčí pusinky, a tučné bankovní konto. On si našel svou vlastní cestu do seznamu mých oblíbených věcí.

Natáhnu se, abych mu sundala džíny a on mé ruce odstrčí. Ve spěchu vstane, odepne si polovinu a zbytek sundá násilím. Skoro se směju, jak zoufale se jich snaží zbavit.

Jeho erekce vyskočí a pozdraví mě, je připravená k akci, jakmile je jednou venku. A to je tedy pohled. Mohla bych obětovat celý večer, abych na ni zírala. On je stvořený k nasednutí. Hrubý a dlouhý, skoro mu sahá k břichu, kolem má tmavě blonďaté upravené chloupky.

Zatímco já nepokrytě zírám, on odkopne své džíny skoro přes půl místnosti. „Ještě drsněji zírej, zlato, a párty skončí dřív, než vůbec začne.“

Zahákne si prsty za spodní část mého pyžama a spodního prádla a naráz je odhodí.

„Musím něco říct,“ napůl zakřičím.

Pobaveně zkřiví rty.

„Neber si to osobně, pokud se uh… neudělám. Někdy je to pro mě těžké. Ne vždycky, ale někdy. Když jsem… je to už nějakou dobu. Chci říct, s jinou osobou.“

„Slyším tě, bejby.“ Zachvějí se mu rty. „Nebudu to brát osobně.“ Jsem si celkem jistá, že to doprovodí zakřeněním.

Zatímco se sama posunu na posteli, Dane vyleze na mě.

„A nebuď nervózní. Mám v úmyslu tě uctívat--“

„Dane…“

„Ne. Na tohle jsem čekal příliš dlouho. Hodlám říct to, co chci.“ Jeho přízvuk je s každým vysloveným slovem těžší.

Políbí mou bradavku, vtáhne si ji do pusy a tahá ji svými rty a zuby, to potěšení je tak intenzivní, že se chystám vybuchnout přímo teď a tady.

„Uctívat každý kousek tvé kůže… každou tvou část,“ zamumlá. Jeho ruce se pohybují po mých prsou, po břiše, mezi mé nohy. Hladí mě a mazlí, dokud se s tichou vděčností neroztáhnou.

„Hodlám ti udělat tak dobře, že nebudeš chtít týden vylézt z postele,“ mumlá mi do klíční kosti, na jeho cestě jižně.

Líbá mě mezi nohama, oddělí mi je od sebe, pracuje na mě svým jazykem a rukama. Mé tělo se propne nad tím rychle se budujícím napětím, je rozbolavělé touhou po přídavku. Zaryju mu prsty do předloktí, zatímco on mi nechává roztažené nohy. Jeden další žhavý tah jeho jazyka a já vybuchnu jako bengálský oheň.

„Kruci, ty jsi ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl.“ Jeho hlas je drsný, víčka má ztěžklá chtíčem.

Než se můžu snést z obláčku, popadne má stehna a přisune si mě k sobě, uvelebí se mi mezi nohama. Drží se na rukou, přikryje mě, popadne svou délku a tře se s ní o mě. Pak mi zírá do očí, když se do mě ponoří. Na chvilku mám pochybnosti, jestli to pro mě bude tak dobrý pocit jako pro něj. Ale jen na chvilku. Jakmile začne mé tělo dávat, to, jak ho cítím, mě nutí chtít víc. Jsem vteřinu od toho, abych na něj zaječela, ať se pohne.

Jedno zhoupnutí v bocích a můj mozek se vypne. A potom jsem jen klubko pocitů, které si všímá té tvrdosti a toho horka, silného klouzání, táhnoucího se potěšení, vzrušení a nesnesitelného příslibu dalších věcí.

Pomalu prohlubuje své výpady, až se naše boky dotýkají. On je něžný, kontroluje se, jeho tvář je stáhnutá úsilím být opatrný. Až na to, že to nechci něžně a kontrolovaně. Chci kožené pásky a drsné potěšení. Chci to, co mi slibuje pokaždé, když se dotkneme, pokaždé, kdy se na mě podívá jako by mě chtěl povalit na zem a strhat mi oblečení. Co to stalo s tím mužem?

Vyjdu mu vstříc svými boky, ale on mě s minimálním úsilí přišpendlí dolů. Pak mě políbí, sníží se na lokty, a něžně mě líbá. Rty na rty, zakrývá mě svým tělem, pomalu pumpuje boky, každý příraz je rozvážný a promyšlený.

„Nejsem ze skla.“

Přestane se hýbat a setká se s mýma očima.

„Ale to dí--“

Dám mu ruku na ústa, zastavím ho právě včas. „Neříkej to.“ Jeho oči tvaru půlměsíce se v koutcích svraští. Pod svou dlaní cítím, jak se usmívá. Pak vystrčí jazyk a olízne mě mezi prsty. Se smíchem tu ruku zvednu a polaskám tvář muže, kterého miluju.

„Jsme to jen já a ty. Nikdo jiný. Dej mi všechno, co máš, a raději to udělej dobře, Dane… nedrž se zpátky.“

To je veškeré povolení, které potřebuje. Něžná láska, pochybnost, váhání, všechno je pryč. Zahákne mi paži pod koleno a ponoří se ještě hlouběji. Boky přiráží tvrdě a vytrvale, s jistotou a dovedností. Z hrudi mu odkapává pot, stejně tak i z rýh mezi břišními svaly.

Nahne se blíž. „Věděl jsem, že to bude takový pocit,“ zašeptá. „Tak dobrý… jsi dokonalá.“ Tvrdě do mě přiráží, drtí mě, zažehne ve mně orgasmus tak silný, že skoro brečím. Udělám se ve vlnách. A vrcholím a vrcholím a vrcholím. Topím se v potěšení, v potěšení, které trvá a trvá a trvá, až mi z toho duše zpívá.

Než se stihnu vzpamatovat, on nás přetočí. Sedím mu obkročmo na klíně, dívám se na něj, jak mě popadne za zadek a stiskne. Sotva můžu udržet vztyčenou hlavu, jak jsem naprosto bez energie. Mlha euforie se rozjasní a já jsem si najednou vědomá toho, jak musím vypadat, když na něm takhle visím.

Dane zvedne mou bradu, abych viděla jeho intenzivní pohled, intenzivní a milující, tak milující, že mi to dodá kuráž. „Jsi tak krásná, bejby. Nemáš tušení, jak krásně vypadáš, když na mě jezdíš.“

I v posteli je ukecaný. Nemůžu si pomoct a zakřením se.

„Ty se mi směješ? Samozřejmě mám něco, co tu tvou pěknou pusinku zavře.“

Strašně se zakření, zvedne boky z postele a já padám dopředu, na jeho hruď a do jeho náručí. O chvilku později se z mluvení stane líbání.

Jedno rychlé zvednutí podbřišku a naplní mě. Nebráním se. Je to hukot mít pod sebou tolik síly a moci, připravené posloužit mi. Roztáhne prsty a natlačí mi je majetnicky do boků, pohybuje mnou přesně tak, jak chce. A já ho nechám. Nechám ho, protože on je tak ochotný dát mi všechno, co potřebuju. Bezstarostné potěšení, ulevující od pochybností a křečí v lýtku, potěšení, které kroutí prsty tak, jak jsem nikdy předtím nezažila.

Jeho boky naberou rychlost. Ruce mám v pozici pákového efektu. Jednu na polštáři, druhou zapřenou o pelest postele. Několik tvrdých přírazů je vše, co potřebuju, abych se znovu udělala. S jeho jménem na rtech a v mém srdci. On tak intenzivně prohne boky, že to stačí, aby nás oba zvedl z postele. Hlasitě zakleje a udělá se taky.

Vyčerpaná. Jako z želé. Položím si hlavu na jeho zvedající se a klesající hruď. Jak poslouchám jeho velké srdce, které mi hřmí u ucha, vím, že jsem beznadějný případ. Jedna noc nebude stačit. Teď, když byla přepsána historie sexu. Protože jestli je tu jedna věc, kterou vím jistě, je to to, že s ním nikdy nikoho nebudu moct srovnávat.