BM - 19. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dane

Přísahám na všechno, co je mi svaté, že dostanu dnes večer mrtvici, jestli uvidím jen jednoho dalšího zkurvysyna, jak se na Stellu usmívá tak, jako by si ji představoval na kolenou.

Levi ji učí line dance. Proboha, je hrozná. Ta žena má obě nohy levé. A nevypadá to, jako by se o to starala. Ti dva se poslední hodinu smějí, zatímco já tu sedím u baru, leju do sebe pivo a plánuju vraždu kohokoli, kdo se dostane do její blízkosti.

„Penny za tvé myšlenky, drahoušku,“ rozezní se známý hlas. Není nad to, když vás nejlepší přítel chytí za koule, aby se vaše nálada přesunula ze špatné na ještě horší. On vklouzne na momentálně volnou židli vedle mě.

„Jako vlastník tohohle nóbl podniku nemáš co na práci?“

On se podezřele zadívá na prázdnou skleničku od panáka, stojící přede mnou.

„Každý dobrý vlastník podniku ví, jak práci delegovat.“ Tohle doprovodí pohled z boku a uculení.

Pokračuju ve sloupávání nálepky na pivní lahvi, oči nechávám cíleně dole, abych se nestal obětí Noahova krutého výslechu. „Varuju tě. Nemám náladu, Callahane.“

I když se snažím nedívat se na parket, ve vteřině tu bitvu prohraju, táhne mě to k ní silou, které se snažím porozumět a mám nad ní naprosto nulovou kontrolu.

„Co tě kouslo do zadku, zlato?“ Můj pohled se zúženýma očima se odlepí od Stelly, ale ne dost rychle na to, aby to Noahovi uniklo. „Problémy s dívkou?“

Barman před něj postaví pivo. Noah na toho chlapa pokývá hlavou a pak ho vypije na ex.

„Co jsem, zatracený teenager? Nemám problémy s dívkou. Stella není moje dívka. Je to matka mého dítěte.“

Když nedostanu hnusnou odpověď, podívám se na něj. Noahova široká ramena se vedle mě třesou, jeho tvář je nafouklá z toho, jak potlačuje smích, který se snaží vydrat ven.

„Tak to vysyp, blbečku.“ Zamávám na barmana. „Dalšího Jägra.“ Naleje mi ho bez zaváhání. Já ho okamžitě kopnu do sebe, to pálení už není nepříjemné, ale vítané. Je fajn cítit něco jiného, než tenhle skrytý hněv.

Přes hudbu a i přes kravál davu se rozlehne výbuch smíchu. „Podívej, pomůžu ti, protože tě miluju a jsi celkově dobrý chlap.“ Setře si slzy smíchu z očí. „Kvůli pobavení bych tě rád viděl se dusit tak dlouho, jak to půjde, ale dnes večer mám dobročinnou náladu.“

„Je tohle ta část, kdy ti řeknu, že si máš nasrat?“

„Ještě ne. Okay, tady to je.“ Zhluboka se nadechne a znovu bojuje se smíchem. „Ty ses zamiloval, ty tupý blbečku.“ Po čemž mě obdaří svým samolibým úšklebkem.

„Tohle je ta pomoc, o které jsi mluvil? Takhle jsi dobročinný? Řekl jsem ti, že nemám náladu na žádné tvoje nesmysly.“

„Myslím to vážně, Dane.“

Dlouze se podívám na svého přítele. Je vážný. „Kde jsi přišel na tenhle bláznivý nápad?“

„Každý, kdo se někdy soužil kvůli neopětované lásce, ti to může vyčíst z tváře na pět okresů daleko.“ Pohled mu opadne, hrdlo mu pracuje, jak si dá další lok piva. „Včetně dnešní společnosti,“ zamumlá.

„Neopětované?“ Tahle kravina si zaslouží protočení očí. „Teď vím, že si ze mě střílíš.“

„Spíš s ní? Vyznala ti svou lásku? Ne? Tak pak není opětovaná – tohle z ní dělá neopětovanou.“

Nemůžu být zamilovaný. Bůh mi pomáhej, jestli je láska taková.

„Nemůžu být zamilovaný. Nemám na to dobrý názor, ale nemůže to být tak špatné.“

On mě plácne po rameni. „Brácho, na lásce není nic speciálního. Je to onemocnění. Jako ekzém, nebo porucha erekce. A jako každou nemoc ji můžeš léčit, zlepšit, ale nikdy ji úplně nezaženeš. Tamto,“ řekne a ukáže svou lahví od piva směrem k tanečnímu parketu, kde se Stella tak dobře baví, že očividně zapomněla, že vůbec existuju. „Je lék na tvou bolest. Řekni jí, co cítíš. Běž a buď s ní a nebudeš se už cítit mizerně.“

Možná jsem zamilovaný. Vždycky jsem na to měl špatný názor, takže dává smysl, že by to měl být takhle strašný pocit. A navíc jsem si už moc dlouho nezapíchal.

„Já ti řeknu, co mě trápí, důvod, proč se cítím takhle. Myslím, že správný medicínský termín je modré koule. Potřebuju si zapíchat a to rychle. Zamlžuje mi to úsudek.“

O tři barové stoličky dál spatřím vnadnou blondýnku, která na mě dělá oči a já jí na oplátku věnuju svůj nejlepší úsměv. Noahovy oči se pohybují ode mě k té blondýně a jeho tvář ztratí trochu svého pobavení.

„Znám ten pohled na tvé tváři, Dane,“ varuje mě a potřese hlavou „Neudělej nic hloupého. Ublížíš té ženě a nebude návratu.“

Ta skrytá temnota v Noahově hlasu upoutá mou pozornost. Má ten svůj pohled. Ten, který má už po desetiletí. Přichází a odchází a dnes se objevil.

Zklamání a beznaděj je u něj tak doma, jako staré džíny. Jaká ztráta. Další dokonalý příklad nebezpečí milovat ženu. Ale není s ním o tom řeč.

Kývnu bradou na tu blondýnku a ona se přiblíží.

„Chceš tančit?“

„Čekala jsem, až se zeptáš, slaďouši,“ odpoví laškovně. Leze mi to na mé už tak zanícené nervy.

„Pouč se z mých chyb, Dane. Nedělej to.“

Noah zní, jako by měl o mě opravdu obavy. Ty čtyři piva a tři Jägermeistři, které jsem vypil, mi říkají, abych ho ignoroval. Vezmu tu blondýnu za ruku, vedu ji přes hradbu těl a na taneční parket.

O tři páry vlevo ode mě se směje Stella, zatímco s ní Levi udělá otočku. Vypadá to, že tomu přišla na chuť – na tuhle věc s pobavením, kterou tak zoufale chtěla. Skutečně to vypadá, že se moc dobře baví… a není to se mnou.

Chci tam jít a vzít ji za ruku. Chci být tím, kdo ji naučí line dance. Chci být tím, kdo ji rozesměje. Ale místo toho se dívám z dáli, držím za ruku ženu, kterou neznám a netoužím znát. Kdy se věci tak zkomplikovaly?

Ve chvíli, kdy nás Stella spatří, její úsměv zmizí a přestane se hýbat. Naši oči se setkají a to, co mezi námi proběhne, mi způsobí sevření na hrudi a plíce mi hoří, stydím se a nutí mě to chtít udeřit do zatracené zdi.

V té chvíli vím, že jsem v tom hluboko. Možná zamilovaný. Definitivně mám problém, protože jsem možná zničil tuhle věc mezi námi… modlím se, aby to nebylo nadobro. Ale teď mám dost. Nemůžu ustoupit. Moje hrdost mi to nedovolí. Je v tom ten alkohol. Aspoň tohle si říkám sám pro sebe.

Příští kus je ploužák, živá kapela hraje slušný cover Someone Like You od Van Morrison. Nezvyklá volba pro country western bar, ale přesto to funguje.

Přitáhnu si blíž tu blondýnu, ať už se jmenuje jakkoli. Má vlhké ruce, její parfém je příliš sladký. Snadno se ponoříme do rytmu. Blondýna je dobrá tanečnice.

Krátce mrknu na Stellu a Leviho, kteří stojí v klidu, zatímco všichni ostatní okolo nich se hýbou. Do výhledu mi vtančí jiný pár a já je ztratím. Když se podívám příště, jsou pryč.

Moje svědomí na mě začne řvát. Že jsem idiot, že jsem měl poslechnout Noaha, že jsem to posral.

V panice se rozhlédnu kolem a spatřím Leviho, jak mluví s Noahem. Dívají se přímo na mě. Když prohledávám místnost kvůli Stelle, nemůžu ji najít. Vzedme se ve mně směsice hněvu a obav. Jsem nasraný, že ji Levi spustil z dohledu.

Nechám tu blondýnu stát na parketu bez vysvětlení, spěchám k našemu stolu a ten je prázdný. Ti tři týpci od vedlejšího stolu jsou taky pryč. Srdce mi začne bušit v hrudi jako kladivo natolik, aby mi roztřískalo kosti. Kde sakra je?

Osten strachu mi postaví chlupy vzadu na krku. Řítím se davem a volám její jméno. Lidé zírají. Je mi to u prdele. Starám se jen o to ji najít a ujistit se, že je v bezpečí.

Není ani na dámách, takže zamířím k východu a rozrazím dveře, vyděsím tak chlapy z ochranky. Oni vyskočí ze svých židlí a zírají na mě.

Je mi to jedno.

S očima široce rozevřenýma skenuju parkoviště a konečně ji objevím, jak stojí poblíž Leviho pick-upu. Vzduch, který byl v mých plicích posledních tisíc hodin, syčí ven.

„Hledal jsem tě všude!“ ječím, přiřítím se k ní. Nechtěl jsem křičet. Nekřičím na ženy, ale jsem nastartovaný, ten strach o ni se přelije do mého hlasu.

Ona opravdu vykulí oči. „Já se z tebe zblázním. Podle mě to vypadalo, že máš plné ruce s tou blondýnou – a neodvažuj se na mě zvyšovat hlas.“

„Nemůžeš si jen tak odejít. Je to nebezpečné pro dítě.“

Nemůžu vysvětlit tu blondýnu. Jak můžu vysvětlit, že jsem idiot, aniž by si myslela, že jsem idiot?

Teď vypadá raněně. Dnes večer nedělám nic dobře. A nevím, jak nás dostat zpět do normálu.

Tiše tam stojíme a zíráme na sebe po několik nepříjemných minut.

„Ráda bych jela domů, prosím.“

Zazvoní jí mobil. Podívá se na obrazovku a nechá to spadnout do hlasové schránky.

„Kdo je to?“

„To není tvoje starost,“ štěkne, oči má přivřené.

„Je to ten debilní kovboj?“

„A co když ano? Proč se staráš?“

Tahle slova mě strčí přímo přes okraj příčetnosti do iracionální zuřivosti. „Chceš se bavit, Stello. Ukážu ti, jak vypadá zábava,“ řeknu, teď jsem v ráži. „Starý dobrý kožený pásek, nějaký lubrikant, a lahev Macallanu a uděláme si vlastní drsnou zábavu.“

V očích se jí zableskne, ten růžový neon, který září ze znaku Rowdy´s, z nich udělá fialové. Po krku a pak po tváři se jí rozlije horko.

„Jsi odporný,“ zamumlá. „Jsi odporná lidská bytost. A to tenhle termín používám zřídka. Lidská bytost, ano.“

Ta růžová z jejích tváří zmizí, zůstane bledá. Tvrdě a rychle mě zasáhne strach. Co když jsem ji tak rozrušil, že to ohrozí ji a dítě? To si nikdy neodpustím.

Levi vyjde z baru a vydá se k nám.

„Levi, můžeš mě vzít domů, prosím,“ řekne tiše. V břiše mi víří. Právě teď mi ty panáky Jägra dělají do vnitřností díry jako kulky.

„Stello--“ Natáhnu se po ní, ale on uhne, lehce se mi vyhne, moje reflexy stojí za hovno.

„Samozřejmě, že můžu,“ odpoví Levi a podá jí ruku. „Vezmi si taxi. Nebo tě zaveze Noah.“

Můj malý brácha na mě potřese hlavou.

Bez dalšího slova nastoupí do pick-upu. Hudba a hlasy, smějící se ženy, muži vtipkující mezi sebou, otevírání dveří, jak lidé odcházejí. Stojím tam uprostřed prašného parkoviště a sleduju lidi, na kterých mi záleží, jak odjíždějí.

K tomu mě přiměl alkohol. Tohle si nepřestávám říkat. Ale necítím se o nic líp. O deset minut později mi zastaví taxi. Dvacet minut nato sebou plácnu na gauč v obýváku s lahví Johnnieho Walkera Blue v ruce.