D&D - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Lily, pohni! Už tak máme zpoždění!“

„Táhni k čertu, Dino.“

Lili odmítla zvednout přikrývku, kterou měla přetaženou přes hlavu. Na to, aby Dino dělal to, co dělal, bylo v neděli ráno příliš časně.

„Lily, myslím to vážně. Vstávej.“

„Ne.“

„Lily.“

„Dino,“ ušklíbla se. Moc dobře věděla, že to znělo dětinsky a kajícně, ale bylo jí to jedno.

Lily DeLuca se líbilo být na cestách. Byla typem dívky, která nerada zůstávala na jednom místě. Možná to byl ten důvod, proč se jí cestování líbilo mnohem víc, než se usadit v jednotvárném životě. Teď, když ji bratr donutil vrátit se z Evropy zpět, Lily připadalo, že to jediné, co chtěla dělat, bylo nic. Stočit nohy pod sebe, spát až od oběda a ignorovat všechen svět, který by raději neviděla.

Cichago měla Lily spojené s bolestí.

Když byli její rodiče zabiti, bylo jí skoro šest let, nicméně i tak si je stále pamatovala. V její mysli byly vzpomínky živé. Ve snech dokonce ještě živější. Pohrdala všemi kolem sebe, včetně svých bratrů, kteří se chovali, jako by lidé, kteří jim dali život, neexistovali, jako by jim je lidi, které nazývali rodinou, nevzali pryč.

Trávila víc času, než by chtěla přiznat, tím, že utíkala před životem a skutečností jen proto, aby nemusela cítit bolest. Chicago bylo to poslední místo, kde chtěla Lily být. Kdyby si mohla pomoci, nikdy by se nevrátila zpátky.

Dino jí nedal na výběr.

„Dobře, tohle je zatraceně směšné,“ zabručel Dino.

Lily cítila, jak jí strhl přikrývku z těla a těsně poté jí na tvář dopadla studená voda. Klidně to mohl být i led. Vyprskla a zaječela. Mlátila rukama kolem sebe, aby se vyhnula tomu útoku. Bylo to naprosto zbytečné.

Dino se nad ní prostě jen smál. „Řekl jsem, abys vstávala.“

„Nenávidím, tě,“ vyplivla ze sebe Lily, celá promočená. V srdci cítila smutek.

„Je na čase, abys šla do kostela, maličká.“

Lily se zamračila. „Takhle mi neříkej.“

Dino se na krátký okamžik zachmuřil. „To je to, co se s námi stalo, co? Bývali jsme si tak blízcí, Lily.“

Dokonce o tom nemusela ani přemýšlet.

„Jsi úplně stejný, jako všichni ostatní. Nezajímal ses, Dino.“

******

Lily se s povzdechem narovnala a zadívala se dopředu na kněze farnosti, který právě zaujal své místo a začal mši. Lily nemohla říct, že trávit neděle v kostele představovalo její oblíbenou část života, ale nic jiného neznala.

Dokonce, i když cestovala po celé Evropě, vždy se jí podařilo najít katolický kostel, kam by zavítala na mši, pomodlila se, pokud bylo třeba a učinila své pokání. Lily nebyla žádný anděl, ale věřila v Boha. Pokud v něco nevěřila, tak v to, že by měla přijímat ty, kteří byli odejiti na věky.

To nemohla.

„Dáváš pozor?“ zeptal se Dino po jejím boku.

„Ano,“ odpověděla Lily. „Dino, přestaň kolem mě přešlapovat. Jsem v pohodě.“

„Jen na tebe dávám pozor, Lily.“

„Jsem v pohodě.“

V pohodě byl relativní pojem, který se na Lily rozhodně nevztahoval. Dino ji naštval tím, že ji donutil vrátit se domů, i když jí se tak dobře dařilo žít na vlastní pěst bez všech těch rodin okolo. Bez rodin Trentini, DeLuca, Conti a Rossi. Její nejstarší bratr ji poslal na soukromou školu, dovolil jí trávit většinu měsíců z roku daleko od domova, dokonce přepsal čtvrtinu jejího dědictví přímo na Lily, aby ji po absolvování použila tak, jak sama uznala za vhodné.

Co se změnilo?

Proč ji nutil vrátit se zpátky na místo, když moc dobře věděl, že tady nechtěla být?

„Budeš se mnou teď mluvit?“ zeptal se její bratr. „Poslední dva týdny mě ignoruješ.“

Z dobrého důvodu.

Pokud by Lily Dina neignorovala, pokusila by se mu nehty vytrhnout hrdlo z krku.

„Držela jsem se mimo problémy, Dino,“ řekla Lily a snažila se udržet hlas v klidu. „Hlásila jsem se přesně tak, jak jsi chtěl.“

„Měli jsme dohodu, Lily. A skutečně jsem tě nechal přes dva roky jít.“

Lily se zamračila. Věděla, že je to pravda. Poté, co dokončila střední, Dino souhlasil s tím, že se Lila na rok mohla s batohem toulat po Evropě. Potom měla znovu nastoupit do školy. Samozřejmě, na vysokou ve Státech. Ale ona milovala cestování, poznávání nových lidí a objevování světa kolem sebe. Jeden rok přešel, potom dva, nakonec i tři. Ani jednou ji nepožádal, aby se vrátila zpátky domů.

Lily byla svému bratrovi vděčná za to, že ji nechal tak dlouho dělat to, co chtěla. V podstatě do doby, než se stala dospělou, byl jejím poručníkem. Dino si myslel, že to všechno měly řešit hovory mezi nimi. Vzdálenost mezi nimi dvěma za celé ty roky narůstala. Jistě, nepomáhal tomu ani jedenáctiletý věkový rozdíl, ale čím víc se Dino zabořoval do mafie, tím méně se o Lily staral. Místo toho, aby byl nasraný na lidi, kteří jim ublížili, když byli ještě dětmi, Dino se jimi obklopil.

„Zlobíš se na mě,“ zamumlal Dino. Pohledem stále sledoval muže, který stál před svým oltářem.

„Velice.“

„Musela ses vrátit domů,“ řekl její bratr, naprosto nedotčeně. „Bylo na čase. Už jsi dospělá žena, Lily. Je čas na to, abys přijala, co znamená la famiglia.“

Lily jen stěží dokázala zabránit jejímu odfrknutí.

Kněz by to rozhodně neocenil.

„La famiglia, Dino? Co tahle rodina kdy udělala pro mě?“

„Vychovala tě.“

„Vychovala mě?“

Tu otázku pronesla ostrým šepotem. Dino s sebou trhl. Lily v tom pocítila trochu uspokojení.

„Nás,“ opravil se Dino rychle.

„Ne, la famiglia z nás udělala sirotky. A odkdy je můj život pro mafii důležitý, Dino?“

„To je vždy, maličká.“

Lily při té zdrobnělině, kterou tak samozřejmě vyslovil, zaskřípala zuby.

Znovu.

„Na tom nezáleží,“ řekl Dino tiše. „Ať už si o tom, co dělám, myslíš cokoli, je to nepodstatné. Všechno, co dělám, dělám pro tvé nejlepší dobro, Lily. Věř mi.“

„O tom, co děláš, nevím vůbec nic, Dino.“

„No, pravděpodobně se ti to tak jako tak nebude líbit. Nicméně kdybys mi dala příležitost ti to vysvětlit, pochopila bys, že se ti tím snažím ušetřit spoustu problémů a trápení.“

Nic z toho, co její bratr řekl, nedávalo smysl.

Lily už s těmi tanečky okolo byla hotová.

„Jsem dospělá -“

„Jsi dítě mafie,“ vložil se do toho rychle Dino. „Jsi narozená a vychovaná jako DeLuca. Jistě, jsi žena, ale také víš, co to znamená. Tady nemáš na výběr, Lily. Dodržuj pravidla a všechno bude v pořádku.“

Pravidla.

Při tom pomyšlení na to, co by mohla znamenat tahle vágní slova, která bratr použil, se v lavici znechuceně otřásla.

„Nechal jsem tě utíkat už dost dlouho,“ řekl Dino. Koutky jeho úst se zamračeně svěsily. „Je čas na to, aby ses vrátila zpátky k rodině a dělala to, co teď potřebujeme, abys dělala.“

Když se Lily podívala na svého stoicky klidného bratra, zastavilo se jí srdce. „Kam tím míříš?“

„Nechal jsem tě utíkat už dost dlouho,“ jednoduše zopakoval.

Lily nechtěla znovu vstoupit do jejich světa. Jako dítě neměla možnost volby.

Jako dospělá by měla být jen sama sebou. Nebyla nějakou pěknou mafiánskou principessa, kterou by mohli její bratři předvádět a mávat s ní před očima ostatních.

Ona byla ona.

Byl to její život.

„Dino -“

Lily slova přehlušil zvuk sboru, který se právě postavil.

„Prosím,“ slyšela Lily otce Garnera, jak pronesl od oltáře, zatímco se také postavil, „...připojte se ke mně v modlitbě Mea Culpa (Vyznání viny), abychom před začátkem mše očistili naše duše a mysl.“

Dino se ušklíbl. „Zvláštní, jak to funguje. Automaticky se předpokládá, že jsme zhřešili, že jsme všichni hříšníci, kteří potřebují pokání. Dokonce ani nedostaneme možnost, že bychom byli svatí.“

„Jsme hříšníci,“ zamumlala Lily.

Celá jejich rodina jich byla plná.

Dino pokrčil rameny. „To ano.“

„Confíteor Deo omnipoténti, et vobis, fratres, quia peccávi nimis...“

„Přiznávám všemohoucímu Bohu a vám, mí bratři a sestry, že jsem zhřešil...“

Kostelem se neslo kolem dvou set hlasů, možná i víc. Modlitba jako by skoro získala melodický efekt, který některé lidi hojil. Věděla to. Byl to způsob, jak požádat o odpuštění po boku všech ostatních, takže jste to nemuseli dělat sami.

Pro některé to byla zpověď, ke které by nikdy jinak nepřišli.

„Cogitatióne, verbo, ópere et omissióne,“ zamumlal Dino dokonalou latinou.

„Ve svých myšlenkách a svých slovech, v tom, co jsem udělala a to, co jsem neudělala,“ řekla Lily spolu s kongregací a opakovala anglická knězova slova.

Lily koutkem oka zachytila něco, co upoutalo její pozornost. Nenápadně Lily natočila hlavu, takže to vypadalo, jako by se stále dívala dopředu a přitom mohla vidět, že přes uličku stál muž, kterého si nikdy dřív nevšimla. S hlavou mírně skloněnou a rty, které se při modlitbě pohybovaly, vypadal, jako by byl zcela ponořený do své zpovědi.

Kromě toho, že na ni také zíral.

„Mea culpa,“ ozvalo se z davu věřících.

Lily věděla, že příště to bude hlasitější.

Oči měla stále přilepené na tom muži. Jeho oči byly ocelově modré. Když zamrkal a natočil bradu směrem k Lily, tmavé vlasy mu padaly do očí. To ji tak překvapilo, že ani nevěděla proč. Svými ostře řezanými rysy, pevně zaťatou čelistí, výrazem zrozeným z lhostejnosti a postojem, který vypovídal o bezcitné sebedůvěře, jí připomínal kámen. Tvrdý a chladný. Možná nádherný led.

Taky na něm bylo něco dalšího. Něco povědomého. Jako by toho muže možná znala. Vzhledem k tomu, jací lidé se chodili shromažďovat do tohoto kostela, stejně tak jako její rodina, celé roky, by to pro ni neměl být takový šok.

Kdo to byl?
„Mea culpa.“

Muž po ní blýskl rychlým úsměvem a Lily odvrátila oči.

„Mea máxima culpa,“ zašeptala.

Teprve když modlitba přešla zpátky do anglických slov, si uvědomila, že v tom množství lidí kolem sebe dokáže mužův hlas rozpoznat. Soustředila se na hluboký tenor, který přicházel z místa v lavici jen pár stop od ní.

Střelila po něm dalším pohledem a ani se nestarala o to, zda si její bratr všiml jejího pohledu nebo náhlého rozptýlení. Ten muž se na ni také stále díval.

„Za své chyb, za své viny, za své nejtěžší zavinění,“ řekl.

Kdo jsi, ptala se Lily v duchu.

„Moji špatnost, pronesl muž.

Mea Culpa.

**************

„Lily DeLuca, podívej se na sebe,“ řekl Terrance Trentini s úsměvem, který byl na Lilyin vkus až příliš široký. Když ji objal, vzal její tvář do obou dlaní a políbil ji na čelo, zůstala v klidu. „Vyrostla jsi v nádhernou mladou ženu, mia bella.“

„Děkuji,“ řekla Lily tiše.

Toho muže neměla ráda.

Ve skutečnosti neměla ráda žádného z mužů ani většinu žen, kteří byli shromážděni ve foyer a vítali Lily a Dina v obrovském sídle Trentini. Věděla moc dobře, proč si to myslet – Lily většinu z nich neznala dost dobře na to, aby mohla říct, zda je měla nebo neměla ráda. To, co o nich věděla, o některých z nich, jí vadilo.

Lily si přála, aby ji Dino varoval, že po návštěvě kostela půjdou na oběd.

„Měl bys na tu dívku být hrdý, DeLuco,“ řekl Terrance tichému Dinovi.

Dino se v odpovědi pouze usmál, ale necítila z toho upřímnost.

„Ach, my jsme hrdí,“ ozval se za Terrancem hlas.

Lily si nemohla pomoc a na Thea, který se postavil vedle Terrance, se usmála. Od příjezdu do Chicaga ho neviděla. Theo a Dino spolu moc dobře nevycházeli. Navzdory o tom, že o svých bratrech často pochybovala, se Lily po nich stýskalo.

Zvlášť po Theovi. Ve svých dvaceti sedmi letech byl k Lily věkově mnohem blíž, než byl Dino.

„Vítej doma,“ řekl Theo.

„Díky,“ odpověděla Lily.

„Nedovol, aby tě to množství lidí obtěžovalo,“ řekl Terrance. „Je jich tu víc, než obvykle. Ben chtěl, aby byla jeho neteř při svém návratu náležitě přivítána.“

Při vyslovení jména strýce Lily hrozilo, že se znovu zamračí. Terrance nelhal. Podle počtu hlasů, které vycházely z přilehlého prostoru, se tu sešla spousta lidí. Některé tváře znala z doby, kdy při studiu na soukromé škole trávila léto a prázdniny v Chicagu. Nebyli pro ni úplnými cizinci, ale ani se v jejich přítomnosti necítila úplně příjemně.

Rychle přejela po pár tvářích, které měla v dohledu. Některé z nich hned rozeznala. Sestry Joela Trentini, Abriella a Alessa, stály v rohu a tiše spolu mluvily. Nedaleko byli jejich rodiče – Sara a Peter. Když sourozenci DeLuca vyrůstali, říkali jim teto a strýčku, i když je s nimi nepojil žádný skutečný příbuzenský vztah.

Lily také poznala tvář Tommase Rossiho, který házel pohledy po Abrielle Trentini, a choval se u toho, jako by se nic nedělo. Měla podezření, že pokud je v domě Tommas, tak tam někde poblíž bude i zbytek jeho rodiny.

Jednu z tváří, kterou Lily znala a okamžitě našla, byla Evelina Conti. Tahle dívka chodila do stejné soukromé školy, jako navštěvovala Lily. V době, kdy byly teenagerky, byly většinu času neoddělitelné. Ale zatímco Lily měla dovoleno pokračovat a žít na vlastní pěst, rodina Conti nedovolila ani Evelině, ani jejím mladšímu bratrovi, Adrianovi, dělat nic, co by nebylo ve prospěch mafie.

„Lily!“

Evelina se protlačila mezi muži, kteří jí včetně Thea stáli v cestě. Lily málem uniklo to, jak se Theo snažil vyhnout pohledu na Evelinu.

Téměř.

Usoudila, že to pro tenhle okamžik nebylo důležité.

Lily opětovala objetí své přítelkyně, ve vlasech Eveliny skryla svůj úsměv. „Bože, tak moc se mi stýskalo.“

„Vždyť jsme spolu mluvily jen pár dní předtím, než ses vrátila domů,“ řekla Evelina se smíchem.

„Takže?“

„Jo, já vím. Taky jsi mi chyběla.“ Evelina se odtáhla od Lily jen tolik, aby ji přejela pohledem s vědoucím úsměvem a pak zašeptala. „Já vím, že jsi nasraná, ale jsem šťastná, že tě tu mám zpět. Bez tebe to tu je zatraceně příšerné. S tebou je zábava.“

Lily se zašklebila. „Později?“

„Později,“ souhlasila její kamarádka.

„Jak bylo v Evropě?“ zeptal se Joel Trentiny a vzal od Lily její kardigan a od Dina jeho sako.

„Nádherně,“ řekla Lily upřímně. „Ráda bych tam zůstala další rok.“

„Ach, ale tady máš svou práci, má drahá,“ řekl Terrance a počastoval ji dalším širokým úsměvem.

Dřív, než Lily stihla cokoli říct, se na ni Dino podíval pohledem, který ji umlčel. „To ano. Dostaneme se k tomu.“

Od dveří se vynořil Ben DeLuca a vedl je dál do společenské místnosti spojené s jídelním koutem. „Jsou tady všichni?“

„Ještě ne,“ odpověděl Terrance.

„Kdo chybí?“ zeptal se Ben.

„Damian.“

Kdo?

„Už je na cestě,“ ujistil je Dino. „V kostele byl hned vedle nás. Tichý jako obvykle.“

Ach.

Ocelově modré oči. Tmavé oči. Potutelný úsměv.

Lilyin puls zrychlil.

„Budou tvořit dobrý pár,“ řekl Terrance Dinovi. „A on potřebuje ženu. Ona je vhodná.“

Počkat. Cože?

Lily měla pocit, jako by se stala součástí nějakého kosmického vtipu, o kterém ji dosud nikdo nedal vědět. A teď byl skutečně příšerný čas na to, aby ho konečně pochopila.

Když se Terrance otočil, aby si promluvil se svým vnukem, Joelem, Lily se otočila na podpatku, aby mohla čelit tváří v tvář Dinovi.

Byla si jistá, že její starší bratr mohl vidět vztek, který měla vepsaný v očích. Její žíly zaplavila obrovská koule nedůvěry, žalu a nevolnosti, která jí kolovala krví jako jed.

„Dino -“

„Teď ne.“ Dino trhl hlavou stranou, rychle se omluvil rodině a přátelům a vedl Lily chodbou pryč, z dohledu od ostatních. Když se konečně ocitli sami, Dino si hlasitě povzdechl. „Lily, dřív, než cokoli řekneš, na vteřinu o tom všem popřemýšlej.“

Na vteřinu?

Její bratr se ji chystal prodat, jako by byla jen zatraceným kusem dobytka na trhu s masem. Chtěl, aby na chvíli přemýšlela a zvažovala to? Jako co, že by to možná mohla být dobrá věc?

Lily se stěží ubránila výkřiku zoufalství. „Ty zat-“

Dino popadl Lily za ruku, kterou zvedla, aby ho uhodila. Nebyla typem dívky, která by rozdávala rány. Vůbec vlastně neměla ráda násilí jako takové. Je zábavné, když zváží to, že celý její život byl spojen s určitým druhem násilí. Celá mafie byla jedno násilí.

„Přestaň,“ zasyčel její bratr.

Lily se snažila vytrhnout svou ruku z jeho sevření, ale Dino ji držel pevně. „Ty bastarde.“

„Nevíš vůbec nic, takže s tím okamžitě přestaň.“ Dino tiskl ruce Lily dost na to, aby to bolelo a přiměl ji tím utišit se. „Lily, tady není správné místo ani čas na jakékoli sračky. A víš moc dobře, že nejsi první, které se něco takového stalo. Ve skutečnosti máš štěstí, že to trvalo tak dlouho, jak to trvalo. Kdyby to záleželo na Benovi, tak by tě provdal už v době, kdy jsi dovršila osmnáct. Přestaň se chovat jako spratek.“

Lily bolelo srdce. Bolely ji plíce.

Nemohla dýchat.

„To, co potřebuji, abys udělala je, že se vrátíš tam zpátky, pozdravíš Damiana, až dorazí a na všechny lidi se budeš usmívat a během večeře se budeš pěkně chovat. Mělo by to trvat dvě hodiny – minimálně. Hraj svou roli jako hodné DeLucy, kterou jsi, přesně takovou, jakou vím, že umíš být.“

„Proč jsi mi to udělal?“ zeptala se Lily.

Zrada ji bodala po celém těle. V krku cítila žluč.

Dino ji napálil. Když jí řekl, že je čas vrátit se domů, neřekl jí nic o manželství či něčem podobném.

Samozřejmě, že neřekl, vysmívala se jí její mysl. Utekla bys.

Stále mohla.

Vypadalo to, že Dino viděl její vnitřní dilema. „Všechna tvoje konta byla zmrazena. Dokud se nevdáš za Damiana Rosse, nedostaneš ani jediný cent ze svých akcií nebo dědictví.“

„Rossi.“

„Je to dobrý člověk,“ řekl Dino. „A kdybych ti nevybral manžela já, Lily, udělal by to Ben. Já mám před sebou velice brzy nepředvídatelnou budoucnost s možnou jednosměrnou jízdenkou do vězení. Theo bude mít ve svém věku jen velice malou, možná dokonce žádnou kontrolu, zvlášť co se týče tebe. Takže na to, aby se o tvůj prospěch a tvou budoucnost někdo postaral, zbývá už jen Ben. To je to, co chceš? Protože jestli si byť jen na okamžik myslíš, že by zvažoval to, co chceš, jsi na zatraceném omylu. Bena by to nezajímalo – využil by tě ve svůj prospěch. Nic víc. I kdyby to znamenalo, že tě provdá za zneužívajícího kreténa nebo muže dvakrát tak starého jako ty.“

„Jsem lidská bytost. Jsem svobodná žena, Dino,“ odsekla Lily. „O svém vlastním osudu si můžu rozhodovat sama, bez cizích zásahů. Provdám se za toho, koho chci. Ne za toho, koho pro mě považuješ za vhodného.“

„Víš, že tohle není pravda. Možná jsi Lily ráda po tu lepší část svého života předstírala, že s la famiglia nemáš nic společného, ale oba moc dobře víme, že to není pravda. Prosím pochop, proč jsem to udělal.“

Nemohla.

„Lily -“

„Táhni k čertu.“

Dino se hořce zasmál. „Lily, už jednou nohou stojím. Teď jen využívám ten zasraný čas, zatímco čekám.“

Lily se na podpatku rychle otočila a protáhla se kolem Dina. Musela se od něj dostat pryč. Stihla udělat jen dva kroky a náhle musela zastavit. Proti sobě měla tělo důvěrně známého, i když stále cizího muže. Lily roztáhla ruce, aby chytila rovnováhu a překvapeně vypískla. Vůbec si neuvědomila, že už se tam před nějakou chvílí vetřel za jejího bratra. Cítila, jak jí hořely tváře. Nejen proto, že byl svědkem velice soukromého rozhovoru, ale také se ho dotýkala.

Vypadal, že mu to nebylo proti mysli.

Ten samý ocelově modrý pohled, který ji dříve sledoval v kostele, se teď na Lily díval znovu. Ztěžka polkla. Cítila, jak se jeho svaly silné jak provazce pod jejími prsty napínají. Rty se roztáhly do úsměvu, který Lily připadal až příliš zlomyslný.

Dívat se na tohohle muže zblízka nebylo pro Lilyiny vnitřnosti nic dobrého. Měl dokonalé tělo, stavěné jako boxer. Černý oblek, který měl na sobě, dokonale padl na jeho přes metr osmdesát vysoké tělo. Jen přidával jeho sebejistému vyzařování. V jeho rysech byl vidět podivný nezájem, nicméně jeho oči vypadaly, jako by ji přímo propalovaly.

Podívala se mezi jejich těla. V situaci, ve které se nacházeli, stál uvolněně a zdánlivě nevzrušeně. Dokonce i ruce měl opřené o kapsy, jako by na něco čekal a necítil Lilyin dotek.

Jeho nonšalantní postoj jen dával větší důraz jeho temnému, záhadnému chování.

Lily stále ještě netušila, jak se mu podařilo proklouznout chodbou, aniž by si toho ona nebo Dino všimli, nebo proč byl tak zticha, přesně tak, jako je stále i teď. Co to hrál za hru?

Kdo do pekla byl tenhle muž?

Když si vzpomněla na jméno, které Dino pronesl dřív, Lily se rozbušilo srdce o něco silněji.

Damian Rossi.

„Ahoj.“

Lily zamrkala.

Jeho hlas jí připadal jako temný tenor, který ukapával svou bohatostí. To jediné slovo vyklouzlo z jeho úst, aniž by se mu dokonce byť jen pohnuly rty. Na svých cestách měla to potěšení poznat spoustu přízvuků, ale ten jeho byl něco naprosto odlišného.

„Damiane,“ řekl Dino. Svým hlasem vytrhl Lily z její strnulosti. „Jsem rád, že jsi konečně dorazil.“

„Na parkovišti u kostela jsem najel na hřebík, takže jsem měl prázdnou pneumatiku.“

„Aha. Chápu.“

Lily od Damiana ustoupila. Jeho pohled se od ní ani na okamžik neodrhl a to ani, když mluvil s jejím starším bratrem, jako by byli dávní přátelé.

Byli?

„Ahoj,“ zopakoval Damian. „Lily.“

Lily se donutila vytrhnout z omámení, které způsoboval jeho pohled. „Ahoj.“

„Jsem Damian,“ zamumlal.

„Vím, kdo jsi.“

Damian vysoko zvedl jedno tmavé obočí. „Ano?“

„Ano.“

„Nevypadáš potěšeně,“ řekl tiše.

„Že jsem nucena provdat se za muže, kterého neznám a ani nechci znát?“ zeptala se Lily hořce. „Je mi líto, že tě zklamu, Damiane.“

Damianův úsměšek se změnil v úsměv. „Znáš mě.“

„Já -“
„Ano,“ přerušil ji dřív, než se mohla začít dál přít. „Jen ne tak dobře.“

Lily frustrovaně vydechla. Zaskřípala u toho zuby. Narovnala páteř ještě o něco víc a připomněla si to, o co ji bratr požádal. Otočila se k Dinovi, který tam stál s nevzrušeným, kamenným výrazem ve tváři.

„U večeře se budu chovat hezky a dobře předstírat,“ řekla.

„Děkuji,“ odpověděl Dino.

„Ale za tohohle muže se nevdám.“

Damianův výraz ani na okamžik nezakolísal. „To není tvoje rozhodnutí.“

„Dino, nevdám se za něj!“

„Ano, vdáš,“ řekl Damian.

Ta slova objala Lily jako tekuté zlato. Vzadu na krku cítila teplo jeho dechu.

Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby jí nepřipadal atraktivní.

A proč s tím vlastně sakra souhlasil?

„Za dva měsíce, ať už s tím budeš souhlasit, nebo ne, se staneš mou ženou, Lily DeLuca.“

Lily si nedokázala pomoct a zachvěla se.