OM - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sara

Když sejdu dolů, Peterovi parťáci už sedí u dřevěného obdélníkového stolu, upírají toužebně oči na velkou pánev uprostřed. Jeden z nich – ten celý v černém, s vlasy po ramena a hustými tmavými vousy – vzhlédne, když se přiblížím.

„Kde je Peter?“ ptá se zamračeně. Jeho ruský přízvuk je ještě silnější, než Peterův. „Jídlo vystydne.“

„Přijde,“ řeknu, horko ve tvářích ještě zintenzivní, když se obočí toho muže nakrčí. Z mých nateklých rtů pravděpodobně dokáže vyčíst, co se stalo nahoře, pokud to nepozná z mého nejistého vnitřního postoje. Kolena se mi doslova třásly, jak jsem šla ze schodů, a jsem vděčná, že je Peterova košile volná a hrubá, protože skrývá ostré hroty mých bradavek.

Jestli si můj věznitel vybral mě ošukat, nebudu schopná říct ne, a to vědomí mě naplňuje spalujícím studem.

„Antone, jsi hrubý,“ řekne vysoký hnědovlasý muž s jemným úsměvem. Na rozdíl od jeho vousatého kolegy, který by mohl vystoupit přímo z akčního snímku o zabijácích, tenhle by klidně mohl pracovat v právnické firmě. Jeho krátké hnědé vlasy mají stylový sestřih, tvář hladce oholená, a vsadila bych sto babek, že ta jeho jemně proužkovaná košile a šedé oblekové kalhoty jsou ušité na míru. Jenom jeho chladné zelené oči ničí tu krásnou firemní image; jsou tvrdé a bez emocí, nedotknuté úsměvem, který mu zvedne koutky rtů.

„Zapomněl ses představit,“ pokračuje ten dobře oblečený muž, mluví s Antonem podobně lehkým přízvukem. Otočí se ke mně, naznačí k jeho vousatému příteli a řekne, „Saro, seznam se s Antonem Rezovem. V naší staré práci dokázal letět se vším, co má motor, a ještě pořád se sem tam hodí. A já jsem Yan Ivanov. Ou, a tohle je můj bratr Ilya.“

Obrátím pozornost k třetímu muži, Yanovu bratrovi, a uvědomím si, že je to on, který na mně mluvil dříve, když vysvětloval, proč je tohle místo dobrou skrýší. On z nich vypadá nejděsivěji, s postavou jako kulturista, oholenou lebkou s tetováním, a obrovskou čelistí, při které mě napadá slovo gorila. Když se na mě usměje, koutky jeho zelených očí se zvrásní, zjemní tak tvrdost jeho rysů.

„Rád tě poznávám, doktorko Cobakisová,“ řekne s těžším přízvukem a vstane, aby mi odsunul židli.

„Děkuji. Taky tě ráda poznávám,“ řeknu, jak si sedám na židli. Měla bych nenávidět každého jednoho z těchto mužů – nakonec mě pomáhali unést a zavraždit mého manžela – ale něco na tom upřímném ruském úsměvu a respektu, který mi vyjádřil, mi nedovolí se na něj zlobit.

Nechám si to všechno pro muže, který právě v tuhle chvíli schází po schodech dolů, jeho krásná tvář je tmavá a uzavřená.

„Konečně,“ řekne Anton s úlevou, když se Peter dostane ke stolu a sedne si vedle mě. Anton se natáhne po pánvi uprostřed stolu a odkrojí si kus omelety, a dá si ji na talíř. „Jsem připraven k jídlu.“

„Posluž si.“ Peterův hlas je plný sarkasmu, který jak se zdá, se Antona vůbec nedotkne. Bratři Ivanovové ukážou lepší návyky, počkají, dokud mu Peter nenaloží mou porci na talíř a pak svoji, než si rozdělí zbytek.

Jíme v tichosti, omeleta je pryč v řádu několika minut, a pak se Peter zvedne a nakrájí několik pomerančů. „Dezert?“ zeptá se stručně, a chlapi se nedočkavě vrhnou na jeho nabídku. Neříkám nic, ale Peter mi donese misku s nakrájeným pomerančem i tak.

„Díky,“ řeknu potichu. I když je tahle situace na hovno, pravidla slušnosti mi vštěpovali od dětství, takže je těžké je porušit. Natáhnu se pro misku, vylovím kousek pomeranče a zakousnu se do něj, ochutnávám tu sladkou a osvěžující šťavnatost. Musela jsem mít nízkou hladinu cukru, protože teď, když jsem pojedla, cítím se o trochu lépe, celý pocit marnosti zmizí natolik, že můžu uvažovat.

Ano, moje situace není na první pohled nejlepší. Když jsme přilétali, neviděla jsem v nejbližším okolí nic podobného civilizaci, jen srázy a husté lesy, se sněhem, pokrývajícím vrcholky okolních hor. I kdybych zvládla utéct těm čtyřem zabijákům, dostat se odtud nebude snadné. Byla jsem kempovat jen jedinkrát v životě, a jsem dost daleko od experta na divočinu. Ani nezmiňuju, že pokud bych to zvládla do nějaké vesnice v okolí, pořád bych čelila výzvě sdělit svou situaci lidem, kteří možná neumí ani slovo anglicky.

Každopádně to není tak beznadějné, jak by mohlo. Zní to jako by mi Peter měl v úmyslu dovolit brzký kontakt s mými rodiči, a je tam šance, že jim možná budu schopná prozradit svou polohu – a tím také FBI. Takže nejsem nijak omezená nebo jinak ovládaná. Z toho, co můžu říct, mám volnost pohybu po domě, což zvyšuje mé šance na útěk. Když budu chytrá a pečlivá, možná budu schopná ukrást nějakou vodu a jídlo, v případě, že by moje šplhání po horách trvalo několik dní.

Nic není ztraceno. Tak či tak napravím svou chybu a vrátím se domů.

V mezičase se musím ujistit, že věci nezhorším nějakým hloupým jednáním… jako třeba zamilováním do mého věznitele.

***

Po snídani jdu nahoru do ložnice a okamžitě usnu, změna času spolu s tím množstvím jídla mě utahá, bez ohledu na svůj spánek v letadle. Vzbudím se, když uslyším startovat vrtulník, a přes obrovské okno vidím, jak vzlétá z heliportu vedle domu.

Let pro zásoby? Pracovní cesta? Netuším, ale jestli odletěl i Peter, je to jen dobře.

Bohužel ho uvidím, když o několik minut později sejdu dolů, po tom, co jsem si šplíchla do tváře trochu vody, abych se zcela probudila. Sedí na barové stoličce u kuchyňského ostrůvku, mračí se na něco na obrazovce počítače. Když se přiblížím, vidím, že má v uších sluchátka.

Něco tam poslouchá.

Když mě spatří, vytáhne si sluchátka a zmáčkne tlačítko na klávesnici – pravděpodobně aby zastavil cokoli, co právě poslouchal.

„Tohle je ta kamera z domu mých rodičů?“ zeptám se, a zrychlí se mi tep, když Peter přikývne.

„Ano. FBI už je navštívila.“ Jeho výraz je opatrně neutrální.

„A?“ Posadím se na barovou stoličku vedle něj, ramena mám napjatá. „Co jim řekli?“

„Je to… zajímavé.“ Peterovy oči se zalesknou, jak se ke mně otočí. „Vypadá to, jako by příběh, který jsi řekla svým rodičům, souhlasil s podezřením federálů.“

Zírám na něj, tep pořád vysoký. „Myslí si, že jsem s tebou šla dobrovolně?“

Zavře laptop. „Vypadá to, že je to domněnka, se kterou pracují, zvláště teď, když jim tví rodiče řekli o tvém telefonním hovoru. Ale myslím, že tě Ryson z tvého zapojení podezříval už dřív, pravděpodobně proto, že jsi o mně Karen v té šatně neřekla.“

Spojím ruce v klíně. Tohle je jak dobré, tak i špatné zároveň. Nechci, aby si FBI myslela, že se paktuju s jejich nejhledanějšími, ale zároveň se mi ulevilo. Tohle je nekonečně lepší, než aby moje rodina věřila, že mě unesli. „Takže jak reagovali mí rodiče? Báli se? Byli znepokojení? Co můj otec--“

„Vzali to dobře.“ Tvrdá linie Peterovy čelisti se trochu zjemní. „Očividně jsou v šoku a znepokojení, že jsi zapletená do něčeho pochybného, ale Ryson byl velmi diskrétní ohledně toho, kdo jsem, a proč po mně jdou. Myslím, že se obává, že něco z toho příběhu unikne do médií.“

To dává smysl. FBI nebo CIA, nebo ať už to byl kdokoli, vykonstruoval lež o mafii, která šla po mém manželovi – nechtěli by vysvětlovat, co se opravdu stalo v Daryevu. Jestli má Peter pravdu o té chybě, která vedla k masakru jeho rodiny, budou zainteresované strany bojovat zuby nehty, aby udržely pravdu pod pokličkou.

Veřejnost se nelibě dívá na vraždy nevinných civilistů.

„Takže je můj otec v pořádku?“ tlačím, odsunu stranou vzpomínku na úděsné fotky v Peterově telefonu. „Nevypadal, že je mu špatně nebo tak?“

„Oba tví rodiče vypadali v pořádku, naprosto zdraví.“ Peterův výraz se ještě zjemní, když svými dlaněmi zakryje moje ruce zatnuté do pěstí. „Budou v pořádku, ptichka. Jsou silní, jako ty. A ty je brzy budeš moct kontaktovat. Anton a Yan právě letěli pro zásoby, a až se vrátí, budeme mít vše potřebné k tajnému hovoru. Promluvíš si s rodiči, uklidníš je, a oni budou v pořádku.“ Jemně mi stiskne ruce. „Všechno bude fajn.“

Odtáhnu své ruce, oči mi zaslzí z náhlého přívalu emocí. Tohle, přesně tady, je to, co mě mate. Muž, který vás unese, by se neměl starat o vaši rodinu, a už sakra vůbec ne o vaše pocity. To, co pro mě Peter udělal – všechno, co mi udělal – je jednání krutého sobeckého monstra, ale když je se mnou, a dívá se na mě takhle, je lehké uvěřit, že mě miluje, že jeho vlastním zvláštním zdrcujícím způsobem chce, abych byla šťastná.

Potlačím ty nebezpečné myšlenky, přitáhnu opratě svým vzpurným emocím a soustředím se na aktuální téma. „Ale co přesně FBI řekla? Jak mí rodiče odpověděli na to, co jim řekli? Museli mít milion otázek--“

„Měli, ale všechno, co jim Ryson řekl, bylo, že hledají muže, který je s tebou, a nemůžou prozradit, proč. Z největší část se s agenty vyptávali tvých rodičů, vrtali se v detailech tvého hovoru, jestli jsi v posledních pěti měsících neudělala nebo neřekla něco neobvyklého, proč jsi zastavila prodej domu, a tak dále.“

„Jistě.“ Protože mě teď podezírají. Myslí si, že mám románek s vrahem svého manžela – což určitým způsobem mám. Nedobrovolnou aférku, jistě, ale to na věci nic nemění. Mohla jsem kdykoli jít na FBI, vysvětlit situaci a požádat o ochranu, ale místo toho jsem sama sebe přesvědčila, že pro mě i mé rodiče bude bezpečnější, když se s mým stalkerem vypořádám po svém. A kdo ví? Možná jsem měla pravdu. Když vezmu v potaz neschopnost úřadů ochránit ostatní z Peterova seznamu, možná by mě i rodiče našel, kdybychom se snažili zmizet. A pak by mohlo být zraněno více lidí – pokud ne má rodina, pak agenti, kteří by byli určeni k naší ochraně.

Ti tři strážní, kteří hlídali George, skončili s kulkami v hlavě.

„Můžu se na to video podívat sama?“ zeptám se, odsunu tu odpornou vzpomínku, a Peter přikývne.

„Jestli chceš. Později ti to nastavím na televizi.“ Mávne směrem k velké ploché obrazovce, která visí v obýváku. „Mezitím musím dohnat nějakou práci, takže se klidně projdi a objevuj.“

Mrknu neschopná uvěřit, že to může být tak snadné. „Dobře, budu,“ řeknu, snažím se mírnit své nadšení.

Pokud je mi dovoleno objevovat na vlastní pěst, můžu utéct ještě dnes.

Vzpomenu si na svá holá chodidla, podívám se dolů a zakývám prsty. „Myslíš, že si můžu půjčit nějaké boty?“ zeptám se tak přirozeně, jak umím.

„Yan ti dnes všechno koupí, ale můžeš si pro teď zkusit obout moje tenisky. Jestli je dost pevně zavážeš, neměly by ti spadnout.“

„Dobře, zkusím to, díky.“ Sklouznu z barové stoličky a spěchám ke schodům, nedočkavá, až udělám svůj vlastní průzkum.

„Oh, a Saro?“ zavolá Peter, když jsem skoro u schodiště. Když se k němu otočím, řekne, „Jestli půjdeš ven, vezmi s sebou Ilyu. Neznáš to tady, a jsou tu všudy srázy. Nechceš spadnout dolů.“

A netečný k mému pohasínajícímu nadšení, otevře svůj laptop a znovu zaměří pozornost na obrazovku.