OM - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sara

Peter mě nepustí, dokud nejsem uvnitř domu, a teprve pak mě postaví na nohy, pořád nechává své ocelové prsty obalené kolem mého zápěstí, přitáhne si mě k boku, když se dívám na své úžasné nové vězení.

A ono je úžasné. I když mě hněv a frustrace zevnitř dusí, oceňuju ty čisté moderní linie navrženého otevřeného prostoru a výhledy na hory a jezero jako z pohlednice, které vidím přes obrovská okna od podlahy až ke stropu. Uprostřed toho moderního prostoru, vedle ultramoderní kuchyně, stojí spirálovité schody obložené tvrdým dřevem, které vedou do druhého patra – a tam mě taky Peter vede, svou rukou neustále drží mé zápěstí.

„Nechal to postavit japonský obchodník před dvaceti lety, ale já jsem to loni zrekonstruoval, když jsem to koupil,“ řekne Peter, když jdeme po schodech. „Nevěděl jsem, že sem přijdeme tak brzy, ale myslel jsem, že bude nejlepší, když to bude připravené.“

Neodpovím, protože kdybych zkusila mluvit, možná bych se sesypala a rozbrečela. V té samé chvíli už může FBI říkat mým rodičům o mém zmizení, a já mám nepochybně desítky zmeškaných hovorů a zpráv z práce, stejně jako z kliniky, kde dobrovolničím. Tento týden měla jít jedna z mých pacientek do práce, a na zítra mám naplánovaný jeden císařský řez. Nebo na dnešek? V Japonsku je časné ráno; znamená to, že doma je ještě večer? Nevím, jaký je tu časový rozdíl, ale neumím si představit, že je to méně, než deset hodin. Jestli ano, musela jsem propásnout celý den, a lidé mě hledají. Možná už kontaktovali mé rodiče, aby zjistili, kde jsem a proč neodpovídám na jejich volání nebo zprávy.

Mí ubozí rodiče musí být k smrti vyděšení.

„Můžu jim zavolat?“ zeptám se zřetelně, když mě Peter vede do prostorné ložnice. Jedna ze stěn je celá skleněná, odhaluje dech beroucí pohled na zasněžené hory v dálce a jezero rozprostírající se pod námi. Nebo by ten pohled mohl být minimálně dech beroucí, kdybych se na něj mohla koncentrovat, místo aby mě v krku dusila hrouda.

Prosím, ať je můj táta v pořádku.

„Ještě ne,“ řekne Peter, jeho výraz zjemní, když pustí mé zápěstí. Kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že sdílí mou obavu o rodiče. „Musíme se podívat na záznam z kamer, abychom viděli, co se děje, a pak najdeme způsob, jak se spojit s tvou rodinou bez toho, abychom kohokoli upozornili na místo našeho pobytu.“

Polknu a odvrátím se, než zahlédne ty neprolité slzy v mých očích. Tohle celé je moje vina. Kdybych nepřišla domů, kdybych se svěřila v té šatně Karen, všechno by bylo jiné. Ano, mí rodiče a já bychom museli být pod ochranným dohledem, a pravděpodobně by nás přesunuli na jiné místo, ale tohle by bylo pořád lepší, než tahle noční můra. Nevím, co jsem si myslela, když jsem minulý večer přijela z nemocnice. Představovala jsem si, že pokud se doma zjevím jako normálně, nebude Peter vědět, že jsem mluvila s FBI? Že si federálové možná neuvědomí, že muž, kterého honí, se mnou skoro žije, a že bychom pokračovali dál jako předtím?

Že pokud budu svého trýznitele varovat před hrozícím nebezpečím, poděkuje mi a půjde si vesele po svých?

„Ne, Saro.“ Postaví se přede mě, donutí mě podívat se mu do očí. Jeho čelist je napjatá, tmavé oči září, když řekne nízkým tvrdým hlasem, „Nepředstírej, že jsi to nechtěla. Vím, že jsi vyděšená a že to znovu probíráš, ale vybrala sis mě; vybrala sis nás. Proto jsi mi řekla, že pro mě jdou, proto jsi přišla domů, místo toho, abys je nechala tě bleskově odvézt pryč. Čekal jsem na tebe. Věděl jsem, že byli blízko, a pořád jsem čekal, protože jsem potřeboval vidět, jestli mě opravdu nesnášíš… jestli mě budeš chtít dostat pryč ze života. Ale ty jsi to neudělala, že?“ Vezme mou čelist do dlaní, palcem mi přejíždí přes tvář. „Že ne, ptichka?“

„Udělala.“ Hlas se mi třese, a navíc k mému studu mi tečou po tváři slzy. Nechci ukázat slabost, ale nemůžu si pomoct od toho kotle jedu, který mi bublá v hrudi. „Byla jsem vyčerpaná, a bolela mě hlava. Neuvažovala jsem racionálně. Každý jiný den--“

„Oh, opravdu?“ Ústa se mu zkroutí krutým pobavením, když spustí ruku. „Tohle je ta lež, kterou si říkáš? Že jsem tě vzal proti vlastní vůli… Že jsi nic z toho nechtěla?“

„Nechtěla!“ Udělám krok zpátky, nevěřícně na něj zírám. Nemůže vážně věřit tomu, co říká. „Nikdy bych s tímhle nesouhlasila. Mí rodiče, pacienti, přátelé, celý můj život – všechno je tam. Unesl jsi mě, Petere. To je nesporné. Píchnul jsi mi do krku injekci a odnesl mě pryč, zatímco jsem byla zdrogovaná v bezvědomí. Jak si vůbec můžeš myslet, že bych s tebou šla dobrovolně? Unikla ti ta část, kdy jsem křičela a prosila tě, abys mě tam nechal, když jsem se probouzela? Byl jsi hluchý, když jsem plakala a žadonila, abys to nedělal?“ Jsem víc, než zuřivá, ale slzy téct nepřestávají, a já si hřbetem ruky otřu tváře, od hlavy k patě se třesu od zlosti.

Peter zúží rty do tvrdé nebezpečné linky, a já znovu spatřím toho děsivého cizince, který se mi vloupal do domu a mučil mě. Jenomže tentokrát jsem příliš naštvaná, abych se bála. Jestli mě za to chce potrestat, nechám ho.

Jen ho o to víc nenávidím.

Nepohne se ke mně, ale jeho hlas je krutý, když řekne, „Tak proč jsi to udělala? Proč jsi mě varovala, Saro? Věděla jsi, že tě tam nenechám. A nekrm mě tu sračkama, že jsi neuvažovala racionálně. Moc dobře jsi věděla, co přesně riskuješ. Proč jsi riskovala, když jsi se mnou být nechtěla?“

S nádechem se zatřesu a odvrátím, rozhodnutá mít pod kontrolou slzy, které mi stékají po tvářích. Hněv, který mě naplnil, mizí, nechává mě vyčerpanou na kost a propadlou zoufalství. Chci si stát za svým, odmítnout to, co říká, ale nemůžu. Možná jsem neměla jasnou mysl tak, jak bych mít měla, ale věděla jsem, co dělám.

Nepřekvapilo mě, když mě do krku píchla jehla.

Cítím za sebou Petera, ačkoli jsem ho neslyšela se pohnout. „Řekni mi, ptichka.“ Jeho hlas je znovu jemný, jeho dotek něžný, když mě chytí za ramena a přitiskne si mě k tvrdému tělu. „Řekni mi, proč.“ Jeho strniště mě poškrábe na tváři, když sehne hlavu, aby mě políbil na spánek, a já se napnu, bojuju s nutkáním se o něj opřít a nechat ho mě hladit a laskat, dokud nezapomenu, že jsem všechno ztratila.

Dokud už se nebudu starat, že mi vzal můj život.

Zvedne hlavu a otočí mě, abych se mu dívala do tváře, jeho šedé oči mě intenzivně sledují, a já vím, že to nenechá být. Nedá si pokoj, dokud nepřiznám svou slabost, ten iracionální bláznivý impulz, kterým jsem si zničila svou šanci na svobodu.

Olíznu si rty, cítím na nich slanost svých slz. „Já…“ Ztěžka polknu. „Nechtěla jsem tě vidět mrtvého.“ Ani teď mě ty strašné obrázky nechtějí opustit, můj mozek si detailně vybavuje, jak se všechno mohlo zvrtnout. Skoro cítím měděný pach krve, když se kulky jednotky SWAT zavrtají do Peterova svalnatého těla, skoro vidím, jak se těžkooděnci dostanou přes dveře mé ložnice a stáhnou ho z mé postele.

Skoro cítím ten chlad, zdrcující samotu, která by v mém životě bez mého trýznitele nastala.

Ne. Ne, ne, ne. Setřesu tu myšlenku, odsunu ji do pozadí jako šílenství, kterým je. Tohle jsem nechtěla. Jen proto, že mi Peter chyběl, když byl na jedné ze svých vraždících misí, neznamená, že bych se nakonec pohnula dál. A nebyl to jen on, co mi chybělo. Bylo to to ošidné pohodlí, které nabízel, ta iluze lásky a péče. To, co jsem k němu cítila, nebylo opravdové, a ani to nebylo to, co si on myslel, že cítí ke mně. Mezi námi to všechno byla jen nemocná lež, patologická posedlost na straně jeho, stejně tak jako zvrácená potřeba na té mojí.

Peter zúží oči, upevní mi ruce na ramenou, když zpracovává, co jsem řekla. „Takže jsi mě varovala z dobroty svého srdce? Byla jsi jako milosrdný samaritán?“

Přikývnu, rychle zamrkám, abych zadržela čerstvou dávku slz. To nebyl jediný důvod pro můj výpadek soudnosti, ale je to to jediné, co jsem ochotná přiznat.

Tvář mého věznitele ztvrdne, sundá ze mě ruce a odstoupí. „Chápu.“

Kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že jsem ho ranila.

V další chvíli už pokračuje, jako by se nic nestalo. „Tohle je naše ložnice.“ Jeho hlas je chladný a nevýrazný, naprosto bez emocí. „Koupelna je támhle.“ Ukáže gestem na dveře v zadní části místnosti. „Můžeš se umýt a odpočinout si, zatímco my vybalíme nějaké věci a připravíme snídani. Zítra ti přinesu nějaké šaty, ale zatím bys měla v koupelně najít župan a ve skříni nějaké moje věci.“ Kývne směrem ke dveřím na protější straně pokoje. „Pokud bys cokoli potřebovala, budu dole. Za půl hodiny bude snídaně.“

Skousnu si ret. „Dobře, děkuji.“

On opustí místnost, a já přejdu k oknu, hruď mě bolí žalem ze všeho ztraceného – a z toho, co jsem právě zahlédla v Peterových očích.

Bolest.

Ranila jsem ho a z nějakého důvodu to zraňuje mě.