BM - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

„Fore,“ zaječí moje kamarádka, jak máchne golfovou holí. Měla bych dodat, že uprostřed vnitřního golfového hřiště. Simulátor golfových úderů – nejnovější móda na Manhattanu. Na jejich obranu musím říct, že gurmánské jídlo a vařené pivo stojí za to.

Včerejší oběd s Danem se ukázal jako oči otevírající zkušenost. Pokaždé, když si myslím, že udělá něco, co mě opravdu odradí, zvládne mě překvapit – v dobrém slova smyslu.

Znovu mě svou upřímností zahnal do rohu. Když přiznal, že ho přivádím k šílenství, věděla jsem, že to je pro mě konec. Zasáhlo mě to na ojedinělém slabém místě. Naneštěstí mám z první ruky, že ze slabých míst pro dobře vypadající, plynule-mluvící muže nevzejde nic dobrého.

Jakmile jsem došla domů, začala jsem googlit jeho charitativní práci. Jak řekl, charitativní nadace Dana Wyldera hostí letní tábory pro městské ohrožené chlapce posledních sedm let a jmenuje se Man Up. A to je jen něco z činnosti, kterou dělá.

Poskytli školní stipendia. Věnovali počítače. Momentálně renovují komunitní centrum, které je v jedné z nejchudších čtvrtí Brooklynu. Udělal pro děti víc, než já; ve srovnání s ním moje dary blednou.

V každém článku, který jsem četla, mu pěli chvály, a já jsem se na svém místě na gauči zmenšovala, dokud jsem se neskryla pod polštáře.

Ačkoli mu hrozně chci říct, že to nebude fungovat – ze všech možných příčin a důvodů, jsme jako oheň a voda, neutrální barvy k jasně neonovým – nemůžu se přimět to udělat. Vysloužil si šanci.

A pokud mám být naprosto upřímná, něco na něm je roztomilé. I jeho žerty jsou neškodné. Strávila jsem většinu oběda tím, že jsem bojovala s úsměvem. A věřím mu, když říká, že by se nevyhýbal své zodpovědnosti. Ta nadace… fotbal. Obojí vyžaduje oddanost, úsilí, a čas. Dokázal, že na tohle má. Možná nakonec nebude takovou riskantní volbou.

„Ještě jednou mi řekni, proč jsem se tu s tebou měla sejít?“ zeptám se, z vyčerpání jsem úsečná. „A takhle pozdě večer.“ Je skoro devět. Což je taky čas, kdy jsem už v posteli.

„Protože jsi moje kamarádka, proto. Jsi k tomu smluvně zavázaná. A protože dělám výzkum pro svou další novelu. Golfovou romanci, kde se cestuje časem.“

„A co to má co společného s tím, že tady ztrácíš čas na golfovém simulátoru?“

Ona se zastaví uprostřed odpalu a opře se o svou hůl. „Někdy přemýšlím, jestli jsi člověk,“ řekne, zatřese zklamaně hlavou. „Podívej se kolem – krásných chlapů habaděj.“

To místo je narvané mladými profesionály. Ona se rozzáří na někoho za mými zády. Nemusím se dívat, abych věděla, že je to jeden z těch krásných chlapů.

„A co Colton?“

„Colton je odsouzený k smrti.“ Znovu zaujme postoj, testuje svůj švih.

„Jaký zločin spáchal?“

„Začal se citově vázat.“

„Jak citově vázat?“ Jsem nucena se zeptat, protože v minulosti dala Delia kopačky chlápkovi, který cítil, že před tím, než se svléknou, je nutné zajít na několik večeří a konverzovat.

Ona věří tomu, že na konverzaci jsou homosexuálové, opravdoví chlapi jsou na sport. Její slova, ne moje.

„Pasoval mě na děvku, když jsem mu řekla, že nejsem na přespávání.“

„Ten má nervy.“

„Zapomněla jsi, co mi udělal, když jsme si poprvé vyrazili?“

A pak si vzpomenu… Colton byl zlý chlapec, vodil Delii za nos, na poslední chvíli zrušil rande a ukázal se v TMZ s fanynkou Dallaských Kovbojů nebo nějakou takovou, i když řekl, že nikoho jiného nevídá. Hádám, že to jsou rizika randění s hráčem hlavní baseballové ligy.

„Snažila jsem se k němu být milá, opravdu ano, ale on si to nezasloužil. Takže teď, když má dvanácticentimetrový podpatek mých kozaček od Chanela ve svém zadku, si myslí, že mě miluje.“ S pokrčením ramen dodá, „Nesnáším hráče, nesnáším to hraní.“

„Já taky nesnáším hraní. Proto nehraju. Změníme téma. Myslím, že jsem ho našla.“ Deliina hlava vystřelí nahoru a ten golfový míček odletí někam doleva. Skoro to zasáhne tu skupinu vedle nás.

„Sorry,“ obě zaječíme.

„Řekni mi všechno,“ požaduje se zaujetím. „Gay?“

„Ne,“ zabručím, pořád jsem hořká z toho vývoje situace. „Ti mě nechtěli.“

„Otrava.“

„To mi říkej.“

„Takže?“

„Je to Ethanův kamarád. Jmenuje se Dane Wylder, je--“

Její hnědé oči se podezíravě zúží. „Porno hvězda?“ přeruší mě.

„Cože? Ne, Není porno hvězdou.“

„To jméno je velmi známé. Jsi si jistá, že není porno hvězdou?“

„Jsem si jistá, že není porno hvězdou. Je to bývalý hráč fotbalu.“

A pak to na mě dolehne…

„Ó Bože, ty myslíš, že jsi s ním možná spala?“ Zaječím v panice. „Proto ti to zní povědomě?“

Budu muset začít své hledání úplně znovu. Nikdy bych se na něj nemohla podívat, aniž bych si ho představovala v kompromitující pozici s Delií.

„Nebuď směšná. Pamatovala bych si, kdybych s ním spala. Víš, že nechávám stopu ve svém mobilu. Ohodnotila bych ho a dala k ledu a podívej--“ Vytáhne ze zadní kapsy svých džínů telefon, poklepe na obrazovku a podrží mi ho ke čtení. „Vidíš, je to abecedně. On tu není.“

Vydechnu úlevou, kecnu si na barovou stoličku a zhluboka si loknu svého fajnového vařeného piva.

„Díky Bohu za tvé organizační schopnosti.“

„Ale i tak – vaše dítě bude mít jméno jako maličká porno hvězda. Představ si, co mu ostatní děti ve škole budou dělat.“ Mé zamračení na ni nemá žádný efekt. Začne znovu zkoušet svůj pat. Ale ne na dlouho. Narovná se, její výraz je super zadumaný, a dodá, „A jestli si ho někdy vezmeš, budeš se jmenovat Star Wylderová. To zní jako z porna.“

„To už je větší šance, že se tou porno hvězdou stanu.“

„Jen říkám. Takže, myslíš, že je ten pravý?“

Když se ptá, ta odpověď mě napadne hlasitě a jasně. Moje mysl zašeptá ano, zatímco mé rty řeknou, „Uvidíme.“

Je teprve úterý a já už prožívám ten nejhorší týden ve svém životě. Rozhodla jsem se pozdě na burze a moje zaváhání stálo investiční fond spoustu peněz. Nikdy jsem neměla problém se rozhodnout, ale v poslední době nejsem ve hře tak, jak bych měla.

Na cestě domů udělám zastávku, abych si koupila lahev vína. A teď sedím na gauči, nepřítomně zírám z okna se sklenicí v ruce, naplněnou po okraj, napadne mě, že zase nemám v domě žádné jídlo. Jako na zavolanou mi zakručí v břiše.

Telefon mi zavibruje příchozí zprávou.

Dane: Zabralo to?

V uplynulých třech dnech od naší obědové schůzky, mi můj spolustolovník psal pětkrát. To je pět zpráv s otázkou, jestli jsem se rozhodla… za tři dny. Můžu si jen představovat, jaký byl jako dítě. „Už tam jsme?“ tohle musel říkat pořád dokola.

Já: Ne.

Ten muž je neúnavný. Zatímco já naproti tomu poslední dobou nedokážu udělat pořádné rozhodnutí.

Dane: Tak mě pusť nahoru.

Umíte si představit mé zmatení.

Já: Jak to myslíš pustit nahoru. Kde jsi?

Dane: Dole.

Ztuhnu se sklenicí u úst a prsty přejíždím po klávesnici telefonu.

Dane: Nepřemýšlej nad tím tak moc, Stello. Pusť mě nahoru.

Pokud bych si myslela, že existuje způsob, jak ho nechat potichu odejít, udělala bych to. Každopádně jsem se naučila, že je téměř nemožné přinutit toho chlapa udělat něco, co nechce udělat. S unaveným povzdechem napíšu—

Já: Máš patnáct minut a jen to.

Dane: Domluveno. J

On se moc usmívá – i ve zprávách.

O minutu později zazvoní můj zvonek. Mrknu přes kukátko a vidím krk. O chvilku později odstoupí a já vidím široký bílý úsměv.

S nepříliš-potěšeným pohledem ve tváři otevřu dveře a najdu ho stát tam v teplácích a volném bílém tričku. Jakákoli naděje, kterou jsem živila, že se sem zastavil cestou na rande, se rozplyne.

„Už si dáváš do nosu, co?“ řekne, když spatří mou sklenici. „Taky si dám, díky.“

Projde kolem mě, aniž by čekal na pozvání. „Pojď dál. Jako doma,“ zabrblám, zatímco se on rozhlíží. „Boty dolů.“

Po tom, co si vyzuje své tenisky, chodí po mém bytě a prohlíží si všechno jakoby to chtěl prozkoumat. Pak se vydá přímo do kuchyně. Slyším otevírání a zavírání kuchyňských dvířek.

„Pěkné místo.“ Ozývá se jeho hlas z obýváku. Jdu tam za ním.

„Díky,“ prakticky zabručím.

„Až na fakt, že je to očividně místo, kde umírá zábava.“ Položí sklenici na konferenční stolek a hodí sebou na gauč, nohy doširoka roztažené, ruce spojené za hlavou. „Myslím, že tvůj gauč udělal důlek mému zadku. Nejpohodlnější gauč, na jakém jsem kdy seděl.“

To není vůbec vtipné.

Byt je zařízen v ladících tónech šedé a béžové. Barva je něco jako velký závazek. Tak mám ráda neutrální. No a co? Proto mám být suchar? A gauč je italský, sakra. Trvalo mi měsíce, abych se rozhodla, že za něj utratím tolik peněz.

„Máš třináct minut.“

„Máš hlad?“

„Ne.“
Zakručí mi v břiše. Zatímco ten zrádce známý jako můj žaludek křičí a kručí a vyje, dělá ze mě lháře, Daneovo obočí mu dosáhne skoro k vlasům. Přitisknu si na něj ruku ve strachu, že ten zvuk možná nikdy nepřestane.

„Nech mě pozvat tě na večeři.“

„Nemám na to náladu, Dane,“ tiše přiznám, hodím sebou na gauč vedle něj. „Měla jsem v práci den na hovno a všechno, co chci, je sedět tu a nepřítomně zírat do zdi a rozjímat nad tím, jak debilní den jsem prožila.“

„Co se stalo?“ S náhle uchvácenou pozorností, když mu neodpovím, prohlásí, „Možná můžu pomoct.“

Nikdy jsem s nikým o svých problémech nemluvila. Ráda o nich dumám v soukromí, nechávám se jimi utlouct, zírám na ně, dokud se mi nechce zvracet. Pak jdu dál. Tohle je moje rutina. Tak jsem to měla vždycky. Proč si zahrávat s dokonalostí?

Proto si myslím, že je divné, když muž, který je rozvalený na mém příliš drahém italském ručně dělaném gauči, má ve tváři výraz opravdového zájmu. Mám pocit, že mluvím. Dane na mě tlačí způsobem, který mě nenutí zatlačit zpátky. Necítím se nucená, ale spíš nesmyslně přemlouvaná, příliš hloupá, abych odolala.

„Podělala jsem to. Analýzy říkaly, že ta společnost byla dobře řízená a měla enormní růstový potenciál, ale pojištění není sektor, který příliš znám, takže jsem couvla. Zprávy tvrdily, že ta společnost byla skoupena a akcie vyletěly… stálo nás to miliony,“ vysvětlím jedním dechem.

„Nepustila jsi míč včas a zastavili tě,“ nabídne s přikývnutím.

„Cože?“

„Zpochybnila jsi svůj vnitřní instinkt.“

„Ano.“

„To se stane i nejlepším z nás. Musíš to nechat být a připravit se na další výhodnou nabídku.“

„Huh?“

„Tvá práce vyžaduje rychlé myšlení a rozhodování. Nemáš čas se litovat. Zítra bude další obchod a ty doženeš tu potenciální ztrátu v tržbách. Nepřestávej si věřit.“

Zíráme na sebe.

Jeho slova mi nepřestávají znít v hlavě. Jednoduchá a vnímavá. Tiší mi uvnitř to syrové místo, které mi říká, že potřebuju pracovat tvrději, než ostatní, které cítí tu potřebu zlepšovat se každý jeden den… dusí ten hlas, který říká, že musím být dokonalá. Několika smysluplnými slovy dokázal Dane Wylder nemožné – dokázal, že se cítím lépe.

Usměje se. A není to jeden z jeho zlomyslných šklebů, nebo ten namyšlený, nebo samolibý. Je měkký a sladký a já se přistihnu, jak se usmívám taky.

Zazvoní mi domovní telefon, přeruší ty lehké vibrace mezi námi. Zamrkám, okamžitě vstanu a vezmu to.

„Paní Donovanová. Je tady pan Garner a chce vás vidět.“

Do prdele, Jeff je tady. Žaludek mi poklesne, a ne tím správným způsobem. Potřebuju odtud Danea dostat, než sem Jeff dorazí. Ani nevím, jak bych Jeffovi Danea vysvětlovala. Ne, že by si nezasloužil vysvětlení, ale vím, že by na mě kvůli tomu tlačil. Právníci.

„Eddie, dej mi pět minut a pak ho můžeš poslat nahoru.“

„Jistě, paní Donovanová.“

Zpátky v obýváku najdu Danea, jak pije své víno a zasněně zírá na to panorama, nemá tušení, jaká bouře se sem žene. Otočí se tváří ke mně. Na prchavou chvíli vidím, jak mu tváří přelétne nějaký druh uznání. Čeho konkrétně, to si nejsem jistá.

Ať začne lomení rukama. Nesnáším, když musím být hrubá. A nesnáším, když jsou hrubí ostatní. Nestojí mnoho úsilí, jednat s lidmi s respektem. Nikdy neexistuje dobrá omluva. Až na tuhle samotnou chvíli.

„Nesnáším, když jsem hrubá… uh… musím tě požádat, abys odešel.“

On zírá. A zírá ještě víc. Jeho obočí vyletí. „Proč?“

Další lomení rukama na mé straně. On zúží oči, zkoumá mou tvář a najde všechny napovídající znaky rostoucí úzkosti. Položí nedopité víno na konferenční stolek a vstane.

„Je tu někdo? Dole?“ Jeho tón říká, že potichu neodejde. „Někdo, s kým chodíš?“ dodá ostře, jeho obočí vystřelí až k čelu.

„Ne!“ prakticky vykřiknu. „Chci říct – už ne. Někdo, s kým jsem chodila. Mohl bys odejít, prosím? Nemám čas se s tebou hádat!“

„Proč?“ Jeho čelist pulzuje potlačovaným hněvem. Hněv? Proč by se zlobil? „Pozvala jsi ho k sobě?“

Neukázal se tu taky bez oznámení? „To není tvoje starost a opravdu jsi ohledně toho příliš ambiciózní.“ Teď mluvím rychle, jsem čím dál podrážděnější, jak čas ubíhá.

„Chceš tím říct, že nechceš, aby věděl, o co tady jde?“ vyštěkne, plivne po mně moje vlastní slova, jeho ukazováček krouží ten stejný neviditelný kruh mezi námi, který jsem právě udělala taky.

Ozve se zvonek. Krucinál.

„Já jsem jen chtěla zapít všechny své starosti! Neopouštěj tuhle místnost,“ nařídím, ukážu na toho tvrdohlavého obra, než odejdu ke dveřím.

Otevřu dveře unaveně vypadajícímu Jeffovi. Pozdraví mě slabým úsměvem. Jeho oblek je zmuchlaný jako nikdy. Na tváři má dvoudenní tmavě hnědé strniště a kruhy pod očima.

„Jsi v pořádku?“ je první věc, která mi vypadne z pusy.

„Ne.“ Jeho známé hnědé oči projedou nahoru a dolů mé tělo, nenajdu v nich nic, než mírný zájem.

„Neodpověděla jsi na žádný můj telefonát.“

„Byla jsem vytížená. Práce. Víš, jak to je.“ Obrovská lež, ale nezbývá mi nic jiného.

Vždycky si s láskou vzpomenu na mé období s Jeffem. Jedna moje část tu dobu postrádá. Když jsem ještě byla uchvácená jeho modely od J. Crew a jeho tělem veslaře, tím jeho pohodovým sexy způsobem, jak člověka zaujal, a přiměl ho, aby si myslel, že každé slovo, které vypustí z úst je diamant, který se má opatrovat.

„Můžu dovnitř?“ zeptá se s hravým mrknutím. Pak si uvědomím, že jsem mu neuhnula z cesty, aby mohl vejít.

„Promiň.“

S rukama v kapsách vejde dovnitř a zastaví, vypadá tak nějak ztraceně, jak se rozhlíží.

„Pěkné místo.“

„Díky – je teď špatná doba na to, abych se zeptala, co tady děláš?“

„Musíme si promluvit.“

To zní zlověstně. Na okamžik mám obavy.

„Jeffe--“

„Proč sis mě nechtěla vzít?“

Naposledy, co jsem Jeffa viděla, to bylo na párty Super Bowlu, kterou zorganizoval Ethan kvůli Calvinovi. Zeptá se mě na tohle po tom, co mě vidí poprvé po pěti letech? Stojí trapně ve vchodu mého nového bytu a ptá se mě, proč jsem si ho nechtěla před devíti lety vzít?

Můj instinkt mi říká, ať jsem naprosto upřímná. Být přímá, to je můj obecně preferovaný styl. Něco v jeho očích mě nutí potlačit tu ránu, kterou chci zasadit.

„Půjdeme se posadit. Chceš něco k pití? Nemám tu žádné jídlo, takže jestli máš hlad, máš smůlu.“

Když vedu Jeffa do kuchyně, moje mysl pořád zůstává v obýváku, přemýšlím, co sakra budu s Danem dělat. Jeff najde otevřenou lahev červeného na lince a prohlíží si etiketu. Vytáhnu ze skříňky sklenici a podám mu ji.

Opřu se o linku, dám mu čas, aby si nalil. „Proč jsi tady, Jeffe? Nemůže to být kvůli žádosti o ruku, která se stala před devíti lety.“

Dá si doušek vína, jeho pohled je záměrně přilepený na lahvi. Nikdy jsem Jeffa neviděla tak vážného. Tohle nemůže být dobré.

„Rozhodl jsem se, že to dítě s tebou mít budu. Raději bych se oženil, ale teď beru to dítě a zbytek můžeme projednat později. Už jsem začal v New Yorku skupovat firmy.“

Říct, že jsem překvapená, je slabé slovo. Chytnu se linky jen proto, že je to jediná věc, na kterou se v tuhle chvíli zmůžu.

„Co…ah… já… nemůžeš tu být, Jeffe,“ Je všechno, co zvládnu říct. Panikařím. Je to na mě moc velké drama. Jakékoli drama je pro mě moc velké drama.

„Jo, nemůžeš tu být, Jeffe,“ zahřímá hlas z vedlejší místnosti.

Oh kruci.

Přikrčím ramena, jak se připravuju na to, co se stane. Jeff vypadá šokovaně, a oprávněně.

„Kdo to sakra byl?“ řekne Jeff.

Dane vejde do kuchyně a vypadá jako ztělesněná zloba boží. Jeff zamrká, prohlédne si muže, stojícího ve dveřích. Oba se nafouknou, Zloba Boží vypadá ještě větší.

„Dane Wylder je ve tvém bytě?“ řekne mi nepřítomně Jeff.

„Přesně tak, Jeffrey,“ řekne ten zmiňovaný muž.

Třu si spánky. Kde ještě před chvíli byl jen mírná bolest, tam to teď vytrvale buší.

„Dane, můžeš nám dát minutku?“

„Co dělá Dane Wylder ve tvém bytě?“

„Dlouhý příběh,“ povzdechnu.

„Nemám rád, když jsem poslem špatných zpráv, Jeffrey, ale jdeš příliš pozdě. Stella a já budeme mít dítě.“

A tady to je.

„Cože?!“ zaječí Jeff, najednou se dostane ze svého zamlženého oparu. Zaboří své oči do mých, vidím v nich záblesk zrady.

„Dane!“ vypotím. „Budu tě muset požádat, abys odešel, pokud se do toho budeš plést.“

„Byl jsem tu první. Proč nepožádáš jeho, aby odešel,“ řekne to pětileté dítě uvězněné v mužském těle.

„Jeffe, on… má pravdu. Budu… budu mít dítě s Danem.“ Očima přejedu k Daneovi, abych viděla tak široký úsměv, který mu možná rozpůlí obličej.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se rozhodla, dokud na mě Jeff nezatlačil. Ale teď, když to bylo řečeno nahlas, se něco ve mně uklidní.

Po tom, co mi řekl o jeho vztahu s otcem, nemám pochyby, že bude taky oddaným rodičem. A s jeho podmínkou, že bude svůj osobní život držet daleko od našeho dítěte, ta skutečnost, že nemá v úmyslu se usadit, znamená, že můj syn nebo dcera ho nebude muset sdílet s nikým jiným. Bonus navíc.

Tohle je dobré. Tohle bude fungovat. Tohle se děje.

Jeff vypadá zmateně. Vidím, jak se snaží přijít na to, co se tu bez jeho vědomí stalo, a něco, možná nějaký zvláštní smysl pro věrnost k našemu zaniklému vztahu, mě nutí cítit se špatně.

„Nerozumím. Jak jste se vy dva poznali?“

Mračím se na Danea, který zůstává naprosto nedotknutý mým nejlepší pokusem přimět ho se stydět.

„Představil nás kamarád,“ odpoví Dane.

Jeff na mě prázdně zírá.

„Ethan,“ vysvětlím.

„Jak dlouho to trvá?“

„Dost dlouho,“ dodá Dane rychle. Musím mu připsat body, že obešel pravdu, aniž by vlastně lhal.

Jeff si projede rukou vlasy, ostře vydechne. „On s tebou vyjebe, Stel. Tenhle chlap má tu nejhorší reputaci, co se týče žen.“

Uvnitř své hlavy se stočím do klubíčka. Buď ho nechám věřit, že mám intimní vztah s mužem přesně takovým, jako je můj otec, téma, co jsme s Jeffem probírali tolikrát, nebo mu řeknu o té smlouvě. Ani jedno z toho mu nechci vysvětlovat.

Dane vezme to rozhodnutí do svých rukou, když vejde dál do místnosti, všechno se teď změnilo, když byla zpochybněna jeho morálka. „Znám tě?“ řekne, ukáže prstem na Jeffa. „Ne, neznám. Takže se neopovažuj předstírat, že o mě něco víš.“

„Okej, to stačí.“ Vstoupím mezi ně. Položím Daneovi ruku na hruď, on s mým lehkým úsilím ustoupí dozadu. Odstrčím ho úplně ven z kuchyně a do chodby.

„Pokud na mě chceš udělat dojem, budeš držet pusu zavřenou a nebudeš se do toho míchat.“

Dá své ruce přímo na své štíhlé boky, jeho tvář je tvrdá.

„Chceš, abych zůstal zticha, zatímco ten soudící bastard--“

„Pozor na pusu,“ zasyčím, zatrhnu zbytek jeho malého výstupu. „A omezuj to, ano.“

„On si tu vtančí bez pozvání--“ pokračuje nízkým hlasem. „Snaží se pokazit všechnu mou tvrdou práci, a já mám držet pusu?“

Vtančí? Tvrdou práci? Nemůžu. „Zůstaň tu, nebo odejdi. Tvoje volba.“

„Zůstanu tady,“ zabručí Dane s jasně zvednutou bradou.

Zpátky v kuchyni oplachuje Jeff svou skleničku. „Měl bych jít,“ řekne tím nejzkroušenějším hlasem. A to srdce, které slýchám jen zřídka, pro něj pláče.

Jeff je dobrý člověk. Bez ohledu na to, co si o něm Delia myslí – že je to nabubřelý kretén. Nebo moje matka – že je sobec. Znám toho muže. Vím, že je to dobrý člověk.

„Jeffe,“ řeknu s veškerým soucitem, který seberu. „Omlouvám se. Opravdu ano. Ale řekl jsi ne a… a možná to bylo nejlepší. S celou tou naší minulostí… by to věci zkomplikovalo.“

„A on věci nekomplikuje?“

„Ne. On ne. Nečekám, že to pochopíš, ale je to pravda.“ On se pak otočí a prohlédne si mě, v drážce jeho jemných rtů je vyryto přijetí.

„Proč sis mě nechtěla vzít? Bylo to mnou?“

„Tys mě nemiloval, Jeffe. Choval jsi ke mně náklonnost. Přesvědčil jsi sám sebe, že se k sobě dobře hodíme, a to stačilo, ale nestačilo by to. Nakonec bychom se rozešli. Když najdeš někoho, kdo tě poblázní, zavoláš mi a poděkuješ mi. A já ti řeknu, že jsem ti to říkala.“

Přikývne, svraští obočí a očima sklouzne na podlahu. Když znovu vzhlédne, řekne, „Jsi si tím chlapem jistá? Nechci tě vidět raněnou.“

„Jsem si jistá. On nemá tu moc mě ranit.“