OM - 31. kapitola

Překlad: 16terez

Sara

Příštího rána se vracím k boji s mými pocity vůči mému vězniteli, ale jak dny ubíhají, tak si jsem vědoma, že jsem boj prohrála. Zlomil mě, zdolal, nechal mě zapomenout na to, proč jsem se vůbec snažila odolávat. Neřekl mi, že mě miluje, od té doby, co jsme sem přišli – pravděpodobně proto, že jsem mu ta slova vpálila zpátky do tváře, když mi je poprvé řekl – ale nemohu popřít, že jeho vlastním, pokrouceným způsobem se o mě stará.

Je to v tom, jak se na mě dívá, dotýká se mě a drží. Dokonce, i když je náš sex drsný, s temným nádechem, který mě stále někdy děsí, vždy mě po něm uklidňuje, hladí a mazlí, dokud se necítím v bezpečí jeho teplé, milované a zbožňované náruče. Jeho moc nade mnou je absolutní, a je v tom něco zvráceně uklidňujícího, něco, co se dotýká části mého já, o které jsem ani nevěděla, že tam je.

Nebyla jsem nespokojena se sexuálním životem s Georgem. V průběhu let jsme se naučili znát tělo toho druhého dokonale, a přesně jsme věděli, co dělá tomu druhému dobře. Předtím, než začal pít, jsme měli sex pravidelně, alespoň jednou nebo dvakrát týdně, a přestože jsme po prvním roce zvlášť dobrodružní nebyli, příležitostně jsme hráli nějaké sexuální hry, dokonce jsme používali hračky. Bylo to dostačující, myslela jsem si, bylo to, tak jak to mělo být. Nikdy jsem si nedokázala ani představit takovou sexuální přitažlivost, jakou mám nyní s Peterem, nikdy jsem si nemyslela, že by mohlo takové fyzické spojení existovat.

Šuká mě tak moc, že jsem většinu dní bolavá, jeho chuť na mě nikdy nemizí. A já reaguji, i když mě často svými sexuálními požadavky vyčerpává. Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by měl tolik energie. Během několika posledních týdnů trénuje Peter a jeho muži tvrdě každý den, hodiny cvičení, běhání v lese s plnými batohy kamení, boje muž-proti-muži, které vypadají stejně vražedně jako jejich zbraně, přesto stále najde sílu, aby šel se mnou na výlet, plavat, když to počasí dovolí, vařit pro všechny a samozřejmě mít se mnou dvakrát nebo třikrát denně sex.

„Unavíš se někdy?“ zašeptám jednou v noci, když ležím na jeho hrudníku, mé srdce splašeně buší po intenzivním orgasmu. Normálně odpadnu hned po našem večerním sexu, ale dnes odpoledne jsem si dala šlofíka, takže konečně můžu zůstat taky jednou večer vzhůru trochu déle.

„Unavený?“ Posune se pode mnou, mou hlavu si pohodlněji položí na své rameno. Jeho prsty mi líně prochází mezi vlasy, jeho srdce silně a stabilně buší proti mému uchu.

„Z čeho?“

„Jen fyzicky unavený,“ vysvětluji. „Vypadáš někdy nevyčerpatelně jako robot nebo něco takového. Nechceš někdy jen tak lenošit a nic nedělat? Nebo se uvolnit a jeden den s chlapama netrénovat?“

„Lenoším právě teď,“ poukazuje s pobavením. „A musím trénovat: jinak riskujeme, že nás někdo zabije.“ Zabořím nos do jeho krku a vdechuji jeho teplou a čistou vůni. Zdřímnutí nebo ne, jsem ospalá, lehké trhnutí jeho prstů v mých vlasech vyvolalo stav blízko hypnotické relaxace. Potlačím zívnutí a zamumlám proti jeho krku: „To není to, co jsem myslela. Necítíš se někdy unavený? Jako normální člověk. Však víš, těžké nohy, bolavé svaly tak, že se nechceš hýbat?“

Jeho silný hrudník se otřásá smíchem. „Samozřejmě, že ano. Mám jen vyšší práh bolesti než ostatní. Jinak bych se nedožil dospělosti.“ Říká to lehce, jeho tón stále pobavený, ale můj radar „Peterovo odhalení“ bije na poplach. Málokdy mluví o svém dospívání – téměř nikdy, ve skutečnosti – takže když mám šanci se dozvědět něco nového, skočím po tom, i když to, co se vždy dozvím, mě často děsí.

„Jaké to bylo?“ zeptám se a moje ospalost je pryč. Zvednu hlavu z jeho ramene a setkám se s jeho tváří lehce osvícenou z noční lampičky. „Myslím to vězení pro mladistvé, kam jsi byl poslán.“ Peterův obličej ztuhne, všechny stopy pobavení zmizí, když mě sundá ze svého hrudníku a obrátí se na bok, směrem ke mně.

„Jako peklo,“ odpoví bezvýrazně, když si dám polštář pod hlavu. „Špinavé, studené peklo plné démonů v lidské podobě. Dost podobné, jak by sis představila pracovní tábor na Sibiři.“

Zachvěla jsem se, vzpomněla jsem si na knihu, kterou jsem jednou četla, o vězeňských táborech v Sovětském svazu, přitáhla jsem si přikrývku, abych odrazila chlad, který se mi objevil na kůži. „Něco jako gulag?“

„Ne jako.“ Neradostný úsměv se objeví na jeho tváři. „Jednu dobu to gulag byl, potrestat a tiše zabít disidenty a jiné nežádoucí osoby. Když se Sovětský svaz rozpadl, nebylo toto místo po nějakou dobu využíváno, ale pak měl někdo tu skvělou myšlenku přepracovat zařízení do nápravného tábora pro mladistvé delikventy. A to je to, jak se tábor Larko zrodil.“

Bojuji s touho podívat se pryč od temnoty v jeho očích. „Jak dlouho jsi tam byl?“

„Do sedmnácti. Takže skoro šest let.“ Šest let uběhlo, kdy byl vlastně ještě dítě – téměř celé jeho dospívání. Moje ruka se pod dekou zatnula do pěsti, mé nehty se zabořily do dlaně. „Proč tě tam poslali? Nebyla jiná možnost?“

Jeho ústa se hořce zkroutí. „Ne v Rusku. Ne pro osiřelého zločince, jako jsem byl já.“

„Ale vždyť ti nebylo ani dvanáct.“ Nemůžu pochopit, že by byl někdo tak krutý a poslal dítě do studeného pekla, jako jsem o tom četla v knize. „A co škola? Co-“

„Ach, oni nás učili.“ Jeho zuby se rozzářily v dalším bezvýrazném úsměvu. „Měli jsme přesně dvě hodiny výuky každý den. Dalších čtrnáct hodin bylo vyčleněných pro práci – koneckonců to bylo to, pro co jsme tam byli posláni.“

Čtrnáct hodin? Pro někoho, kdo byl ještě dítě? Polknu hrudku v krku a přinutím se zeptat: „Jaký druh práce?“

„Těžba, většinou. Taky oprava cest a pokládání potrubí. Nějaké stavební práce taky, ale to bylo jen v okolí našeho tábora, k opravě sovětských sraček, které se kolem nás rozapadaly.“

Dívám se na něj a nevím, co říct. Věděla jsem, že neměl lehký život, samozřejmě, ale nějak jsem si nedovedla představit něco takového, nikdy jsem si neuvědomila, že většinu z jeho formujících let – v letech, kdy ostatní chlapci hrají videohry a zpochybňují večerku, kterou dostali od rodičů – strávil tvrdou prací v táboře za pekelných podmínek.

Snažím se ignorovat bolest v mém hrudníku, tak vytáhnu ruce zpod přikrývky a přejíždím prsty přes tetování, které pokrývá jeho levou paži a rameno. „Je to místo, kde jsi získal tohle?“

Peter se podívá dolů, jako by si teprve teď uvědomil inkoust, který tam je. „Většinu z nich ano,“ říká a dává si druhou ruku pod hlavu. „Pár jsem si nechal udělat později, když jsem se připojil ke své jednotce.“

„Co všechna znamenají?“ ptám se tiše a sleduji prsty složité vzory. Jeden na rameni mi připomíná křídlo ptáka, pár dalších vypadá jako démonické lebky, ale zbytek jsou jen abstraktní linie a tvary.

„Nic. Bylo to něco, co bylo třeba udělat, to je všechno.“

„Je to hodně inkoustu, na to, aby to bylo děláno jen z rozmaru.“

Je na několik sekund potichu a potom tiše říká: „Měl jsem v táboře kamaráda. Andrey. Byl do těchto věcí blázen - skutečný umělec, víš. Potom, co jsme tam byli několik let mu na jeho kůži nezůstalo žádné volné místo, tak jsem ho nechal cvičit na mně. Pokaždé, když se nám něco přihodilo, dobrého nebo špatného, chtěl to připomenout tetováním, a protože byl tak dobrý, dal jsem mu volnou ruku s nápady.“

„Oh.“ Zaujal mě a opřela jsem si hlavu o loket. „Co se stalo s tvým přítelem?“

„Zemřel.“ Peter to říká tak bezstarostně, jako by na tom nezáleželo, ale slyším temnou ozvěnu zármutku pod tím prohlášením, že ho nebyl ani čas schopen otupit. Cokoli se stalo jeho příteli, bylo natolik zlé, že to zanechalo jizvu…dost zlou na to, aby ta vzpomínka měla tu moc mu stále ublížit.

„Omlouvám se,“ zamumlám, ale Peter neodpovídá. Místo toho se otočí, aby vypnul lampičku, a pak si mě přitáhne do naší obvyklé spánkové pozice.

Zavřu oči a soustředím se na svůj dech, abych se uklidnila natolik, abych usnula, ale je to nemožné. Ani teplo Peterova velkého těla nemůže překonat chlad z jeho odhalení. Moje mysl bzučí jako úl otázkami, které mě odmítají opustit. Je tady toho stále spousta, co nevím o muži, který mě drží v náručí každou noc, tolik věcí z jeho minulosti, které nechápu. Všechno o jeho životě v Rusku je pro mě cizí a stejně tajemné, jako kdyby byl z jiné planety. Konečně to vzdám, když se v Peterově náručí otočím tak, abych byla tváří k němu. Jak jsem očekávala, ještě nespí, jeho stříbrný pohled je zamlžený vzpomínkami, když se setkají jeho oči s mými.

„Říkal jsi, žes byl naverbován do své jednotky, přímo z tohoto místa,“ říkám a znovu se opřu o loket. „Proč? Děje se to normálně v Rusku?“

Pohlédne na mě tiše, pak se otočí na záda, ruce si dá za hlavu a zírá na strop. „Ne,“ říká po chvíli. „Verbují většinou přes armádu. Ale tentokrát hledali někoho s konkrétním psychologickým profilem.“ Posadím se a držím si přikrývku na hrudníku. „S jakým profilem?“

Jeho oči se pohnuly, aby se setkaly s mým pohledem. „Žádné nežádoucí rodinné vazby, žádné závazky, žádné zábrany a jen minimální svědomí. Ale také dostatečně mladý na to, aby mohl být trénován a vytvarován dle jejich požadavků.“

„Co to znamená?“ zeptám se, i když mám podezření, že to vím.

Peter se posadí, jeho výraz je pečlivě neutrální, když se opře o čelo postele. „Zbraň,“ odpoví. „Někdo, kdo před ničím necouvne. Víš, povstalci byli každým rokem více nemilosrdní a fanatičtí. Bombový útok na metro v Moskvě byla poslední kapka. Ruská vláda si uvědomila, že se nemůže omezit pouze na civilizované způsoby schválené OSN proti terorismu, museli proti nim bojovat stejnými zbraněmi, s použitím všech dostupných nástrojů. Takže vytvořili jednotku Spetznatz mimo záznamy, a když nemohli najít dost trénovaných vojáků, kteří by odpovídali profilu, rozhodli se být kreativní a hledat jinde.“

„V táboře Larko,“ říkám a Peter přikývne, oči má jako lesklou ocel.

„Ti z nás, kteří tam zůstávali delší dobu, měli tendenci být silní, schopni zvládnout hodiny náročné fyzické práce za extrémních podmínek. Hlad, žízeň, chlad – vydrželi jsme to všechno. A jak si dovedeš představit, mnoho z nás odpovídalo profilu, který hledali.“

Na mém těle mi naskočí husí kůže, takže si přitáhnu přikrývku více kolem těla. „Tak proč si tě vybrali před všemi ostatními?“ ptám se a snažím se udržet můj tón klidný.

Jeho rty se zkřiví v temném úsměvu. „Protože těsně předtím než přijeli, jsem zabil jednoho ze strážných,“ říká tiše. „Vystavil jsem ho na sněhu a donutil ho přiznat se ke svým zločinům, než jsem ho před celým táborem vykuchal jako králíka. Moje metody byly… no dobře, řekněme, že to bylo přesně to, co hledali. Takže místo toho, abych byl potrestán za to, co jsem udělal strážci, jsem získal novou práci, která vyhovovala jak mým chutím, tak dovednostem.“

Mé dlaně, které drží přikrývku, jsou vlhké. „Jaký zločin provedl ten strážce?“

Temnota v Peterově pohledu se prohloubí a na chvilku se bojím, že jsem zašla příliš daleko a vyvolala příliš špatných vzpomínek. Ale pak se znovu opře o čelo postele a říká: „Rád vařil kluky za živa.“ Přestávám dýchat, žluč se mi žene do krku. „Cože?“ vydechnu, když jsem konečně schopna mluvit.

„Ve sprchách jsme měli buď ledovou vodu, nebo vařící, nic mezitím,“ říká Peter, jeho tvář zpřísní, když se jeho pohled vzdaluje. „Trubky neustále fungovaly blbě, takže jsme používali kbelíky na míchání vody před každým mytí. Někteří strážci nás trestali tak, že nás nechali pod vodou, tak jak byla – ledová za drobné přestupky, vařící, pokud jsme udělali opravdu něco špatného. Jeden strážce měl obzvláště rád vařící vodu jako nápravný prostředek. Dělal to velmi rád, myslím si. Ostatní to dělali jen několik sekund, maximálně půl minuty, což udělalo chlapcům povrchové spáleniny. Ale tenhle strážce to posunul dál. Minuta, dvě, tři, pět… než se dostal na jeho seznam i Andrey, zabil dva patnáctileté kluky uvařením masa na jejich kostech.”

Chtělo se mi zvracet. „Andrey…tvůj přítel Andrey?“ zašeptám přes ztuhlé rty.

„Ano.“ Peterova vytesaná tvář má skoro démonický vzhled zuřivosti. „Andrey, který především nikdy neměl být v téhle zasrané díře. Můj přítel, který se odmítl nechat tím čurákem opíchat a místo toho zemřel v bolestech.“

„Panebože, Petere…“ přitlačím svou chvějící se pěst k ústům a pak sáhnu po jeho ruce, cítím, jak se jeho prsty chvějí potlačovanou zuřivostí a snaží se ovládnout. „Je mi to tak líto.“ Chytne mou ruku, jako by to bylo záchranné lano, zavře oči a zhluboka dýchá. Když znovu otevře oči, jeho výraz je klidný, ale já znám hloubku bolesti, kterou skrývá pod touto kontrolovanou maskou.

Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že smrt jeho rodiny z něj udělala monstrum. Byl jim dávno před Daryevem, hrůzy, se kterými se setkal v jeho celoživotním boji za přežití, bez jakékoli obdoby dobra, kterou by v sobě mohl mít. Jeho oběti nebyli svatoušci, ale jednou, když se vydal po temné cestě pomsty, stal se stejným jako oni, ubližoval stejně tak nevinným, jako vinným.

Opatrně vymaním prsty z jeho sevření a vrátím se zpátky do středu postele.

„A co ten ředitel?“ zeptám se a držím pohled s mým věznitelem. Už i tak je mi špatně od žaludku, ale musím vědět, jak hluboce ta škoda jde. „Co udělal, že jsi ho zabil?“

Peter se zasmál. „Pořád ještě nemáš pro dnešní noc dost? Ne? Dobře, když to musíš vědět, měl rád malé chlapce. Čím mladší, tím lepší. Měl jsem štěstí, protože v jedenácti jsem byl skoro tak velký jako teenager. Byl jsem pro něj starý, když začal v sirotčinci. Ale ti malí… ležel jsem tam v noci a mohl slyšet jejich křik a brečení, když přišel do jejich pokoje. Každou noc ve mně umíral malý kousek, protože nebylo nic, co bych mohl udělat, nikomu jsem nemohl říct, co jsem slyšel. Učitelé, policie – ti obzvlášť nechtěli nebo neměli odvahu dělat rozruch. Ten sráč měl kontakty, víš, byl z důležité rodiny. Takže nikdo nic neudělal a pak byl přiveden nový kluk, pouhé dva roky starý. Když jsem slyšel, že jde k tomu dítěti, nemohl jsem mu to znovu dovolit. Vzal jsem jeden z kuchyňských nožů, přikradl jsem se k němu, když byl zaneprázdněný napadením toho dítěte a podřízl jsem mu hrdlo.“

Samozřejmě. Můj temný rytíř se opět pomstil. Zavřu oči při pocitu pálení slz, mé srdce se láme pro oba, Petera i malého chlapce. Očekávala jsem, že v tom bude něco takového, jen jsem nevěděla, jestli byl přímo Peter obětí. Ne, že by nebyl. Když otevřu oči, setkám se s jeho ocelovým pohledem. „Co ty?“ zeptám se roztřeseně. „Byl jsi někdy…?“

„Ne.“ Jeho rty se sevřou. „Minimálně o tom nevím. Vždy jsem byl velmi dobrý v tom, abych se ubránil, i když jsem byl malý. Nepamatuju si toho moc před třetím rokem, takže předpokládám, že to je možné – byl jsem pěkné dítě, podle starých fotek. V každém případě, v době, kdy jsem byl ve školce jsem věděl, jak používat pěsti, zuby, údery, háky… jakoukoli zbraň, kterou jsem zvládl mými rukami. Jeden sráč, který si se mnou něco začal, když mi bylo pět, skončil s ukousnutým prstem a pak už jsem měl většinou klid.“

Zírám na něj, úleva bojuje s bolestí. Cítím tak velký hněv na krutost světa, která ho vytvarovala do temného, trýzněného muže, kterým je dnes, tento bezohledný, nemorální vrah, který navzdory všemu touží po lásce a rodině. Našel úlevu od svých démonů, když měl Tamilu a jejich malého chlapce? Je to důvod, proč přijal její těhotenství tak lehce, stal se manželem a otcem, když mohl jednoduše odejít? Dali mu zpátky mír jeho duši, jen proto, aby se to vše vrátilo jejich brutální smrtí? Jestli ano, tak se není čemu divit, že ho jejich ztráta dohnala k šílenství – a jeho pomsta byla očekáváná odveta.

Při mém dlouhém tichu Peterův obličej tuhl čím dál více; pak pomalý úsměv zvedne jeho rty. „Příliš mnoho informací, ptichka? Myslím, že jsem měl přijít s nějakým růžovým příběhem, plným duhy, štěňátek a jednorožců.“

„Ne, já jen…“ zastavila jsem, hrdlo stažené emocemi. Snažila jsem se uklidnit a začnu znova. „Jen bych si přála, aby tam pro tebe někdo byl, když jsi byl malý chlapec.“

Pomalu zamrká a odtáhne se od čela postele. „Právě jsem ti to řekl – byl jsem v pohodě. Vždycky jsem se o sebe dokázal postarat.“

„Vím, žes dokázal,“ zašeptala jsem, když se ke mně natáhl, přitáhl si mě k sobě, abychom leželi vedle sebe, natáhl se přes postel a vypnul světlo. „Ale neměl bys to muset dokázat, Petere. Žádné dítě by nemělo.“

Neodpověděl, ale vím, že mě slyšel, protože se jeho ruce kolem mého hrudníku více utáhly, ležíme spolu blízko v této temnotě, oba cítíme teplo a pohodlí z pravidelného tlukotu srdce toho druhého.