BM - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dane

Jsem mužem činu, ne takovým, který by vysedával a čekal, až se věci stanou. Jdu si za tím, co chci a jdu si za tím tvrdě. Takže když o Stelle neslyším další týden od našeho oběda, začnu mít pochybnosti, myšlenky, které říkají, že to na mě navlékla jen proto, aby se mě zbavila později, a ať se propadnu, jestli dovolím, aby se to stalo.

Netrvalo dlouho zlomit Ethana. Dal mi její telefonní číslo po tom, co jsem mu pohrozil, že se každý den objevím v jeho kanceláři, dokud mi ho nedá někdo jiný. Potom zbyla jen jedna otázka, jak dlouho bude trvat ji přemluvit, aby pochopila výhody toho, vybrat si mě.

Já: Máš moc práce nebo můžeš mluvit?

Stella: Kdo je to?

Já: Otec tvého dítěte. J Máš hlad?

Stella: Ne, a jak jsi získal mé číslo?

Já: Požádal jsem o něj. Pojďme na oběd.

Stella: …

Stella: Ethan?

Já: Neměl šanci. Pojďme na oběd a můžeš mě lépe poznat.

Stella: Pracuju.

Já: Je sobota. Pojď na oběd. Budu tam za dvacet minut, abych tě vyzvednul. Říkala jsi, že mi dáš šanci.

Stella: …

Stella: Jak víš, kde žiju?

Já: Bez komentáře.

Stella: :/ Fajn.

O dvacet minut později čekám u svého Harleye, když projde dveřmi budovy. Má černé džíny a bílé tričko, vlasy sčesané bolestivě těsně dozadu. Jednou se dlouze zadívá na mou motorku a zakroutí svou pěknou hlavou.

„Čekáš, že mě na tu věc dostaneš?“

Dobře, asi to nepřichází v úvahu. „Můžeme si vzít taxi.“

„Máš auto? Pro případ, že se rozhodnu svázat se s tebou po zbytek svého života?“

„Pokud si mě vybereš – pokud. A nedělej si starosti, dělají pro malé děti ty nejroztomilejší sedátka na motorky. Nechám si jedno udělat na zakázku, s ladící modrou helmou.“ Její zírání je, zdá se, její jediná reakce. „Nebo bych mohl dát sedačku do Escalade.“

Založí si ruce na hrud a podívá se na ulici. „Za rohem je pěkná restaurace. Máš rád čínu?“

Tvář se mi roztáhne úsměvem. Nemůžu si pomoct. Vypadá to, že s její blízkosti se chci pořád smát. A čím kousavější je, tím víc se chci smát.

„Čína zní skvěle.“

Celou cestu tam jdeme v tichu. Mám dojem, že se se mnou necítí pohodlně a to je to poslední, co chci. Když uvážím, co se stalo posledně, když jsme se viděli, po tom, co jsem jí vyklopil svoje tajemství, jsem doufal, že by se mohla trochu uvolnit, spustit svoje obranné zdi, ale ty zdi se právě teď zdají nepřekonatelné.

Nikdy předtím jsem ten příběh nevyprávěl. Když jsem tam seděl a užíral se tou hádkou, probíral, co dělat, byly to její oči, které za mě udělaly tu volbu. Její oči mě přesvědčily, že jí můžu věřit. Jsou ve své podstatě otevřené, odráží sílu charakteru, jaká se u ženy vidí jen zřídka, pokud vůbec.

Věděl jsem, že pokud po ní budu chtít, aby mě brala vážně, musím jí důvěřovat. Nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělal. Odcházel jsem z toho oběda s dobrým pocitem, který jsem neměl roky, to břemeno se zmenšilo. Moje budoucnost vypadá trochu jasněji. Je to zvláštní.

Ta restaurace je skoro prázdná. Sedíme v zadním boxu, daleko od zvědavých pohledů, které se na nás přilepily, když jsme vešli dovnitř. Při mé výšce je celkem těžké mě přehlédnout.

Žena sedící naproti mně, má mou stoprocentní pozornost. Snaží se znovu skrýt za ty ošklivé brýle. Myslím, že proto si vzpomenu na den, kdy jsme se setkali poprvé. Používá tyhle věci k odvedení pozornosti.

Její dětsky modré oči se pomalu zvednou od menu a prohlédnou si mě. V hrudi mi roste zvláštní pálivý pocit. Je to jako pálení žáhy, ale ještě jsem nejedl. Udělám si v duchu poznámku, že si někdy tento týden zajdu na lékařskou prohlídku.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se opravdu znepokojeně.

Roztomilá. Ona je roztomilá. „Co je to s těmi brýlemi, Clarku Kente? Jsou tak velké jako tvoje tvář.“

Tmavé obočí se zvedne. „Tohle jsou Morgenthal Frederics.“

„Morga co?“

„Designér – ne, že by tě to mělo zajímat.“

„Myslím, že mě musí zajímat tvoje vada zraku, která mému dítěti vyslouží ve škole přezdívku Čtyřoký Franky.“

Oddělí své plné rty, ačkoli dělá excelentní práci, aby se jí koutky rtů nezvedly v úsměvu, který vidím, že se chce prodrat ven.

Netrénovanému oku by to mohlo připadat jako zatřepotání jedné řasy. Já jsem si toho všimnul jen proto, že jsem skvěle vyladěným strojem, když přijde na čtení lidí. Musel jsem být, nebo skončit mrtvý pod zády obránců, kteří chtěli mou hlavu na špalku.

„Nemůžu se dočkat, až se převlečeš do kostýmu Super Girl.“

Vím, že bych si ji neměl znepřátelit, a stejně si nemůžu pomoct. Je to mimo mou kontrolu – chci říct, že tahle žena mě nutí ztrácet veškerou kontrolu. Netuším, proč.

Ona povzdechne, její modré oči sjedou zpátky k menu, a já za tím svým skryju další úšklebek.

„Můžeš přestat s tím dětinským šklebením, prosím.“

„Ano, madam.“ Prohlédnu si kuřecí jídla, snažím se rozhodnout, co si objednám, ale nemůžu se soustředit. Moje pozornost se nepřestává zaměřovat na ni. Ona tu věc studuje, jako by měla získat titul PhD z čínské kuchyně.

„A je to Wonder Woman.“ Nakrčí čelo, jako by můj komentář vážně vzala v úvahu. „Pokud bych se převlékla do kostýmu, byla by to Wonder Woman. Nejsem holka. Nebo máš zrakovou vadu ty?“

Sladký Ježíšku, tahle se mi líbí. Položím si lokty na stůl a nakloním se. „Dokaž to.“

Konečně vzhlédne, nakloní hlavu a ušklíbne se. „Vidím, že se tato konverzace nikam neubírá a já chci, aby šla.“

„Kam chceš, aby zašla?“

„K tématu, které bude relevantní pro rozhodnutí.“

„Jsem zdravý muž.“ Začnu vypočítávat základy na prstech. „Za dva měsíce mi bude třicet pět let. Jsem lev. Což mě pro tvou informace dělá skvělým v posteli a zábavným pro okolí.“ Tohle si vyslouží okamžité a přemrštěné protočení očí. „Nebral jsem drogy, ani si nezahrával s alkoholem. V rodině mé matky je cukrovka, její otec, a v rodině mého otce jsou srdeční problémy, praděda zemřel ve čtyřiceti. Vidím skvěle a krásně zpívám, ale jen ve sprše, takže pokud budeš trvat na tom, že mě chceš slyšet, musíš se tam ke mně připojit.“

Je zpátky u nevýrazného pohledu. Plných šedesát vteřin proběhne v tichu.

„Kdo na tom zapracoval? Vážně. Někdo na téhle cestě musel tomuhle chování dodat kuráž. Ráda bych věděla, který jedinec mého pohlaví spáchal tuhle do nebe volající hloupost, takže ji budu moct veřejně zostudit.“

Skousnu úsměv a podívám se na své menu. „Všechny, zlatíčko. Ony všechny to milují. Až na tebe, samozřejmě.“

„Což mě přivádí na další otázku. Pohlavní nemoci?“

Tahle je zvláštní, ale nemám co skrývat. „Čistý jako panna jeptiška.“ A jsem smrtelně vážný. Vždycky jsem se jistil. Nejčastěji proto, že jsem se vždycky bál, že zbouchnu nějakou rádoby budoucí manželku. To, že jsem se víc bál toho, než pohlavní nemoci, mluví za vše.

„O tom vysoce pochybuju, ale pojďme dál. Aktuální věci o rodičovství nechám na později. Pokud si tě vyberu.“

„Až – až si mě vybereš. Mysleme pozitivně.“

Ona se odmlčí, její tvář mi říká, že přijde něco náročného.

„Jsi si tím jistý? Právě jsi skončil s profi sportem. To musí být těžké. Jak víš, že to rok po tom, až se usadí prach, nebudeš cítit jinak? A máš s dětmi zkušenost? Jak můžu vědět, že je budeš mít rád?“

„Man Up.“

„Cože?“

„Jméno tábora pro ohrožené chlapce, který jsem založil. Probíhá každý srpen na farmě na severu státu. Rodina, která ji vlastní, zachraňuje zvířata a pěstuje ekologicky. Měsíc se kluci starají o zvířata, učí se dlouhodobě farmařit – někteří z těch kluků nikdy nejedli čerstvou zeleninu.“

To napětí, které se jí často objevuje na tváři, se uvolní. Trochu na mě změnila názor, obranné zdi trochu polevily. Vzdychnu úlevou.

„To je… opravdu skvělé.“

Pokrčím rameny a napiju se piva. Poplácání po zádech pro mě nic neznamená. Dělám to pro ty kluky, kvůli těm sračkám, které si většina z nich prožila. Několik týdnů prostoru, aby se zbavili zátěže jejich životů, není moc, ale je to lepší, než nic.

„Nadace Dana Wyldera prosperuje.“

„Můžeme vyškrtnout ty křupanské kraviny? Vím, že jsem promoval s vyznamenáním.“

„Ano, madam.“ Je mi nepříjemné mluvit o sobě. Tohle jsou opravdu blbosti. Ale to ona vědět nepotřebuje. Pravděpodobně by mi stejně nevěřila, kdybych jí to řekl.

„A co ty? Proč dítě bez manžela? Myslel jsem, že o tom sní každá malá holka?“

Její pohled sjede k papírovému ubrousku, který trhá na milion kousků. „Tahle malá holka ne.“ Má vztek. Můžu to říct z její ostré odpovědi. „Vždycky jsem chtěla děti. Měla jsem plán, že budu pracovat ještě několik dalších let, než to udělám, ale… víš, plány se mění.“

„Nějaký důvod?“

„Jo, protože čas je drahá komodita a nechci z něj už ani trochu promrhat.“

Cítím za tím hlubší význam, ale netlačím, ne, když konečně začala spouštět své ochranné zdi v mé blízkosti.

„A nikdy dřív jsi to udělat nechtěla? S někým, koho jsi milovala.“

Ona si mě prohlíží, než odpoví, dá si na čas, aby přišla na kloub mým záměrům, o tom není pochyb. „Ne. Nechtěla. Jediná osoba, se kterou jsem měla vztah, si mě chtěla vzít a já jsem nechtěla.“

Dojdou mi její slova. Je to jako zírat sám na sebe do zrcadla. Než dostanou mé myšlenky šanci rozjet se, řekne, „Co ty? Nikdo, koho jsi miloval a chtěl to s ním?“

„Nikdy jsem nebyl zamilovaný.“

Po tom na mě vrhne pohled, který říká, že mi nevěří. „No tak – žerty stranou.“

„Mluvím vážně.“

Tvář se jí změní od podezření k nevíře a pak k ostýchavému přijetí. „Nikdy jsi nebyl zamilovaný?“

„Ne.“

„Nikdy?“

„Ani jednou.“
„Je ti pětatřicet, a nikdy, ani na střední, jsi nebyl zamilovaný.“ Tohle už není otázka. Konečně ten fakt přijme.

Pokrčím rameny. „Asi jsem byl šťastlivec.“

Nastane ticho… které mi říká, že jsem se možná přehmátnul.

„A co rande?“ řekne s tvrdým pohledem, prakticky mě vyzývá, abych byl zlý.

„Jsem k mání, pokud jsi taky.“

Ona mrkne a mrkne znovu. Pak zúží oči. „Nechtěla bych vystavovat své dítě zástupu tvých obětí.“

Můj úsměv mi opadne z tváře. Co to tu kruci naznačuje? V rozporu s názorem veřejnosti ženy nepronásleduju. Nikdy jsem nemusel, když mě pronásledovaly ony.

„Nejsou to oběti, pokud o to prosí.“

Opře se a založí si ruce na hrudi. „Tohle tvému případu nepomáhá.“

„Můžu být upřímný?“ Nahnu se dopředu, naruším její prostor, jak jen to jde. Ne poprvé jsem vděčný za svou výšku.

„Samozřejmě.“

„Přivádíš mě k šílenství. Jsem jako na jehlách, kdykoli spolu mluvíme. Neříkám kraviny, omluv mě, neříkám takové věci, ale jak jsem v tvé blízkosti, je to jako… je to jako bych nebyl sám sebou. Reaguju bezmyšlenkovitě.“

Oba ztichneme. Je konec. Při pohledu na její tvář je po všem. Ve své mysli řvu. Nasraný na sebe. Nasraný na ni.

„Nechci kolem svého dítěte žádné cizí ženy. Tohle je hranice. A pokud – a je to velké pokud – se to rozhodnu udělat s tebou, tě při tom budu držet, nebo se uvidíme u soudu.“

Mrknu, zpracovávám to… zpracovávám. Nedala mi padáka. Sakra práce, pořád jsem ve hře. A taky jsme ušli dlouhou cestu, když mě slova „Uvidíme se u soudu“ nedonutila vyběhnout z té restaurace.

„Nebudu předstírat, že budu žít jako mnich, protože by to byla lež. Můžu ti ale slíbit, že budu držet své osobní záležitosti naprosto oddělené od svých záležitostí rodinných.“

A pak mě napadne, že možná bude taky s někým chodit. Vmísí se do toho ošklivá myšlenka. Nějaký cizí týpek ji vyzvedne a můj malý chlapeček po ní bude smutnit, jakmile vyjde ze dveří, ten obrázek je tak jasný, až mi poskočí žaludek. Tady přichází můj hlad.

„To samé platí pro tebe. Žádní divní týpci v blízkosti mého dítěte.“

Ona je překvapená, oči se jí rozšíří do nemožně velkých rozměrů.

„To bych nikdy neudělala.“ Dá si štíhlou ruku na srdce. „A randění pro mě není možnost, ne dlouhodobě.“

Můj hlad se vrací v plné síle.

„Jsem rád, že jsme si to vyjasnili. A teď – co tu mají dobrého. Umírám hlady.“