TATA - 2. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

Byt není zrovna v nejlepší čtvrti, ale ani v nejhorší. Jedná se o malou garsonku. Většině lidí se to může zdát malé, ale je tu čisto a mně to vyhovuje. Taky mám skvělé sousedy.

„Znám to tady,“ řekne Tag a prohlídne si budovu. „Znal jsem holku, která tady bydlela.“

Umím si představit, jak ji „znal“.

„Díky za svezení. Nemusel jsi to dělat, ale vážím si toho.“

Ruku má položenou na volantu, otočí se ke mně. „Nemůžu nechat takovou krásku jít domů samotnou.“

Vykulím na něj oči. „Zatím jsem to vždycky zvládla.“

Usměje se. „Nikdy předtím jsem neslyšel takhle říct ´zatím´. Chceš, abych tě doprovodil dovnitř?“

„Myslím, že to zvládnu,“ odpovím suše, což ho rozesměje.

„Podej mi svůj telefon.“

Podám mu telefon, něco do něj namačká. „Teď máš moje číslo. Zavolej mi, kdybys cokoliv potřebovala, jasný?“

Přikývnu. „Fajn. Ještě jednou díky.“

Vystoupím a zavřu dveře, dávám pozor, abych s nimi moc netřískla. Když vyjdu po schodech do prvního patra ke svému bytu, tak se otočím a vidím ho, jak tam čeká, než vejdu dovnitř. Odemknu dveře a pak se otočím a zamávám mu. Teprve potom odjede z parkoviště. Usměju se pro sebe a zamknu za sebou dveře.

*****

Druhý den jsem stihla autobus v osm hodin ráno a do Knox´s jsem dorazila v osm dvacet. Projdu kolem baru a sednu si na prázdnou lavici, abych počkala do devíti, než mi začne směna. Zakručí mi v žaludku, ale já to ignoruju. Nevím, kdy dostanu výplatu, počítám ale, že to bude minimálně týden trvat, než uvidím nějaké peníze. Musím šetřit to málo, co mám, abych měla na autobus. Včera jsem k večeři snědla toast a jablko, ke snídani jsem si vzala to samé. Měla jsem zásobu ovoce, ale ta už je pryč, takže dnešní večeře bude omezená. Na druhou stranu budu mít příští týden peníze na všechno, co potřebuju. Domácímu jsem nechala vzkaz, jestli můžu zaplatit později. Nejsem schopna zaplatit všechno, ale většinu ano. Doufala jsem, že bude mít to srdce mě tam ještě nechat. Zaplatila bych mu každý cent, kdybych toho byla schopná.

„Ty jsi Clara?“

Otočím se za mužským hlasem a okamžitě vstanu. „Jsem.“

Muž se usměje a podá mi ruku. „Já jsem Ryan.“

„Ráda tě poznávám, Ryane. Děkuji za tu práci,“ vybrebtnu na pohledného chlapa. Děkuji za práci? Dostala jsem ji vůbec?

Ryan se usměje. „Nemáš zač. Tag mi nedal jinou možnost. Tak pojď. Ukážu ti, jak to tady chodí.“

Následuju ho přes restauraci, kde je dvanáct stolů, které čekají na zákazníky.

„Už jsi někdy předtím dělala servírku?“ zeptá se a pozoruje mě.

„Ne,“ odpovím a olíznu si rty. „Naposledy jsem pracovala na recepci v hotelu. Ale učím se rychle. Nezklamu tě. Slibuji.“

Opravdu tuhle práci potřebuju. Je nutné mít praxi jako servírka? Tag mě ani nepožádal o životopis. Proto mě poslal domů? Zatraceně doufám, že ne.

Ryan se neznatelně zamračí. „To je v pořádku. Upřednostňuju sice praxi, ale není to nutnost. Všechno ti vysvětlím.“

Vysvětlí mi, co ode mě očekává. Všechno se zdá být snadné, takže jsem si jistá, že to zvládnu bez problémů.

„Dneska nebudeš sama,“ řekne s úsměvem. „Budou tady další dvě servírky, takže neměj strach. Nebudeš pod tlakem.“

Úžasný šéf.

„Myslím, že to zvládnu.“

„Odkud znáš Taga?“ zeptá se potom, co mi vysvětlí, jak používat pokladnu.

Odkud znám Taga? To je jednoduché – neznám.

„Tak trochu jsme do sebe narazili,“ odpovím. „Viděla jsem ho zatím jen dvakrát.“

Ryan vypadá zmateně, ale už nic neřekne. Restaurace se otevře a ostatní servírky začnou pracovat. Sally je blondýnka, která mi řekla, že je jí třicet a je svobodná matka. Pomáhá mi a odpovídá mi na dotazy, které mám. Lyla je starší žena, vypadá tak na čtyřicet a je to takový ten mateřský typ. Dává na mě pozor a sleduje, jak se mi daří. Skvělý šéf a báječný personál. Měla jsem štěstí, že jsem dostala tuhle práci.

„Měla jsi přestávku?“ zeptá se Ryan, když odnáším špinavé talíře a hrníčky do dřezu.

Zavrtím hlavou. „Ještě ne.“ Bylo dvanáct hodin. Byla jsem hladová a pracovat tam, kde voní skvělé jídlo, moc nepomáhá.

„Máš půl hodiny. A vezmi si něco k jídlu. Personál má každý den jídlo zdarma. Jsou tam sendviče, wrapy, muffiny, ovoce a další.“

Zakručí mi v žaludku a Ryan se pobaveně usměje. „Někdo má hlad.“

Byla jsem vyhladovělá.

Oběd zdarma? Každý den? Musím Taga políbit.

„Děkuji,“ tiše odpovím. Nemůže vědět, jak moc to pro mě znamená. Musel něco zahlédnout z toho, jak se cítím, protože jeho výraz zjemní.

„Za nic. Všichni zaměstnanci dostávají oběd. Teď jdi a najez se a na chvíli si odpočiň. A vezmi si něco k pití.“

Vděčně se usměju a zamířím do kuchyně, kde jsou nachystané sendviče a jeden si vyberu – kuřecí se salátem. Vezmu si taky kolu a muffin.

Nejlepší. Práce. Na světě.

*****

„Děkuju ti,“ řeknu tiše Tagovi, když mě po směně veze domů.

„Nemáš zač,“ odpoví a koutkem oka se na mě podívá. „Měla jsi to teď těžké?“

Povzdechnu si, otočím hlavu a podívám se z okna. „Jen se mi lepila smůla na paty, nic víc.“

„Hmmm. A kdy ses naposledy pobavila?“

Nakloním hlavu na stranu a snažím se vzpomenout.

Tag se zasměje. „Jestli musíš tak dlouho přemýšlet, tak to je špatné. Mám nápad.“ Otočí auto a vyrazí na opačnou stranu, než bydlím.

„Kam jedeme?“ zeptám se podezíravě.

Usměje se a ukáže bílé zuby. „Překvapení.“

„Nemám ráda překvapení.“

Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem zažila nějaké dobré překvapení. V poslední době to byly jen špatné překvapení. Vážně, hodně špatné.

„Jsi posedlá kontrolou?“ zeptá se a usmívá se pro sebe. Proč? Nemám tušení.

„To si nemyslím.“

Když uvidím, že se blížíme k lunaparku, naplní mě vzrušení. Otočím se k Tagovi a řeknu, „Prosím, řekni mi, že tam jedeme!“

Zasměje se mému nadšení. „Jedeme. Myslel jsem si, že se potřebuješ trochu pobavit.“

„To zní skvěle,“ odpovím toužebně, dokud si neuvědomím, že nemám peníze. To bude trapné.

„Nevěděla jsem, že někam pojedeme,“ řeknu a hraju si s lemem košile. „Nevzala jsem si peníze.“

Tag mě probodne očima. „Jestli sis jen na vteřinu myslela, že nechám ženu, aby něco platila, tak to mě moc dobře neznáš.“

„Ale-“

„Pozval jsem tě. Nikdy jsem nečekal, že bys platila a urazil bych se, kdybys chtěla. Nedělej si starosti. Práce, peníze… cokoliv. Právě teď se jdeme pobavit.“

„Nemyslím-“

„Claro.“

„Tagu-“

„Podívej. Jsme tady,“ řekne a zaklepe prsty o volant. „Myslím, že se nejdříve projedeme, pak zajdeme na jídlo.“

„To zní skvěle,“ zamumlám a sleduju atrakce, když parkuje.

„Co si myslíš o strašidelném zámku?“

Podívám se na jeho profil. „Čím děsivější, tím lepší.“

„Holka mého gusta.“

Vystoupíme z auta a jdeme vedle sebe ke vchodu. Tag zaplatí vstupenky, díky tomu se necítím moc dobře, ale mlčím, když nás vede k horské dráze.

Byla obrovská.

„Co ty na to?“ zeptá se vyzývavě.

Vyvalím na něj oči. „Och prosím tě. Tahle je pro děti.“

Jsem si jistá, že jeho dusivý smích byl slyšet v celém lunaparku. „Kurva, jsi roztomilá, víš to? Jdeme se přesvědčit, jestli jsi tak drsná, jak si myslíš.“

Stojíme v krátké frontě, než chytneme sedadla přímo vpředu.

„Vždycky mě můžeš chytnout za ruku, když budeš mít strach,“ řekne, když se připoutáme.

„Jak milé od tebe,“ suše odpovím.

Když se na mě podívá. Jeho pohled klesne k mým rtům, zastaví se mi dech. „Jsi svobodná?“

Přikývnu. „A ty?“

„Jsem vždycky svobodný,“ odpoví s mrknutím.

Nechci přemýšlet nad jeho komentářem.

Naštěstí pro mě jízda začne, a všechno ostatní je zapomenuté.