LB - 1. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

O dva roky později…

Carter

Poslední dva roky jsem strávil se svou spřízněnou duší a mými kluky… svou rodinou… slovy to nejde vyjádřit. Indiana je nejúžasnější manželka a matka, jakou si jen může muž přát. Je to můj nejlepší přítel, můj svět, mé absolutní všechno.

Pak jsou tu moji dva synové, Jaxson a Levi. Jsou bezesporu nejvíce zázračným darem. Být otcem je zasraně neuvěřitelný. Miluji své kluky… svou rodinu, tak moc.

Můj život je dokonalý. Jsem ve stavu úplné blaženosti. Abych byl upřímný, cítil jsem se příliš dobře, než aby to byla pravda.

Jistě, že jsme měli na začátku víc než náš spravedlivý podíl sraček, a pokud by někdo zasloužil přestávku, byli jsme to my.

Zdá se, že ani tato myšlenka nezastavila předtuchy, které hluboko ve mně pěnily.

Za rohem se rýsuje zármutek, cítím to. Bojím se o svou manželku. Myslím, že je to přirozené vzhledem k tomu, že jsme prošli nádorem. I když se všechny její testy i nadále vracely negativní, je to něco, co bude vždycky v zadní části mé mysli.

Byly to děsivé časy.

Pak se před šesti týdny něco stalo. Všechny ty vnitřní obavy, s nimiž jsem v posledních měsících bojoval, vyplavaly na povrch. Moje nejhorší noční můra.

Měl jsem s Indianou pravdu, ale nemělo to nic společného s její rakovinou. V našich rukách jsme měli úplně jiný boj.

Přivedl mě na moje zasraná kolena…

***

Čtyři týdny předtím, než měla Indy termín porodu naší dcery Eve, je den, na který nikdy nezapomenu. Pojmenovali jsme ji po mé babičce, Evelyn. Stejně jako ostatní dvě těhotenství, všechno bylo skvělé, až najednou nebylo.

V okamžiku, kdy Indiana přišla do mého obchodu uprostřed dne, aby mi řekla, že cítí, že s dítětem není něco v pořádku, zpanikařil jsem.

„Něco se děje, ale nejsem si jistá co,“ to byla její přesná slova. V srdci jsem věděl, že má pravdu – to byly ty zatracené pocity, které jsem měl. Už jsem byl na hraně, takže jsem neváhal a dostal ji do nemocnice.

Naštěstí chlapci byli s našimi rodiči. Na konci roku se přestěhovali do Newcastlu. Snažili jsme se do Sydney dostat na návštěvy co možná nejvíce, ale pro ně nebyli příležitostné výlety dostatečné.

Připadalo jim, že jim chybí vidět, jak Jaxson a Levi vyrůstají, a všechny jejich milníky, takže se rozhodli a přestěhovali se sem. Moje babička se k nim připojila o několik měsíců později. Prodala svůj byt a přistěhovala se s rodiči.

Teď se starají o chlapce během dne, zatímco jsme s Indy v práci. Je to výhra pro všechny, myslím.

Po příjezdu do nemocnice zdravotní sestra okamžitě zapojila Indii k monitorům. Tehdy jsme byli informováni, že dítě je v nebezpečí.

Nemůžu ani vyjádřit, co se mnou tahle slova udělala. Skoro mě poslali přes okraj. Tak nějak jsem věděl, že to, co přijde, bude mnohem horší. Bylo to něco, o čem vím, že se mě bude držet po zbytek mých dnů.

Nejsem si jistý, jestli někdy úplně překonám zoufalství a naprostou bezmocnost, kterou jsem cítil v následujících hodinách.

Doktor okamžitě provedl ultrazvuk a zjistil, že Eve má kolem krku omotanou pupeční šňůru.

Musí se provést císařský řez.

Narození obou našich chlapců bylo tak bezproblémové – na tohle jsem nebyl žádným způsobem připravený.

S hrůzou jsem sledoval, jak byla moje žena převezena na operační sál a můj idylický svět, ten, který jsem žil a současně ho miloval a obával, se mi začal rozpadat.

„Všechno bude v pořádku, zlato,“ zašeptal jsem jí do rtů. Nejsem si jistý, jestli se snažím přesvědčit ji, nebo sebe.

„Miluju tě… Miluju vás obě,“ můj hlas byl nakřáplý, když jsem mluvil. Bez ohledu na to, jak jsem se uvnitř cítil, musel jsem se snažit, držet se pro Indii pohromadě.

Ruka se mi instinktivně přemístila na její břicho, když jsem odříkával tichou modlitbu za Eve… a za mou ženu. Po celou dobu jsem myslel na to, že tohle se zasraně neděje.

Pohled zoufalství v Indiiných očích, když ji odváželi, mě bude pronásledovat navždy. Po-zasranou-věčnost. Životy obou byly v ohrožení. Devastace a strach, které jsem cítil pro moje dívky, mě sžíraly.

Sestra mě zavedla do místnosti, kde jsem si mohl jen sednout a čekat na můj osud.

V žádném zatraceném případě nemůžu sedět.

Jen spousta kroků. Byl jsem otupělý. Byl jsem zdevastovaný. Byl jsem na pokraji šílenství. V životě nikdy jsem se necítil tak bezmocně.

Nejsem si jistý, jak dlouho jsem tam byl sám, ale nakonec se objevil Ross. Nemůžu slovy vyjádřit, jak se mi ulevilo, když jsem ho viděl.

Moje maminka zůstala doma s kluky. I když jsem chtěl, aby byli se mnou, tohle pro ně právě teď není místo, kde by měli být.

„Tati,“ zamumlal jsem, když prošel dveřmi. Potřeboval jsem ho. Nemohl jsem se s tím vypořádat sám. Ne, když přišlo na něco tak vážného jako je – moje žena… mé dítě.

Když mě stáhl do náruče, přitiskl jsem se k němu, jako by na tom závisel můj život. Potřeboval jsem od něj načerpat síly, protože pravda byla, že jsem zasraně v prdeli. Možnost ztráty jedné z nich byla nemyslitelná.

„Jakékoli zprávy?“ Zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou v záporné odpovědi. Dát, byť i jen dvě slova dohromady, bylo v tom okamžiku nemožné.

Nejsem si jistý, jak dlouho jsme zůstali v té místnosti, ale zdálo se to jako zatracená věčnost. Nakonec jsme byli vysvobozeni z našeho utrpení, když za námi konečně přišel lékař.

Čistá úleva, kterou jsem pocítil, když mi bylo řečeno, že Indii i Eve přežili, a že se jim za daných okolností vede dobře, bylo nepopsatelné.

 Děkuju-zasraný-Kriste.

Bohužel jsme ještě nebyli mimo nebezpečí. Eve se narodila o čtyři týdny dříve. Okamžitě byla přijata na novorozeneckou jednotku. Zdravotní sestra, mě nejprve zavedla za Indi. Byla pochopitelně rozrušená. Stále se zotavovala po nouzovém císařském řezu. Indi mě donutila, abych od ní odešel za naší dcerou. Nenáviděla, že je sama. Abych byl upřímný, já taky.

Nelíbila se mi myšlenka, že Indi zůstane sama, a tak jsem byl vděčný, že Ross zůstal u své dcery, když mě vzali za tou mojí. Indiana byla stejně znepokojená a rozrušená kvůli naší malé holčičce, tak jako já.

V průběhu let se mezi námi nic nezměnilo. Pořád jsem toužil poskytnout jí útěchu (pocit bezpečí), stejně jako ona mě. Společně jsme byli nezastavitelní. Bude vždy moje síla… moje skála… můj vzduch.

Přiznám se, když jsem viděl, jak malá Eve je, zlomilo mě to. Byla krásná, ale nevypadala vůbec, jako zdraví baculatí chlapci, kteří se Indii narodili předtím. I přesto jsem k ní pocítil okamžitou lásku. Ne-li víc, kvůli nesnázím, kterým nyní čelila. Vypadala tak křehce. To mi rvalo srdce. Když jsem ji takhle uviděl, z nějakého důvodu to ve mně vznítilo silné ochranářství.

 V tu chvíli jsem věděl, že jsem vyřízený člověk. Stejně jako její matce, jí nikdy nic nedokážu odepřít.

Nikdy se mé malé princezně nestane, abych na ni nedohlížel. Tím si můžete být jistí.

Vklouzl jsem rukou do otvoru inkubátoru, jemně položil prst na dlaň její drobné ručičky. Potřeboval jsem s ní nějaký kontakt. Cokoliv. Potřeboval jsem, aby věděla, že není sama. Když se její malé prstíky sevřely kolem mého, zamlžily se mi oči, zatímco v srdci mi vzrostla láska a obdiv. Je to bojovnice jako její maminka. Bude v pořádku. Prostě musí být.

„Táta je tady, holčičko. Všechno bude v pořádku,“ zašeptal jsem v uklidňujícím tónu hlasu.

„Nedovolím, aby se ti něco stalo, slibuji.“