Inc - kapitola 25 - 28

Překlad: Tsukiko Haruka
Kor.: Evudar

Ahoj, následující kapitoly jsem chtěla poslat pohromadě, abych vás nenapínala, proto to trvalo déle.

25. kapitola

Kadence

Zvonek ve škole zazvoní a dá mi vědět, že mám ten dlouhý týden skoro za sebou. Děcka se hromadí venku, nadšená, že je čeká víkend, zatímco já se ho tiše děsím.

Už jsou to čtyři noci, co Nix vzal Z na chatu jeho táty, která je odsud dvě hodiny cesty. Nix se potřeboval ujistit, že Z zvládá ty změny. Chápu jeho rozhodnutí. Otec je jediná rodina, co Nixovi zbyla a on Z potřebuje obklopit lidmi, kterým důvěřuje. Jen bych tam chtěla být s nimi.

Popadnu tašku a vypracované listy s úlohami, které potřebuju během víkendu oznámkovat, zavřu třídu a vydám se k autu. Zamávám Brooksovi, který sedí na své motorce o dvě řady dál. Nix nade mnou stále nezmírnil dozor, zvlášť když je teď pryč. Brooks mi zamává zpátky a já nastoupím do auta. Upřímně nevím, jak jsem na tohle mohla být každý víkend zvyklá, než jsem potkala Nixe. Když si zvyknete, že je neustále někdo kolem vás, zapomenete, jak osamělí jste byli předtím.

V ruce mi zazvoní telefon a já nedokážu zastavit vzrušení z toho, že by to mohl být Nix. Vážně, Kadence?

„Ahoj,“ Odpovím, aniž bych se podívala na obrazovku.

„Čau, holčičko,“ v telefonu se ozve hlas mého otce. I když jsem chtěla mluvit s Nixem, táta také patří mezi mé oblíbence, takže nejsem zklamaná dlouho.

„Čau, tati,“ usměju se do telefonu.

„Žádný čau, tati. Kde jsi zatraceně byla? Už čtyři týdny ses za náma nebyla podívat, děvče.“ Zní ustaraně, ale nemám šanci odpověď, protože mu máma ukradne telefon.

„Ignoruj ho, zlato. Je jen naštvaný, že jsi mu nepřinesla žádný ze svých famózních jablečných koláčů,“ v telefonu zazní jemný hlas mé mámy.

„Ahoj, mami.“ Usměju se, jakmile uslyším, jak ho plácne, když zakřičí, že chce koláč.

„Jak se máš?“ Zeptá se. Můžu slyšet, že má o mě menší obavy.

„Dobře, mami. Někoho jsem potkala,“ přiznám na rovinu. Neměla jsem žádný důvod to tajit, navíc bych nenáviděla, kdyby se o mě báli. Když jsem si procházela obdobím se Zanem, každého jsem od sebe odehnala, včetně rodičů. Nenávidím, čím si kvůli mně museli projít.

„To už vím,“ zašeptá. Přesto v jejím hlase slyším, že je za mě šťastná.

„Mrzí mě, že jsem se za vámi nebyla podívat.“

„Kadence, ve tvém věku bych sama nechtěla navštívit rodiče, kdyby na mě čekal tvůj otec.“ Zahihňá se a já se usměju. Není jako ostatní mámy. Jelikož jsem jedináček, byla spíš jako moje nejlepší kamarádka. Máme spolu skvělý vztah a není tu nic, s čím bych se jí nemohla svěřit.

„Jmenuje se Nix. Je otravnej, panovačnej, a leze mi na nervy, ale myslím, že by mohl být ten pravej,“ připustím tiše, vím, že je ten pravý.

„To zní jako tvůj otec.“ Obě se zasmějeme.

„Přivedu ho za pár týdnů. Myslíš si, že dokážeš krotit taťku medvěda?“ Přikrčím se nad představou jejich prvního setkání. Budu muset být u toho?

„Budu ho držet zkrátka, jen možná přiveď pomoc. Třeba Holly,“ rozesměje se. Táta a Holly je ten nejvtipnější páreček. Hollyina bláznivá povaha v kombinaci s mým panovačným otcem tvoří něco zuřivě nesourodého. Vím, že se mají rádi, ale pokud vyhledáváte konfrontace se sarkastickými poznámkami, dejte tyhle dva do jedné místnosti.

„To zní dobře. Budu muset, mami. Mám s Holly filmový rande. Zavolám příští týden.“

„Dobře, holčičko. Miluju tě.“

„Já tebe taky. Vyřiď tátovi, že ho miluju,“ řeknu, než zavěsím.

No, do prdele. Nemyslela jsem si, že jsem připravená připustit, že je Nix ten pravý, zvlášť rodičům. Ale zdá se, že už je to tak.

***

„Holly, hni tím zadkem, nebo přijdeme pozdě,“ zavolám, když vyjdu z pokoje.

„Zklidni,“ zařve na mě zpátky. Netuším, co to s ní v poslední době je. Možná jsem se příliš soustředila na vlastní problémy, až jsem prošvihla, co to způsobilo, ale něco se s ní děje. Jen nemám ponětí co. Vyjde ven v teplácích a neforemné mikině, rozcuchané blond vlasy má vyčesané nahoru. Po dobu, co Holly znám, ani jednou nevyšla ven takhle neupravená.

„Je ti dobře, Holly?“ Zadržím smích, když si prohlédnu jí zvolený outfit. „Necítíš se ve svý kůži?“ Trochu na ni zatlačím.

„Je mi fajn, Kadence,“ odsekne zpátky. Zvednu obočí a podívám se jí do očí. No to mě podrž.

„Dobře, tak teda pojďme,“ řeknu, mezitímco ji míjím a popadnu svůj kabát. Pokud zrovna nechce mluvit, nebudu ji nutit.

„Kadence?“ Tiše na mě zavolá.

„Jo?“ Řeknu a otočím se. Při pohledu na ni, vím, že skrývá něco, co ji trápí. Nevím, proč se nechce svěřit. Vždycky si všechno říkáme.

„Omlouvám se. Já jen teď nemůžu, dobře?“ Vysvětlí tiše. V očích jí vidím smutek, který jsem u ní ještě nikdy neviděla.

„To je v pohodě. Budu tady pro tebe, až mě budeš potřebovat. Jen mě od sebe neodháněj.“

Netuším, jak jí pomoci, když se mi nechce svěřit, ale vím, že jsem strávila tři roky v temnotě odháněním lidí a ona mě celou tu dobu následovala na každém kroku. Jestli je to to, co musím udělat, tak to udělám.

V očích jí zazáří neprolité slzy. Pomalu přikývne. Mám o ni starost, ale vím, že naléháním se s ní nikam nedostanu.

„Dobře, tak pojďme.“

Než odejdeme, vezmu klíče. Stres a obavy z toho, co se s ní děje, plně naložené na mých bedrech.

***

„Bože, věříš tomu konci?“ Řeknu Holly, když vycházíme z promítací místnosti. Občas mi zkrátka film nestačí, potřebuju knihu se všemi detaily.

„Vím. Naprostá blbost.“ Usměje se na mě a ukáže mi tím záblesk svého starého, bláznivého a šťastného já.

„Kde je Brooks?“ Zeptám se a podívám se na místo, kde seděl, než jsme šly dovnitř.

„Nevím, ale musím si odskočit,“ řekne a nechá mě tam. Něco tu nehraje. Brooks a všichni ostatní to ‚hlídání‘ berou opravdu vážně. To že tu Brooks není, mi nažene strach. Lidé kolem mě procházejí ven, mezitímco se mu snažím dovolat.

„Jsi připravená jít?“ zeptá se Holly, když vyjde z toalet.

„Zkusila jsem zavolat Brooksovi, ale nevzal mi to,“ povím jí, jak začínám vyšilovat.

„Možná má něco naléhavého,“ řekne lhostejně. „Podíváme se, jestli není někde venku,“ poví, jak nás tlačí ven. Většina lidí odešla, takže je parkoviště skoro prázdné. Na rohu si všimnu Brooksovy motorky, která stojí bez dozoru vedle mého auta. Co to zatraceně?

„Ahoj, Kadence.“ Překvapí mě Zaneův hlas. Najdu ho opřeného o nedalekou budovu. Podívám se po Brooksovi, ale nikde tu není.

„Holly.“ Otočí se k ní s malým úsměvem na tváři. Hollyin stisk na mé paži se utěsní, všimnu si, že vytáhla telefon.

„Co chceš, Zane?“ Zeptám se, abych strhla pozornost zpátky na sebe.

Zaneova ruka vystřelí tak rychle, až si myslím, že se mě chystá uhodit. Zvednu ruce, abych si chránila obličej, ale on mě chytne za krk. Drží mě tak pevně, až skoro nedokážu vnímat Hollyin křik. Na vteřinku si všimnu, že bojuje s nějakým dalším mužem.

„Drž kurva hubu, Holly,“ zařve na ni, „nebo ji zabiju.“ Její výkřiky se ihned utiší.

Zane se usměje a podívá se zpátky na mě. Pořád mě pevně svírá, až mi z toho před očima tančí černé tečky. Z nedostatku kyslíku mi buší srdce a plíce pracují usilovněji, jak se zoufale snaží nasát vzduch, který mi uniká. Škrábu ho do rukou, abych uvolnila jeho smrtící úchop. Vykopnu nohy a bojuju vším, co mám.

„Musíš se mnou přestat bojovat, Kadence, nebo střelím Holly.“ Zle se směje, mezitímco mě táhne za budovu. Ta černota začne mizet, jak uvolní stisk. Nevím, jestli hodlá splnit svoje hrozby, ale něco uvnitř mě křičí, abych nepřestávala bojovat a nevzdávala se. Příliv adrenalinu mi dodá sílu. Proč se mě ten kretén pokouší zabít? Co jsem mu kdy udělala?

Zaryju mu nehty do ruky a použiju veškerou sílu, abych ji dala pryč. Pohybem nohy vzad naberu hybnou sílu a uštědřím mu pěkně rychlou a tvrdou ránu mezi nohy. Ten kontakt je brutální, jelikož ho zastihnu nepřipraveného. Jeho stisk se natolik uvolní, že mohu do bolavého krku nasát velký doušek vzduchu. Škubnu sebou doleva, okolí se mi rozmazává, jak se mu snažím vykroutit a odejít z jeho dosahu.

Je příliš rychlý, popadne mě tvrdě za vlasy. Ucítím ostré bodnutí, jak mě za ně zatáhne, z té bolesti mi brní kůže. Podpatkem ho znovu kopnu do rozkroku a zároveň ho udeřím loktem do nosu. Nevím, kde se ve mně ty pohyby berou, ale myšlenka, že umřu rukou tohoto muže, nahradí strach vše stravujícím vztekem. Vybuchne ve mně, až nevím, čí jsem. Vztek jako tento nevznikne jen tak z ničeho nic. Vychází z hluboké nenávisti k člověku, který se vám pokusil všechno vzít. Otočím se a prsty mu vpletu do tmavých vlasů. Chytím je a trhnu vší silou. Už mi toho vzal dost a teď tu přede mnou stojí, aby si vzal ještě víc.

To si nemyslím, kreténe.

„Ty děvko,“ vyprskne a začne se bránit rukama před obličejem, aby získal navrch. Hollyino kňučení se ozývá nocí, ale nedokážu se otočit dost rychle, abych zjistila, jestli je v pořádku.

„Zabiju tě, jako jsem to měl udělat už před třemi lety,“ vyplivne Zane s tváří zkroucenou vztekem.

Tělo mi zaplaví příval horké krve, která mě zuřivě pálí v žilách. Pustím mu vlasy, přiblížím se mu k oku a vší silou, co dokážu vyvinout, se ho snažím zamáčknout palcem. Bolestivá síla mě odmrští dozadu, když mě kopne kolenem do břicha. Tou silou se mi sevře bránice, tlakem se mi podlomí kolena a přijdou do kontaktu s hrubým povrchem asfaltu. Kopanec do mého boku a hlasité křupnutí mě donutí zalapat po dechu, s každým nádechem se chci vzdát.

„Myslíš si, že mě dokážeš přemoct, Kadence?“

Pomocí vlasů mě vytáhne na odřená kolena; vzedme se ve mně žluč, protože je ta bolest na mě příliš. Ušklíbne se, jak tak stojí přede mnou. „Kurva, jsi patetická,“ zasměje se, když mi hřbetem ruky uštědří bekhendový úder do hlavy. Zadržím výkřik, jak mi rána natrhne pusu. Chuťové pohárky mi zaplavuje kovová pachuť krve, mezitímco se ke mně přibližuje. Nozdry mi naplní zatuchlý zápach z cigaret a před očima mi začnou tančit známé, černé hvězdičky. Držím se při vědomí a bojuju s černotou, protože nejsem připravená se vzdát.

„Jebat tě, Zane,“ donutím se říct přes intenzivní bolest v boku a hrudníku, hlas mám skřípavý z toho, jak mi svíral krk. Jenže on z pasu kalhot vytáhne zbraň.

„S potěšením,“ dobírá si mě, než mě zbraní udeří do hlavy.

Všechno zčerná.

***

Vzbudila jsem se za zvuku Hollyiných tichých výkřiků. Je tma, ale skrz malé okno prosvítá měsíc.

„Holly?“ Zaskřehotám, vůbec nezním jako já.

„Kadence, díky bohu, jsi vzhůru,“ vykřikne hlasitěji. Snažím se zvednout z betonové podlahy a posadit se, ale jsem na to příliš zraněná. Tvář mi třeští, i když to není tak zlé jako bolest v krku, ruce i kolena mě štípají, ale vůbec nejhůř je na tom můj hrudní koš.

„Mám něco s hrudníkem,“ zaskřehotám ta slova a snažím se uklidnit svůj nepravidelný dech.

„To bude dobrý, Kadence. Sy je na cestě.“

„Kde to jsme?“ Snažím se zaostřit, ale vidím jen stíny z toho, jak mi třeští hlava.

„Nevím, ale Sy nás najde.“ Zní tak jistě, že se jí neodvážím odporovat svými pochybnostmi.

„Jsi zraněná?“ Do prdele, poslední věc, co chci, je, aby kvůli mně Holly byla zraněná.

„Nic mi není. Jsem svázaná, ale nejdřív jsem mu slušně naložila.“ Hrdost v jejím hlase ze mě přesto všechno vyloudí úsměv.

„Jak dlouho tu jsme?“

„Tady hodinu, ale do dodávky nás odvlekli už před dvěma,“ poví mi. Dvě hodiny. Ach, bože, není šance, že by nás někdo našel.

Dveře na vzdálené stěně se otevřou. Zatajím dech v očekávání, nevím čeho, ale nemůže to být nic dobrého. Celá místnost se najednou koupe ve světle, které mě na moment oslepí, mezitímco Zane nakráčí dovnitř

„No, dobře, jsi vzhůru.“ Přijde ke mně. Já se rozhlédnu po okolí, musíme být v kůlně.

„Co kurva, chceš, Zane?“ Zeptám se, při každém slově sípám bolestí. I když má navrch, nevzdám se bez boje.

Zaneovy hrubé prsty mě popadnout za bradu a donutí mě, abych se na něj podívala. „Ach, Kadence, vidíš, co se stane, když se vídáš se spodinou? Začneš mluvit jako spodina.“ Zakroutí hlavou jako otec zklamaný vlastní dcerou.

Vykroutím se mu, ale ten pohyb mi do levé půlky těla vyšle nesnesitelnou bolest. Natáhne se pro moje rozpuštěné vlasy a zvedne mě jedním silným trhnutím. Vykřiknu při tom bodnutí bolesti na hlavě následované vystřelující bolestí v hrudníku, když se snažím s obtížemi popadnout dech. Zase ucítím žluč, ale zatlačím ji zpátky a donutím se to nevzdávat. Jak mi může tak ubližovat? Myslíte si, že někoho znáte, že ho milujete… Po tři roky jsem s tímhle mužem sdílela postel, svoje sny, tělo i život, ale vůbec jsem ho neznala.

„Chci, aby se nám tvůj přítel klidil z cesty, kotě.“

„Neříkej mi tak.“

„Proč? Milovala jsi to. Milovala jsi, když jsem tě tvrdě šoustal. Možná bychom si mohli střihnout další číslo, jako za starých dobrých časů.“

Zakňučím nad tou myšlenkou, protože vím, že mě asi zneužije, ale to radši umřu, než ho mít v sobě.

„Neopovažuj se jí kurva dotknout, kreténe,“ vykřikne Holly.

„Neměj strach, Holly. Můžeš se dívat, než přijde řada na tebe.“

„Ne,“ prosím ho. „Můžeš mít mě, ale jí se, prosím, nedotýkej,“ nabídnu se mu. Nesnesla bych, kdyby se jí dotknul. Kurva, takhle situace je čím dál horší. Netuším, jak se z toho vyhrabeme.

„Nebuď tak znechucená, Kadence. Ujistím se, že se ti to bude líbit.“

„Ty jsi kokot, kreténe,“ řeknu, jak se snažím nepanikařit. Vím, že bych ho neměla provokovat, ale žene mě odpor, takže nedokážu držet jazyk za zuby. Nedovolím mu, aby mě zlomil.

„Máš pravdu, kotě,“ souhlasí a jeho zamračení nahradí úsměv. Podívá se na místo, kde sedí Holly opřená o zeď. Ten chlápek, se kterým předtím bojovala, stojí u ní a míří jí zbraní na hlavu.

„Zane, Holly s tím nemá nic společnýho.“ Snažím se neznít vystrašeně, ale jakmile se na mě podívá, myslím si, že jsem nejspíš selhala.

„Ach, já vím.“ Usměje se svým zlým úsměvem. „Jde o tebe a o toho kreténa, co ses s ním vídala. Musí zmizet, a neexistuje lepší způsob jak ho přinutit poslouchat.“

„Tím nic nezměníš, Zane. Pořád s tebou bude bojovat na každém kroku,“ snažím se, aby si to uvědomil. „Když mě zraníš nebo mi ublížíš, nezastaví ho to.“

„A v tom se mýlíš. Narafičil jsem to, aby to vypadalo, jakože to udělali členové Mayhems a teď můžu jen v klidu sedět a sledovat tu zkurvenou show.“ Zasměje se, jakoby naprosto přišel o rozum.

„Jsi blázen,“ povím mu i s vědomím, že si tím nijak nepomůžu; ten chlap zešílel.

„Povím ti, co je bláznivý. Gunner nemůže dostat svoje zkurvený zboží do tohohle zasranýho města, protože tvůj zkurvenej přítel udržuje nějakej druh příměří. Srát na to. Srát na příměří. Roky jsme si na něj nedokázali došlápnout, ale mince se obrátila, když jsi mu, ty hloupá náno, začala kouřit ocas,“ vysměje se mi. „Pověz mi, Kadence. Líbí se ti, jak tě šoustá?“

Neodpovím mu, protože se bojím jeho reakce.

„ODPOVĚZ MI, TY KURVO!“ Zařve, když mě znovu uhodí zbraní do obličeje. Černé hvězdičky jsou zpět a já se je zoufale snažím zahnat. Nemůžu znova odpadnout a nechat v tom Holly samotnou.

„Ano, Zane,“ odpovím, mezitímco mu hledím přímo do očí. Přikývne a otočí se směrem k Holly. Z toho hlasitého výstřelu mi začne zvonit v uších, pohled mi ustrne na Hollyině postavě, z průstřelu v žaludku jí prosakuje krev a omámeně na mě zírá nazpět.

„Holly!“ Vykřiknu a snažím se vstát. Bože, Holly. Snažím se k ní přiblížit, vymanit se. Ó bože, ne, ne, ne.

„Dost, Kadence, nebo dostane další přímo do hlavy.“ Zane mě srazí zpátky na kolena.

Svádím vnitřní bitvu, abych nepokračovala v boji, ale Zane mě příliš bolestivě svírá za vlasy.

„Nenávidím tě,“ vyplivnu, z očí mi začnou padat slzy, jelikož je Holly ke mně tak blízko a přesto se k ní nemůžu dostat. On ji střelil. Co bude se mnou?

„Ach, Kadence, já tebe taky. Nedošlo ti to? To proto jsem tě nechal uhořet,“ přizná s úsměvem. Začnu brečet ještě víc, když uslyším, jak Holly lapá po dechu.

„Proto se nemůžu dočkat, až tuhle volovinu ukončím jednou pro vždy.“ Nevidím pohyb Zaneovy ruky, dokud mi přímo do obličeje nezírá malá, černá hlaveň. Letmo uvidím obrys jeho prstu, jak se jemně dotýká spouště. Ta temnota toho malého černého otvoru mě přinutí uhnout pohledem. Chci s ním bojovat a vyrazit mu zbraň, abych mohla jít za Holly.

„Ani na to nemysli, Kadence,“ varuje mě, jakoby mi dokázal číst myšlenky.

Všechno kolem mě zmizí; moje postřelená kamarádka, bolest v hrudníku. Na moment se všechno zastaví. Zaboha nedokážu mrknout, i když mě píchá v očích, zasekla jsem se, fascinovaná temným útvarem, který na mě civí.

Vzpomínky na mámu a tátu mi problesknou před očima jako starý film. Vidím Holly při našem prvním dni na vysoké; den, kdy mě Zane na koleni požádal o ruku; požár, který mi změnil život. Přehraje se mi každý významný moment, pak rychle vyblednou za zvuku Nixova hlasu. Drsným hlasem, mi přikazuje, abych si vlezla na jeho zatracenou motorku. Spatřím Z-ův úsměv, když sleduje, jak se s jeho otcem držíme za ruce.

Ten malý černý otvor se pohne dopředu, chlad kovu se setká s mým čelem. Zavřu oči a přeju si je znovu vidět, v podvědomí vím, že jsou to lidé, které chci vidět jako poslední. Neslyším Zaneova slova. Splývají mi. Zaměřím se jen na pocit z Nixova doteku, na chuť jeho rtů.

Umřu a už nikdy ho neuvidím.

Náhle se mi vrátí dech, vnutí vzduch do mých plic. Bolest, která ho doprovází, mě vytrhne z oparu. Hrůzostrašný řev následovaný hlasitým bouchnutí mě odvrátí pryč. Zatlačí do mě neuvěřitelná síla a něco těžkého na mě spadne. Než moje záda narazí na tvrdou zem, vezme si mě temnota.

26. kapitola

Nix

„Řekni mi, že ho kurva, máte,“ zařvu do telefonu. Hrudník mě bolí, jakoby mě někdo roztrhal vnitřnosti. Nevím, co mě zabije dřív: oslepující hněv, který mi zaplavuje srdce, nebo paralyzující strach, že se jí něco stalo. Nevypadá to, že by se ta zuřivost někdy v blízké době uklidnila.

Před hodinou jsem obdržel hovor. Absolutně jsem nečekal, že uslyším, že Gunner a jeho muži unesli Kadence a Holly. Běsním, mezitímco se snažím si připomenut, že bych měl udržet chladnou hlavu, ale nevědomost je daleko horší než pravda. Může jí dělat cokoliv a já jsem pořád bezbranný, zkurvenou hodinu daleko. Holly zavolala Syemu, slyšel tlumené zvuky boje, pak se mu Holly snažila popsat, co se děje v dodávce. Ztratil s ní kontakt před pěti minutami, a každá další sekunda mě zanechává v temnotě nevědomosti.

Nic se jí nemůže stát. Nic. Nebo mě to zabije.

„Mayhems budou spolupracovat a zatímco mluvíme, dávají dohromady tým. Zúžili jsme výběr lokací na starej statek hodinu odsud. S Jessem už jsme na cestě.“ Sy zní klidně a kontrolovaně, ale všimnu si na něm vzteku, co drží těsně pod povrchem. Brookse omráčili ránou do hlavy, když čekal na Kadence a Holly, a teď ji má Zane. Ani na sekundu jsem si neměl myslet, že opustit ji, byl moudrý nápad. Kvůli problémům se Z-em a Addison jsem nechal Kadence zranitelnou. Já jsem kurva, tušil, že by se Zane mohl s něčím vytasit. Je už tak moc zalezlý v Gunnerově zadku, až mě ani nepřekvapuje, že když zjistil, že Kadence randí s nepřítelem, tak se do toho zapletl. Jen teď zašel příliš daleko. Nezajímá mě, na jaké straně práva MC působí; ten zkurvysyn je mrtvý.

„Průběžně mě informuj, a Sy?“

„Jo, šéfe, to mi ani nemusíš říkat.“ Utne mě, než to stihnu doříct. Vím, že se mnou soucítí. Vím, že se nedokážu vrátit včas. Je to na Syem, Jessem a Warriors of Mayhem. Jen se modlím, aby nás z toho ty sráči vysekali. Chci toho kreténa, kurva mrtvého. Přežil jsem ztrátu mámy. Nejsem si jistý, jestli bych přežil i ztrátu Kadence.

***

Sleduju, jak nade mnou bliká světlo, bzučení nahradí jasnější světlo, než začne svítit zase úplně naplno, a celý proces se opakuje od začátku. Rozhlédnu se po mých přátelích a rodině, všichni mi stojí v čekárně po boku. V hlavě se mi střídá myšlenka za myšlenkou.

Kurva, jak dlouho ještě?

Sy stojí blízko dvojitých dveří opřený o zeď. Triko mu pokrývá krev a prosakuje mu z ran. Nepromluvil od té doby, co mě informoval o detailech, když jsem dorazil do nemocnice. Vypadá to, že svádí vnitřní boj. Netlačím na něj; to napětí mi napovídá, že není daleko od bouchnutí.

Brooks a Jesse sedí a sledují ztišenou TV. Potom, co zrovna sám opustil pohotovost s deseti stehy na hlavě, jsem Brookse poslal domů, ale odmítl. Neodejde, dokud se nedozví, že jsou v pořádku.

Jesse v netrpělivosti podupává nohou. On doplnil informace, které mi Sy nedokázal říct. Po telefonátu od Warriors of Mayhem, že holky našli, všichni vyrazili za nima. Jakmile se T a jeho chlapci postarali o dva kretény, co hlídali venku, Sy si vzal Zane, zatímco se Jesse postaral o dalšího vyhulence, co držel Holly. Vím, že se snaží vyrovnat s tím, že právě zabil člověka, ale nepochybuju o tom, že toho nelituje. Vzhledem k tomu, že Holly bojuje o život, všichni víme, že si ty kreténi zasloužili daleko víc.

Podívám se na místo, kde sedí Z mezi Beauem a dědou.

„Bude Kadence v pořádku?“ zeptá se Z, když ho najdu pohledem. Postřehnu zaváhání v jeho hlase, můj hoch se snaží zůstat silný. Nakázal jsem dědovi, aby zůstal doma, ale ten starý bručoun mě neposlechl. Jsem rád, že tu je. Po třech nocích, kdy jsem o Kadence neustále mluvil, ji chce poznat. Po ztrátě mámy byly naše vztahy napjaté, ale jakmile se s tím smířil a nechal opravit klub, byli jsme schopní je obnovit.

Nevídám ho tak často, jak bych chtěl, když teď žije v domě u řeky a stále truchlí. Se Z-dem jsme se rozhodli odejít dřív, protože jsme byli oba netrpěliví vrátit se za Kadence. Ta zábavná chytračka se stala mým životem. Díky způsobu, jakým se zajímá o mého syna, jsem se do ní zamiloval snad ještě víc.

Když se Z zlepšoval jen díky Kadence, musel jsem se ujistit, že se z toho nedostane jen díky ní, ale díky nám. Chtěl jsem s ním urovnat vztahy, a to šlo jen bez Kadence, jelikož upoutávala veškerou moji pozornost. Je to, jako by mě to k ní táhlo. Pár nocí bez ní, mi pomohlo, soustředit se výhradně na Z. Promluvili jsme si o všem, co se mě týkalo; čím se trápí a jak to s námi bude. Chtěl jsem se ujistit, že Z-ovi bude vyhovovat zůstat v mé péči. Zdá se, že to akceptuje a že se z toho neobviňuje. Jen doufám, že se mnou Addison nebude o poručnictví bojovat.

Z myšlenek mě vytrhne hlasitý úder, který vydal starý muž, když praštil do sestřiččina pultu. Malá, křehká žena s vlasy sčesanými z obličeje se ho snaží uklidnit. Její rysy mi nápadně připomínají Kadence. Sakra, to musí být její rodiče.

Takhle jsem si naše první setkání rozhodně nepředstavoval. Jakmile sestra zakroutí hlavou v nesouhlasu, drobná žena zavede většího muže k židlím. Nejsem si jistý, co mám v takové situaci dělat. Mám tam jít? Představit se jim? Nejsem si jistý, jestli jim o mně už pověděla. Zatraceně, i já jsem o ní dědovi řekl teprve tento týden. Nakonec se nemusím rozhodovat, protože konečně vyjde doktor. Sy se odtlačí od zdi, aby se potkal s tím starším mužem. „Rodina Kadence Turnerové?“ Zvolá doktor. Prohlédnu si ten starý pár, jak společně se Syem míříme k čekajícímu doktorovi.

„Kdo jsi?“ Zeptá se starý muž, mezitímco si nás všechny prohlíží, jak se přibližuje. Jeho oči se zastaví na mně.

„Nix,“ povím a natáhnu k němu ruku. Podívá se na ni, nejistý, jestli mi má důvěřovat.

„Byl jsi s mojí dcerou, když jí její debilní ex ublížil?“

„Ne, pane, ale ujistil jsem se, že za to ten kretén zaplatil.“ Ten spalující hněv se vrátí zpátky, jak mi hlavu zaplní myšlenky na to, čeho byl Sy svědkem. Nebýt Syho, nechci si ani domýšlet, co by se jí stalo. Starý muž drží můj pohled, pak mírně přikývne a pevně si se mnou potřese rukou.

„Jak je jí, doktore?“ Obrátí svoji pozornost zpátky k lékaři.

„Slečna Turnerová má zlomené žebro, které zapříčinilo traumatický pneumotorax.“

„Co to zatraceně znamená?“ Vyštěknu, jak už myslím na nejhorší. Cítím, že mě jeden z bratrů popadl za rameno, aby se pokusil mě uklidnit. Nechci být klidný. Já ji chci, kurva vidět.

„Lidově řečeno zhroucená plíce. Museli jsme vypustit trochu přebytečného vzduchu a teď ji monitorujeme, abychom se ujistili, že nebude nutná operace.

„Operace?“ Vyštěknu znovu a vztek nahradí strach.

„Bude v pořádku?“ Zeptá se její matka tiše, když se natáhne pro moji ruku. Nevím, co dělat, tak ji zkrátka jen držím. To gesto mě málem srazí k zemi a zároveň mě upokojí.

„Bude, ale pár dní tu musí zůstat na pozorování, abychom se ujistili, že se plíce opět nezhroutí.“

„Dobře,“ přikývne paní Turnerová, jak vstřebává tu novinku, mezitímco se já tiše třesu vzteky.

„Také utrpěla zranění hrtanu. Na den či dva bude mít problém polykat a její hlas bude hrubý, ale stopy na jejím krku nejsou nic závažného. Měla velké štěstí. Mohla dopadnout daleko hůř,“ dodá, přičemž si něco zaznamená do desek, jakmile mu zapípá pager.

„Můžeme ji vidět?“ Zeptám se, tělo mi brní potřebou ji vidět na vlastní oči a dotknout se jí.

„Brzo ji dovezeme na pokoj, sestra si pak pro vás přijde,“ informuje nás, než odejde dveřmi, kterými sem vešel. Kadencina matka mi zmáčkne ruku a pustí mě. Viditelně klidnější se vrátí ke svému manželovi.

Kadencin otec na mě kývne hlavou a dovede svoji ženu k židlím v čekárně.

„Dědo, potřebuju, abys vzal Z domů,“ řeknu, mezitímco si k němu jdu sednout.

„Tati, chci za Kadence,“ přeruší mě Z.

„Já vím, hochu, ale bude hodně unavená. Můžeme se za ní vrátit ráno.“ Vypadá, jakože chce něco namítnout, ale neudělá to. „Dám jí vědět, že jsi ji chtěl vidět, jo?“ Přikývne a vypadá prozatím spokojeně.

„Nixi?“ Paní Turnerová se posadí vedle mě.

„Jo?“ Odpovím. Upřímně nevím, jak se mám v takových situacích chovat. Naposledy, co jsem měl ‚setkání s rodiči‘, mi bylo osmnáct a nezáleželo mi na tom, jestli se jim líbím, nebo nikoliv.

„Kadence mi o vás řekla zrovna tohle odpoledne,“ smutně se usměje. „Mrzí mě, že jsme se museli setkat za takových okolností.“

„Mě taky,“ souhlasím a přeju si, aby tu Kadence byla s námi. Mám pocit, že je první setkání důležité a já jsem na dobré cestě ho pokazit.

„Nix?“ Zavolá sestra ze dveří.

„Tady.“ Postavím se při zvuku svého jména.

„Kadence se po vás ptá.“ Malá blondýna mi drží dveře a čeká na mě. Oplatím Kadencině matce úsměv. Mám pocit, že bych jim měl dát přednost, aby viděli svoji dceru, ale ten pocit není dost silný. Zkrátka ji potřebuju vidět.

„Dám jí vědět, že jste tady,“ povím jim, když se pan Turner postaví po boku své ženy.

„Srát na to, jdu dovnitř, kluku.“ Zaburácí pan Turner, mezitímco kroutí hlavou.

„Franku,“ napomene ho manželka a plácne ho do paže. Ježíš, už vím po kom má Kadence svoje manýry.

„Ale prosím tě, Jolene. Jestli je alespoň trochu chlap, rozumí potřebě vidět moji holčičku.“ Přikývnu, protože vím, že má pravdu. Taky bych chtěl vidět svoji dceru potom, co ji někdo napadl.

„Ovšem,“ souhlasím, protože ho nechci naštvat, ale sestra zavolala mě a já nehodlám čekat. Povím chlapům, že se vrátím a projdu s rodiči dovnitř, po cestě míjíme pokoj za pokojem. Konečně se blížím k tomu, abych se jí dotkl a ujistil se, že je v pořádku.

Sestra se zastaví u jedněch dveří a nechá nás projít do temného pokoje.

„Ach, holčičko,“ rozezní se místností Frankův hrubý hlas.

Najdu ji očima, když projdu dveřmi. Skoro nesnesu pohled na její zřízený obličej.

„Přál bych si, abych ho mohl, kurva zabít,“ řeknu a postavím se naproti k jejím rodičům. Její oči mě neopustily od chvíle, kdy jsem vstoupil.

„Je mrtvej?“ Zeptá se. Zní úplně jinak, než normálně. Přikývnu a vidím, jak se uvolnila. Nedokážu mluvit. Nedokážu se jí dotknout. Tělo mi vibruje vzteky.

„Ach, zlato,“ její matka se k ní nahne a sčeše jí vlasy z čela. Plně tak odhalí její černé oko. V reakci na to se mi zrychlí pulz.

„Jsem v pohodě, mami,“ zachraptí. Ten nepatrný pohyb jí zkřiví tvář bolestí. Následuju svůj přirozený instinkt a sevřu jí ruku. Zmáčkne mě nazpátek.

Zblízka si mohu všimnout rozbitého rtu daného dohromady malým stehem. Její křehký krk je pohmožděný od rukou toho kreténa. Vidět ji tu ležet v posteli se zřízenou tváří a krkem pokrytým modřinami, mě donutí si uvědomit, jak lehce jsem ji mohl ztratit.

„Co Holly?“ zeptá se.

„Pořád ji operují,“ odpovím. S Holly to nevypadá dobře, ale tím ji nechci zatěžovat. Vypadá tak ztraceně, jak tu leží, nevypadá vůbec jako ta silná žena, kterou znám.

„Přestaň s čímkoliv, co ti běží hlavou.“ Zmáčknu jí ruku. Vidím tu vinu, co jí hraje po celém obličeji.

„Můžu za to, Nixi,“ zanaříká tiše a ukápne jí slza. Tušil jsem, že to vezme na sebe a bude se cítit vinná.

„Nemůžeš.“ Přitáhnu si k posteli židli. „Byl to ten kretén, tak přestaň s tím nesmyslným sebeobviňováním, nebo si tě ohnu přes koleno, ženská,“ dokončím tišeji.

„Ach, líbí se mi,“ zachichotá se její matka.

Její otec zavrčí.

Očividně jsem nebyl tak tichý.

„Ježíš, Nixi, jsou tu moji rodiče,“ prohlásí něco očividného a cukne sebou, když kroutí hlavou.

„Nezájem. Nebudu tady sedět a sledovat, jak se ti hlavou honí hovadiny, co do tebe zasadil tvůj bejvalej. Ten sráč měl štěstí, že ho Sy zastřelil, protože já bych ho zabil holýma rukama za to, že se tě dotkl,“ povím jí.

„Uklidni se, Nixi,“ řekne.

„Kadence, nemyslím si, že jsi pochopila, jak moc jsem šílel při čekání, až tě budu moct vidět. S vědomím, že tě ten kretén měl dvě hodiny, a dělal ti, kdo ví co, kdo ví kde… Ježíš, Kadence, já ani nedokážu pochopit tu tíhu, co mám v srdci.“

„Tak to jsem ráda, že je po něm. Ve vězení bys mi byl prd platnej,“ prohlásí, mezitímco se mi dívá do očí. I v nemocniční posteli se mi protiví a testuje mě. Držím její pohled, než naše zírání prolomí a podívá se na svoji matku.

„Nemuseli jste chodit, lidičky.“

„To určitě,“ vyštěkne její otec. Usměju se. Začínám toho chlapa mít rád. Mluví stejnou řečí.

„Samozřejmě, že museli, Kadence. Tvůj otec běžel pro auto, ještě než jsem stihla dokončit hovor z nemocnice. Můžeme ti něco přinést, když už jsme tu?“ Začíná se kvůli ní rozčilovat. Při pohledu na to mě bolí srdce, protože moje matka byla úplně stejná.

„Nic mi nechybí, mami, ale vy byste si měli odpočinout. Je pozdě v noci.“

„Já vím, zlato. Jen jsme tě chtěli vidět. Ujistit se, že jsi v pořádku. Budeme tu zpátky jako první. Můžeš nám napsat seznam, co ti máme vzít k nám, až budeš připravená na návrat domů.“

„To nebude nutný,“ povím jim přímo. Podívají se na mě.

„Nixi,“ začne Kadence, než ji utnu.

„Ne, Kadence, o tomhle nebudu diskutovat. Zůstaneš se mnou. S úctou k tvým rodičům, kotě, ale jsi se mnou; což z tebe dělá moji zodpovědnost. Dohlížím na to, co je moje.“

„Nixi, nejsem tvůj majetek. Máma a táta se o mě postarají. Ty máš Z.“

„To určitě. Jsi moje žena, jedna z nejdůležitějších lidí v mém životě. Jsi moje a zabíjí mě tě vidět v týhle posteli. Slibuju ti, Kadence, že už se to nikdy nestane. Nepustím tě z dohledu.“ Protočí oči a snaží se zakrýt potěšení z toho, že jsem si ji přivlastnil před jejími rodiči.

„Přestaň být hubatá na svýho muže, drahoušku. Každej fajn chlap dohlíží na svoji ženu,“ nakáže jí její otec, mezitímco mě pozoruje.

„On je fajn chlap, tati,“ odpoví tiše Kadence, když ke mně vzhlédne.

„Já vím, holčičko,“ souhlasí a políbí ji na čelo.

„Je mi líto, ale váš čas vypršel.“ Mladá sestra z dřívějška vejde, aby zkontrolovala Kadencin stav.

„Vrátíme se ráno.“ Její matka ji políbí, mezitímco se její otec vydá ke mně. Vstanu, když se postaví přede mě.

„Rád jsem tě poznal, Nixi.“ Nabídne mi ruku. Pak se ke mně přiblíží a ztiší hlas, „Nemusím ti připomínat, že je to moje jediná holčička a už jsme si prošli spoustou bolesti. Ublížíš jí a bude to, jako bys ublížil mně samotnému.“

„Nečekal bych nic jinýho,“ povím mu a dívám se mu přímo do očí. Nemám v úmyslu Kadence ublížit. Tento víkend mi dokázal, jak moc ji chci ve svém životě. Přikývne, pustí mě a odstoupí ode mě.

Paní Turnerová mě obejme. Je stejně vysoká jako Kadence. „Dávej na ni pozor,“ slyším ji říct, než mě pustí. Neptá se mě, ale spíš mě žádá, o něco, co určitě hodlám splnit. S posledními slovy na rozloučenou nás opustí a následují sestru ven.

Nakloním se a lehce Kadence políbím přes oko. Statečně drží bolest i úzkost pod povrchem, dokud její rodiče neopustí místnost. Tělo se jí lehce otřese, jakmile se zaklapnou dveře, a rozpadne se.

„Přísahám, Kadence, chce se mi vyskočit z kůže při pohledu na jeho značky a na tebe, jak jsi zlomená.“

„Omlouvám se,“ začne plakat silněji a snaží se si utřít opuchlý obličej.

„Hej, to je v pořádku. Bude to fajn,“ povím jí, mezitímco jí otírám slzy kapesníkem.

„Zjistíš mi něco o Holly?“ Strachuje se o svoji kamarádku.

„Zjistím,“ slíbím jí a stále ji držím pevně za ruku. Chci za ní vlézt do postele, ponořit se do ní, a vzít pryč tu bolest, co cítí, ale nejde to. Sotva se jí můžu dotknout, aniž bych se bál, že jí ublížím.

„Z, děda a kluci jsou v čekárně,“ dám jí vědět. Chci, aby tušila, že je tu Z pro ni; že se o ni všichni kluci bojí.

„Z, je tu?“ Řekne šokovaně, jak se snaží posadit. „Jak to šlo? Je Z v pořádku?“ Vyhrkne a její reakce mě zahřeje. Tahle žena vlastní mé srdce. Potom, co prožila, se stále stará o mého syna. Kurva, já ji miluju.

„Chyběla jsi mu,“ povím jí pravdu. „A nesnaž se hejbat. Máš zlomený žebro.“

„Chyběla?“ Ignoruje mé starosti o ni.

Přikývnu a usměju se na ni. „Chtěl se vrátit dřív, abys mu mohla udělat lasagne jako předešlý tejden.“

„Taky mi chyběl. Oba jste mi šíleně chyběli,“ zašeptá nejistě. Jen říká, co si sám myslím. I když jsem potřeboval se Z-em pryč, stejně mi chyběla a každou noc jsem si přál ji svírat v náručí.

Natáhnu se k ní a obkroužím jí prstem rozbité rty. „Tak jsi mi chyběla. Kurevsky moc.“

Přikývne. Z oka jí vyklouzne slza, kterou otřu palcem.

„Musím se rozloučit se Z-em a dědou a dát jim vědět, že zůstávám. Vrátím se,“ řeknu jí.

Protestuje a poví mi, že to nemá cenu, protože mě tu nenechají zůstat.

„To je mi jedno. Budu spát u tvých dveří,“ prohlásím. „Nepustím tě z dohledu, Kadence.“ To je můj slib. Kdo ví, jak se Gunner pomstí za Zaneovu smrt. Nevěřím tomu sráči ani nikomu dalšímu.

„Pane?“ Vyruší nás mladá sestřička a utne Kadence v jejím dohadování. „Musíte odejít,“ trvá na tom.

„Pro teď půjdu, ale ne, protože jste mi to řekla. Jen vás varuju, za chvíli jsem zpátky. Neopustím ji. Musíte najít někoho, kdo za tenhle proces zodpovídá a dát mu to vědět.“ Vykulí oči, jakoby ji děsil můj hlas nebo tón. Můj hluboký hlas mi vždycky pomůžu dosáhnout svého bez záplavy argumentů.

„Přestaň být panovačný, Nixi. Děsíš chudáka holku,“ zavolá Kadence přes moje rameno.

„Jen jsem ji varoval. Vrátím se a budu v tomhle pokoji,“ varuju je a dívám se z jedné na druhou. Ta sestra přikývne, pravděpodobně nejistá, jestli se se mnou chce dohadovat. Kadence protočí oči; to gesto mě donutí se usmát a být vděčný, že je stále tady.

Dnešní noc mohla být horší. Ale ještě záleží na osudu Holly, která stále bojuje o svůj život. Podle mě z toho Zane zkurvenej Edwards vyšel příliš snadno. Nejsem si jistý, jestli kulka do hlavy spraví, že mi zmlátil ženu, ale Kadence má pravdu; ve vězení bych jim se Z-em nijak nepomohl. Vím, že jsem před pěti lety slíbil, že zůstanu čistý a bude se držet na správné straně práva, ale jestli se někdo o něco znovu pokusí, tak ten slib poruším.

27. kapitola

Kadence

Probudí mě tlumená bolest v boku. Zřetelný zápach antiseptik mi podráždí nos. To otravné pípání přístrojů mě přivede zpátky do mého nemocničního pokoje. Dveře se otevřou a vejde ta samá sestra, co tu byla včera.

„Byla jsi v nemocnici celou dobu?“ Zeptám se a usměju se na ni. Můj hlas se mírně zlepšil, ale pořád skřehotám při určitých slovech. Zakývá hlavou na souhlas. Krátké blond vlasy má zastrčené za jedním uchem a ukazuje tak svůj roztomilý obličej. Modré hloubky jejích očí září, když se setká s mým pohledem.

„Právě jsem začala třetí směnu z pětidenního rozpisu,“ zaskuhrá, a já s ní soucítím. Nejsem si jistá, co je horší, jestli moje zlomené žebro, nebo starání se o pacienty při dlouhé směně.

„To ti nezávidím,“ řeknu, když přijde k posteli a zvedne moji složku.

„Co bolest?“ Zeptá se, mezitímco zapisuje.

„Dneska je to lepší,“ povím jí, jak se snažím co nejbezbolestněji posadit.

„Vrátil se Nix v noci?“ Zeptám se, jak přemýšlím, kde je.

„Jestli myslíš toho sexy-jako-peklo chlapa, co byl náročný a panovačný od chvíle, co ses sem dostala, pak jo, je v čekárně.“

„Ó, bože, on neví kdy přestat,“ vykřiknu. Ten nesnesitelnej chlap mi zapříčiní zástavu srdce, šílím z něho, ale stejně mi dokáže vykouzlit úsměv na rtech.

„Vzhledem k tomu úsměvu bych řekla, že by ti nevadilo, kdyby nikdy nepřestal, že?“

Kdyby jen tušila.

„Byla bych na tom stejně,“ pokračuje, než stihnu odpovědět. „Právě jsem na něj narazila a na všechnu tu mužnou žhavost. Ti chlapi málem Jan na sesterně přivodili infarkt. Všechna ta kůže vyhlíží nebezpečně.“

Usměju se nad jejím popisem Knights Rebels. Nebezpečný je slabé slovo.

„Máš nějaké novinky o mé kamarádce?“ Zeptám se a doufám, že mi něco řekne. Vím, že si Holly včera v noci prošla druhou operací, ale ještě mě nikdo neujistil, že přežije. Myšlenka na to, že by umřela, mě trhá zaživa. Nemyslím si, že bych ustála, kdyby se z toho nedostala.

„Bude v pořádku. Probudila se uprostřed noci.“ Oznámí mi novinu, kterou jsem tak zoufale toužila slyšet.

Holly měla během posledních čtyřiceti osmy hodin dvě operace. Při jedné ji vyoperovali Zaneovu kulku a při druhém zmírnili krvácení. Minulou noc byla akutní případ. Pokud by nás Sy a Jesse nezachránili včas, nemyslím si, že bychom přežily.

Poslední, co si pamatuju, bylo prasknutí a rána od kulky, která zasáhla Zana, předtím než na mě dopadlo jeho tělo. Trvalo mi to pár minut, než jsem přišla k sobě s Jessem, který klečel nade mnou. Pokusila jsem se dostat k Holly, ale ta bolest v hrudníku byla příliš nesnesitelná. Cítila jsem se, jakoby na mě někdo kreslil žiletkami. Vybavuji si jen, jak Hollyino tělo leželo v kaluži krve naproti mně, Sy ji prováděl masáž srdce, aby začalo zase pracovat.

„Neopovažuj se kurva umřít.“ Jeho slova mi stále zvoní v uších, jak je opakovaně řval. Světla a houkání integrovaného záchranného systému prostupovala skrz ta čtyři neustále se přehrávající slova. „Neopovažuj se kurva umřít.“

Vím, že Nix nechce, abych se obviňovala za to, co se stalo, ale nemohu si pomoci. Zane byl můj bláznivý ex. Já ji ten večer donutila jít ven a všechno se mi to vrátilo.

„Jsi vzhůru.“ Nixův hlas mě vytrhne z myšlenek.

„Ahoj,“ řeknu a pozoruju, jak kývne na sestru, která nás nechá o samotě.

„Přivedl jsem pár lidí, co tě chtěli vidět,“ oznámí Nix a uhne na stranu, aby mohl projít Z, Jesse, Sy, Brooks, Beau a nějaký starší muž. Och, bože, jen vidět jejich tváře mě donutí k slzám.

„Ahoj, zlatíčko.“ Jesse ke mně příjde jako první, nakloní se, aby mi dal pusu na tvář, a palcem mi otře slzu.

„Neplakej,“ zakroutí hlavou.

Přikývnu a tvrdě se snažím přede všemi nerozpadnout. Vím, že mě chtěli vidět, ale vzhledem k uzavřenému klubu a Nixovi, který se věnuje jen mně, se musí snažit, aby věci fungovaly i tak. Za to krátkou dobu, co je znám, se pro mě stali tak důležitými. Jesse mi pováhal přežít temné časy po požáru. Brooks je můj velký brácha, kterého jsem vždycky chtěla. Sy, je můj zachránce, a Beau, no, Beau je na mě pořád naštvaný kvůli tomu útěku, ale stejně je pro mě důležitý.

„Ahoj, Jesse,“ zaskřehotám kvůli slzám, až sebou Jesse trhne.

Ucouvne, aby ke mně pustil Brookse, který mě chytne za ruku a jemně ji zmáčkne.

„Ahoj, panenko, jak se ti daří?“

„Dobře. Co tvoje hlava?“

„V pohodě,“ zažene moje obavy. „Je mi to tak líto,“ nakloní se a zašeptá.

„Nemusí,“ povím, aby neměl výčitky. Drží můj pohled, bojuje s touhou argumentovat, ale nakonec nic neřekne.

Beau si ke mně přisune židli. Lehce se usměje, tmavé vlasy má stažené do rozcuchaného ohonu. „Pořád ta nejkrásnější věc, co jsem viděl,“ zamumlá, když se natáhne pro moji ruku. I přestože jsme s Beauem nevykročili správnou nohou, nezastavilo mě to v tom, abych poznala, jak úžasný je to chlap. Je loajální a zuřivě ochranitelský vůči jeho klubu, ale nejvíc ze všeho, je to Nixův nejlepší kamarád. Vším si prošli společně.

„Díky, Beau.“ Přikývne, už se na mě nedívá vypočítavě, jako měl ve zvyku. „Je mi odpouštěno?“ Zeptám se nadějně. Nemyslím si, že bych se mohla vypořádat s jeho lhostejností, když jsem se tak sblížila s ostatními.

„Jo, jsme v pohodě, ale jestli to uděláš znovu, budu ti muset naplácat.“ Polknu nutkání zalapat po dechu. To by neudělal, že?

„Dávej si bacha, brácho,“ zaburácí Nixův hlas od konce postele, když se Beau začne smát, nevím, kam se dívat. Cítím teplo z toho, jak se červenám, jelikož se na mě všichni dívají. Do prdele. Zaměřím se na Z, který stojí vedle svého otce.

„Ahoj, Z,“ usměju se a natáhnu k němu ruku. Vypadá tak nejistě. Jeho otec ho popostrčí dopředu a ujistí ho, že mi neublíží. Pomalu se ke mně začne přibližovat. Tenhle chlapec si propracoval cestu k mému srdci a vidět ho zasaženého tím, co se mi stalo, mi láme srdce. Konečně je dost blízko, abych na něj dosáhla. „To je fajn, Z. Nemůžeš mi ublížit,“ povím mu. Vezme mě za ruku a postaví se vedle mě. „Jak bylo na chatě?“ Zeptám se, abych udržela věci v normálu.

„Bylo to fajn. Táta, děda a já jsme trochu rybařili.“

„Páni. Chytil jsi něco?“ Pokračuju v pokládání otázek, aby se uvolnil.

„Ne,“ zakroutí hlavou. „Jen děda. Jsi v pořádku?“ Potichu se zeptá, oči plné starostí. Příliš se bojí o mě, než aby se bavil o svém výletu.

Tenhle chlapec mě dostává.

„Už jsem, když jsi tady,“ povím mu a pozoruju, jak se mu na tváři roztáhne úsměv. „Chyběl jsi mi,“ přiznám a doufám, že pochybí, že se cítím stejně.

Jeho úsměv se ještě víc rozzáří a naplní mě světlem. „Taky jsi nám chyběla. Vrátili jsme se kvůli tobě dřív. Nemusel jsem tátu moc dlouho přemlouvat.“ Rozesměju se, až se z toho rozkašlu. Beau se mi natáhne pro vodu, abych zahnalo to pálení. Z, znovu vypadá ustaraně. Úsměv nahradí vrásky obav. Obličeje všech jsou plné úzkosti, hněvu a dokonce vzteku.

„Hele, slibuju, že jsem v pohodě,“ povím jim a všem se podívám do očí. Nevypadají, že jsem je přesvědčila, ale jejich napjatá přikývnutí mě ujistí, že nebudou tlačit na pilu. Můj pohled se spojí se starším mužem, který musí být Nixův otec. Usměje se a potom se pohne dopředu.

„Ahoj, krásko, nenávidím tě vidět v týhle posteli, ale jsem rád, že tě konečně poznávám. Během toho jak se mi můj syn ohledně tebe snažil vymluvit díru do hlavy a jak Z vychvaloval tvoje pečení, jsem se cítil trochu opomenutý.“

Usměju se díky jeho pokusu mě upokojit. „Děkuju, že jste na ně dohlížel, pane Knighte.“

„Říkej mi prosím, Rede, nebo dědo, ale hlavně ne pane Knighte.“ Zasměju se a přikývnu. On se odejde postavit vedle Syho ke zdi.

„Ahoj, Sy,“ trapně mu zamávám. Přikývne a pak Nixe pohledem požádá, aby ostatní vyvedl ven. Než se se všemi stihnu rozloučit, vrátí se sestra, aby mi doplnila kapačku. Jesse si všimne sestry jako první a na povrch vypluje jeho drzá osobnost.

„Můžete mě vyvést ven, sestřičko?“ Podívá se na její hrudník a pomalu se očima přesune k jmenovce, „Sestřičko Belle?“ Usměje svým kalhotky-dolů úsměvem. I z postele si všimnu červeně na jejím obličeji. Chudák holka neví, co ji potkalo. Zakroutí hlavou v nesouhlasu a vystřelí ven tak rychle, až mě to donutí uvažovat, jestli tu vůbec byla.

„Chovej se slušně, Jesse,“ varuju ho, když ji těsně následuje. Odmávne mě ani trochu připravený chovat se slušně.

Brooks a Beau odejdou jako další, jakmile poví Nixovi, že se s ním uvidí později v klubu. Z mi dá pusu na tvář, a nakáže mi, abych se co nejdřív vrátila domů. Slíbím mu, že se budu snažit a pozoruju, jak s dědou odchází pryč.

„Jak ses vyspala?“ Nix zabere Beauvovo uvolněné místo vedle mě a chytne mě za ruku.

„Jak jen to jde se zlomeným žebrem,“ povím mu. Podívám se přes místnost, kde stále stojí Sy a tiše všechno vnímá.

„Jak to jde, Sy?“

„Už bylo líp. Ale nemám se hůř než ty.“ Udělá grimasu, jakoby řekl něco špatně.

„Děkuju,“ povím mu, i když vím, že to nestačí.

„Mrzí mě, že jsem se k vám nedostal dřív,“ řekne a přes tvář mu přeběhne tvrdý výraz.

„Zachránil jsi mi život,“ vykřiknu. „Zachránil jsi i Holly.“ Při zmínce Hollyina jména zbledne.

„Ne dost rychle.“

„Sy, zachránil jsi nás. Musíš to pochopit. Nemůžeš za to, co se stalo. Slova nikdy nebudou dostačující, Sy,“ povím mu a pozoruju, jak mlčky přikývne. Odtlačí se od zdi a přijde k posteli.

„Přál bych si, abych se k vám dostal dřív. Přál bych si, abych to mohl všechno vrátit.“ Políbí mě na spánek. Než mohu odpovědět, náhle se otočí a nechá mě s Nixem o samotě. Když se podívám na Nixe, vidím, že má starost o něj vepsanou ve tváři.

„Bude v pohodě?“

„Dohlídnu na něj.“

Přikývnu, protože mu věřím. Nedovolil by, aby se něco stalo žádnému z jeho bratrů. „Přišel jsi, abys mě vzal domů?“ Zeptám se a doufám, že se odsud dostanu. Jestli tu budu muset zůstat ještě o něco dýl, budu křičet.

„Zatím ne, kotě, ještě jednu noc. Pak tě propustí.“ Jsem podrážděná při myšlence na další noc. Ani nedokážu křičet; příliš mě na to bolí plíce, hrudník a boky.

„Dobře, můžeš mě alespoň vzít za Holly?“ Zeptám se nadějně.

Nix si odkašle a zatváří se nejistě.

„Uhm, Holly nepřijímá návštěvy,“ informuje mě a ošije se na židli.

„Co tím myslíš, že nepřijímá návštěvy?“

„Její bratr hlídá dveře. Nikoho nepouští dovnitř.“

„Dobře, ale mě dovnitř pustí,“ namítnu, jistá, že já jim vadit nebudu.

„Kotě.“

„Žádný, kotě, Nixi. Je moje nejlepší kámoška. Nenechám ji v tom samotnou. Vezmi mě na její pokoj,“ požaduju. Panika ve mně začne růst. Znám Holly. Vím, že mě neodmítne.

„Dobře, Kadence, jen se uklidni.“ Zmáčkne tlačítko, aby přivolal sestru.

Musím ji vidět, vědět, že mě neobviňuje z toho, co se stalo, i když se z toho sama obviňuju.

***

O pět minut později už mě Nix veze k Hollyinu pokoji s kapačkou připevněnou k vozíku. Tlačítko přivolalo Belle, která když viděla, jak pláču, tak souhlasila, že mi obstará vozík. Hollyiny rodiče stojí venku s jejich starším synem Samem.

„Ach, Kadence.“ Hollyina matka ke mně přispěchá. Slzy mi začnou téct silněji při vědomí, že jsem ovlivnila životy více lidí, trpí kvůli mně, kvůli Zanovi.

„Zdravím, paní McAdamsová.“ Stěží potlačí zalapání po dechu, když mě uslyší a uvidí moje zranění zblízka. Nepodívala jsem se do zrcadla, ale její výraz mi naznačí, že to nevypadá hezky. Páni, kluci na to předtím skoro vůbec nereagovali.

„Jak se jí daří?“

„Špatně, drahá,“ poví mi s obočím pokrčeným obavami.

„Můžu ji vidět?“

„Ne!“ Vykřikne Hollyin starší bratr, jak odstoupí ode dveří.

„Same,“ napomene ho matka.

„Ne, mámo, kdyby nebylo Kadence, nikdy by k tomu nedošlo.“ Ostře se nadechnu při jeho slovech a Nix se postaví vedle křesla.

„Dávej si bacha.“ Ta hrozba je ještě silnější, než jeho hlas. „Vím, že pro moje děvče něco znamenáš, takže ti dovolím chybovat kvůli stavu tvojí sestry. Nemyslíš jasně, ale nemusíš to na Kadence házet,“ poví mu Nix.

„To určitě,“ hádá se Sam, jakmile vkročí do Nixova prostoru. Sam je stejně vysoký jako Nix, ale vůbec ne tak dobře stavěný. Nicméně, plamen v jeho očích naznačuje, že by se postavil i proti Hulkovi, aby ochránil Holly. „Její ex ji střelil. Přišla o dítě,“ vyplivne.

Na moment se mi zastaví dech. Zvonění v uších zablokuje všechno kolem mě. Cítím se, jakoby mi někdo vyrval srdce z těla.

„Cože?“ To slovo sotva vyjde ven, jak ho protlačím skrz žluč, co se ve mně vzedmula.

„To dítě,“ zopakuje. „Nevěděla jsi o něm?“ Zeptá se nedůvěřivě.

Proto se poslední tři týdny chovala tak divně? Věděla jsem, že se něco děje, ale tohle?

„Dítě?“ To slov je mým ústům cizí.

„Byla v sedmém týdnu,“ zafňuká její matka tiše. „Zrovna na to přišla. Zrovna jsem na to přišla,“ dodá.

Nemůžu uvěřit, že mi o tom Holly nepověděla; že to přede mnou držela v tajnosti. Vím, že Holly ráda randí, ale také vím, že je velmi opatrná. Kdo byl otec? Věděla to vůbec? Proto mi to nepověděla?

„Pusť mě dovnitř, Same,“ požádám, ta potřeba roste při každé otázce, co můj mozek vyplodí.

„Ne, nechce tě vidět.“

„Blbost,“ řeknu, nevěřím té lži.

„Kadence, ona nechce vidět nikoho,“ povzdechne si, působí vyčerpaně. „Musíš jí dát čas.“

„Ne, neodejdu. Byla se mnou na každým kroku, když jsem ji potřebovala. Víš, že nemyslí jasně. Potřebuje mě, Same. Nenuť mě, abych se na ni vykašlala,“ prosím ho. Pokud někdo ví, co pro mě Holly znamená, tak je to Sam. Prožil si tu noční můru, když jsem od sebe všechny odháněla. Holly je můj člověk. Ani náhodou neodejdu bez toho, abych jí dala vědět, že jsem tu pro ni. Nenechám ji samotnou. Skrz tu žádost Sam musí vidět moji bolest. Moje nejlepší kamarádka truchlí nad ztrátou dítěte jen pár metrů ode mě.

„Neříkej, že jsem tě nevaroval.“ Ustoupí a nechá Nixe, aby mě odtlačil.

„Jdi pryč,“ Hollyin hlas se ozve hned, jak mě Nix protlačí skrz otevřené dveře do temné místnosti.

„Ne,“ řeknu jednoduše. Už jsem v téhle situaci byla; realita je tak krutá, i když mám tentokrát opačnou roli.

„Kadence, já nechci mluvit,“ vyštěkne, když mě Nix popostrčí blíž k její posteli. Nix se nakloní a otře se mi rty o spánek. „Počkám venku u dveří.“ Přikývnu, abych mu dala vědět, že jsem s tím v pořádku.

„Vypadni, Kadence,“ vysměje se mi Holly.

„Nikam nepůjdu, Holly,“ povím jí klidně, přestože cítím, že mě od sebe odhání.

„Holly,“ začnu, připravená se omluvit, protože chci, aby pochopila, že bych to vzala zpátky, kdybych mohla.

„Kadence, nechci o tom mluvit,“ varuje mě; její chladný a rozzlobený postoj začne pomalu upadat.

„Fajn, Holly. Nemusíme mluvit, ale neopustím tě, zlato, tak drž hubu a nech mě tu pro tebe být.“ Podívá se na mě prázdnýma očima. Bodá mě z toho v očích a pálí v krku, že vypadá tak zlomeně, tak poraženě. Osamělá slza jí steče po tváři následovaná další.

„Nevěděla jsem, jak ti to mám říct.“ Zlomí se jí hlas při prvním surovém vzlyku.

„To je v pořádku, Holly.“ Natáhnu se pro její ruku a zmáčknu ji. Zadržím potřebu vykřiknout nad tou nespravedlností a ošklivostí, co jsem jí přitáhla do života. Musím být silná, pro ni, pro sebe.

„Ne, není. Všechno je v prdeli, Kadence.“ Slzy jí začnou nekontrolovatelně padat, jak vzlyky převezmou kontrolu nad jejím tělem. Ta bolest z její ztráty nás všechny obklopí.

„Pamatuješ si, když jsem ležela v nemocnici po poslední operaci?“ Zeptám se. „Byla jsem zlomená a litovala jsem se. Nechtěla jsem, aby mě kdokoliv viděl.“ Přikývne, jak si vzpomene na ty temné časy, v očích se jí zračí čím dál větší tíha.

„Vlezla sis ke mně do postele a držela mě. Nepouštěla jsi mě a potom jsi mi řekla něco, na co nikdy nezapomenu. Pověděla jsi mi, ‚Kadence, všechno bude v pořádku, jen ne dneska.‘“ Zakroutí hlavou v nesouhlasu, pevně zavře oči, jakoby mohla zabránit těm slovům. „Měla jsi pravdu, Holly.“ Polknu knedlík, který se mi tvoří v krku, když ji vidím popírat moje slova.

„Budeš v pořádku, Holly. Jen ne dneska.“ Unikne jí vzlyk a já ji následuju do stavu úzkosti. Vejde sestra a pokouší se ji uklidnit. Chci si za ní vlézt na lůžko, držet ji a vzít to neštěstí pryč, ale nemůžu. Namísto toho tu bezmocně sedím a sleduji, jak jí něco přidá do kapačky.

Držím ruku mé nejlepší kamarádky, což je jediná pomoc, kterou ji mohu nabídnout, mezitímco ji sleduju bojovat proti temnotě. Nepustím ji. Nenechám ji samotnou, protože vím, že by to pro mě udělala taky, že už to pro mě jednou udělala. Pokračuju v tom, protože vím, že ta slova, co mi tehdy řekla, jsou pravdivější, než jsem si myslela: bude v pořádku. Obě budeme.

28. kapitola

Nix

„Chci ho, kurva najít a chci ho mrtvýho,“ naprosto klidně oznámím stolu mých nejbližších bratří a mému otci. Beau sedí po mé levici a Jesse po pravici.

„Jsi si tím jistej, Prézo?“ zeptá se Jesse.

„Tak jistej, jakože je Kadence v nemocnici další zkurvenou noc. A její nejlepší kamarádka byla postřelená,“ vykřiknu, i když vím, že na mě Jesse jen dává pozor. Gunner Jamieson zemře, nejlépe mojí rukou. Nezáleží mi na tom, jak daleko budu muset kurva zajít. Ten sráč je můj.

Jakmile jsem se dozvěděl o Holly a o tom dítěti, něco se ve mně zlomilo. Myslel jsem, že se Kadence dá do pořádku, ale s tím co vím, si nemyslím, že se to stane.

„Možná bude problém s T-m,“ promluví Beau. „Sám ho sleduje. Může ho dostat jako první.“

„Dobře, ujistěte se, že nedostane,“ vyplivnu. Ten sráč si zaslouží zemřít. Neosvětlil jsem klukům Hollyinu situaci. Kadence mě donutila slíbit, abych to neřekl, ale vím, že kdyby o tom věděli, neseděli by tu a nesnažili se mě uklidnit.

„Kurva,“ zakleje si Beau pod vousy, když si uvědomí, že se nezastavím, dokud ho nenajdu.

„Promysli si to, Nixi,“ řekne Brooks, aby mě přiměl uvažovat. Problém je, že jsem s uvažováním skončil. Skončil jsem s ním, když jsem sledoval, jak moje holka a její nejlepší kamarádka truchlí.

„Promysli si celou situaci,“ pokračuje.

„Brooksi,“ utnu ho varováním. „Jak by ses cejtil, kdyby se nějakej sráč, dotknul Kelly a málem ji uškrtil?“

„Chápu tě, brácho. Opravdu, ale musíme bejt chytrý. Všechna ta tvrdá práce, abychom byli legální, přijde vniveč. Mysli na Z,“ naléhá.

„Já na něj kurva myslím,“ zakřičím přes celou místnost.

„Pro mě není problém to udělat,“ řekne Sy, který sedí vedle Beauva. Všichni se podíváme jeho směrem.

„Ne,“ povím mu.

„Proč kurva ne? Máš na starosti Kadence a Z. Já nikoho nemám.“

„Je můj.“

„O tom to není, Nixi,“ zkusí to Brooks znovu. „Nechej to na T.“

„Srát na T-ho,“ zaburácí Syho hluboký hlas. „Podívej se, kam nás to dostalo.“

„Nelíbí se mi to,“ vypískne Jesse.

„Ani mně,“ dodá Brooks.

Uvědomuju si, že tu bloudíme v kruzích. Jesse se Syem se začínají hádat a Brooks jen kroutí hlavou.

„Kurva, všichni se uklidněte.“ Děda konečně promluví a celý pokoj utichne nad ozvěnou hlasu bývalého prezidenta klubu. „Nixi. Nemyslíš jasně. Máš hlavu plnou Kadence. Chápu tě. Zažil jsem to, ale pokud by se jednalo o někoho z kluků, viděl bys to jinak. Máš už problémy s Addison a Z-em. Nemůžeš se dostat do něčeho, co ti později zkomplikuje život. Kadence se zejtra vrací domů. Musíš tu pro ni bejt. Nedělej ty stejný chyby jako já.“ Mluví přímo na mě a jeho tón hlasu mi říká, abych vytáhl hlavu z prdele. Vím, že má pravdu, ale nabádá mě k tomu ten můj nevybitý vztek. Naposled jsem se takhle cítil, když mi zabili mámu.

„Já to kurva udělám,“ zopakuje Sy.

„Nikdo nic dělat nebude,“ vyštěkne Brooks. „Tenhle klub už si prošel všemožnýma sračkama. Nebudu jen tak sedět a sledovat, jak se vydáš stejnou zkurvenou cestou, z který jsme se tak těžce dostávali. Popřemýšlej o tom, Nixi. Dej T-mu čas se s tím vypořádat.“

Vím, že mají pravdu; tohle nejsme my, ani já nejsem takový, ale jestli se nevypořádáme s Gunnerem, zase něco provede.

„Kurva.“ Promnu si frustrovaně obličej. „Fajn, dám T-mu jeden tejden, ale potom po něm půjdu,“ souhlasím a taky to tak myslím. Pokud se s tím T nedokáže vypořádat, bude to můj úkol ho zabít.