DW - 21. kapitola

Překlad: Luciana

Byla to jedna z nejdelších nocí v životě Maddy a ani v osm hodin ráno, to ještě nebylo u konce. Bouře stále zuřila se silou hurikánu a s přívalovým deštěm, a i když bylo dávno po východu slunce, mohla být klidně půlnoc, jaká byla venku tma. Pečovatelský dům měl stále proud, ale nešla ani televize, ani rádio a ani jejich mobilní telefony nefungovaly. Maddy začínala souhlasit s Maureen. Byl to pocit, jako by byli kompletně odstřiženi od zbytku okolního světa.

A stále nebyla ani stopa po Williamovi.

Nebo tygrovi.

Nikdo nepřišel v sedm do práce a pacienti nevstávali!

Hiram se stále probouzel a usínal. Probudil se, zjistil, že stále žije, zavřel oči a podřimoval dál. Když byl vzhůru déle, než dvě minuty, byl docela při smyslech – vzhledem k tomu, že vyprávěl Maddy příběhy o všech lidech v místnosti, které jen on mohl vidět. Ale pak se zeptal, jestli chce něco vzkázat svému tátovi, jen pro případ, že by na onom světě narazil na Charlieho Lanea.

Maddy z toho byla málem ztracená, ale nakonec se jí nějak podařil vděčný úsměv a řekla mu, aby řekl tátovi, že ho miluje a že všichni jsou v pořádku. Pak si ale vzpomněla, že mu Hiram musí také říct, že Rick jde v jeho stopách a stal se rybářem, přesně jak si přál.

A pak řekla, že si potřebuje dojít na toaletu a nyní stála venku na chodbě a brečela jako dítě.

„Odešel?“ zašeptala Maureen, běžící k ní.

Neschopná slova, Maddy jen zavrtěla hlavou.

Pár velkých rukou ji otočil k široké hrudi a dvě, velmi svalnaté paže, se ovinuly kolem ní. „Uklidněte se, slečno Kimbleová,“ řekl doktor Lewis a poplácal ji po zádech. „Vidím, jak je to pro vás těžké, ale pan Fields vypadá, že čeká na toho gentlemana, až se ukáže a nemyslím si, že by odešel, než se tu objeví.“

Naprosto zahanbená, že pláče přímo před doktorem – nemluvě o tom, že před naprosto cizím – Maddy dostala své emoce pod kontrolu a chtěla ustoupit pryč.

Jenže paže kolem ní se utáhly a jeho poplácávání se změnilo na jemné tření. „Pokud to bude nějaká útěcha, myslím, že Hiram se skutečně baví,“ řekl a jeho horký dech jí ovanul vlasy.

Maddy ztuhla, najednou se cítila nepohodlně. Možná bylo neprofesionální plakat před doktorem, ale bylo opravdu nevhodné od něj, aby ji uklidňoval jako… jako…

„Maddy, myslím, že bychom měly začít budit ostatní,“ řekla Maureen. „Začínám si o ně dělat starosti.“

Bůh žehnej té vnímavé ženě! Za použití síly odtlačila ruku, která držela její hlavu dole a za pomoci Maureen, která ji odtahovala, se Maddy konečně podařilo ustoupit. „Omluvte mě, doktore,“ řekla a omluvně se usmála, „ale musíme se jít opravdu podívat na ostatní. Omlouvám se, bylo to ode mě velmi neprofesionální.“

On se usmál, jeho zelené oči zářily ve slabém osvětlení chodby. „Všichni někdy potřebují rameno, na kterém se mohou vyplakat, slečno Kimbleová, tak se prosím neomlouvejte. A co se týká pacientů, proč je nenechat spát dnes ráno? Bude to pro ně méně stresující, než se probudit do téhle bouře a ještě zjistit, že pan Fields umírá.“

„Ale je to nepřirozené,“ řekla Maddy pevně a potlačila viditelné zachvění, protože stále mohla cítit jeho paže kolem sebe – pravděpodobně proto, že ji stále objímal očima. „Zvlášť když bývají v osm už vzhůru. Pokud nás omluvíte, doktore Lewisi, musíme jít pracovat,“ řekla, otočila se na patě a zamířila k sesterské stanici.

„Madeline,“ řekl tiše, když odcházela, že ji to donutilo zastavit a podívat se na něj. „Myslím, že bychom mohli nechat těch formalit. Prosím, říkejte mi Aslan.“

Maddy naprosto ztuhla, neschopná se ani nadechnout.

Aslan.

Letopisy Narnie.

C.S. Lewis.

Jeden zmizelý, zelenooký, tváře olizující, tygr.

A velmi-troufalý cizinec, tvrdící, že je doktor, který se náhodou objeví, když jednoho potřebují, a nemá na sobě ani kapku deště.

„Aslan je velmi neobvyklé jméno,“ řekla, zírající chodbou přímo do jeho zářivě zelených očí.

„Je to z knížky C.S. Lewise, Letopisy Narnie,“ řekl. „Možná ji znáte? Moji matku fascinovala všechna ta mluvící zvířata a pojmenovala mě po tom lvu. Když mi bylo… oh, skoro deset, myslím, ona a já jsme ji četli dohromady.“

Maddy začalo prudce bušit srdce.

„Hej, není to ta knížka, co čtete se Sárou?“ zeptala se Maureen.

„Ne, četli jsme ji, když jí bylo osm,“ zalhala bezostyšně.

Aslan Lewis přikývl, záblesk v jeho očích zesílil. „Myslím, že si půjdu sednout k Hiramovi, zatímco se budete starat o vaše pacienty,“ řekl, mrknul na ni a pak vešel do Hiramova pokoje.

„On je ten, kdo se chová neprofesionálně,“ řekla Maureen, provlékla ruku Maddyinou paží a zamířily k sesterně. „Doktoři neobjímají sestry a určitě na ně nemrkají,“ dodala a zastavila se tváří k ní. „Co se tu zatraceně děje, Maddy? Připadám si, jakobychom byli uprostřed Twilight Zóny!“

„Na mou duši, já nevím, Maureen.“

Maureen se ohlédla do chodby a očividně se otřásla. „Jo, fajn, mám z toho chlapa husí kůži. Myslíš, že je rozumné ho nechat s Hiramem o samotě?“

Maddy pokrčila rameny. „Byl s ním sám mockrát během dnešního rána, když jsme kontrolovaly ostatní. A Hiram vypadá, že se s ním cítí spokojeně.“ Narovnala se v ramenou a zhluboka se nadechla. „Pojď, vzbudíme ostatní a možná to tu začne vypadat normálně. Můžeme nechat Charlottu, Lois a Elvíru samotné v kuchyni a ony mohou vyčarovat nějaká vajíčka a tousty pro všechny,“ řekla a v duchu sebou trhla, jen při vypuštění slova vykouzlit.

„Ok,“ řekla Maureen a také narovnala záda. „Vzbuď Charlottu a Lois a já půjdu na druhou stranu a vzbudím Elbridge.“ Usmála se. „Je mu sice osmdesát, ale budu se cítit lépe, když tu bude další muž okolo.“ Ale pak se zamračila. „Jen bych si přála, abych se dovolala manželovi na mobil. Nemůžu uvěřit, že se tu ještě neobjevil a neshání se po mně.“

„Ale říkala jsi, že Doris říkala, že všechny cesty jsou zablokované spadlými stromy a dráty.“

Maureen se znovu usmála. „Sean by šel těch šest mil, klidně, kdyby musel, kdyby zjistil, že jsem uvízla někde mezi tímhle místem a naším domem. Přísahám, když se zpozdím jen o deset minut, sedne do auta a hledá mě.“ Zasmála se. „To je to, co čtyřicet let manželství dělá pár. Pokud se mi neozve z lesa každé tři hodiny, obvykle se po něm jdu podívat,“ dopověděla a zamířila do Elbridgeova pokoje.

„Možná jednou budu mít dost štěstí a budu mít ten samý problém,“ řekla Maddy se smíchem a zamířila na druhou stranu, k pokoji Charlotty a Lois.

Dalo to víc úsilí, než obvykle, než se všichni vzbudili a oblékli a byli připraveni čelit dalšímu dni a Mem, jejich jediná pacientka upoutaná na lůžko, byla dost rozladěná, že nemohla sledovat ranní zprávy a dozvědět se novinky o bouři. Charlotta, Lois a Elvíra se chovaly, jakoby jim dala klíče od královstí a prakticky běžely do kuchyně, uvařit snídani pro všechny.

Charlotta měla na sobě tolik mouky, že by to stačilo na bochník chleba, když ta žena vyvezla vozík, asi o hodinu později, plný úžasně vonícího jídla, k nakrmení malého národa a Maddy zjistila, že zaměstnancům kuchyně bude trvat tak týden, než uklidí všechen ten nepořádek, který ženy udělaly. Janice, Samuel a Elbridge museli jít okamžitě do Hiramova pokoje a Hiram seděl v posteli a vyprávěl jim o svých nadpozemských návštěvnících. S pocitem, že není součástí párty, přemluvila Mem Maddy a Maureen, aby ji daly do kolečkového křesla a dotlačily tu křehkou ženu do Hiramova pokoje ke všem ostatním.

Teď všichni seděli okolo v kolečkových křeslech, nebo na náhradní posteli, jedli perfektně uvařená vejce a domácí sušenky, malý ostrov lidí, kteří prožívali nejen bouři venku, ale i jednu uvnitř jejich srdcí, když se snažili uklidnit svého umírajícího přítele.

Ale Hiram vypadal, že si nevšímá ani jedné bouře. „Maddy, děvče,“ řekl, zamračil se na ni a položil vidličku na svůj prázdný talíř. „Tohle je vážně hezké shromáždění, ale není to uplně přesně ta párty, co jsi mi slíbila.“ Mávl po místnosti. „Nejsou tu žádné stuhy a zapomněla jsi na balonky.“ Ale pak se na ni usmál. „Ale nechám to být, když budu mít svůj jablkový dort. A máš svíčky na něj, doufám.“

Maddy nevěděla, co říct. Čert vem svíčky, ona nemá dort!

„Nejsou to tvé narozeniny, Hirame,“ posmívala se mu Mem, než mohla Maddy něco říct. „Svíčky se dávají jen do narozeninového dortu.“

Hiram se znovu zamračil, jenom tentokrát na Mem, místo na Maddy. „Měl jsem devadestá jedna narozenin, ženská, ale hodlám mít jen jeden umírací den. A myslím, že bych měl sfouknout nějaké svíčky.“ Podíval se na Maddy a znovu se umál. „Ale potřebuji jen jednu, že? Nemyslím, že bych měl sílu sfouknout jich víc, než tu jednu.“ Pohladil si břicho. „Ale mám dost místa pro pořádnou porci smetanového krému.“

Rozhostilo se ticho a Maddy měla co dělat, aby se nerozbrečela. Ona neměla žádný jablkový koláč se smetanovým krémem, protože tahle párty neměla být dřív, než v pondělí odpoledne.

„Mohla byste mi jít pomoct přinést Hiramův dort z kuchyně, Madeline?“ zeptal se doktor Lewis a postavil se. Usmál se na Hirama. „Protože jestli váš dort je ten, který jsem viděl v lednici, pane Fieldsi, bude potřeba dvou lidí, aby ho přinesli.“

Hiramova tvář se rozjasnila. „Je tam silná poleva a je celý ozdobený?“ Najednou se zamračil. „Ne kytkami, doufám. Nechci jeden z těch holčičích dortů.“

„Poleva byla aspoň centimetr silná,“ řekl jejich záhadný host. „A ten dort, co jsem viděl v lednici, byl ozdobený lesem stromů. A myslím, že jsem tam viděl ještě sekyru a pilu. Je to vhodné pro muže, který strávil šedesát let v lese?“

Na mou duši, zabije ho. Nemají žádný dort a tenhle… tenhle bastard chystal Hiramovi obrovské zklamání.

Maddy se postavila. „Ano, doktore Lewisi, myslím, že budu potřebovat vaši pomoc,“ řekla napjatě, otočila se a zamířila ke dveřím.

„Zůstaly tu nějaké stuhy od čtvrtého července,“ řekla Lois a následovala ji.

„A bylo tam nějaké hellium,“ dodala Charlotta a také je následovala.

Maddy se usmála na ty dvě ženy, když pospíchaly ke společenské místnosti.

Ale Lois se najednou zastavila a otočila se k ní. „Neviděla jsem žádný dort v lednici, když jsme vařily snídani a to jsem musela být v lednici aspoň dvacetkrát.“

„To proto, že tam žádný není,“ řekla Maddy.

„Proč potom doktor Lewis říkal, že tam je?“

„To se právě pokusím zjistit.“ Maddy se donutila zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout v naději, že to uklidní část jejího vzteku. „Možná můžu ušlehat nějaký krém a dát ho mezi chleba, nebo něco takového. Zatím můžeme aspoň pověsit stuhy a balónky,“ dokončila a naznačila Lois, aby dokončila svou misi. „To může aspoň trochu zmírnit jeho zklamání.“

Lois jí věnovala soucitný pohled a pak zamířila za Charlottou a obě zmizely ve společenské místnosti. Maddy si stoupla se zkříženýma rukama a čekala na doktora Lewise.

„Co si zatraceně myslíte, že děláte?“ zasyčela ve chvíli, kdy vstoupil do chodby. Popadla ho za rukáv a odtáhla dál od dveří. „Proč jste řekl Hiramovi, že jste viděl v lednici dort? Teď bude mít zlomené srdce, až mu budu muset říct, že tam žádný není.“

„Je ten dort tedy pro někoho jiného?“ zeptal se. Najednou se natáhl a dotkl se jedné z jejích loken. „Máš ty nejvíc sexy oči, jaké jsem kdy viděl na ženě, Madeline, a když se naštveš, nádherně ti v nich hoří oheň.“

Ucukla tak rychle, že narazila do zábradlí na chodbě. „Já nevím, kdo k čertu jste, ale vypadněte odtud,“ zavrčela a ukázala k východu. „Hned!“

On povytáhl obočí. „A co uděláš, když odmítnu odejít? Zastřelíš mě?“ potřásl hlavou a jeho oči zajiskřily smíchem. „Očividně se mě nebojíš o nic víc, než svého přítele.“

„O čem to zatraceně mluvíte?“

Natlačil ji zády k zábradlí, žár jeho těla jí vysílal záchvěvy po páteři. „Neočekává Killkenny, že budeš čekat v jeho autě, až se vrátí?“ Promnul její vlasy mezi prsty. „Tam odkud jsem, ženy dělají to, co se jim řekne, nebo trpí následky.“

„Od-odkud přesně jste?“

„Z Narnie určitě ne.“ Naklonil se blíž a přiblížil svá ústa těsně k jejím. „Ty nejsi ve skutečnosti opravdu zamilovaná do Killkennyho, že ne?“ zeptal se tiše. „Protože náhodou vím, že ti nikdy nebude schopen dát to, co potřebuješ. Pojď se mnou, Madeline. Odejdi se mnou teď hned a já ti dám celý svět.“

Maddy netušila, kde vzala odvahu, ale sladce se na něj usmála. „Děkuji, ale myslím, že zůstanu s mužem, který má koule na to, aby bojoval s hordou démonických vlků, místo aby se schoval v pečovatelském domě, plném starých lidí.“

Narovnal se od ní pryč a jeho zamračení bylo dost ohnivé, aby z ní udělal toast.

Maddy se usmála ještě více. „William mi už dal mnohem víc, než jsem si vůbec uvědomila, že jsem chtěla. A raději bych utekla… oh, řekněme s drakem, než s někým, kdo je pro mě míň než žabinec, když zkouší odloudit přítelkyni jinému muži, jakmile se ten k němu otočí zády.“ Ustoupila stranou, směrem ke kuchyni, ale otočila se zpátky. „Jdu dát svíčku do bochníku chleba, a pokud tu budete, až se vrátím, myslím, že vás zastřelím.“

Zřejmě Maddy stála před otevřenou lednicí tak dlouho, že Maureen se rozhodla ji jít znovu vysvobodit od doktora Lewise. Ale jakmile se ta žena otočila, aby se podívala do lednice sama, zalapala po dechu.

 „Odkud se to tu vzalo?“ zašeptala, natáhla se a dotkla se dortu. Mrkla na Maddy. „Já… to… já přísahám, že ještě před dvěma hodinami tu nic nebylo,“ řekla a mávla k lednici. „Je tak velký, že zabírá celou polici!“

Byla tam i jedna tlustá svíčka ve tvaru borovice, která seděla uprostřed té zatracené věci. Maddy usoudila, že to všechno opravdu bude muset napsat, okamžitě, jak se probudí, protože to bylo jednoduše fantastické. Jen by pravděpodobně neměla zahrnout tu chlípnou nabídku Žabince, když to bude dětská kniha.

Maureen si kecla na stoličku vedle středového pracovního pultu a dala si hlavu do dlaní, s unaveným povzdechem. „Já začínám být moc stará na noční služby,“ zamumlala. „Přísahám, že ztrácím rozum.“

Maddy jí objala pažemi a také si ztěžka povzdechla, i když víc rezignovaně, než unaveně. „Jeden z Hiramových neviditelných návštěvníků to musel dát do lednice.“

Maureen na ni koukla skrz prsty. „To není zábavné.“ Najednou spustila ruce a opile se usmála. „Protože to je nejspíš pravda.“

„Maddy! Maureen! Pojďte rychle!“ volala Elvíra a vběhla do kuchyně. „William je tady a je zraněný.“

„Williame!“ vykřikla Maddy a následovala Elvíru, která už vběhla zpátky do chodby. „Jak vážně je zraněný?“

„Položili ho do postele v Hiramově pokoji. Je celý od krve!“

Maddy se chytla zárubní dveří, aby zatočila a pak smykem zastavila. „Nechte mě projít,“ řekla a opatrně se prodírala mořem lidí, namačkaných okolo postele. „Oh, Williame!“ vykřikla a sáhla po něm.

Kenzie ji chytil za ruku. „Není to všechno jeho krev,“ řekl tak tiše, aby to mohla slyšet jen ona a otočil jí tváří k sobě. „Ale Trace si myslí, že by mohl mít zlomenou klíční kost a má hlubokou ránu na paži, která potřebuje sešít. Říkali, že tu je doktor.“

„Není to skutečný doktor a já ho nenechám nikde poblíž Williama,“ zasyčela a odtáhla se. Pak musela odstrčit z cesty Trace. Něžně projela svými prsty Williamovy mokré vlasy, když prohlížela jeho zorničky a usmála se, když si všimla, že ji pozoruje také. „Nedívej se tak vyděšeně, chlape,“ zašeptala. „Jsem mnohem lepší sestra, než řidička.“

„Vypadá to, že vazy nejsou poškozené,“ řekla Maureen, když rozbalila ten zakrvácený hadr, zakrývající spodní část Williamovy pravé ruky. „Ale bude to potřebovat několik vrstev šití.“ Podívala se na Maddy. „Musíme sem dostat sanitku. Nejsme připraveni na takový druh péče, kterou potřebuje.“

„To nepůjde,“ řekl Trace. „Žádná cesta není průjezdná a bouře nevykazuje žádné známky toho, že by odcházela.“

„Maureen, ty jsi pracovala spoustu let jako sestra na traumatologii,“ řekla Maddy.

„Před patnácti lety.“ Marureen se narovnala a pokrčila rameny. „Ale hádám, že to bude jako jízda na kole. Dojdu se podívat, co najdu v zásobovací skříni. Pojďte, lidi,“ řekla a rozhlédla se. „Musíme se zapojit a zorganizovat. Vy dva,“ podívala se na Kenzieho a Trace. „Potřebuju, abyste odvezli Mem zpátky do jejího pokoje – ne, dejte jí do společenské místnosti. Janice a Elvíro, vy jděte s nimi a vezměte sebou Samuela. Elbridgi, vy najděte vozík, dejte na něj několik hrnců vařící vody a přivezte ho zpátky sem, a pak můžete sedět u Hirama. Charlotto, přineste několik prostěradel a hodně ručníků. Lois, vy pojďte se mnou.“ Podívala se na Maddy. „Ty ho svlékni a já pošlu Lois zpátky s potřebami na jeho umytí.“ Rozhlédla se, jakoby kontrolovala, jestli jsou všichni. „Neviděli jste doktora Lewise?“

Maddy zavrtěla hlavou. „Zjistila jsem, že to nebyl skutečný doktor.“

Maureen se podívala na Trace a Kenzieho. „Objevil se tu muž, asi kolem třetí ráno, ale vypadá to, že najednou zmizel. Mohli byste se vy dva po něm podívat po budově, až odvete Mem?“

„Podíváme se,“ řekl Kenzie a chopil se Memina křesla.

„Já zůstanu s Maddy a pomůžu Maddy,“ řekl Trace. Usmál se na Maureen. „S vaším dovolením, madam.“

„Můžete jí pomoct ho svléknout, ale pak se běžte sám umýt,“ řekla a koukla na jeho mokré a zablácené oblečení. „Kolik z té krve je vaše?“ zeptala se a dotkla se šrámu na jeho paži.

Pokrčil rameny. „Ne tolik, abychom si kvůli tomu teď dělali starosti.“

„Pane Gregore?“ zeptala se Maureen.

Zastavil se ve dveřích a ohlédl se. „Přežiju, než se postaráte o Williama,“ řekl, než vyrazil s Mem do chodby.

Všichni ostatní se už vydali po svých úkolech a Maddy obrátila pozornost zpět k Williamovi, když ucítila, jak ji poplácává po zadku.

„Zdá se mi, že si vzpomínám, že jsem ti říkal, abys zůstala v autě, dokud se nevrátím.“

Začala rozepínat jeho pásek. „Nechala jsem ti zprávu.“

„Jo, a taky jsi nechala otevřené dveře. Celý vnitřek auta byl mokrý a tvoje zpráva je teď pravděpodobně na půl cesty do Irska.“

„Tracy, sundej mu boty,“ řekla, rozepla Williamovu košili a zadržela dech, když viděla ošklivou modřinu těsně nad jeho levým prsním svalem.

„Williame,“zavolal Hiram. „Budeš v pořádku?“

„Ano, Hirame, budu. Mám dobrou sestru.“

„Je, že ano?“ řekl Hiram. „Přišla sem přes tu bouři, když jí Maureen volala, že začínám umírat.“

„Vy umíráte?“ řekl William a snažil se zvednout hlavu, aby viděl na druhou postel.

Maddy ho položila zpátky. „Může ještě chvíli počkat.“

„Celá moje rodina je tady, Williame,“ pokračoval Hiram. „Přesně jak jsi mi říkal. Jen si myslím, že začínají být netrpěliví.“

„Řekněte jim, že čekali všechny ty roky,“ řekla Maddy a stahovala Williamovy mokré kalhoty, s Tracovou pomocí. „Tak můžou počkat další den nebo dva. A pokud chcete kousek vašeho krásného dortu, budete muset počkat, až bude William zašitý, takže si bude moct dát kousek dortu s vámi.“

Když Maddy viděla Trace, jak vyndal z boty Williamův nůž a položil ho na noční stolek, škodolibě se usmála a přiblížila čepel k jeho zakrvácenému rukávu košile. „Uvidíme, jak se ti bude líbit mít tvoje oblečení přeříznuté.“

Usmál se a uvolněně se položil zpátky na polštář. „Do toho, lass.“

Trace ho přikryl dekou a Maddy popadla rukáv svého bratrance, když se otočil, že odejde a stáhla ho, aby se naklonil nad postel. „Ten chlap co ho zmínila Maureen,“ zašeptala, aby ji Hiram nemohl slyšet. „Myslím, že on je ten… tygr, co mě s ním William nechal,“ řekla, podívala se na Williama a pokývla jeho zamračení.

Zhluboka se nadechla. „Maureen mi volala na mobil, když jsem byla v dodávce a řekla mi, že Hiram umírá. A ten tygr slyšel náš rozhovor a nějak otevřel dveře a vyrazil k pečovatelskému domu… a vzal si sebou tu světelnou bublinu.“ Mrkla na Trace, aby viděla jeho reakci, ale našla jen jeho nečitelný výraz. „Já jsem šla dovnitř a ten tygr zůstal sedět před dveřmi, ale ve chvíli, kdy jsem se převlékala do pracovního, ten chlap se najednou objevil na sesterně a tvrdil, že je doktor Lewis, a že jeho auto je nedaleko v příkopě. Jenže nebyl ani trochu mokrý od bouřky, a když jsem se šla podívat, tak ten tygr byl pryč.“

„Řekl něco zvláštního,“ zeptal se William, „co tě přimělo si myslet, že je to opravdu ten tygr?“

Maddy cítila, jak jí začínají hořet tváře. „J-já jen mám ten pocit. Zmínil něco, co jsem řekla tomu tygrovi, cestou sem.“

„Co ti řekl, Madeline?“ ptal se William. „Co udělal?“

Vrátila se k řezání jeho košile.

Trace ji zastavil. „Ok, potřebuji vědět, jak to, že nejsi naprosto vyděšená tím, co se tu děje.“

Nevesele se zasmála a vrátila se k řezání košile. „Duševní zhroucení si šetřím na později.“ Ale pak popadla Trace za rukáv, když začal odcházet. „Um… prostě jen nezastřel toho tygra, ok?“ usmála se napjatě. „Možná je to blbec, ale myslím, že je na naší straně.“

„Naší straně?“ zopakoval tiše Trace a jeho bouřkově šedé oči našly její.

Zhluboka se znovu nadechla. „Stala jsem se členem vašeho malého exkluzivního klubu automaticky po minulé noci, nemyslíš?“ řekla a podívala se dolů a zjistila, že se na ni William intenzivně dívá.

Mírně přikývl.

Trace si ji přitáhl přes postel a políbil jí na čelo. „Vítej v magii, Peeps,“ zašeptal, narovnal se a vyšel dveřmi ven.

Maddy položila Williamův nůž a jemně vytáhla košili zpod něj.

„Kdy mi řekneš, co ti ten tygr udělal?“

Se smíchem se narovnala a hodila jeho košili na podlahu. „Až budeš tak starý, že ani nezvedneš svůj meč.“ Najednou vystřízlivěla a podívala se mu přímo do očí. „Zestárneš, že ano?“ zašeptala.

Zašklebil se na ni, když ji znovu poplácal po zadku a pak ho stiskl svou velkou rukou. „Jo, Madeline, zestárneme spolu.“

„A ukážeš mi, co je v té tvé krabici, co jsi mi dal včera večer, když jsi mě vyzvedával, a kterou jsem musela vynést nahoru a dát pod mou postel?“

Povytáhl obočí. „Je tvoje krabice pod ní s tou mojí?“

Krk se jí sevřel emocemi a tak prostě přikývla.

„A jsi připravená ukázat mi, co je v té tvé?“

Jeho ruka na jejím zadečku ji konejšivě hladila, když se začala chvět a Maddy pomalu znovu přikývla.

„Pak je otevřeme spolu.“ Zamračil se. „A pak mi řekneš všechno, co se stalo, po tom co jsem odešel z dodávky.“

Elbridge vešel, tlačil vozík plný kbelíků pářící vody, šplíchající přes kraje a následovaný okamžitě Charlottou s náručí plnou ručníků a prostěradel, že bylo s podivem, že vidí, kam jde.

Maureen vešla, vypadala připravená bojovat a vyhnala všechny, kromě Elbridge a Maddy, ven a začala pracovat na Williamovi. Dalo jim to hodinu a víc než šedesát stehů, zavřít nejméně pět ran na jeho těle – většina stehů na Williamově hezké, svalnaté pravé paži.

Celou dobu, co pracovala, přemýšlela Maureen, co mohlo způsobit ty šrámy, neschopná věřit Williamovu vysvětlení, že to jednoduše byly letící trosky, které ho trefily v bouři. Osobně, Maddy si myslela, že některé z nich byly stopy drápů a mohla přísahat, že ta hluboká rána na jeho paži, byla od meče.

Byla trochu vyvedená z míry, že William zůstával tak klidný během celé procedury, s ohledem na to, že neměli nic silnějšího, než lokální anestezii, a pár prášků na bolest, které mu ani nezpůsobily ospalost. Ale mnohem častěji to byl William, kdo ji poplácal po zadečku, aby ji ujistil, že necítí bolest – ačkoliv jí pořádně tu a tam stiskl, když Maureen pracovala hluboko v jeho paži.

Půl hodiny po tom, co zavázali poslední steh, byl obvázaný a uložený v čistě povlečené posteli a Maureen šla ošetřovat Kenzieho a Trace.

„Jak se ti tam vede, Williame?“ ptal se Hiram, právě probuzený z dalšího zdřímnutí.

„Jsem jako rybička, Hirame,“ řekl William. „A vy? Jak se vede?“

„Bylo by mi líp, kdybych mohl dostat kousek z mého dortu.“ Podíval se netrpělivě na Maddy. „Mohli bychom se vrátit k té párty teď, když je William sešitý? Cítím, jak slábnu, ale nerad bych odešel, aniž bych dostal svůj dort.“

Podívala se dolů a viděla Williama se usmívat. „Každý muž si zaslouží zemřít s břichem plným cukru,“ řekl. „A když tak o tom přemýšlím, sám prahnu po něčem sladkém.“ Povytáhl obočí. „Takže pokud nejsi ochotná si vlézt ke mně do postele, budu se muset spokojit s kouskem Hiramova dortu.“

Hiram se zachechtal jako teenager. „Buď opatrný ve flirtování s naší malou Maddy. Když se tu doktor Lewis zastavil, aby se rozloučil, řekl mi, abych se ujistil, že zůstanu na Maddyině dobré straně, jinak by mi mohla pomoct odejít dřív, než budu připraven.“ Znovu se zasmál. „Ten doktor řekl, že má jazyk ostrý dost, aby rozsekla muže vejpůl a já se domnívám, že ty nepotřebuješ žádné další stehy, právě teď.“

William pohlédl na Maddy.

Ale byl to Elbridge, kdo promluvil jako první, když se postavil ze svého křesla vedle Hiramovy postele. „Obtěžoval tě doktor Lewis, Maddy?“ zeptal se. „Měla jsi pro mě přijít a já ho mohl vyhodit ven, bouře nebouře.“ Najednou se zamračil a podíval se na Hirama. „Kdy ti přišel říct sbohem? Skoro všichni tu byli s tebou celé ráno.“

Maddy viděla, jak se Hiram zmateně zamračil. „Nepamatuju se,“ řekl a koukal z Elbridge na Maddy. Zmateně si odfrknul. „Možná se mi to jen zdálo, že sem přišel.“

„Jdu přinést váš dort, Hirame, a říct ostatním, aby se přišli podívat, jak sfoukáváte svíčku,“ řekla Maddy.

Chtěla se otočit, ale William ji chytil za košili a přitáhl ji, aby zastavila. Natáhla se a položila mu ruku na čelo. „To je ale velké zamračení, co se ti tu objevilo. Máš velké bolesti? Možná místo těch pilulek, bych ti měla dát velkou, tlustou jehlu, plnou léku proti bolesti.“

„Já to zjistím, víš?“

„A pak co?“ zašeptala a sklonila se dolů, takže Elbridge a Hiram ji nemohli slyšet. „Ať tomu věříš, nebo ne, Williame, jsem velmi schopná si ubránit svou počestnost – když se náhodou cítím počestná, víš.“ Sklonila se ještě níž, takže její rty se otíraly o jeho ucho. „Ale když se cítím nemravně s nějakým mužem, jsem známá tím, že mu dokážu odfouknout punčochy na půl cesty do Irska.“ Narovnala se, jemně odtáhla jeho ruku pryč z uniformy a položila mu ji na jeho břicho. „Ještě nějaké další otázky nebo stížnosti?“ zeptala se a hodila mu tak jeho vlastní slova z chaty zpátky.

„Můžu dostat zmrlinu na svůj dort?“

„A sypání,“ vypískl Hiram. „A šlehačku.“

„Hirame, vy se chcete předávkovat cukrem!“

Znovu se zachechtal. „To je můj plán, Maddy.“

Maddy protočila oči, aby zakryla hrůzu z toho jak tu jen tak probírají jeho umírání, otočila se a zamířila z místnosti. „Pojďte, Elbridgi. Dojdu pro dort a vy zatím přiveďte ostatní. Jsem si jistá, že tihle dva… gentlemani, mohou ohlídat jeden druhého.“