DW - 20. kapitola

Překlad: Luciana

Maddy zadržovala dech, když se dívala, jak si William razí cestu větvemi a zastavil se, jen aby se podíval tygrovi do očí a pokývl mu – na čež mu tygr přikývl zpět! – než zmizel v dubovém listí, lesknoucím se v podivně zeleném světle. Maddy se zhroutila na palubní desku a pohřbila tvář ve svých rukách, neschopná uvěřit, že ji tu nechal.

Samotnou.

S tygrem.

To musí být nějaký hloupý, bizardní sen.

Jo, to je ono. Je to ve skutečnosti včera večer, ne dnes večer, a ona leží doma v posteli a usíná, zatímco se snaží rozhodnout, jestli chce mít aférku s Williamem. A má takový strach, že by se do něj mohla zamilovat, že se jí zdá takovýhle bizardní scénář. Nejdřív se jí pokusil zabít úžasným sexem – protože jen v jejích snech mohl mít chlap takovou výdrž – a potom jí nechal samotnou v dodávce s lidožravým tygrem, který ji měl údajně ochránit před lidožravými vlky.

Oh, a proč nepřihodit velkého černého pantera – kterému William jednoduše musí jít pomoct – aby byly věci opravdu zajímavé.

Plakala víc a její hlasité vzlyky se rozléhaly v naprostém tichu auta.

Dokud neuslyšela něco, co znělo jako srkání. Maddy se pomalu posadila, otočila se na sedadle a viděla tygra, jak olizuje svým velkým jazykem, zadní okno.

Zastavil se a zíral na ni.

Jenomže nemohla potlačit samovolný vzlyk a tygr olízl okno znovu.

Nadechla se a vydechla a on přestal.

A potom vykřikla, když se najednou ozvala hlasitá hudba a vytáhla nohy nahoru se zaječením, když se něco pohnulo k jejím bosým nohám na podlaze.

Konečně si uvědomila, že to jí zvoní a vibruje mobilní telefon, Maddy chňapla po kabelce, hrábla dovnitř a našla telefon. Ohlédla se dozadu a viděla, jak se tygrovy intenzivní oči soustředí na ni, otevřela telefon a modlila se k Bohu, aby to byl William.

„Haló,“ zašeptala napjatě. „Maureen?“ vyjekla a opatrně pohlédla na tygra. „Cože? Myslí si, že začíná umírat právě teď?“

Tygr ožil a Maddy ztišila hlas. „To nemůže, Maureen. Řekni Hiramovi, že musí počkat do rána, než začne umírat.“

Maureen, víkendová sestra v River Run, mlčela a Maddy si uvědomila, jak absurdně to znělo. „Podívej,“ řekla, zavřela oči a sklopila hlavu. „Já vážně, opravdu, nemůžu přijít dřív než… než po východu slunce,“ řekla, předpokládajíc, že když vyjde slunce, všechno – včetně její aféry s Williamem a prasklými kondomy – se vypaří do éteru, kam to patří.

„Opravdu umírá, nebo měl jen špatný sen?“ zeptala se a usoudila, že to musí být nějaká epidemie nočních můr. „Volala jsi doktora Pettyho? Ne, já vím, že má přání neresuscitovat, ale potřebujeme recept na léky proti bolesti, kdyby… kdyby je potřeboval. Petty musí přijít.“

Znovu si povzdechla. „Ok, podívej, řekni Hiramovi, že tam budu, co nejdříve to půjde. A Maureen? Kdyby začal mít bolesti, mohla bys… oh, nic, nevadí. Zkusím najít způsob, jak se tam dostat,“ skončila a zavřela telefon.

Nemohla se prostě přinutit požádat Maureen, aby vydala takový typ léku, bez písemného nařízení. Maddy si dala hlavu do dlaní a znovu začala tiše vzlykat. Co teď měla zatraceně dělat?

Dala své slovo Hiramovi, že tam pro něj bude, ale byla zavřená v tomhle hloupém náklaďáku, s hloupým tygrem, opuštěná mužem, který jí slíbil, že tu pro ni bude.

Oh, Bože, nechtěla, aby Hiram umřel!

Chtěla, aby všichni její pacienti žili navždy, aby jí mohli stále nutit být lepším člověkem. Každý den když šla do práce, bylo dobrodružství. Někdo mohl říct něco neslýchaného, co jí mohlo způsobit kýlu ze smíchu, všichni horší než Sára, když přišlo na to, aby zůstala o krok před nimi.

Udržovali ji ostražitou a uzemněnou. A stejně jako William, oceňovala jejich moudrost.

A, proboha, dala slib panu Manovi a žádní hloupí vlci, nebo hloupý tygr, ji nezastaví, aby své slovo dodržela. A pokud si William Killkenny myslí, že bude sedět v jeho roztřískaném náklaďáku, zatímco on běžel do boje se silami zla… fajn, zjistí, že je trochu víc na ženě, se kterou chce mít aférku, než jen hromada nadržených hormonů.

Maddy se začala rozhlížet po svých sandálech a díky tomu podivnému zelenému světlu, je našla na zadním sedadle. Natáhla si je, přelezla středový panel na sedadlo spolujezdce a otevřela dveře na škvíru – celou dobu se dívajíc na tygra.

Okamžitě se posadil.

A ona stejně rychle dveře zavřela.

Náklaďák se zhoupl, když ta velká kočka seskočila dolů z korby na straně spolujezdce a Maddy zamáčkla tlačítko na dveřích a zamkla je.

Stojíc teď na zemi, jeho hlava byla na úrovni okna, a zíral na ni. Jeho uši se napřímily dopředu, jeho dech zamlžoval okno a špička jeho růžového jazyku, vykukovala mezi jeho obrovskými tesáky.

No, do prdele. Jak to, že Williama nechal odejít, aniž by mu věnoval pozornost, a když chtěla vystoupit ona, tak se ta zatracená kočka rozhodla, že vystoupí taky?

„Běž pryč. Kšá,“ řekla a mávala, aby šel pryč, její hlas zněl neobyčejně hlasitě v tom podivném tichu. „Běž honit nějaké další noční můry.“

Začal znova olizovat okno.

Maddy sklonila hlavu a zírala na zbraň ve své ruce. Nezastřel tygra, řekl jí William.

Jenže ten tygr ji zdržoval od toho, aby šla za Hiramem.

Fajn, on a ta horda démonických vlků.

Dveře spolujezdce se najednou otevřely – i když, na mou duši, je zamkla – a Maddy přelezla zpátky přes středový panel se zběsilým zaječením, praštila se do boku o volant a bouchla hlavou o okno řidiče. Zvedla zbraň ještě dřív, než se narovnala, ale ten tygr byl pryč.

A teď si nebyla jistá, jestli se jí ulevilo, nebo byla ještě více vyděšená.

Listí zašustilo hned u dveří a ona mohla vidět silný ocas trčet mezi větvemi a stěží rozeznala ostře zelené oči, zírající přes jeho rameno na ni. Vydal jemný zvuk začenichání a mírně se pohnul hlouběji do stromu – a podivné zelené světlo si bral sebou.

„Ne, pojď zpátky! Slibuju, že tě nezastřelím. Jen mě taky neopouštěj!“

Vydal ten jemný zvuk znovu – napůl zavrnění, napůl štěknutí a trochu… povzbudivý.

Maddy přelezla zpátky přes středový panel a sklouzla nohama na zem. Držela zbraň zvednutou a dívala se okolo na tmavé listí a změť větví a roztřeseně se nadechla, když uslyšela pár kapek deště spadnout na střechu náklaďáku.

Pečovatelský dům byl méně než čtvrt míle vzdálený, přes trávník před knihovnou a pak kousek po vedlejší silnici. „Počkej!“ zavolala na kočku a otočila se pro kabelku. „Musím nechat Williamovi vzkaz, nebo se nikdy nedozvím konec toho všeho,“ zamumlala, když usoudila, že mluvit s tygrem je méně divné, než mluvit sama se sebou. „Ale prosím, nezačni mi odpovídat,“ zašeptala, když hrábla do kabelky, aby našla něco na psaní.

Mrkla přes rameno. „Neodcházej,“ prosila ho, konečně držíc pero a kousek výplatního šeku. „Bude to jen vteřina, slibuju.“

Když viděla, že kočka tam stále stojí, jeho podivné zelené světlo zářivě osvětlovalo její stranu auta – řidičova strana auta byla bičována větrem a deštěm – Maddy rychle napsala svůj vzkaz: „Šla jsem do pečovatelského domu.“

Naklonila se a dala ho na palubní desku, přehodila si kabelku přes rameno a otočila se k tygrovi. Potom, co se ujistila, že pojistka na její zbrani je zapnutá, zhluboka se nadechla a začala se probojovávat větvemi směrem ke knihovně.

Jakmile se osvobodila ze stromu a vkročila na mokrý trávník, okamžitě si vzpomněla na úplně první okamžik, kdy se setkala s Williamem. Pršelo, taky, a on vyšel z knihovny s Evinou matkou v náruči, hned po záblesku světla, který prosvítil všechna okna té třípatrové stavby.

Té samé budovy, na kterou mířily pušky, protože lidé tvrdili, že byl viděn drak, jak nese Mabel dovnitř.

Od té doby nikdo draka neviděl.

Déšť začal bubnovat do jejích zad a vítr jí zvedl sukni. „Zatraceně, počkej na mě,“ zavolala a rozběhla se, aby dohnala tygra, loudajícího se přes trávník knihovny, jako kdyby věděl, kam má ona namířeno. Dívala se do temnoty, která je obklopovala a mohla vidět, že vítr stále fouká a stále prší kbelíky vody – kromě uvnitř bubliny zeleného světla.

„H-hezká kočka,“ zašeptala a následovala ho. „Ty jsi opravdu velký chlapík, co?“

Ta zatracená kočka musela vážit stejně jako los a ona hádala, že kdyby se rozhodl ji sníst, zmizela by na jedno polknutí. „M-moje malá dcera, Sára, by tě určitě ráda poznala,“ řekla, protože potřebovala vyplnit to ticho, takže nemusela poslouchat svou mysl, která křičela, že je blázen.  „Četli jsme Letopisy Narnie a tak trochu mi připomínáš jednu hlavní postavu, Aslana. Jenom on je lev, ne tygr.“

Možná proto má pantery, tygry a vlky v nočních můrách. Čte knihy o mluvících zvířatech. „Ale Aslan umí mluvit,“ dodala.

Tygr najednou zastavil. Maddy narazila do jeho ocasu a ihned se stáhla zpátky s vyjeknutím. Otočil svou masivní hlavu a, na mou duši, vypadal, jakoby se na ni mračil.

Couvala celou cestu až na konec světla, až cítila kapky deště na ramenou. „Hej, já tu knížku nenapsala, co C. S. Lewis. Já ti jen říkala, co Lewis udělal ve svém… příběhu. Mně vážně nevadí, že v mém snu nemluvíš. Ve skutečnosti, bych se pravděpodobně vyděsila, kdyby ano.“ Usmála se. „Máš opravdu krásné oči, víš to?“ řekla a usoudila, že trocha lichocení neuškodí. „A nejhezčí pruhy, jaké jsem kdy viděla na tygrovi.“

Ne, že by už někdy viděla opravdového tygra.

„Um… myslíš, že bychom mohli zase jít? Hiram umírá.“ Řekla a udělala váhavý krok dopředu.

Kočka znovu vydala ten jemný zvuk a rozešel se směrem k ulici. Maddy vyrazila za ním, ale najednou se zastavila, když tygr přeskočil příkop, oddělující trávník od silnice. Valila se tam voda z přívalového deště, a když viděla, že to musí být nejméně dvě stopy hluboké a čtyři stopy široké, usoudila, že není možné, aby to přeskočila.

„Počkej!“ zavolala, když kočka vykročila po ulici.

Zastavil se a podíval se zpátky na ni.

„Nezvládnu to.“

Na mou duši, přísahala by, že ten tygr si povzdechl. Nakonec se vrátil zpátky k ní, otočil se a sekl ocasem napříč přes příkop.

„Očekáváš, že chytnu tygra za ocas?“ řekla hystericky, než se na táhla a dotkla se ho.

Konec jeho silného ocasu se najednou zatočil kolem jejího zápěstí a jemně ji postrčil k příkopu.

„Počkej!“ vykřikla znovu, šmátrajíc, aby strčila zbraň do své kabelky. Chytla se ocasu oběma rukama. „Ok. Napočítám do tří, skočím a…“

Ani neskončila se svými instrukcemi, když najednou plachtila vzduchem přes příkop a přistála v půlce ulice na druhé straně. „Do prdele!“ vyjekla a rozplétala jeho ocas ze svého zápěstí. „D-děkuji ti.“

Tygr se rozběhl ulicí a Maddy také vyběhla, aby se ho držela, obcházela kolem velkých spadlých větví a dávala pozor, aby neuklouzla na mokrém listí, ležícím na chodníku. „Hned, jak se probudím, napíšu všechno do knihy,“ řekla mu. „Jsem si jistá, že by to mohla být nejprodávanější knížka.“

Došli k pečovatelskému domu, běžíc vedle sebe přes parkoviště a zastavili se u vchodu. „Ok, ačkoliv bych tě moc ráda vzala dovnitř,“ řekla a vytáhla z kabelky zbraň, „nemyslím, si, že by to byl dobrý nápad.“ Vyndala zásobník z pažby a hodila ho do kabelky. „Vím, že bys mohl jít pomoct Williamovi a panterovi, když jsem teď očividně v bezpečí tady.“ Vyndala kuklu z komory, ale spadla na zem a zakutálela se přímo mezi tygrovy velké přední packy.

Aniž by přemýšlela, co dělá, Maddy se sehnula, ramenem odstrčila kočku stranou a rychle sebrala náboj – ale vyskočila překvapeně zpátky, když ucítila drsný, horký jazyk, jak ji olízl tvář.

„Můj Bože! To byl polibek, nebo ochutnání?“

Kočka vydala zase to kočičí ňafnutí, otočila se a sedla si tváří k parkovišti.

„Ok,“ řekla a nenápadně si otřela tvář. „Tak prostě seď tady, dokud sem nepřijde William se po mě shánět, jestli chceš.“ Hodila zbraň do kabelky. „Musím teď jít. Děkuji, že jsi mě sem přivedl… pane Tygře.“ Položila ruku na dveře, ale zarazila se. „Kdyby ses někdy ocitnul na Back Ridge Road, zastav se u mě doma a já ti dám nějaké… maso, nebo něco. Nashle teď,“ řekla, když se ani neobtěžoval otočit.

Vešla dovnitř a běžela málo osvětlenou chodbou, zatavila se u Hiramových otevřených dveří a nadechla se pro uklidnění, než vstoupila dovnitř.

Maureen se otočila v křesle a ihned se postavila, když ji uviděla. „Právě podřimuje,“ řekla, šla ke dveřím a vedla Maddy zpátky na chodbu. „Jeho puls je slabý, dýchání mělké, ale nevypadá, že by měl bolesti.“

Maddy uvolněně vydechla a přejela si rukou přes tvář. „Ok, jdu se převléknout do pracovního a pak si k němu sednu. Je… je někdo ještě vzhůru?“ zašeptala.

„Ano. A volala jsem Doris, aby to věděla, ačkoliv jsem nakonec musela volat na mobil, jako tobě, protože to vypadá, že tahle část města je jediná, kde jde elektrika. Ale volala zpátky a říkala, že se sem nedostane, protože bouře pokácela stromy všude okolo a většina města je bez proudu.“

„A co doktor Petty? Byla jsi schopná se s ním spojit?“

Maureen zavrtěla hlavou. „Ne. Hlavní spojení do Ellsworthu musí být spadlé. Nemohla jsem se spojit ani s jeho ústřednou. Zkoušela jsem volat do nemocnice, ale ani tam to nešlo.“ Oči plné obav, Maureen se objala. „Je to jakoby Midnight Bay bylo odříznuté od zbytku světa.“

Maddy ji poplácala po rameni. „Aspoň tady teď nejseš sama. Běž dovnitř a sedni si k Hiramovi, kdyby se probudil, a já se vrátím hned, jak se převléknu.

„Ale jak ses ty dostala tou bouří sem?“

„Já… um, dostala jsem se až ke knihovně a zbytek cesty doběhla.“

„Tak proč nejsi mokrá? Žení se tam všichni čerti.“

Maddy se na ni podívala, pak jen prostě pokrčila rameny a zamířila do chodby. Spíš vlci, tygři a panteři, byla v pokužení dodat. „Budu hned zpátky. Kdyby se probudil, řekni mu, že jsem tady,“ zavolala tiše přes rameno.

Vešla do místnosti za sesterskou stanicí a otevřela skříň, kde měla oblečení na převléknutí, včetně tenisek. Natáhla si pod sukní kalhotky, pak pracovní kalhoty a svlékla sukni. Otočila se zády ke dveřím, svlékla si halenku a oblékla podprsenku, potom si přetáhla přes hlavu třičko a když se otočila zpátky ke skříni – tiše vykřikla, když uviděla muže, stojícího u sesterské stanice, usmívajícího se na ni.

Vypadal jako čtyřicátník, vysoký, široká ramena a neformálně oblečený v drahé zlaté košili. Vlasy měl tmavě kaštanové a dost krátké, obličej opálený a jeho ostře zelené oči měly v koutcích jemné vrásky.

„Mohu vám pomoct?“ zeptala se Maddy, uvažujíc, jak dlouho se na ni díval.

„Moje auto je v příkopě dál v ulici,“ řekl s drobným přízvukem, který neuměla zařadit, „a tohle byla jediná osvětlená budova.“ Podíval se do chodby a pak zpátky na ni. „Tohle je dům pro seniory?“

„Ano.“ Strčila kabelku do skříně, pak popadla ponožky a tenisky a vešla na stanici. „Je to pečovatelský dům River Run.

Přikývl. „Vadilo by vám, kdybych tu s vámi zůstal, než bouře poleví, nebo aspoň do rána, než budu moct vytáhnout auto?“

Maddy se posadila a začala si natahovat ponožky. „Určitě nám to vadit nebude. Můžeme vám i nabídnout šálek kávy, když budete chtít.“ Kývla přes chodbu. „Máme tu společenskou místnost a televizi, takže buďte tu jako doma.“

Natáhl ruku přes pult, když vstala.

„Doktor Lewis.“

Místo potřesení rukou, ho za ní Maddy popadla jako za záchranné lano. „Jako doktor medicíny, který může psát recepty?“

Zvědavě se na ni podíval. „Jako doktor, který potřebuje dobrý důvod, aby nějaký napsal.“

„Já doufám, že to nebude potřeba, ale máme tu umírajícího pacienta a… fajn, slíbila jsem Hiramovi, že mu budeme moct dát něco, kdyby začal mít bolesti.“

„Volali jste ambulanci?“

Konečně mu pustila ruku, když si uvědomila, že mu ji pořád svírá a zavrtěla hlavou. „On má podepsaný DNR (přání neresuscitovat). Je mu devadesát jedna a vypadá to, že odchází. Maureen zkoušela volat našeho lékaře, ale nedovolala se nikomu.“

„Vadilo by vám, kdybych se podíval na jeho kartu? Měl bych vidět jeho DNR příkaz a rád bych si o něm přečetl, než něco předepíšu.“

Maddy se podívala do kartotéky, ale Hiramovu kartu nenašla, ale pak ji našla na nižším pultu, otevřenou, přímo před ní. Nechtěla vědět, jestli je certifikovaný doktor, nebo ne, právě teď. Mohla tak vždycky říct, že zapomněla v tom zmatku, pokud by se někdo zeptal. Hlavně, když napíše předpis do Hiramovy karty a bude na cestě tam, kam původně mířil, než se na to přijde, a bude všechno v pořádku. A ona byla ochotná udělat cokoliv, třeba i ohrozit svou licenci, jen aby udržela Hirama v pohodlí.

„Chtěla byste vidět moje pověření?“ zeptal se, položil kartu a natáhl se ke své zadní kapse.

Zatraceně, čte jí ten chlap snad myšlenky? Maddy zavrtěla hlavou a vyšla okolo pultu do chodby. „Na to bude dost času později,“ řekla a zamířila směrem k Hiramovu pokoji. „A doufejme, že nebudeme od vás ten předpis potřebovat.“

Srovnal krok vedle ní. „Pokud by vám to nevadilo, rád bych se setkal s panem Fieldsem.“

„Oh, samozřejmě.“ Zastavila se ve dveřích a pokynula na Maureen.

„Maureen, tohle je doktor Lewis,“ řekla, když se starší žena přiblížila se zvědavým výrazem. „Jeho smůla je pro nás velkým štěstím. Auto doktora Lewise je v příkopu a on přišel sem, když si všiml, že tu máme elektriku. Je to doktor medicíny a rád by se podíval na Hirama.“

Doktor Lewis slabě pokynul Maureen a pak vešel do místnosti.

Maureen zastavila Maddy, aby ho následovala. „Uvízlý motorista přijde sem a jen tak mimochodem je doktor?“ zašeptala. „Zkontroloval jsi jeho pověření?“

„Ještě ne, ale udělám to, pokud bude Hiram cokoliv potřebovat.“

„Jak to, že není ani mokrý od deště?“ zeptala se a podívala se vzhůru, kde mohly obě slyšet déšť, bubnující do střechy.

Maddy naprosto ztuhla. Důležitější bylo, jak se dostal přes tygra?

„Počkej tady,“ řekla a běžela chodbou ke vchodu. Chytla se rohu, aby zahnula a smykem zastavila u dveří.

Tygr byl pryč.

Maddy otevřela dveře a zasáhl jí prudký vítr a déšť, hnaný pod dřevěnou střechu. Okamžitě se vrátila zpátky.

Kam ten tygr zatraceně šel?

Šla chodbou a doufala, že šel pomoc Williamovi dělat… cokoliv William dělal.

„Na co ses byla podívat?“ zeptala se Maureen.

Maddy pokrčila rameny. „Myslela jsem si, že slyším klepání na dveře. Co kdybys šla do kuchyně a našla nám něco k jídlu? Je tam ještě nějaké kafe?“

„Ne, ale udělám novou konvici, když už tam budu.“ Maureen se zarazila a dotkla se Maddyiny paže. „Já vím, jak moc pro tebe Hiram znamená, Maddy,“ řekla tiše, se smutnýma očima. „Každý víkend, všechno o čem mluvil, byla jeho dívka Maddy, a dnes večer, když jsem ho uložila do postele, řekl mi, že tvůj nový účes dělá tvé oči velké jako koláče. Já… je mi to líto.“

Maddy poklepala Maureen po ruce. „Víme, že když se upisujeme téhle práci, že se do nich budeme zamilovávat a pak se budeme dívat, jak nás opouštějí.“

„Jdu udělat to kafe. Jak ho chceš?“ zeptala se Maureen, naposledy se jí dotkla a dala ruku dolů.

„Jen trochu šlehačky nahoru.“ Zhluboka se nadechla a vstoupila do Hiramova pokoje. „Hej, pane Mane,“ řekla a zamračila se na něj. „Co je to za nápad, volat mě uprostřed bouře, ve tři ráno?“

„Maddy.“ Poplácal postel vedle sebe s velkým úsměvem. „Znáš doktora Lewise?“ zeptal se a mávl k muži, který seděl v křesle na druhé straně postele.

„Ano, ve skutečnosti, ano.“

Hiram ji vzal za ruku a přitáhl ji k sobě dolů. „Zeptal se mě, jestli mám své srdce opravdu připravené dnes zemřít,“ řekl jí.

„A co jste mu řekl?“ zeptala se tiše.

„Řekl jsem mu, že musím odejít brzy, protože všichni už na mě čekají.“ Hiram se pomalu rozhlédl po mírně osvětlené místnosti a pak zpátky na ni. „Začali přicházet o půlnoci a nyní je místnost nacpaná, že si myslím, že se sem už nikdo nevejde.“

„O-oni?“ zašeptala Maddy a rozhlédla se.

Sevřel jí ruku. „Moje rodina, děvče. A spousta mých starých přátel, včetně Rufuse, mého nejlepšího přítele, který se utopil, když mu bylo dvanáct.“ Přitáhl si ji blíž, aby mohl šeptat. „Můj otec mi řekl, že se moc omlouvá, že mě tehdy tak vyděsil, ale že si neuvědomoval, že to dělá.“ Zatáhl ji za ruku, když se zkoušela rozhlédnout. „Ty je nemůžeš vidět, protože jsou už mrtví.“

„Ale vy můžete?“

Usmál se. „To proto, že už umírám.“ Přitáhl ji znovu blíže. „Je to přesně, jak William říkal. Nemám se čeho bát, protože všichni se o mě dobře postarají na mé cestě ke smrti.“

Maddy se roztřeseně nadechla a když byla tak blízko, dala mu polibek na jeho starou tvář. „To jsem moc ráda,“ zašeptala, než se narovnala a otočila, aby neviděl, jak si otírá oči.

„Ale nemohu odejít, dokud nepřijde William,“ řekl Hiram. „Dal mi zprávu pro jeho sestru, ale já si nepamatuji všechno, co jsem jí měl vyřídit. Myslím, že to bylo něco o válečném koni a stuhách, nebo tak něco, ale byl jsem tak vzrušený z toho, že se setkám i s jeho rodinou, že jsem pořádně neposlouchal. A nerad bych to pokazil, protože si myslím, že Willamovi moc chybí – zvlášť jeho sestra.“

„Já nevím, kdy sem přijde,“ řekla, rychle pohlédla na doktora Lewise, než se podívala zpátky na Hirama. „Může to být za den nebo za dva.“

„To je v pořádku, můžu počkat. A víš co?“ řekl. „Necítím vůbec žádnou bolest. Ve skutečnosti se cítím nejlépe za poslední roky. Ani moje palce nebolí.“ Sevřel jí ruku. „Ale zůstaneš tu se mnou, že ano? Myslím, pro jistotu.“

„Nikam neodejdu.“

Položil se s povzdechem zpátky na polštář. „Miluju tě, Maddy, holčičko,“ řekl a zavřel oči.

„Já vás taky miluju, pane Mane,“ zašeptala a držela jeho křehkou ruku, když neúspěšně bojovala se svými slzami a dívala se, jak usíná.