BSA - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před sedmi a čtvrt měsíci

Maverick

„Co chceš dneska dělat?“ Kael mě jemně pohladí prsty po nahé paži, až mi naskočí husí kůže. Zachvěju se a on se zakření, přitiskne si mě blíž.

„Nepřestávej,“ řeknu mu tiše, když mi místo toho dá ruku kolem pasu.

„Tvé přání je mi rozkazem, Swan,“ odpoví vtipně, už mi zase přejíždí prsty přes kůži.

Povzdechnu, naprosto ukojená. Jsme propleteni v posteli. Nazí. Blažení. Momentálně nasycení.

Po tom, co jsme včera odpoledne přijeli, pozdravili jsme Sheilu, buclatou hostinskou, která nám řekla o svých pěti dospělých dětech (všechno holky) a šesti vnoučatech (všechno kluci). Taky nás informovala, že pokud uslyšíme nějaké neobvyklé zvuky, je to jen Pierre LeMars, původní vlastník – který se oběsil na atice po tom, co jeho žena a dcera zahynuly po nehodě na člunu. Očividně je to duch ochranářský a přátelský, o tom nás ujistila. Kael jen pokrčil rameny, ale já jsem byla trochu vynervovaná, když nás vedla nahoru po širokém, velkolepém, dvoukřídlovém schodišti. Energie se změnila. Cítila jsem na sobě neviditelné oči. Byla jsem přesvědčená, že jsem prošla shlukem chladného vzduchu.

Stiskla jsem Kaelovu ruku tak tvrdě, až se bolestí zamračil. Ale všechna nervozita se vypařila ve vteřině, kdy otevřela dveře do Královského apartmá – jednoho ze čtyř ložnic ve starém sídle – a ubytovala nás ve velmi vznešené prostorné místnosti.

Uprostřed stála obrovská, anticky-vypadající postel ve tvaru saní, pokrytá slonovinovým háčkovaným přehozem a kupou různě pohozených polštářů. Koupelna se také chlubila prostorem, celoskleněná sprcha a zapuštěná vířivka, která by mohla být pro čtyři. Po naší levé ruce byla věžička se stropem jako v katedrále. Uprostřed proskleného prostoru stál malý stůl a dvě křesla. Bylo by to skvělé na příjemný šálek kávy po ránu nebo na koktejl večer. A výhled z té věžičky byl neskutečný.

Ale co mě táhlo jako magnet, byly ty zdi. Nad bílým lakováním byla ta nejunikátnější tapeta, jako jsem kdy viděla. Šeptala tajemství, která se mi lehce odrážela v uších. Mohla jsem cítit tu vtíravou bolest, která vycházela z těch zvláštních slov ještě předtím, než Sheila promluvila. Zadržela jsem dech, když mi řekla, že je to replika milostného dopisu napsaného mladou italskou ženou, která se tu během druhé světové války zamilovala do amerického vojáka.

„Tenhle dopis údajně našel bratr toho mladého vojáka v jeho kapse. Ten voják umřel v bratrově náručí po několika střelách, které ho zasáhly do hrudníku. A podle zvěstí se události vyvinuly tak, že si ta mladá žena nakonec toho vojákova bratra vzala,“ zašeptá ke mně Sheila, když si Kael prohlíží koupelnu.

Vzala si jeho bratra? Srdce mi v hrudi buší. Je to nějaká divná náhoda nebo jsem měla její příběh slyšet? Vidět její slova? Cítit její bolest?

„Byla šťastná?“ ptám se nepřítomně, sleduju své prsty, jak cestují přes jemný zdrženlivý tisk. Milovala toho druhého stejně jako prvního?

„Ráda si myslím, že všichni skončíme na místě, kde jsme nakonec skončit měli,“ odpoví Sheila tesklivě. „Všechna naše rozhodnutí nás vedou k osudu.“

Přemýšlím, je to pravda? Nebo místo toho naše volby opravdu mění naši budoucnost? Chci jí věřit. Chci věřit, že tady v této místnosti stojím z jiného důvodu, než jen kvůli hromadě špatných rozhodnutí, která jsem udělala.

„Myslíte?“ otočím se a podívám na tu ženu, kterou vůbec neznám, ale ze které vyzařuje ta vrozená cudnost, což je záviděníhodné. Možná můžu smýt všechny své hříchy. Možná proto jsem tady. Zírá mi do očí, jako by přesně věděla, na co myslím. Co jsem udělala. Dokáže vidět mou vinu a zbavit mě jí?

Ona se natáhne a jemně mi položí prsty na paži, když se vroucně usměje. „Myslím.“

***

Nikdy jsem si nepřála, abych uměla mluvit cizím jazykem, až do teď. Přemýšlela jsem o ní. O té ženě. Ačkoli neumím ta slova přečíst, vypadají opuštěně, tesklivě. Byly ty zvěsti pravdivé? Posunuli se dál, aby žili dlouhý a naplňující společný život? Nebo se na něj dívala a vždycky myslela na toho, kterého ztratila? Je možné ztratit lásku vašeho života a pak ji najít na těch nejvíc nečekaných místech?

Před čtyřmi měsíci bych řekla ne. Ale teď je ta odpověď možná.

I v této chvíli, když ležím v Kaelově objetí, na ni pořád myslím. Doufám, že dostala své šťastně až na věky. Cítím, jako bych vlastně možná dostala to svoje, i když jsem se před nedávnem cítila beznadějně. Představuju si, že se takhle cítila, když její nalezený americký milenec zemřel.

„Země volá Maverick.“

„Hmmm,“ zahučím nepřítomně do jeho hrudi. Ukazováčkem zatočím několik chloupků, které má mezi svými prsními svaly.

„Chceš na sebe něco hodit a něco dělat nebo chceš zůstat v posteli nahá celý den?“

Nahá mi zní jako dobrý plán.

Zvednu hlavu nahoru. „Chceš mi říct, že jsi nenaplánoval celý víkend, minutu po minutě?“

On se zasměje. Kale možná nedělá věci tradičně, ale je to plánovač, zatímco já tomu nechávám volný průchod. Ačkoli má nutkání udělat to po mém, stejně tak já mám chuť naplánovat každou vteřinu života. To nenechává prostor pro spontánnost. Nejsem si jistá, jestli to mám ráda jen proto, že tím naštvu svou matku, které slovo spontánní nic neříká, nebo jestli jsem se tak narodila. A ačkoli mě moje impulzivní tendence zavedly do obrovského zmatku, cítím, že mě taky zavedly k mému opravdovému osudu.

Kaelovi.

„Tento víkend jsem nechal koule doma řekne mi.

Joo… takže nazí.

„Mmm. Líbí se mi, jak to zní,“ zavtipkuju. Sjedu rukou dolů pod přikrývky, ale nedosáhnu na zamýšlený cíl.

„I když moc chci, abys mi chytila péro do ruky, Swan, nechceš jít ven a podívat se na historické město Saint Paul?“

Přejedu mu jazykem po hrdlo, zašeptám mu do ucha, „Chtěla jsem trochu rozšířit ten nahý a válecí návrh.“ Snažím se zlomit jeho odhodlání, ale bez úspěchu.

„Tohle jsme mohli dělat doma,“ řekne. „No tak, bejby. Chci ti ukázat město. Budeš ho milovat.“

Ačkoli jsem byla v Minneapolis mockrát, nikdy jsem tu nestrávila čas s jeho rudovlasým nevlastním dítětem. Ale právě teď je mi jedno, jestli vylezu z postele. Chci žít v této bublině, kterou jsme si vytvořili, tak dlouho, jak to půjde, než budeme muset zpátky domů a čelit našim reálným životům. I když jsem udělala posun ve vytrhávání Killiana ze své duše, ale je to namáhavý proces. Nějak je to, že nejsem v blízkém sousedství, a vím, že není jen deset minut odtud, jednodušší v procesu zapomínání na něj.

„Je chladno,“ fňukám, přitulím se blíž. Je prosinec. Ještě nesněžilo, ale teploty jsou o několik stupňů níž, než v Dusty Falls.

„Proto jsem ti vzal tvůj oblíbený svetr. Slyšel jsem, že katedrála Saint Paul je jednou z nejpropracovanějších v celé zemi. Vím, jak moc miluješ staré kostely.“

Posunu se na lokti, položím si hlavu na dlaň. Zajedu druhou rukou, kterou právě pustil, na prsa, dolů po těle, a pohladím půlku svého zadečku, než použiju dva prsty, kterými se štípnu do bradavky, až se mi zašpičatí.

On zamručí, dlouze a toužebně.

„Opravdu chceš tohle opustit?“

Pak už jsem na zádech, ruce natáhnuté nad hlavou. On se mi dokonale zaklíní mezi nohy. Už cítím, jak rychle roste. Jeho dech zrychluje a jeho oči tmavnou.

Jo.

Vyhrála jsem.

Jenže on neudělá žádný pohyb, aby použil to působivé nářadí, kterým byl obdařen. Je několik centimetrů od domácí mety a škube sebou jako šílený. „Ačkoli bych rád řekl něco jiného a je to v rozporu s tvými romantickými novelami, můžu tě fyzicky šukat celý den. Víš to, že?“

V posledních dvacet čtyřech hodinách, co jsme opustili Dusty Falls jsme měli sex už třikrát. Rychlovku na špinavé veřejné toaletě. Pomalé milování minulou noc po diskrétní italské večeři v malinké restauraci nedaleko. A tvrdé a nestoudné číslo dnes ráno, když mi Kael šeptal všechny ty hříšné věci, o kterých snil, že je provede s mým tělem, když mě přiměje udělat se opakovaně na jeho puse, a potom na jeho talentovaném péru. Jsem si celkem jistá, že jsem jeho jméno vykřikla více než jednou. Vsadím se, že jsem křičela tak nahlas, že mě slyšel i Pierre LeMars.

Jen myšlenka na to mě znovu nažhaví a vzruší. Zavrtím se, snažím se ho srovnat tak, jak potřebuju. „Chceš tu teorii vyzkoušet?“ popíchnu ho, teď už dýchám zrychleně. Pohnu boky dolů a nakloním pánev. Skoro…tam…

Kael se sníží, dokud svou pusou nepřejede přes mou, když řekne, „Ne. Chci ukázat mé neskutečně sexy ženě město, pak se sem vrátit a šukat ji celou noc na každém místě v této místnosti.“

Přestanu se hýbat. „Oh? Celou noc říkáš?“

On se směje, ačkoli jeho rty zakrývají moje. Zavrtím se, abych osvobodila ruce, takže ho můžu obejmout kolem krku. Zabořím mu je do vlasů. Škrábu ho nehty po pokožce hlavy, když mě pomalu a jistě líbá.

„Teď vstávej,“ řekne mi, odtáhne se příliš brzy. „Jestli tu budu muset leže o něco déle a čichat čerstvé skořicové rolky a oříškovou kávu, začnu si pojídat své končetiny.“

Zakřením se. „Můžeš místo toho sníst mě,“ nabídnu. Samozřejmě obětavě.

Zasměje se, zatřese hlavou a odtáhne se. Je tvrdý jako skála. Skousnu si spodní ret, nechám své oči opíjet se erotickým povzdechem nad svým tvrdým nahým manželem. „Jsi hrozná pokušitelka, víš to?“

„Vím.“ Zvednu se na loktech, akutně si vědomá, že mé ztuhlé bradavky ukazují jeho směrem. „Ale očividně nejsem svůdná a hříšná dost.“

„Ale věř mi, Swan. Jsi,“ zachraptí. „Jen mám náhodou obrovskou sebekontrolu.“ Po rychlém tvrdém líbnutí sleduju,jak se jeho pěkný, pevně vysportovaný zadek šourá pryč. Povzdechnu si, když zmizí v koupelně, a hodím sebou zpátky. Celé moje tělo tepe nenaplněnou touhou.

„Sprcha, Mavs,“ zaječí Kael z druhé místnosti.

„Sprcha, Mavs,“ tiše se zapitvořím.

„Slyšel jsem to, ty nafoukanče.“ Vystrčí hlavu z poza rohu a natáhne ruku. „Co kdybych ti nabídl, že ti umyju záda?“

S tím hned ožiju. „Jen záda?“ zeptám se, sklouznu z jemných přikrývek a vydám se k němu. Dlaždice pod nohama mě chladí ve vteřině, kdy v koupelně sejdu z koberce.

Když mě natlačí na svou mužnou nahotu, zašeptá, „Buď hodná holka a udělám pro tebe cokoli.“

Kůže mi zabrní, jak mnou otřese zimnice.

„Cokoli?“ vzhlédnu do jeho jasně hnědých očí, s velkým úsměvem na tváři.

„Jo,“ odpoví jemně, zastrčí mi volné pramínky vlasů za uši. Je to něžný pohyb. Takový, který pravděpodobně předtím udělal už tisíckrát, ale teď je to jiné. Přinejmenším pro mě. Dochází mi, že pro něj to vždycky znamenalo něco víc. „Cokoli.“

Způsob, jakým to jedno slovo řekl, je zlověstný. Mám přímo zlou předtuchu. Jako by pro mě zabil, lhal, podváděl a kradl. „Myslíš to vážně.“

Jeho rty se lehce zvednou, než se vrátí zpět na místo. V okamžiku se ta chvíle změní z hravé na vážnou. „Nikdy jsem nemyslel nic vážněji.“ Pak ta chvíle zmizí, a než znovu mrknu, zase se rozzáří, znovu zcela dobrácky.

O necelých čtyřicet pět minut a dva orgasmy (moje) později, zamíříme dolů po pompézním schodišti. Jsem uvolněná, takže necítím ani chladný vzduch ani neviditelného stalkera. Vyrazíme přes velký salónek, kde sedí dva hosté, čtou si noviny a užívají si kávu. Zdvořile řekneme dobré ráno, ale nezastavujeme.

„Už je po snídani?“ zašeptám Kaelovi, všimnu si, že je skoro deset.

„Nechal jsem nám ji schovat, Swan,“ zašeptá zpátky.

„Ach, ti novomanželé.“ Rozzáří se Sheila jako sluníčko, když vejdeme do luxusní jídelny. Tmavé damaškové zdi jsou překrásné, spolu s ozdobenými javorovými jídelními stoly pro deset osob, které mají prostřeno jen pro dva.

„Doufám, že jsme vám tím nezpůsobili problémy, když jsme přišli pozdě,“ omlouvám se, když si sedám.

„Oh, pfff. Vůbec se nebojte drahouškové. Možná jsem stará, ale pamatuju si, jaké to je být novomanželkou.“ Spiklenecky mrkne, než zamíří lítacími dveřmi, předpokládám, že do kuchyně.

„Proč jsi mi neřekl, že musíme být dole v určitou dobu?“ vyčtu Kaelovi, vím velmi dobře, že museli snídani servírovat už před nějakou chvílí.

On se nakloní, vezme mou bradu mezi palec a ukazovák. „Protože nemusíme. Chci, aby tento víkend byl zábavný a relaxační a s žádným rozvrhem, jen tím naším. Okay?“

„Okay,“ řeknu, trochu bez dechu. On mě svými rty cudně políbí právě ve chvíli, kdy se vrátí Sheila a nese tác naložený koláčem, párečky, pečenými brambory, ovocem, obrovskými francouzskými tousty a skořicovými rolkami, o které šlo předtím Kaelovi.

„To vypadá fantasticky. Děkuji, Sheilo,“ řekne Kael naší hostitelce.

„Je mi potěšením. A o všechno, co jste chtěli, jsem se postarala.“ S mrknutím zacouvá zpátky do kuchyně. Beze slov si Kael vezme můj talíř a začne ho ládovat troškou od všeho. Z ovocné mísy vybere kusy ananasu, protože ví, že je nemám ráda.

Jen ho sleduju a čekám. Když mi dá do ruky můj talíř a vezme si svůj vlastní, aniž by něco vysvětlil, začnu se smát. „Nechal koule doma, co?“

Zadívá se na mě, ústa i obočí se současně zvednou. „Je tomu dost blízko to, že jsem naostro?“

Koutky mých úst se zvednou do obrovského úsměvu. „Žádná žena při smyslech by si nestěžovala, že je její muž naostro.“

„Dobře.“ Hravě mrkne a pak se posadí s takovou grácií, až si povzdechnu.

Několik minut jíme v tichosti, než mě něco napadne. Měla bych držet pusu. Řeknu svým hlasivkám, aby nevydávaly žádný zvuk. Nefunguje to. Vybafnu tu otázku, na jejíž odpověď čekám skoro měsíc. „Tak, jak to všechno jde se smlouvou National Guard?“ Zeptám se, snažím se o nonšalanci. Myslím, že jsem uspěla.

Kael se na mě mazaně podívá.

V žádném případě.

Tak to se mi nepovedlo.

„Proč se ptáš? Nikdy ses mě na práci neptala.“

Přistižena.

„Jen tak. Asi jsem si na to prostě vzpomněla, protože jsme sem přijeli.“ Uvažuj rychle, Mavs. To půjde.

Klidně drží můj pohled a odpoví přímo, bez zaváhání. Nic, co by mě nutilo si myslet, že lže. „Zpožďuje se to.“ Ale něco je na způsobu, jakým to říká – jako by si ho hladce nacvičil – což vyvěsí mé červené vlajky.

„Co se stalo?“ tlačím, chce vidět, co řekne.

Ramena se mu zvednou a klesnou a zároveň se zamračí. „Znáš vládu,“ je jeho jediná odpověď. Vrátí se zpátky k snídani, čímž naznačí, že je naše konverzace u konce.

Nechci, aby byla. Chci se zeptat na další otázky. Vyloučit, co skrývá, protože teď už jsem přesvědčená, že něco přece. Za normálních okolností bych s tím přestala. Vládní smlouvy jsou ty nejhorší. Je tam velká konkurence a je to zdlouhavé a ztratíte mnohem víc, než vyhrajete. My oba to víme.

Ale nemůžu ignorovat ten svůj vnitřní pocit. Ten, který křičí, že si něco nechává pro sebe. Něco velkého. Otevřu pusu, abych ten problém rozvedla, místo toho řeknu jediné slovo, když se Kael začne křenit do svého talíře. „Co?“

„Co, co?“ zeptá se, dívá se na mě z pod těch legračně dlouhých řas, které mu závidím rok od roku víc.

„Proč se tak křeníš?“

Položí svou vidličku, přesune celou svou pozornost na mě. „Jako jak, Swan?“

Jeho úsměv je jako epidemie, šířící se vzduchem. Ve vteřině ji chytnu taky. „Takhle.“ Zamávám na něj dvěma prsty. Když nadzvedne jedno obočí, dodám, „Jako… jako bys právě spolknul sluneční paprsky.“ Vypadá… skoro štěstím bez sebe.

„Vím, že se ti líbí moje dlaň.“

Opřu se zpátky a založím si ruce na hrudi. Trochu nevrle. „Trávíš hodně času ve své dlani, že?“ prsknu zpátky. Velmi nevrle.

On vyštěkne smíchy a potřese hlavou. „To jo. Moje ruka zná každou jednu nerovnost a žilku na mém péru velmi velmi dobře. Stali jsme se skoro nerozlučnými, když jsem se celé ty roky nořil do fantazií o tobě.“

Brada mi spadne. Zakuckám se, když za zády uslyším Sheilino ostré „ó můj“. Kael není vůbec vyvedený z míry. Pořád se usmívá od ucha k uchu. Ten náhlý zvuk lítacích dveří, které zajíždí tam a zpátky do futer znamená, že se Sheila rychle vypařila, když se naše konverzace začala ubírat k sladkým obscénnostem.

„To jsi udělal schválně,“ plísním ho. „Viděl jsi ji tam.“ On má přímý výhled ke kuchyni.

„Netuším, o čem to mluvíš.“ Kael odstrčí svou židli a přijde, aby odsunul i mou. Vezme mě za ruku a pomůže mi vstát, vtáhne si mě do objetí.

„Teď chci vzít svou ženu ven a nechat si ji závidět každým mužem, kterého potkáme.“

Legračně se zakřením, vše ostatní zapomenuto.

Vezme můj kabát, který jsem měla pověšený na opěradle židle a obleče mi ho. Zapne zips. Sáhne mi do kapsy, vytáhne moje hebké bílé rukavice, nasadí mi je na ruce, jednu po druhé. Jeho jemná péče o mně je sladká a rozkošná. Když je hotov, efektivně vklouzne do své vlastní zimní výstroje.

Vezme mou tvář do rukou, teď už s koženými rukavicemi, a políbí mě na rty.

„Připravená?“

„Připravená.“

Ještě ani nejsme venku z hlavních dveří, ruku v ruce mířící do chladného zimního dne, když si uvědomím, že potají přesměroval celou naši konverzaci.