DW - 10. kapitola

Překlad: Luciana

„Tiše, lass. Nedělej žádný zvuk,“ zašeptal jí do ucha, jeho váha ji dusila, když se zavrtěla, aby se osvobodila. „A udělej přesně to, co řeknu.“

Maddy naprosto ztuhla, znepokojena tónem jeho hlasu.

„Vstaneme a potichu půjdeme k mému autu, rozumíš?“

Přikývla, ochotná udělat cokoliv, co bude chtít, jen aby mohla znovu dýchat.

Krátce zaváhal, ruku na ústech uvolnil a pak se z ní najednou zvedl. Maddy se posadila, lapala po dechu tak tiše, jak jen mohla a šmátrala po svých šatech, zatímco si zapínal kalhoty, a rozhlížela se kolem po tom, co způsobilo tu jeho náhlou změnu. Ale on ji vytáhl na nohy a začal ji vést pryč, úplně nahou!

„Moje oblečení,“ zasyčela a otočila se, aby ho našla.

„Tiše!“ zavrčel, sebral svou košili ze země, aniž by zpomalil krok, jak ji táhl po cestě, lesem.

Maddy neprotestovala, šťastná, že má aspoň na sobě svoje páskové boty. A protože se zdálo, že je schopen vidět, kam jde, trávila čas tím, že se snažila proniknout temnotou a doufala, že zjistí, co ho vyděsilo.

Přiblížila se k Williamovi a narazila do něj, jak zvýšila tempo. Oh, Bože, co když to byl ten medvědy-žeroucí, bezsrstý los, kterého téměř srazila na její a Evině cestě z Oak Harboru, před několika měsíci?

„Jsi v bezpečí, Maddy,“ řekl jemně. „Jen nezastavuj.“

Jelikož on mluvil, usoudila, že může taky. „C-co tam je?“

„Tiše,“ řekl a sevřel jí ruku.

Fajn. Stejně s ním nechtěla mluvit. Chytla si prsa, aby je udržela od neustálého narážení do paží a soustředila se na chůzi, místo sledování lesa, když si uvědomila, že každá skála a pařez, vypadá zlověstně.

Dodávka se dostala do jejich zorného pole a William zastavil vedle velké borovice a podal jí košili. Maddy si ji okamžitě oblékla a pak ho postrčila ramenem, aby se znovu pohnul, zatímco zápolila s knoflíky. On se ale ani nepohnul. Místo toho si ji přitáhl k boku a pohledem prohledával lesy, hlavu nakloněnou způsobem, který vypovídal o tom, že víc poslouchá, než vidí.

A tehdy si všimla nože v jeho ruce, stejně jako způsobu, jakým ho držel. S ostřím podél jeho zápěstí, přesně jako viděla Trace držet jeho nůž, když byl jednou doma na dovolené. Jako všichni bojovníci, jak jí vysvětlil, když to myslí vážně.

Roztřeseně se nadechla.

Williamova paže se utáhla kolem ní. „Půjdeme k autu a ty půjdeš na sedadlo řidiče,“ řekl a pokoušel se šeptat jí do ucha, zatímco dál prohlížel stromy. „Sáhni do mé kapsy, vyndej klíče a až nastoupíš, zastrč klíče, ale nestartuj auto. Rozumíš?“

Přikývla a rukou vklouzla do jeho kapsy, kterou k ní natočil, vytáhla klíče a ujistila se, že nezmáčkla nic na imobilizéru.

Škubla jeho rukou, aby se k ní naklonil. „Hej,“ řekla mu tiše do ucha. „Můžu zmáčknout nouzové tlačítko na klíčích a všechna světla se rozsvítí a siréna začne houkat a to může vyděsit cokoliv, co je k čertu tam venku.“

„Žádný hluk. Je možné, aby se nerozsvítila vnitřní světla?“

„Jsem si jistá, že tam bude nějaké tlačítko, které je vypne.“

„Jakmile otevřeš dveře, vypni je.“

„Světla zůstanou svítit, když je otevřu.“

„Tak je vypni hned, jak budeš moct. Pak nastup a zamkni tvoje dveře, ale ostatní ne.“ Znovu ji stiskl. „Vedeš si dobře, lass.“

Dobře? Byla k smrti vyděšená!

Vzal ji za ruku a znovu, pomalu směřovali k autu. Maddy zaslechla hluk napravo od nich a chtěla zbytek cesty doběhnout.

Ale William ji zadržel. „Jen pokračuj v chůzi,“ řekl, pozornost zaměřenou na směr hluku. Pustil ji, když došli k autu a otočil se k ní zády. „Nastup, vypni světla a zamkni jen své dveře,“ zopakoval.

Hluboké, hrozivé vrčení se ozvalo ze stínů napravo a všechny chloupky na Maddyině těle se hrůzou postavily. A naprosto přestala dýchat, když zaslechla další zavrčení, tentokrát zleva.

„Teď,“ zavrčel se stejnou hrozbou.

Prudce otevřela dveře a zamrkala v náhlém světle, když zápasila s tlačítky na palubní desce, dokud světla nezhasla. Vyškrábala se do sedadla a strčila klíče do zapalování, ale nezavřela dveře. „Williame, nastup!“ vykřikla.

On zavřel dveře místo ní a než stačila začít protestovat, otevřel zadní dveře a nasednul dovnitř. „Zamkni všechny dveře!“

Maddy šmátrala po tlačítkách a konečně uslyšela zacvaknutí všech čtyř zámků.

William se za ní otočil, vrazil do jejího sedadla a ona se otočila a viděla ho, jak sáhl za zadní sedadlo. Vykulila oči, když se jeho ruka objevila, držící… meč?

„Můžeš nastartovat auto, aniž by se rozsvítila světla?“

„Nevím jak!“ vykřikla, svírajíc volant.

Stiskl jí rameno. „To je v pořádku, Maddy,“ řekl klidně. „Vypadá to, že je tu dost místa, aby ses otočila, aniž bys musela couvat.“ Pokračoval v prohlížení lesa, obklopujícího je ze třech stran. „Pokud bude v cestě nějaký malý stromek, prostě ho přejeď.“

„C-co to tam je venku?“

„Nejsem si jistý, lass,“ řekl a znovu jí povzbudivě stiskl rameno. „Zachytil jsem jen stínový obrys něčeho, co vypadalo jako vlk.“

Maddy se poprvé za posledních dvacet minut pořádně nadechla. „Musel jsi tedy vidět kojota, v Maine nemáme vlky.“ Natáhla se ke klíčům, ale auto nenastartovala. „Ale pokud to od nás neuteklo, mohl být ten chudák vzteklý. Jakmile dojedeme k Eve, zavoláme šerifovi a nahlásíme to.“

Ruka z jejího ramene zmizela. „Nastartuj a vyjeď na cestu.“

Znovu se zhluboka nadechla, což mělo ještě daleko k tomu, aby se její nervy uklidnily, Maddy nastartovala auto, zařadila a jela v nejužším kruhu, jak mohla a těsně minula strom, který by nebyla schopná přejet. Ne, že by to už bylo potřeba. Kojoti, třebaže vzteklí, je už teď nemohli dostat.

„Ehm… Williame?“ řekla, zatímco jela úzkou lesní cestou. „Máš nějaký zvláštní důvod, proč máš meč za zadními sedadly?“

„Protože zatím nevlastním zbraň,“ řekl, opřel si ruce o opěradla předních sedadel a střídavě se díval předním sklem a ohlížel se dozadu za ně. „Doufám, že si koupím pušku, ale Trace mi řekl, že ta nesmí být v autě nabitá.“ Odfrknul si. „Což nemá smysl. K čemu je nenabitá zbraň? A řekl mi, že nemůžu nosit ani zbraň bez povolení.“

„A ty cítíš potřebu být ozbrojený protože…?“ Krátce se na něj podívala a pak se tiše zasmála, spíš úlevou, než pobavením. „Copak? Máš strach z velkého, zlého strašáka, Killkenny?“

„Chceš říct, že ty ne?“

„Hej, říkala jsem ti, že ten strašák je do mě zamilovaný. Možná to byl jeho stín, co jsi viděl a on vrčel na tebe. Možná žárlí.“

Ale náhle dupla na brzdy, když velké zvíře vyskočilo ze silnice a do lesa před nimi.

„Nezastavuj!“ vyštěkl William. „Šlápni na plyn!“

Maddy udělala, co jí řekl, pevně svírajíc volant. „To byl ale zatraceně velký kojot,“ zašeptala a snížila rychlost na méně riskantní, když přejela hrbol, který ji nadzvedl se sedadla.

„Znovu zrychli,“ nařídil jí. „Ať uvidíš cokoliv, nezastavuj.“

„Můj Bože, jsou tam dva! Za námi!“ vykřikla, když se podívala do zpětného zrcátka a viděla dva monstrózní kojoty, jak je pronásledují. „Ne, tři!“

Znovu dupla na brzdy, když světlomety padly na dalšího, stojícího uprostřed silnice proti nim, s očima jako žhnoucí uhlíky. Pysky měl ohrnuté a ukazoval tak největší tesáky, jak nikdy neviděla na žádném zvířeti.

„Jeď, Maddy!“ nařídil jí William a šťouchl jí do ramene. „Přejeď ho, když budeš muset. Jen nezastavuj.“

Sešlápla plyn a vůz vyrazil vpřed. Ale místo toho, aby uhnulo z cesty, zvíře vyskočilo přímo na ně a vrčelo tak silně, že ho slyšela i přes řvoucí motor. Maddy zařvala, trhla volantem, aby se mu vyhnula, ale stejně tak rychle s ním trhla zpátky, když se větve otřely o venkovní zrcátko. Zvíře narazilo do horní části kabiny na straně spolujezdce a spadlo do lesa. Náraz způsobil pavučinovité popraskání skla. Zařvala znovu, když ani ne po deseti vteřinách se auto silně otřáslo, jakoby něco skočilo dozadu.

„Jeď, jakoby tě honili pekelní psi, Madeline!“

Sešlápla plynový pedál až na podlahu a neuvolnila ho, dokud nedojeli k hlavní silnici. Sešlápla brzdu, ale jen tak, aby zatočila – a zařvala znovu, když cokoliv to bylo vzadu, narazilo najednou do zadního okna takovou silou, že rozpraskalo do tisíce pavučinek.

„Zatraceně, Williame, co jsou zač?“ křičela, dupla na plyn znovu, když se vyřítili na hlavní silnici. Pneumatiky zakvílely a auto se smeklo k příkopu, když uslyšela řev, při kterém tuhla krev v žilách – a který nevycházel od ní!

Mrkla do zrcátka u spolujezdce a viděla, jak to něco, co bylo vzadu, vyletělo, když se rovnala ze smyku a koncová světla ukázala velkou kouli chlupů, jak se kutálí po chodníku a do příkopu.

„Williame! Co jsou zač?“ vykřikla znovu, oči přilepené na silnici vpředu, když rozjela auto do nebezpečné rychlosti.

„Vedeš si dobře, Madeline,“ řekl neutrálně a poklepal jí na rameno. „Prostě jeď tak rychle, jak jen můžeš a jeď rovnou do Kenzieho domu.“

„Ne! Jsme jen pár mil od mého domu a já potřebuju mít jistotu, že je Sarah v bezpečí od… ať je to cokoliv! Mám doma nějaké tátovy pušky a brokovnici. Musím jet domů.“

„Nemůžeš, Maddy. Dostala bys Sarah a Patricii do nebezpečí, kdybys tam jela. Ty bestie mají teď tvou stopu a přivedla bys je přímo ke své rodině. Jeď ke Kenziemu a Eve.“

„M-moji stopu?“ zašeptala. Oh, Bože, o co tu zatraceně jde? „Ale co my víme, může jich tu být okolo víc a já potřebuju svou dceru – můj bože!“ vykřikla, když se podívala do zpětného zrcátka. „Oni nás stále pronásledují!“ Podívala se na tachometr. „Už jedu sedmdesát mil v hodině!“

„Potřebuji, abys zajel do Maddyina domu,“ řekl William a jí chvíli trvalo, než jí došlo, že nemluví na ni. „A přivez Patricii a Sáru do An Téarmann.“

Když si uvědomil, že mluví do mobilu, Maddy vycítila, že se otočil a ztišil hlas. „Máme společnost, Gregore. Zavři okenice. Nejlepší bude, když odjedeš dřív, než tam dorazíme, takže nebudeš pronásledovaný. Budu na hlídce, dokud se nevrátíš.“

Pak bylo chvíli ticho, kromě běžícího motoru, než slyšela Williama pokračovat, jenže v jazyce, který neznala. Mrkla znova do zpětného zrcátka, a její opravdové vyděšení ještě vzrostlo, když za nimi nic neviděla.

Cukla sebou, když Williamova ruka znova přistála na jejím rameni. „Kenzie přiveze Sáru a Patricii k nim domů,“ řekl jí. „Až vjedeš na cestu k An Téarmann, nezpomaluj víc, než budeš muset.“ Jeho prsty jí lehce stiskly. „Vedeš si vážně moc dobře, lass.“

„Ne, to teda nevedu!“ vykřikla a sundala ruku z volantu jen na tak dlouho, aby otřela slzy, tekoucí jí z očí. „Nebudu v pohodě, dokud nebudu vědět, že moje holčička je v bezpečí. Dej mi ten telefon, ať můžu zavolat mámě. Nemůžu nechat Kenzieho, aby se jen tak najednou objevil v domě. Myslela by si, že mi stalo něco zlého.“

„Ty řiď, já vytočím číslo a pak ti telefon podržím u ucha.“

Řekla mu číslo, a zatímco ho vytáčel, Maddy namáhala mozek, aby vymyslela, co má říct, aby nepřivodila matce infarkt. „Ahoj, mami,“ řekla klidně, když Patricie zvedla telefon. „Ne, všechno je v pořádku, jenom jsme s Williamem slyšeli v rádiu, že šerif a státní policie pronásledují nějaké zločince v lese kolem Midnight Bay. A tak William říkal, že by se cítil líp, kdybys ty a Sára, nebyly samy doma. Takže zavolal Kenziemu a požádal ho, aby pro vás dojel, vyzvedl vás a dovezl tebe a Sáru k nim domů. Co? Ne, bude rychlejší, když přijede Kenzie a vyzvedne vás, my… my se právě vracíme z Ellsworthu a uvidíme se u Eve. Rick? Oh, nedělej si o něj starost, mami. Je s partou a… a myslím, že jeli dnes večer do Oak Harboru. Je v bezpečí, ale já se chci jen ujistit, že i ty a Sára budete v bezpečí.“

Mrkla do zpětného zrcátka a pak zpátky na silnici. „Oblékni Sáru a počkejte na Kenzieho dole. Ale zůstaňte uvnitř a nechte dveře zamčené a neotvírejte je, dokud opravdu Kenzie nevystoupí z auta a nedojde na verandu vás vyzvednout, ok? Ano, taky tě mám ráda. Uvidíme se brzy.“

Odtáhla ucho od telefonu, aby William poznal, že skončila. „C-co Rick?“ zeptala se, když slyšela zaklapnout telefon. „Je velká šance, že jsou všichni ve štěrkovně.“

Williamova ruka se vrátila na její rameno. „Strávil jsem odpoledne s Tracem a on mi řekl, že by měl sledovat Ricka, dnes večer. A tvůj bratranec na mě působil jako muž, který zvládne jakoukoliv situaci, která může nastat. Pochybuji, že naši… návštěvníci, se dostanou tak daleko do vnitrozemí.“ Stiskl ji. „Máš mé slovo, Maddy. Kenzie udrží Patricii a Sáru v bezpečí.“

„Já vůbec netuším, co to bylo, Williame, nebo proč nás tak pronásledovali,“ šeptala a utírala si oči hřbetem třesoucí se ruky. „J-já nevím, co se děje.“

Jeho stisk na rameni zesílil. „To momentálně nemusíš vědět,“ řekl tiše. „Musíš se s tím pouze vyrovnat. Brzy bude po všem a až zítra bude svítit slunce, nebude to vypadat nijak jinak, než jako špatný sen.“

Instinktivně zpomalila, když dojeli do města a dokonce dala blinkr. „Oh, Bože, ztrácím rozum!“

William se zasmál. „Musíš počkat ještě chvíli, než to uděláš. Až dojedeme do An Téarmann, otoč se širokým obloukem tak, aby tvoje strana auta, byla přímo u schodů. Pak vypni motor, ale nevystupuj, dokud ti neřeknu. Rozumíš?“

Jestli se ještě jednou zeptá, jestli rozumí, začne křičet. Ne, počkat, ona už vlastně křičela a to tak moc, že ji bolí v krku.

Nadechla se na posílení. „Rozumím.“

A pak znovu zapnula blinkr, když zatáčela na Evinu farmu! Přimhouřila oči před řadou reflektorů, osvětlujících dvůr, otočila auto v širokém oblouku, zastavila vedle schodů na verandu a vypnula motor. „Ok, teď jen vypadneme dovnitř.“

„Ne. Ty půjdeš dovnitř, ale já zůstanu hlídat venku.“

Prudce otočila hlavu. „Můžeš hlídat uvnitř, kde je to bezpečné!“

Vzal jí tvář do dlaní, jeho hluboké modré oči zářily ve světle reflektorů. „Ty jsi tedy žena, Madeline. Znal jsem bitvou ostřílené válečníky, kteří by nedokázali to, co ty dnes v noci.“

„Prosím, pojď se mnou dovnitř,“ zašeptala.

„Nemůžu zjistit, co se děje, když budu uvnitř.“ Přitáhl si ji blíž, když se naklonil a políbil ji, pak zmizel.

Maddy uslyšela odemknutí jeho dveří a otočila se, aby ho viděla, jak vystoupil – meč bral sebou. Otočila se zpátky, otevřela dveře a on jí pomohl vystoupit z auta.

„Budeš svou dceru držet v náručí už brzy,“ řekl a vedl ji nahoru po schodech. „Jak je to dlouho, co Kenzie odjel?“ zeptal se Eve, když otevřela dveře.

„Volal a říkal, že právě dorazil do Maddyina domu a všechno je tam klidné,“ řekla Eve, chytla Maddy za druhou paži a odtáhla ji od Williama.

„A mládě?“

„Je v zadní místnosti. Kenzie ji přinesl, než odjel.“

William přikývl. „Zamkni za mnou,“ řekl a zmizel zpět venku.

Maddy se odtáhla od Eve a běžela ke dveřím – protože to byl jediný možný výhled ven, když všechna okna měla stažené pevné kovové žaluzie. „Já chci, aby zůstal uvnitř!“ vykřikla, když ho viděla vklouznout do stínů za stodolou.

„William se o sebe umí postarat,“ řekla Eve, prošla kolem Maddy a zamkla dveře. Znovu ji vzala za ruku. „Pojď, vsadím se, že potřebuješ drink.“

„Jak můžeš být tak klidná s tím vším okolo?“ zasyčela Maddy a odtáhla se. „Eve, jsou tam vlci, obrovská, zlá, vrčící monstra! Napadli dodávku a pronásledovali nás půl cesty sem!“ Objala se kolem těla. „Nikdy jsem neviděla ani psa, takhle velkého a oni měli velikost poníka. A měli zářící červené oči a tesáky velké, jako mé prsty. A já jela sedmdesát mil v hodině a oni se nás drželi!“ Ukázala na dveře. „A William je venku, jen s nějakým hloupým mečem, který vypadá tak starý, že by to mohla být starožitnost a ty mi klidně řekneš, že potřebuju drink? Potřebuju cvokaře!“ Najednou se zarazila. „Ne. Já vím co to je. Někdo mi nalil něco do mého pití v Rhapsody a já mám halucinace. Je to všechno jen nějaký divný sen. Musí být!“

„Pšt, nevzbuď mámu a Daara. Bude to v pořádku,“ řekla Eve a objala ji rukou. Vedla ji k židli u stolu a posadila ji. „Teď jsi v bezpečí a to je důležité. A Sára s Patricií tu budou brzy.“

Eve došla k lince, sundala láhev Skotské a nalila dvojitou dávku do skleničky, vrátila se a podala jí to. „Napij se, uklidní ti to nervy. Nemůžeš nechat Sáru a mámu, aby tě takhle viděly, Maddy, vyděsila bys je. Nemám ponětí, jak jim to Kenzie vysvětlil, že je přijel vyzvednout.“

„Volala jsem z Williamova telefonu,“ vysvětlila Maddy, potom co se dlouze napila. Otřela si bradu rukávem a trochu se polila, protože se hrozně třásla. „A řekla jsem jim, že šerif a státní policie hledají v lese nějaké kriminálníky.“

Eve si přitáhla židli naproti a posadila se. „To byl rychlý nápad.“ Jemně přistrčila skleničku zpátky k jejím ústům. „Vypij to naráz a budeš se cítit jako dřív, ještě než ti sklouzne do žaludku.“

Maddy polkla zbytek skleničky, otřela si znovu ústa a škytla. „Oh, do hajzlu,“ zamumlala a podala skleničku Eve. „Zapomněla jsem, že jsem měla dnes večer už tolik Long Island Tea drinků, že by to odplavilo humří člun.“

Eve v hrůze vstala. „Ale měla jsi mít jen jeden! A to mi dovolíš ti dát další dva panáky?“

Maddy se usmála a znovu škytla. A pak se zachichotala, už celkem otupělá tím, že byla v jasně osvětleném, proti bouři zabezpečeném domě, do kterého se ani Godzila nemohla dostat. Znovu škytla. „Kde je k čertu William, když ho potřebuju?“ zamumlala. „Má totiž perfektní lék na škytavku.“ Naklonila se ke své kamarádce a ztišila hlas. „Nebudeš tomu věřit, ale on opravdu umí odlíbat škytavku pryč.“ Rozvalila se zpátky na židli, s povzdechem.

„Ehm… kde je tvoje oblečení?“ zeptala se Eve.

„Nahoře na útesu, blízko Williamova nového domu,“ řekla a mávla někam rukou. Najednou se napřímila. „Můj bože! Jeho stavební dělníci ho najdou ráno, až přijdou do práce!“

„Nedělej si starosti,“ ujistila ji Eve. „Nebudou vědět, komu to oblečení patří – pokud jsi tam nenechala taky peněženku?“

„Ne, ta je ve Williamově autě.“

Eve zvedla obočí, když se zase opřela v židli. „Takže líbá dobře, umí vyléčit škytavku a očividně ví, jak přimět ženu, aby se zbavila oblečení. Ještě něco, co bych měla vědět o tvém mužném muži?“

„Jo. Ten mužný muž, se mě pokusil zabít sexem.“

Eve vykulila oči. „Madeline Kimbleová, to neudělal.“

„Udělal. Proč si myslíš, že se tomu říká malá smrt? Takže, víš co, moje nejlepší kamarádko? Umřela jsem třikrát během méně než deseti minut! Nebo možná čtyřikrát,“ zamumlala, snažíc se vzpomenout si.

„Kolik přesně Long Island Tea jsi měla?“

„Nevzpomínám si – čtyři nebo pět. Nebo možná jich bylo šest. Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Zřetelně si pamatuju, jak říkám Williamovi, že pět drinků ze mě dělá hloupou, takže musely být tři nebo čtyři.“

„Dohodly jsme se na jednom, jen na uklidnění tvých nervů.“

Maddy si odfrkla. „Ani pět by nezklidnilo moje nervy. A ty ses dohodla na jenom jednom. Já jsem se nedohodla na ničem. Hej,“ řekla zamračeně, „to je pero, co máš ve výstřihu?“ zeptala se a přimhouřila oči na Evin výstřih.

Eve se podívala dolů a pak zpátky na Maddy. „Pracovala jsem na účtech, když William volal Kenziemu a zřejmě jsem ho tam zastrčila.“ Zasmála se. „Jako těhotná, mám poprvé v životě něco, co se blíží plnému výstřihu. Takže, vraťme se zpátky k Williamovu pokusu o tvé zabití. Bylo to před, nebo potom, co ses rozloučila se svým oblečením?“ zeptala se a povytáhla obočí.

„Oboje. Měli jsme pár zápasnických utkání, když jsme se snažili zjistit, kdo komu vyfoukne ponožky, ale protože je větší, silnější a… a zarostlejší, než já, tak vyhrál. Byla jsem trochu rozpačitá a potom tak ponížená, že jsem měla chuť, jít se utopit do oceánu. Ale William mě nenechal a řekl mi, že neexistuje nic, co bych mohla říct, udělat, nebo si myslet, když jsem s ním, co by mě mělo přimět cítit rozpaky,“ řekla, když si zrovna vzpomněla na tuhle část. A jak dobře se přitom cítila a jak… v bezpečí. „A pak se mě pokusil zabít sexem.“

„A samozřejmě, ty ses ho zabít nepokoušela, že?“

Maddy na ni střelila pohledem, aby její přítelkyně věděla, jak vážná je, ale potom se její ústa roztáhla do úsměvu. „Dobře, poprvé to bylo docela hezké, děkuji pěkně. A podruhé to bylo… fajn, dost překvapivé, vážně. Ale pak trval na tom, abych se udělala potřetí a jelikož jsem ještě stále zkoušela popadnout dech z těch dvou předchozích, tak jsem se pokoušela mu říct ne. Ale mé stupidní hormony mě nemohly poslechnout, samozřejmě. Myslím, že byly opilé a nechtěly přestat slavit.“

Naklonila se dopředu a ztišila hlas. „Na mou duši, přísahám, že jsem viděla hvězdy. A vážně jsem nemohla dýchat a pak William najednou zakryl mou pusu rukou a řekl mi, že půjdeme k jeho autu. Ale já byla nahá. A on mě nemohl nechat sebrat mé oblečení, prostě mě začal táhnout tmou, děsivým lesem a moje prsa lítala všude kolem!“

Chytla se za prsa přes košili. „Myslím, že přeřízl mou podprsenku nožem,“ zašeptala. „Vím, že jeden má, viděla jsem ho v jeho ruce. Ale až později, když jsme mířili do auta. A vypadal, jako někdo, kdo ho umí používat. Oh, a má meč za sedadlem v autě. Není to divné?“

Eve pokrčila rameny, ale pak se zamračila. „Proč musel William přeříznout tvou podprsenku? Jediné, co stačí udělat, je rozepnout ji.“

„Možná byl netrpělivý, protože jsem si ji nesundala sama.“ Pak udělala obličej. „Ale spíš asi byl naštvaný na tu zatracenou věc, myslím, protože ho píchla do oka.“

„Ty jsi ho píchla do oka?“

„Já ne – moje podprsenka to udělala. Jedna z kostic se musela prodrat ven, a když jsem mu strčila prsa do obličeje, protože mi zvedl sukni přes ramena, během jednoho z našich malých zápasů, a drát ho píchnul hned pod oko.“ Přikývla na kamarádčin nevěřícný výraz. „Tekla krev a tak. Neviděla jsi tu malou ranku hned po jeho okem, před chvílí?“

Eve si oběma rukama zakrývala ruce, jak se snažila zadržet smích.

Maddy po ní znovu koukla. „Myslíš si, že jeho pokus mě zabít, je zábavný?“

„Ne,“ řekla Eve, nyní si držíc vystouplé břicho. „Opravdu ne. Ale vážně, Maddy, vidím vás, jak se perete o to, kdo koho svede.“ Potřásla hlavou. „Nemyslím si, že bych někdy potkala dva tak sladěné lidi, jako jste ty a William, zvlášť když přijde na tvé… oh, nazvěme to nadšení pro opačné pohlaví, co?“

Maddy zalapala po dechu tak silně, že málem spadla ze židle. „Nazýváš mě kurvou?“

„Ne!“ řekla Eve, stále se smějící. „Zapomínáš, jak odhodlaná jsi byla, že mám skočit na Kenzieho, když jsi ho poprvé uviděla? A jsem si naprosto jistá, že William miluje ženy tak moc, jako ty miluješ muže, zvláště ženy statečné dost na to, aby s ním zápasily o to, kdo komu vyfoukne ponožky.“

„Punčochy,“ opravila ji Maddy. „On to nazývá punčochy. A já byla napůl opilá v té době.“ Křivě se usmála. „Kdybych byla jen trochu víc střízlivá, vzpomněla bych si, abych si nejdřív sundala kalhotky.“

Eve si znova zakryla rukama ústa.

Na dvoře zahoukal klakson. Eve se postavila a Maddy zpanikařila. „Bože! Co řeknu mámě o svém oblečení?“ vykřikla a dívala se na sebe. „A Sáře! Nemůžu nechat svou dceru, aby mě viděla oblečenou jen do mužské košile!“

„Uklidni se,“ řekla Eve, když šla ke dveřím odemknout. „Řekni jim, že jsi spadla z mola v Oak Harboru, nebo něco takového, a že ti William dal svou košili.“

„Ne, řekla jsem mámě, že jedeme do Ellsworthu,“ řekla Maddy, když ji následovala. Změnila směr, popadla láhev Skotské z linky a strčila ji do skříňky. „Už vím – řeknu, že jsme šli z restaurace, zavlažovače se zapnuly a namočily mě.“

Patricia vešla dovnitř, Kenzie hned za ní, se Sárou v náručí. „Usnula v půli cesty sem,“ řekl Kenzie a pokračoval kuchyní. „Do které postele ji mám dát?“

„Polož ji tady dole, do modrého pokoje,“ instruovala ho Eve tiše. Otočila se k Maddy a Patricii. „Maddy, ty můžeš spát se Sárou a Patricie, ty si můžeš vzít pokoj vedle mamky.“

„Madeline, kde máš oblečení?“ zeptala se její matka.

„Spadla jsem z mola a William mi dal svou košili.“

„Co jste dělali Ellsworthském molu? Tam dole nejsou žádné restaurace.“

Zatraceně, trochu ten příběh popletla. „Oh, William špatně zatočil, a když jsme skončili u přístaviště Union River, navrhla jsem procházku při měsíčku, dolů do doků. Jo, a tehdy jsem spadla, když jsem se pokoušela nakrmit racky nějakými zbytky z restaurace a ti nevděčníci se na mě vrhli.“

„Kde je William?“ zeptala se matka, rozhlížejíc se kolem.

Maddy si dala ruce za záda a zkřížila prsty s prosbou za odpuštění. „Je ve stodole. Myslím, že jedno ze zvířat se necítí dobře.“ Zívla si. „Jsem jak zbitá. A ty musíš být taky.“ Vzala matku za ruku a začala ji vést ke schodům v obývacím pokoji. „Vím, že to není sranda, když ti zavolám, vzbudím tě a pak ti řeknu, že máš odjet uprostřed noci, ale já si opravdu myslela, že to takhle bude bezpečnější.“

Patricia se zastavila s nohou na schodu a odtáhla se od Maddy. „Dobrý bože, Madeline, smrdíš jako lihovar. A tvoje oči jsou červené.“ Usmála se – jedním z těch ´Jsem tvoje matka a mě nemůžeš oklamat´úsměvů. „Takže sis dala pár drinků v restauraci, navrhla Williamovi, že procházka bude dobrá, po večeři a spadla jsi do řeky, protože jsi byla víc opilá, než sis myslela.“

Maddy sklopila hlavu, aby skryla úsměv. „Ježíši, nemůžu udělat nic za tvými zády, že ne?“ zamumlala a stoupala po schodech nahoru, za svou smějící se matkou. „Určitě bys mi měla dát pár tipů, až konečně nechám Sáru začít randit za nějakých… oh, patnáct nebo dvacet let.“