BSA - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Současnost

Maverick

„Tady.“ Ignoruju šálek kávy, který mi podávají. „Maverick, potřebuješ do sebe něco dostat,“ prosí mě Arnie Shepard. Taky je strachy bez sebe jako my všichni, ale přemýšlím, jestli na to má právo. Nemyslím si, že ano.

Nemůžu teď v sobě nic udržet.“

„On bude v pořádku.“

Jeho klidný tón mě rozčiluje. Rozzuří mě. Jsem unavená z poslouchání té samé zatracené věci. Zní to otřepaně a všedně. Pravdou je… že nevíme, co se děje za těmito bezpečnostními dveřmi, které nás od něj dělí. Neznáme dovednost lékařů, kteří pracují na záchraně jeho života. Nevíme ani ň. A čím déle čekáme, tím horší věci se nám honí hlavou.

Ty mé už nemůžu být horší.

„To říkají všichni.“ Neustále pevně zírám na matný koberec pod sebou. Přemýšlím, kolik oceánů by naplnily ty slzy, kdybychom je oddělili od vláken bolesti, které se vinou kolem.

Vsadím se, že hodně.

Pravděpodobně by to zaplavilo celý svět.

Můj pohled cestuje za Arnie k výsměšné tváři hodin na zdi.

7:03.

Sleduju, jak odtikávají vteřiny, zanechávají vědomí zničené naděje a nejistoty v jejich budoucnosti.

Osm hodin.

Je to osm dlouhých, mučivých hodin.

Čtyři sta osmdesát nesnesitelných minut.

Máme jednu aktuální informaci. Hodinu zpátky.

Pořád ho operují. Jakmile budeme vědět něco dalšího, dám vám vědět. Těžkotonážní sestra nám sdělila tuhle novinku, která vůbec nebyla ničím novým, tónem, který se pokoušel o sympatie, ale hraničil s připraveností. Dívala se, jako by viděla svůj spravedlivý podíl truchlících rodin a byla k té bolesti otupělá.

Ptala jsem se jí, jestli operace normálně trvají tak dlouho. Omlouvám se. Nic dalšího nevím.

Ulhaná mrcha.

Něco ví. Jen to nechce říct. Oddalovat bolest nic nezlehčí. Jen vás to nechává balancovat na ostří nože, které se do vás s každým novým nádechem víc a hlouběji zařezává. Tak či tak je konečný výsledek stejný. Rozpůlí vás to ve dví. To první má jen pomalejší průběh, než to druhé.

„Nesmíš se vzdávat naděje, drahoušku,“ hlásá Arnie rezignovaným hlasem. Nejsem si jistá, jestli chce přesvědčit sebe nebo mě. Slyším, jak si za mnou povzdechne. Vidím, jak mi jeho postava zmizí z dohledu, a znovu mě nechává samotnou.

Dobře.

To je to, co chci.

Nechci, aby mě utěšovali.

Nezasloužím si to ani o trochu víc, než všichni ostatní. Všichni si neseme svůj kříž, náš podíl na událostech, které vyšly najevo. Každý z nás hraje nějakou roli, někteří větší, než ostatní.

Proč jsem vůbec uvažovala, že se nás vzdám, je vina tak dusivá, že nemůžu unést její masivní váhu. Je to naprosto zdrcující. Zírám do chodby, kde zmizela ta sestra a přemýšlím: je naživu? Bojuje? Možná už je mrtvý a oni nás nechávají ještě chvíli na té zatracené hraně, když se snaží najít ta správná slova, o kterých si myslí, že nás uklidní, ale neuklidní. Nemůžou. Nikdy nebudou moci. Proč tu zkoušet?

Vstanu a na nikoho se nedívám, jak odcházím z toho místa, které mi připomíná rakev, jejíž víko se pomalu zavírá. Nechám všechny za sebou, ignoruju své jméno, kterým na mě někdo volá zas a znovu. Potřebuju vzduch. Potřebuju něco. Cokoli, jen ne zoufalé zoufalství.

Zastavím se u kávovaru. Přelétnu očima své možnosti. Stojím tam tak dlouho, dokud mi někdo nepoklepe na rameno.

„Promiňte, slečno. Dáte si něco?“ zeptá se laskavý ženský hlas.

Zázrak? „Nevím,“ odpovím mírně, aniž bych se na ni podívala.

„Tady,“ řekne, hodí do otvoru několik mincí. Zmáčkne nějaká tlačítka a o několik vteřin později otevře výdejník. Podá mi papírový kelímek. Je horký. Podívám se dolů. Ta tekutina je hnědá a sladce voní. Připomíná mi to jeho. Odvleču se pryč, ani si nejsem jistá, jestli jsem poděkovala. Doufám, že ano. Dám si jeden doušek. Je to hořké a na jazyku to chutná jako popel. Srazí se mi to v žaludku. Skončí v příštích odpadcích, které míjím.

Bezcílně bloumám sterilními chodbami. Nejsem si jistá, jak dlouho. Ale čím hlouběji se dostávám do srdce nemocnice, tím více nechtěné zátěže sbírám. Můj nos cítí antiseptické tyčinky do vlasů. Uši vnímají vzdechy agónie. Pod nohama mi měkne definitivnost. Vsakuje se mi do bot, špiní mi do černa mé ponožky. Energie celého tohoto místa je smutná a smrtelně tichá, ačkoli panuje všude frenetický ruch.

Nějak se ocitnu v kapli. Ani si nejsem jistá, kde to je. Na kterém patře. Jak jsem se sem dostala. Je zvláštní, že je prázdná. Jsem ráda. Sesunu se na tvrdou lavici v tlumeném osvětlení místnosti, kde se přede mnou nespočet jiných modlilo, prosilo, snažilo se vyměnit své životy za životy jiných.

Neudělám ani jednu z těch věcí. Už jsem se namodlila tolik, že mám hlavu prázdnou. Prosila jsem, dokud má duše nevyschla. A Bůh už ví, že bych za jeho život dala cokoli, včetně mého.

Takže místo toho sleduju, jak světlo svíček bliká a oddám se vzpomínkám.

V mysli vrátím čas a vzpomenu si, kdy jsem byla šťastná. Všechno to začalo s ním. A pokud mi odejde, taky to s ním skončí. Usměju se, jak nechávám znovu téct slzy, když si vybavím jeho milující hnědé oči.