BSA - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před jedenácti a půl měsíci

Maverick

Zaparkuju své auto na pustém, potemnělém parkovišti, otočím klíčem do polohy vypnutí, a chvíli tam sedím, shromažďuju svůj důvtip na nadcházející den. Třpyt mého zásnubního setu prstenů odráží pouliční světla a upoutá mou pozornost. Dám ruku před sebe a studuju ho, ignoruju tu francouzskou manikúru, která už odrůstá.

Je to neskutečné. Skoro bezchybný tříkarátový kámen obklopený malými diamanty, vše zasazené do platiny. Můj snubní prsten se chlubí dalšími dvěma karáty kulatých diamantů, které pokrývají celý kroužek.

Bylo to kupováno s láskou. Darováno s důvěrou. Nic z toho si nezasloužím.

Zírám na ten drahý kousek stále v nevíře, že jsem to udělala.

Jsem vdaná.

Vdaná.

Za Kaela Sheparda.

Mého nejlepšího kamaráda od doby, co jsem začala chodit.

Bratra muže, kterého opravdu chci.

Teď jsem paní Shepardová. Ironické. To je jméno, které jsem vždy chtěla. Jen to není přesně to, jak jsem si představovala, že ho získám.

Nemůžu si vzpomenout ani na jedinou sekundu svého svatebního dne od doby, co jsem odešla od Killiana. Nepamatuju si, jak mě táta odvedl. Nepamatuju si sliby, které jsem vyřkla, nebo povzbuzování davu, když jsme s Kaelem vycházeli jako manžel a manželka. Uniká mi chuť našeho svatebního dortu, i po dvou týdnech. Zvuky naší první písně jsou jen bílým hlukem. Pocit toho, jak se ve mně o naší svatební noci pohybuje, byl takový, jako by to dělal někdo jiný, koho já jen sleduju, odděleně, nad tím povznesená.

Ta situace je tak zapeklitá, že se snažím většinu dní, aby mi z toho nešla hlava kolem. Ničím sebe sama. A nevím, jak to sakra zastavit.

Už přes dva roky nepřestávám jezdit na emocionálním kolotoči. Ode dne, co si Killian Shepard vzal mou starší sestru. V jednu chvíli jsem v šoku a v další chci umřít. Navenek jsem zosobněním dokonalé šťastné novomanželky, ale uvnitř cítím jen zoufalství, osamocenou izolaci. Myslím, že se tomu pravděpodobně říká beznaděj.

A jsem naštvaná. Tak zatraceně naštvaná.

Celou dobu.

Na Killiana. Na Jilly.

Na Kaela, že si mě vzal, odmítl vidět to, co měl sakra přímo před očima.

Na tohle Bohem zapomenuté město a život, ke kterému jsem se cítila zavázaná.

Ale nejvíc jsem naštvaná na sebe. Proč se nemůžu oprostit od muže, který žvanil svá záhadná slova o lásce, ale ukázal barvu až opravdovými činy? Proč nemůžu oplatit lásku muži, který si mě cení víc, než vzduch nebo život nebo jeho dokonale opravené Camaro 1969? Kdybych mohla, vrátila bych se zpátky v čase a změnila tolik věcí. První: Nikdy bych nepřipustila, abych se zamilovala do Killiana Sheparda. Lháře. Zrádce. Sabotéra.

A vina? Bože… ta vina. Tahle emoce má tenhle celý zavrženíhodný scénář zabalený v krásném, úhledném malém nepovedeném balíčku, pevně svázaný širokou lesklou stuhou hanby.

Toužit po něčím manželovi je jedna věc. Toužit po něčím manželovi, když jste čerstvě vdaní – za jeho bratra – povyšuje amorálnost na zcela novou úroveň. Ale to jsem já. Vždycky zvládám najít nové a pikantní způsoby, jak zdaleka obejít hranice přijatelného společenského chování.

Obklopuje mě smutek a lítost. Zcela. Naprosto.

Tenhle prsten představuje mou vlastní zradu. Mou vlastní faleš. Mé sebezničení. Měl by patřit někomu jinému. Komukoli, jen ne mně.

Miluju Kaela. Miluju. Neumím si bez něj představit ani den svého života. Poslední věc, kterou chci udělat, je ho zranit, ale nevím, jestli někdy můžu milovat jinou osobu způsobem, jakým miluju Killiana. Udělala jsem vážnou, život měnící chybu, která nezpůsobí nic jiného, než že zraní lidi, které miluju. Tentokrát jsem zašla příliš daleko, a nevím, jak to napravit.

Dlouze si vydechnu, vím, že nenajdu žádné odpovědi. Každopádně žádné, kterým bych chtěla čelit.

Podívám se na hodiny. Je něco po půl páté ráno. Sakra, musím se dostat dovnitř. Někdy je těžké nasadit svou hráčskou tvář, a po dvou posledních týdnech bude dnešek opravdovým testem, jak moc jsem zdokonalila své herecké dovednosti, protože jsem zpátky v díře v Iowě.

Dusty Falls.

Podle posledního sčítání činí zdejší populace 5339 lidí. Nejsme jako v seriálu Na zdraví, ale dost zatraceně blízko. Každý zná vaše jméno. Pro mě to platí dvojnásob, když přihlédneme k faktu, kdo je můj otec.

Podívám se do zpětného zrcátka, nasadím falešný úsměv a vyzkouším ho.

„Měli jste se dobře?“ Paroduju hru, sleduju svou vlastní reakci.

„Moc dobře!“ odpovím.

Ou. Tohle bylo hrozné. Zněla jsem nevýrazně, jako rozladěné piano.

Ještě jednou.

„Měli jste se dobře?“ zkusím znovu.

„Ó můj Bože, bylo to fantastické!“ řeknu svému odrazu, samu sebe nakazím nadšením.

Eh. Zjemním ten přízvuk holky z údolí a překonám to. Jen tak tak.

Vystoupím z auta, zamířím po chodníku směrem k zátoce s jediným světlem, které odtamtud svítí. Doloudám se tam v tichosti. Nasaju závan sladkého, už cítím vůni pečení. Nadmu se pýchou nad tím, že jsem alespoň jednu věc ve svém životě udělala správně. Vzhlédnu k neonovému nápisu, který jsem vytvořila, ještě nerozsvícenému, a usměju se.

Cygne Noir Patisserie.

Pekárna černá labuť. Můj výmysl. Moje dítě. Jeden kousek útěchy, do které se můžu sama ponořit. „Chyběla jsi mi,“ zašeptám, držím klíč k mému obchodu pevně v dlani.

Otevřít obchod, francouzskou pekárnu v malém městě, kde si obstarávají jídlo obyčejní lidé, byl obrovský hazard, ale jde to dobře. Mnohem lépe, než kdokoli očekával. No, vlastně kromě Kaela. On si vždycky myslel, že je to přesně to, co tohle staromódní město potřebovalo.

Měl pravdu.

Zahlédnu uvnitř pohyb a zatřesu hlavou. Ječivý hlas MaryLou zaskřípe – chci říct mě vítá – ve vteřině, kdy vejdu skleněnými dveřmi. „Jaké to bylo?“

Mohla bych říct, že mě prozradil zvuk otočení zámku nebo zvonek nad dveřmi, ale byla by to lež. Vsadím se, že tu MaryLou byla už před čtvrtou – panter čekající v křoví na svou šanci skočit.

Téhle reakce jsem se bála nejvíc. Toho množství otázek, toho podrobného zkoumání, toho vědoucího jestřábího pohledu. Ona vysleduje každý můj pohyb prstu, zaslechne každou změnu tónu v mém hlase, nebo vystopuje mou ruku, když si zastrčím za ucho pramen vlasů. Ze všeho, co udělám, něco vyčte.

Ona je tak zatraceně bystrá, ale samozřejmě… zná pravdu. Ona ji vždy znala. Byla mou nejlepší kamarádkou od první třídy, kdy jsem jí zachránila život.

No… to je způsob, jakým se na to dívá ona. Všechno, co jsem udělala já, bylo, že jsem zachránila její vlasy do pasu od ustřižení, když jí do nich Petie Marshallová strčila ne jednu, ne dvě, ale tři gigantické žvýkačky, přímo ke kořenům. Ona byla v koupelně a snažila se je vytrhnout spolu s hrstmi jejich jahodově-blond vlasů, když jsem ji místo toho zavedla do jídelny a poprosila kuchařku o nějaké arašídové máslo. O půl hodiny později a o několik stovek pramínků lehčí, byla zase jako dřív. Několik dní voněla po arašídech bez ohledu na to, kolikrát si vlasy umyla, ale aspoň si zachovala své překrásné lokny. Ty, které má dodnes. Přesně takhle se to v první třídě stalo. Holka potřebuje předělat.

„Páni, může holka dostat šálek kávy, než začne ten výslech?“ řeknu, hodím své klíče na pult. Myslím, že ještě nejsem zcela připravená nasadit svůj falešný úsměv.

„Tumáš.“ Nabídne mi kouřící černý šálek života a stylu.

„Lezeš šéfce do zadku?“ Sleduju ji přes okraj svého hrnečku, když se zdlouhavě napiju horké sladké tekutiny. Chutná jako šálek cukru s trochou přidané kávy. Přesně tak, jak to mám ráda. Páni, tohle místo mi chybělo.

Ona zafuní. „Nemám ráda chuť zadku.“

Směju se. V posledních čtrnácti dnech mi chybělo škádlení s MaryLou Jamesovou.

„Proto jsme kamarádky.“

„Takže… jaké to bylo?“

„Co přesně myslíš tím „to“?“ Ptám se, šetřím čas. Kael a já jsme se před dvěma dny vrátili z dvoutýdenních líbánek na exkluzivním Calivigny Islandu, mimo pobřeží Grenady. Byl to ráj. Měla jsem si užívat náš soukromý, luxusní, plně vybavení dům, jemné písečné pláže, a bezkonkurenční západy slunce víc, než jsem to dělala.

Hruď se mi pevně sevře. Tak přesně jsem si představovala líbánky s Killianem.

„No, nemluvím o výhledu z vašeho soukromého balkonu.“

„Proč ne? Byl neskutečný.“ Dám si další lok kávy a čekám, až to nakousne.

„Byl orámovaný nahým pevným zadkem tvého manžela?“ zeptá se, zakroutí svým nakrčeným obočím.

„Možná,“ žertuju.

„Máš fotku?“ Hlas jí stoupne o oktávu výš. To mě ještě víc rozesměje.

„Třeba jo.“ Mám.

„Ou, kruci.“ MaryLou se ovívá oběma rukama a já se celá otřásám smíchy. Ona trpí nějakou úděsnou fascinací Kaelovým pozadím od deváté třídy, kdy přísahala, že na nás vystrčili zadky tři senioři, kteří kolem projížděli jedné páteční noci. Neustále jí říkám, že to nebyl Kael. Byl to David Brandt. Kael byl ten, který řídil, ale bez ohledu na to, co říkám, nechce poslouchat.

„Myslím, že jsem právě měla mini orgasmus. Fakt.“

„Ó můj Bože,“ zaječím. Zvednu papírový ubrousek a hodím ho po ní. „Je to můj manžel, kterého svlékáš očima.“

„Hej, nemůžu za to, že sis vzala tak směšně dobře vypadajícího chlapa. A je to to největší zastání, které jsem od tebe ohledně Kaela slyšela. Hádám, že sex byl víc než dobrý, co?“

„Hasius Crepes, potvoro.“ Možná jsem použila nadávku jako interpunkci, ale když zbůhdarma slyším jméno Ježíše Krista, okamžitě mám v puse jako kouzlem pachuť mýdla. Špatný vedlejší účinek z dětství.

„Nesnáším, když to řekneš. Už jsi dospělá ženská.“

„No… já nesnáším tvou tvář.“

Zeširoka se zakření, ukáže své dvě řady bílých zubů. „To je ubohé, Mavs. Umíš to líp.“

Kecnu si na dřevěnou židli za pultem. „Vím. Jsem unavená. Takhle brzy jsem nebyla vzhůru už dva týdny.“

„Jo, posledních čtrnáct dní jsi byla přímo v sexuálním kómatu.“

Tohle není tak docela pravda, ale neopravím ji. Už tak se cítím dost vinná. Věřte tomu nebo ne, zatímco jsme s Kaelem dělali spoustu blbostí, do svatby jsme spolu nespali. Není to tak, že bych byla staromódní nebo jsem si to schovávala, protože opravdu nejsem panna. Prostě nebyla moje velká část ochotná překročit s ním tu hranici, zranit ho ještě víc, kdybych neprošla uličkou v kostele. A bylo to prostě tak… divné, mít sex s mým nejlepším přítelem, klukem, který byl zvyklý se v noci vplížit mým otevřeným oknem ložnice, aby mě vyděsil k smrti. Ale naštěstí byl Kael chápavý, tak, jako ostatně vždycky. Ujistil mě, že máme celý život na to, abychom se spolu poznali „tímhle způsobem.“

Navíc jsme tu svatbu spíchli narychlo, brali jsme se po šesti týdnech od zasnoubení. Nechtěla jsem nic nóbl a samozřejmě jsem nechtěla dlouhé vyčerpávající zásnuby. Ačkoli kdybych měla, možná bych se vzpamatovala před tím, než bylo příliš pozdě.

„To je vše, na co myslíš? Sex?“ Ptám se.

„Říká žena, která pravděpodobně šukala celé dny a noci od doby, co odjela. Vím, že kdybych na tvém místě byla já, nenechala bych ten žhavý kus zadku se ani najíst. No… jedině kdyby chtěl jíst--“

„Dobře, dobře.“ Zastavím ji, než se do toho zavrtá hlouběji. Pak změním téma, nechci se hrabat v mých chabých líbánkách, i po sexuální stránce. „Co se stalo s nocí Padesáti odstínů?“ ptám se, opravdu přemýšlím, jestli vlastně provedla se svým manželem, instalatérem Larrym, bičování devítiocasou kočkou, kterou koupila v internetovém sex shopu.

A podle zčervenání to vidím, i v tom sporém osvětlení, řekla bych, že nejen, že to provedli, ale že si to užívala. „Ty couro.“

„Hej, neodsuzuj to, dokud to nezkusíš.“ Směje se, hodí na mě zpátky ubrousek, kterému se úspěšně vyhnu.

„Co dalšího jsi dělala?“

Ramena MaryLou rychle klesnou. Příliš rychle.

„No tak,“ fňukám. „Nenechávej to na mé představivosti.“ Když si skousne ret a odvrátí pohled, nemůžu odolat. „Svorky na bradavky? Možná anální kolíky?“ Střelí očima zpátky po tom, co je zmíním. „Anální kolíky?“ Prakticky zařvu v nevíře.

MaryLou, která byla tak prudérní, když na to přišlo, až dokud jsem ji dostatečně neopila, aby se mnou minulý měsíc mohla sledovat Padesát odstínů šedi. Do té doby nepraktikovala nic jiného, než vanilku.

„Ty jsi přešla od misionáře a sladkých blbin k důtkám a análním kolíkům v průběhu dvou týdnů? Co to má kruci znamenat, MaryLou? Příště mi řekneš, že sis objednala houpačku na sex.“ Pohne očima. Jen zlehka, ale zahlédnu to. „Oh, kruci. Prostě přestaň. Nechci nic vědět.“

Možná jsem zapomněla zmínit, že instalatér Larry je taky můj bratranec a je pro mě jako bratr. Zpětně zjišťuju, že jsem se tímhle směrem otázek vůbec neměla vydávat.

Zvednu se a zamířím lítačkami do kuchyně. Za krátko mám všechny ingredience, které potřebuju k pečení čokoládových croissantů, našeho neprodávanějšího zboží. MaryLou už udělala dvě várky briošek a já ucítím vůni pečených baget, které používáme na obědové panini.

„Napoleonky a jablečné koláče jsou hotové. Meruňky nedorazily, takže jsem zkusila tu biofarmu v Greenwoodu a oni mi výhodně prodali dvanáct bedýnek angreštu.“

„Opravdu? Poslední tři měsíce jsme se s nimi snažili dohodnout na lepších cenách. Nechtěli ustoupit.“

„No, vyvrbilo se to tak, že sestra Larryho šéfa, Patty O´Shea, má za muže syna majitelovy přítelkyně, Burta Leelanda. Nevzala si jeho příjmení, proto jsme si to nikdy nespojili.“

Zakřením se. Tohle je typicky vesnická Iowa.

„No dobře. Jsem ráda, že to všechno klaplo. Ráda bych tam kupovala více přísad, pokud budeme moct. Jací jsou?“

Přestane plnit kávový filtr příchutí dne, která voní jako Snicker Roo (pozn. značka kávové příchuti), a podívá se na mě. „Řeknu ti to, když mi povíš, jak šly líbánky. A tentokrát žádné kraviny. Nemysli si, že nevím, že používáš svou malou rozptylovací taktiku.“

Dovolím, aby se mi rty lehce zkroutily. „Ale můžu to zkusit, víš. Odpovědět na vlastní otázku.“

„Mavs.“ To je vše, co musí říct. Mé jméno tím jejím tónem.

Odklopím průmyslového robota a zhluboka se nadechnu, než řeknu, „Bylo to… pěkné.“

„Pěkné?“ Z hlasu jí odkapává nedůvěra.

„Jo. Pěkné.“

„Sex s nejžhavějším chlapem na zemi byl jen… pěkný?“

Vím, proč se tak chová. Kael Shepard je neskutečný. Vysoký. Štíhlý, ale silný. Oduševnělé oči barvy uležené whisky, husté řasy, ostré lícní kosti. Zadek, na kterém by se dalo krájet. Velké ruce a silné prsty, kterým nemůžu absolutně odolat.

Ale jeho zničující skvělý vzhled nezmění fakt, že je pořád mým nejlepším přítelem a že můj celý sexuální apetit byl někde jinde. Konkrétně u jeho bratra.

Pokrčím ramenem. „Bylo to divné, víš.“ Mrkne, takže pokračuju. „Hádám, že to bylo takové, jak bych si představovala sex s nejlepším přítelem. Bylo to příjemné, ale nevím…“

…není to Killian, nechám nevyřčeno.

Její pohled mluví za vše. Zklamala jsem ji. No, klub těch, co to podělali, přijímá nové členy. Jednička je strašně osamělé číslo. „Takže příjemné a pěkné, jo?“ sarkasticky doplní.

„Snažím se, ML,“ řeknu jí tiše. „Jen si nejsem jistá, jak napravit ten binec, co jsem napáchala.“ Oči mě štípou. Mrknu, abych si ulevila. Jestli mi uteče jediná slza, bude následovat celý vodopád. Možná ani neskončí.

„Možná není nutné vůbec napravovat, Mavricky,“ odpoví stejně tak jemně. „Možná to jen chce péči.“

Kdyby to bylo tak jednoduché.

Neodpovím a obě ztichneme, chystáme se na nadcházející den. Ale nemůžu její slova dostat z hlavy.

Nemůže to být tak jednoduché… nebo ano?