BSA - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před desíti měsíci

Maverick

Slyšela jsem, že jste v pátek večer předvedli divadýlko,“ řekne Jilly zlomyslným tónem, který dovedla k dokonalosti. K čertu s ní.

K čertu se mnou. Tohle je poslední místo, kde bych chtěla být. Kael a já jsme od doby, co jsme v pátek večer dojeli domů, sotva vylezli z ložnice. Ve skutečnosti jsme to na první kolo ani nezvládli do postele. Skočila jsem na něj ve vteřině, co jsme vlezli do auta. Ruku jsem měla v jeho kalhotách dřív, než zavřel dveře. Jeho péro už v pozoru jsem vzala do rtů dřív, než jsme odjeli z parkoviště. Byla jsem si jistá, že ho vykouřím, než se dostaneme domů. Ale ten chlap má výdrž býka. Místo toho jsem na něj nasedla v momentě, kdy jsme zabočili na příjezdovou cestu, oba jsme byli příliš netrpěliví, abychom se dostali dovnitř. Udělala jsem se s křikem, o kterém jsem si jistá, že se nesl až k Helenině otevřeným oknům. Ups. Dobře.

Kael se s jejím popichováním vypořádá dobře. „Oh jsem si jistý, že to je nadnesené. Šlo jen o pár písniček.“ Přejede mi rty po spánku. Já se usměju.

„Ou, to nebylo nadnesené, zlato,“ řeknu samolibě, zírám na svou sestru se škodolibou radostí. Přemýšlím, odkud tu historku slyšela? Od Killiana? Zůstal a sledoval to? Byl svědkem toho, že jsem pocítila očividnou změnu v mém a Kaelově vztahu? Jestli ano, z tváře mu to nevyčtu. Vyhýbá se mi od doby, co jsme sem přišli, a zmizel před deseti minutami s telefonem u ucha. Pořád pracuje. Dvacet čtyři hodiny denně, sedm dní v týdnu. Jde si za svým, to mu musím přiznat, ale domnívám se, že proto, aby utekl od své ženy.

„Byl skoro tak dokonalý jako tu noc, kdy mě požádal o ruku,“ dodám. Noc, za kterou nikdy nepřestanu být vděčná. To mě rozesmutní, protože ji už nikdy nevrátím.

„Díky, Swan,“ zašeptá mi Kael do ucha.

Jilly se naštvaně odvrátí. Možná spíš žárlivě.

Nikdy jsem nebyla schopná pochopit, ale moje sestra proti mně vždycky něco měla. Když jsem šťastná, snaží se to utnout. Vzala si muže, kterého jsem milovala; a přesto se zdá, že pořád není spokojená.

Musela si přikrášlit nebo prostě vymyslet historku o tom, jak ji Killian požádal o ruku. Je to tak ubohé. Killian by nikdy nic takového neudělal. Najmout kapelu mariachi? Nesnáší mariachi. Mexické jídlo mu způsobuje pálení žáhy.

A taky není žádný převáděcí typ v žádném smyslu toho slova. Ale vždy zůstává tichý, když Jilly vypráví tu pohádku. Nikdy to nepotvrdil ani nevyvrátil. Jen zůstává zticha a ksichtí se.

„Takže Kaeli, jak to jde se smlouvou s Mills county?“ ptá se můj otec. „Potřebujeme ten projekt zajistit, synu. Ten potenciální bonus je obrovský.“

Kael vedle mě zlehka ztuhne. Nikdy v mé přítomnosti nemluví o práci. Nikdy. Je to jako ta velká černá díra, nechce, aby mě vcucla taky. Můj otec je neodbytný, tvrdý a krutý. Někdy přemýšlím, jestli vše, co dělá, je korektní. Když jsem pro něj ty dva roky pracovala, neviděla jsem přímo chování bez skrupulí, ale byla to otázka času. Vládní smlouvy jsou choulostivé. Mluvíme tu o milionech a milionech dolarů od daňových poplatníků, které jsou ve hře. Je velmi snadné přesouvat peníze sem a tam tak, aby na ně auditoři nemohli roky přijít, nebo na ně nepřišli vůbec.

„V dokončení požadavků je několik zádrhelů, ale pracujeme na tom, Richarde. Bez obav. Vždycky to dotáhnu.“ Nemýlím se, když řeknu, že tu poslední část řekl tak kousavě, jako by mému otci říkal, ať si nasere.

„A ten soudní proces s Frigid Airways? Dostal jsi tu písemnou výpověď?“

Tyhle znám. Malé aerolinky se soudí se společností mého otce, protože část ranveje byla během přistání zničená, což způsobilo, že osm pasažérů Cessny Crusader ztratilo kontrolu a nabouralo. Naštěstí nebyl nikdo vážněji zraněn, ale tu část ranveje pokládala a tudíž za to byla zodpovědná DeSoto Construction, jak se uvádí v soudním spisu.

Když ze mě Kael sundá svou paži a nahne se dopředu, a pustí se do právních věcí, které mi nemůžou být ukradenější, přesunu svou pozornost k matce.

Je neklidná. Je to tak očividné. Chci se jí v prvé řadě zeptat, proč nás zvala do svého malého posvátného prostoru, když bude potřebovat celou lahvičku Xanaxu, aby to zvládla. Její pohled přeskakuje k plyšovému sněhobílému koberci, nyní ušlapanému desítkami otisků nohou. Doufám, že až dorazí Kaelovi rodiče, to napětí se nějak zmírní, ale jelikož to bude znamenat dva páry nohou navíc, pochybuju o tom.

Tenhle „fajnový“ obývák, ve kterém se právě nacházíme je svatostánkem, do kterého nám jako dětem za žádných okolností nebylo dovoleno vstoupit. Nikdy jsem nechápala, proč. Je to jen místnost. Vždycky jsem o tom přemýšlela, jestli to byl nějaký druh svatyně. Jestli byla v té místnosti něčí urna s popelem? Vzácné artefakty? Rodinná tajemství? Jilly a já jsme byly několikrát přistižené, jak se sem plížíme. Zkoušely jsme zakrýt stopy. Ale pokaždé jsme selhaly. Moje matka to vždy nějak poznala. Měla na ten koberec hrábě, proboha. Hrábě. Na. Koberec. Kdo uhrabává zatracený koberec? Je to koberec.

Když hukot nudné konverzace pokračuje, využiju příležitosti, abych na několik vteřin svou rodinu opustila. Ujistím se, že cestou chodidly extra tvrdě zamáčknu vlákna koberce, a došourám se do kuchyně, abych si dala sklenici ledového čaje. I když má moje matka spoustu chyb, dělá dost dobrý sladký čaj. Je jen deset dopoledne, ale už teď se ukazuje, že dnes bude skutečný pařák, trochu neobvyklý na konec září. Sklenice chladného čaje je dokonalá protilátka k tomu horku.

Jsem v polovině kuchyně, když se zarazím. Killian stojí opodál u lednice, po mé levé ruce. Ani ne dvě stopy ode mě. Zírá na mě. Jeho oči hoří. Vím, že pro mě. Chci se otočit a utéct zpátky do bezpečí Kaelových paží, ale kruci… ten čaj chci víc. Mám takovou žízeň, až mě bolí pusa. A nehodlám připustit, aby mě Killianova prohlídka od hlavy k patě zastavila. I když bych si přála, abych mohla, vyhýbat se mu po zbytek našich životů je prostě nemožné. Jen potřebuju vypěstovat dostatečnou hroší kůži, aby do mě už déle nemohl pronikat.

Do pytle. Špatně zvolená slova.

 „Vypadáš ohromně.“

„Díky,“ odpovím napjatě, jak se mu snažím vyhnout. Ale on mi jemně obalí prsty kolem ohbí mé paže, když se prosmýknu a zastaví mě.

„Ne…“ zlehka se zajíkne. „Ještě nechoď. Prosím.“

Nedělej to, radím sama sobě. Nedívej se na něj. Nedopřej mu to uspokojení. Bohužel pokaždé, když se mě dotkne, se každé rozhodnutí, které jsem vybudovala, rozpustí jako kostka cukru ve vodě.

Otočím hlavou, ačkoli si nařizuju, abych se dívala před sebe. Když můj pohled přistane na něm, probodne mě jím tak, až bych se měla cítit zneuctěná. Stojím tam vteřiny, minuty. Nevím, protože čas se teď zdá nedůležitý.

Podlehnu mu. Opravdu se na něj zadívám, hluboce a dlouze.

V pátek večer byla tma, ale v denním světle vypadá… poraženě.

Oči a čelo mu lemují starosti. Rýhy kolem úst vypadají hlubší, zařezávají se do jeho jinak mladistvého obličeje. Jeho oči… skrývají duchy, tajemství. Vypadá, jako by od doby, co se oženil, zestárl o deset let. Zaslouží si to, Mavs. Někdy je postel, ve které ležíš naplněná střepy skla a neupřímností a zatraceně bolí v ní noc za nocí spát. Já to musím vědět.

„Já s tou věcí s dítětem nesouhlasím. To je to, co se ti snažím celou dobu říct. Jen jsem chtěl, abys to věděla,“ začne šeptat.

Potlačím tu naději, která se ve mně mísí. Už tam nepatří, a jestli jí nechám jen jeden zatracený další nádech, nikdy ji neudusím. „Možná byste se se ženou měli dostat na stejnou vlnu,“ odseknu ostře.

„Víš, že si to tvá sestra najednou vzala do hlavy.“

To si piš, hochu.

„Co chceš, Shepe?“ Konečně se zmůžu zeptat.

„Nelíbí se mi, když mi tak říkáš,“ řekne s nízkým zabručením.

Cože sakra? I jeho žena mu říká Shepe.

„Proč? Všichni ostatní to dělají.“

„Nejsi jako všichni ostatní. Nejsi jako nikdo z nich, Maverick.“

Naše oči jsou přilepené k sobě. Těkají sem a tam, hodnotí. Kdyby kdysi dávno řekl něco takového, ucítila bych hluboko v břiše motýly. Opakovala bych si ta slova celé dny, vždy bych našla nový, poetický význam. Teď už to působí jako směs zmatení a hněvu a lítosti, řídká a hnědá, a smrdí jako sračka.

Ztěžka povzdechnu, jsem unavená z toho, jak mi vyjebává s hlavou. „Zpátky k mé původní otázce, co chceš, Shepe?“

Oči mu ztvrdnou nad vyslovením jeho přezdívky, kterou „všichni“ používají. Nakloní se ke mně, až si začnu myslet, že mě chce políbit. Celé mé tělo se napne, nejisté, jestli chce na tváři otisk mé rtěnky nebo ruky.

„Chci každou zatracenou věc, kterou můžu mít,“ řekne mi vzrušeně.

Otisk ruky, bez debat.

„A čí je to chyba?“ Popíchnu, hrdá na sebe, že držím pohromadě tak dlouho. „Ty ses mě vzdal. Ty jsi odešel od všeho, co jsme měli. Bez odpovědí. Bez vysvětlení. Bez dalšího přemýšlení. Bez všeho. I teď. Nedostala jsem od tebe nic, až… ne, nic. Ty si mě nezasloužíš.“

„Nevíš ani hovno,“ prakticky zaburácí. „Všechno, co dělám, je pro tebe. Myslím při tom na tebe.“

Co. Si. Sakra. Myslí. Zatraceně… zatraceně?

„To zní jako verš z písničky. Nebo opravdu špatný film s Kevinem Costnerem,“ vyštěknu.

Jeho poloviční úšklebek je sebekritický. Hodně štěstí ve snaze mě přesvědčit, že spaní s mou sestrou a následná svatba s ní byla pro mě. Nebyla. Nebyla ani pro něj. Jsem o tom přesvědčená. Ale pro mě to nebylo na beton.

Vyškubnu se mu ze sevření, vycouvám. „Přestaň mě sakra vodit za nos. Jsi ženatý s mou sestrou. Já jsem vdaná za tvého bratra. Musíš to nechat být. Já musím.“ Připojím se k té lži s překvapivou lehkostí.

„Nechat být co?“ zeptá se temným hlasem, vstoupí přímo do prázdného prostoru, který jsem mezi námi vytvořila.

K čertu s ním. Proč s tím pořád pokračuje? Snažím se zatraceně vymazat tu do duše sahající lásku k němu a sny, které zničil. Snažím se seč můžu, abych dala svému manželství a lásce ke Kaelovi sto procent, které bych měla. A on je stejně rozhodnutý plést se do toho při každé příležitosti, kterou dostane.

Proč? Proč teď, když bych se ještě před pár týdny kvůli němu všeho vzdala… dostala jsem kopačky ve svůj svatební den?

Teď už je příliš pozdě. Já jsem to přijala. On musí udělat to samé.

Zamlží se mi zrak. Bojuju, abych udržela každou slanou kapku, která hrozí, že unikne. Jestli někdo není hoden mých slz, je to on. „Nás,“ zašeptám, můj hlas je prosebný. „Musíš nás nechat být. Prosím. Já tě žádám.“

Nech mě se přes tebe přenést, chci si tím vykřičet hlasivky.

„Nikdy. Jsem teď příliš blízko.“

Příliš blízko? Příliš blízko k čemu?

„Nežádej mě, abych se tě vzdal. Udělal bych pro tebe všechno, ale tohle, Maverick…“

Ten sladký, jemně vyslovený, neupravený způsob, jakým šeptá mé jméno, mě táhne k nevítané vzpomínce, kterou jsem se snažila pohřbít hluboko pod povrch. Když mě pevně tiskl rameny, vrčel mé jméno do mého krku, když do mě poprvé klouzal. Jsem ponořená do minulosti, že si ani neuvědomím, že má Killian svou ruku napůl cesty k mé tváři, když se za mnou ozve Kaelův pevný přísný hlas, „Shepe, hledá tě tvá žena.“

Killianova paže bez dlouhých cavyků spadne k jeho boku, když očima přeskakuje za má záda a pak zpátky ke mně. Nevypadá v šoku nebo kajícně. Vypadá nasraně. „Jo. Jen jsem jí bral z lednice lahev vody.“ Otočím se zpátky a podívám se dolů, abych viděla, že má opravdu v druhé ruce skleněnou lahev 90H2O.

Kael si odfrkne, když si toho taky všimne. „Evian už není dost dobrý? Teď už potřebuje i vodu od návrháře?“

„Znáš Jilly,“ odpoví hořce. Ani se nesnaží zamaskovat jeho opovržení vlastní ženou.

Kolem pasu se mi omotají teplé, silné paže mého manžela, a přitisknou si mě na hruď. Jeho rty přistanou na mém spánku, než podráždí hada bosou nohou. Krutě, přímým zásahem mezi oči. „Naštěstí jsem si já vzal tu správnou sestru. Maves nemá v těle ani jednu snobskou kost.“

Oh. Prásk.

Killianova tvář se změní v kámen. Čokoládové zorničky teď tonou v oranžových plamenech, zabořené do očí jeho mladšího bratra. Tady budou padat pěsti, a já nehodlám být vedlejší škodou.

Když cítím, že Kael vedle mě ztuhnul, připravený k ráně, vstoupím do toho, abych rozptýlila situaci, než se vymkne kontrole. Nesnáším, že jsem tím klínem mezi těmito dvěma bratry, kteří si kdysi byli blízcí. Přinejmenším můžu říct, že nevraživost mezi mnou sestrou a mnou nebyla výsledkem toho, že mi ukradla mého budoucího manžela. Naše válka začala už dlouho před tím.

„Hej,“ řeknu, lehce se celá otočím k mému manželovi, zablokuju jakýkoli tělesný záběr od Killiana. Vezmu do rukou jeho tvář, donutím jeho ztuhlou hlavu, aby se sehla a setkala se s mým pohledem. Když na mě přistanou jeho oči, trochu změknou, ale pořád jsou plné hořkosti. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit.“ Jeho čelist jen zaskřípe a já rychle dodám, „v soukromí.“

Nenechám ho odpovědět. Aniž bych se ohlédla na Killiana, vezmu jeho ruku a táhnu ho za sebou. Dostaneme se do prádelny přímo za kuchyní a já za námi zavřu dveře. Opřu se o těžké dřevo, zatímco Kael dojde na opačnou stranu, zastaví se u okna a dívá se na hustý les za pozemkem mých rodičů. Jeho svaly jsou napjaté. Jeho dech je rychlý, pokud to můžu posoudit z toho, jak rychle se jeho ramena zvedají a klesají.

Nesnáším tu trapnost, která se teď mezi námi těžce vznáší.

„O čem jsi chtěla mluvit?“ zeptá se nepřítomně, projede si rukou vlasy, čímž je postaví. Stopy hněvu dělají z jeho už tak chraplavého hlasu ještě chraplavější.

Bude to tak vždycky, když se naše rodiny setkají? Trapné? Nepohodlné? Napětí tak velké, že do něj můžete zabořit lžíci a zbytek zůstane nedotčený?

Ano, tak dlouho, jak budeš zamilovaná do jeho bratra a on do tebe. Ty jsi to způsobila, Maverick. Kdybys hned od začátku udělala správnou věc…

Když jsme sami, jen my dva, můžeme skoro předstírat, že jsme do toho manželství oba vstoupili s poctivými úmysly, i když oba víme, že ne. Já jsem chtěla někoho jiného. On mě chtěl bez ohledu na to.

Ale když jsme s našimi rodinami, předstíráme, že jsme ten pevný, šíleně zamilovaný novomanželský pár – nebo jsem to možná jen já, kdo předstírá – rozpadáme se. Necháme ostatní tahat za naše zbloudilé nitě; zkouší nás roztrhnout ve švech. Pokud je necháme, zničí nás. A já nechci skončit zlomená, smutná, a plná opovržení k někomu, koho jsem od narození milovala.

Nenechám Killiana nebo svou sestru, a už vůbec ne sebe zničit tohle manželství.

„O ničem,“ odpovím nakonec. Otočí hlavu, rychle přilepí svůj intenzivní, planoucí, karamelový pohled k mému. Ta vířící kombinace rozporu, který vidím – cítím – mi skoro podlomí kolena. Tohle ho zraňuje. Já ho zraňuju. Tak zatraceně moc.

Nikdy, ani jednou jsme nemluvili o citech mezi jeho bratrem a mnou. A já se divím, proč mě s tím špinavým studem nikdy nekonfrontoval, zvláště, než se mě zeptal, jestli si ho vezmu. Myslela jsem si, že to byla buď slepá hloupost, nebo iracionální popírání, ale teď vím, že je to proto, že je Kael správný chlap. Pravděpodobně lepší muž, než za jakého jsem ho kdy měla.

Miluje mě bezpodmínečně. Bez ohledu na cokoli. Je konstantou, na kterou se můžu spolehnout.

Narazí do mě emoce. Najednou jsem přemožená nenasytnou potřebou utišit jeho bolest, dokázat mu, že jsem hodná být vybraná jako jeho životní družka. Být tím, co potřebuje, chce, a ze všeho nejvíc tím, co si zaslouží.

Slíbím si, že budu tvrději pracovat na tom, co uvnitř mě potřebuje opravit. Ačkoli to moc chcete nebo byste měli, nemůžete přestat někoho milovat jen proto, že jste si to sami řekli. Přeju si, aby to takhle fungovalo.

V mezičase potřebuje ujistit, že jsem s ním svázaná, jen a jen s ním. Že jsem v tom na dlouhé lokty. Že udělal správné rozhodnutí, že si mě vzal. A potřebuje to teď, ne potom.

Sáhnu za sebe, odepnu si zip svých šatů, nechám je spadnout na podlahu. Očima stopuje každý můj pohyb, začne tát, když si rozepnu podprsenku a nechám ji spadnout z paží, zůstanu před ním stát jen v mátově zelených kalhotkách a čtyřpalcových červených podpatcích, které křičí „udělej mi to.“

„Co to děláš?“ zeptá se svým chraplavým hlasem.

Očima klesnu k jeho nádobíčku, šťastná, že vidím, jak těžce se rýsuje z jeho oblekových kalhot. „Myslím, že je to celkem očividné,“ odpovím drze, nepohnu se ani o píď… chci vidět, co udělá dál.

„Chceš, abych tě ošukal v prádelně tvých rodičů?“ zeptá se nevěřícně, čelo má nakrčené.

Bůh mi pomoz, chci. Až do této chvíle jsem si neuvědomila, jak moc to chci. Chci ho. A chci, aby mě chtěl bez ohledu na všechny ty momentální sračky venku.

Snažím se svou odpověď naočkovat sebevědomím, i když ho necítím ani gram. Bojím se, že mě odmítne. „Ano.“

„Kdokoli teď může stát za dveřmi a poslouchat,“ dodá vyzývavě, zvedne hlavu. Oba víme, koho myslí.

„A?“ samolibě vrátím tu výzvu zpátky na jeho stranu kurtu.

Oči mu zahoří právě před tím, než je přivře. Sleduju jeho krk, jak se snaží polknout. Musí to zkusit dvakrát. Když si jeho nenasytný pohled prolíbává cestu po mých prakticky nahých záhybech, zastaví se na vteřinu na mých svraštělých, špičatých bradavkách, žaludek se mi zachvěje. Celé mé bytí vibruje hladem po mém manželovi.

„Vklouzni rukou pod ty kalhotky a přejeď si prstem po téhle kundičce, Mavs. Jestli jsi dost vlhká, ošukám tě. Přímo tady a teď.“

Uhhh… dobře? Tak teď už jsem mokrá.

S vědomím, že pokud to udělám, dostanu, co chci, poslechnu, přejedu si prostředníčkem přes své těžké vzrušení, než mu ukážu, že po něm ve skutečnosti zoufale toužím.

„Nasaj ho.“

Počkat. Cože? Prudce zamrkám, snažím se ujistit, že jsem slyšela dobře. Kael už ke mně nestoudně mluvil několikrát předtím, ale nikdy nebyl tak dominantní nebo autoritativní.

A neujde mi fakt, že si vybral tohle místo a čas, aby ukázal tuhle svou stránku.

Široce roztáhne své svalnaté nohy, opře se zády o okenní parapet, a překříží ruce. „Jestli chceš, abych tě přehnul přes ten pult a ošukal tě tak, že nebudeš moc chodit, strč si ten prst do pusy, Maverick. Hned.“

„Sakra,“ vydechnu. Jsem právě teď tak nažhavená.

Stojí to třetí tiché popíchnutí – jeho obočí vystřelí – než se konečně poddám. Zvednu svůj lesknoucí se prst k ústům, vlastně zasténám, když se ta pižmová chuť dotkne mého jazyka. Sbíhají se mi sliny, ale jenom proto, že jeho primární zabručení, které mu vyjde z hrdla, je prostě tou nejvíc sexy věcí, jakou jsem kdy slyšela.

„Tak zatraceně žhavá,“ zamumlá. Dlaní nahoru mi přikáže, „Pojď sem.“

Prakticky běžím, nechávám své odhozené šaty Gap na hromádce u dveří. Nebojím se o to, že se ty věci za dvě stě dolarů pokrčí, nebo ušpiní, proto nakupuji na místech jako je Gap, ne jako má sestra.

„Jsi tak překrásná.“ Ve vteřině mě má usazenou v náručí, posévá mi polibky čelist, hrdlo a klíční kost, než si začne propracovávat svou cestičku dolů. „Tak zasraně dokonalá a krásná, Mavs. Nemůžu pořád pochopit, že jsi opravdu moje.“

„Jsem,“ přiznám a ve spěchu se nadechnu, když se jeho rty uzamknou kolem pupenu mé bradavky, nasají tak tvrdě, až musím potlačit povzdech.

„Nikdy se toho nenabažím. Jsou dokonalé.“ Jak si razí cestu k mému druhému rozbolavělému prsu, zůstává za ním chladná vlhká stopa. Ruce mi vyletí k zadní část jeho hlavy, přitisknu si ho k sobě, když na něm hoduje.

Všude pulzuju, kroutím se a hýbu, snažím se k němu dostat blíž. Celé mé tělo je jako tekutina, bez váhy. Energie, která nás obklopuje, hučí mocným napětím. Tolik, že jsem si jistá, že každý, kdo je mimo tyhle čtyři zdi, musí tušit, co se tu děje. Nikdy v životě jsem se necítila tak bezprostřední a prostopášná.

Škubne krajkou kolem mých boků. „Hodlám je roztrhnout a nejdřív pořádně ochutnat svou ženu.“

„Bože, ano,“ žadoním, chci to víc, než kyslík.

Chladný vzduch zasáhne můj nažhavený střed v té samé chvíli, kdy si Kael klekne na kolena a roztáhne mi nohy, a pak doširoka mé pysky. Bez varování se do mě zaboří.

S prvním olíznutím jeho jazyka zezadu dopředu hlasitě zavzdychám, „Oh sakra, Kaeli.“

Kolena se mi podlamují pod váhou potěšení, které se na mě tlačí, když cítím, jak mě jeho ústa zpracovávají. Ty protichůdné pocity jsou matoucí a vzrušující. Nechám je, potřebuju cítit na maximum víc, než cokoli.

Když do mě vklouzne prstem, popadnu ho za jeho krátké prameny vlasů, snažím se čehokoli zachytit. Svým jazykem mi s klitorisem dělá ďábelské věci přímo uprostřed místnosti, a já se nemám čeho držet, jen jeho.

Jako by vycítil mou situaci, upevní své sevření na mých bocích a zamumlá ke mně, „Mám tě, Maverick. Vždycky. Pusť se,“ než se vrhne zpátky, aby dokončil tu práci.

Lapám po dechu. Kroutím se. Zlehka vykřiknu, když mě zatlačí na místa, kde chci, aby si mě vzal. Když dovnitř zasune druhý prst a zahákne je, vykřiknu. Ostře a nahlas.

Jsem skoro tak, když se Kael natáhne za sebe a několik vteřin po něčem šmátrá, než pustí sušičku. „Co to děláš?“ Ztěžka oddechuju, naprosto bez dechu, naštvaná, že můj orgasmus zamířil opačným směrem.

On se vším přestane a vzhlédne ke mně. Vlhké rty. Divoké oči. Sakra, ten je sexy. „Je mi jedno, jestli vědí, co tu děláme, ale nechci, aby to slyšeli. Zvuky toho, jak se uděláš, patří mně. Jenom mně.“

„Oh.“ Slyšela jsem jeho nevyslovený význam. „Dobře.“

„A teď buď hodná holka a udělej se mi na tváři, Mavs, abych tě mohl tvrdě ošukat.“

Pomalu se mi zvednou koutky úst, miluju tuhle špinavou, nestoudnou stránku svého manžela. „Musíš mít tvář zabořenou v mé kundičce, aby se to stalo, Kaeli.“

Směju se. Ale je to jepičí smích, protože narážky splnily svůj účel. Kaelova ústa jsou zpátky na mně, a pokud jsem si myslela, že byl předtím soustředěný, teď je naprosto divoký. S jednoznačným úmyslem mě hltá. Nemůžu to popsat jinak.

A pak se udělám. Šíleně tvrdě. Dlouze. Pravděpodobně tak hlasitě, že bych mohla vzbudit mrtvého, kdyby v pozadí nehlučela sušička. Doběla rozžhavené horko proudí z mého středu po celé páteři nahoru, pak pokračuje do rukou a nohou. Pronásleduju ten pocit, zatímco se šíří a prozařuje každou mou buňku, dokud nejsem ničím, než zkapalněnou masou čiré přesycené blaženosti.

„Bože svatý,“ zvednu se, snažím se nasát do plic čerstvý vzduch. Teď sedím na mramorovém pultu, chladný kámen se mi pokouší ukrást teplo, které mi pořád koluje v krvi. Kael si urychleně sundává věci, také se nestará o pomačkání nebo špínu, když je odhazuje na zem.

Mé svaly jsou napjaté jako struna, a myslela bych si, že je to kvůli tomu zlomyslně krásnému orgasmu, který mnou právě projel. Není. Je to ten syrový hlad, který má Kael ve tváři. Je to tak brutální, je to znepokojující.

„Myslela jsem, že mě chceš ohnout,“ řeknu v legraci, snažím se zlehčit tu intenzitu. On ke mně přistoupí, chytí mě za boky a potáhne tak, že jsem teď usazená přímo na hraně. Musím stáhnout břišní svaly, abych se tam udržela.

„Raději sleduju, jak tvoje tvář září, když tě donutím se znovu udělat.“

„Jo?“ zalapám po dechu, když mi přejede špičkou svého péra přes vlhkost mezi mými stehny, vždy ho zatlačí dovnitř jen o kousek. Kael je mocný a silný. Pokaždé, když je uvnitř, roztáhne mě až na hranici bolesti.

„Oh, kurva, jo,“ odpoví samolibě, natlačí se na další provokující centimetr.

Hasius Crepes, je to tak dobré.

Projedu mu prsty dolů po jemné cestičce chlupů na jeho nahé, světle hnědé hrudi. Břišní svaly se mu zatnou, když po nich přejedu, abych pak uchopila kořen jeho penisu. „To je docela ušlechtilý cíl, manžílku, ale nejsem si jistá…“

Nozdry mu vzplanou. Nejsem si jistá, jestli je to tím, že jsem použila slovo manžel, nebo jestli je to výzvou, kterou vidí před sebou, přijme ji a popadne za pačesy. Nejsem obecně ten typ holky, která mívá několikanásobné orgasmy, bez ohledu jak moc se snaží. Není to v něm. On si pravděpodobně myslí, že ano. Záleží, jak jsem napjatá. Ale Kael miluje dobrou výzvu. A tuhle za dobrou považuje. Nahne se, jeho rty jsou těsně vedle mých, a zašeptá, „Jsem si jistý. A to jsem víc, než velkorysý, ženuško.“

S tímhle slibem a s ústy přišpendlenými k mým, do mě Kael vstoupí. Drsně a prudce. Já jsem tak sakra mokrá a připravená, že do mě zajede snadno. Šuká mě prudce, střídá jisté přírazy s pomalejšími. Střídání je plynulé a já balancuju na hraně, bez ohledu na to, jak si mě bere. Posledních několik měsíců jsem si začala cenit toho, jak úžasný Kael je, nejen jako přítel, ale jako milenec. Čím častěji je ve mně, tím víc cítím, že mi dřív něco chybělo.

Killian o nemovitosti vyjednával, Kael ji okamžitě koupil. Opravdu věřím, že se momentálně začínám zamilovávat do svého muže, pomalu, ale jistě.

„Je to fenomenální pocit,“ ocení tiše. „Tak kluzká, tak horká, tak zatraceně neskutečná. Tak moje.“

„Nepřestávej,“ prosím. Vůbec zatraceně nepřestávej.

On právě dosáhl tempa, důkladného na cestě k tomu, ukázat mi, že mi hodlá dopřát ten druhý orgasmus, když uslyšíme, jak ke dveřím dojdou něčí kroky. Zastaví svou jízdu a dá mi ruku na pusu, než můžu začít protestovat.

Lehké zaťukání doprovodí hluboký zvuk. „Zlato, je tam všechno v pořádku?“

Oh sakra. Cítím se jako šestnáctiletá, kterou chytili, jak se na zadní verandě muchluje s J. C. Ferrerem. Až na to, že tenkrát byla ruka J. C. napůl pod mou halenkou, zatímco teď jsem naprosto nahá s pérem svého manžela zabořeným hluboko uvnitř mě a mezi námi a autoritou v podobě mého otce jsou jen chatrné, odemčené dveře. Nedělám nic amorálního, ale pravděpodobně je považováno za neomalené, šukat za bílého dne v domě rodičů za jejich přítomnosti. I pro sezdané lidi.

„Zbav se ho, nebo se bude mít na co dívat,“ zamumlá Kael se zakřeněním.

Kael sundá svou ruku a mrkne, znovu začne přirážet, ale tentokrát bolestivě pomalu a hluboko a je to tak mysl-zatemňující a dobré, že odpověď svému otci skoro zavzdychám.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zasyčím, přeju si, abych měla na dosah cudnost. Jeho úšklebek se jen rozšíří a udělá nějakou otáčivou věc svými boky, kterou předtím nedělal, až mě nutí se třást. „Přestaň.“ Popadnu ho za obě půlky zadku, snažím se zastavit jeho pohyby, ale vše, co udělá je, že mi uvězní zápěstí ve svých prstech a stáhne mi je za záda, nedává mi ani vteřinu, abych popadla dech.

„Maverick, je všechno v pořádku?“ Ozve se znovu otcův starostlivý hlas.

Do hajzlu. Znám ten tón. Je asi dvě vteřiny od otevření dveří. Když žil v domě se třemi ženami, naučil se táta docela rychle jen tak někam nevtrhnout. Moje dvě minuty jsou skoro u konce.

„Ano, tati. V pořádku,“ zvládnu vykoktat.

„Jsi si jistá? Zníš… naštvaně.“

Naštvaně? Jsem tak daleko od naštvání, až je to směšné.

„Prosím, přestaň. Jen na vteřinku,“ prosím Kaela. Udělí mi milost. Ale jen lehkou. Přemýšlím, kde celou dobu byl ten zkažený muž, který teď líně pumpuje boky tam a zpátky.

Namáhám mozek, aby vymyslel nějakou nevinnou lež, a zvuk sušičky mi poskytne výmluvu, kterou potřebuju.

„Kael si vylil na košili vodu. Jen jsme ji hodili do sušičky,“ zaječím, doufám, že zním přesvědčivě.

Musím. „Oh. Dobře, Arnie a Eilish právě přijeli a tvoje matka vydala patnáctiminutové varování, takže…“

Protočím oči nad tím stupidním rituálem. V příštích patnácti minutách máme raději všichni být u stolu na předem určených místech, dlaně stisknuté, oči zavřené, připraveni odrecitovat modlitbu před jídlem.

Zadržím sten, když Kaelovy prsty přistanou na mém přecitlivělém klitorisu a začnou ho přejíždět v malých kruzích. Nemůžu udělat ani jednu zatracenou věc, abych ho zastavila, protože mé ruce jsou stále uvězněné, takže dělám, co můžu, abych ignorovala to horko, které se ve mně znovu buduje, ale sakra, je to tak dobré. „Uh, v pohodě. Už jsme skoro hotovi.“

„Dobrá tedy. Pospěšte.“

Kael se mi zlehka uchechtne do ucha. „Slyšela jsi toho muže. Raději si pospěšme.“

Pořád ještě slyšíme kroky mého otce, když Kael narazí svými ústy do mých a začne mě nemilosrdně šukat, bere si mě, jako by mě vlastnil. A taky že ano. Cítím, jak se stávám jeho, kousek po zlomeném kousku. Moje mysl nikde nebloudí, je jen u něj a těch hříšných věcí, které mi dělá a nutí mě cítit.

„Moje nestoudná holka,“ zamumlá. „Nech mě tě zhltnout, ošukat tě přímo pod nosy naší rodiny. To tě rajcuje, že?“

Ano. Bože, ano. Milionkrát zatraceně ano.

Přikývnu, neschopná najít v této chvíli své hlasivky, natož je použít.

Kaelův dech se zrychlí; jeho sevření se upevní. Je blízko. Znám ty příznaky. Cítím, jak se mu ještě zvětší péro. Slyším, jak zatají dech. „Líbí se ti, když s tebou tak mluvím, Swan.“

Nebyla to otázka, ale stejně odpovím, „Ano.“

„Já vím,“ dýchne mi do ucha. „Tvoje malá žhavá kundička se kolem mě úžasně stahuje.“

Mé vnitřní stěny reagují a on zamručí, nízko a hrdelně. Mocný Bože, ten zvuk je žhavý.

O chvíli později se blížíme vrcholu a podíváme se dolů. Kaelův stisk je surový. Jeho palec zběsile a neúnavně zpracovává ten uzlíček nervů. Zkušeně. Celou dobu mě šuká, jako bychom v tomhle velkém domě byli jen sami dva.

„Už jsi tak blízko, Swan. Tak blízko. Tak zatraceně blízko, co to cítím. Udělej se pro mě. Udělej se se mnou, Mavs. Právě teď, sakra.“

Jeho intenzivní pohled mě přemlouvá. Ale jeho péro a jeho dotek to dokoná. Spalující oheň se hromadí, až vybuchne. Pak padám. Přepadnu první, s ním hned v závěsu. Je to vše, co můžu udělat, abych udržela oči otevřené a na něm, když mnou ve vlnách projíždí euforie.

S ostře řezanou čelistí a plnými rty je můj manžel více než krásný. Je neskutečný. Závidí mi ho většina nezadaných – i několik vdaných – žen v Dusty Falls, ale v této jedné chvíli, když hodí hlavou dozadu a zamručí v orgasmu, je absolutně dech beroucí.

A patří mi.

A když otevře své přivřené oči, přišpendlí mě nasyceným, šibalským, radostným úsměvem, který mi beze slov říká, že jsem jeho všechno, vidím úplně jiného muže.

Takového, kterého jsem vždycky znala, ale nikdy jsem ho úplně nepustila dovnitř.

Takového, který mi ze sebe dává všechno, zatímco se já držím zpátky.

Takového, u kterého nemůžu snést myšlenku na to, že ho ztratím. Nikdy.

On je ten jediný, který mi vždy kráčel po boku. Nezištně. Tiše. Vytrvale. Bez očekávání. Bez výjimek.

Pořád se snaží chytit dech, když prohlásí, „Miluju tě, Swan.“ Přitiskne mi své rudé plné rty na čelo, pevně mě stiskne ve svém náručí. „Nemyslím, že můžeš pochopit, jak hluboká je má láska k tobě.“

„Myslím, že ano,“ zašeptám do jeho zpocené hrudi, když konečně pochopím.

Nebylo pochyb o tom, o co šlo v té kuchyni. Dva lidé, kteří se stále příliš starají jeden o druhého, navzdory skutečnosti, že jsou oba sezdaní s někým jiným. Tenhle sex byl mou nabídkou. Mé nezištnosti. A zase znovu jsem taková nebyla. Bylo to spíš víc pro mě, než pro něj. Možná spíš tak. Byl to jiný způsob, jak jsem se snažila vymýtit ten jed, který nakazil náš vztah, naši budoucnost. Udělat prostor pro naši vlastní lásku. On mi dal to, o co jsem neměla právo ho žádat. Dal mi to dobrovolně. A za to ho tak zatraceně miluju.

„Miluju tě, Kaeli.“

Myslím to vážně. Opravdu ho miluju. A zatímco jsem mu tato slova říkala nepočítaně po mnoho let, způsob, jakým jsem to řekla teď, je jiný, než jak jsem je vyslovovala předtím.

Podle Kaelovy reakce soudím, že to ví.

„Kriste, Maverick.“ Hlas se mu zlomí. Jeho paže mě stisknou tak pevně, až lapám po dechu. Přísahám, že se mu tělo třese.

„Já--“ Chci říct, že se omlouvám. Za všechno. Za všechny ty promarněné roky. Za to, že jsem ho zranila. Za lásku ke Killianovi. Za všechny mé chyby a nedostatky jako kamarádky i jako ženy. Ale nechci zničit ten něžný moment, který jsme jako pravý pár ještě nezažili, takže se rozhodnu pro další „Já tě miluju“ a doufám, že slyší tu nepřesvědčivou skrytou omluvu, kterou mu místo toho poskytnu.

Když se Kael odtáhne, vezme mou tvář do dlaní a skloní svá ústa k mým, vidím všechno, co mi chce říct.

Pochopení.

Oddanost.

Odpuštění.

Nás: Navždycky.

A tak to vždy bylo.

S jeho rty na mých mám v hlavě malou pochybnost, co to divoce buší uprostřed mé hrudi. Hluboko v břiše.

Zamilovávám se do svého muže.