TFU - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Sam

Hodinu poté, co mě Levee požádala o to, že se se mnou chtěla vidět, jsem už byl na letišti. Do toho okamžiku jsem dokonce ani netušil, že tu byla možnost navštívit ji. V opačném případě bych se pravděpodobně už před týdny usídlil v Maine. Cesta byla dlouhá a já byl celou cestu ve stavu pohotovosti, ale nakonec, druhý den v sedm ráno, poté, co jsem usnul na letišti v Philly, jsem byl znovu v tom samém státě, jako moje Fajnovka. Pronajal jsem si auto a zamířil přímo na adresu, kterou mi včera v noci poslala.

V devět hodin ráno jsem se dostal na místo a vešel dveřmi přímo ke stolu recepční.

„Ahoj. Jsem Sam Rivers. Jsem tu za -“

Štíhlá blondýnka, která seděla za stolem, mě okamžitě přerušila. „Z důvodu zachování soukromí nepoužíváme jména našich hostů.“

„Ach, dobře,“ řekl jsem rozpačitě a snažil se vymyslet, jak jí vysvětlit, proč jsem tu, aniž bych přitom použil jméno Levee. „Dobře. Jmenuji se Sam -“

„Rivers. Ano, chápu. Prosím, vyčkejte okamžik, abych si vás vyhledala.“ Usmála se, ale mně její úsměv připomínal mnohem víc nějakou grimasu.

No, rozhodně v tom není dotek slunečního paprsku.

Zatímco jsem si představoval Levee, jak sedí někde kolem, nervózně jsem poklepával špičkou nohy o podlahu. V rytmu mého poklepávání si začala žvýkat nehet. Sklonil jsem pohled ke svým nohám a snažil jsem se zakrýt svůj úsměv, o kterém jsem věděl, že ho rozhodně neskryji.

Mé myšlenky přerušil hluboký hlas. „Prosím, pojďte s námi, pane.“

Po mém boku se najednou objevili dva muži v tmavých oblecích, kteří vypadali, jako by právě vystoupili z plátna filmu Muži v černém.

S úsměvem jsem přikývl, a zatímco jsem je následoval sadou dvojích dveří, v žaludku mi vířilo vzrušení.

Je tak blízko.

 Jenže nebyla ani trochu blízko.

Ti dva mě provedli sadou skleněných dveří, které vedly na parkoviště vzadu.

„Ehm…“ zamumlal jsem, když mě tam Agent K vystrčil.

„V těchto prostorách nejste vítaný, pane Riversi. Pokud se vrátíte, bude to neprodleně oznámeno místním orgánům. Tohle je pro vás první a jediné varování.“

„Omlouvám se to. Tady muselo dojít k nějakému zmatku.“ Když jsem pokračoval, ztišil jsem hlas do šepotu. „Levee Williams mě očekává.“

„Žádný host tohoto jména zde není. Prosím, neztěžujte si to,“ vyštěkl Agent J.

Moje vzrušení se rychle změnilo ve zlost. V žaludku se mi jako kyselina usadilo zklamání. Přistoupil jsem k nim o krok zpět a zuřil jsem: „Dala mi adresu. Bez toho, aniž bych ji viděl, neodejdu.“

„Vypadněte,“ vyštěkl, ukázal rukou k parkovišti a měřil si mě hrozivým pohledem.

Ani jsem se nepohnul. Jestli si myslí, že mě udrží daleko od ní, tak ať si ten kretén nasere. „Najděte. Levee.“

„Nebudu vás znovu žádat, abyste odešel,“ prohlásil Agent K, zatímco Agent J vklouzl za mě.

„Naser si.“ Z kapsy jsem vytáhl telefon a vytočil číslo L.

Vzala to na první zazvonění, a kdyby mi hlava nechtěla explodovat, musel bych jí říct něco peprného.

„Ještě tu nejsi?“ zeptala se.

„Ano a ne. Ochranka mě vykopla.“

„Cože?“ zaječela tak hlasitě, že jsem si musel odtáhnout telefon dál od ucha.

„Na shledanou, pane,“ zavrčel Agent J a strčil mě ven ze dveří.

Stál jsem na místě, v žilách se mi vařil vztek. Prstem jsem šťouchl do jeho hrudi, která byla pevná jako cihlová zeď. „Znovu se mě zasraně nedotýkej.“

„Same, co se sakra děje? Dej mi je, ať si s nimi promluvím.“

Se zaťatými zuby jsem natáhl ruku s telefonem. „Levee s vámi chce mluvit.“

V nevyslovené shodě se na sebe podíval.

Ani si nevzali telefon.

Jeden z nich mě popadl za ruku – a zkroutil mi ji za zády. Když do mě strčil, druhý mu držel otevřené dveře. Když jsem přepadl dopředu a stěží se udržel na nohou, telefon klouzal po betonu. Dveře za mnou se zavřely a byly zamčeny.

Co. Se. Sakra. Dělo?

Snažil jsem se trochu uklidnit, abych ty zasraný skleněný dveře nerozmlátil a dva muže nezabil. Sval v čelisti mi tikal. Pak jsem z telefonu na zemi uslyšel Leveen hlas.

„Same!“

Popadl jsem ho a stěží jsem to ze sebe dokázal procedit: „Jdu do vězení. Možná na zasraně dlouhou dobu.“

Přistoupil jsem ke dveřím a zabušil na sklo, ale ti dva muži v černém už odešli.

„Cože? Same, přestaň a řekni mi, co se děje!“

„Snažil jsem se tě navštívit, jenže mě právě vykopali ven!“ zakřičel jsem. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Byl jsem si plně vědomý toho, že to nebyla její vina. „Omlouvám se,“ rychle jsem se omluvil.

„Prostě se uklidni, jo? Nech mě, abych si s nimi došla promluvit, a pak ti zavolám zpátky. Neodjížděj.“

„Zábavné. Tohle není to, co mi řekli, když mě vyhodili na ulici,“ vyštěkl jsem a pak jsem si povzdechl. „Omlouvám se. Znovu.“

„To je v pořádku. Chceš, aby je vyhodili?“ zeptala se žertem. Kdybych dokázal zmenšit objem adrenalinu, který mi koloval v žilách, asi bych se musel usmát.

Prsty jsem si prohrábl vlasy a odfrkl si. „To by bylo zatraceně fantastické.“

„Ber to jako hotovou věc. Teď vychladni a za chvíli se uvidíme.“
Vychladni.

Jo, to vůbec neodpovídalo tomu, co jsem chtěl udělat, ale s příslibem toho, že mi v uších znělo, že bych ji měl za chvíli vidět, se mi podařilo uklidnit se.

Obešel jsem budovu a zamířil ke svému pronajatému autu z půjčovny.

Pak jsem čekal.

A čekal.

A zatraceně čekal ještě víc.

Přes hodinu jsem seděl v autě a zíral na vstup do budovy. Telefon mi stále nezvonil a moje hovory Levee začaly padat přímo do její hlasové schránky. Už jsem byl unavený z toho, že jsem cestoval celou noc, a když z mého těla vyprchal všechen adrenalin, najednou jsem se cítil naprosto vyčerpaný. Popadl jsem svůj telefon a poslal Levee rychlou zprávu, aby věděla, že jsem si jel sehnat nějakou kávu, ale že nebudu nikde daleko.

Neodpověděla.

***********

Levee

„Kdo to udělal?“ ječela jsem jako diva a byla jsem hrdá sama na sebe, jako kdy jindy. Ale na druhou stranu, nikdy dřív jsem ve svém osobním životě neměla nikoho zapleteného.

„Slečno Williams, uklidněte se.“ V malé konferenční místnosti seděl doktor Post a někdo, kdo se mi představil jako vedoucí střediska a jehož jméno jsem okamžitě zapomněla, se mě snažili uklidnit.

„Přísahám Bohu, že buď mi ukážete ty zasrané papíry, nebo vás zničím! Až s vámi skončím, nikdo nebude ochotný platit za to, že sem přijede.“

„Snažíme se dohledat fyzickou kopii vašich přihlašujících papírů. Naše záznamy jsou v digitální podobě.“

„Snažte se víc!“ zaječela jsem a oba spěchali ven z místnosti.

Vrhla jsem se po telefonu. Krátce po hovoru se Samem mi umřel mobil, nicméně z telefonu v konferenční místnosti jsem se snažila opakovaně dovolat Henrymu. Věděla jsem, že sem jel, abychom se viděli, ale podle jeho letového plánu už měl přistát. To, co mě skutečně znervózňovalo, bylo to, že se mi nedařilo dovolat ani Devonovi. Něco se dělo a já jsem zjevně byla tím jediným, kdo tápal ve tmě.

„Ahoj, Krásko!“ zapředl Henry, když to zasraně zvedl.

„Přísahej, že jsi o těch sračkách ohledně Sama nic nevěděl,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

Henry zalapal po dechu. „Co můj milenec udělal?“

„Sam neudělal vůbec nic. Ale někdo dal jeho jméno na seznam lidí, kteří mě nesmějí navštívit. Ty jsi vyplňoval mé přijímací papíry, Henry. Prosím, prosím, prosím, řekni mi, že jsi to neudělal.“

„Ten zkurvysyn,“ zašeptal a pak si povzdechl.

Puls mi běžel jako o závod. Něco se mi chystal odpovědět.

„Papíry jsem nevyplňoval já, Levee. Začal jsem si tu povídat s nějakým mužským, takže tvé papíry vyplnil Devon.“

Srdce se mi roztříštilo. Skoro jsem si přála, aby to udělal Henry. Mohli jsme se obrovsky pohádat, kdy by mi vysvětlil, proč udělal to, co udělal a já bych mu vysvětlila, kde bylo jeho místo. Týden bychom spolu nemluvili, ale nakonec bychom se přes to zvládli dostat.

O Devonovi jsem nemohla říct to samé. I když jsem ho považovala za část své rodiny, nemohla jsem ztratit ze zřetele, že byl také mým zaměstnancem, který zjevně nepochopil, kde bylo jeho místo. Měla jsem tomu muži věřit celým svým životem a on té důvěry jistým způsobem zneužil, čímž ji kompletně ztratil. Dobře, neměl Sama rád, ale to jsem po něm nevyžadovala. Jeho jediným úkolem bylo to, abych se ujistil, že jsem byla v bezpečí. A ve svém žaludku jsem teď při jeho malé vzpouře měla uzel, díky kterému jsem se cítila jako kretén.

„Do prdele,“ zasyčela jsem do telefonu.

„Je mi to líto. Hele, s Carterem tam dorazíme asi za hodinu. Devon letí za námi. Všichni si společně sedneme a vyřešíme to. Prostě jim řekni, aby pustili Sama dovnitř. Nemůžou ti bránit, abys ho viděla.“

Zasténala jsem. „Vypadá to, že můžou. Odmítají mi dovolit vidět se s ním, dokud si nepromluví s nějakým členem mé rodiny. Odmítám volat svým rodičům, aby mi dali svolení vidět se se svým přítelem, Henry.“

Oči se mi naplnily slzami.

Bylo toho až moc.

Toho všeho.

Měla jsem se tu uvolnit a získat kontrolu nad svým životem. Místo toho jsem si připadala jako vězeň nejen mezi těmihle zdmi, ale i v celém svém zasraném životě.

A přesně jako to tak bylo, mě znovu pohltil ten důvěrně známý volný pád.

Zavřela jsem oči a bojovala s bolestí, kterou jsem cítila ve svých plicích.

„Sam tam ještě stále je?“ zeptal se Henry.

„Myslím, že jo,“ podařilo se mi ze sebe dostat.

„Jen mu řekni, ať počká. Brzo tam budu. Napravíme to, jo?“

Ale já jsem nechtěla Samovi říct, aby počkal. Chtěla jsem ho vidět.

A vrátit se s ním domů.

A nechat ho, aby dělal přesně to, co bezděčně dělal už od okamžiku, kdy jsme se setkali – uzdravoval mě zvenku dovnitř.

Najednou jsem vytřeštila oči. Proč bych nemohla?“

Ano, můj život se vymkl kontrole. Ale ten jediný člověk, který mě zastavil od toho, abych zaplatila budoucnosti poplatky, jsem byla já.

Levee Michelle Williams byla bojovníkem. Nedosáhla jsem úspěchu v hudebním průmyslu jen tím, že bych seděla a dovolila lidem, aby mi říkali, jak mám žít. Vyškrábala jsem se nahoru po svém, kdy jsem neměla nic jiného, než svou kytaru a hlavu plnou snů.

Na tohle místo seru. Nikdo mi nebude říkat, jak mám žít svůj život – život, o kterém jsem si najednou uvědomila, že jsem z něj nikdy nechtěla odejít. A k tomuhle zjištění jsem nedospěla díky tomu, že bych se dostala na dno lahvičky s prášky na předpis, ani to nebylo pobytem mezi těmito stěnami. To zjištění přišlo v podobě nádherného muže, který mě zachránil jen svým rychlým vtipem a jednoduchým hovorem. A on seděl jen o pár metrů dál, na parkovišti, protože se jeho jméno ocitlo na nějakém magickém zkurveném seznamu.

Pustila jsem telefon a otevřela dveře konferenční místnosti, pak dveře do haly a konečně dveře, které vedly do celé budovy. Nezastavila jsem se, dokud se moje boty nedotkly asfaltu parkoviště.

Nějaké hlasy za mnou volaly mé jméno, nicméně moje nově nabyté odhodlání to všechno tlumilo. Moje nohy se stále pohybovaly a hledaly pár zlatých očí. Brzy jsem si uvědomila, že jsem je nikde neviděla. Když jsem vyšla ven, moje nervy už mě nezahlcovaly. Necítila jsem žádnou vinu ani obavy. Už jsem dál nedovolovala, aby mi volný pád diktoval můj život.

Zvedla jsem ramena a hrdě jsem se usmála. Poprvé za celé měsíce jsem se cítila jako já.

„Levee!“ zavolal doktor Post, ale já rychle vklouzla za auto a přidřepla si tam, dokud hlasy nezmizely.

Neměla jsem v úmyslu vrátit se, dokonce ani vysvětlovat to, že se nevrátím. Neměla jsem náladu na to, abych se hádala. Měla jsem náladu začít žít.

Bez telefonu jsem nemohla zavolat Samovi, ale bylo jen jediné místo, kam jsem musela jít. Takže jsem zamířila ulicí dolů a mávla na taxi.

On bude vědět, kde mě hledat.