BSA - 10. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před deseti měsíci

Maverick

Basy AC/DC „Back in Black“ buší, ty bubny dávají nový rytmus mému srdci. Nechám je mnou projít. Užívám si, že se v nich ztrácím. Dnes je u Peppy´s karaoke večer. Měl by bývat jednou za měsíc v pátek, ale nějak se z toho stala událost na každý druhý týden. Myslím, že to před několika měsíci zpopularizoval Kael.

„Dneska pivo nebo rum?“ Kaelova otázka, kterou mi zašeptá do ucha, mi způsobí záchvěv chtíče. Cítím na tváři jeho vědoucí úsměv. Jednou rukou mi přejede po boku. Nechá svůj palec přímo pod kopečkem mého ňadra. Teď už se prakticky třesu. Začne se smát, nahlas a sexy.

Minulý týden jsme začali znovu. Musím připustit, že jsme ho neměli moc, ale byl to ten nejlepší sex, co jsme kdy měli po tom, co jsem ho vykouřila na zadní verandě. Ve sprše to bylo drsné a špinavé, než se to v ložnici změnilo na sladké a smyslné. Splnil svůj slib, že se se mnou bude milovat celou noc. Čtvrtá ráno přišla celkem zatraceně brzy. A zdá se, že Helena možná velmi dobře naše malou show viděla, protože od té doby se mi nepodívala do očí. Pohybovala se rychleji, než by jednaosmdesátiletá se špatným kloubem měla, když jsme se potkaly u schránky. Jasně se mi snažila vyhnout.

„Limonádu,“ řeknu mu s úšklebkem. Chci si dnes zachovat jasnou hlavu, doufám v opakování. Někteří lidé přísahají, že pití zlepší jejich představení, ale já myslím, že to příliš tlumí smysly. Chci cítit každý jeho pomalý příraz do mě.  Jet na té velkolepé vlně až na vrchol a nechat ji přes sebe převalit, těšit se z toho příliš rychlého návalu euforie, který je hůř dosažitelný a ještě kratší, když vámi proudí příliš mnoho alkoholu. Chci si vlastně užít milování se svým manželem, ne jen tím projít, jako to bývalo, když jsme se vzali.

„Tak tedy limonáda, Swan.“ Koutek úst se mu zvedne nad naším žertem, když odchází.

„Vy dva a vaše divné kecy.“

Jen pokrčím rameny, oči přilepené ke Kaelově zadku.

Když mi bylo šest, ukradl z tátovy lednice v garáži Budweiser a obelstil mě, abych to vypila. Řekl mi, že je to limonáda a vidíte… miluju limonádu. Mí rodiče ji nekupovali, protože „by se ti zkazily zuby,“ říkali. Nebyla jsem obvykle naivní, ani v šesti letech, ale on věděl, že na tuhle rošťárnu naivka jsem. Ale ta legrácka byla na něm. Naplnil si ústa napěněným pivem a zbytek té „limonády“ skončil vsakující se do půdy lesa.

„Vypadáš šťastně, Mavs. Tak stejně, jako Kael. A tím myslím, novomanželko, zbavila-jsem-se-těch-sraček šťastná.“

Odtrhnu svůj pohled od fajnového zadku mého manžela, který je v jeho tmavých džínách dokonalý formovaný, což musím dodat, když mi MaryLou sklouzne prstem pod bradu a zavře mi pusu. Zakření se. Stejně jako já. Cítím, jak mi to dosahuje k očím a noří se mi to do duše.

„Jsem.“ Posunu se směrem k MaryLou, zasunu chodidlo pravé nohy pod levé stehno, a využiju těch pár minut, které pro sebe za celý večer máme, abych ulevila duši. Pro jistotu hodím sem tam očkem po Kaelovi a Larrym. „Některé dny jsou těžší, než jiné, víš.“

Koutky úst MaryLou zformují smutný úsměv. „Jako pondělí?“

„Jo, jako pondělí.“ Minulé pondělí měl Killian třicáté první narozeniny. Nevolala jsem. Nenapsala zprávu. Ani jsem neposlala neosobní vzkaz na facebook. Předstírala jsem, že je běžné pondělí v Dusty Falls. Poklepala jsem se sama po zádech, ale dusila jsem se tím rozhodnutím celou noc, přemýšlela jsem, jestli tím neraním jeho city. Myslel si, že jsem jednala dětinsky? Měla jsem se starat, jestli ano? Nesnášela jsem, že odpověď byla ano.

„Hádám, že takové dny ještě budou.“

„Předpokládám, že ano. Ale upřímně můžu říct, že cítím, že konečně dělám dětské krůčky kupředu, místo, abych zůstávala na místě. Takže aspoň tak. Je to fajn.“

„Centimetr je centimetr, Maverick. Dokud je to pohyb vpřed a správným směrem.“

„Cítím, jako by ta celoživotní skořápka, kterou kolem mě Killian vystavěl, konečně praskala. A čím více prasklin, tím víc se zdá, že je místo pro Kaela. Vsakuje se dovnitř, krůček po krůčku.“ Způsobem, jakým by manžel měl, nedodám.

Rozhlédnu se, abych přistihla Kaela, jak mě sleduje. Je tak intenzivní. Skoro jako by věděl, o čem mluvíme. Chci sáhnout nahoru a promnout si tu bolest ve své hrudi. Ale neudělám to. Povzbudivě zvednu rty. Kael udělá to samé.

„Jsem ráda,“ řekne MaryLou.

„Já taky,“ zamumlám k ní, myslím to vážně celou svou bytostí.

Naše konverzace se stočí k menu v pekárně, když se kluci vrátí s pitím v každé ruce. Postaví je a já si všimnu, že pití MaryLou vypadá průzračně. A žádné bublinky. Pak si všimnu, že na stole našla něco extrémně fascinujícího.

„Hej,“ popíchnu, když Kael vklouzne do boxu vedle mě a přehodí mi paži kolem ramen. Nakloním se k majetnickému polibku, který mi umístí na tvář. „Hej,“ řeknu znovu a tentokrát hlasitěji. MaryLou nevzhlédne, takže ji pod stolem kopnu.

„Au.“ Sáhne dolů, aby si promnula holeň. Setkám se s jejím naštvaným pohledem. Dobře. Minimálně mám její pozornost.

„Co to je?“ ukážu na její sklenici.

„Co je co?“

Natáhnu se pro to, ale ona je rychlejší. Vezme sklenku a škubne paží zpátky, přičemž vylije tu tekutinu. Myslí si, že teď má nade mnou navrch. Vidím to v jejím samolibém úšklebku. Měla by mě znát lépe.

Strčím prst do tekutiny na stole a pak do pusy. Je to strašné, já vím. Nejsem si jistá, jak dobře tyhle stoly čistí a že jsou určité nechutné věci, které se můžou v tomto izolovanějším koutě baru stát. Ale hej… měla jsem v ústech horší věci.

„Jsi nemocná,“ protestuje. „Máš představu, čí bakterie ze zadku jsi možná právě strčila do pusy? Slyšela jsem, že přesně na tomhle stole klátil Andrew Bolger Holly Brummerovou. Všude to rozhlašovala.“

Kael i Larry se zakření. Já její odvedení pozornosti ignoruju. Kdyby to byla pravda, vybrala by jiné místo. Pořád plánuju provést za chvilku bezplatný výplach z úst.

„A ty piješ vodu. Proč?“

Není to tak, že by mě zajímalo, že pije vodu. Taky se dnes nehodlám zničit, i když by byla dvoudenní kocovina dobrou výmluvou, jak se vyhnout nedělní pozdní rodinné snídani. Takže nepotřebuju parťáka v pití. Ale MaryLou umí zpít každého muže tady pod obraz. A ta holka má ráda svou ochucenou vodku, takže skutečnost, že pije vodu, je vysoce podezřelá.

„Jsi těhotná?“ zeptám se. Jsem oněmělá úžasem. To je jediný důvod, proč by pila vodu. Proč by mi neřekla, že je těhotná? Všimnu si, že se Larry odvrátil. To mě popíchne.

„Ne,“ odpoví rychle. „Ale zase to zkoušíme.“ Natáhne se přes stůl a spojí naše prsty. Nechám ji, i když bych se chtěla odtáhnout, jen abych ji zranila způsobem, jakým jsem teď zraněná já. Že si moje nejlepší kamarádka nechávám něco tak velkého pro sebe, mě zabolí víc, než můžu vyjádřit.

Páni.

Nejdřív Jilly. Teď MaryLou.

Cítím se, jako bych byla svůj celý život pozadu. S muži. S láskou. Teď s dětmi. Štěstí všech okolo se na mě hrne, dokud se necítím zavalená.

Kael mi stiskne paži. Ví, že jsem rozrušená. „Hej, Larry, co dát si kolo šipek?“ Larry, ten nic netušící blbeček, řekne ne. Kael vyklouzne z boxu, vezme Larryho pití a odejde. Ví, že Larry ho bude stopovat jako pes, když přijde na alkohol.

Když jsou pryč, zeptám se, „Proč jsi mi to neřekla?“ Nemůžu se zbavit té bolesti, která obaluje má slova. Zkouším to. Opravdu ano.

Ona na mě jen zírá, dokud mi to mozek nepobere.

Ach.

Chápu.

„Měla jsi mi to říct,“ řeknu jí klidně. „Říkáme si všechno.“ A tím myslím všechno. Od učení se, jak použít tampon, k vzájemnému nacvičování francouzáku, když nám bylo deset, až po zamilování se do toho samého kluka. V celém Adel County není žena, která by se nezamilovala do Killiana Sheparda.

„Omlouvám se. Měla jsem. Jen sis teď procházela mnoha věcmi. Nechtěla jsem ti ještě přidávat.“

„Můžeš si to k tomu přidat. Měla jsi to udělat, MaryLou. Jsme nejlepší kamarádky. Nechci, aby sis myslela, že za tebe nemůžu být šťastná, jen protože si procházím vlastníma sračkama. Jsem. Jsem za tebe šťastná, vážně.“

„Já vím.“ Kaje se. „Ale ta větší moje část je prostě vyděšená. Když to začnu říkat lidem, stane se z toho opravdový tlak a…“

Nemusí říkat nic dalšího. MaryLou byla těhotná, když se vdávala. V pátém měsíci o děťátko přišla. Oba z toho byli zničení. Já jsem byla zničená za ně. Ale zkoušeli to znovu. Dvakrát víc. Když se nepovedlo, vzdali to. Moje srdce pro ni znovu a znovu krvácelo.

„Hej,“ řeknu. Vidím přes řasy, jak má skelné oči. „Myslím, že se ti teď bude hodit ta houpačka na sex.“ Když se zasměje, malá slzička jí steče po tváři. „A pak až skončíte, může tě jen otočit vzhůru nohama a chvíli tě nechat kvasit.“

Ona mě na oko plácne. „Jsi hrozná.“

„Jo. Ale můžu podle jiskry v tvém oku říct, že si myslíš, že je to dobrý nápad.“

Celých pět vteřin bojuje s úsměvem, než spiklenecky zašeptá, „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.“

„No, vidíš… proto tu jsou nejlepší kamarádky.“

„Díky, Mavricky.“ Její úleva je hmatatelná. Tíha tajemství je přítěž, kterou MaryLou neumí zvládat. Přeju si, abych byla taky taková.

„Bez problémů, zlato.“

Naše pozornost se okamžitě stočí k našim mužům. Kael vypadá domýšlivě a suverénně. Larry trochu víc naštvaně. Hádám, že známe vítěze.

„Hej, karaoke začne za chvíli. Tak rychle na záchod, než prošvihneme, jak Paulie zpívá ‚Walk like an Egyptian.‘“

Paulie, náš pětačtyřicetiletý místní lékárník nejen že velmi dobře ztvárňuje nejznámější písně The Bangles, taky dal dohromady pěkně fajnovou malou sestavu. Přinese si dokonce svou vlastní tamburínu a hýbe očima zleva doprava lépe, než Susanna Hoffsová.

A jelikož si ještě neostříhal svou deku z osmdesátek, je velmi zábavné ho sledovat. Obvykle začíná karaoke večer jako první s velkým aplausem, včetně komické vložky.

„Dobrý nápad,“ řeknu.

Jdu za ní na toaletu. Kecáme přes kovové stěny, jak to děláme vždycky. Po tom, co si umyjeme ruce, a já si pečlivě vypláchnu pusu neznačkovou verzí ústní vody Scope, sleduju, jak se MaryLou fintí, přísahám si, že budu lepší kamarádka. Chci tu pro ni být stejně, jako je tu ona pro mě. Chápu, proč mi to neřekla. Poslední dobou jsem byla celkem ponořená do sebe.

„Jsme v pohodě?“ zeptá se, mrkne na mě dozadu.

„Samozřejmě. Proč bychom nebyly?“

Vrhne se mi do náruče a obejme mě těsně jako hroznýš královský. Nadechne se a já vím, že se chce znovu omluvit. Přeruším ji. „Ne. Je to v pořádku. Nejsem naštvaná.“

Ona se odtáhne. Několikrát mě líbne na rty. „Mám tě tolik ráda, víš to, že?“

„Já tebe taky.“

Když vycházíme z toalety, padne mi hlava dozadu. Hystericky se směju, když MaryLou hopsá na jedné noze, jak se snaží zbavit se dlouhého pruhu toaletního papíru, který jí střídavě ulpívá na jedné nebo druhé noze. Jsem na ni tak soustředěná, že skoro klopýtnu dozadu, když narazím do pevné, masivní stěny. V pase mě chytí teplé ruce, aby zabránily mému zadku setkat se s gumovou podlahou.

„Omlou--“ Začnu. Ale když narovnám a zvednu krk, má omluva narazí na útes zmatku. Zjistím, že to vůbec není stěna, do čeho jsem narazila.

Je to Killian.

Vůně Burberry Brit smíchaná s drahou kůží mě zasáhne o dvě vteřiny později. Podlamují se mi z ní kolena. Srdce se mi splaší. Nutí mě to chtít věci, o kterých vím, že bych je chtít neměla.

Sakra.

K čertu s ním. A to jsem si vedla tak dobře.

Převážně.

„Co tady děláš?“ vyzvídám. Jsem naštvaná, že tu je. Vlastně rozzuřená.

Jeden z nevyslovených důvodů, proč jsme sem s Kaelem přišli je, že Jillian se odmítá snížit na úroveň Peppy´s. A protože Jillian odmítá jít, Killian nemůže taky. Kdyby byl se mnou, nikdy bych ho takhle nekontrolovala. On to ví.

„Je to veřejné místo, rybko.“

A proč nevypadá překvapeně, že mě tu vidí? Ten blbeček věděl, že jsme tady. „Neříkej mi tak,“ prsknu.

Všimnu si, že MaryLou za mnou tiše pozoruje, dveře toalet jsou díky nám zablokované. Pak se pustí do akce rychleji, než stihne světluška rozsvítit své světýlko.

„Pojďme, Maverick.“ Proklouzne kolem mě a zahákne se mi přitom za paži. Už mě má skoro v polovině chodby, když mě Killian chytí za mnou vlající ruku. Jeho stisk je klidný. Pevný. Vypaluje se do mě tím odporně nádherným způsobem. Okamžitě se v mysli vrátím k tomu, jak měl můj zadek dokonale ve svých dlaních, když do mě přirážel. Při tom hladovém pohledu vepsaném v jeho tváři, si vzpomíná na to samé.

Kruci. Potřebuju se k sakru dostat pryč z Dodge. Sešlápnout pedál až na podlahu.

Až na to, že Killian vůbec nemá v úmyslu mě pustit.

On mě táhne jedním směrem, MaryLou druhým. Oba táhnou tak silně, že se cítím jako Gumby (pozn. natahovací postavička).

„Killiane, prosím,“ žadoním. Prostě nemůžu být v té tmavé chodbě přistižená jen s ním. Zvláště ne Kaelem. Nemůžu uvěřit, že by si nevšimnul, jak Killian vešel.

„Dvě minuty. To je vše, oč žádám. Prosím, Maverick.“

Můj pohled přelétá od MaryLou ke Killianovi. Pohled v obou jejich tvářích je stejný, a přesto tak rozdílný. On mě žádá, abych zhřešila. Ona mě žádá, abych si vybrala vykoupení.

„Dvě minuty,“ řeknu mu. „Začínají teď.“

Takže jsem hříšnice. Přidejte mi to na seznam.

MaryLou hlasitě povzdechne, ale pustí mou ruku. Můžu přesně určit vteřinu, kdy odešla, protože ta zůstávající energie v tomto malém uzavřeném prostoru se nabila tak o tisíc kilowatt. Začínám se potit v podpaží.

„Jedna minuta, padesát vteřin,“ oznámím, překřížím si ruce na hrudi, doufám, že si Killian nevšimne, jak na mě působí. K čertu s ním, sakra. Pět úderů srdce v jeho přítomnosti a všechen pokrok, který jsem udělala, se vypařil jako dým. Jak může mít jedna osoba nade mnou takovou moc, tolik kontroly?

„Musel jsem v pondělí zmeškat tvůj hovor.“ Řekne to žertovně, jenže jeho nonšalance má za úkol zranit. V jeho tmavých očích je to jasné jako facka. A jen tak se cítím kajícně a nicotně. Nesnáším, že má na mě pořád takový vliv. Nesnáším, že je Killian můj loutkoherec, drží provázky k mým částem, a já nevím, jak se odříznout… bez ohledu na to, jak moc to zkouším.

„Mám pokažený telefon.“ Jeho žerty skončí. Moje lítost se prohloubí. „To je všechno, co jsi chtěl? Trochu nafouknout ego?“ Moje otázka je proložená octem. Proniká do všech mých chuťových pohárků.

On to ignoruje. A jeho další záměrné slovní popíchnutí mě nutí cítit se ještě hůř, než už se cítím. Jako by to ještě bylo možné. „Těšil jsem se na svou čokoládu. Myslím, že tohle bylo poprvé, kdy jsem to musel přežít bez jedné z tvých proslulých směsí.“

Hlava mi klesne. Zhluboka dýchám. Přejedu si jazykem přes zuby, zatímco zůstávám v tmavé pórovité chodbě.

I když jsme od sebe byli daleko, každý rok jsem Killianovi k jeho narozeninám něco udělala. Nikdy jsem nevynechala. Začala jsem s blátivým čokoládovým koláčem, když mi byly čtyři. A tím blátem nemyslím fajnový čokoládový puding s rozdrcenými sušenkami nahoře.

Pamatuju si to světlo v jeho očích a hrdelní smích, když předstíral, že ho jí. Celkem brzy byl pryč a on mě přesvědčil, že to celé snědl, ale zvládl to všechno naházet na zem za sebou. Možná si jen usmířil čtyřleté dítě, ale tu samou věc jsem udělala další rok. A pak další a další roky, než jsem se naučila péct. Pak jsem mu vyráběla opravdové laskominy. Byla v nich vždycky čokoláda. Jeho oblíbená.

Minulý rok jsem strávila celé hodiny zdokonalováním litého čokoládového koláče, posypaného cukrem moučkou, skořicí a čerstvými hoblinkami muškátového oříšku. Sama jsem mu ho přinesla do kanceláře. Věděla jsem, že to bylo špatné. Byl ženatý. Už nebyl k mání. Už nebyl můj. Měla jsem tu tradici, která se stala naší, stopnout, protože už naše nebyla. Už nebylo žádné „naše“ období.

Proto jsem věděla, že to tento rok nemůžu znovu udělat.

Přetrhávání vazeb je na hovno.

„Mavs, prosím. Já--“ S hlasitým zaduněním praští hlavou dozadu o zeď. Jeho pohled zamíří ke stropu a pak zpátky ke mně. Vypadá tak smutně a ztraceně, jako já se cítím většinu dní. „Chybíš mi. Tak moc.“

Cítím se zmateně. Přehrávala jsem si každý moment, přemýšlela jsem, kde se to celé zvrtlo. Co jsem udělala? Co jsem neudělala? Proč jsem nestačila? Dala jsem mu všechno a on mě nechal.

Buď silná, Mavs. Buď statečná. Buď cokoli, jen ne vklíněná mezi jeho och-tak-nadané ruce. Myslím na Kaela. Jestli přemýšlí, kde jsem. Jestli ví, že jsem zase zpátky – sama – s jeho bratrem.

„Teď už ti zbývá míň, než minuta.“ Musím se odtud sakra dostat, než dopustím, abychom udělali něco, co bychom neměli. Mé rty se s Killianovými nestřetly dva a půl roku. Od té doby, co oznámil své zasnoubení. Právě teď mě to bolí přímo fyzicky. Víc, než kdy dřív.

On se vytáhne do plné výšky a udělá krok ke mně. Já udělám jeden zpátky, zatřesu hlavou. Zhluboka se nadechne a zeptá se, „Mohli bychom někdy najít čas na setkání? Jen my dva? Rád bych si promluvil.“

Od té doby, co si vzal Jillian, se snažím omezit můj čas s ním o samotě. Zvláště o samotě. Ani jeden z nás zdá se není schopný udržet naše touhy a myšlenky. Myslím, že oba víme, že pokud bychom byli na delší dobu sami v nějakém prostoru, stanou se z nás cizoložníci navrch toho všeho. A to je tvrdá hranice, kterou prostě nechci překročit.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

„Proč?“ Posune se ke mně. Tentokrát zůstávám zticha. Právě teď se nesnáším.

„Víš, proč, Killiane.“

„Pořád mě miluješ,“ zašeptá. Je to ochraptělé a hřejivé a zvoucí. A tak zatraceně pravdivé. „Vidím to pokaždé, když se mi díváš do duše. Nikdo se na mě nikdy takhle nedíval jako ty, Maverick.“

Jeho oči přeskakují mezi mýma očima a mými rty, které jsou právě teď vlhké. Cítím na boku ruku a vím, že to není náhodou. Tahle chodba se zdá osamocená v ten nejhorší možný čas.

Pak se skloní a přejede mi ústa po čelisti. Je to lehké. Sotva se mě dotkne… jako když hodíte do vody žabku. Když ho slyším vdechnout a zavzdychat, skoro otočím hlavu a přitisknu své rty k jeho, ukončím to trápení, které oba prožíváme. Přeskočím tu linii, o které jsem právě řekla, že to odmítám.

Polknu. Ztěžka. Donutit sliny projít přes tu pohyblivou zmatenou kouli emocí, která je teď uprostřed mého hrdla, bolí.

Pane, jestli mě slyšíš… prosím dej mi sílu. Potřebuji Tvou pomoc.

„Teď patřím ke Kaelovi,“ zvládnu procedit v návalu neexistujícího vzduchu.

On se nakloní zpátky. Příliš daleko, přesto ne dost. Pořád se nemůžu pohnout, když mi horko jeho hněvu dýchne na čelo a dolů po tvářích. „Ty patříš ke mně. Vždycky jsi patřila.“

Tak proč sis vzal někoho jiného? Chci křičet. Proč ses ke mně choval, jako by na mě nezáleželo? Proč jsi porušil každý jeden slib, který jsi mi kdy dal? Proč mi prostě neřekneš, proč jsi to kurva udělal?

Jak můžete někoho tak moc milovat a zároveň se stejnou vášní nenávidět? Je to tak necitlivý, namyšlený, pokrytecký bastard. On mě mít nemůže, ale ani nikdo jiný? No srát na to. Seru na něj.

„Tohle tvrdí něco jiného,“ vypálím zpátky, strčím mezi nás prst, který nese můj monogram a navždy jeho bratrovi. Vezmu jeho ruku a ukážu na titanový kroužek, který má na prsteníku. „A tohle taky.“

„Tohle nelže,“ odsekne ostře, připlácne svou druhou dlaň mezi má prsa. Přesně na mé srdce, které pod teplem jeho ruky nepředvídatelně buší.

Jaký druh pokroucených mentálních her to tu hraje? Hraje je roky? Je mi z toho zle. Je mi zle z něj. Je to, jako by z mojí slabosti pro něj udělal sport. Jak dlouho se ji můžu snažit navnadit, než ji zlomím? To, co neví, je, že jeho sobecké jednání mi pomáhá dostat ho ze svého srdce. Doufám, že mu ty dveře cestou ven otlučou zadek.

Jedním rychlým pohybem zvednu paži, která byla mezi námi a odstrčím tu jeho. „Čas vypršel.“ Otočím se, prakticky odtud sprintuju, v hlavě se snažím prokouknout ten uzel, který hluboko uvnitř mě uvázal. Přemýšlím, kdy už to bude jednodušší. Pokud vůbec.

***

Nezamířím zpátky do boxu. Zůstávám soustředěná před sebe, ani se tím směrem nepodívám, bojím se, že by mě můj červený obličej prozradil.

V Peppy´s je teď narváno. Očekávání s postupujícím večerem bzučí ve vzduchu. Proplétám a protlačuju se davem. Omlouvám se, když cestou strčím do lidí, a zamířím přímo k baru. Když čekám, než si mě všimnou, uvědomím si, že Paulie začal svůj výstup. Sakra. To znamená, že na mě Kael a Larry budou čekat zpátky v boxu.

Žebra mi ztěžknou. Mysl mi víří. Srdce mi buší do hrudního koše tak zatraceně tvrdě, že myslím, že mám možná uvnitř modřiny. Přeju si, abych měla tlačítko, kterým bych všechno mohla vypnout. Každou bolest. Každou potřebu. Každou věc. Jsem tak ztracená v tom, co se právě stalo… co se téměř stalo, že skoro neslyším Cathy, jak mě volá jménem, aby se zeptala, co to bude.

„Jose silver a Sprite. Udělej mi dvojitou. Do malé sklenice,“ štěkám přes ten rozruch. Ona svraští obočí. Zná mou obvyklou objednávku. Tahle to není. Ale jako řádná barmanka neotálí a udělá, co říkám, aniž by se na něco zeptala. O minutu později mám v ruce chladnou sklenici a půl jejího obsahu v žaludku. Signál pro další, přeju si, aby to bzučení bylo okamžité, místo až za dvacet minut.

Nadskočím, když mě nějaká ruka lehce uchopí za krk o vteřinu předtím, než mi tvář polechtá strniště. Moje ucho je mezi jemným stiskem zubů. „Co se stalo, Swan?“

„Nic,“ zachraptím zpátky právě, když přede mě Cathy postaví další jasně stříknuté pití. Její pozornost krátce padne na Kaela, než se přesune k dalšímu zákazníkovi.

„Vážně? Proč ta změna na těžší kalibr?“

„Já--“ zamrznu. Nechci Kaelovi lhát. Takhle se manželství nanovo nezačíná. Ale nechci, aby věděl, že jsem se právě setkala vzadu v přítmí baru s Killianem, pokud to ještě neví. Že jsem ho skoro políbila. Že pořád přemýšlím o tom, ho políbit. A z jeho tónu nemůžu říct, jestli to ví, nebo ne.

„Je to pro MaryLou, že?“

Zavřu oči. Bez úlevy nebo viny, nemůžu si být jistá. Jsi si jistá, dá mi co proto moje vnitřní já. Nabízí mi únik a co udělám? Udělám správnou věc? Oh ne, sakra. To by bylo příliš těžké. Právě teď se nemůžu vypořádat s dalšími těžkostmi.

Hříšnice s černým srdcem. To jsem já.

Tak přijmu dárek, který mi dává.

Vezmu ho a uháním pryč.

„Ano.“ Nejsem si jistá, jestli mě slyší, ale cítil, jak kývám hlavou.

Kael vezme tu sklenici, na které teď závisí moje úleva. Sundá mi z ní prsty. Položí ji, než mě jemně otočí. Po obou stranách stojí štamgasti, aby dostali své další mysl-zatemňující dávky, ale Kael mě chrání. Stráží mě. Jako vždycky. Když vezme mou tvář do dlaní a zvedne, ten pohyb způsobí, že mi z koutku oka steče slza. On ji setře palcem.

„Bejby, neplač.“

„Já nepláču. Já jsem jen…“

„Raněná?“ nabídne.

„Jo.“ Technicky to není lež. Byla jsem raněná. Jsem raněná. Jen to není z důvodů, z jakých si myslí.

„Je to pro ně velký krok. Jsem si jistý, že prostě nechtěla vzdát nadějí a pak by to zase všichni věděli, kdyby se jim to zase nepovedlo.“

„Já vím,“ zvládnu dát dohromady.

Měla bych přemýšlet o MaryLou. O Kaelovi. O čemkoli, s výjimkou toho, na co myslím. Místo toho se chci rozhlédnout kolem. Podívat se, jestli je Killian pořád tady. Sledovat. Čekat na další možnost zaútočit.

Určitým způsobem si přeju, aby Kael věděl, že tu byl. Možná, že by nás potom Killian nechal na pokoji. Možná bych mu to měla říct? Mít odvahu. Udělat správnou věc. Zírám do jeho bezelstných, milujících očí a vím, že to musím všechno vyklopit. Všechno mu říct. Chci si zasloužit ten způsob, jak se na mě právě teď dívá. Otevřu ústa, abych to udělala, právě, když J Ton – alias Johnny Littleton – oznámí Kaelovo jméno.

Dav se rozjásá. A tím myslím vyskočí na nohy, tleskají, křičí, divoce povzbuzují. To místo je šílené. Ten úšklebek, který se objeví na tváři mého manžela, je absolutně chlapecký. Nádherný. Ztratím se v něm, zapomenu na všechno, co se stalo před dvěma minutami.

„Co se děje?“ Směju se, když nás tlačí davem směrem k malému půlměsícovému pódiu. Když dojdeme k němu, někdo postaví židli přímo do toho nedostačujícího prostoru. Kael mi naznačí, abych se posadila a pak se sehne dolů a tvrdě mě políbí, pomalu, a velmi velmi důkladně. Pohání ho pískot a on se vrátí pro přídavek. Lapám po dechu. Vlhká, na všech místech, kde jen žena může být vlhká.

Vyskočí na pódium, kam J Ton umístil židli. On podá Kaelovi kytaru. Kaelovy rošťácké oči přeskočí k mým ve vteřině, kdy se usazuje a dá si kytaru jen tak do klína.

Tohle je přesně to, co udělal tu noc, co mě požádal o ruku. Nejen, že umí hrát na kytaru jako profík, také má hlas jako tekutý samet. Vyšel na to pódium a udělal ze mě ubrečenou trošku, když zazpíval Lennyho Kravitze „I´ll be waiting.“

Jestli jste někdy tu píseň slyšeli, začíná tím, že zpívá o tom, jak zná někoho dalšího, kdo té dívce zlomil srdce. Říká, že jí dá čas. Říká, že on je ten, kdo ji opravdu miluje. Jak na ni bude čekat, dokud ona nebude připravená. Kael ode mě celou tu dobu ani jednou neodtrhl oči. Každý dokonale zazpívaný tón, každé vtíravé slovo bylo zazpíváno jen pro mě. Když skončil, seskočil, klekl si přede mě na obě kolena, vytáhl z kapsy tříkarátový diamant, a skoro se rozbrečel, jak mi odhalil svou duši.

„Vím, že je to brzy, Swan. Ale zároveň není. Jsem po tvém boku celý svůj život. Nikdo tě nezná líp, než já. Dýcháš, stejně jako já. Tebe zraní, já cítím bolest. Když se směješ… sakra, Mavs, je těžké vidět přes ty hvězdy, které mě oslepí. Pokaždé, když se směješ, se do tebe zamilovávám o trochu víc, pokud je to možné. Chci s tebou zešedivět a mít vrásky a vykašlat se na to, jestli to, co řekneme, bude lidi pohoršovat. Nikdo tě nebude milovat jako já, Swan. Tvá duše patří k mojí. Všechno, co potřebuješ, je tady, právě se na tebe dívá. Pokud nejsi připravená, chápu to. Ale víš, že počkám. Budu čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Tak dlouho, jak potřebuješ. Ale pokud jsi… pak mě vytáhni z mého utrpení a staň se mou ženou. Slibuju, že nebudeš litovat jediné vteřiny v našem společném životě.“

Smála jsem se a provzlykala se nad jeho srdečným, srdce-rozpouštějícím návrhem. Jak by na to mohla říct holka ne? To by neudělal nikdo normálně smýšlející. Každá žena a každý druhý muž ten večer v baru měli na krajíčku. Nemohla jsem mít muže, kterého jsem opravdu chtěla a tady byl muž, který mě opravdu chtěl. Miloval mě tak moc, že jsem vlastně mohla cítit to teplo, které mě obklopovalo. V tu chvíli jsem do něj byla zabalená; řekla jsem ano.

Kael už byl obecně známý, ale po té noci začali chodit lidé z okolních městeček na páteční večery s karaoke jen proto, aby se podívali, jestli se bude to představení opakovat.

Hádám, že si vybral tuhle noc, aby to udělal. Napůl přemýšlím, jestli je to náhoda nebo něco víc?

S mrknutím a úšklebkem Kael udeří do strun, vtáhne mě zpátky do reality. Pročistí si krk a oznámí, „Tahle píseň je pro mou novou k zbláznění žhavou ženu, Maverick Shepardovou. Není nikdo, s kým bych raději trávil čas, než s tebou, Swan.“ Poslední část řekl nízkým hlasem a svůdně s příslibem pozdějších věcí.

Všechny ženy omdlévají. Včetně mě.

Pak začne zpívat.

„Oh kruci,“ zamumlám, než si zakryju ústa rukou. Vrním blahem, když chraplavá slova balady od Saint Asonia „Waste my time“ naplní místnost, která teď tiše bzučí pochopením.

Text je jemný a překrásný. Zase jednou se naše světy zúžily. Na mě a jeho. On mi říká, že jsem ta jediná osoba, se kterou si chce lehnout do chladné trávy pod měsícem ozářeným nebem a prostě nic nedělat. To nic je dokonalé. To nic, které vůbec není mrháním času, ale stává se momentem, který uvnitř vás žije navždy, bez ohledu na to, co dalšího přijde. Víte, že jste se správnou osobou, když tohle můžete udělat. Jen být. Takhle jsem se vždycky, vždycky s Kaelem cítila. S ním existuje smysl pro mírumilovnou útěchu a klid, jaký nemám s nikým jiným. Ani s Killianem.

A s tím vědomím se najednou ty praskliny, o kterých jsem říkala MaryLou, rozšíří a rozprsknou. Prakticky cítím, jak se kolem mě plazí a otevírají mě. Tolik z Kaela se do mě vlévá s každou vteřinou, až sotva popadám dech. Topím se ve slovech, která zpívá. Žiju v jeho radosti. Trochu víc se rozpadám.

Ta píseň končí příliš brzy. Místnost je tichá. Ani popotáhnutí nebo kašel. Zíráme na sebe, dokud neprohlásí, „Budu tě milovat do nejdelší smrti, Mavs.“ Zašeptám to zpátky, nemám hlas. Obličej mi hraje všemi barvami. Moje srdce je přeplněné a chce mi vyskočit z hrudi.

Náš hypnotický stav přeruší mužské zaječení, „Díky, že teď všichni ostatní vypadáme jako blbci, chlape,“ a celý bar vybuchne smíchy a pískotem a ohlušujícím klábosením. Pak začne někdo skandovat, „Přídavek, přídavek,“ a všichni ostatní se přidají.

Kael na mě pohlédne a zvedne obočí. Tiše žádá o povolení. V této chvíli je jediná věc, kterou chci udělat. Vzít svého muže ven, odepnout mu džíny a sát ho, dokud nebude znovu suchý a vyčerpaný. Ale taky je to šoumen, a můžu říct, že ho to pokouší. Tak pokrčím rameny a zakřením se. Zvednu svůj ukazováček, abych naznačila ještě jednou.

J Ton přijde a on a Kael se tiše baví. Kael mu podá kytaru. O několik vteřin později se repráky hlasitě rozezní známé tóny kapely z osmdesátek Steelheart „I´ll Never Let You Go.“ Kael znovu popadne mikrofon a pokračuje, nejen v další zatracené show, ale pokračuje v procesu vpíjení se do mě touhle písní, kterou mi z legrace zpívával, když jsme byli teenageři. Během přidávání na hlasitosti znovu padne na kolena, jak už je jeho zvykem.

Všichni jsou na nohou. Pumpují pěstmi. Ve vzduchu jsou světla a mobily. Všichni zpívají. Je to jako vrátit se zpět o deset let. Jediná věc, která mu chybí, jsou dlouhé vlasy s trvalou a pestrá červená čelenka.

Směju se.

On se směje.

Děláme další dětské krůčky kupředu.

A já se nikdy nerozhlédnu, abych viděla, jestli je Killian pořád tady.

Už je mi to jedno.