BBF - 7. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

NÁSLEDUJÍCÍ DNY SE PŘÍŠERNĚ TÁHLY, a to jsem polovinu z nich prospala. Ať jsem se snažila sebevíc, z postele jsem se dostala až krátce před setměním. Kromě toho jsem brzy zjistila, že Martyho něco tíží na duši.

Snažil se působit uvolněně jako obvykle; smál se, vtipkoval a těšil se z toho, že mě vidí, ale někdy tam bylo i něco jiného. Kdyby byl naštvaný, tak bych to chápala. Vlad mu určitě jednoduše přikázal, aby sem naklusal a hrál si na mou chůvu a nikdo nebyl rád, když ho někdo komandoval, a už vůbec ne někdo, kdo ho jednou mučil. Ale během pár chvilek, kdy si nedával pozor, mi nepřišlo, že by byl naštvaný. Spíš tak nějak… smutný.

Byla jsem rozhodnutí přijít tomu na kloub.

Čtvrtou noc jsme se šli spolu s Martym projít po panství a užívali jsme si letní ranní chládek těsně předtím, než vyšlo slunce.

I když jsme byli stále na dohled strážných, kteří měli své stanoviště na hradbách a věžích, přesto nás doprovázel Dorian s Alexandrem, ale drželi uctivý odstup.

„Kdyby nás neustále neohrožoval Szilagyi, mohl bys teď být s cirkusem na cestách“, pronesla jsem a musela jsem myslet na to, jak se můj život za ten poslední rok změnil.

Kdybych nepotkala Vlada, tak bych teď vystupovala spolu s Martym a své schopnosti a identitu bych ukrývala za uměleckým jménem Fantastická Frankie.

V Martyho výrazu se nic nezměnilo, ale jeho pach zkysnul, když s hranou radostí odvětil, že mu to nevadí.

Zastavila jsem se tak prudce, že se strážci za námi postavili do obranného postavení.

„Vyplivni to“, řekla jsem.

„Něco tě žere a není to jen skutečnost, že tě Vlad odvolal sem, abys mi dělal chůvu – přesto se omlouvám. Někdy prostě zapomíná, že už není žádný středověký potentát.“

Marty si odfrkl. „Vlad zůstane středověkým potentátem navždycky. To jen ty na to pořád zapomínáš.“

„Neodbočuj od tématu“, odpověděla jsem, i když měl zřejmě pravdu. „Co se děje? A jestli ještě jednou řekneš „nic“, tak schytáš smrtelný elektrošok.“

Marty se na mě podíval a tak dlouho nic neříkal, že už jsem mu chtěla dát ránu, aby pochopil, že jsem to myslela vážně. Nakonec promluvil.

„Jsem venku“, řekl a pokrčil rameny, jakoby chtěl říct: Co můžu dělat?

Okamžitě jsem dostala výčitky svědomí.

„To je mi líto, že jsi propásl sezónu, ale Szilagyi se už na tebe zaměřil jednou. Jakmile ho chytíme…“

„Není to kvůli Szilagyimu“, skočil mi do řeči.

„Je to kvůli Vladovi, a není to jen na tuto sezónu. Jsem venku z branže.“

„Co?“

Věnoval mi křivý úsměv.

„Vlad ví, že ve mě vidíš něco jako náhradního otce, a ví, že Szilagyi není jediný nepřítel, který by se pokusil toho využít. Jelikož nemůže hlídat každou pouť, na které vystupuji, přikázal mi, abych toho nechal. Vydělával bych dvojnásobek toho jako u cirkusu, řekl. Dostal bych novou práci…“

„Ale to přece nemůže…“, zašeptala jsem vyděšeně.

Martyho úsměv vybledl.

„Může, a také to udělal. Ví, že se tomu nemůžu bránit. Jinak by mi zakázal se s tebou stýkat, a to by mi ublížilo víc, než se vzdát cirkusového života, protože tě miluji jako svou vlastní dceru. Kromě toho by byl děsně naštvaný a já už jsem pocítil, čeho je schopný, když není po jeho.“

„Ale cirkus není jen tvá práce, je to tvůj život!“, zvolala jsem, jakoby to sám nevěděl.

„Vždyť jsem ti to říkal, dítě“, odpověděl smířlivě. „Jen ty jednoduše nechceš vidět, koho sis to vlastně vzala.“

Zrovna jsem chtěla odpovědět, že Vlad asi taky nevěděl, koho si to vzal, jestli si myslel, že bych mu něco takového nechala projít, když se v domě ozvaly sirény.

Než jsem stačila mrknout, tak si mě Marty přehodil přes rameno a sprintoval nazpět k hradu hned za dvěma strážci, kteří tvořili předvoj.

Vzhledem k řevu alarmu jsem si nestěžovala, že se mnou zachází jako s pytlem brambor. Díky mému výletu do zpravodajské centrály před pár měsíci jsem věděla, co ten alarm znamenal. Neviditelná síť, která obklopovala panství jako obrovská mýdlová bublina, byla prolomena.

„Letecký útok“, vykřikl strážný anglicky se silným přízvukem. Letecký útok? Szilagyimu se dostaly do rukou rakety? Odstrčila jsem Martyho a do vstupní haly jsem už vstoupila po vlastních, ale vzápětí mě chytil další strážný a vlekl mě směrem ke schodišti za zimní zahradou.

„Paní, musíte dolů“, řekl mi Samir, černovlasý šéf Vladovy ochranky. Poté stiskl tlačítko na svém límci a zamumlal něco do skrytého mikrofonu. V odpověď se ozval proud rumunských slov, poté jsem byla Samirem a dalšími doslova postrčena po schodech dolů.

„Počkejte, kde je Marty?“, zvolala jsem, protože jsem ho skrz to množství strážných, kteří mě obklopovali, nemohla vidět.

„Klidně běž, přijdu za tebou!“, uslyšela jsem ho křičet, než jeho hlas přehlušilo další kvákání z vysílačky a dupot bot na bočním schodišti.

„K žaláři!“, křikl Samir a pohlédl na mě s omluvou v očích: „To je nejhlubší část hradu, skála vás ochrání.“

Opravdu si myslel, že bych si zrovna teď začala stěžovat na ubytování? „Vejdou se tam všichni?“

Samir nebyl jediný, kdo se na mě podíval, jako bych se zbláznila.

„My zůstaneme nahoře a budeme bojovat“, odpověděl blonďatý muž jménem Christian.

Teď jsem se přece jenom zasekla, ale měla jsem úspěch asi takový, jako když by chtěl lístek plavat proti proudu divoké řeky.

„Určitě se nebudu schovávat tam dole, zatímco vy tu budete nasazovat svoje životy!“

Jednoduše mě táhli dolů po schodech, jako bych nic neřekla, a to takovým tempem, že jsem ani nezaregistrovala, kdy jsme prošli prvními dvěma dveřmi, které uzavíraly prostor žaláře. Když jsme došli ke třetím, strhla jsem si rukavice. Má pravá ruka se rozzářila tak, že naplnil tunel jasným světlem.

„Stop!“, zvolala jsem.

Strážní mě o to rychleji protlačili skrz třicet centimetrů tlusté kovové dveře. Z ruky mi začaly z frustrace prskat jiskřičky. Musel jim vyhrožovat něčím strašlivým, pokud by mě v nouzovém případě nedostali do bezpečí. Buďto jim za jejich poslušnost způsobím fyzickou bolest – což jsem nemohla v žádném případě udělat –, nebo musím změnit svou taktiku. Nenechali by mě bojovat, ale možná, že bych mohla tímto způsobem ochránit pár Vladových lidí.

Držela jsem pravou ruku těsně u těla a všechnu autoritu, kterou jsem v sobě dokázala najít, jsem vložila do svého hlasu.

„Pošlete ke mně všechny lidi. V boji vám nijak nepomůžou, ale kdyby zůstali nahoře, mohli by vám překážet“, vykřikla jsem.

„Přivést“, rozkázal Samir a jeden z mužů zmizel směrem nahoru. S úlevou jsem si oddechla, ale poté mě do nosu praštil zápach, ze kterého jsem málem začala dávit. Úplně jsem zapomněla, jak to tady dole smrdělo. Jakoby ta děsivá atmosféra, pouta a ostatní příšerné přístroje nestačily.

Samir znovu vyštěkl pár rozkazů a vlekli mě dál, kolem kamenného monolitu, který označoval přední část žaláře, kolem několika nástrojů, které sloužily k výslechům až k části, kde se strop začal prudce snižovat a kde byla chodba úzká jako schodiště, po kterém jsme sešli.

Byla tu taková tma, že jsem i se svým nadpřirozeným zrakem měla problém něco vidět. Podél chladných kamenných zdí se řadily cely, které byly tak nízké, že tam mohli nešťastníci stát jen v předklonu. Když jsem byla v žaláři naposledy, byl tu Maximus jediným vězněm a seděl v cele normální velikosti na konci řady. Tentokrát nebyly maličké cely prázdné.

Jelikož jsme došli na konec žaláře, strážní mě konečně přestali tlačit dopředu. Když si moje oči na tmu zvykly, poznala jsem, že nalevo ode mě seděl v cele Shrapnel, Vladův bývalý zástupce.

Trčel tu dole, protože se pokusil Vlada zradit Szilagyimu spojenci, nemluvě o tom, že poslal auto, ve kterém jsem seděla, přímo do propasti. Na rukách a nohách měl silné do země zapuštěné stříbrné řetězy. Podívala jsem se do jeho tmavých očí, a když mu pohled zabloudil do protilehlé kobky, pocítila jsem soucit. To byla další obsazená cela tady dole a v ní seděla žena, pro kterou Shrapnel svého pána zradil. Pochybovala jsem, že mu dopřáli tak skvělý výhled čistě náhodou.

Když jsem přistoupila blíž, vrhla se proti mřížím ohořelá postava a z jejích stříbrným roubíkem ucpaných úst se ozývaly mručivé zvuky. Kdybych nevěděla, o koho se jednalo, tak bych Vladovu bývalou milenku Cynthianu nepoznala. Vypadala ještě hůř, než při našem poslední setkání a to ji tehdy Vlad griloval, aby z ní vytáhl informace.

Cynthininy dlouhé, leskle hnědé vlasy byly pryč, nahrazeny holou lebkou, která byla stejně tak ohořelá jako zbytek jejího těla.

Mluvit skrz ten roubík nemohla; měl jí bránit vyslovovat podobná kouzla jako to, co mě málem zabilo. Její pohled byl ale plný nenávisti. V porovnání s obří postavou jejího milence byla sice drobná, ale měla na sobě víc pout než on. Po celém těle měla stříbrné řetězy, takže měla volné jen prsty. Ale i když byla v tak politování hodném stavu, vystrašeně nepůsobila. Když jsme se na sebe podívali, vystrčila na mě oba prostředníčky.

Alexander ji napomenul, jakoby tím mohl něco dokázat. Zbabělost nepatřila ke slabostem Vladovy ex přítelkyně. Zamračila se na strážného a prsty naznačila komplikované gesto, které mělo jednoznačný význam.

„Alexandere, Petre, Doriane, vy zůstanete tady“, řekl Samir a v mžiku zmizel.

„Protejati-o cu vietile voastre!“

Věděla jsem, co ta věta znamenala, protože jsem ji slyšela Vlada říct už několikrát.

Chraňte ji svým životem.

Žaludek se mi stáhl. Díky strážným a osm set metrů silné skále mezi mnou a blížícími se útočníky jsem sice byla v bezpečí, ale co Marty a ti ostatní? Jediný, kdo mohl něco proti hrozící ohňové bouři podniknout, nebyl momentálně doma!

Najednou jsem si vzpomněla na mobil, který mi tu Vlad zanechal. Jestli toto nebyl nouzový případ, tak co? Znovu jsem si rukavice natáhla, a to i přesto, že celý mobil byl v silném gumovém pouzdře a stiskla jsem červené tlačítko na přední straně. Rozsvítilo se.

„Leilo.“

„Byli jsme napadeni“, začala jsem.

„Já vím, mí lidé mi zavolali“, přerušil mne.

„Jsem na cestě, ale chvíli to potrvá. Zavolal jsem na pomoc své nejbližší spojence, ale ty musíš zůstat v žaláři, dokud nepřijdu. Rozuměla jsi mi?“

„Ano“, odpověděla jsem s nechutí.

Hrát si na princeznu v nouzi bylo proti mému přesvědčení, ale nemohla jsem Vladovy lidi rozptylovat tím, že bych je přinutila, aby mě odtáhli nazpět do žaláře poté, co bych se pokusila přidat k boji. To už dokázali.

„Dobře.“ V jeho hlase jsem uslyšela úlevu. Poté se tón jeho hlasu vyostřil.

„Není to náhoda, že Szilagyi zaútočil teď, takže mysli na to, co jsem ti řekl před svým odjezdem.“

Vrhla jsem pohled na Alexandra, Doriana a Petre. Všichni tři stáli u vchodu ke třetí části žaláře, připraveni k boji, jakoby mohl Szilagyi každým okamžikem vyskočit z nějakého tmavého rohu.

Působili odhodlaně, přesně jak by měli poslušní strážci být, ale ani já jsem nevěřila na náhody. Někdo Szilagyimu prozradil, že je Vlad pryč a podle mých zkušeností to musel být některých z mužů, který tu teď byl se mnou dole.

„Jasně“, řekla jsem. Mobil jsem si zaklínila pod bradu a sundala si rukavici.

„Miluji tě“, zavrčel Vlad předtím, než jsem uslyšela kliknutí a červené světlo na mobilu zhaslo. Prostě zavěsil, zřejmě z toho důvodu, že potřeboval zavolat dalším svým spojencům. Strčila jsem telefon nazpět do kapsy od kalhot a stáhla si i levou rukavici. Možná budu potřebovat všechnu elektřinu, co jsem v sobě měla, a to i přesto, že jsem tady dole měla být v bezpečí.

„Tady tudy“, uslyšela jsem volat Samira a poté zvuk spěchajících nohou u vchodu do žaláře. Podle množství tlukoucích srdcí se dalo usuzovat, že Samir poslechl můj rozkaz, a zavedl všechny smrtelníky dolů.

S některými jsem se přátelila, takže mě k nim nakonec strážní po krátké diskuzi pustili. Chtěla jsem se také zjistit, jestli se k nim připojil i Marty. Koneckonců slíbil, že brzy přijde.

Sotva jsem došla k dalšímu úseku žaláře, když se země zachvěla takovým způsobem, že jsem upadla. Stěny se otřásly s takovou silou, že se ve skále vytvořily dlouhé pukliny. Chytila jsem se nejbližšího stabilního objektu – něco jako moderní verze mučící lavice – a upadla ještě jednou, když se podlaha vzedmula a znovu klesla jako loď na bouřlivém moři.

Alexander a Petre se ke mně rozběhli, ale další otřes je také strhl na zem. Poté se žalářem ozval příšerná rána a zasypal nás oblak prachu. Přes křik jsem z vysílaček strážných uslyšela proud rumunských slov.

Většina byla vyslovena tak rychle, že jsem je nedokázala přeložit, ale tři slova jsem poznala bezpečně a ta způsobila, že mi ztuhla krev v žilách.

Exploze. Základy. Sesuv.

Szilagyi nezaútočil ze vzduchu. Nějak se mu podařilo, odstřelit základy, na kterých stál hrad.