BBF - 4. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

SEDĚLA JSEM VEDLE VLADA V JEHO luxusním soukromém letadle. Místo toho, aby mě držel za ruku, a ujistil se tak, že omylem nezkratuji veškerou elektroniku na palubě, jsem na sobě měla gumové rukavice. Od té doby před třemi dny, co se projevil jako despota, náš tělesný kontakt klesl na nulu.

Lekce v kompromisu číslo jedna: Chovej se jako blb a dostaneš vysoký účet. Každá žena to věděla a upír vedle mě teď také.

Pokud ho jeho nedobrovolný celibát nějak trápil, tak to nedával znát. Vlastně jsem měla problém s výdrží spíš já.

Poslední tři noci jsem měla na sobě to nejošklivější pyžamo, které jsem mohla najít, ale Vlad vyšel z koupelny nahý a při velikosti naší ložnice byla jeho cesta, než došel k posteli delší, než předváděcí molo. Takže jsem měla dostatek času prohlédnout si jeho pevné, rozehřáté tělo, na kterém se měnily kapičky vody v páru, obdivovat jeho vlasy, které v mokrém stavu působily ještě tmavěji než obvykle. Ach, a ten pohled, když vklouzl pod peřinu. Mé odporné pyžamo sice jasně hlásalo „ruce pryč“, o to víc jeho smyslný pohled jakoby říkal „nedělej si násilí“.

A to byl ten problém a já se musela soustředit na to podstatné. Jestli si Vlad myslel, že stačí, aby se přede mnou párkrát prošel nahý – lesklý, mokrý, což zvýrazňovalo jeho jemně vymodelované svaly, každou prohlubeň a šlachu jeho těla, zatímco mi stoupající pára připomínala, jak byl na dotek horký, když byl ve mně… Soustřeď se, zatraceně! – a všechno bude zapomenuto, tak to se mýlil.

Odpírání sexu byl jen jeden krok mého plánu. Lekce kompromisu číslo dvě spočívala v tom, že Vlad udělá něco pro zlepšení našeho manželského života, co se mu nelíbilo. Ještě jsem nevěděla, co, ale něco už se najde.

Doufejme, že brzy, protože lekci číslo jedna jsem zhodnotila jako na posrání.

Piloti rumunsky sdělili, že brzy přistaneme. Když jsem vyhlédla z okna, uviděla jsem skoro tmu. Neříkalo se Paříži Město světel?

„Proč ten nenadálý výlet do Paříže?“, zjišťovala jsem lhostejným hlasem, jako bych nad tím nedumala už hodiny.

„Ne Paříž, Payns“, řekl Vlad a tentokrát to vyslovil zřetelněji než naposledy, kdy mi oznámil, že poletíme do Francie.

„Hledám někoho a myslím, že ho najdu tady.“

„Szilagyiho?“, zvolala jsem, i když mi rozum říkal, že to nebylo možné.

Než odpověděl, protočil oči.

„Kdybych byl toho názoru, že je tady on, copak bych tě vzal s sebou?“

Ne, samozřejmě, že ne. Pokud mě Vlad považoval za natolik lehkovážnou, abych pátrala po Szilagyim mezi jeho spojenci, tak mě zcela určitě nevezme s sebou na setkání se svým úhlavním nepřítelem. Potlačila jsem odfrknutí. Jako bych si pomocí svých schopností nezachránila život už několikrát, naším seznámením počínaje.

Po trochu tvrdším přistání se letadlo zastavilo. Když jsem otevřela dveře, překvapivě jsem zjistila, že se nacházíme přímo uprostřed pole.

Payns očividně neměl vlastní letiště, ale nemohli jsme přistát někde jinde? Když piloti okamžitě zhasli světla, pochopila jsem. Vlad nechtěl, aby se někdo, nevyjímaje místní věž, dozvěděl, že jsme tady.

„Počkejte tady“, nařídil Vlad pilotům, když vystoupil z letadla. Mlčky jsem ho následovala, dokud jsme nebyli dostatečně daleko, aby nás piloti nemohli slyšet.

„Koho hledáš?“

Vlad na mě ani nepohlédl, ani nezpomalil svůj rychlý krok, ale zahlédla jsem na jeho rtech krátký, chladný úsměv.

„Maxima.“

„Maxima?“, zeptala jsem se nevěřícně, hlas o oktávu vyšší než obvykle.

„Proč? A proč tady?“, vyzvídala jsem tiše, zatímco jsem pohledem pátrala po krajině, ve které jsme se nacházeli.

Nyní se Vlad ke mně otočil a jeho úsměv zhasl.

„Protože odtud pochází. Už nepatří k mému klanu a většina jeho přátel s ním asi nemluví, protože mají strach, aby mě nenaštvali. Když lidé nemají kam jít, tak se většinou vrátí domů.“

Ještě stále neodpověděl na mou první otázku. To nebyla u Vlada žádná náhoda. Po zádech mi přeběhly zimomřivky.

Maximus byl jeho nejstarší přítel, ale před pár měsíci ho zradil tím, že mu opakovaně lhal. A to nejhorší: Šlo o mě. Z Maxima teď nebyla hromada kostí jen z toho důvodu, že jsem z Vlada vytáhla slib, že ho nezabije a pak jsem si jako „dárek pro nevěstu“ vyžádala Maximovu svobodu.

To, že ho teď Vlad hledal, znamenalo, že byl i nadále toho názoru, že spolu měli ještě stále nevyřízené účty a to nevěstilo nic dobrého. Jen jsem doufala, že Maxima tady na tom francouzském venkově nenajde…

„Co ty tady děláš?“, zeptal se někdo strohým hlasem.

Ha!, posmíval se můj vnitřní hlas. Smůla!

Otočila jsem se a uviděla vysokého, svalnatého muže stát na břehu řeky, která tekla podél okraje pole.

Maximus teď měl své blonďaté vlasy kratší, ale jinak to byl pořád on. Nedůvěřivý pohled v jeho očích mi byl také povědomý. Tak se na mě díval při našem posledním setkání, když mému manželství prorokoval katastrofální budoucnost.

„Dostal jsem hroznou chuť na řepu“, odpověděl Vlad posměšně. Takže to rostlo na poli, na kterém jsme stáli. Poté se tón jeho hlasu přiostřil.

„Nesmysl, samozřejmě, že jsem tě chtěl vidět.“

Maximus se krátce zasmál. „Jestli jsi přišel, abys mě zabil, tak už bych tu stál v plamenech.“

„To je pravda“, odpověděl Vlad skoro vrnivě. „Ale dal jsem Leile slib a ona je tu, aby viděla, že ho i dodržím.“

Mé chvění pomalu ustávalo. Vlad byl známý tím, že své slovo drží, ale nedokázala jsem si představit, proč Maxima vyhledal. Při jejich posledním setkání se málem neudržel a zabil ho.

Na druhou stranu mu Maximus řekl, že jsme spolu spali. Což nebyl pravda, ale to Vlad nevěděl. Jen věděl, že se mi Maximus opakovaně snažil namluvit, že to Vlad přikázal mou vraždu, takže jsem mu neměla prozrazovat, že jsem explozi plynu přežila.

Obvyklý kohoutí boj, to známe.

„Tak to bych vás měl pozvat dál“, řekl Maximus a v gestu pozvání mávl směrem k rozpadlé budově na břehu řeky. Považovala jsem to za zděnou stodolu, ale bylo to cítit starou rybou a ne senem.

Jen silou vůle jsem potlačila odfrknutí. „Tady bydlíš?“, zeptala jsem se váhavě.

Maximus na mě pohlédl jedovatým pohledem. „Ne tak fajnově jako to, na co jsi zvyklá, já vím.“

Vystrčila jsem bradu.

„Roky jsem bydlela se svým kolegou v obytném voze, už jsi zapomněl? Vlad je ten miliardář, já ne.“

Vlad se posměšně zasmál.

„Tato zbořenina a tvůj karavan jsou palácem v porovnání s pár dírami, kde jsem se v životě ocitl a tímto tuto diskuzi, kdo z nás je ta nejchudší myš, uzavírám. Máme na práci důležitější věci.“

Maximus nám podržel dveře a my vešli dovnitř. Uvnitř to vypadalo méně zpustle, i když vstupní prostor měl na několika místech rozbitou kamennou podlahu. Vnitřní část domu byla očividně postavená nad řekou. Možná, že tu někdo kdysi provozoval i vodní kolo. Každopádně vypadala budova starší než sám Maximus, jestli to bylo vůbec možné.

„Není divu, že neodpovídáš na sms nebo e-maily“, komentoval to Vlad. „Určitě tu nemáš žádný signál.“

Maximus pokrčil rameny. „Možná, že ano. Ale nevlastním žádné elektrospotřebiče, takže to nevím.“

Uvnitř stál stůl, ale jen jedna židle. Oba dva muži očekávali, že si na ni sednu já. Zůstala jsem stát a ptala se sama sebe, proč jsme tu byli.

Odpověď jsem obdržela od Vlada. „Chci, aby ses infiltroval do Szilagyiho blízkosti a vyzvídal pro mě.“

Nevím, kdo zíral šokovaněji, jestli já nebo Maximus. „U něho, a proč?“, ujelo mi.

Vladův vypočítavý pohled byl i nadále namířený na blonďatého upíra před ním.

„Szilagyi je stále o krok přede mnou, opakovaně mě překvapuje. Nikdy bych si nepomyslel, že by dokázal tak úspěšně fingovat svou smrt, nemluvě o tom, že by vyčkával tři sta let, aby mohl realizovat své pomstychtivé plány, ale tak to je. Stručně řečeno nade mnou vyhrává tak, že všechno, co o něm víc, využívá proti mně.“

Na Maxově čelisti zacukal sval. „A teď si myslíš, že mu to vrátíš s mou pomocí?“

Vlad nasadil přátelský úsměv, který obvykle prorokoval, že v nejbližší době někdo zemře.

„Každý ví, že neodpustím nikomu, kdo už mě jednou zradil, a když někoho vyženu ze svého života, tak je to navždy. Takže kdo by uvěřil tomu, že budu milostivý a přijmu nazpět do svého klanu muže, který mi lhal, aby mohl svést mou ženu?“ Kultivované odfrknutí.

„Nikdo, a určitě ne nepřítel, který mě zná a doteď dokázal všechny mé reakce předvídat.“

Musela jsem přiznat, že dokonce i já si to nedokázala představit. Vlad byl neuvěřitelně arogantní a tak se také choval – náš napjatý vztah toho byl důkazem –, ale to, že udělal Maximovi takovou nabídku, bylo, jakoby všechno, za čím si stál, hodil za hlavu. Měl pravdu: Szilagyiho by to ani ve snu nenapadlo. Na to znal Vlada příliš dobře.

Znovu jsem začala doufat. Možná, že byl Vlad k tomu, aby se naučil dělat kompromisy, blíž než jsem si myslela. V podstatě právě absolvoval lekci číslo dvě.

Ale… „Jak Szilagyiho najde? Nám se to každopádně nepodařilo. A i kdyby: Proč by si měl Szilagyi pustit Maxima k sobě natolik blízko, aby nám mohl poskytnout potřebné informace, pokud ho nebude rovnou považovat za zrádce.“

„Všichni mí nepřátelé Szilagyiho hledají“, odpověděl Vlad stručně.

„Maximus projeví nenápadně zájem a on už to někdo Szilagyimu donese. Protože před nedávnem ztratil dva ze svých nejlepších špiónů, určitě rád najme někoho, kdo mě zná tak dobře jako Maximus.“

To byla sice pravda, ale bylo tu ještě něco, co očividně nechtěl nikdo načínat.

„Jestli ho Szilagyi odhalí, tak ho zabije.“

Vlad přejel pohledem po propadlých zdích okolo. „Jaká to tragédie, že to tu bude muset Maximus všechno opustit.“

„To není všechno, co mám“, pronesl Maximus, který už nevypadal šokovaně, ale naštvaně.

„Ano, tím zbytkem se nechlubíš, že?“, zněla Vladova okamžitá odpověď.

„Raději se schováváš tady v té hromadě kamení, kterou jsi nechal za sebou už jako člověk a kvůli které jsi dokonce vytáhl do války. Nabízím ti lepší možnost, jak splatit svou zradu.“

„Proč?“ Vyslovil tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela.

„Určitě jsi schopný se Szilagyimu pomstít jiným způsobem, někdy. Proč mi tuto šanci nabízíš ve skutečnosti?“

Na jeden dlouhý okamžik Vlad nic neříkal. „Kvůli slibu, který jsem Leile dal, tě nemůžu zabít, takže tě chci aspoň využít jako živý kapitál.“

Nad tou krutou odpovědí jsem si povzdechla. Maximus mé ohromení nesdílel. Zacukalo mu kolem koutků.

„Teď ti věřím, že svou nabídku myslíš vážně.“

„A přijmeš ji?“, chtěl Vlad vědět a přitom si měřil bývalého přítele svýma zeleně se blýskajícíma očima.

Teď už se Maximus rozesmál opravdově, plný úlevy. „Och ano.“