AA - 6. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Ležím a jsem úplně vzhůru. Ne proto, že by mě trápil zítřejší konkurz nebo proto, že mi je Camilin gauč nepohodlný.

Mám mozek v pohotovosti kvůli těm zvukům, které vychází z ložnice Camily. Její dychtivé sténání se nese vzduchem a mísí se s namáhavým dýcháním jejího přítele. Vrzání matrace je slyšet i přes stěny. Tyhle zvuky jsem slyšela jen v True Blood od HBO.

A hned jak ty zvuky plné extáze skončí, objeví se nový zvuk. Řev. Křičení. Teď vzduch rozvibrovaly zvuky, které nejsou vůbec příjemné. Moje mysl si začala představovat, jak má Camila drsný sex s upírem. Jenže tenhle upír je pěkný debil, protože sex končí tím, že se hádá kvůli blbostem.

Není potřeba dodávat, že se pletu.

Protože upíři neexistují.

A jakmile Camilin přítel, který není upír, přestane řvát, zase začne to sténání. Je to pořád dokola, a jsem kvůli toho vzhůru celou noc.

Na vysoké jsem po fiasku v prváku bydlela v pokoji sama. Moje spolubydlící si každou noc zvala svého přítele a já u Shaye spala častěji, než ve svojí posteli. Od té doby se mi dařilo vyhýbat se sexuálním zvuků jiných lidí.

A můj čistý záznam je teď fuč.

Camilin přítel musí být dost výkonný, protože teď jde jasně slyšet, jak buší čelo postele do zdi. Dala jsem si polštář přes obličej a uši. Nechci zítra napůl spát. Zombie nemůžou předstírat kočky v říji.

Spi, poručila jsem si.

Camila hlasitě zasténala.

Spi, Thoro.

Prosím.

**

Mám těžké oči a fluorescentní světla v tělocvičně mi propalují zorničky. Zívla jsem si do rukávu, když si Kaitlin sedla na modrou žíněnku vedle mě.

„Těžká noc?“ zeptala se s mírným výrazem opovržení. Ten velmi, velmi skrytý význam mi neunikl.

„S nikým jsem nebyla,“ řekla jsem. Rozhodně ne s Nikolaiem. „Byla jsem sama.“ Z nějakého důvodu to zní jako lež. „Jen se mi špatně spalo.“

Přikývla a její naštvaný výraz zmizel. „Nápodobně.“

Nejen, že si Camila užívala celou noc, hned potom šla taky do sprchy. A jako by to nestačilo, když se mi konečně podařilo zabrat, měla jsem noční můru.

A spadla jsem z gauče, přímo na obličej. Tvrdě. A začala mi téct krev z nosu. Teď mám na kořenu nosu modřinu a další na lícní kosti. Make-up zakryl fialový odstín, ale ne úplně.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Kaitlin. Vlasy má svázané tak pevně, že se jí napíná pokožka na čele.

„Trochu,“ řekla jsem upřímně a znovu si zívla. „Ty?“

Přikývla a naklonila se blíž, aby mohla šeptat, „Elena si celé ráno povídá s Ivanem v ruštině.“

Podívala se k akrobatické šále, kde stál Ivan a Elena. Jako by ji učil. Jako by tu roli už dostala.

Kaitlin se natáhla po prstech na noze a protáhla se. „Přísahám bohu, že jsou tyhle věci hlavně pro lidi, kteří to umí okecat.“

Nejsem fanouškem téhle pravdy – té, která říká, že jednotlivce, který nejvíc dře, vždycky porazí ten sociálně nejzdatnější člověk. A nechci v takovém světě žít. Shay by řekl, že nemám jinou možnost, protože tohle je skutečnost. Protože si nemůžu vybrat, ve kterém světě budu žít.

Roztáhla jsem nohy, co nejvíc to šlo, a cítila, jak se mi natahují svaly. Zadní dveře se náhle otevřely a do tělocvičny vpochodovali režiséři, kteří si nesli složky, tablety a papíry. Vyzařuje z nich nadřazenost a vysávají všechen kyslík.

Nikolai je mezi nimi.

Povídá si s Helen, když se blíží k dlouhému stolu. Má na sobě obvyklé oblečení do tělocvičny (kraťasy, červený šátek a žádné tričko). Čekala jsem, až otočí hlavu a vezme na vědomí čtyři zbývající zájemkyně. Ale je zapálený do rozhovoru s Helen a několikrát ukázal k Ivanovi.

Helen zvedla ruku v obraně a Nikolai zavřel pusu a rozšířil nozdry. Mluvila klidně. A pak se podívala přímo na mě.

Ztuhla jsem a přemýšlela, jestli mě právě nachytala, jak je poslouchám. Ale dělali to všichni, předpokládám. Chystala jsem se podívat vedle sebe na Kaitlin, když Helen zvolala moje jméno, „Thoro.“

Instinktivně jsem vyskočila na nohy. Letmo jsem střelila pohledem po Nikoaiovi, ale neumím tu jeho vysokou, mužskou dominanci přečíst. Představuje zastrašující pevnost v tělocvičně plné slaměných chatrčí.

„Jsi dneska první,“ řekla Helen. „Chtěli bychom vidět nějaké základní akrobatické zvedačky. Chceme vidět, jak dobře s Nikem spolupracujete. Povede tě.“

Když jsem šla ke středu žíněnky, snažila jsem se uklidnit. Koutkem oka jsem viděla Elenu, která vzala do pěsti červené hedvábí, a bylo jasné, že poslouchá instrukce choreografa. Žaludek se mi zkroutil a dělal salta – tím nejhorším způsobem.   

„Thoro,“ vydechl Nikolai velmi blízko. Ukradl pro sebe mou pozornost a soustředil se jen na mě. „Nedívej se tam. Právě teď záleží jen na tobě a na mně. Buď co nejlepší, abys později nelitovala, bez ohledu na to, co se stane.“

Zhluboka jsem se nadechla a měla víc sebedůvěry. Přikývla jsem a přestala myslet na svoji konkurenci.

Přišel ještě blíž a já cítila, jak mi divoce buší srdce. Všiml si toho a jeho obočí se zkroutilo obavou. Což mě přinutilo dýchat ještě namáhavěji. Fantastické.

Jeho intenzivní ocelový pohled si prohlížel moje rysy s houževnatostí, péčí a touhou. Bylo to intimní. Byla to kombinace pro dlouhotrvající milence, pro lidi, kteří jsou něco víc, než kamarádi. Kteří jsou něco víc, než my dva. Prostě to hraje. To je jasné.

Velkou dlaň položil na mou tvář a líčko mi pohladil palcem. Zamračil se a moji pokožku zaplavilo teplo. Myslela jsem jen na jednu věc: co když to nehraje?

„Někdo tě praštil?“ zeptal se pomalu. Svaly v čelisti zatínal.

Ta modřina. „Ne, já, hm.“ Protočila jsem oči sama nad sebou. „Spadla jsem.“

Na obličeji se mu ukázala pochybnost.

Uvědomila jsem si, že je to klišé důvod, který kryje mnohem horší věci. Ale v tomhle případě to byla pravda.

Pomalu řekl, „spadla jsi. Na obličej?“

Zněla jsem, jako úplné nemohlo. Jako někdo, koho rozhodně nechcete jako akrobatického partnera. „Měla jsem noční můru,“ vysvětlila jsem a hrdlo mi zčervenalo. Právě teď jsem byla žhavá láva a to teplo se mi po těle nešířilo jen proto, že by mi bylo trapně. Může za to on – protože je tak blízko. Samozřejmě, že je, Thoro.

„To teda musela být noční můra.“

Vysávali mi krev upíři. To jsem ale neřekla. „Jo… bylo to strašné.“

„Doufejme, že už na obličej nespadneš, myshka.“ Prstem lehce přejel po mém nose a byl to pocit, jako by mi pokožku polechtalo pírko. Kdybych mrkla, přišla bych o to. „Jaká je tvoje oblíbená zvedačka?“ zeptal se, než jsem se mohla vzpamatovat.

A najednou mi byla zase zima, i přes tu dlaň, kterou mi dal na zadní část krku. „Já…“ jsem nikdy akrobatickou zvedačku nedělala. Dokonce jsem ani nedělala vzdušnou akrobatiku na šále s partnerem. Nikdo se mnou nechtěl cvičit, tak jsem byla vždycky solo.

Přejel očima přes můj obličej a rychle si mě přečetl. „Máš za sebou nějaký oficiální cirkusový trénink? Aspoň letní tábor?“

„Ne oficiální.“ Sledovala jsem, jak se opatrně ohlédl přes rameno na Helen a pak se podíval zpátky na mě. Jeho blízkost a hluboký, dutý hlas způsobil, že mi ztuhly svaly a klouby. Přitom bych měla být přesný opak. Flexibilní a pružná.

„Tak tě budu vést,“ řekl. „Předpokládám, že to zvládneš.“

„Zvládnu,“ přikývla jsem dychtivěji. Chci se učit. Co nejvíc.

Znovu na mě zíral a prohlížel si moje drobné tělo. „Tohle není o tom, abys udělala to nejlepší salto nebo hvězdu. Na konci ti nikdo body dávat nebude. Lidi chodí do cirkusu, aby viděli, jak se nemožné stává možným a na nás je, abychom tu iluzi vytvořili.“ Položil ruku na můj bok, jeho úchop pevný. „A to uděláme pomocí našich těl.“

Jsem úplně vzhůru, na zívnutí nemám ani pomyšlení. Jeho dotek do mě pouští teplo.

„Nejdřív zkusíme něco jednoduchého…“ Vzal mě za boky, rychle mě zvedl a já instinktivně obalila nohy kolem jeho pasu. Buch buch. Buch buch. Cítím, jak mi srdce buší do žeber.

Jednou rukou vjel do mých vlasů a držel mě za zadní část hlavy. Pohled měl jako v posteli, neochvějný a pokoušel se mě tím roztavit. Záměrně. Je to úmyslný pohled plný touhy a já se nemůžu bránit. Je to až moc silné. Je to až moc.

„Ať už jsi v životě prožila jakoukoliv vášeň, teď ji využij, Thoro,“ řekl mi a připomněl, že tohle je víc, než gymnastika. Tohle je představení.

Vášeň.

Přemýšlela jsem. A viděla jen opilou noc. Trapnou, krátkou, opilou noc. Vášeň jsem nikdy nezažila, ale to neznamená, že bych to nemohla předstírat, že? Tohle je přece hraní.

Všichni tady hrajeme.

Zhluboka jsem se nadechla, podívala se na jeho rty a doufala, že vypadám dost smyslně. V jeho náruči jsem drobná. Malá, křehká, ale přesto silná. Ne tak silná jako on, připomnělo mi moje sebevědomí. K tomu se dostanu, odsekla jsem a snažila se nemít pochybnosti.

„Zkusíme stojku na mých ramenou,“ vysvětlil. „Poznám, pokud s tím budeš mít problém, takže se nemusíš bát, že spadneš.“ Hledal v mých očích pochopení. Ale jeho ruka znovu pohladila moje líčko a celé moje tělo bylo v ohni. „Thoro?“

„Jo?“

„Uklidni se. Dýchej normálně,“ řekl mi, když se mu začaly koutky úst zvedat do úsměvu.

„To zvládnu,“ řekla jsem pozitivně.

„Dobře.“ Rukou sjel na mou páteř a přitiskl mě k sobě blíž. Můj tenký trikot je to jediné, co nás od sebe odděluje. Cítím, že se mu hrudník zvedá trochu rychleji, než předtím. A pak přejel neoholenou čelistí po mém líčku a se rty u ucha mi řekl, „zhoupnu tě a tím pohybem dosáhneš na moje ramena. Neměj strach.“

Zajímalo by mě, jestli vypadám, jako bych se bála. „Nemám strach,“ zašeptala jsem.

„Tak mi to předveď.“

S tím jsem spustila nohy z jeho pasu a on mě vzal za předloktí, aby mi pomohl níž. Ale nepostavil mě na zem. Zhoupl mě, a když jsem se vracela zpátky k jeho tělu, roztáhla jsem nohy, abych ho nekopla do kolen. Ten pohyb zopakoval jen dvakrát, než jsem byla dost vysoko, abych se chytla jeho širokých ramen.

Ten adrenalin mi proudil žilami jako elektrický šok. Prsty mi zbělely, když jsem jeho ramena tiskla co nejpevněji, abych udržela tělo v téhle pozici. Když jsem byla vzhůru nohama, vlila se mi krev do hlavy. Stojí perfektně rovně a já dala nohy k sobě, abych napodobila jeho pózu, takže jsme v jedné linii.

Pak položil jednu ruku pevně na můj zadek a druhou nechal na mém předloktí. Jako by mi nevěřil dost na to, aby mě pustil. Natáhla jsem špičky nohou a zašeptala, „můžeš mě pustit.“

Střelil po mě pohledem, než velmi pomalu spustil ruce.

„Udělej krok dopředu,“ řekla Helen najednou.

Nikolai zatnul svaly a s celou mojí váhou udělal krok dopředu. Aniž by pohnul rameny, udělal krok navíc. Moje tělo se tím pohybem zachvělo a mám problém udržet se pevně na místě.

Jeho ruka se instinktivně vrátila na můj zadek a pak na můj bok. Důvěra je v tomhle směru rozhodně u obou.

„Můžeš se zkroutit?“ zeptal se mě Nikolai.

Myslím, že chápu, kam tím míří. Roztáhla jsem nohy do rozštěpu a pak pomalu ohnula svůj trup, abych měla nohy po stranách rukou, jako hadí žena. Otočila jsem se, abych se mohla posadit na jeho ramena a nohy mi visely na jeho hrudi.

Helen několikrát přikývla a pak zamumlala něco k ostatním režisérům u stolu.

Nikolai mě chytil kolem pasu a otočil mě. Hrudník jsem tiskla k jeho, a zatímco mě propaloval očima, dýchala jsem namáhavěji, přímo lapala po dechu, jako by mě ten jeden rychlý pohyb vyčerpal. Dívali jsme se do očí tomu druhému. Nic takového jsem ještě nezažila. Jako by se díval hluboko, hluboko do mé duše a znovu převlíkal postel. Ale tentokrát se pokouší dostat do té matrace.

Je to pohled, který porazil všechny ostatní.

A nejsem si jistá, jak se tvářím já, ale kromě toho dýchání jsem omámena. Sjela jsem níž po jeho vypracovaném těle a v každém nervu cítila napětí.

Pak popadl moje stehna a držel je kolem jeho trupu. Sundala jsem ruce z jeho bicepsu. „Zatni svaly,“ řekl s dlaní na mém břichu. Tvrdě jsem polkla.

Zahnula jsem se, hlavou jsem klesala k žíněnce, ale místo abych se zlomila jako nudle – zatnula jsem svaly na břiše. A stala se ze mě plochá deska, která měla nohy kolem jeho pasu, ale ležela v horizontální poloze. Natáhla jsem ruce nad hlavu, aby ten tvar prodloužila.

Svaly na stehnech mě pálily, hlavně když sundal ruce, aby ukázal mou sílu. Vydechla jsem nosem. A pak přejel dlaní z podbřišku k mé hrudi. Černý materiál mého trikotu se nikdy nezdál tenčí – a přísahám, že přejel palcem po mém piercingu.

Zapomněla jsem se nadechnout.

Vjel mi dlaní do vlasů a já zjistila, že zavírám oči, abych si ten dotek vychutnala. Jeho prsty ukryté v mých vlasech jemně masírovaly pokožku na mém krku. Otevřela jsem oči a on poklekl, aby mi položil ramena jemně na žíněnku. Jako by mě pokládal do postele.

Tohle je pozice, která vede přímo k sexu, a nohy jsem měla pořád obalené kolem jeho boků. Naklonil se nade mě, naše rty jen kousek od sebe. Pracujeme, jako jednou řekl. To proto jsou jeho pohyby tak vážné. Autoritativní, pod kontrolou. Ale kdo se nade mnou sklání, jsem si uvědomila, až v tu chvíli.

Představuje moc. Mužnost. A sílu. Je kouzlem, touhou a nezničitelností.

Chci mít stejnou vášeň. Chci být silou a touhou. Ale nejsem si jistá, jak se mu vyrovnat. Je snadné mít sebedůvěru, když stojím tváří v tvář průměrné konkurenci. Ale je těžší předstírat, že jste něco víc, když stojíte před někým, kdo už je skvělý.

Shrnul mi pramínky vlasů, které mi vletěly do obličeje. „Znovu tě zhoupnu na ramena.“ Zůstal v roli, z jeho slov kapal sex. Jeho oči si mě prohlížely, jako by mi ani instrukce nedával. „Postav se na ně. Pak přejdi na mou dlaň. Budu tě pevně držet.“ Odmlčel se. „A Thoro?“

Vydechla jsem, jedna z jeho dlaní vyjížděla nahoru po vnitřní straně mého stehna. „Ano?“

Podíval se přímo do mého nitra. „Vedeš si dobře.“

Té upřímnosti jsem si cenila. Zrovna když se pohnul, aby se posadit, schladil mě proud ruských slov.

Zase Ivan. Natáhla jsem krk a viděla, jak se vřítil na žíněnky od stolu, kde stál s Helen. Nejsem si jistá, kdy se vykašlal na Elenu. Byla jsem soustředěná na zvedačku s Nikolaiem, přesně jak mi doporučil.

Nikolai se posadil a odpověděl Ivanovi se stejnou dávkou vzteku. Zvedl prst. Možná tím myslel, ještě jednu zvedačku?

Ještě minutu?

Ještě jeden pokus.

Žaludek se mi převrátil, když jsem viděla Ivanovu reakci. Přiblížil se a z téhle pozice se zdálo, že se mě chystá kopnout. Projela mnou vlna paniky a srdce mi kleslo. Než jsem mohla zareagovat, zvedl mě Nikolai rychle na nohy a otočil mě – byl teď zády k Ivanovi. Stál mezi mnou a jeho choreografem, když mě bezpečně stavěl na nohy.

A jeho neobyčejně jemné a ospravedlňující oči promluvily dřív, než on. „Mrzí mě to.“

Chvíli trvalo, než jsem ta slova pochopila. A cítila jsem, jak se mi vytratila barva z obličeje. Tohle je konec mého konkurzu.

Sotva dokážu dýchat „normálně“, když se do mě vlila sentimentální naděje. Možná to ještě není jisté. Měla jsem falešnou naději. Můžu si lhát, dokud nevyzkouší všechny holky. Můžu zůstat pozitivní. Můžu něco udělat… „Není konec,“ zašeptala jsem.

Jeho rysy se zkroutily, než zatnul čelist. A pak jednou zavrtěl hlavou. „Možná příští rok.“

Ještě není konec, předstírala jsem dál.

„Měla bys jít,“ řekl Nikolai hluboce. Vím, že tím myslí na žíněnku a ne domů. Ale jeho hlas mi v podstatě říká: jdi domů, zapomeň na to. Snažila ses.

Nechci, aby měl Shay a moji rodiče pravdu. Chtěla jsem je, přímo zoufale, přesvědčit o opaku. Že si zasloužím úspěch. Že dokážu víc, než co si myslí.

Nechci, aby mě Nikolai vedl nebo odstrčil a tak jsem odlepila nohy od žíněnky a ohromeně zamířila k ostatním holkám, zatímco zavolali další číslo.

Ještě není konec. Něco teplého a vlhkého sjelo po mé tváři.

Setřela jsem tu slzu a posadila se.