AA - 1. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Táhla jsem kufr po dláždicích na chodníku směrem k The Red Death. To je klub, ve kterém pracuje Camila, uvnitř The Masquerade Hotel & Kasino. Řekla mi, že jméno klubu je inspirované povídkou Maska červené smrti, kterou napsal Edgar Allan Poe, a možná tím chtěla zmírnit všechny mé obavy ohledně toho, jestli můj výlet náhodou neskončí v pytli na mrtvoly.

Stres jsem vydechla spolu s dechem. „Tohle zvládneš, Thoro,“ zašeptala jsem. Trochu to pomohlo.

Pokračovala jsem dál, a snažila se vyhnout dívkám ve vysokých podpatcích a lesklých šatech. Řadily se vedle sametové šňůry, a pod jasnými světly Vegas měnily barvy jako chameleoni. Po mé levé straně zářily automaty v kasinech, ozývalo se cinkání žetonů a kolem proudili lidé, kteří měli peníze na hazard, pozvání na večírky a jasný směr cesty.

Já jsem ten slon v místnosti, ten v opotřebovaných teniskách Adidas, spandexových kalhotách a nadměrně velkém tričku Ohio State. K tomu mám navíc rozcuchané vlasy ze čtyřhodinového letu a jasně červený kufr (který sluncem vybledl skoro na růžovou) a tak působím jako pěst na oko.

Kolečka mého kufru skáčou po dlažbě a přitahuju tím pozornost. To má dopad na můj obvyklý postoj s rovnými zády. Teď se moje ramena choulí dopředu způsobem, který nemám ráda. Znovu jsem se nadechla a vytáhl z kapsy telefon, abych za chůze mohla napsat Camile.

Jsem tady. Fronta je dost dlouhá. Měla bych ji vystát? Stiskla jsem tlačítko Odeslat. Nemám tušení, jestli si můžou barmanky diktovat, koho pustit dovnitř, i kdyby to měl být někdo, kdo bude přespávat na jejich gauči.

Mobil mi zazvonil.

Dala jsem tvoje jméno vyhazovači. Zajdi za ním a on tě pustí dovnitř. – Camila

Tak jsem teda šla. Oči na mě dopadaly jako lasery, které hledají cíl. Jejich odsuzující pohled mě svědil na kůži, ale pokračovala jsem. Pozornost jsem upírala na vyhazovače – byl velký, a vypouklé svaly na ramenou mu zdobila tetování.

„Ta fronta začíná na konci, zlatíčko!“ zařval kluk zepředu.

„Drž hubu, Trente. Možná se ztratila,“ vrátila mu to holka vedle něj.

Když si vyhazovač prohlížel můj kufr, odkašlala jsem si. „Jsem Thora. Thora James. Camilina…“ Kamarádka? Holka, která bude spát na jejím gauči, dávala větší smysl, ale nevím, jestli by to pochopil.

„Občanku,“ zabručel vyhazovač a pod paží držel psací podložku s papíry.

Z kapsy kufru jsem vytáhla peněženku a podala mu občanku, zatímco mi po čele stékal pot. Otřela jsem ho předloktím a podívala se na dveře za ním. Nevědomost mi dráždila žaludek.

Vyhazovač škrtl mé jméno ze svého seznamu a pak otevřel velké černé dveře.

Ozvalo se hromadné zasténání. „To si ze mě děláš prdel,“ stěžoval si Trent. „Já tady čekám přes hodinu. Doufám, že jsi zkurvená tanečnice, nebo tak něco!“

Tu poslední větu musel zakřičet, protože už jsem se vydala na cestu do chodby. Dveře se za mnou zavřely a obklopila mě temnota. Jinak tichou místností se linul slabý zvuk bzučivých basů. Hádám, že je tam někde záclona pro vstup.

Udělala jsem několik opatrných kroků dopředu a všimla si obrysu látky, která zakrývala můj pohled dovnitř klubu. Čím jsem byla blíž, tím byla hudba hlasitější, a když jsem natáhla ruku, abych odtáhla sametovou oponu stranou, konečně jsem viděla The Red Death v celé své kráse.

Blikající červená světla osvětlovala levou zadní stranu přeplněného baru. Všechno ostatní bylo skoro v úplné temnotě. Kromě svítících barevných náhrdelníků. Měl je každý a rozjasňovaly jejich tváře. Červený. Modrý. Zelený.

„Jsi nezadaná?!“

Když jsem slyšela hlas nalevo, poskočila jsem. Mladá žena ve fialových šatech, které obepínaly její tělo, stála na podiu. Na krku měla zelený náhrdelník a kolem ruky neonové náramky.

„Jsi nezadaná?!“ zařvala znovu a snažila se přehlušit hluk elektronické hudby.

Ta otázka mi nedávala smysl. Je to nějaký divný způsob platby? Místo peněz jí podám informace o své aktuální situaci ve vztahu? Čím déle mi trvala odpověď, tím víc se jí krčilo obočí.

„Jo…“ řekla jsem, ale ne dost nahlas. Vytřeštila oči, jako cos říkala? „Jsem nezadaná!“ zakřičela jsem. A tak mi podala modrý zářivý náhrdelník.

Přes oponu prošlo více lidí a s klidem si brali náhrdelníky od hostesky. Tak jsem si bez další otázky vzala svůj a vydala se do přeplného baru. Srdce mi bušilo v hrudníku. Nesnáším, když vypadám ztraceně, jako turista – nebo ještě hůř, jako zlatá rybka, která sebou plácá a zoufale lapá po dechu na suchu.

Nechci být po vodě toužící zlatá rybka.

Tak jsem se postavila rovně a protáhla páteř. Už žádná zhrzená ramena. A kufr jsem za sebou tahala, jako bych měla důležitý cíl. Jako bych sama byla důležitá. Šla jsem přímo k přeplněnému baru. Camilu Ruiz jsem si zapamatovala z fotky na jejím facebookovém profilu: kudrnaté hnědé vlasy, karamelová pokožka a medově zbarvené oči.

Kufrem jsem najela do tancujícího páru. „Omlouvám se,“ řekla jsem. I důležití lidé se můžou omlouvat.

Ta holka se na mě hnusně zadívala. Tak mám asi zase NKO.

Přiblížila jsem se k baru, ale ještě jsem nebyla tak blízko, abych se dostala na stoličku. Natáhla jsem krk a podívala se na barmany. A konečně jsem začala být trochu klidnější. Zelený náhrdelník měla posazený vysoko na hlavě, kolem pěkných kudrlinek, jako korunu. Na rtech měla jasně žlutou rtěnku a stejně odvážné růžové oční stíny.

Tak to není chlap.

Tu chvilku jsem využila k tomu, abych napsala Shayovi: Je to holka. A vypadá dost cool.

Během vteřiny mi odepsal: I tak buď opatrná. – Shay

Přála bych si, aby napsal, že je rád a nechal to tak.

Když jsem se postavila k baru, nalívala zrovna panáky holkám na druhém konci. Snažila jsem se k sobě přitáhnout kufr a tvrdý okraj zasáhl chlapa vedle mě do zadku. Zamračil se mým směrem.

„Omlouvám se,“ řekla jsem.

Něco zabručel.

Než jsem se odvrátila, všimla jsem si jeho modrého náhrdelníku. „Camilo!“ zařvala jsem přes hudbu. Podala panáky holkám a pak se na mě široce usmála.

„Ahoj, Thoro!“ zařvala zpátky a začala nalívat další panák. Pak přišla blíž. Na moje oblečení nereagovala. Vesele řekla, „vyměníme si to. Dej mi ten kufr a já ti dám tohle.“ Panák už stavěla přede mě.

Těkala jsem pohledem mezi mým obrovským, těžkým kufrem a lahvemi drahého alkoholu na baru. Už vidím, jak se jí snažím podat kufr a všechny ty flašky shodím. To zní jako zatraceně špatná strategie.

Když viděla můj výraz, kývla na chlapa vedle mě, kterého předtím praštil můj kufr. „Hele, Johne.“ Natáhla se přes bar. „Pokud mi podáš kufr kamarádky, aniž bys rozbil tohle,“ ukázala na láhve s alkoholem, „dám ti panáka zadarmo.“

Ukázal nepobavený úsměv. „Tři panáky.“

Odfrkla si. „Tohle není vyjednávání, bratránku. Pokud se ti výhra nelíbí, jednoduše si pro tu práci najdu někoho jiného.“ Snažila jsem se najít tu rodinnou podobu, ale ve tmě to moc nešlo.

„Ona dostala panáka zadarmo jen za to, že se ukázala.“ Už ale sklouzl ze stoličky. „Tak mě omluv, že jsem se snažil udělat výhodnější obchod.“ Zabručel, když zvedl můj těžký kufr. Byl mnohem vyšší než já, takže byl schopný ho podat Camile a vyhnout se jakémukoli rozbití flašek.

Ona ho okamžitě pustila na zem, protože ho nevydržela držet dlouho. Sledovala jsem, jak ho uložila pod bar.

John se na mě divně podíval. „Víš, mohla jsi ho nechat na recepci.“

Neklidně jsem se zavrtěla. „To tady jde?“ Teď jsem se cítila divně. Jako ta zlatá rybka. Musím zpátky do vody. Ale upřímně, nemám tušení jak.

Camila mu řekla, aby přestal. Pak se otočila na mě. „Neměl by si stěžovat. Právě si vysloužil dva panáky zadarmo.“

„Aha, takže dva panáky?“ Josh se zatvářil naoko nadšeně. „Moje sestřenice, jak štědrý to člověk.“

„Přesně tak, jsem štědrá. Co říkáš na ni?“ mávla ke mně.

„Blázen,“ zhodnotil jednoduše John. Jeho medově hnědé oči se setkaly s mými. „Jsi šílenec nebo sociopat?“

Uhh…

„Hele!“ Camila na něj luskla prsty.

„Co?“ Ukradl mi panáka a nevinně ho srkal. „Copak nemám právo se bát o svou sestřenici? Máš v plánu na svém gauči nechat přespat úplně cizí osobu, která by tě klidně mohla ve spánku zabít.“ Pomalu si přejel palcem přes krk.

No dobře. Tak aspoň, že je strach na obou stranách, když jde o to přespávání na gauči.

Camila položila ruce na bar. „Jsi sociopat, Thoro?“ Usmívala se, bylo zjevné, že jí to přijde zábavnější, než Johnovi.

„Ne. Myslím, že jsem normální.“

„Vidíš, je normální,“ řekla Camila směrem k Johnovi.

„Myslí si to,“ poznamenal John. Vypil svého panáka a řekl, „délka tvého života se zkracuje každým dnem, Camilo.“

„A tvůj pesimismus, cynismus a celkově negativní postoj tě promění v jeden velký dešťový mrak, který vysaje všechnu energii kolem sebe.“ Zhluboka se nadechla, jako by se snažila vysát jeho duši.

On nic nenamítl. Jednoduše si sedl zpátky na stoličku, otočil se ke mně a natáhl ruku. „John Ruiz.“

„Thora James.“ Potřásla jsem si jeho rukou, sevření měl pevné. To není překvapení, když dokázal s relativním klidem zvednout můj dvacetikilový kufr. Když jsem k němu byla blíž, všimla jsem si jeho tmavých rysů: karamelová pokožka, neoholená čelist a na čele se mu vlnily tmavě hnědé vlasy.

Chystal se mi něco říct, když se ozval rozruch ze středu tanečního parketu. Lidi na něm vytvořili kruh. Začali jásat, pískat a tleskat něčemu, co jsem neviděla.

Napadlo mě, že to bude soutěž v break dance. Ale John začal nadávat, „kdy se tady kurva zakážou tyhle kriminální činnosti?“

Camila mi podala nového padáka a John si ho přivlastnil. „Až Aerial Ethereal přestane představovat padesát procent výdělku ze sobotního večera,“ řekla mu. „A přestaň brát Thoře panáky.“

Vypil ho na ex.

Soustředila jsem se na jméno cirkusové skupiny. Moje srdce skákalo jako pominuté. „Umělci z Aerial Ethereal sem chodí?“

Camila otevřela pusu, ale odpověděl John.

„Každou zatracenou sobotu,“ vyštěkl. „Myslela by sis, že když jsou to atleti, akrobati, nebo co vůbec jsou—že si vyberou bar, který není ve stejné budově jako jejich pracoviště. Tomu říkám lenost.“

„Je to výhodné,“ poznamenala Camila.

Aerial Ethereal má v The Masquarade Hotel & Kasino tři různá představení, v každém z nich asi padesát umělců. Ale pravděpodobně jen místní vědí, kde obvykle upouští páru po vystoupení.

„Víš,“ začala Camila a zubila se, „Thora je tady kvůli konkurzu do Aerial Ethereal.“

John zalapal po dechu. „Jsi jedna z nich?“ řekl to, jako bych se náhle změnila v kyborga.

„Musí mě nejdřív vybrat,“ řekla jsem mu pravdu. Ještě umělkyně nejsem. Jsem rádoby akrobatka s velkými nadějemi. Které se, podle Shaye, brzo zhroutí.

Ozvalo se další hlasité fandění, které mě rozptýlilo od mých myšlenek. Lidi tleskali, a pískali tak hlasitě, že jsem i přes hrající hudbu dokázala rozeznat slovo: „KÉRKU! KÉRKU! KÉRKU!“

„Ruský Bůh znovu vyhrál,“ řekl John zahořkle a hledal na baru další panáky. Jenže už tam žádné nebyly. Náhle vstal. „Chceš vědět, jak se chová tvůj druh?“

„Můj druh?“ Zvedla jsem obočí.

Popadl mě za zápěstí. „Tak pojď. ‚Zábava‘ je tímhle směrem.“ Udělal uvozovky ve vzduchu a slovo zábava znělo jako přesný opak. Ohlédla jsem se přes rameno a čekala, že Camila zasáhne, že mě možná zachrání od neznámého, ale plnila sklenice pivem.

John mě vedl kolem agresivně líbajícího se páru, kteří měli ruce zapletené ve vlasech toho druhého. Oba na sobě měli zelené náhrdelníky.

„Zas tak zajímavé to není,“ zařval přes rameno, když mě vedl dál. „Ve skutečnosti je to dost stupidní. Ale když se k nim hodláš přidat, měla bys tu stupiditu vidět na vlastní oči.“

Ztuhla jsem a narazila ramenem do jiné holky. Ten náraz byl tak tvrdý, že jsem slyšela křupající zvuk. „Omlouvám se,“ řekla jsem, než mě John vtáhl hlouběji do kruhu.

Nechci Johnovi věřit. O tom, že je Aerial Ethereal hloupý. Peníze a žetony vždycky sázím na sebe, i kdyby to bylo předem prohrané. Ale dokážu si představit dekorace AE: noční obloha v představení Viva, která je namalována tak realisticky, až mají lidé pocit, že se dívají z lesa. Ty složité kostýmy: kdy každý umělec září jako světluška a pohybují se stejně ladně. Viděla jsem fotky.

Vypadá to majestátně.

Vůbec ne hloupě.

„Nemůže to být hloupé,“ řekla jsem mu nahlas.

Divně se na mě podíval.

Tak jsem to vysvětlila, „cirkus je umění.“ Nic míň, než něco opravdu vzácného. To jsem nedodala, protože mi ukazoval úsměv, kterým se více posmíval, než aby tu větu ocenil.

Opravdu se zasmál, ale když jsem nic neřekla, jeho úsměv zmizel. „Dobrý Bože, ty to myslíš vážně.“ Pod nosem zamumlal něco jako Camila se musí zamyslet, koho si zve domů.

O minutu později jsme došli k první řadě kruhu, kde John zašeptal nějakému chlápkovi, aby se posunul na stranu. Pak si potřásli rukama, jako by byli přátelé nebo známí. Když se uvolnilo místo, měli jsme volný výhled na to, z čeho byli ostatní nadšení.

Pomalu jsem otáčela hlavou a nevěděla, co čekat. V kruhu stál jen jeden muž a pár metrů za ním byla židle. První dojem: je vysoký.

A velmi mužný. Ostřížím zrakem si prohlížel okolí. Nás. Publikum. Moje srdce zrychlilo, když se jeho pohled přiblížil. Proč? Polkla jsem a uvědomila si, že za to může jeho koncentrovaný výraz. Jeho svalnaté, moje-povolání-je-chytání-žen tělo. A jeho silný postoj, kdy z něj vyzařovala sebedůvěra, jako by měl navrch, i když byl sám. Dokonce, i když stál v kruhu lidí. Byl ve středu pozornosti.

Všechny oči na něm.

Nad námi jsou červená světla, která zablesknou každých pět vteřin. Jeho rysy se koupou v červeném odstínu, vypadá ďábelsky, nebezpečně: na sobě černé kalhoty a bílou košili, která má rozepnutých prvních pár knoflíků, aby odhalila pevně řezané svaly na jeho hrudi. Jeho temně hnědé vlasy se lehce dotýkají uší, husté prameny má shrnuté dozadu, aby mu nepadaly do tváře.

Díky silné, neoholené čelisti bych si tipla, že je mu víc jak pětadvacet. Střelila jsem pohledem k jeho ruce a hledala prstýnek. Jen z čisté zvědavosti. Myslím. Nebo aspoň doufám. A zjistila jsem, že žádný nemá.

Dal se do kroku, pomalu obcházel kruh. Blíž. Moje srdce se splašilo. Jeho pohyb probudil i další lidi. Holky skákaly, mávaly na něj, aby si jich všiml, jako by tím říkaly vyber si mě, vyber si mě. Jako by se dobrovolně nabízely k obětování na oltáři.

Já nechala ruce u trupu a pozorovala jeho šedé duhovky, které přejížděly po davu s intenzitou, která říkala, že přesně ví, co chce. Dokázal si získat pozornost úplně všech. I moji. Zjistila jsem, že se nakláním dopředu, jako by mě to k němu táhlo. Celá ta situace je bizarní – jako bych stála v první řadě na představení, ke kterému jsem si nekoupila lístek. A to si nejsem ani jistá, co tohle představení obnáší.

Přiblížil se. Přirozená reakce by byla vzít nohy na ramena a utéct. Ale zvědavost mi přikovala nohy k podlaze. Možná je to tím, že patří k Aerial Ethereal. Možná tím, že mě zaujal jako všechny ostatní.

Další krok blíž. Prohledával publikum.

Zůstala jsem stát. Nucená ho sledovat.

Uplynulo dalších pět sekund. Jeho oči teď zaletěly k mému okolí. Moje srdce už buší agresivně. Nejsem si jistá, jestli bych zvládla přímý oční kontakt. Asi ne, tak se v duchu modlím, aby se to nestalo.

Je velká šance, že k tomu nedojde—

Jeho oči náhle přistály na mých…

Teniskách.

Dlouhou chvíli prostě zíral na moje boty. Pohltil mě zmatek a puls mi zrychlil. Jeho rty sebou cukly a myslím, že to byl pobavený úsměv.

Pak se vydal na cestu ke mně.

Prostě jen tak.

„Do prdele,“ zanadával John. „Nedívej se mu do očí.“ Na to je moc pozdě. Srdce mě zradilo. Už tady nestojím jen tak, už nejsem jen divák, který pozoruje tohle… něco. Bože, můj mozek už není schopen uvažovat inteligentně. Vždyť ani nedokážu popsat, co to něco je.

Jsem mrtvá.

Mám zástavu srdce. Kdybych tady měla Shaye, už by mi dával první pomoc. Jenže právě teď jsem bohužel bez přátel. Jsem sama ve městě hříchu. A ten hřích – toho se bojím nejvíc.

Zastavil asi dva kroky ode mě a naklonil hlavu na stranu. Zdálo se, že čeká. Až promluvím první.

Jenže já jsem ztuhlá ve stavu zmateného šoku. Všechny svaly se mi zapletly do sebe a mám pocit, že už se nikdy nevrátí do původního stavu. Těžce dýchám nosem, jako bych sprintovala, přitom stojím na místě.

Někdo na něj zařval něco v ruštině a já v tom žargonu zachytila slovo Nikolai. Mozek mi funguje dost na to, abych předpokládala, že je to jeho jméno. Aniž by ode mě odtrhl pohled, v plynulé ruštině odpověděl. A pak mi řekl, hlubokým a nakřáplým hlasem, „máš na sobě sportovní boty.“

Cítila jsem, jak se mi stáhly obličejové svaly. „A…?“

Koutkem oka vidím, jak vedle mě John vrtí hlavou ze strany na stranu, jako by říkal ne, ne, nezapojuj se.

Tak na to už je taky pozdě.

Ale John mě nezachrání. Sotva mě zná. Možná dokonce chce vidět, jak budu reagovat. Co udělám. Ale to nevím ani já. Na tohle nejsem připravená.

„Je velmi málo lidí, kteří by se na tohle připravili,“ řekl Nikolai. Jako by mi mohl číst myšlenky. Studuje moje tělo, jako by si skládal kousky mého života dohromady a zjišťoval informace.

Jak užitečný nástroj. Taky ho potřebuju.

I když stojím jako zmatená socha, stejně nedokážu couvnout. Nikolai má všechnu moji pozornost, zvědavost, koncentraci a vnitřní klid – jestli jsem vůbec nějaký měla. V břiše mi vzplál žárlivý pocit. Tohle chci taky umět. Ovládnout takhle vystoupení. Přitáhnout k sobě publikum. To je rozdíl mezi sportovcem a umělcem.

Náhle vstoupil do mého osobního prostoru. Cukla jsem sebou dozadu, v plicích se mi zasekl dech a on mě chytil za biceps, aby mi pomohl udržet rovnováhu. Co se… to děje?

Když jsem se znovu podívala do jeho pulzujících šedých očí, jako by říkaly neboj se. Věř mi.

Vydechla jsem a cítila, jak se mi rozšířila žebra.

Tyčil se nade mnou. Sto devadesát pět centimetrů, možná. Natáhla jsem krk, jen abych na něj dobře viděla. Shlížel na mě a zvedl mou ruku, jako by si prohlížel moje svaly. Dokonce odtáhl rukáv mého Ohio State trička. Jeho velká dlaň drží mou trpasličí končetinu. Cítím se vedle něj neskutečně maličká. V Shayově přítomnosti jsem se takhle nikdy necítila.

Stiskl moje ramena. „Jsi atletka,“ prohlásil, nebyla to otázka. Ruku teď položil na mou hlavu, jako by se snažil změřit mou výšku. Má trošku problém rozhodnout se, jaký typ atletky jsem. „… gymnastka.“ Tak s tím asi problém neměl.

„Možná…“ mám potřebu si držet karty u hrudi, když je tak blízko. Z davu kolem nás je slyšet slabé mumlání, ale většinu z toho utopí hudba. Právě teď jsem součástí té podívané. Dnešní zábava.

Jako když kouzelník vybere dobrovolníka z publika.

Akorát, že já ve skutečnosti dobrovolník nejsem. Mám pocit, že za tohle můžou moje tenisky.

„Možná?“ zopakoval a znovu přejel pohledem přes moje tělo od hlavy až k patě. Spustil svou ruku. „Ne, ty jsi rozhodně gymnastka. A neznám tě, což znamená, že nejsi součástí sboru.“ Znovu naklonil hlavu, zjevně spokojený se svým závěrem.

Já se snažila najít vhodnou odpověď, pusu jsem měla otevřenou ohromením.

Jeho rty sebou znovu cukly, tentokrát ale koutky zvedl nahoru. „Máš démonické oči, myshka.“ Díval se přímo do nich a já měla sotva čas se zamyslet nad tím cizím slovem. „Jsou skoro černé.“

Opravdu jsou. K tomu ještě ten NKO a pak je těžké vymluvit někomu mé démonické vlastnosti. Moje oči zaletěly k červenému náhrdelníku, který měl kolem krku. „Pokud jsem démon, pak ty musíš být ďábel.“ Možná je to ta nejotřepanější fráze, kterou jsem kdy použila.

„Možná jsem,“ odpověděl, velmi hluboce. „A přesto jsi tady.“ Pořád mě propaloval pohledem, jen mě. „A myshka…“ Jeho hlas se proměnil v tekutý sex. „Ty bys mě nemohla posednout, ani kdyby ses snažila.“

„Ohhhhh!“ Lidi kolem nás se začali smát a skákat nahoru a dolů. Ale Nikolai si jich nevšímal, nepřidal se k jejich smíchu. Prostě mě pozoroval.

„Nesnažím se o to,“ vydechla jsem.

Jeho charismatický úsměv se pomalu vytratil. A jeho oči zaletěly k mé hrudi.

To se mi teď právě podíval na prsa?

„Máš obrovské kozy,“ prohlásil, jako by to byl prostě fakt. Buchbuchbuchbuch. Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale on pokračoval, „což znamená, že jsi došla k pubertě dřív, než jsi měla. Většina gymnastek zarazí jejich růst.“

A zase má pravdu. Se sportem jsem začala v pozdějším věku.

Jeho oči se velmi pomalu vydaly na cestu po mém těle, od mých úst k hrudi, pak k bokům, po nohách dolů a pak—si klekl. Přímo přede mě.

Co… to…

Jednu ruku položil na mé stehno, aby mě ustálil a pak mi zavázal rozvázané tkaničky na botě. Jak se mu povedlo z toho udělat něco tak sexuálního, to nemám páru. A myslím, že si je vědom toho vlivu a kouzla, které má. Když se zvedl na nohy, znovu měl na rtech ten ďábelský úsměv.

„Hádej co, myshka?“ Zářivý náhrdelník a světlo ze stropu ho pohltily v tmavě červené barvě.

„Co…?“ zaváhala jsem.

Znovu se nade mnou tyčil. A pak mě vzal za bradu, aby ji naklonil nahoru. Díval se mi z vrchu do očí, když řekl, „vybral jsem si tebe.“

Ne proto, že bych byla nejhezčí holka v kruhu. To rozhodně nejsem.

Ne proto, že jsem upoutala jeho pozornost svou odvážností. To jsem neudělala.

Ale protože na sobě mám tenisky.

Je to kvůli bot.

A stojím s nimi uprostřed záhady.