WSLS - 7. kapitola

Překlad: Miluš
Kor.: 16terez

Tak jedna úplně celá kapitola :-D

Tak se pojďme podívat, jak ze sebe můžu udělat ještě většího blázna

Naše uspořádání se stalo rutinou.

Každý den mě Mayra vyzvedla a odvezla do školy v Porsche. Během této doby jsme moc nemluvili, protože Mayra není ranní ptáče. Během školy byly věci téměř stejné jako vždy - šel jsem na hodiny, viděl Mayru během ekologie, snažil se ignorovat Justina Lordse a jedl s Joem. Když škola skončila, Mayra mě odvezla domů.

Jakmile jsme se dostali do mého domu, pracovali jsme na našem projektu nebo jiném domácím úkolu, pili colu v obýváku, pak šli dolů a sledovali televizi. Mayra seděla na levé straně sedačky a já jsem ležel hlavou v jejím klíně. Projížděla mi prsty ve vlasech, zatímco jsme sledovali MythBusters, Teorii velkého třesku nebo někdy i Top Gear. Byl jsem si jistý, že Mayra příliš nemusela Top Gear, takže jsme obvykle sledovali něco jiného.

Měl jsem vědět, že to nemůže vydržet.

Byl následující čtvrtek, když mi zazvonil telefon a já usínal s pocitem Mayřiných prstů ve vlasech. Když jsem to zvednul, tak mi oznámili, že moje auto je opravené.

„Paráda,“ řekla Mayra, když jsem jí to řekl. „Teď můžeš znovu jezdit.“

„Jo.“ Polkl jsem a přikývl, pokoušel jsem se udržet pocit strachu, který mě popadl, aby se nezměnil v něco horšího.

Zavřel jsem na okamžik oči, sotva jsem slyšel nabídku Mayry, že mě zaveze do servisu. Bude chodit i nadále ke mně, když mě nebude vozit? Právě jsme dokončili poslední část projektu a nebyl další důvod, aby chodila ke mně domů. 

Mohl bych chodit spát dřív, nebo jsem mohl pracovat více na webových stránkách. Pravděpodobně bych mohl vzít pár dalších webových stránek, abych zabil volný čas.

Nechtěl jsem další webové stránky.

Chtěl jsem, aby přišla Mayra a pracovala se mnou na domácích úlohách a sledovala televizi. Chtěl jsem s ní sedět a cítit její ruce ve vlasech. Chtěl jsem se s ní smát u Teorie velkého třesku a mluvit o bláznivých věcech, které vyšly z úst Adama Savagea v MythBusters.

Samotná myšlenka, že by po škole nebyla tady, byla naprosto děsivá.

„Matthewe? Co je špatně?“

Nemohl jsem odpovědět. Nemohl jsem myslet. Sotva jsem mohl dýchat. Nedokázal jsem si představit, že se každý den po škole opět vrátím domů a s nikým jiným už nemůžu mluvit, nebo jen tak sedět. Obvykle, když jsem věděl, že se něco změní, mohl jsem přijít s něčím, co zaplní díru, ale ne tentokrát.

Můj hrudník měl pocit, jako by se zhroutil, a uvědomil jsem si, že jsem byl na podlaze, i když jsem si nebyl jistý, jak jsem se tam dostal. Mayřin hlas zazvonil v mých uších, ale nedokázal jsem ho rozluštit. Vlastní hlas mi zněl divně, ale ani jsem si nebyl jistý, co říkám.

Všechno bylo rozmazané a pak vše potemnělo.

Další věc, kterou jsem slyšel, byl seznam čísel.

„Jeden, dva, čtyři, osm, šestnáct ...“

Moje záda a ramena mě bolela.

„Třicet dva, šedesát čtyři ...“

Můj žaludek se obrátil. V ústech jsem měl divnou chuť a přemýšlel jsem, jestli jsem se nepozvracel.

„Jeden dvacet osm, dva ... dva ... dva čtyřicet čtyři ...“

„Dva padesát šest,“ opravil jsem. „Pět set dvanáct, tisíc dvacet čtyři, dva tisíce čtyřicet osm.“

„Tak pojď... vrať se ke mně, kámo.“ Travisův hlas byl měkký, ale stále pronikavý. „Všechno je v pořádku. Jsi doma; já jsem tady; Mayra je tady. Buď tady se mnou, kámo.“

Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval v počítání čísel. Když jsem otevřel oči, Travis se choulil na podlaze vedle mě a Mayra stála za ním. Její oči byly červené a tiskla si ruce.

„Kurva,“ zašeptal jsem.

Travis se tiše zasmál.

„Tak jsi tu s námi,“ řekl. „Všechno je dobré.“

„Chcete to?“ slyšel jsem, jak se zeptala Mayra.

Vzhlédl jsem a uviděl, jak Travisovi předává sklenici vody. Podal mi ji, já ji vzal, napil se a vrátil ji zpátky. Bylo těžké polykat a já jsem uvažoval, proč bylo moje hrdlo tak bolestivé.

Do prdele.

Byl k tomu jediný důvod - musel jsem křičet.

Do prdele.

Musel jsem mít před Mayrou plnohodnotný panický záchvat.

Znovu jsem zavřel oči a položil si ruce na obličej, který mi připadal pod rukami horký. Byl jsem si jistý, že jsem nikdy nebyl v mém životě tak moc v rozpacích. Mayra zjevně zavolala Travisovi, který sem musel dojet a vzpamatovat mě. Přemýšlel jsem, kolik času uplynulo.

Podíval jsem se na digitální čísla na kabelovce a uviděl jsem, že bylo už po sedmé hodině. Poslední epizoda Teorie velkého třesku právě začala, než zazvonil telefon, což znamenalo, že to bylo nejméně dvacet minut.

Do prdele.

„Je mi líto,“ mumlal jsem.

„Chlapče, přestaň,“ zamumlal Travis. „Nemusíš se omlouvat.“

Pohlédl jsem na Mayru a pak jsem se rychle odvrátil.

„Asi bys měla jít,“ řekl Travis, když se podíval přes rameno. „Díky za zavolání. Ujistím se, že dostaneme jeho auto domů.“

„Ne!“ vykřikl jsem a hned si dal hlavu do rukou.

„Co ne?“ zeptal se Travis.

„Nechci moje auto!“ řekl jsem mu.

„To je to, co tím myslel,“ řekla Mayra. Její oči se zvětšily. „Říkal, že ho nechce zpátky.“

Travis se podíval na Mayru a pak na mě.

„Proč nechceš svoje auto?“

Neodpověděl jsem. Zdálo by se to směšné, kdybych to řekl. Znovu se zeptal, a jen jsem potřásl hlavou.

„Musíš se vrátit na terapii, kámo,“ řekl Travis s velkým povzdechem. „Musíš se vrátit k lékům.“

„Jsou příliš drahé,“ řekl jsem.

„Beth a já za ně zaplatíme.“

„Nemůžete si to dovolit.“

„Vyřešíme to.“

Znovu jsem potřásl hlavou. Chvíli jsme se dohadovali a já nakonec vyhrál, i když jsem musel slíbit, že budu alespoň mluvit s doktorem, pokud budu mít další záchvat. Když to vypadalo, že jsem se dal do pořádku, tak si Mayra sbalila věci a začala odcházet.

„Je mi to líto,“ řekl jsem po desáté.

„To je v pořádku, Matthewe,“ řekla Mayra tiše. „Jsem jen ráda, že jsi v pořádku. Vyděsil jsi mě.“

„Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Já vím,“ řekla. Naklonila hlavu a podívala se na mě. Odvrátil jsem oči a soustředil se na své rameno. „Je už příliš pozdě, abychom jeli pro auto, že?“

„To jo.“

„Uvidíme se tady ráno?“

Cítil jsem, jak se moje ústa zvedla.

„Jo, to by bylo fajn. Dík.“

„Uvidíme se potom.“

Dveře se za ní zavřely a Travis se naklonil ke vchodu do kuchyně a zíral na mě.

„To je teda zajímavé,“ zamumlal.

Nemohl jsem na to nic říct, tak jsem šel a posadil jsem se zpátky na gauč.

Travis se se mnou pokoušel mluvit, ale to nefungovalo, takže mě nechal nějakou dobu na pokoji. Televizor byl zapnutý, ale opravdu jsem to nevnímal. Nemohl jsem říci, co hraje za program. Ani jsem na nic nemyslel. Často, když jsem měl špatný záchvat, cítím se pak tak nějak prázdný.

Bethany se na chvíli objevila a uvařila večeři. Netušil jsem, co jsme jedli, ale bylo to dobré, a cítil jsem se trochu líp. Pomalu jsem umyl nádobí, zatímco Travis a Bethany se tiše hádali v obývacím pokoji. Po několika minutách se Travis vrátil do kuchyně, napjatý a blábolil něco o tom, že potřebuje nakupovat. Když jsem skončil s utíráním, byl pryč a zůstal jsem tam jen já a Bethany.

Dal jsem poslední vidličku do zásuvky a zavěsil jsem zelenou utěrku přes rukojeť trouby, než jsem se podíval na svou tetu. Stála a přejela si paže rukami, když se opírala o dveře mezi kuchyní a jídelnou.

„Myslela jsem, že ta dívka ti dává pocit klidu,“ řekla Beth najednou. „Vypadáš, jako bys prošel tornádem.“

„Nebyla to ona,“ řekl jsem na obranu.

„A co to teda bylo?“ Bethany mě nutila k odpovědi. „Něco s autem?“

„Nechci ho zpátky,“ řekl jsem, téměř zavrčel. Věděl jsem okamžitě, že jsem udělal chybu. Bethaniny oči se rozzářily, jako by vyhrála jackpot, a nebylo možné, aby to téma odložila, dokud jí neřeknu všechno. Byla příliš vnímavá.

„Nenáviděl jsi, že jsme ho museli dát opravit,“ řekla Bethany. „Proč se to změnilo?“

V tom okamžiku jsem věděl, že se z toho prostě nevyvlíknu. Kromě toho na lince byla taška s potravinami, která s největší pravděpodobností obsahovala něco dobrého. 

Tak jsem jí vyprávěl o tom, jak mně Mayra odvážela ze školy a pak jsme u mě doma. Řekl jsem jí o tom, jak sedíme na pohovce a ona se dotýká mých vlasů.

„Dělali jste to s Megan,“ řekla Bethany. „Pamatuješ si?“

„Dělali co?“

„Sedla si na podlahu a tys ji zaplétal vlasy,“ řekla Bethany. „Byl jsi hodně malý - možná čtyři nebo pět - ale rád jsi ji hladil ve vlasech. Splétal jsi je po celé hlavě a pak zase česal. Megan tam jen tak seděla a nechala tě.“

„Nepamatuji si to.“

„Bylo to před tím, než jsme se já a Travis vzali,“ vzpomněla si Bethany nahlas. „Jsem si tím jistá. Myslím, že se Megan nikdy nepokusila udělat totéž s tvými vlasy. Nikomu jinému nedovolila, aby jí to dělal, jen tobě.“

„Vzpomínám si na svatbu,“ řekl jsem.

„Nechápu, jak bys mohl.“ Beth si odfrkla. „Skrývali jste se po celou dobu obřadu!“

Záblesk Bethininých bílých šatů a škrtivý límec, který jsem měl na košili, který mi připadal jako těžký prsten na mém krku. Nikdy jsem nedošel ani k uličce - jakmile jsem viděl všechny ty lidi, skrýval jsem se pod stolem pastora a nemohli mě dostat ven. Maminka tak většinu svatby nestihla sledovat.

„Chceš si jít sednout do obýváku?“ zeptala se Beth.

Přikývl jsem a následoval ji dolů. Když jsem se tam dostal, sedla si na levou stranu gauče, což mě přimělo k tomu, abych se zarazil. To nevypadalo správně - vůbec ne. Mayra měla sedět tam nebo alespoň někdo s hnědými vlasy, ne blondýnka.

„Co je?“ řekla Beth a podívala se na mě. „Musím dělat něco špatně.“

„Sedí tam Mayra,“ řekl jsem jí.

„A hraje si s tvými vlasy?“

„Ano.“

„Posaď se se mnou,“ přikázala.

Vzdychl jsem a posadil se vedle Bethany. Otočil jsem se na bok, položil si hlavu do jejího klína a snažil se, abych se příliš nenapjal, když se její ruka dotkla vrcholu mé hlavy. Nebyl to pocit, jako kdyby to byla Mayra, ale nebylo to špatné.

„Takhle?“ zeptala se Beth.

Nebylo to úplně správně, ale stejně jsem přikývl.

„Nikdy jsme nedokončili náš rozhovor,“ připomněla mi.

„Nemyslím si, že jsi opravdu začala,“ řekl jsem jí.

Beth se zasmála.

„Ty jste ten, který říkal, že jsi nic nevěděl o sexu a líbání,“ řekla. „Kdyby to byla pravda, jak víš, jestli jsme o tom mluvili nebo ne?“

Když jsem se otočil, abych se podíval nahoru, zamračil jsem se na ni. Bethany nebyla vyvedena z míry, když se na mě podívala se zdviženým obočím. Podíval jsem se zpátky na televizi. Teď už byla vypnutá, ale stejně jsem hleděl na prázdnou obrazovku.

„Pozval jsi ji na rande?“

Potřásl jsem hlavou.

„Měli bychom si to teda natrénovat.“

„Nechci to,“ řekl jsem jí.

Lehce mě škrábala na hlavě.

„Samozřejmě, že to nechceš,“ řekla. „Nikdo nechce, ale pokud ji chceš požádat, jak jinak se chceš připravit?“

„Možná ji nepozvu,“ řekl jsem.

„Změnil jsi názor?“

Znovu jsem pokrčil rameny.

„Víš, že tam mám tašku cupcaků,“ řekla Bethany. „Červené sametové košíčky.“

„Se smetanovou polevou?“

„Ano.“

Můj pohled na ni chvíli spočinul.

„S posypkou?“

„Ano, s malou červenou,“ řekla. 

Nehrála fér. Vůbec.

„Dobře.“ Povzdechl jsem si. „Ono jen ... prostě teď je to všechno fajn, tak jak to je teď. Pokud dostanu své auto zpátky, není důvod, proč by měla chodit. Totéž platí i pro to, když jí pozvu ven. Právě teď je tu se mnou každý den po škole. Co když ji požádám a řekne ne? Mohla by se naštvat a už nikdy nepřijít. Co když řekne ano, ale pak se jí to nebude hodit?“

„Políbil jsi ji?“ zeptala se Bethany.

„Co?“ odpověděl jsem, když jsem se dal zase do kupy. „Ne!“

„Chtěl bys?“

„Já ... já ... nevím.“

„No tak, Matthewe.“ Bethany dál naléhala na odpověď. „Zavři na chvíli oči.“

Znovu jsem se na ni zamračil.

„Chceš ty cupcaky?“

Zabručel jsem si pod nosem, ale poslechl jsem a zavřel oči.

„Teď přemýšlej o tom, jak ji líbáš,“ řekla Bethany tiše. „Jen měj oči zavřené a přemýšlej o tom.“

Její náznak byl pro mou mysl dostatečný, aby se rozjela má představivost naplno.

Bethaniny ruce se stávají Mayřinými a ona je tady na pohovce se mnou. Otočím se a konečně se pořádně podívám do jejich hlubokých hnědých očí – dívám se do nich mnohem déle, než bych byl ve skutečnosti schopen. Pomalu se posadím a přibližuji se k ní, dokud se naše rty nedotknou. Jsou teplé a měkké a cítím, jak mi moje srdce buší v hrudi.

Moje oči se třepotavě otevřou a můj jazyk přejel přes rty. Bylo těžké popadnout dech.

„Chceš, aby to bylo někdy skutečné?“ zeptala se teta a její tón byl stále měkký.

„Ano,“ zašeptal jsem zpět.

„Pak se jí musíš zeptat.“ Beth se posunula na pohovce a posadil jsem se vedle ní. „Musíš udělat první krok, nebo uvízneš tam, kde jsi teď; bez šance na pokrok. Stejně jako když jsi přešel ze střední na vysokou školu. Pamatuješ, jak moc jsi nechtěl jít? Ale nemůžeš zůstat navždy v osmém ročníku, že?“

„Ne.“

„A nemůžeš tu jen jednoduše sedět každý den, když sledujete televizi s Mayrou, pokud chceš, aby z toho bylo něco víc.“

„Bojím se,“ přiznal jsem.

„Já vím, zlatíčko,“ řekla Bethany s jemným kývnutím. „A víš, co je na tom úžasného? Všichni se toho bojí. Nejde jen o tebe.“

Podíval jsem se na ni z boku a začal si přejíždět jedním palcem přes druhý a kroutit prsty přes sebe.

Když jsem nad tím přemýšlel, Beth tiše seděla a čekala. Měla pravdu a já jsem to věděl. Chtěl jsem šanci na něco jiného – na něco, co jsem si nikdy s žádnou dívkou nedokázal představit, natož s takovou jako Mayra. Kdybych musel udělat další krok a požádat ji o to, abych měl šanci na něco víc, udělal bych to.

Nemohl jsem se vypořádat s myšlenkou na stagnaci, a tak jsme se domluvili s tetou, že si nacvičíme, jak bych mohl Mayru pozvat na rande.

O půl hodiny později jsem zjistil, že prohrávám.

„To prostě nebude fungovat!“ vykřikl jsem a vyrazil z obýváku. Náhle jsem se otočil a šel po schodech do suterénu. Ten boxovací pytel sebral můj hněv, frustraci a zklamání ze sebe samotného.

V době, kdy jsem skončil, mé svaly bolely a já jsem byl stále v prdeli. Námaha mě vyčerpala, ale pro můj stav mysli mi moc nepomohla. Na lince pro mě Bethany nechala cupcake, který jsem mlčky snědl, když jsem se vrátil nahoru.

„Chceš to zkusit znovu?“ zeptala se Beth.

„Ne.“

„Víš, že mi to nevadí.“

„Jestli se na to nemůžu zeptat ani tebe, tak jak se mám zeptat Mayry?“ zamumlal jsem. „Kromě toho neexistuje absolutně žádný způsob, že by řekla ano.“

„Proč k čertu ne?“

„Vážně, Beth? Chci říct, že vím, že jsi tady nebyla dříve, ale není to, jako bys to u mě neviděla. Proč by někdo souhlasil s tím, že by mě chtěl, když mě viděl, jak vyšiluju a mám své záchvaty? Jsem zasraný nepořádek!“

Vstal jsem ze židle a začal bezcílně chodit po domě. Nakonec jsem stál uprostřed obývacího pokoje a díval se z okna na stromy v lese. Veverky byly zpátky.

Nechtěl jsem na Bethany vyjet. Věděl jsem, že se snaží pomoci, a věděl jsem, že chce jen to, co je pro mě nejlepší, ale musí si uvědomit, že není žádná naděje. Byl jsem totálně ztracený případ.

„Matthewe, zastav to.“

„Zastav co?“ vyštěkl jsem.

„Přestaň se bát,“ řekla. „Myslela jsem, že jsi to všechno vyboxoval.“

„Hm, pro takového idiota, jako jsem já, je boxovací pytel málo.“

„Matthewe ...“ - moje teta si povzdechla a sedla si na pohovku - „máš daleko do toho být idiot. Ve skutečnosti velmi, velmi daleko. Máš toho dívce tolik co nabídnout.“

Odfrkl jsem.

„Jo - nestabilita a šílenství. To jsem teda úlovek.“

Ať žije sarkasmus.

„To stačí!“ Beth zakřičela dost hlasitě, aby mě trochu zkrotila. Podíval jsem se na ni a její tvář byla jasně červená. „Nejsi nestabilní nebo šílený, zlato! Máš mírnou formu poměrně časté poruchy, s kterou denně žije mnoho lidí. Jsi chytrý, oddaný, sladký a žhavý jak peklo! Nemůžu uvěřit, že tě nenahání desítky dívek!“

„Nebuď směšná.“ Zvedl jsem obočí a odvrátil jsem se od ní.

„Nejsem,“ řekla. „Je to pravděpodobně velmi nevhodné, ale Matthewe, jsi extrémně atraktivní chlap. Podíval ses někdy do zrcadla?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem a stále jsem se mračil. „A to, co říkáš, je stále směšné.“

„To není.“

„Dívky se na mě takhle nevrhají,“ řekl jsem. „Vždyť se na mě ani nedívají.“

„Pro lásku boží,“ zasténala Beth. Vstala a vykročila z místnosti. „No tak pojď!“

Následoval jsem ji dolů, kde byl počítač. Natáhla se na židli a zapnula Facebook. Pozoroval jsem, jak se přihlásila a roluje dolů, dokud nenarazí na fotografie z Vánoc. Travis stál u stromu a věšel ozdoby, a já seděl u jeho nohou s řadou světel v mých rukou a usmíval se do foťáku.

Nemohl jsem si vzpomenout, co Travis řekl, že mě rozesmál, ale vzpomněl jsem si, že Bethany fotila, když jsem to nečekal. Obvykle jsem se nezajímal o to, že mě fotí, Beth právě zavolala moje jméno a vyfotila mě, než jsem mohl reagovat. Nelíbilo se mi dívat se do foťáku, takže se mi obvykle podařily fotky, které vypadaly, jako bych měl zácpu nebo něco takového.

„Nechtěla jsem ti to ukázat,“ řekla Bethany, „ale ty zjevně nemáš tušení, že jo?“

„Tušení ohledně čeho?“ zeptal jsem se.

„Přečti si to,“ řekla Beth. Odtáhla se na židli, abych se mohl podívat na všechny komentáře pod fotkou.

Kdo je ten chlapík na podlaze?

Sakra! To je tvůj synovec? Kdybych byla o dvacet let mladší!

OMG, tak žhavý!

Musíš ho v noci zamykat?

Vsadím se, že děvčata ve škole omdlívají, jen když ho vidí!

Pošli ho ke mně, prosím!

Byly tam stránky a stránky podobných komentářů.

„Kdybys dal někdy dívkám šanci poznat tě,“ řekla Bethany tiše zezadu, „a zjistily by, jak jsi skvělý a starostlivý, tak nevím, jak by ti někdo mohl odolat. Je velice zřejmé, že se o tebe Mayra zajímá, jinak by s tebou netrávila tolik času, nemyslíš?“

„Nevím,“ zamumlal jsem. Najel jsem zpátky na fotku a snažil se zjistit, co na té fotce vidí. Byla jsem to jen já. Moje vlasy byly rozcuchané jako vždycky. S vánočním stromkem v pozadí můžu říct, že mé oči jsou zelené. Vypadal jsem trochu jinak, než na spoustě jiných fotek, ale jen proto, že jsem se usmíval a díval se do foťáku.

„Travis si myslel, že bys byl v rozpacích, kdybych ti to ukázala,“ řekl Beth, „ale myslím, že v tomto okamžiku to musíš vědět. Ty jsi hezký muž, Matthewe. Každá dívka, která ti říká, že ne musí být slepá a hloupá.“

„Mayra není hloupá,“ řekl jsem obranně. „Je opravdu chytrá.“

„Ano, to je ta pointa.“

Pomalu jsem potřásl hlavou a přečetl jsem si další komentáře. Všechny měly naprosto podobný tón, a když jsem věděl, že většině Bethaniných přátel je kolem třiceti, tak mi to připadalo divné. Podíval jsem se na ni.

„Myslíš, že by mohla říct ano?“ zeptal jsem se.

„Nebudeš vědět, dokud se jí nezeptáš,“ odpověděla Bethany se zvednutým obočím.

Už jsem se nemohl hádat, a tak jsem souhlasil, že se vrátím k cvičení. Celá ta nacvičovací aktivita byla neuvěřitelně stresující a šel jsem do postele se staženým žaludkem.

Neexistuje způsob, jak bych se kdy mohl zeptat Mayry.

Takže další prohra.