WSLS - 12. kapitola

Překlad: Miluš, Sinnel
Kor.: 16terez

Možná, že je rande špatný nápad

Do doby, než jsem musel vyzvednout Mayru, jsem měl nejméně hodinu, ale už jsem byl v autě a jel jsem v tom stejném kruhu, který jsem projížděl, když jsem se snažil dostat do jejího domu pro kousek dortu. Dnes večer bude naše první skutečné rande. Místo toho, abychom jeli do Cincinnati nebo Hamiltonu, jsme se rozhodli, že se budeme držet v Oxfordu. Chystali jsme se zajet do Bagels and Deli, koupit si bagely a sníst si je v parku.

Pokud se tedy dostanu do jejího domu.

Usoudil jsem, že když vyjedu dost brzo, mohl bych se tam nakonec dostat včas, možná ještě o trochu dříve. Měl jsem pocit, že když ji přijedu vyzvednout, pan Trevino bude hrát správnou otcovskou roli, i když Mayra prohlásila, že ho přiměla, aby se, až ji přijdu vyzvednout, choval slušně. Aspoň jsem se s ním už oficiálně seznámil, takže to byl o něco menší tlak.

Zkontroloval jsem ukazatel benzínu a rozhodl jsem se, že by bylo dobré, kdyby natankoval a možná zkontroloval i olej a tlak pneumatik. Měl jsem ještě dost času, abych dorazil do Mayřina domu, a tak jsem zajel na nejbližší čerpací stanici a natankoval. Právě, když jsem kontroloval tlak v pneumatikách, uviděl jsem Justina Lorda a tři další chlapce, kteří vyšli z obchodu, který byl u benzínky. Justin se na mě podíval a ušklíbl se. Naklonil se a něco tiše řekl do ucha jednoho z kluků, co byli s ním. Oba se rozesmáli, ale nepřišli ke mně ani neudělali nic jiného. A když jeho skupinka odjela, zjistil jsem, že se mi dýchalo líp.

Poté, co jsem si umyl čelní sklo a stěrače, a podruhé otřel zpětné zrcátko, rozhodl jsem se, že bych teď pravděpodobně mohl zamířit do domu Mayry. Připomněl jsem si, že jsem tam tento týden byl dvakrát, a všechno bylo v pořádku, dokonce i když jsem musel zaparkovat vedle auta pana Trevina. Znovu jsem čtyřikrát objel blok, ale dokázal jsem se dostat na Mayřinu příjezdovou cestu s pětiminutovou rezervou.

Chvíli jsem seděl v autě a přemýšlel jsem o frázi „módně pozdě“ a přemýšlel, zda se aplikovala i na vyzvednutí vaší přítelkyně na rande. Když jsem se podíval na kuchyňské okno, uviděl jsem Mayru stát uvnitř s rukama založenýma na prsou. Usmívala se na mě. Předtím, než na mě kývla prstem, trochu potřásla hlavou. Podíval jsem se sám na sebe v zrcátku. Snažil jsem si trochu uhladit vlasy. Pak jsem vystoupil z auta a šel nahoru ke dveřím.

Pan Trevino otevřel. Předtím, než jsem promluvil, jsem musel v krku polknout velký knedlík. Chtěl jsem říct něco jako: „Dobrý večer, pane Trevino. Jsem tady, abych vyzvedl Mayru.“ Nicméně, to nebylo přesně to, co vyšlo ven.

„Ehm… ahoj.“ Otočil jsem trochu hlavu, a když jsem se snažil vzchopit se, pevně jsem zavřel oči. Odkašlal jsem si a pomyslel, že bych to měl zkusit znovu, ale z krku mi nevycházel žádný zvuk.

Pan Trevino se tiše zasmál, pak ustoupil a doširoka otevřel dveře.

„Pojď dál, Matthewe. Mayra je připravená už od oběda či tak nějak.“

„Tati!“ Když se Mayra objevila v kuchyňských dveřích, zamračila se na něj. Byla oblečená do tmavě modré blůzy a černé sukně, která ji sahala do půlky stehen. Udělala si něco s vlasy, takže místo aby byly rovné, je měla kudrnaté, a nanesla si trochu očních stínů, které běžně nepoužívala.

Byla ohromující a já si uvědomil, že jsem na ni zíral s otevřenou pusou, takže jsem ji rychle zavřel. Její otec pokračoval v tichém smíchu, zatímco já jsem se snažil najít pár slov, abych jí řekl, jak hezky vypadala. Zjevně jsem byl oněmělý.

„Pojďme,“ řekla Mayra. „Pojďme, než se táta znovu rozhodne být legrační.“

Bethany měla určitě v jedné věci pravdu: bylo skvělým nápadem, než dojedeme na místo nadhodit téma fotbalu. Mayra mluvila o zápasech, ve kterých hrála a o turnajích, které její tým vyhrál a prohrál. Také mi odpověděla na pár otázek, které jsem občas položil. Rozhovor pokračoval i poté, co jsme na lavičce v parku dojedli naše bagely a u toho sledovali, jak se studenti z univerzity potácejí z baru do baru. Skutečně jsem byl velice nadšený, že fotbalová sezóna letos začne brzy, přestože by to znamenalo poměrně drastickou změnu naší rutiny, jelikož Mayra bude potřebovat čas na tréningy a zápasy.

„Když trénuji, můžeš pracovat na svých webovkách,“ řekla Mayra. „Je tam spousta lidí, kteří sedí na tribunách a dívají se, zatímco u toho dělají svoje domácí úkoly.“

„Kdy jsou zápasy?“ zeptal jsem se. Zmačkali jsme fólii, která udržovala bagely teplé a hodili je do nedalekého koše. Mayra mě vzala za ruku a toulali jsme tam a sem po chodnících, které lemovaly starou cihlovou ulici Uptown. Byla krásná noc, nebyl vidět ani mráček. Když jsme se drželi za ruce a bezcílně se procházeli, svítil na nás měsíc a hvězdy.

„Obvykle o víkendech,“ řekla, „ale v týdnu jsou také nějaké - většinou ve středu nebo ve čtvrtek.“

Přikývl jsem a snažil se psychicky připravit na zápasy hrané v různých dnech v týdnu. Myslel jsem, že bych se s tím dokázal vyrovnat, zvlášť když Mayra prohlásila, že bude mít příští týden kompletní rozvrh zápasů.

Pokračovali jsme v chůzi a povídali si, nevěnovali jsme příliš pozornost tomu, kam jsme šli. Došli jsme na konec ulice High Street a zahnuli jsme do ulice kolem staré knihovny. Na vedlejší ulici se nacházelo mnoho studentských domů a zdálo se, že každý dům má nějakou party. Byla tu spousta zjevně opilých lidí, kteří se smáli a míjeli nás s pohárky piva v ruce.

Otočil jsem se, abychom se vrátili zpátky cestou, kterou jsme přišli, ale Mayra se bála, že už bylo pozdě, a oba jsme slíbili jejímu otci, že se vrátíme před půlnocí. Byla tam tmavá ulička, která vypadala jako dobrá zkratka zpátky k autu, takže jsem neprotestoval.

V této oblasti nebyly žádné pouliční lampy. Jediné světlo poskytoval podnik U Maca a Joea, zapadlý bar oblíbený studenty a podobnou mládeží. Mayra pustila mou ruku a přitiskla se ke mně blíž, aby mě mohla obejmout kolem pasu. Já jsem ji objal rukou kolem ramen. Z tolika usmívání a přemýšlení, čím jsem si zasloužil takové štěstí, mě opravdu začal bolet obličej.

Pootočil jsem trochu hlavu, opřel jsem si tvář o temeno její hlavy, a vdechoval její sladkou vůni. Lehce jsem ji políbil na spánek.

„No, není to sladké?“ Za námi zazněl hlas, po němž z temnoty uličky za námi i před námi následoval smích. „Zamilovaný páreček na procházce.“

Z uličky přímo před nás vykročily dvě postavy, a když jsem se ohlédl přes rameno, uviděl jsem siluety dalších dvou, které se blížily ze směru, ze kterého jsme právě přišli. Ty vepředu zablokovaly cestu před námi. Cítil jsem, jak se Mayra vedle mě napjala, a její ruka mě tiskla ještě pevněji.

Nemohl jsem dostat Mayru dopředu ani dozadu do bezpečí, takže jsme se zastavili uprostřed tmavé ulice, zatímco postavy před námi vystoupily ze stínů. Slyšel jsem, jak se Mayra ostře nadechla.

„Říkal jsem ti, že jsem s tebou ještě neskončil,“ ozval se hlas, když se k nám postavy začaly přibližovat.

„Justine, co sakra děláš tady?“ vykřikla Mayra, když se v měsíčním světle objevila Lordova tvář. Přitáhl jsem si ji ještě trochu blíž a varovně jsem zašeptal její jméno. Doufal jsem, že by dřív, než bude dál mluvit, na chvíli ztichla. Ti, co šikanují, se zpravidla začnou nudit a stáhnou se, pokud jste byli klidní a nereagovali na ně. Čím víc bude mluvit, tím víc by je povzbuzovala v jejich činnosti.

„Jen jsem se chtěl trochu projít, tak jako vy,“ odsekl. Ten chlapík vedle něj se zlomyslně zachechtal, a já v něm poznal někoho, kdo absolvoval před rokem či dvěma. Byl jsem si jistý, že se jmenoval Mark a že byl také v talawandském fotbalovém týmu.

„Mám dost těch tvých sraček,“ řekla mu Mayra. „Jdeme, Matthewe.“

Mayra se začala pohybovat kupředu, ale ještě dřív, než jsem s ní mohl udělat krok, Justin kývl směrem ke svým kamarádům za námi, a já ucítil, jak mě někdo zezadu popadl za ruce. Mayra vykřikla a otočila se ke mně, když uviděla, jak mě táhli dozadu, ale jakmile to udělala, Mark se pohnul dopředu a popadl za paže i jí.

Ruce mi drží za zády. Okamžitě jsem si všiml, že ti dva, kteří mě popadli, byli cítit pivem a cigaretami. Když jsem cítil, jak se mi kolem krku utahuje paže a účinně mě drží, měl jsem zvláštní, neskutečný pocit, který jsem už kdysi cítil. Bylo to v nemocnici, když maminka umírala. Vzpomněl jsem si, jak lékaři říkali Travisovi, že by to mohlo být každým okamžikem. Svýma zarudlýma očima se podíval do mých, přešel ke mně a přitáhl si mě k sobě.

„Pojď sem, Travisi,“ řekla maminka a on mě pustil, aby si sedl na židli vedle postele. Ochraptělým hlasem mu řekla, aby se o mě postaral, a on slíbil, že to udělá. Pak zavolala na mě. Sedl jsem si vedle ní a zvedl její ruku ke svému obličeji, protože ji bez pomoci nedokázala udržet.

„Můj krásný chlapče,“ zašeptala. „Tolik jsme toho ještě spolu měli udělat.“

Dokonce i s teplým pocitem dlaně, která se tiskla na mou tvář, mi připadalo, jako bych tam nebyl - jako bych nebyl ani v místnosti, ale sledoval všechno, jako by se to dělo někomu jinému. Nevypadala, jak by měla vypadat, a já jsem si nepřipadal jako já. V mé hlavě jsem přemýšlel, jestli to byl jen sen a co budu muset udělat, abych se z něj probudil. Hluboko v sobě jsem cítil drobný žár hněvu nad tím, co se jí – mě - stalo, ale nemohl jsem nic udělat, nic, díky čemuž bych to zastavil. Ve střevech se mi prostě usadil pálící pocit a neměl kam jít.

Ale tehdy to nebyl sen a nebyl to sen ani teď.

„Sundej ze mě ty zasrané ruce!“ vykřikla Mayra, když se kroutila a snažila zbavit Markova sevření.

„Ach, nemyslím si,“ řekl Lord, když k ní přistoupil. „Je čas dostat to, co mělo být vždy moje.“

Přemýšlel jsem, jaké by bylo vznášet se ve vzduchu tak, jakým ptáci, kteří ve vzduchu lapají svou kořist, a zda se cítí podobně, jak jsem se tady cítil já. Věděl jsem také, že moje mysl byla příliš rozrušená, a měl jsem potíže se soustředit na to, co se dělo kolem mě. Slyšel jsem, jak je Mayra proklínala, a viděl, jak kroužili kolem ní, zatímco se pokoušela uniknout rukám, které ji držely, ale její skutečná slova byla poněkud ztracená, stejně jako mi unikal význam toho, co se dělo přede mnou. I když oheň v jejích očích byl však podivně krásný. Ten detail mi neunikl.

Když Justin s Markem popadli Mayru a odstrkali ji do temnější části uličky za barem, všechno jakoby zrychlilo

Slyšel jsem, jak Justinovy ruce roztrhaly vršek Mayřiny halenky.  Knoflíky s hlasitým cvaknutím dopadly na asfalt. Když na ni znovu zaútočil a se slyšitelným trhnutím ji rozerval tmavě modrou podprsenku, opuštěnou ulicí se nesl hluboký smích. Justin strčil jednu svoji nohu mezi její a svým tělem na ni nalehl. Mayřiny oči byly vytřeštěné hrůzou. Mark ji začal tlačit na zem.

Mayra trhla hlavou dozadu a začala křičet, ale Markova ruka jí zakryla ústa a umlčela její výkřiky. Jeden z těch dvou kluků se ke mně naklonil o něco blíž a já na tváři ucítil jeho horký dech. Když promluvil, na kůži jsem cítil pach piva.

„Neboj se, kámo,“ řekl. „Až se všichni vystřídáme, taky tě necháme trochu se s ní pobavit.“

Měl jsem pocit, jako by na moje tělo někdo vylil kbelík ledové vody, protože to, co naznačil, mě naprosto probralo. Hlavu jsem měl znehybněnou, ale pohledem jsem viděl tmavý kout, kde teď měl Justin Mayru na zádech a přes boky jí vytahoval sukni nahoru. Viděl jsem tmavě modrý proužek - stejné barvy, jako měla roztržená blůza a podprsenka - přímo na vrcholu jejího stehna. Justinovy ​​prsty se sevřely kolem jemné modré krajky a začaly tahat. Mayra se ho pokoušela kopnout, ale jeho tělem byla připíchnuta k zemi a Mark jí rukou, kterou ji nezakrýval ústa, svíral za obě zápěstí.

Otupělost, kterou jsem cítil, ze mě spadla, protože chlad v mém těle rychle nahradil tak hořící hněv, jaký jsem nikdy za celý svůj život necítil. Dokonce, i když mi mámina ruka sklouzla z obličeje, a já jsem se díval, jak se její oči zavírají, a její hrudník naposledy stoupá a klesá, jsem cítil jen prázdnotu bezmocnost.

Ale tentokrát jsem nebyl bezmocný.

Nemohl jsem udělat nic, čím bych zastavil to, co se stalo s mou mámou, takže jsem obrátil svou zuřivost proti Mayřiným útočníkům. Zavřel jsem oči, abych podrobněji zhodnotil svou situaci.

Kolem krku mě pevně, ale ne příliš těsně svírala ruka. Mohl jsem v pohodě dýchat. Větším problémem byly mé ruce, které byly uvězněny za mými zády. Jedna paže byla za mnou, patřila tomu stejnému chlápkovi s loktem, který mě držel pod krkem, a druhá paže byla znehybněna druhým chlápkem napravo ode mě, i když jeho úchop nebyl tak pevný.

Můj hněv poháněl Justinův smích a připomněl mi, že jsem neměl moc času, než jí ublíží - než Mayře skutečně ublíží. Stále jsem slyšel její tlumené výkřiky z místa vzdáleného jen pár metrů ode mě, a věděl jsem, že dřív, než bych jí mohl pomoci, budu muset zneškodnit dva chlapy, kteří mě drželi. Neměl jsem moc času na to, abych rozvážil své činy, takže jsem jednal instinktivně.

Hlavu jsem otočil co nejvíc doprava a vydal jsem ten nejhlasitější dávicí zvuk, na který jsem se zmohl. Ten chlap, který držel mou pravou ruku, ustoupil o půl kroku zpět, aby se vyhnul tomu, o čem si byl jistý, že přijde. Že jsem se chystal vyzvracet přímo do jeho obličeje a uvolnil sevření mé ruky.

Rychlým tahem sklouzly jeho prsty z mého předloktí. O chvíli později jsem loktem zaútočil na jeho spodní čelist a on odletěl dozadu. Pravou ruku jsem teď měl volnou. Neváhal jsem se otočit a praštit pěstí do nosu toho, který mě držel pod krkem.

Moje mysl křičela o tom, že jsem neměl rukavice, ale Mayřin hlas byl hlasitější.

Tmavovlasý chlapík s těžkým akné nebyl někdo, koho jsem předtím, než jsem mu rozbil nos, někdy dřív viděl. Přesto byl celkem silný a sevření kolem mého krku neuvolnil. Místo toho své sevření ještě zpevnil, díky čemuž jsem získal páku, kterou jsem potřeboval, abych vykopl a kolenem ho trefil přímo do břicha. Jednou, dvakrát, třikrát. Vše v rychlém sledu.

Z plic mu unikl všechen vzduch a uvolnil moji ruku a krk. Spojil jsem obě ruce do pěsti a zezadu ho praštil do krku. Teď se jeho lapání po dechu zdvojnásobilo.

Dřív, než ten chlápek s akné dopadl na zem, cítil jsem úder pěsti do spánku. Zachvěl jsem se, protože díky prstenu mi roztrhl kůži nad obočím. Byl malý, podsaditý, a měl špinavě blond vlasy zastřižené na krátko. Když jsem se sehnul a stočil doleva, znovu se ke mě otočil, vykopl nohu a praštil ho botou přímo do boku, znovu se po mě ohnal. S dalším otáčením doprava jsem kruhovým kopem zachytil stranu jeho hlavy a on klesl vedle svého společníka.

S oběma mými útočníky na zemi jsem obrátil svou pozornost na Lorda a Marka.

Justin byl stále nad Mayrou, koleno měl mezi jejíma nohama. Rukama ji pevně svíral stehna a držel ji přitisknutou na studené zemi. Zjevně netušil, co se právě stalo mezi mnou a jeho dvěma přáteli, ale Mark se na mě šokovaně díval. Při pohledu na Justina, který držel Mayru přitisknutou k zemi, jsem viděl rudě a ztratil veškerou schopnost přemýšlet.

„Sakra!“ vykřikl Mark, ale ne včas. Hlavou jsem narazil Justinovi do boku.

Odrazil jsem se zpátky a otočil se tváří v tvář Lordovi. Mayra začala opravdu křičet. Rychlý pohled na stranu mi ukázal, že Mark se sebral a běžel uličkou pryč z dohledu. Justin byl stále na zemi, v očích měl omámený výraz. Přezka na opasku byla rozepnuta a jeho chlouba byla obnažena a mě popadla další vlna zuřivosti.

S výkřikem jsem na něj skočil, přistál jsem kolenem přímo na jeho slabinách. Celou svou vahou jsem se do nich zapíral. Čelem jsem ho praštil přímo do obličeje. Zvedl ruce nahoru, aby si zakryl hlavu, ale moje rány nějak našly nekryté místa. Tvář, hlava, hrudník, ramena - jen jsem ho dál a dál mlátil. Každých pár úderů jsem ho trefil do ledvin a pak se znovu vrátil k jeho tváři. Několikrát jsem se zvedl jen proto, aby ho praštil kolenem do žaludku.

Bojoval pode mnou, ale pohyboval se čím dál pomaleji. Byl jsem si jistý, že na mě křičel, abych přestal, ale nic, co říkal, jsem neposlouchal. Zdálo se mi, že červený opar před mýma očima měl vliv i na můj sluch, a že se nejednalo jen o klišé.

Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem ho mlátil. Vím jen, že když jsem konečně přestal, byl v bezvědomí a Mayra ležela stočená na boku a vzlykala. Měla na sobě zbytky roztrhané halenky a rukama si ji pevně svírala na těle.

Odvrátil jsem se od něj a velice opatrně jsem se k ní natáhl.

„Mayro, jsi v pořádku?“ Hloupá otázka. Rukama jsem se dotkl jejího ramene. Třásla se. Připomínalo mi to všechny ty doby, kdy jsem se odtahoval od lidí, když se mě snažili dotknout a jak jsem to ze začátku párkrát udělal i při jejím doteku.

Když jsem se k ní přiblížil, natáhl jsem ruku a odsunul ji vlasy z tváře přesně tak, jak to obvykle dělala mě, když jsme seděli na gauči a dívali se na televizi. Jak se z mého systému vytrácel adrenalin, začaly mě bolet ruce a nohy, a stále více jsem si uvědomoval bolest v hlavě a zaschlou krev na tváři a ve vlasech.

„Mayro? Potřebuji tvůj telefon.“

Sledovala jsem, jak se jí hrudník zvedl. Dvakrát se zhluboka nadechla a pak ukázala prstem směrem ke kabelce na zemi. Natáhl jsem se přes ni, vytáhl z tašky mobilní telefon a vytočil 911.

„Jmenuji se Matthew Rohan,“ řekl jsem tiše. „Moje přítelkyně a já jsme byli napadeni v uličce. Jsem si dost jistý, že potřebujeme sanitku.“

Poté, co jsem poskytl operátorovi veškeré informace, jsem vrátil telefon zpátky do kabelky Mayry a ohlédl jsem se přes rameno. Justin stále ležel na zemi, kde jsem ho nechal, stejně jako ten tmavovlasý chlápek, který mi blokoval pohyby hlavy. Mark i ten druhý chlapec s krátko střiženými vlasy byli pryč.

Mayra se trochu posunula a přitáhla si kolena k hrudníku. Slyšitelně popotáhla a začala se třást.  Rukama si dál pevně tiskla zbytek látky trička k hrudníku. Rychle jsem si rozepnul košili, zvedl ji do sedu a navlékl ji ruce do rukávů, aby byla vepředu aspoň trošku zakrytá. Jakmile měla košili na sobě, znovu si začala lehat na asfalt, ale já jsem ji zastavil.

Nemohl jsem ji nechat ležet na zemi. Místo toho jsem ji vzal do náručí a držel ji, až do doby, než kolem nás začala blikat modrá, červená a bílá světla. Ještě dřív, než z auta vystoupil první policajt, přišel někdo další z druhého směru. Zdálo se, že se Mayra v tomhle okamžiku trochu dostala ze svého transu. Podívala se na mě.

„Jsi zraněný,“ řekla. Natáhla se k mému čelu, ale nedotkla se ho. „Krvácíš.“

„Jsem v pohodě.“

Mayra otočila hlavu, aby se podívala směrem k blikajícím světlům, a pak se tváří opřela zpátky o mé rameno.

„Je mrtvý?“

„Kdo?“

„Justin.“

„Ne,“ řekl jsem. Podíval jsem se a uviděl, jak se mu hrudník znovu zvedl a klesl. „Ale je mimo.“

„Kéž by byl mrtvý.“

„Nepokoušej mě,“ zamumlal jsem.

První policejní důstojník rychle přešel k Justinovi, na okamžik mu položil prsty na krk, a pak šel a zkontroloval druhého chlápka. Řekl něco do vysílačky na svém krku, a pak přišel k místu, kde jsme byli s Mayrou my dva.

„Vypadá to, že jste měli drsnou noc,“ řekl. Podíval se na mě, zatímco já jsem zíral na malý kousek Mayřiných vlasů, které jí ležely na rameni. „Sanitka tu bude asi za tři minuty. Řeknete mi, co se stalo?“

Mayra držela hlavu přitisknutou k mojí hrudi, takže jsem rychle popsal, co se v uličce stalo. Policista si na své podložce zapsal do papírů spoustu věcí a pak je předal dalšímu policajtovi. Jak se sem blížila sanitka, natáhl se a položil ruku na Mayřino rameno.

„Promiňte, madam,“ řekl tiše, „ale musím se vás dřív, než zamíříme do nemocnice, na něco zeptat.“

Mayřiny oči vzhlédly ke mně a pak se podívala na důstojníka. Přikývla.

„Znásilnil vás?“

Cítil jsem, jak mi na chvíli ztuhla v náručí. Pak zavrtěla hlavou.

„Matthew ho zastavil dřív, než to stihl.“

„Celou dobu s ním bojovala,“ dodal jsem.

„Dobré pro vás,“ řekl. „Hned se vrátím, dobře?“

Přikývl jsem. Mayra znovu naklonila hlavu zpátky k mému tělu. Objevili se dva záchranáři a sténajícího Justina Lorda umístili na pojízdné lůžko. Když jsem viděl, jak ho jeden důstojník za okraj lůžka připoutal, musel jsem si přiznat, že jsem cítil trochu uspokojení. Lord a chlápek s akné byli oba spoutaní a naloženi do zadní části sanitky. Pak se důstojník vrátil zpátky. Dal jsem mu popisy zbylých dvou kluků, stejně jako jméno Mark, i když jsem nevěděl, jaké bylo jeho příjmení. Policista si také všechno napsal, a pak jedno z policejních vozidel odjelo.

„Kolik je hodin?“ zeptala se Mayra.

„Jedenáct třicet,“ odpověděl důstojník.

„Musím zavolat tátovi,“ řekla. „Nebudeme doma včas.“

Mayra se konečně posadila vedle mě a začala se prohrabávat kabelkou, aby našla telefon. Jakmile se tátovi dovolala, řekla mu, že máme malý problém a přijdeme pozdě. Slyšel jsem, jak v telefonu zvedal hlas, ale když řekla, že jsme byli napadeni, zmlkl.

„Chce s vámi mluvit,“ řekla Mayra a podávala telefon důstojníkovi.

„Madam, opravdu nemůžu diskutovat…“

„Je to Henry Trevino,“ řekla Mayra rychle. „Říká, že ho pravděpodobně znáte.“

Důstojníkovi se trochu rozšířily oči.

„Váš otec je Henry Trevino?“

„Ano.“

Důstojník si vzal telefon a přiložil si ho k uchu.

„Pane Trevino,“ řekl do telefonu, „Peter Gregory… Vypadá dobře, ale jen pro jistotu ji odvezeme do nemocnice na kontrolu… Ne, pane… V to nevěřím. Vypadá to, že se jejímu přítelovi podařilo zabránit… Ano, pane… Rozhodně potřebuje výlet do nemocnice - potřebuje pár stehů… Ano, pane… Ach… jo, samozřejmě. Postarám se o to. Sejdeme se na urgentním příjmu. Počkám tam na vás.“

Když mi sestra píchla nějakou lokální anestezii, než mi začne šít hlavu, trhl jsem s sebou. Už jsem všechny ty příšernosti dvakrát vyprávěl dvěma různým policistům a byl jsem si jistý, že to samé musela dělat i Mayra. Předpokládal jsem, že se jen chtěli ujistit, že oba z nás říkají stejný příběh, i když nevypadali, že by pochybovali o tom, co se stalo.

Slyšel jsem, že jeden z důstojníků mluvil s lékařem, a nejen že Lord byl pod vlivem, ale v jeho těle také našli kokain. Druhý chlapík, kterého přinesli - ten, který měl problém s akné - měl zjevně v kapse kokain a policii byl známý. Doufali, že až Lord přijde k vědomí, získají další informace.

Když jsem se v myšlenkách vrátil o pár hodin zpátky, kdy jsem pěstmi zas a znovu bušil do Justinovy hlavy, jako to obvykle dělají boxeři s boxerským pytlem, cítil jsem jen otupělost. Vzpomínal jsem si na každý okamžik, i když v té době jsem se vůbec necítil jako já. Všechno v hlavě mi křičelo, že se chystal ublížit Mayře a já se musel ujistit, že se to nikdy, skutečně nikdy nebude snažit zopakovat.

Sestra skončila s mojí hlavou a pak se vrhla na tržné rány, které jsem měl na kloubech a prstech. Také mě přiměla lehnout na bok a na nohu, která byla od asfaltu ošklivě poškrábána, když jsem složil Lorda, mi aplikovala nějaký krém, který zakryla obvazem.

Právě, když sestra skončila se svou prací, dovnitř vstoupil pan Trevino. Kývla mu na pozdrav, když odcházela, a předtím, než zmizela, na mě naposledy rychle pohlédla. Mayřin otec na okamžik zůstal stát u závěsu, který mě odděloval od otevřené chodby. Pak ke mně přistoupil blíž a sedl si na židli u postele.

„Matthewe,“ začal říkat, ale jeho hlas se zlomil. Zavřel ústa. Odmlčel se, aby se nadechl, a předtím, než pokračoval, si přejel rukou po obličeji. „Zachránil jsi mou dceru před něčím tak strašným. Nevím ani, kde bych měl začít, abych vyjádřil, jak moc jsem ti vděčný, že jsi s ní dnes večer byl.“

Postavil se, udělal pár kroků a pak se otočil.

„Zaplatím tvůj nemocniční účet. Nechci slyšet žádné protesty, tak šetři dechem.“

Přešel k závěsu a roztáhl ho.

„Pane Trevino?“ zavolal jsem.

„Jo?“ Znovu se otočil, aby se na mě podíval.

Pohrával jsem si s obvazem, který jsem měl na prstech. Chvíli jsem si třídil myšlenky a pak jsem promluvil.

„Nikdy bych nedovolil, aby jí někdo ublížil,“ řekl jsem mu. „Nikdy. Nikomu.“

Stále jsem se díval na své ruce, ale viděl jsem, jak tam nehybně stál. Po chvíli si znovu přejel rukou po obličeji.

„Matthewe?“ řekl pan Trevino s dalším dlouhým nadechnutím.

„Ano?“

„Říkej mi Henry.“

Aniž bych zvedl oči od svých rukou, jsem pomalu přikývl. Nebyl jsem si úplně jistý, jak to změnilo náš vztah, ale cítil jsem posun. Bez dalšího slova vyšel ven.

O hodinu později jsem konečně dostal možnost vidět Mayru. Oba jsme byli právě propuštěni.

Vypadala unaveně a stále ještě otřeseně, ale když mě uviděla, usmála se a rukama mě pevně objala kolem krku. Stáli jsme tak chvíli. Henry zatím mluvil s ženou na recepci. Mayra na sobě stále ještě měla moji košili a já jsem byl stále jen v tričku, které jsem nosil pod ní.

„Mayro?“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Ano?“

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys chtěla jít se mnou na ples,“ řekl jsem, „ale myslím, že možná bychom mohli prostě zůstat doma? Možná si půjčit film nebo tak něco?“

„Zaplatím film a pizzu,“ řekl Henry, když prošel kolem nás.

Mayra se mi tiše do ramena zasmála.

„Vypadá to, že když plánujeme rande, tak to nedopadne dobře,“ řekl jsem s pokrčením ramen.

„Tak jako tak neumím tancovat,“ zachichotala se Mayra. „Pizza místo plesu je dobrý plán!“

Když se nám skutečně podařilo opustit nemocnici, byly čtyři ráno. Lékař mi dal spoustu léků proti bolesti, díky čemuž jsem cítil závrať, takže jsem nemohl cestou domů řídit. Přijeli Travis s Beth, aby vyzvedli mě i moje auto. Mayra jela domů s otcem.

Bohužel to bylo až příliš podobné tomu, jak skončila naše poslední neúspěšná noc.

Travis řídil mlčky, přesto si mě prohlížel s podivným výrazem na tváři. Moc jsem o tom nestihl přemýšlet, protože dřív, než jsme urazili půlku cesty domů, jsem byl ospalý. Když jsme dorazili domů, Travis mi pomohl dovnitř. Bylo trochu těžké chodit, protože prášky na mě měly skutečně silný vliv. Nebyl jsem si úplně jistý, ale myslel jsem, že když mě dopravil do postele, řekl něco o tom, že je na mě hrdý.

Vzbudilo mě zazvonění telefonu. Klopýtavě jsem vylezl z postele, abych hovor zvedl. Venku pršelo a venku byla docela tma, takže jsem nemohl říct, kolik bylo hodin.

„Ano?“

„Matthewe?“

„Ano.“

„Tady Henry.“

„Ach... ehm ... ahoj ...“ blábolil jsem. Volnou rukou jsem si protřel oči a z nějakého zvláštního, ne přesně definovaného důvodu, jsem se trochu narovnal.

„Podívej, přemýšlel jsem, zda bys mohl přijít.“

„Je Mayra v pořádku?“

„No...  asi ne.“ Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechnul. „Vůbec nespala - stále má noční můry a budí se. Je to trochu zmatená a stále tě volá.“

„Hned tam budu.“

Natáhl jsem si džíny, a když jsem se nasedl do auta a mířil do jejího domu, nemyslel jsem na nic jiného, ​​než, že mě Mayra potřebovala. Hodiny v autě ukazovaly devět dvacet ráno, ale mě přišlo, že jsem se skutečnosti nemohl spát víc než hodinu. Hlava mi bušila bolestí, takže jsem usoudil, že prášky proti bolesti musely přestat účinkovat. Záda i ramena jsem měl ztuhlé.

Jakmile jsem zabočil na Mayřinu příjezdovou cestu, vystoupil jsem z auta ven a vyšel po schodech nahoru ke dveřím. Henry tam byl a čekal na mě, takže jsem ani nemusel zaklepat.

„Je ve svém pokoji,“ řekl. „Myslím, že možná znovu usnula, ale nevypadá to, že by to bylo na dlouho.“

Podíval jsem se na schody, kam Henry ukazoval. Nikdy jsem nebyl v domě Mayry nahoře a určitě jsem nebyl v jejím pokoji. Cítil jsem, jak se mě začala zmocňovat panika, ale pak jsem si připomněl, že nejen, že mě požádal její otec, abych přišel, ale ukazoval mi i cestu, takže muselo být v pořádku, abych tam šel.

„Matthewe, měl bych ti něco říct.“

Otočil jsem hlavu, abych se na něj podíval, ale očima jsem sledoval jeho rameno. Knírek, který měl uprostřed obličeje, byl příliš rozptylující.

„Před chvílí jsem dostal hovor - od důstojníka Gregoryho. Chytili jednoho ze zbylých kluků - Mark Johnson. Musel být docela vyděšený a skončil s plným doznáním. Vypadá to, že mezi Lordem a prodejcem kokainu existovala nějaká sázka. Mayra mě slyšela, jak o tom mluvím po telefonu.“

„Sázka?“ Byl jsem si dost jistý, že jsem to nechtěl vědět, ale stejně jsem se zeptal.

Henry sám pro sebe zavrčel a naklonil hlavou na jednu stranu. Pravou ruku zaťal do pěsti.

„Lord se vsadil ze svými kamarády, že... bude mít s Mayrou sex. Když se rozešli, dlužil prodejci kokainu hodně peněz.  Tohle byl jeho způsob, jak vyhrát sázku.“

Když jsem zpracovával to, co říkal, ruce se mi začaly třást. Než jsem dokázal znovu mluvit, musel jsem zavřít oči a několik minut pomalu dýchat.

„Sledovali nás,“ řekl jsem.

„Jo,“ potvrdil Henry. „Nemyslím si, že počítali, že bys kladl hodně odporu, a usoudili, že by vám oběma mohli vyhrožovat, aby se nikdo nic nedozvěděl. Řekl bych, že jsi je trochu šokoval.“

„A co čtvrtý chlap?“ zeptal jsem se.

„Policie má jméno,“ řekl Henry, „Steven Blake. Ještě ho nenašli. Přinejmenším ne před pár hodinami. Obviní ho z napadení, zvlášť když vezmeme v úvahu, že on je tím, co tě nejvíc mlátil. Jeho bratr je dealer - ten druhý kluk, kterého jsi srazil.“

„Nikdy dřív jsem je neviděl.“

„Myslím, že Mayra ano,“ řekl Henry tiše. „Mayra je identifikovala. Myslím, že je Justin seznámil, když spolu ještě chodili, což…“

Znovu zavrčel.

„Henry?“ řekl jsem tiše, poprvé jsem vyzkoušel jeho jméno.

„Ano?“

„Kéž... přál bych si, abych se nezastavil, víš?“

„Jo, chlapče,“ řekl Henry s povzdechem. „Vím.“

Henry natáhl ruku a poplácal mě rukou po rameni. Snažil jsem se necuknout, ale opravdu jsem si nemohl pomoci. Věděl jsem, že se snažil být milý, a věděl jsem, že byl vděčný, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych se nepřikrčil. Stáhl ruku a spustil ji k boku.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem.

Henry potřásl hlavou a odmítavě mávl rukou. Podíval se ke schodům, poškrábal se na knírku a několikrát poklepal nohou.

„Je ve svém pokoji,“ řekl konečně Henry. „Jdi nahoru, jestli chceš.“

Zhluboka jsem se nadechl, pomalu jsem šel po schodech nahoru a nahlédl do částečně otevřených dveřích. Mayra ležela na dvojlůžkové posteli, nohy jí částečně visely přes bok dolů. Na podlaze byla modrobílá osuška, kterou Mayra zřejmě nedávno použila.

Oči měla zavřené, ale byla neklidná.

Pomalu jsem se k ní přiblížil, tiše přešel po podlaze a klekl jsem si vedle postele. Natáhl jsem se a jemně se dotkl její paže. Nadskočila. O chvíli později seděla rovně a křičela.

„Mayro! Mayro! To jsem jen já!“

„Matthewe!“ brečela a pevně svírala moje ramena. Objímal jsem ji, její tělo se mi pod prsty třáslo.

„To je v pořádku,“ řekl jsem tiše. „Jsem to jen já.“

Dokud jsem si nelehl vedle ní, držela mě. Jakmile jsme byli bok po boku, čelem se opřela o mou hruď a zavřela oči.

Podíval jsem se ke dveřím a na prahu jsem uviděl stát Henryho. Trochu jsem se napjal. Napadlo mě, co si myslel o tom, že jsem s ní ležel v posteli, ale když se ke mně znovu přitulila, jeho knírek se zkroutil do mírného úsměvu. Jednou na mě kývl a pak se otočil, aby se vrátil po schodech dolů. Dveře nechal otevřené.

Teď se na nás nikdo nedíval, takže jsem se uvelebil a přitáhl si k sobě Mayru blíž. Hlavu jsem měl na polštáři přímo nad ní, a můj nos naplnila sladká vůně jejích vlasů. Prsty pevně svírala má ramena a já si uvědomil, že úplně nespala.

„Jsem tady,“ řekl jsem tiše. Stisk jejích prstů zesílil.

„Jsem ráda,“ zašeptala. „Nemůžu spát.“

„Teď můžeš,“ řekl jsem jí.

Mayra jen zavrtěla hlavou.

„Nemůžu na to přestat myslet.“ Její ruka sklouzla po mé paži níž, až se dotýkala mých zabandážovaných kloubů.

Přál jsem si, abych věděl, co jí říct, ale jako obvykle jsem to nevěděl. Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem neříkal nic. Prostě jsem ležel vedle ní a nechal ji přejíždět prsty po okraji obvazu. Má máma by znala všechna ta pravá slova co říct – vždycky to věděla - ale to nebyl rys, který bych po ní zdědil.

„Byla jsem sázka.“ Mayra najednou zavrčela a vytrhla mě z mých myšlenek. „Vsadil se, že mne může přemluvit, abych mu dala své panenství. To byl jediný důvod, proč jsme spolu vůbec chodili, protože si na mě vsadil. Když jsem mu to nedala, myslel si, že to prostě vezme!“

Moje sevření zesílilo.

„Nedovolím, aby ti ublížil.“ Dal jsem jí ten stejný slib, který jsem dal jejímu otci.

Položila si ruku na mou hruď a odtáhla se, aby se mi podívala přímo do očí.

„Další šanci nedostane!“ pronesla Mayra. „Nikdo už nikdy tu šanci nedostane! Nemůžeš tam být celou dobu, Matthewe. Musím to vyřešit.“

„Vyřešit?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ano, vyřešit to,“ zopakovala.

Rukou se dotkla strany mého obličeje a svými rty se zoufale přitiskla k mým. Rychle se pak odtáhla a podívala se mi do očí.

„Chci, abys to byl ty, Matthewe,“ řekla mi. „Chci, abys byl můj první. Pak už mi nikdo další nemůže nikdy znovu vyhrožovat, že mi ho vezme. Dám ti ho.“

Nemohl jsem dokonce ani přijít na to, jak na to zareagovat, takže jsem byl prostě vyděšený.

Prohra.