TT - 45. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

ZATÍMCO MĚ JEŠTĚ OHLODÁVALY KRYSY, strhla jsem si pravou rukavici.

Z ruky se mi rozvinulo tenké, bíle zářící vlákno a rostlo a rostlo, až dosáhlo podlahy. Ghúlové to sledovali bez nejmenšího strachu, což nebylo zrovna dobré znamení.

Pokud žili tady v tunelu a měli mě v úmyslu jen napadnout, protože jsem vypadala chutně, možná to vzdají, jakmile zjistí, že nejsem lehká kořist. Pokud jim Cynthiana útok poručila pomocí svého kouzla, vrhnou se na mě jako krysy, dokud nebude mrtvý i ten poslední z nich.

Nebo já.

Neměla jsem moc času přemýšlet o jejich motivech.

Tři z ghúlů už byli skoro u mě. Práskla jsem bičem a zesílila hladinu voltů. Uslyšela jsem plesknutí, jak pár krys odpadlo, když schytalo ránu. Jen jsem krátce zahlédla, že jsem dvěma útočníkům odsekla hlavu, když se na mě vrhli další hlodavci. Třetí ghúl také ležel na zemi a snažil spojit svůj trup se spodkem těla. Přeřízla jsem ho přímo v pase.

Zbytek smečky se zařváním vyrazil. Švihala jsem svým bičem okolo sebe jako obrovským, smrtícím lasem a všechno, co se odvážilo do mé blízkosti, bylo roztrháno.

Dva další ghúlové klesli k zemi, kde už ležely krysy, které přišly o život díky mému stále více nabitému tělu.

Práskla jsem po dalším ghúlovi a i ten klesl k zemi ve dvou půlkách. Smečka teď kolem mě kroužila mnohem opatrněji, ale podle prázdného výrazu v jejích očích byli zbaveni vlastní vůle.

Budou se mě snažit zabít bez ohledu na ztráty. Kdybych nebojovala o svůj život, tak bych žasla nad Cynthianinou mocí. Prý „jarmareční triky“!

Znovu jsem rozřízla dva ghúly, které můj bič zasáhl na krku zrovna ve chvíli, když se na mě chystali vrhnout. Zbývali ještě čtyři a díky mé upíří super síle jsem nebyla vůbec unavená. Stále víc a víc krys ze mě odpadávalo, protože neoprenový oblek už byl tak děravý, že má elektřina prosakovala ven jako voda ze sudu. Mrtvoly hlodavců mi křupaly pod nohama. Místo, abych se nechala ghúly zatlačovat dozadu, přešla jsem do ofenzívy.

Nemilosrdně jsem do nich sekala svým bičem stejně jako do krys, které na mě útočily ze všech stran.

Na nohách už stál jen jeden ghúl. Když se přiblížil na dosah, sebevědomě jsem se napřáhla k poslednímu úderu, ale když zasáhl mého útočníka, energie jakoby vybouchla. Místo, aby přeřízla jeho tělo, vypadalo to, jakoby se od něj energie odrazila. Ghúl na sebe pohlédl, jakoby se chtěl přesvědčit, že je ještě celý a poté roztáhl tlamu takovým způsobem, že to připomínalo otevřený chřtán hada.

Zatraceně.

Zatřepala jsem pravou rukou, jako bych tím dokázala soustředit víc energie, ale tenké vlákénko, které vyprodukovala, plápolalo slaběji než baterka se slabou baterií. Otočila jsem se a chtěla zmizet, když jsem na konci chodby uslyšela další zasyčení. A taky tu byl znovu ten zemitý, vlhký pach.

Nebylo kam uniknout.

Ghúl, kterého se mi nepodařilo zabít, zaútočil. Zpanikařila jsem, a protože mi docházely možnosti, začala jsem po něm házet krysy. Odrážely se od jeho těla a zpomalily ho asi stejně jako před chvílí mě. Ghúl jednu krysu chytil, ukousl jí hlavu a plivl ji mým směrem. Za mnou se pohnuli dva jeho padlí kamarádi. Jeden začal ke mně skákat po jedné noze a ten druhý se plazil po koberci z krys, protože mu chyběla celá dolní polovina těla.

Proti jednomu ghúlovi bych ještě mohla mít šanci. Ale ne proti několika. Díky strachu jsem byla imunní k bolesti, která nastoupila, když se do mě opět začaly zakusovat krysy, které přežily. Brzy už mě nebudou ohlodávat jen krysy. Sice jsem byla mocnější, než kdy předtím, přesto nedokážu zabránit své vlastní smrti.

Nakonec jsem narovnala ramena a odkopla krysy z mých noh. Tak lehce se nedám. Než mě budou moc sežrat, tak by mě nejdřív museli chytit.

Právě, když jsem se chtěla rozběhnout, uviděla jsem oranžově zbarvené světlo, které sice působilo nebezpečně, ale já ho vítala.

Poté jsem uslyšela Vladův dunivý hlas: „Leilo, skrč se!“

Vrhla jsem se na zem, což mě dostalo na úroveň množství ještě žijících a už mrtvých krys. V příštím okamžiku všechno, co bylo vyšší než metr, zasáhlo ohňové moře. Zatímco ohňová bouře prolétla tunelem, chránila jsem si rukama hlavu a tiskla obličej hlouběji do odporné masy zdechlin. Lepší oni, než oheň, který v tunelu zuřil silou stovky gejzírů.

O chvíli později jsem ucítila, jak mě uchopily dvě ruce. Už jsem chtěla ucuknout, protože jsem si myslela, že se ke mně dostal ten plazící se ghúl, když jsem si všimla, že ty ruce jsou horké jaké plotýnky. Když mi paže odtáhly ruce z hlavy, nekladla jsem odpor. A když kolem mě začala vysoká bota odhrnovat hromady krys, bez váhání jsem se posadila, přitom plameny ještě stále zuřily kolem.

Vlad se ke mně sklonil. Až do okruhu jednoho metru kolem nás byl celý tunel od podlahy až ke stropu zaplaven plameny.

Nakonec mě Vlad zvedl do náruče a nesl mě skrz oranžově a rudě zbarvenou stěnu.

Jako mávnutím proutku se před námi stěna rozdělila. Zatímco mě Vlad odnášel, krysy, které na mě ještě visely, začaly odpadávat, takže padaly do ohně. Když jsme došli k zavřeným dveřím na konci chodby, už jsem se jich skoro všech zbavila, až na pár, na které jsem nedosáhla.

Vlad otevřel dveře a donesl mě do ještě užší chodby, možná nějaký opuštěný servisní tunel. Místo ohně byl plný Vladových lidí. No ano, ještě tam byla jedna žena.

Cynthianu drželi čtyři upíři, což možná nebude stačit, protože její opravdová síla spočívala v jejím kouzelnictví. Ale hned jsem uviděla, proč se Vlad neobával, že by mohla jeho muže očarovat. Nemohla totiž mluvit. V jejích ústech trčelo tolik stříbra, že už se jí jeho ostré špičky propíchly skrz tváře.

„Odkud ten roubík máš?“, zeptala jsem se ho.

Postavil mě, smetl ze mě zbytek krys, které se mi zakously do zad, a rozšlápl je.

Roztavil jsem několik stříbrných mečů a spojil je dohromady.“

Někdy jsem tu jeho temnou stránku milovala.

„Proč jsi na mě nepočkala na stanici Crangasi?“, chtěl vědět a chytil mě za ramena.

„Začarovala cestující, aby na mě zaútočili. Přitom se kabel přetrhl. Takže jsem ti nemohla říct, kam utekla, a proto jsem se pustila po její stopě.“

„Proč?“, zeptal se ještě důrazněji.

Zarazila jsem se. „Protože by jinak unikla.“

Chytil mě pevněji a já ucítila vlnu emocí jako frustrace a pak ještě jednu, mnohem silnější.

„Když jsem uslyšel, že na tebe zaútočili ghúlové, jediné co jsem chtěl, být co nejrychleji u tebe. Jak často ti musím ještě říkat, že jsi pro mě důležitější, než pomsta? Mohu žít s tím, že jsem neporazil své nepřátele, ale nemohu žít bez tebe.“

Než jsem mohla odpovědět, strhl mě k sobě a bouřlivě políbil. Zapomněla jsem, že jsem celá od krve, špíny a chlupů od krys. Nezajímalo mě to množství lidí, které se na nás dívali, nezajímalo mě vůbec nic. Opětovala jsem jeho polibek se vší úlevou, kterou jsem cítila, že jsem byla naživu. Teď, když byl boj u konce, znovu se na povrch prodral strach a připomněl mi, že jsem byla krůček od toho, všechno ztratit. Vlad měl pravdu. Naši nepřátelé budou přicházet a odcházet, bitvy budou vyhrány nebo prohrány, ale to, co jsme spolu měli, bylo důležitější.

Když se ode mě konečně odtrhl, po tvářích se mi kutálely obrovské slzy.

„Miluji tě“, zašeptala jsem.

Otřel mi slzy, zatímco mu kolem koutků úst hrál sardonický úsměv. „A já miluji tebe, proto tě taky zamknu v pokoji hned, jak se vrátíme domů.“

Rozesmála jsem se. „Nemusíš. Vůbec nikam nechci.“

Poté jsem se dotkla kevlarové vesty, která jako jediný kus oblečení zůstala celá.

„To byl dobrý nápad. Jako tajná agentka bych byla nula. Sotva mě Cynthiana objevila, hned na mě začala střílet.“

Úsměv, který mi věnoval, mi připomněl oheň, který byl součástí jeho osobnosti – fascinující a smrtící a přesto plný života.

„Její odhodlání tě zabít se jí stalo osudným. Tím, že proměnila ghúly v nemyslící vraždící roboty, sama si odřízla únikovou cestu, takže mi vběhla přímo do náruče.“

Otočila jsem se a pohlédla na Cynthianu, zatímco ve mě rostla vlna chladu.

„Je na čase ji dostat domů a já doufám, že už máš připravený kůl s jejím jménem.“