TT - 40. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

PŘIŠLA JSEM K SOBĚ TAK NÁHLE, AŽ mě to samotnou překvapilo. Ještě před chvílí jsem byla mimo, a v příštím okamžiku jsem už zase stála na nohách, měla jsem příšerný hlad a hekticky jsem se rozhlížela po nějakém jídle.

„Tady“, řekl Vlad a ukázal na škvíru ve zdi.

Vrhla jsem na krevní konzervu jako bílý žralok na potápěče. Když jsem skončila, krev mi stékala po obličeji, rukách a hrudníku. Až teprve, když mým transem pronikl Vladův smích, všimla jsem si, že jsem se začala oblizovat.

„To mě přivádí na zajímavé myšlenky.“

Stud, který mě přepadl, mi propůjčil sílu, abych si přestala olizovat ruce jako nějaká duševně chorá kočka.

Vlad se posadil na matraci, zády se opřel o zeď a před sebe si ležérně natáhl nohy. Od posledně, co jsem ho viděla, se převlékl, a i když byla jeho purpurově červená košile bez poskvrny, podle jeho pachu jsem věděla, kde byl, než přišel ke mně.

„Byl jsi zase v žaláři.“

V jeho úsměvu byla znát stopa zuřivosti. „Možná, že ho přece jenom nechám vystříkat osvěžovačem.“

Po posledním olíznutí jsem si rukou prohrábla vlasy. „Přece jsme se domluvili, že budu Cynthianu hledat jinou cestou.“

„Spala jsi, takže jsem se musel nějak zabavit.“

Jeho hlas zněl pobaveně, ale i přesto měly jeho emoce nádech tichého hněvu. Povzdechla jsem si.

„Vím, že nejsi zvyklý se ospravedlňovat, ale takový už manželský život je. Já také nejsem zvyklá probouzet se s nekontrolovatelnou žízní po krvi, takže procházíme těžkými časy oba dva.“

Teď mu na rtech hrál úsměv zcela jiného druhu.

„Tvoje bude trvat jen týden. Můj celý život.“

Suše jsem se zasmála. „Jestli jsi chtěl ženušku, která by všechno beze slova akceptovala, tak sis mě neměl brát.“

Něco jí polechtalo emoce a prošlo skrz jako smyslné plameny. Místnost naplnila silná, teplá vůně, připomínající koření a dřevěné uhlí.

„To je pravda. Ale já chtěl tebe. Víc než nějakou poslušnou ženušku.“

Jeho hlas se prohloubil a to vyvolalo reakci v mém podbřišku. Polkla jsem, protože chtíč po úplně jiných věcech způsobil, že mi vyjely špičáky. Vypadal v tom perfektně padnoucím obleku úžasně.

Ležérně se opíral o stěnu, ale jeho emoce říkaly něco jiného. Sice jsem to byla já, kdo tu stál potřísněný krví a rozcuchaný, ale dravcem tady byl v místnosti někdo jiný.

A přesně to se mi líbilo.

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila hanbatých představ, které byly stále dotěrnější. Měla bych hledat vraždychtivou upírku a uklidnit traumatizovaného otce. Na mém tanečním pořádku už nebylo místo pro několik hodin sexu a rychlovka nepřicházela s Vladem v úvahu.

„Musím se osprchovat“, řekla jsem a zněla trochu zadýchaně, i když už jsem k životu žádný vzduch nepotřebovala.

Vladův úsměv nabral smyslné obrátky.

„Vlade, myslím to vážně, ještě máme hodně práce…“

„Víš ještě, jak jsi mi řekla, že se nikdy nesmíříš s tím, že bys hrála druhé housle?“, přerušil mě hedvábným hlasem. „To samé platí i pro mě.“

Během mrknutí oka byl u mě a stiskl tlačítko na zdi. Jako z automatu na žvýkačky se objevila další krevní konzerva. Než jsem mohla něco říct, rozmáčkl si ji na prsou, takže se mu rozprskla po celém těle.

Okamžitě se přihlásil můj žaludek a kompletně vypnul můj pocit studu. Nestyděla jsem se za to, jak jsem se na něj vrhla. Bylo mi jedno, že mi strhal šaty z těla stejně jako já jemu, abych se dostala i k té poslední kapičce krve a absolutně jsem neměla nic proti tomu, že mě tiskl ke stěně a moje nohy si omotal kolem boků. Pak už byla jen chuť krve na jeho kůži a nádherný pocit, když do mě narážel, znovu a znovu, až jsem díky té extáze zapomněla na svůj hlad.

Bylo čtvrt na deset, když jsem vyšla z koupelny kompletně oblečená. Vlad už se také převlékl a čekal, protože jsem ho požádala, aby se osprchoval jinde. Jinak bychom se opozdili ještě víc, což by mu nevadilo. Shrapnel nikam jít nemohl, Cynthiana ještě nevěděla, že jsme jí na stopě a naše líbánky i tak dopadly docela bídně, jak poznamenal.

„Než se budu zabývat Shrapnelem, musím vidět svého otce“, řekla jsem Vladovi. „Je dost rozrušený. Mohl bys zůstat poblíž, kdyby mě to zase popadlo?“

Vlad si chtěl právě dopřát skleničku vína, ale po mých slovech ji odložil.

„Mnoho lidí, kteří vědí o upírech, má problémy vyrovnat se se změnami, kterými jejich blízká osoba po proměně prochází. Pociťují strach, odcizení, bezmoc. U autoritativních mužů jako je tvůj otec, jsou tyto pocity ještě silnější.“

Jeho opatrně formulovaná slova ve mě vyvolala podezření. Vladova otevřenost obvykle hraničila až s nezdvořilostí. Něco tu nehrálo.

„Žádné kecy kolem. Co se stalo?“

„Nechce tě vidět a trvá na tom, že s Gretchen odcestují“, odpověděl se svou obvyklou přímostí.

„Vlastním ještě jiná sídla, kde budou v bezpečí, ale chtěl jsem je nechat odejít, až s tím budeš souhlasit.“

Sice teď disponuji nadlidskou silou, ale má kolena byla jako z pudinku.

„Gretchen mě také nechce vidět?“ Možná, že jsem její chování špatně pochopila…

„Ne, tvá sestra tu chtěla zůstat, což tvého otce utvrdilo v přesvědčení, že ji musí vzít s sebou.“

Vlad mi věnoval unavený pohled.

„On si to neuvědomuje, ale snaží se kontrolovat situaci, která se kontrolovat nedá. Stále tě miluje. Jinak by nereagoval tak emocionálně.“

Mlčela jsem a přemýšlela nad tím, jak je život zvláštní. Kvůli zahraničním misím mého otce jsme se v dětství často stěhovali, a pokaždé to bylo jako říznutí do našeho života.

Teď vytrhly otce z jeho zaběhlého způsobu života změny v mém životě. Každému to jeho, řekla Cat, přesto jsem se nechtěla otci pomstít tímto způsobem. Přála bych si, aby byl šťastný a v bezpečí.

„Nech ho jít, ale počkej ještě do zítřejšího rána. Nejdřív si chci promluvit s Gretchen.“

Tón mého hlasu byl jemný, ale rozhodný. Věděla jsem, jaké to bylo, když měl člověk pocit, že musí utéct, i kdyby to bylo jen kvůli tomu, aby si něco dokázal. Gretchen byla u mého otce v dobrých rukách. Má lačnost po krvi byla stále tak nespoutaná, že jsem si v její přítomnosti nevěřila ani za mák. A hrozila i jiná nebezpečí.

Zvedla jsem se a věnovala Vladovi křivý úsměv.

„A teď se podíváme, jestli dokážu vystopovat tvou praštěnou Ex.“

Věřila jsem, že půjdeme do žaláře, abych se mohla dotknout Shrapnela a zkusila na něm najít Cynthianinu esenci, ale Vlad mě zavedl do zbrojnice. Tam mi podal stříbrný nůž, jehož rukojeť byla zdobená keltskými filigránskými vzory.

„Ten je od ní“, vysvětlil.

Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, proč je mi ta zbraň tak povědomá. Nakonec jsem se zasmála.

„No jasně. Dotkla jsem se ho, když jsem zkoušela tvoje ostatní zbraně. Nakrátko jsem viděla ženu, které patřil, a pak jsem skoro zemřela.“

A přesně toho chtěla Cynthiana svým kouzlem docílit, jen nepočítala s tím, že Vlad bude poblíž a oživí mně. Nebo Maximus, který mě také zachránil, když jsem onemocněla z telepatického kontaktu s ní. Teď jsem byla Nemrtvá a tím i chráněná před jejím kouzlem.

Každému to jeho. Tahle hláška na to fakt seděla.

Svlékla jsem si pravou rukavici a dotkla se dekorativní zbraně. K mému překvapení jsem málem ucukla. Kov mi popálil kůži.

„Přijde mi to… tak špatné. To je tím stříbrem?“

O emoce se mi otřelo jeho pobavení.

„Na to si zvykneš. Všichni upíři to tak mají.“

Snažila jsem se svědění ignorovat a soustředila jsem se na esenci, kterou kov obsahoval. Po chvíli se objevily černobílé obrazy.

Stáli jsme před mými dveřmi, ale když mi Vlad popřál dobrou noc a chtěl odejít, chytila jsem ho za rukáv.

„Počkej.“ Poté jsem z kapsy svého kabátu vytáhla nůž a podala mu ho rukojetí napřed.

„Pro tebe“, zamumlala jsem.

Vzal si ho a rty se mu zkroutily do křivého úsměvu.

„Co to je? Předčasný vánoční dárek?“

„Copak potřebuji nějaký důvod, abych ti něco věnovala?“

Vyhodil nůž do vzduchu a zase ho chytil.

„Perfektně vybalancovaná. Děkuji, Cynthiano. Je nádherný.“

Poté se předklonil, takže se jeho teplé rty otřely o ty moje. Když se chtěl zase narovnat, zadržela jsem ho.

„Nechoď“, vydechla jsem mu do rtů.

Se zamračením se ode mě odtáhl. „Jeden z mých mužů je pohřešován. Nebudu s jeho hledáním čekat až do zítřka.“

„Samozřejmě, že ne. Promiň, drahoušku“, řekla jsem s vědomím, že nemělo smysl po něm chtít, aby pátráním pověřil některého ze svých lidí.

Uschoval nůž do kapes kabátu. „Dobrou noc, Cynthiano.“

„Dobrou noc, Vlade.“

Dívala jsem se za ním a své zklamání jsem skryla za úsměv pro případ, že by se ještě jednou otočil. Což neudělal. Nedělal to nikdy a jeho návštěvy u mě byly stále sporadičtější a sporadičtější.

Bylo mi přes tři sta let a věděla jsem velmi dobře, co to znamenalo. Začínal mě mít dost.

Úsměv mi pohasl. Bez zasloužené ochrany jsem žila dost dlouho, a proto jsem nechtěla místo po boku tak mocného upíra ztratit.

Bez ohledu na nebezpečí, myslím, že nastal čas, abych k sobě Vlada připoutala. Když na to půjdu opatrně, nikdy se původ svých nově vzplanutých citů ke mně nedozví.

Vize vybledla. Vrátila jsem se zpět do reality; nůž jsem svírala tak silně, že jsem se pořezala.

„Nastěhovala se k sobě Cynthiana krátce po tom, co ti věnovala ten nůž?“

Pozvedl obočí. „Myslím, že ano, proč?“

„Ach, jen tak. Věděl jsi, že se zabývala kouzelnictvím?“

Pokrčení ramen.

„Ano, zná pár jarmarečních triků, ale čarodějnictví je podle upířích zákonů zakázané. To riziko za to nestálo.“

„Nebo se mu věnovala mnohem důkladněji, než přiznala.“

Možná, že to nebyla žádná náhoda, že se k němu Cynthiana nastěhovala poté, co se rozhodla použít účinnější prostředky, aby přiměla Vlada pokračovat v jejich vztahu?

Jestli bylo mé tušení správné, tak tu nemáme co do činění s nějakou amatérkou, která znala pár triků, ale s šikovnou čarodějkou, která byla možná nebezpečnější, než jsme se s Vladem domnívali.