Bastard - 40. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Indiana

Jakmile sním tolik ovoce, kolik můj žaludek zvládne, zamířím do koupelny, abych se osprchovala, zatímco můj otec začal vařit večeři.

Nenávidím, že nemohu pomoci, ale mé hloupé tělo je z léčby tak slabé.

Je to boj, abych vůbec vydržela stát na nohou. Nemůžu se dočkat, až to skončí, a vrátím se k normálu. Pozitivně se zdá, že mé bolesti hlavy se zmenšily, takže mi dává naději, že léčba funguje. Modlím se, jelikož si nejsem jistá, kolik toho ještě můžu zvládnout.

Sedím na hloupém plastickém sedadle, které můj táta umístil do sprchového koutu. Nesnáším, že musím sedět na té zatracené věci, protože jsem příliš slabá na to, abych tak dlouho stála.

Cítím se jako nějaký invalida. Na začátku mi Carter pomáhal sprchovat se, ale brzy jsem to zastavila. Dělá toho tolik. Tak moc. Nikdy se nezastaví. Pokud můžu nějakým způsobem zlehčit jeho zatížení, udělám to.

Nechápejte mě špatně, zdá se, že mu to nevadí, ale on snad dělá všechno, od té doby co mi nabídl péči o mne během mé léčby. Nenechá nikoho pomoct.

Miluju to, že to chce udělat, a já budu navždy vděčná, ale vidím, že si to na něm začíná vybírat svou daň. To mě znepokojuje.

Jak jsem nechal teplou vodu kaskádovitě stékat nad moje unavené, bolestivé tělo, je to v mé mysli.

V posledních dnech nebyl sám sebou. Jistě že se na mě usmívá, kdykoli je kolem mne, ale když si neuvědomuje, že ho pozoruju, vidím, že na jeho hezkém obličeji jsou vyryté starosti. Až se vrátí domů, tak si s ním vážně promluvím.

Když se dostanu ze sprchy, obalím kolem sebe ručník do své ložnice. LJ se blíží za mnou. Když jsem otevřela dveře, seděl u koupelny. Po zahájení léčby neopustil můj bok. Myslím, že může cítit, že se mnou není vše v pořádku.

Když otevřu zásuvku na spodní prádlo, první věc, kterou vidím, je vzkaz ležící nahoře. Ugh! Už podle rukopisu jsem schopná říct, že je to od Cartera.

Můžu a budu. JSI MOJE! Pokud chceš dostat svýho tvrďáka, víš, kde mě najdeš, krásko!

Měla bych být na něj naštvaná, ale nejsem. Místo toho se směju. Nemusím ani hledat. Vím, že můj vibrátor je pryč. Tolik mi chybí být s ním intimní. Vím, že si myslí, že to, co dělá, je nejlepší, možná má pravdu, ale potřebuji s ním znovu spojení. Nenávidím, že ztrácíme čas.

Nevíme, kolik času nám zbývá.

Když jsem oblečená, lehnu si na postel. Sere mě, že jednoduchá sprcha ze mě vyčerpala veškerou energii, kterou jsem měla. Chci, zpátky moje staré já. Chci být zase v pořádku.

Rakovina zasraně vysává.

••••

Pomalu otevřu oči, když cítím, jak se prohne postel a dvě silné paže kolem mě. Je doma. Přináší mi do tváře úsměv. Když se k němu otočím, otřu rty proti jeho, a jeho překrásné čokoládové oči setkají s mým.

„Ahoj, krasavče,“ říkám s úsměvem.

„Ahoj, krásko.“ Úchvatný úsměv, který mi dává, mi roztaví srdce. Líbí se mi, že ho vidím tak šťastného. Natáhnu se a jemně mu přejedu rukou po obličeji.

„Jak šlo setkání s tvou maminkou?“

„No o hodně lépe, než jsem čekal. Neřekl jsem ti to dříve, protože jsem tě nechtěl zbytečně znepokojovat, ale ve skutečnosti jsme šli navštívit babičku.“ Co?

„Nekecej. To jsi neudělal,“ zapištěla jsem. Není to tak, že mu nevěřím; Jsem jen šokována, to je všechno.

„Udělali jsme to,“ zasmál se. Chystal se pokračovat, ale já ho přerušila.

„Co? Jak? A proč je tohle poprvé, co o tom slyším?“ Zeptám se, a stisknu mu bok. Nemůžu uvěřit, že mi to zatajil.

„Ouch,“ směje se a tře si hrudník.

„Pokud mi dovolíš promluvit, řeknu ti to. Otočí se na bok, takže jsme proti sobě a položí mi rukou kolem pasu.

Říká mi všechno. Od soukromého vyšetřovatele, až po nejistotu, až tam bude, a radost, kterou pocítil, když byl uvítán s otevřenou náručí. Vypadá tak šťastně a bezstarostně, jako by se z něj zvedla obrovská tíha. To ohřívá mé srdce.

„Moje máma měla pravdu,“ pokračuje.

„Vůbec není jako můj děda. Neměla tušení, že jsme sem přišli před všemi těmi lety. Můj děda to nikdy neřekl. Měla zlomené srdce, když to zjistila.“ Nic neříkám. Jen poslouchám.

„Nikdy jsem mámu neviděl tak šťastnou, Indi. Zářila celou cestu domů. Měla jsi ji vidět.“ Nepotřebuji ji ani vidět. Vsadím se, že je to ten stejný pohled, který teď vidím na jeho tváři.

„Jsem tak ráda, že jste všichni konečně smířili s tím, co se stalo,“ řekla jsem a přitiskla mu tvář do ruky.

„Zase ji uvidíš?“

„Samozřejmě,“ odpověděl bez váhání.

„Chce se s tebou setkat. Budeš ji milovat, bejby. Je to jako starší verze mé maminky. Je tak sladká.“ Usmívám se, když se nakloním dopředu a položím rty na jeho. Čisté vzrušení v jeho hlase je nakažlivé. Jsem nadšená, že se to stalo.

Vím, že to co udělal jeho děda, ho pronásledovalo posledních devatenáct let. Doufám, že toto setkání mu dalo nějaký klid. Zaslouží si to. Už trpěl moc dlouho.

„Nemůžu se dočkat, až se s ní setkám,“ řeknu mu, protože to tak je.

••••

V době, kdy se vrátíme do Newcastlu ve čtvrtek odpoledne, se cítím strašně.

Včera byl dobrý den, ale dnešek si to určitě vynahrazuje. Obvykle při cestě sem spím, ale museli jsme sedmkrát zastavit, abych se mohla vyzvracet. No, dávila jsem na sucho, protože to je všechno, co jsem dělala. Ztratila jsem obsah svého žaludku ještě předtím, než jsme dokonce opustili Sydney.

Carter je téměř bez sebe, když dorazíme. Bolest, kterou nese, je jasně vepsaná po celé jeho tváři.

„Myslím, že zavolám, Justine, aby zrušila všechny mé schůzky po zbytek odpoledne,“ říká, když mě vezme do ložnice. Nenávidím, že mě musí všude nosit. Dnes jsem pravděpodobně příliš slabá, abych šla po schodech, ale i když to nechci, trvá na tom.

„Ne, nezavoláš,“ zavrčela jsem tónem, který mu dovolil vědět, že mám na mysli obchod. Je čas na trochu tvrdé lásku.

„Přestaň být směšný. Budu sama v pohodě. Zmeškal jsi už kvůli mně dost práce. Nebudu stát…“ Než dostanu šanci skončit, začne se smát.

„Co je tak legrační?“ Zeptám se, když zúžím oči.

„Ty,“ zasmál se a naklonil se, aby mě políbil na nos.

„Miluju tvou tvář. Chybí mi to.“ Jeho lehkomyslnost mě okamžitě změkčuje.

„Prosím, neruš své schůzky,“ prosila jsem jemněji.

„Upřímně řečeno, budu v pořádku.“ Po chvíli, co mě položí na postel a po několika minutách cirátů, odejde dolů.

Netrvalo dlouho, než jsem usnula.

O několik hodin později jsem se probudila, když přišel, aby mě zkontroloval. Přináší mi talíř suchých krekrů a nějaké šťávy, protože to je všechno, co bude schopen můj žaludek snést.

Snažím se toho do sebe trochu vnutit, zatímco Carter vezme LJ ven na trávu, aby mohl vykonat své potřeby.

„Pokus se jíst trochu víc,“ říká se svraštělým obočím, když se vrátí nahoru. Protočím oči. Vím, že bych neměla, ale někdy způsobuje, že se cítím jako dítě.

Přála bych si, abych se necítila tak špatně. Samozřejmě bych jedla více, kdybych mohla. Poté, co posadím na bok postele, přinutí mě sníst ještě několik sušenek, než odejde.

Když nevolnost zase udeří, znovu si lehnu, a doufám, že se můj žaludek usadí. Nejsem si jistá, jak dlouho jsem byla mimo, ale když probudím nutkání na zvracení, je silné. Vstala jsem se z postele a zamířila ke koupelně.

Musím použít stěnu pro podporu, protože cítím závratě a nejsem si jistá v kolenou.

Mísu objímám docela dlouho. Toho trochu jídla, které se mi podařilo dostat dolů, je teď pryč. Používám skříňku, abych se pomohla postavit. Cítím se hrozně. Jít zpátky do postele by bylo asi nejmoudřejší, ale teplá sprcha může pomoci.

Po vyčištění zubů jsem se svlékla a vydala se do sprchového koutu. Sedím na zatracené židli, na které Carter a můj táta trvají, že budu používat a zapnu kohoutky. Teplá voda tekoucí po mé pokožce je cítit úžasně. To je to, co potřebují mé bolestivé svaly.

Už jsem se cítila o něco lépe, když jsem vypnula vodu. Tak trochu jako člověk. Když jsem se však postavila, zasáhla mě další vlna závratí. Chytrá věc, kterou byste měli udělat, je posadit zpět, ale vše, co chci, je usušit se a jít zpět do postele.

Vystoupím ze sprchy a moje roztřesená ruka sahá na ručník. Sotva jsem dostala šanci ho kolem sebe zabalit, když jsem si uvědomila, že nejspíš omdlím. Přemýšlela jsem rychle a snažila se jít směrem k toaletě, abych se posadila. Nestačím to udělat. Padám dopředu a vše zčerná.