TT - 39. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

NEJRADĚJI BYCH SE CHTĚLA HNED NA místě pokusit navázat se Cynthianou spojení, ale Vlad řekl, že je krátce před východem slunce. Věřila jsem mu, protože jsem neměla ponětí, jak je pozdě.

Kromě toho Cynthiana ještě nevěděla, že se její štěstí otočilo. Teď to byla ona, kdo měl hlavu v oprátce, a až dnes slunce zapadne, lov započne.

Opustili jsme podzemí a vydali jsme do místnosti s celami ve třetím poschodí. Správně jsem se domnívala, že mladí upíři byli nejdřív ubytováni poblíž žaláře, ale Vlad měl i něco jako prezidentskou celu pro upíry, na kterých mu obzvlášť záleželo. Sotva jsme došli do obytné části domu, ohlušil mě hluk.

Nad námi a pod námi se ozývalo hlasité dupání nohou. Z kuchyně, kde se v hrncích a na pánvích připravovala snídaně, se nesly kovové zvuky. Byly tam lidské hlasy, zvuky elektrických spotřebičů, a k tomu neustálý tep bušících srdcí.

Žaludek se mi zkroutil křečí a do spodního rtu se mi zabořily drobné špičky jako dýky. Když jsme prošli kolem zimní zahrady a zamířili k velkému schodišti, pomyslela jsem si, že jsem to skoro dokázala. Teď už jsem musela svou lačnost po krvi potlačovat jen chvíli.

„Leilo, Díky Bohu!“

Hlas mé sestry mě přinutil zasténat. Gretchen se řítila po schodišti a na tváři měla zároveň úlevný a naštvaný výraz.

„Vladovi lokajové tvrdili, že jsi byla tak vážně zraněná, že tě nemůžeme navštívit, což byla očividně lež, protože vypadáš úžas…“

Z hrdla se mi vydral zvuk, který ji umlčel uprostřed slova.

„Ty jsi na mě právě zavrčela?“, zeptala se nevěřícně.

Vlad na mě pohlédl a sevřel mi obě paže jako do kleští.

„Nepřibližuj se“, poručil Gretchen přísně.

Pozdě. Projela mnou vlna bolesti a ta přepnula v mém mozku nějakou páčku, která mi znemožňovala vidět Gretchen jako mou malou sestru. Všechno, co jsem viděla, byl prostředek proti mé bolesti, uložený v lehce otvíratelném balení.

Příští okamžiky byly ve znamení tlačenice, následované úlevou, když mi hrdlem opět protékal ten úžasný nektar a ukončil tak pálení, proti kterému byl oheň úplným osvěžením. Když jsem spolykala i poslední kapky, uvědomila jsem si, že tu někdo stále dokola panicky ječí.

„Co to s ní je, co to s ní je, CO TO S NÍ JE?“

„Nic.“ Vladův hlas.

Když jsem ji uslyšela, šílenství, které se mě drželo, se rozplynulo. Nápomocný byl i klid, který z Vlada sálal a který byl cítit i přes vrstvy oblečení. Stál za mnou, jeho paže byly jako svěrák, a bránily mi vrhnout se na Gretchen nebo na někoho jiného. S úlevou jsem se o něj opřela, zatímco se mi pohled pomalu rozjasňoval.

Gretchen stála na nejspodnějším schodu, oči měla doširoka otevřené a ve tváři tak starostlivý pohled, že jsem se obávala, aby neomdlela.

„Všechno je oukej“, řekla jsem. Hlas jsem měla nakřáplý, ale aspoň už ze mě nevycházelo to zvířecí vrčení jako před chvílí.

„Všechno oukej?“, zopakovala. „Jak může být něco oukej, když ses mě právě pokusila zabít?“

Nato jsem neměla odpověď. Gretchen padla na zadek tak prudce, jakoby ji někdo srazil a zabořila hlavu do dlaní.

„Už jsem pochopila. Musel tě proměnit, protože už tě nešlo vyléčit. Proto jsme taky k tobě nemohli.“

Ještě před chvílí křičela, ale teď skoro šeptala. Útroby mi sevřela bolest úplně jiného druhu. Neměla jsem žádnou šanci jí říct, že bych se jednou stejně nechala proměnit. Teď se to dozvěděla, protože jsem se ji snažila vysát.

„Já pochopím, když… když se s tím nesmíříš“, začala jsem.

Trhla hlavou nahoru a blýskla po mě pohledem svých modrých očí.

„Ty to nechápeš. Zachránila jsi mě, ale já tě zachránit nedokázala.“ Hlas se jí zlomil a z očí jí vytryskly slzy. „Je mi to tak líto.“

I můj pohled byl zamlžený slzami. Musela toho tolik vydržet; smrt naší matky, mé děsivé schopnosti, můj pokus o sebevraždu a můj odchod, když jsem si myslela, že bude pro všechny nejlepší, když přeruším s rodinou styky. Samozřejmě, že měla Gretchen svoje chyby, ale měla jsem vědět, že dokáže zvládnout i mou proměnu.

„To nemusí. Kdybys mě neodtáhla od auta, než vyletělo do vzduchu, tak bych tam opravdu zemřela.“

Vlad mě pustil. „Ty jsi vytáhla Leilu z auta?“

Gretchen strnula, když uslyšela jeho drsný tón.

„Poté, co rozřízla můj bezpečnostní pás, tak ano. Byla ve špatném stavu a já měla strach, že když s ní budu hýbat, tak to ještě zhorším, ale auto mohlo každou chvíli vybuchnout.“

„To jsi udělala dobře“, řekla jsem jí a pomyslela směrem k Vladovi: Uvolni se!, než jsem si vzpomněla, že už moje myšlenky neslyší.

„Podržte ji“, řekl Vlad a kývl hlavou mým směrem.

„Co?“, zasyčela jsem.

To bylo všechno, co jsem stihla říct, než mě uchopili a zadrželi dva strážci, kterých jsem si doteď vůbec nevšimla.

„To slouží jen k ochraně tvé sestry“, vysvětlil Vlad, než došel ke Gretchen. Ta vypadala, jakoby chtěla utéct, ale když na ni Vlad shlížel tím svým pohledem, ani se nehnula.

„Natáhni ruku“, poručil jí stejně drsným hlasem.

Váhavě poslechla. Vlad ji chytil za ruku, vytáhl nůž, a když se Gretchen pokusila osvobodit, sevřel ji ještě pevněji.

„Vlade“, řekla jsem výhrůžně.

Nevšímal si mě. Místo toho si přejel čepelí po dlani a nakapal svou krev do ruky mé sestry.

„Pij“, poručil jí, „aby ses stala jednou z mých.“

Gretchen vrhla na svou krví potřísněnou ruku pohled plný odporu. Poté zvedla hlavu a pohlédla na Vlada.

„Copak to už jako tvoje švagrová nejsem?“

Jeho úsměv byl chladný, ale pobavený. „Ne ve světě upírů.“

Gretchen koukla na mě. „V čem je háček?“

Vzpomněla jsem si, že jsem se Vlada zeptala v podobné situaci na to samé.

„Jestli na to přistoupíš a jednoho ho zradíš, tak tě zabije“, oznámila jsem jí bez obalu.

Místo toho, aby ji to zastrašilo, tak si odfrkla.

 „Jakoby to neudělal i tak. Pozitivní na té věci je, že každý, kdo by si teď na mě dovolil, tak by se musel vypořádat s Vladem, že?“

Do Vladových očí se vetřely smaragdově zelené jiskřičky.

„Přesně.“

Znovu pohlédla na svou ruku a poté si ji přitiskla k ústům, jakoby se bála, že když bude moc dlouho přemýšlet, tak ztratí odvahu.

„Ble“, řekla, zatímco olizovala poslední kapky.

Zavřela jsem oči. Gretchen už nebyla žádné dítě a toto rozhodnutí učinila z vlastní vůle. To mi ovšem nezabránilo, abych se neobávala, zda se tímto rozhodnutím zase o další krok nevzdálila lidské společnosti.

Nemluvě o tom, že otec dostane záchvat vzteku, až se o tom dozví.

„No teda, to je jako tekutý heroin“, zamumlala a s úžasem sledovala, jak jí mizí všechny škrábance, odřeniny a podlitiny, jakoby je někdo vygumoval.

„Co se to tu děje?“

Vzteklý hlas mého otce rozřízl místnost jako mačeta. Styděla jsem se za to, jak vypadám; byla jsem celá zakrvácená a drželi mě dva obrovští strážci, což vedlo k tomu, že se ukázaly mé špičáky.

A to bylo samozřejmě ujeté.

„Ne“, zašeptal můj otec, zatímco na mě zíral s děsem v očích.

Poté se přiblížil tak rychle, jak to jen s jeho bolavou nohou šlo.

„Co jste jí to udělal?“, vyjel po Vladovi.

Než mě Vlad chytil a zvedl, vrhl na mého otce zničující pohled. Strážní okamžitě ustoupili.

„Jestli z vás vypadne něco z toho, co se vám honí v hlavě, tak se postarám, abyste nemohl mluvit celý týden.“

Mému otci spadla čelist. Vrtěla jsem se ve Vladově náručí. Takhle se to otec dozvědět neměl.

„Pusť mě dolů, nemyslím si, že někoho kousnu.“

„Je východ slunce“, odpověděl a stále si měřil mého otce temným pohledem.

„Oukej, tak budu trochu unavená, ale to neznamená…“

Rty mi vypověděly službu a s nimi každý sval v mém těle. O okamžik později jsem upadla do bezvědomí.