Bastard - 39. kapitola

Překlad: Markýsek

O měsíc později

Carter

Jsme ve třetím týdnu radiační terapie. Onkolog dal Indianu do kurzu radioaktivních léků první týden léčby.

Očividně přimějí rakovinné buňky být citlivé na záření a pomáhají je rychleji zabíjet. Zvládá to skvěle, ale bylo to těžkých pár týdnů.

První týden se jí zdálo, že si tím prochází s malými nebo žádnými vedlejšími účinky. Tyto poslední dva týdny už tak moc ne. Od pondělí až do čtvrtka má malé dávky záření a v pátek, sobotu a neděli je v klidu.

Jeli jsme v pondělí ráno a pobývali jsme v Sydney až do čtvrtka, a pak jsme se vrátili ke mně domů na zbytek dní.

Snažím se udělat tolik práce, kolik dokážu, pracujíc až do pozdní čtvrteční noci a celý pátek a většinu soboty. Nenávidím jí nechávat samotnou, ale musím pracovat. Ona většinu času stejně stráví spánkem.

Máma a Ross nabídli, že přijedou a zůstanou s ní, zatímco jsem pracoval, ale nechtěl jsem o tom neslyšet.

Myslím, že se cítí špatně, když se straní od lidí. Vždycky se mi omlouvá. Neuvědomuje si, jak moc ji všichni milujeme? Že není nic, co bychom neudělali, abychom tento proces usnadnili nebo to pro ni udělali pohodlnější?

Zkontroluji ji mezi každým klientem, a pokud je moc práce, posílám Jacquie nebo Justine, aby se ujistily, že je v pořádku a že nic nepotřebuje.

Zabíjí mě, když ji vidím tak nemocnou. Nebyl jsem připravený na to, že věci budou takhle špatné. Pořád zvrací, takže nejí tolik, kolik bych chtěl, a očividně ztratila nějakou váhu. Už jí nic nebylo, takže mě to velmi znepokojuje.

Obvykle jí je do neděle dobře, ale když léčba začíná znovu v pondělí, je zpátky tam, kde začala.

Obvykle se snažím, abych do ní, v těchto dobrých dnech, dostal co nejvíce jídla. Vím, že jakmile tohle skončí, vrátí se tam, kde byla, ale mezitím je těžké to sledovat. Já bych dal cokoli, abych si s ní vyměnil místo.

Dokonce i LJ může říct, že věci nejsou správné. Neopustil její bok. Sleduje jí všude, když je vzhůru a okolo, a leží vedle ní, když není vzhůru. Jsem rád, že je s ní, zatímco pracuju dole v přízemí.

Přeju si, abych s ní mohl strávit každou sekundu svého času, a to zejména v době jejích dnů, kdy má odpočívat, ale být mimo práci tři a půl dne v týdnu si skutečně vybírá svou daň na mé klientele. Naštěstí byli hodně ohleduplní.

Ztratil jsem pár z mých pravidelných dalších umělců, ale většina z nich byla loajální a zůstala se mnou. Už jenom další tři týdny, a doufejme, že se nám to podaří a život se vrátí k normálu.

A aby v mém hektickém rozvrhu toho nebylo málo, přišel před pár týdny starý muž odvedle a řekl mi, že plánuje na konci měsíce zavřít obchod.

Chtěl vědět, jestli mám stále zájem koupit jeho budovu, což samozřejmě mám. Mám několik nápadů, které by mi mohly pomoct přesvědčit Indi, aby tady zůstala, jakmile její léčba skončí. No, aspoň je to moje naděje.

Takže teď mám další obavu, co se týče financí, stejně jako přimět architekta, aby vypracoval plány na prodloužení bytu a opravu vedlejšího obchodu. Chtěl bych začít s rekonstrukcí, jakmile bude nákup dokončen.

Použiju stejnou stavební společnost, která mi udělala byt, když jsem se sem poprvé přestěhoval. Abych byl upřímný, jsem vyčerpaný, ale jestli to všechno půjde plánovat, bude to stát za to.

Po dokončení práce s barevnou výplní, přejdu se svým klientem na recepci, jen abych našel další práci, která na mě čeká.

„Můžeš mi dát pět minut, kámo?“ Ptám se, když procházím okolo a potřesu si s ním rukou. Musím si rychle skočit nahoru.

Jen moji zaměstnanci vědí, co se děje s Indianou. Jsem člověk, který má rád soukromí a nerad mluvím o takových sračkách se svými klienty.

„Tak určitě. Žádný problém,“ odpoví, když se znovu posadí. Beru schody po dvou, když spěchám, abych zkontroloval Indianu. Najdu jí spát v posteli.

Když uvidím sendvič, který jsem jí udělal na oběd, stále stát nedotčený na nočním stolku, povzdechnu si. Potřebuju, aby kurva jedla. Je tak slabá, a tohle hladovění nepomáhá.

„Indi,“ zašeptám klesajíc na kolena vedle postele, a pohladím svou rukou její vlasy.

„Ahoj,“ říkám s úsměvem, když se její oční víčka otevřou. Je tak zkurveně bledá, s tmavými kruhy pod očima. Znepokojuje mě, že nevidím konec, kdy tohle skončí.

Byla tak odvážná. Nikdy si nestěžovala. Srdce mě bolí, když se její zelené oči setkají s mými. Ztratily svou jiskru a já to kurevsky nenávidím. Jen chci, aby už bylo po všem, takže by mohla být zase v pohodě.

„Ahoj,“ řekne, vynucujíc úsměv. Nenávidím, že si myslí, že musí být kvůli mně odvážná, protože nemusí.

„Jak se cítíš?“ Zeptám se a pomáhám jí, když se snaží posadit.

„Dobře.“ To je to, co vždycky řekne, i když dobře vím, že to tak není.

„Nesnědla jsi svůj sendvič.“

„Neměla jsem hlad,“ odpovědí s pokrčením ramen.

„Musíš jíst, zlatíčko,“ řeknu plísnícím tónem, zatímco jí zastrkávám volné vlasy za ucho.

„Sotva ses dotkla své snídaně.“ Zvednu talíř z nočního stolku a rozbalím sendvič.

„Můžeš si kvůli mně trošku kousnout, prosím? Udělalo by mě to šťastným.“ Dává mi opravdový úsměv, když tohle řeknu.

„Dobře. Pokud tě to udělá šťastným,“ odpoví a otevře ústa, když před ní zvednu jídlo. Dívám se, jak pomalu žvýká. Můžu říct, že opravdu bojuje. Udělá se mi v krku hrudka. Zvednu láhev vody a odšroubuju víko.

„Tady, napij se.“ Zvedne svou ruku, aby si ji ode mě vzala, a já si všimnu, že se třese.

V poslední době to dělá hodně. Pravděpodobně má nízký cukr v krvi z nedostatku jídla.

„Nech mě,“ nabízím, když ji láhev posunu k jejím ústům. Vidět její rty obalené okolo láhve ani dokonce nic neudělají s mým ptákem.

Neměli jsme intimnosti přes dva týdny. Zeptala se, ne, prakticky prosila, ale já to nemůžu udělat. Nechápejte mě špatně. Chci to. Chci to víc, než cokoli jiného.

Kurevsky mi chybí to spojení s ní. Ale je tak slabá… tak křehká. Nejenže si musí šetřit svou energii jen proto, aby dělala podřadné věci, jako třeba procházet okolo, prostě se bojím, že bych jí zlomil nebo jí ublížil. V tuto chvíli to nemohu riskovat.

Vrátíme se k tomu. Mám plnou důvěru. V den, kdy budu moci znovu ponořit svého ptáka do té její nebeské kundičky, bude tím nejsladším dnem, o kterém vám budu moci říct. Ale prozatím nejdůležitější věcí je vidět jí opět v pohodě.

„Co kdybych šel na trh s rybami po práci a koupil některé z těch čerstvých krevet, které máš ráda? Můžu ti udělat na večeři chutný salát z krevet.“ Moje doufající oči prohledávají její.

Stávám se zoufalým. Všiml jsem si, že opravdu nemůže dostat do žaludku hranolky, které jsem jí udělal. Zdá se, že po čemkoli pestrém se její nevolnost jen zhoršuje.

„To zní skvěle,“ odpoví, když mi sáhne na ruku, dávajíc mi slabé stisknutí. Vím, že můj klient čeká dole, ale bude muset počkat. Moje dívka je na prvním místě.

Sedím na straně postele, dokud do ní nedostanu polovinu sendviče a většinu vody. Když mi řekne, že už má dost, položím ji zpátky a zastrkám jí přikrývku kolem krku.

„Vrátím se asi za hodinu.“ Jemně položím své rty na její. „Miluji tě.“

„Taky tě miluju,“ odpoví s úsměvem. „Díky, že se o mě tak dobře staráš.“

„Nemusíš mi děkovat. Chci se o tebe postarat.“ Zvednu její telefon z nočního stolku a položím jí ho na polštář za její hlavu.

„Zavolej mi, jestli mezitím budeš něco potřebovat.“

„Dobře.“ Skloním se a položím na její čelo měkký polibek.

„Postarej se o naši holku, zatímco budu pryč, chlapče,“ řeknu LJ, čechrajíc jeho srst, když se otočím a odcházím.

••••

Odjíždíme brzy v pondělí ráno, abychom se vrátili zpět do Sydney včas, kvůli Indiinu dalšímu ozařování.

Neděle se rychle staly mým nejoblíbenějším dnem. Nejen, že s ní trávím celý den, ale je to jeden den v týdnu, kdy je nejblíže k jejímu starému já a je jí dost dobře na to, aby opustila dům. Zdá se, že těch pár dní odpočinku od ozařování je jiných.

Včera v noci jsem jí dokonce zabalil a přenesl jí přes cestu k pláži. Snažila se se mnou bojovat, trvala na tom, že může chodit, ale já o tom nechtěla ani slyšet.

Nakonec jsme skončili s kompromisem, že jsem jí místo toho nesl na zádech. Je úžasné, kolik hvězd můžete vidět na obloze v noci, když žijete blízko oceánu. Nikdy jsem si toho nevšiml, dokud jsem se nevrátil do Sydney a nepodíval se na oblohu. Myslím, že znečištění města nepomáhá.

Chtěla jsem, aby to zažila, a tak jsem položil deku na písek a vzal další, abych ji na ní položil tak, aby zůstala v teple. Její imunitní systém je právě teď tak nízký. Nemůže si dovolit být nemocná.

Leželi jsme na měkkém písku celé hodiny, zabaleni do náručí toho druhého, dívali jsme se na oblohu, mluvili a smáli se a dokonce se občas i líbali. Bylo to jako za starých časů.

Ačkoli ta líbací část byla skvělá, nebyl to skvělý nápad. Čím déle jsem bez toho, abych jí měl, tím těžší je ji odmítnout.

Prakticky mě prosila, abych se s ní miloval pod hvězdami. Říct ne byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělal.

Byla zjevně rozrušená mým odmítnutím.

Cožpak si neuvědomuje, jak je to pro mě těžké? Jak moc jí chci?

Nenávidím něco jí odpírat, takže jsem se nakonec sebral a sklouzl mou rukou po přední straně jejích kalhot a rozepnul je svými prsty.

Slyšet její malé zafňukání a cítit jí udělat se proti mé ruce, mě málem přimělo prozkoumat její jeskyňku. Chtěla být v ní tak hrozně moc, ale hodně jsem se držel. Jakmile se bude cítit znovu v pohodě, přivážu jí ke své posteli a budu jí šukat, dokud oba neodpadneme. Tím si může být jistá.

Nemohl jsem se přestat usmívat v době, kdy jsme se vydali zpátky do bytu, ani ona nemohla. Bylo to přesně to, co jsme oba potřebovali. Moje srdce se cítilo mnohem lehčí.

Teď jsme zpátky tam, kde jsme začali. Nesnáším, co jí tohle zkurvené ozařování dělá.

Na naší cestě zpátky do Rossova domu jsem musel dvakrát zastavit na straně cesty, aby se mohla vyzvracet. Poté, co jsem jí odnesl do domu a položil do postele, lehl jsem si s ní, dokud neusne předtím, než vstanu a zamířím ke své mámě. Potřeboval jsem trochu času. Bohužel, po tom, co jsem našel, když jsem tam přišel, jsem si přál, abych zůstal v posteli s Indianou.

Jakmile jsem vstoupil do domu, našel jsem svou mámu s obličejem pohřbeným v jejích rukou, zatímco vzlykala.

Ježíši.

Myslel jsem si, že se zlepšuje. Hodil jsem klíče na stůl u vstupu a okamžitě jsem se k ní přiblížil.

„Mami,“ řeknu znepokojeně, sedajíc si vedle ní a obtočím své paže okolo jejích ramen. „Co se děje? Jsi v pořádku?“

„Ach, Cartere,“ pláče, zatímco pohřbí svou tvář do mé hrudi.

„Co se děje?“ Nemůžu ji takhle vidět.

„Zrovna jsem telefonovala se soukromým vyšetřovatelem. Můj otec zemřel.“

Co to kurva?

Její otec zemřel a ona pláče? Proč mě to nasere, nedokážu říct. Ale ano, můžu. Po způsobu, jakým s ní zacházel, jak zacházel se mnou…

„A to tě rozesmutnilo? Proč?“ Zeptám se trochu rozzlobeněji, než se předpokládalo.

„Přes to všechno, to byl můj otec, Cartere.“

Byl osina v zadku. To je ta největší hovadina, jakou jsem kdy slyšel. Nejenže vykopnul svou dceru z jejího domova, když jí bylo devatenáct, byla těhotná a neměla kam jít, ale taky zničil můj život. Život svého jediného vnuka.

„Jen jsem doufala, že jednoho dne to budeme schopni změnit. Teď se to nikdy nestane.“

„Omlouvám se, mami, ale byl to cvok. Choval se k nám oběma jako k hovnu.“

„Já vím,“ popotáhne, utírajíc si slzy z očí.

„Moje máma chce, abych se s ní spojila. Najala vyšetřovatele, aby mě vystopoval, poté, co můj otec zemřel. Dal mi její kontaktní údaje.“

„Hodláš jí kontaktovat?“ Ani nezaváhá se svou odpovědí.

„Samozřejmě.“ Okamžitě se narovnám v zádech.

„Ona nebyla jako můj otec,“ říká na svou obhajobu.

„No, kde potom byla posledních dvacet pět let tvého života?“ Prakticky křičím, když vstanu. Cítím se špatně, když vidím, jak sebou škubne, ale zdá se, že nedokážu ovládnout svůj hněv, který ve mně zuří.

„Pokud to chceš udělat, pak jsi v tom sama na vlastní pěst. Nechci s ní mít nic společného.“

„Cartere,“ zavolá k mým odvráceným zádům, zatímco mířím ke své ložnici. Nejsem si jistý, proč mě to tak rozzuřilo.

Možná jsou moje nervy prostě jen rozrušeny z toho všeho, čím si procházím s Indi. Možná je to něco jiného.

Když si sednu na stranu mé postele a pohřbím svou tvář do dlaní, vzpomínky na ten den se mi míhají myslí.

Proč jsi sem přivezla toho malého bastarda? Vyhoď ho odsud. Už nikdy víc ho sem nevoď.

Je to legrační, bylo to před devatenácti lety, ale stále to je čerstvé v mé paměti, jako by to bylo včera. Nenávidím toho zmrda. Jsem rád, že je mrtvý. Zničil můj život a zlomil srdce mé matce. Může to být drsné, ale to je přesně to, co cítím.

„Cartere,“ řekne máma, klepajíc na dveře ložnice. „Můžu jít dovnitř?“

„Jistě,“ odpovídám. Neměl bych být na ni naštvaný. Ona je tou největší obětí v tom všem. Byli to její rodiče. Nechali ji samotnou, když je nejvíc potřebovala.

„Omlouvám se, mami,“ řeknu a navážu s ní oční kontakt, když vejde dovnitř a sedne si vedle mě na postel.

„Nemáš se za co omlouvat, miláčku.“ Její hlas je měkký, když mluví. Zvedne svou ruku a jemně mě pohladí po zádech.

„Máš pravdu. Poznačil nás oba. Ačkoli moje matka nebyla jako on. Musíš pochopit, že byl velmi ovládající. Ona v tom neměla žádné slovo. Byla zničena, když mě vyhodil. Pokoušela se s ním mluvit, ale on neposlouchal. Nikdy to neudělal. Byl velmi tvrdohlavý. V den, kdy jsem odešla z domu, se zhroutila. Podala mi obálku, která obsahovala dva tisíce dolarů. Během let ušetřila peníze bez toho, aby to otec poznal. Taky mi dala některé ze svých šperků, abych je prodala, pokud bych potřebovala více peněz. Nebylo to moc, ale bylo to všechno, co měla. Pomohlo mi to, dokud jsem si nenašla práci. Dalo mi to místo, kde bych mohla zůstat a jídlo, abych přežila. Bez toho bych skončila na ulici.“

Sedím a poslouchám všechno, co říká, ale pořád nejsem šťastný z celé téhle situace. Po celá ta léta nebyla se svou matkou v kontaktu. Co se mě týče, je trochu pozdě snažit se to teď vyřešit.

„V té době to bylo jinak,“ pokračuje.

„Mít sex před svatbou, mít dítě mimo manželství… to bylo tabu, vyhýbalo se tomu. Můj otec byl velmi pobožný a ze staré školy. Byl také pyšný muž. Jeho pověst pro něj znamenala všechno. Bohužel se ukázalo, že to, co si o něm lidé mysleli, bylo důležitější, než blaho jeho vlastní dcery a vnuka. Za to mu nikdy nemohu odpustit. Avšak moje máma? Byla jiná, Cartere. Když se s ní setkáš, uvidíš přesně, co tím myslím.“

„K čertu, že se s ní setkám,“ vyštěknu.

„Jestli chceš, jdi rovnou vpřed, ale já s tím nechci mít nic společného.“

„Cartere,“ říká šokovaným tónem.

„Prosím. Potřebuji tě s sebou. Nejsem si jistá, jestli to zvládnu sama. Je to skoro dvacet pět let od doby, co jsem ji viděla naposledy. Myslím, že by to pro tebe bylo dobré, pro nás oba. Je čas nechat minulost za sebou, zlatíčko. Je čas se uzdravit.“ Poraženecky vydechnu.

Nikdy jsem jí nedokázal říct ne, a ten prosící pohled v jejích očích mi říká, že se setkám s touhle zasranou ženou, ať už chci nebo ne.

Kurva.

••••

Moje máma později odpoledne zavolala své matce. Zjevně byla v sedmém nebi, že jí slyšela, a mluvily a plakaly do telefonu více než dvě hodiny. Chtěla, abychom oba okamžitě přišli. Neexistoval žádný způsob, jak bych všeho nechal a běžel za ní, i když to bylo to, co chtěla moje máma.

Moje první priorita byla Indi a upřímně řečeno, kdybych mohl nechat tohoto nechtěného shledání, odložil bych ho tak daleko, jak bych jen mohl.

Jak dny přecházely, matčiny prosby byly čím dál větší. Nakonec jsem ustoupil a souhlasil s tím, že s ní půjdu ve středu odpoledne.

Ještě jsem o tom s Indianou nemluvil. Nejdříve počkám a uvidím, jak ta schůzka dopadne. Nechci ji zbytečně rozrušit nebo znepokojovat. Nemám tušení, co mám očekávat, až se tam dostanu. Jít na takovou návštěvu po všech těch letech – nedávám tomu moc naděje.

Moje máma zařídila, že budeme v domě její matky v 15:00, na odpolední čaj. Do hajzlu s tím.

Nebudu jíst sračky, jakmile se tam dostaneme, dokonce, i kdybychom to měli udělat mezi předními dveřmi. Je těsně po 14:00, takže brzy budeme muset odejít. Je to čtyřicet minut jízdy do domu jejích rodičů.

Zvedajíc talíř ovoce, který jsem právě nařezal pro Indi, zamířím zpět do salonku, kde je stočená do klubíčka na pohovce s LJ. Její pohled se odvrátí od televize a uzamkne se s mým, když vstoupím do místnosti.

Nalepím si na obličej úsměv ve snaze zamaskovat vnitřní rozruch, který ve mě zuří. Naštěstí mi vrátí úsměv. Udělal jsem dobrou práci v tom, že před ní celý den skrývám své obavy a nejistotu.

Indi nebylo dnes tak špatně. Je to jeden z těch vzácných dní. Spala několik hodin poté, co jsme dorazili domů z nemocnice, ale od té doby byla vzhůru. Dokonce se jí podařilo sníst celý svůj oběd a držet ho v sobě, což mě těší.

„Tady máš, krásko,“ říkám, když si před ní kleknu a položím jí talíř do klína.

„Je ještě něco, co ti mohu donést předtím, než odjedu?“

„Ne, ale děkuji,“ odpoví, zatímco natáhne svou roztřesenou ruku, aby mi pohladila obličej.

„Musím jít. Mámino setkání je ve tři. Tvůj táta zrovna volal a je na cestě domů. Bude tu s tebou sedět, dokud se nevrátím.“

„Nepotřebuji hlídat, Cartere. Budu v pořádku, dokud se nevrátíš,“ říká s protočením očí. Miluju její drzost.

„Já vím, ale budu se cítit líp, když budu vědět, že nejsi sama.“ Skloním se a jemně položím své rty na její. Ross ví, kam jedeme, ale požádal jsem ho, aby to Indianě neříkal.

Potřeboval to vědět, protože s mámou oba budeme pryč, někdo tady musel být pro Indi jen pro případ. Taky jsem si rád vyslechl jeho názor na tuhle věc. Na rozdíl ode mě si myslí, že toto setkání je dobrý nápad. Jemu se to snadno říká, protože neví, co se odehrávalo před všemi těmi lety.

„Miluji tě,“ říkám, když vstanu.

„Také tě miluji. Doufám, že schůzka s tvou mámou se vydaří dobře.“

To já taky.

Usměju se na ni, když můj žaludek začíná znovu přemýšlet o tom, čemu budu čelit.

„Postarej se o naši dívku,“ říkám LJ, když natáhnu ruku a přejedu mu po jeho kožichu.

••••

Během cesty k domu nejsou řečena žádná slova. Mámina noha většinu cesty poskakovala v nervózním očekávání.

Obrovský úsměv zasazený na jejím obličeji mi říká, že je nadšená tímto setkáním. Přestože si přeju, aby se to nekonalo, zjistím, že doufám, že všechno bude v pořádku.

Mám pocit, že budu zvracet, když se vydáme po dlouhé kruhové příjezdové cestě a zastavíme před domem. Je legrační, že si po všech těch letech stále pamatuji, jak vypadá. Myslím, že to byl v mém životě okamžik zvratu, takže mě nepřekvapuje, že se to ve mně drželo celou tu dobu.

Byl to den, kdy se můj život navždy změnil. Den, kdy mě ten čurák zničil. Nechci chodit nikam poblíž toho domu. Lituji, že jsem souhlasil sem přijít, ale na druhou stranu nechci, aby tomu máma čelila sama.

Když vypnu zapalování, mám okamžitý okamžik paniky. Kurva.

Nemůžu to udělat. „Nevadilo by ti, kdybych zůstal v autě?“ Řeknu obracejíc hlavu, abych se na ni podíval.

„Cože? Ne. Prosím, Cartere. Po tom, co se stalo naposledy, když jsme byli tady, dokážu pochopit, že máš obavy,“ odpoví, chytajíc mě za ruku.

„Opravdu si myslíš, že tě přivedu zpátky, kdybych si myslela, že bychom byli přijati stejným způsobem? Ten den mě taky stále straší. Myslíš si snad, že jsem neviděla, jak moc ses po tom dni změnil? Jsem tvoje matka, Cartere. Matky si takovýchto věcí všímají. Neuplynula chvíle, kdy jsem nelitovala, že jsem tě do toho zatáhla. Slibuju, že tentokrát to bude jinak. Moje máma není jako můj otec. Ona se skutečně těší, že se s tebou setká.“ Vydechnu dech ve velké porážce.

Proč neumím téhle ženě nikdy říct ne?

Ona to potřebuje, takže musím dát všechny své sračky stranou a udělat to pro ni. Všeho se vzdala, když zjistila, že je se mnou těhotná.

Mohla jít na potrat a pokračovat dál ve svém životě se svou rodinou v tomto domě. Ale neudělala to. Pokud bych jí mohl pomoct dostat kus její starého já zpět, pak bych byl sobecký hajzl, kdybych to pro ni neudělal.

Váhavě se dostanu z auta a přejdu na druhou stranu, abych otevřel dveře mámě. Napočítám v hlavě stejných pět zkurvených kroků, jako jsem to dělal, když jsem byl dítě. Namísto vzrušení, které mě spotřebovávalo před těmi lety, jsem plný strachu.

Žaludek se mi obrací, když stojíme před velkými žlutými dveřmi, kromě toho, že tentokrát nevypadají tak velké. Jsou to jen obyčejné dveře a já to kurevsky nenávidím.

Nenávidím to a všechno ty lži, které za nimi leží. Nenávidím to tolik, že musím bojovat s touhou vymlátit z nich ty živé sračky. Jak může člověk nenávidět tak moc zatracené dveře?

To proto, že ony pronásledovaly posledních devatenáct let moje sny, to je ten důvod.

Mámina ruka se zvedne do vzduchu předtím, než se její klouby připojí ke dřevu. Zaklepe dvakrát. Její ruka se natáhne po mé předtím, než mi dá uklidňující zmáčknutí, jí dává uklidňující zmáčknutí, až na to, že tentokrát je to jiné.

Stejně jako v minulosti, kdy jsme byli tady, se její hlava otočí mým směrem, když se na mě podívá a usměje se. Už mi není pět, takže teď jsem vyšší, než ona. Tohle je déjà vu v tom kurevsky nejhorším případě. Kriste, mám pocit, že budu znovu zvracet.

Oběma se nám třesou ruce, zatímco čekáme na náš osud. Nemusíme dlouho čekat.

O minutu později se dveře otevřou. Křehká, starší verze mé mámy stojí před námi. Zadržím dech, protože moje srdce rychle tepe proti mému hrudníku. Vydechnu, když udělá krátký oční kontakt s mou mámou předtím, než si ji přitáhne do náruče.

„Moje dítě,“ pláče.

„Čekala jsem příliš dlouho na to, abych znovu viděla tvou nádhernou tvář.“ Začíná vzlykat, když se moje máma ztratí v jejím náručí a začne také plakat.

V mém hrdle se tvoří hrudka, zatímco stojím a sleduji je společně. Ačkoli si stále přeju, abych tady nebyl, mé srdce zpívá pro mou mámu. To je ten druh opětovného shledání, ve které asi doufala, když jsme sem přišli před všemi těmi lety.

Proč pořád očekávám, že se toto setkání zhorší, jakmile si mě babička všimne, ví, že si nejsem jistý.

O pár minut později se pustí, babička o krok ustoupí a vezme do svých křehkých rukou tvář mé mámy.

„Dovol mi, ať si tě prohlédnu,“ říká se širokým úsměvem. Všimnu si, že má laskavé oči. Nejsou takové, jaké měl děda.

„Jsi stále tak krásná, jak si vzpomínám. Tolik jsi mi chyběla, Lizzy.“ Nakloní se dopředu a drobnými polibky jí zasype po celém obličeji.

„Taky jsi mi chyběla, mami,“ zašeptá moje máma, zatímco si otírá rukama slzy.

„Tohle je Carter,“ dodává, a pohled mé babičky se přesune ke mně. „Tvůj vnuk.“

Přísahám, že moje srdce přestane bít, když odtrhne své oči od mé mámy a podívá se na mě. Místo toho rozzlobeného zamračení, kterým se na mě díval děda, když jsem tady byl naposledy, se usmívá krásným úsměvem předtím, než mi zabalí paže kolem pasu. Stojím tam nehybně. Ruce mám svěšené stále po mých bocích. Jsem zmrzlý.

„Čekala jsem čtyřiadvacet let, abych se s tebou setkala,“ pláče mi tiše do hrudi.

„Modlila jsem se za tento den tak dlouho. Nepřešel den, abych na tebe nemyslela – abych tě nemilovala.“ Hrudka v mém hrdle roste a musím bojovat proti slzám, které hrozí, že začnou padat.

Ona mě miluje.

I když tohle je druh shledání, ve které jsem doufal, ne, o kterém jsem snil, z nějakého důvodu jsem stále skeptický.

Stále ještě čekám, že se všechno otočí a bude to zlé.

„Dovol mi si tě prohlédnout,“ říká, když ustoupí.

„Podívejme, jak jsi hezký,“ usmívá se, když se její ruka zvedne a jemně mě pohladí po tváři. Moje máma měla pravdu… ona vůbec není jako můj dědeček.