TT - 38. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

KDYŽ NA MĚ ZÍRAL, OBJEVILY se ve Shrapnelových obsidiánově zbarvených očích zelené tečky.

„Lhala jsi mi. Nevíš, kdo to je.“

Zněl víc překvapeně, než naštvaně, i když co se týkalo lhaní, sám by se měl chytit za nos.

„Ještě ne, ale zjistíme to“, odpověděla jsem chladně.

Teď, když měl Shrapnel pěkný výhled, vydal se Vlad k Sandře.

„Jestli sis nebyla žádného ze svých činů vědoma, protože byly tvoje vzpomínky zmanipulovány, považuji tě za nevinnou.“

Slova útěchy zabrala. Sandra klesla na koleno a naklonila hlavu.

„Vzal jsi mě z ulice, když mě mí rodiče opustili. Dal jsi mi domov, postaral ses o mé vzdělání a umožnil mi lepší budoucnost. Nikdy bych tě úmyslně nezradila.“

Vladovy rty se zkřivily v sardonický úšklebek a vrhl pohled na Shrapnela.

„Pak bys byla poctivější než dva z mých nejvěrnějších přátel.“

Na jazyku jsem ucítila echo jeho emocí – směsi z hněvu a smutku. Najednou mi došlo, že Shrapnel se dopustil něčeho horšího, než že se jen obrátil proti svému pánu. Nůž v zádech bolel víc, pokud ho tam zapíchl přítel.

Sandra vstala a odhrnula si vlasy z krku. „Nech mě to dokázat, můj kníže.“

Vlad ji chytil za krk a položil na něj své rty. Když se zakousl, přemohl mě pocit, na který jsem nebyla připravena. Žádný chtíč, i když pach čerstvé krve způsobil, že mi vyjely špičáky. Ani to nebyla starost o Sandru, která i přes svůj špatný zdravotní stav musela darovat další krev.

Ne, pocítila jsem v sobě nezadržitelné nutkání vytrhnout ji z Vladových paží a rozsekat svým elektrickým bičem k nepoznání.

Byla jsem žárlivá. Jak absurdní. Vlad byl upír, Sandra smrtelnice, které vymyli mozek, a nejlepší způsob, jak se dostat k jejím opravdovým vzpomínkám byl ten, že se napije její krve a zhypnotizuje ji.

Věděla jsem to, ale to neměnilo nic na pocitech, které vyvolaly jiskření mé pravé ruky.

Jeho rty na jejích. Jak zaklonila hlavu, zcela určitě ne bolestí. Linie jeho krku, když polkl.

Pod mou rukou narazil do země elektrický výboj. Proměna v upírku elektricitu v mém těle rozhodně nezmenšila.

Trhlinu jsem okamžitě zakryla nohou, jakoby si nikdo nevšiml, co se se mnou děje.

Vlad zvedl hlavu, nejdřív pohlédl na zmíněné místo a poté na mě. Čekala jsem, že protočí oči, protože jsem reagovala tak iracionálně žárlivě, ale vypadal spíš zamyšleně.

Nakonec se píchl špičákem do palce, potřel s ním stopy po kousnutí na Sandřině krku a dívku pustil.

Snažila jsem se ovládnout své emoce – a energii, která způsobovala, že mi jiskřilo z ruky –, zatímco jsem si prozpěvovala

„Every Breath You Take“ od Stinga. Tady jde o život, Leilo. Přehodnoť své priority.

„Šel do jejího pokoje, aby ji zhypnotizoval“, řekla jsem, pro případ, že by tento detail Vladovi pomohl.

Zezelenaly mu oči a hleděl na Sandru, jakoby byla jedinou osobou v místnosti.

„Shrapnel vešel do tvého pokoje“, řekl silným hlasem.

„Chtěl, abys předala zprávu. Jak zněla?“

„Já nevím“, zašeptala Sandra.

„Ale ano, víš.“

Ve vzduchu se zajiskřilo a na pažích se mi postavily všechny chloupky. Z Vlada vycházela nějaká neviditelná vlna a naplnila místnost takovou energií, že mi naskočila husí kůže. Co to dělal?

„Můžeš ho vidět ve svém pokoji“, pokračoval Vlad hypnotizujícím hlasem.

„Slyšíš jeho hlas. Co říká?“

„Říká…“ Sandřin obličej působil napjatě, jakoby naslouchala vzdálenému šepotu.

„Řekni jí, že se jí její schopnosti vrátily. Skoro zemřela, když je použila, ale Vlad ji oživil a teď se od ní nehne ani na krok. Pokusím se jí dát něco do jídla, jestli se probudí.“

Vrhla jsem na Shrapnela vyčítavý pohled. Zatímco jsem ležela v kómatu, plánoval mě otrávit?

O mé emoce se otřel vztek, ale Vlad nic neřekl a nespouštěl Sandru z očí.

„To nebyla jediná zpráva. Co ještě?“

Monotónním hlasem, který byl tak obvyklý pro lidi pod hypnotickým vlivem upíra, vyprávěla Sandra, že Shrapnel svému komplici přesně popsal mé schopnosti a prozradil jí, kde přesně se u cirkusu a s Maximem zdržuji. Dokonce poukázal na to, že Maximus musí být odstraněn pomocí drastických prostředků. Napadly mě střely z tekutého stříbra. Drastičtější už to být nemohlo.

Když Vlad Sandře poručil, aby mu vyprávěla, co ta žena říkala, tak šlo nejdřív o nevinné dotazy, které zněly spíše zvědavě než nebezpečně. To se změnilo po bombovém útoku.

Když konečně ukázala své opravdové úmysly, tak už to bylo jen: Zabij Leilu. Zabij ji teď.

Tak nějak podobně. Můj vztek vzrůstal, ale většinu už jsme věděli a já nepotřebovala cítit Vladovy emoce, aby mi bylo jasné, že je stejně tak frustrovaný jako já.

„Kde se s ní setkáváš, když máš pro ni nějaké zprávy?“, zeptala jsem se.

Sandra se zamračila. „Nikdy jsem se s ní nesetkala, ale každé dva dny jdu ve městě do obchodu s knížkami. Napíši zprávu na list papíru a strčím ji do Odysseje od Homéra. Když v té knížce najdu zprávu od ní, zapamatuji si ji, lístek vyhodím a předám ji Shrapnelovi, ale jen, když mě k tomu vyzve. Jinak neřeknu nic. Ani si nemůžu na ty zprávy vzpomenout.“

Tu poslední část řekla Sandra, jakoby opakovala nějaké pokyny. Tak to určitě i bylo. Když je dostala, byla zhypnotizovaná stejně jako teď.

„Do obchodu s knížkami, hned“, řekl Vlad, aniž by odvrátil pohled od Sandry. Jeden ze strážců se uklonil a odešel.

„Nikdy ses s ní nesetkala, ale řekl ti Shrapnel, jak se jmenuje?“

Znovu z Vlada vyzařovala ta husí kůži vyvolávající energie, až jsem si začala třít paže, abych se toho pocitu zbavila.

Myslel Marty toto, když říkal, že upíři dokážou cítit sílu jiného upíra tím, že se dotýkají svých aur? Pokud ano, tak to u Vlada jednoznačně znamenalo: Fakt děsivej pes: Ruce pryč.

„Myslím, že jsem to neměla vědět.“ Sandra teď zněla zamyšleně.

„Ale jednou ji Shrapnel nazval Cynthiana.“

Vladovy rysy ztvrdly tak, že vypadaly jako vytesané. To jméno zcela určitě znal. Mě bylo také povědomé, ale nevzpomínala jsem si, v jaké souvislosti jsem ho slyšela.

Shrapnel zavřel oči a působil ještě víc nešťastně než v tom okamžiku, kdy ho Vlad nabodl na kůl. Shrapnel tu ženu miloval a teď se splnily jeho nejhorší obavy, protože se ocitla na prvním místě Vladova seznamu.

Když jsem si vzpomněla, otočila jsem se na Vlada.

„Cynthiana. Nejmenovala se tak žena, se kterou jsi byl přede mnou?“

„Ano“, odpověděl Vlad, který stále upíral svůj pohled na Shrapnela.

Namáhala jsem svůj mozek. Co ještě mi Maximus o ní vyprávěl? Byla s Vladem neuvěřitelně dlouho – to jsem ještě věděla –, a když ji opustil, něco udělala. Co to jen bylo? Ach ano, měla aféru s jedním z jeho přátel, aby vzbudila jeho žárlivost. Nejstarší trik světa, ale nefungoval…

A tím přítelem byl Shrapnel.

„Cynthiana věřila, že by se mohla k Vladovi vrátit, kdybych zemřela? A pokud ano, proč jsi ji v tom podporoval? Vždyť ji miluješ; to jsem cítila, když jsem se tě dotkla.“

Shrapnel neříkal nic. Jeho mlčení bylo dalším důkazem jeho citů, ale pokud nešlo o žárlivost, tak proč Cynthiana opakovaně riskovala svůj život, aby ukončila ten můj?

Ať už měla jakékoliv důvody, zavraždila nespočet nevinných, než mě nakonec zlikvidovala – aspoň na čas.

Vzpomněla jsem si na Dawninu tvář. Nezasloužila si zemřít dřív, než si užila života. S ostatními oběťmi bombového útoku to bylo stejné, a Vladovi strážci si také nezasloužili, aby je vyhodili do vzduchu jen proto, že Shrapnel za sebou zoufale zametal stopy. A pak jsem tu ještě byla já, která si nic z toho nezasloužila.

„Můžeš jít, Sandro“, řekl Vlad, jehož oči opět nabyly normální měděný odstín. „Tvoje spolupachatelství v této věci je zapomenuto.“

Když už Sandra nebyla pod jeho vlivem, zamrkala a poté řekla něco hekticky rumunsky.

„Samozřejmě, že tu můžeš zůstat bydlet“, odpověděl Vlad netrpělivě.

„Teď jdi.“

Vousatý strážný eskortoval Sandru ven. Byla jsem ráda, že ji vidím odcházet. Neudělala nic, co by odůvodnilo vězení. Jinak tomu bylo s upírem, naraženém na dlouhém kopí.

Vlad hleděl upřeně na Shrapnela. Na okamžik mě zalila vlna vzteku, frustrace a žalu.

Poté to bylo, jakoby někdo spustil silnou zeď, která mě od všeho kromě mých vlastních emocí, odřízla. Dokonce i divoká energie, která z Vlada vycházela, se rozplynula.

„Víš, co se teď stane“, řekl a zněl přitom věcně.

Také jsem to věděla. Tak do toho!, zasyčelo mé pomstychtivé já.

Poté jsem si vzpomněla na všechny ty děsivé instrumenty ve vedlejší komoře. Vlad nebude znát slitování, když půjde o to, zjistit, kde byla Cynthiana, ale kdyby se mi podařilo spojit se s upírkou prostřednictvím svého daru, ušetřila bych Shrapnelovi hodně trápení.

Bezpochyby si zasloužil smrt, ale mohla by být rychlejší a bezbolestná, pokud po své proměně stále ještě disponuji svými schopnostmi. Pokud bych se o to aspoň nepokusila, tak bych nebyla o nic lepší než ta bláznivka, která ve své snaze mě zabít, bez mrknutí oka obětovala plno jiných lidí?

„Nejdříve něco zkusíme.“

Pohybovaly se pouze Vladovy oči, když na mně pohlédl.

„Těžko ho nějakými slovy přiměješ, aby se jí vzdal.“

Shrapnel vycenil zuby. Žádný úsměv. Tady varoval jeden dravec druhého. Poté řekl něco v jazyce, která zněla jako rumunština, ale mnohem starší. Vlad si odfrkl.

„Nepochybuji, že mi to budeš ztěžovat, můj příteli.“ Poté se obrátil na mě. „Jdi. Na to se dívat nechceš.“

To bylo bez debaty, ale ještě jsem nebyla hotová.

„Je tvrdý jako žula, takže ho budeš mučit týdny a nic… nebo mi dáš pár minut.“

Vlad vrhl pohled na mé ruce a tiše se zasmál.

„Tak krátce po proměně tvé schopnosti asi ještě nebudou fungovat, jestli se vůbec vrátí.“

„Ještě stále jsem nabitá elektřinou. Zbytek tam musí být taky.“

S těmito slovy jsem se sklonila a pravou rukou se dotkla podlahy. Nic. Uplynulo několik okamžiků a Shrapnel ze sebe vyrazil zvuk, který byl napůl povzdech, napůl smích. Sice věděl, že to pro něj znamená víc mučení, ale přesto měl radost.

Sevřela jsem rty a zkusila to ještě jednou. Zase nic kromě chladného, nerovného kamene. Ještě jednou, ale i když musela být skála prosycena esencemi, žádná vize nepřišla.

„Leilo“, Vlad zněl skoro unaveně.

„Nic s tím nenaděláš.“

Nevšiml si, že mě jeho slova pobídla ještě víc. Celý můj život mi říkali: „To nemůžeš.“

Nejdřív: „Nemůžeš se na olympijské úrovni udržet“, a přesto jsem tu šanci dostala. Když jsem se po nehodě nervově zhroutila, slyšela jsem toto: „Už nikdy nebudeš běhat“, ale nejen, že jsem se znovu naučila běhat, dokonce jsem pracovala jako cirkusová artistka.

Poté přišlo: „Nemůžeš se nikoho dotýkat“, ale seznámila jsem se s Martym, upírem, který se stal mým kolegou a přítelem. Později mi řekl Vlad: „Nemůžeš po mě chtít žádnou lásku“, a teď ze mě byla Mrs. Dracula. Tak co.

Tentokrát jsem se o skálu třela tak, že jsem si poškrábala o její nerovný povrch dlaně. Poté jsem se soustředila tak urputně, že jsem už Vladovy neustálé prosby, abych toho nechala, a Shrapnelův výsměšný smích, neslyšela.

Tam. Ne hlasitější než šepot, jen závan, ale něco tam bylo, zatraceně! Koncentrovala jsem se, až jsem zůstala jen já a kámen pod mou rukou, a poté jsem to uviděla! Příšerné obrazy zcela spáleného upíra, který klesl k zemi přesně na tomto místě, ústa otevřená v posledním němém výkřiku.

Zvedla jsem se a až teď si všimla, že si Vlad klekl vedle mě a tahal mně za ruku.

„Leilo, to stačí…“

Ať už viděl v mé tváři cokoliv, zmlkl. Poté se zvedl a do mých emocí udeřila zvláštní směsice hrdosti a hněvu.

„Dobrá zpráva je, že nebudeš mučen“, obrátila jsem se na Shrapnela.

„Ta špatná je, že začnu lovit tvou přítelkyni a její kouzla už mi nemohou ublížit, protože už jsem mrtvá.“