TT - 35. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„LEILO!“

Hlas mé sestry pronikl skrz zničující bolest, která mě přiměla stočit se do klubíčka nebo chtít zemřít, podle toho, co bolelo méně. Gretchen. Zněla vystrašeně, pomyslela jsem si i přes pekelné utrpení. Následovala vzpomínka. Limuzína hoří.

Vytáhla jsem se na kolena a vyrazila ze sebe bublavý výkřik. Pohled se mi stále více zamlžoval, ale i tak jsem rozeznávala typické oranžové světlo. Plameny postupovaly. Každým okamžikem mohly dosáhnout benzínovou nádrž.

Vrhla jsem se k autu, i když jsem při pokusu popadnout dech, plivala krev.

Všechno bylo tak rozmazané, že jsem nemohla najít nůž, který jsem upustila a měla jsem pocit, jako kdyby plameny zasáhly mě samotnou. Možná, že to byla pravda a já si toho jen nevšimla.

Ale nemohla jsem to vzdát. Soustředila jsem se na křik své sestry, který působil jako adrenalin a propůjčoval mi potřebnou energii k tomu, abych se plazila dál. Když jsem zavrávorala, narazila jsem do boku auta.

Mezitím už jsem měla černo před očima a i Gretin křik zněl slaběji, ale rozum mi ještě fungoval.

 Levou rukou jsem zašátrala po zapínání Gretina bezpečnostního pásu. Posledním zbytkem energie jsem ho přeřízla.

Tíha, která mi najednou padla na rameno, byla to nejúžasnější, co jsem kdy cítila.

„Dostaň Sandru do bezpečí“, pokoušela jsem se jí říct, ale z hrdla mi vycházelo jen nesmyslné mumlání.

Něco do mě narazilo a bolesti zesílily.

Vrátil se Shrapnel?, ptala jsem se sama sebe, ale když mě začínala zalévat úžasná otupělost, už mě to netrápilo.

To není dobré, varoval mě můj poslední zbytek zdravého rozumu.

Nesmíš omdlít! Už se nikdy neprobudíš!

Snažila jsem se probojovat skrz temnotu a svůdně příjemný pocit odcházející bolesti. Bylo to, jako bych plavala v tekutém písku – čím víc jsem bojovala, tím víc jsem se propadala.

Poté jsem ucítila, jak mě někdo brutálně táhne pryč a vědomí se mi vrátilo. Přišlo mi, že mám žebra jako dvě větve, které mi někdo zlomil, ale přesto se mi podařilo párkrát se nadechnout. To a další příšerná bolest osudnou letargii zahnaly.

Oheň dorazil k benzínové nádrži.

Skrz úzké škvírky přivřených očí jsem rozeznala, že se nacházím za pár stromy, jejichž kmeny mě chránily před explozí. Sandra ležela v bezvědomí vedle mě a Gretchen…

Asi jsem halucinovala. Nebo má sestra skutečně seděla na Shrapnelovi jen o pár metrů dál? Nůž, kterým zabil Oscara, mu vrazila do hrudi a tvářila se u toho děsně, přesto držela rukojeť pevně oběma rukama.

„Běda, jestli se pokusíš o nějakou křivárnu“, zasupěla.

Shrapnel na ni upíral svůj pohled, zatímco mu z ramenou a boků rašily pahýly. Brzy mu dorostou ruce i nohy a vyléčí vnitřní zranění. Zrovna jsem chtěla Gretchen varovat, že se určitě o nějakou křivárnu pokusí, když v blízkosti Shrapnela přistály tři postavy, jako když dopadne meteorit.

Čtvrtá se objevila u mě. Oči měl jako dva smaragdy, kolem tváře mu divoce vlály vlasy a okamžitě si prokousl zápěstí a přitiskl mi ho ke rtům.

Vlad. Tak ten kouř přece jenom někdo zahlédl.

Zatímco jsem pila z Vladovy ruky, jeho strážce zvedly Shrapnela a rychle odstranili nůž, aby se nemohl ze všeho vykroutit tím, že by spáchal sebevraždu.

Poté vše zčernalo. Ještě jednou jsem polkla, ale bolesti neustávaly. Dokonce se zvyšovaly, až jsem měla pocit, jakoby mi někdo vrážel do lebky dýky. Tísnivý pocit v prsou se šířil do celého těla. Už jsem ani nemohla polykat. Dokonce i k dýchání mi chyběla síla. Když jsem ucítila rozlévající se chlad a bolest vystřídalo ledové objetí, věděla jsem, že Vlad přišel pozdě.

„Ne!“

Vladův výkřik mě na chvíli zadržel, ale jen na krátký okamžik. Poté v mém nitru praskly řetězy, které jsem dříve nevnímala a jako kulka z pistole jsem vystřelila vzhůru.

 Už jsem neležela ztýraná na zemi. Stoupala jsem stále výš a výš a bylo to ještě krásnější než všechny sny, které jsem kdy o létání měla. Můj pohled už nebyl zamlžený tím odporným závojem z krve a temnoty.

 Všechno bylo ponořené do oslnivě jasného světla a obklopila mě vůně dešťové vody a frézií. Tu jsem znala z dřívějška -, už to bylo tak dlouho -, ale okamžitě jsem věděla, komu patří. A poté jsem ji uviděla.

Stříbrné prameny v jejích černých vlasech jakoby zářily. Stejně jako jemné linie ve tváři, když se usmála. A najednou ze mě spadl pocit viny, který jsem s sebou tak dlouho vláčela. Nic neříkala. Ani nemusela. Cítila jsem, že mi svou smrt nikdy nekladla za vinu a všechny mé hříchy mi odpustila.

Chtěla jsem se k ní rozběhnout, ale s milujícím úsměvem a zvednutou rukou mě zarazila.

Ještě ne, drahoušku, zašeptala mi v hlavě.

Poté mě něco s brutální silou strhlo zpět.

Sladká vůně postavy zmizela společně s křišťálově jasným slunečním světlem, ve kterém jsem se vznášela. Děsivě rychle jsem se začala řítit do propasti a reakcí na jakýkoliv pokus o zastavení pádu bylo další škubání.

 Země se nezadržitelně blížila, ale proti neviditelnému sevření, které mě stále tahalo dolů, jsem nic nezmohla.

Když jsem nakonec dopadla, náraz mě roztrhl. Čekala jsem na chladné, vysvobozující objetí smrti, ale to nepřicházelo.

Cítila jsem jen oheň.