TFU - 7. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Levee

Co jsem to sakra udělala? Oh, jasně. Políbila jsem Sama.

Zatraceného cizince.

Který měl sebevražedné myšlenky!

Zatímco jsme stáli na mostě.

A který si myslel, že i já mám sebevražedné myšlenky.

Ale nejhorší z toho všeho bylo, že jsem na něj nemohla přestat myslet.

Od doby, kdy jsem odešla, jsem si ten okamžik v hlavě přehrávala aspoň tisíckrát. Co se mužů týče, v minulosti jsem udělala několik špatných rozhodnutí. Do anděla, kterého ze mě dělali v novinách, jsem měla zatraceně daleko. Ale měla jsem malé podezření, že pokud by se o tomhle novináři dozvěděli, neměla bych pokaždé, co bych o tom četla, stejný pocit romantického stažení žaludku, který jsem měla, když jsem cítila jeho rty na svých.

Tu noc byly moje kroky, které jsem na podiu předváděla už tisíckrát, o něco lehčí. Myšlenky jsem neměla plné pocitu viny a obav. Místo toho se všechny soustředily na most a čekaly na okamžik, až se tam vrátím.

K Samovi.

Vystoupení se táhlo, ale po necelých třiceti dlouhých vteřinách od začátku after party v backstage jsem se vytratila. Paruku jsem ale nechala doma. Měla jsem se pro ni zastavit nebo se podívat do šatny, jestli bych tam nenašla něco, co bych si mohla půjčit, ale po koncertě jsem chtěla jen čerstvý vzduch a pár chvil o samotě. A tím jsem myslela oblak kouře a sexy a zajímavého muže, který ho doprovází.

„Jako brunetka vypadáš líp,“ oznámil mi Sam, když se postavil vedle mě s cigaretou v puse.

Na jedné straně úst se mi objevil úsměv.

Měl na sobě džíny a černou košili s dlouhými rukávy, které měl vyhrnuté nahoru, což přilákalo moje oči a prohlédla jsem si tak jeho tetování na předloktí. Přemýšlela jsem, co asi znamenají. Ale s rychle bijícím srdcem jsem nemohla přijít na to, proč jsem byla najednou v blízkosti tohoto muže nervózní, tak jsem se rozhodla nechat hlubokých myšlenek o jeho tetováních a místo toho jsem přemýšlela o tom, jak si zahřát ruce.

„Zase žádná bunda?“ zeptala jsem se a stáhla si čepici víc do čela.

„Je pravděpodobné, že bys zítra ztratila i brýle?“ odpověděl a nevšímal si mé otázky.

„Spíš ne.“

„Nohy se ti dobře hojí,“ poznamenal a opřel se o zábradlí vedle mě.

„Vypadaly hůř, než jak na tom ve skutečnosti byly.“

„Jasně.“ Protočil oči. Všimla jsem si, že mají nádherný odstín zlaté. Ne úplně oříškové, ale ani ne hnědé.

Kruci! Přestaň zírat na toho sexy chlapa se sebevražednými sklony!

Odvrátila jsem pohled zpátky k vodě. „Tvoje ruce vypadají dneska lépe.“

Než si vsunul cigaretu do pusy, odmlčel se. „Ty sis všimla? Bál jsem se, že po té, co jsem tě včera večer viděl odjíždět s jiným mužem, mě přestaneš kontrolovat“ řekl tvrdě, čímž mě přinutil otočit se tváří k němu. „To on ti způsobil ty modřiny?“

Ugh!

„Cože? Ne! Navíc jsem ti řekla, že žádný on není. Spadla jsem ze schodů.“

„Jak myslíš.“ Mou upřímnou odpověď odpálkoval, ale naštěstí to vypadalo, že s tím zmizel i jeho postoj. „Takže, dneska se cítíš lépe?“

„Vlastně ano. Teď mě nech se ti podívat na ruku.“

Zkroutil rty, ale zvedl ji, abych si mohla prohlédnout jeho říznutí.

„Co jsi dělal?“

„Řízl se o kytaru.“

To upoutalo mou pozornost. „Jsi muzikant?“ zeptala jsem se. Z představy, kdyby Sam brnkal na kytaru vedle mě, zčervenám. Snažila jsem se schovat obličej tím, že jsem se soustředila na jeho dlaň, i když jsem netušila, na co se dívat. Jen jsem nebyla připravená ji pustit.

„Ani ne. Zničil jsem ji, abych z ní udělal knihovnu.“

Podívala jsem se mu do očí. „Knihovnu?“

„Jo. Prostě odříznout předek a pak přidat poličky.“ Vytáhl telefon ze zadní kapsy a projel obrázky. Než našel fotku, kterou hledal, mu zabralo asi minutu a to mi připomnělo, že jsem pořád držela jeho ruku.

Co to kurva dělám?

Zase.

Poté, co jsem ho pustila, jsem si stáhla čepici zpátky do čela, zatímco mi před obličej postavil telefon. Když jsem se pozorně podívala, byla tam akustická kytara s vyříznutým předkem a s třemi horizontálními poličkami uvnitř.

„Je na dětské knížky, ale myslím, že by se také dala použít na koření nebo tak. Ale musely by být malé.“ Stoupnul si vedle mě, abychom se na fotky mohli dívat společně. „Nebo na nějaké cetky? Netuším.“

„Páni,“ vydechla jsem. „To jsi udělal sám?“ Zatímco byl blízko, využila jsem příležitosti a vdechla vůni Samovy kolínské. Neměl by vonět tak dobře – ne, když kouřil cigarety. Ale voněl, takže jsem se nenápadně nadechla znovu.

„Jo,“ pochlubil se pyšně a hodil po mně megawattový úsměv, na kterém mi oči zůstaly o něco déle. Fajn, to je možná slabé označení. Zírala jsem.

A jeho úsměv se ještě rozšířil, když se na mě díval… jak jsem na něj zírala.

A tak to pokračovalo.

Nekonečně dlouho.

Ale ne dostatečně dlouho.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se nakonec a vytrhl mě z otupělosti.

„To jen…“ Jsi sexy. „Chci říct…“ A vtipný. „Já, uh…“ A šťastný. Nakonec jsem poskládala myšlenky dohromady a setřásla ten hypnotický trans, do kterého mě přivedla vzpomínka na jeho rty přitisknuté k těm mým. „Jen mi nepřijdeš jako někdo, kdo by se chtěl zabít,“ řekla jsem.

Jeho úsměv okamžitě zmizel a pohled mu padl k zemi na jeho černé conversky, kterými nervózně poklepával o zábradlí. „Všichni nemusí.“

Měla jsem být ohleduplná a nepozorovat ho tak dlouho, ale bolest, která se mu objevila na tváři, mi znemožnila od něj pohled odtrhnout. Upřímně v ten moment vypadal mnohem víc jako muž, který to chce skončit a to mě vyděsilo. Možná jsem tu sice chtěla být taky, ale já věděla, co se mi v hlavě děje. Neměla jsem v plánu skočit z toho mostu, ale najednou jsem se bála, že o Samovi to samé říct nemůžu. Tep se mi zrychlil, jak se snažil setřást démony, které mu přinesla má nevinná poznámka. Chtěla jsem pomoct, ale netušila jsem, co kruci dělat. Neměla jsem ponětí, jaká válka se odehrává za těma krásnýma zlatýma očima. Sotva jsem znala toho muže, který se přede mnou hroutil a vůbec jak ho utěšit – nebo jestli vůbec chtěl, aby ho někdo utěšil.

Jedinou věc, kterou jsem věděla jistě, bylo, že ho musím dostat z toho mostu pryč.

„Já… Hej, omlouvám se. Poslouchej, umírám hlady. Nějaká šance, že bys se mnou zašel na něco k jídlu?“

Ztěžka polknul a pak se zeptal země, „Zveš mě na rande?“ Tou otázkou mě popichoval, ale jeho hlas byl skřípavý a plný emocí.

Když jsem nervózně odpověděla, můj nebyl o moc lepší. „Vážně chci z toho mostu.“

Zvedl hlavu a já mu nabídla přiškrcený úsměv, který musel vzít jako odpověď. Jak se na mě díval, začala se mu do obličeje vracet barva.

„Dobře,“ souhlasil.

Vydechla jsem úlevou a přikývla víckrát, než bylo třeba. Odhodil cigaretu na zem a udělal krok mým směrem. Něžně mi přejel rukou přes rameno a já nemohla předstírat, že mě to neuklidnilo, ale to nebyl jediný důvod, proč jsem se k němu natáhla pro jeho dotek.

Když mi odstrčil kudrny z krku a zašeptal, „Znám jednu malou Puerto Rican restauraci, která má otevřeno až do dvou. Vyhovuje?“ na jeho rtech se objevil hravý úsměv.

„To by šlo,“ zašeptala jsem.

Když se zeptal na další otázku, jeho oči si prohlížely můj obličej. „Jsi v pořádku?“

„A ty?“ opáčila jsem.

S odpovědí se nenamáhal. Položil ruku na moje záda a vedl mě k začátku mostu. Cestou jsme si nepovídali. Jen se na sebe párkrát podívali a usmáli. Nesnášela jsem, že jsem se se Samem cítila tak trapně, ale podle toho, jak si mě koutkem okem prohlížel, se mu to také nelíbilo.

„Chceš se se mnou svézt?“ zeptal se a protočil klíčkem od auta kolem prstu, když jsme došli k parkovišti. Všechny známky špatné nálady překvapivě zmizely.

„Umm…“ Otálela jsem. Nechtěla jsem upoutat pozornost na mého řidiče, který na mě čekal u auta. Ale zároveň jsem se bála, že kdyby mě Devon viděl mizet s náhodným chlapem – i když byl Sam náhodný jen pro něj, tak by mu z toho asi praskla žíla na krku. „Já, ehm… nejsem si jistá. Možná bychom se mohli potkat až tam nebo tak.“

Zvedl prst a poklepal mi jím na brýle. „Budeš je mít celou noc?“

„Tak daleko jsem se ještě nedostala.“ Usmála jsem se přiškrceně.

„A co takhle? Začni tím, že mi řekneš svoje jméno. Pak se vypořádáme s autem a brýlemi. Po té, co jsi na mě minulou noc dorážela svou pusou, spolu prakticky randíme. Takže bych nejspíš bych měl znát tvoje jméno, abych nám opatřil stejné poznávací značky.“

Zvedla jsem do vzduchu čtyři prsty. „Na-vždycky.“

Nadechl se. „Skutečnost, že jsi ten vtip pochopila, je děsně sexy.“

Začnou mě pálit tváře, když se to pokusím zakrýt dalším vtipem. „Navíc ti nic nedlužím. Jestli si správně vzpomínám, vypadal jsi, že si to užíváš. Počkej. Jak to bylo?“ Poklepala jsem si prstem na bradu a pak zasténala a napodobila tak jeho reakce z předešlé noci.

„Ale no tak. Bylo to mužské zasténání a ty to víš,“ flirtoval a na rtech vytvořil hřejivý úsměv, který zažehl i jiná místa než jen moje tváře.

Nepřítomnost toho pocitu v mém životě byl možná jediný důvodem, proč jsem strhla svou zeď. Nemohla jsem se dál krotit. Naklonila jsem se dopředu a přesně tak, jak jsem doufala, Sam mi obtočil ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

„Za tohle mě tvůj přítel zabije?“ Kývl směrem k mému autu, které stálo jen několik metrů od nás.

„Není to můj přítel,“ zašeptala jsem a začala jsem zrychleně dýchat.

Neměla bych mu to říkat.

Ztrácela jsem hlavu.

Byl to jen jeden polibek a nejspíš nic neznamenal.

Možná že to byla pravda, ale za těch několik dní, co jsem Sama znala, to pro mě začalo znamenat něco velkého.

Když jsem zvažovala svoje možnosti, srdce mi v hrudi bušilo.

Nemůžu riskovat, že řekne celému světu o mém tajemství s mostem.

Měla bych odejít dřív, než se na všech titulních stránkách objeví titulek: ‚Levee Williams má sebevražedné sklony‘.

Ale z nějakého důvodu, který jsem nedokázala vysvětlit, jsem se v Samově náručí cítila bezpečí, takže jsem pronesla, „Jmenuju se Levee.“

Překvapeně naklonil hlavu na stranu. „Fakt? Levy, jako ten poplatek (angl. levy) nebo ta popová princezna?“

Kruci.

„Levee, jako ta ochranná hráz, která zabraňuje řekám vylití z koryta (angl. levee).“

Když propukl v smích, hlava se mu zvrátila dozadu. „To je fakt.“

Jeho reakci jsem moc nerozuměla, ale byla jsem připravená na horší.

Protáhla jsem ruce mezi našimi těly, stáhla brýle a tiše dokončila, „A jako ta popová princezna.“

Oči se mu, ne překvapivě, rozšířily, ale jeho slova nebyla ta, která jsem čekala. Vzal mou bradu do dlaně a přejel mi palcem po tváři. „Žádné modřiny,“ vydechl a na tváři bylo zřetelně vidět, že se mu ulevilo.

Zmateně jsem ze sebe dostala, „Cože?“

Druhou ruku mi položil na tvář. „Tvoje brýle – nezakrývaly modřiny.“

„Ježíši, Same. Říkala jsem ti, že mi nikdo neubližuje. Spadla jsem ze schodů.“

„Jo, ale tu výmluvu používá každý,“ řekl s nakažlivým úsměvem.

„Během zkoušky jsem spadla z pódia. Nějaký debil to nahrál na video. Jestli potřebuješ důkaz, je to nejspíš někde na internetu.“

Zasmál se. „To je zatraceně dobrá zpráva. Měl jsem o tebe strach.“

Já se bála o něj.

„No, nemusíš. Je mi fajn.“

Pootočil hlavou a podíval se na mě koutkem oka, což mi řeklo, že mi to nežere. Nejspíš měl pravdu, ale protočila jsem oči. Znovu se zasmál, ale tentokrát svými rty přejel po mých.

„Takže, kdo je ten chlap u auta?“

Stoupla jsem si na špičky a znovu otřela mé rty o jeho. „Bodyguard.“

Lehce mě kousl do rtu a přitáhl si mě ke svému pevnému tělu blíž. „Měla bys ho vyhodit“ – polibek - „za to, že tě nechal jít každou noc na ten most samotnou.“ Polibek.

Do jeho rtů jsem se usmála. „Vyhodila bych ho, kdyby mě sledoval.“

„Já tě sleduju.“ Mrkl na mě. Polibek.

„Každá celebrita asi potřebuje stalkera. Dobrá zpráva je, že mně se ten můj líbí.“

„To mi rozhodně práci ulehčuje.“ Olíznul si rty tím způsobem, který mi vyslal mravenčení do celého těla. Když jazyk zase schoval, z úst mi uniklo tiché zasténání.

„Polib mě,“ zašeptala jsem. Chvíli se na mě jen tak díval jako by jeho oči v těch mých něco hledaly. Ale nebylo v nich nic jiného, než touha. „Polib mě,“ zopakovala jsem.

Mé prosby až příliš ochotně poslechl a přitiskl svá ústa na moje. Nebyl nesmělý nebo plný obav jako noc předtím. Byl hluboký a plný nepopsatelné úlevy.

Líbal mě.

„Omlouvám se, že chutnám jako kouř,“ zašeptal. „Sakra, ničím to mango.“

Zasmála jsem se, přejela mu rukou po zádech. Sam možná neměl plno svalů, ale byl pevný.

„Je to jen žvýkačka,“ řekla jsem. „Příště ti jednu dám.“

„Rozhodně.“ Přestal mě líbat a opřel si čelo o moje. „Levee, vážně tě zatraceně rád poznávám.“ Povzdechl si a pak mě znovu políbil. „Teď mě nech koupit ti tu nejlepší rýži a fazolky, které o středeční půlnoci můžeš ochutnat.“

„Dobře,“ odpověděla jsem a neochotně vystoupila z jeho objetí.

„Takže, jak to funguje?“ Zastrčil si ruce do kapes a začal se houpat. „Máš doprovod nebo jen ho potřebuješ mít s sebou?“ Škádlivě mě dloubl do žeber.

Teď byla řada na mě, abych se na něj podívala koutkem oka. Ohledně mého malého odhalení identity se choval se až příliš nonšalantně.

„Celou dobu jsi věděl, že jsem to já?“

„Cože? Ne! Kdybych věděl, že jsi to ty, okamžitě bych se s tebou snažil vyspat,“ odpověděl rychle.

„Super. A to mě má uklidnit?“

„Ne, to měl být vtip, princezno.“

Hodila jsem po něm pohledem. „Nedělej to.“

Zasmál se a v obranném gestu do vzduchu rozhodil rukama do vzduchu. „Hej, ty ses mi snažila dostat do kalhot mnohem dřív, než já tobě.“ Pak se zakřenil tak hezky, že mi oči sklouzly dolu ještě dřív, než jsem je mohla zastavit.

„Můžeme se jít najíst?“

S nadzvednutým obočím bojoval se smíchem. „Cítím zklamání? Levee, chceš, abych se pokusil se s tebou vyspat?“

„Ne,“ odpověděla jsem a podívala se jinam.

Když se můj pohled vrátil k jeho obličeji, měl na něm další obrovský úsměv a stejně tak, jako předtím, se mnou dělal divy.

„Pak nebudu.“

„Dobře,“ odpověděla jsem rychle.

„Dobře,“ zopakoval, ale jeho oči byly přilepené k mým ústům a jeho úsměv se sebevědomě rozšířil.

„Oh, Bože, můžeme se prostě jít najíst? Tohle začíná být divné,“ vydechla jsem.

„Divnější než se líbat se svým stalkerem?“

Naklonila jsem hlavu, jako bych uvažovala. „Blíží se to k tomu.“

Když se rozesmál, ramena se mu roztřásla. Pak jeho pozornost upoutalo něco za mými zády. „Myslím, že jsi byla prozrazena.“ Ukázal na přední světla namířená naším směrem.

„Jo, to je Devon, můj um… bodyguard.“

„Brzy-ex-bodyguard?“

„Oh, ne. Je se mnou už roky. Nejdřív jsem ho nesnášela, ale teď se mnou chodí domů na vánoční večeři. Nevyhodím ho za to, že respektoval moje rozhodnutí.“

Zafuněl. „Dobře, dobře, chápu. Je tvůj Kevin Costner.“

„Páni. Přes brýle jsi byl mnohem okouzlující.“

Ve skutečnosti se mi líbilo, že se nechoval upjatě nebo nevyšiloval. Byl to jen… Sam.

„Nešetři tou chválou.“ Zamrkal.

Protočila jsem oči. Nemělo cenu se s ním hádat. Vážně jsem chválou nešetřila. Sam byl teď mnohem lepší – a rozhodně mě dostával. Naštěstí to, ale zůstalo jen v mé hlavě.

„Pojď. Devon nás odveze.“

Položil mi ruku na bedra. Ale když jsem po něj flirtujíc mrkla, tentokrát jsem nepředstírala, že se po jeho doteku natahuju. Nahnul se dopředu, odstrčil mi vlasy z ramene, a když sjel rukou o něco níž lehce nad můj zadek, do ucha zašeptal mi: „Hra začíná.“

Ale podle mého nedostal svou ruku dost nízko.