TFU - 4. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Levee

Následující den…

Po třiceti minutovém rozhovoru s Morgan, který jsem včera měla, jsem si přiznala, že jsem u ní ve skutečnosti byla až na druhém místě. Ne zrovna překvapivě byl na prvním místě Henry Alexander. To, jakým způsobem se chichotala, když mi vyprávěla o jeho trapných historkách, se mě tak hluboce dotklo, že jsem strávila celý den oplakáváním dne, kdy svět přijde o tak milou duši. Z pocitu viny, že jsem nemohla udělat víc, jsem donutila Henryho, aby podepsal téměř každý kus věcí pro fanoušky. Nemusela jsem je doručit osobně, ani jsem tam nemusela po půlnoci speciálně jet. Stejně by nebyl vzhůru. Ale čím dřív se u ní objevím, tím dřív se začnu cítit lépe.

Snad.

S druhým vyprodaným koncertem v San Francisku, který byl téměř za rohem, jsem s tím bojovala ještě víc než obvykle. Byla jsem vyčerpaná z cestování a letů mezi vystoupeními, nehledě na skutečnost, že následující večer jsem měla další. Ale přistihla jsem se při tom, že jsem byla naprosto neschopná vypnout. Hlavu mi plnily věci, které jsem mohla – měla – udělat. Spaní v posteli s plyšovým povlečením nikomu nepomůže. Ani mně ne. Byla jsem si dobře vědoma toho, že to takhle už dlouho nepůjde. Jen jsem nemohla přijít na to, jak to zastavit. Což bylo konec konců důvodem, proč jsem skončila na zemi před sesternou v dětské nemocnici a zírala na strop.

Když jsem si strhla kyslíkovou masku z obličeje, běžela jsem k zadním dveřím, kde Devon parkoval. Hruď jsem měla staženou a hlas mi selhával. Tu noc byl vzduch chladný, ale plíce mi hořely z naprosto jiného důvodu.

„Levee, počkej!“ zakřičel Henry a běžel za mnou.

„Neměl jsi chodit,“ dostala jsem ze sebe a otřela si slzy z tváře rukávem svetru.

„Ano, měl. A Devon udělal dobře, že mi zavolal, tak se neopovažuj mu dělat peklo.“ Rozhodil ruce kolem mých ramen a přitáhl si mě k hrudi.

„Jsem…“ Hlas se mi na chvíli vytratil, než jsem dokončila myšlenku. „Jsem v pořádku.“

Nic v mém životě není v pořádku.

„Musíš sem přestat chodit,“ zašeptal a přejížděl mi rukou po zádech nahoru a dolů.

„Mu-musela jsem jí přinést její věci,“ zakoktala jsem se, zoufale jsem se snažila dostat emoce pod kontrolu – ale naprosto jsem selhala.

Zhluboka vydechl a políbil mě na vršek hlavy. „Musíš s tím přestat. S tím vším. Nejsi Matka Tereza, Lev. Nemůžeš na sebe brát celý svět.“ Ruce se mi třásly. Natáhl se pro ně a zvedl mi je. „Hlavně, když to má na tebe takový vliv.“

„Jsem v pohodě,“ ujišťovala jsem ho dalšími lžemi.

Odtáhl se, zaklonil mi hlavu, aby se mi podíval do očí. „Zrovna jsi omdlela uprostřed nemocnice. Je mi jedno, co říkáš – nejsi v pořádku.“

„Jsem. Je mi bezvadně.“ Donutila jsem se usmát, ale moje zrádná brada se rozechvěla. Rychle jsem zabořila obličej do jeho hrudi. Kdybych se rozbrečela, nemohla bych tu masku udržet. Ne s Henrym.

Ztěžka jsem polkla.

Můžu to zamaskovat úsměvem.

V tom jsem byla dobrá.

Zasranej profesionál.

Žádné slzy.      

Odstoupila jsem a na tváři se mi objevil můj výraz, který jsem mívala na vystoupeních. Fakt jsem měla být herečka.

Henryho výraz, ale nesouhlasil.

Přivřel oči, založil si ruce v bok a zeptal se, „Kdy naposled jsi jedla?“

Jídlo?

Malá holčička právě bojovala o svůj život a on se chtěl bavit o jídle?

„O mě nejde. Ona umře!“ zakřičela jsem.

Popadl mě za ramena a rychle mnou zatřásl. „Mně o tebe jde! Ježíši, Levee. Půlce zasraného světa na tobě záleží. Vypadá to, že ty jsi jediná, komu ne.“

Jen kdyby věděl, jak moc blízko byl pravdě.

Ale neměla jsem v plánu mu to říkat.

Oba nás upoutal Devonův hlas, který se opíral o mé černé SUV. „Všechno v pořádku?“

„Budu potřebovat pomoc, abych ji dostal do toho auta!“ zavolal na něj Henry zpátky.

„Cože?“ Okamžitě jsem mu začala couvat z dosahu. „Ne! Musím se vrátit.“ Oči mi přelétávaly mezi Henrym a Devonem, zatímco se přibližovali. „Řekla jsem sestře, že jí udělám fotku pro sestřenici.“

„Pak jí bude muset teda Stewart poslat e-mail, protože tě beru domů a ty odtud do zítřejšího koncertu neodejdeš.“

„Nejsi můj otec, Henry. Nemáš právo za mě rozhodovat,“ vyštěkla jsem.

Nahnul se ke mně a oplatil mi to: „Dokud se o sebe nezačneš starat, pak musí někdo jiný. Jídlo a spánek jsou nutnost.“

Dotlačil mě k autu, zatímco nás Devon znepokojeně sledoval.

„Víš, že to já podepisuju tvoje šeky, že?“ zavrčela jsem ta slova k Devonovi a snažila jsem se vykroutit z Henryho sevření. „Nech. Mě. Jít.“

Henry rozzlobeně vydechl a uvolnil sevření na mém loktu. Začala jsem od něj odstupovat, ale pak jsem ztratila půdu pod nohama.

„Dneska ne,“ řekl Henry a přehodil si mě přes rameno. „Nechal jsem tě dělat tyhle hovadiny poslední tři roky. Končím, Levee. A stejně tak ty. Jen proto, že pomáháš ostatním, nemusíš ubližovat sobě.“

„Sundej ze mě ty svoje ruce!“ křičela jsem, ale on šel dál k SUV a ne moc něžně mě hodil na zadní kožené sedadlo. Zrovna když jsem se začala hrabat zpátky ke dveřím, se uvnitř auta rozsvítilo zářivé světlo.

„Sakra,“ vydechla jsem, když Devon rychle přešel na stranu řidiče.

„Jdi od ní,“ nařídil, když vypálil několik světelných záblesků. „Řekl jsem, ‚Jdi. Od. Ní.‘“

Henry zasténal, než si narovnal tričko, usmál se a vlezl si vedle mě. Obtočil ruku kolem mého opěradla a zeptal se, „Už jsi skončila?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak předstírej, že jo. A skloň hlavu. Máš rozmazaný make-up.“ Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě k sobě na stranu. A stejně jako několikrát předtím, jsem se snažila schovat všechny své emoce v jeho tričku, zatímco naše auto se rozjelo.

************

„Nech mě ji nést.“ Devonův hlas mě probudil ze spánku.

„Mám ji,“ odpověděl Henry. „Ššš,“ zašeptal mi do vlasů, když jsem se začala vrtět. „Zamkni, až odejdeš,“ řekl Devonovi, který sledoval, jak mě nese po schodech nahoru v náručí.

„Cítil bych se líp, kdybych ještě zůstal. Ujistil se, že je v pořádku a tak. Můžu tě později odvézt domů,“ odpověděl Devon.

Henry jeho nápad zamítl. „Díky, ale myslím, že tu strávím noc. Kdybych potřeboval svést, zavolám Carterovi. Můžeš jít.“

Devon nesouhlasně zabručel, ale nakonec se vzdal. „Jo, dobře. Zamknu.“

Když mě Henry položil do postele, zaslechla jsem, jak se nastavil alarm. Zvedl mi nohy a vyzul boty.

„Přespávačka?“ zeptala jsem se ospale.

Zasmál se a padl na postel vedle mě. „Škoda, že nemáš péro. Protože s námahou, kterou jsem teď vynaložil, bych si aspoň dneska večer vrznul.“

Rozesmála jsem se, přitiskla se mu k boku, všechen dřívější vztek umlčelo vyčerpání.

Povzdechl si a objal mě kolem ramen.

„Mám o tebe strach,“ zašeptal.

Neodpověděla jsem.

Začala jsem se bát taky.

„Přeháníš to, Lev. Vím, že tahle práce nemá zrovna pevnou pracovní dobu, ale určitě nemůžeš pracovat dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Musíš přestat být neustále Levee Williams a být prostě sama sebou.“

„Já vím,“ odpověděla jsem.

Ale nevěděla. Cítila jsem se jako robot uvnitř ženského těla.

Úsměv.

Póza.

Otočka.

Občas během písničky zatancovat.

Zopakovat.

Ty chvilky, které jsem si ukradla pro sebe, jsem trávila v různých dětských nemocnicích po celé zemi.

Úsměv.

Póza.

Otočka.

Sledovat dítě umírat.

Zopakovat.

S každým dnem, který uplynul, se můj úsměv stával méně a méně upřímný, pózy víc a víc nucené a během otoček jsem se neustále vzdalovala od toho, kým jsem opravdu byla.

Moje kariéra stoupala, zatímco já osobně padala. Každý den byl jako děsivý volný pád neurčitým směrem. Zadrhla jsem se uprostřed, bez možnosti jít nahoru – nebo dolů.

„Vzpomínáš na tu holku, že?“ zeptal se Henry a zastrčil mi vlasy za ucho.

Přikývla jsem.

Vzpomínala jsem na ni. Byla bezstarostná a usměvavá. Milovala chodit ven a tancovat v nočních klubech až do poslední písničky. Spala do odpoledne, pokud mohla. Pak nakopnutá kávou strávila den s kytarou kolem krku a zápisníkem u boku. Měla obrovské srdce, ale znala své limity.

Oh, pamatovala jsem si ji. Jen jsem nemohla přijít na to, jak se k ní vrátit.

„Zítra večer máš ještě jednu show. Pak jednu v LA. Po ní zruš New York. Zůstaň tady a odpočiň si,“ pobízel mě.

Okamžitě jsem se posadila. „Nemůžu to zrušit!“

„Ano, můžeš. Je to hloupé předávání cen. Tvým jménem přijmu cokoliv, co vyhraješ.“

„Mám tam vystoupit.“ Povzdechla jsem si a lehla si zpátky.

Nemohla jsem říct, že se mi ta myšlenka nelíbila. Bez New Yorku bych měla dva týdny volna. Což by znamenalo celých čtrnáct dní, kdy bych mohla sedět v dětské nemocnici. Při té myšlence ve mně trhne.

„Potřebuješ pauzu, Lev. Není to koncert. Neříkám, že máš zklamat tisíce platících fanoušků. Jde o jednu písničku… na předávání cen. Budou tě postrádat, ale najdou někoho, kdo tě zastoupí. Slibuju.“

Abychom v téhle konverzaci dál nepokračovali, tak jsem souhlasně přikývla. Nevěděla jsem, co mám sakra dělat. Po té malé epizodě s omdléváním jsem proti tomu, že jsem potřebovala pauzu, nemohla nic namítnout. Jenže má hlava a svědomí mi nedovolily si ji vzít.

„Vyspi se trochu, Levee.“ Políbil mě na vršek hlavy.

Ležela jsem tam několik minut, zatímco Henryho dech se zklidňoval. Z mé pozice na posteli jsem mohla sledovat tančící světla na obloze San Franciska. Koupila jsem ten dům kvůli výhledu, ale když jsem se dívala na ten most v dálce, mou mysl zaplnil jiný zcela jiný obraz.

Muž s několika tetováními.