Inc - 24. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka
Kor.: Evudar

Nix

Prásknu za sebou dveřmi ložnice, vztek, co se ve mně budoval, mě dostal na hranu. Tenhle víkend byl ten nejzpackanější, co jsem za dlouhou dobu zažil, ale díky tomu, co jsem si právě přečetl, se ten vztek budu snažit potlačit.

Potom, co jsem strávil sobotní odpoledne rozhovorem se Z-em, jsem si domluvil schůzku s právníkem.

Brzy mi došlo, že se k němu jeho matka chovala ještě hůř, než jsem si zprvu myslel. Věděl jsem, že Addison nikdy nechtěla, aby to mezi námi skončilo; rozvod byl můj nápad, ale aby si svůj vztek vybíjela na Z-ovi? To je kurevská blbost.

Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšiml dřív. Neskutečně na mě dolehla bolest, kterou jsem cítil kvůli Z-ovu strachu z toho, že ho vrátím Addison. Chtěl bych vzít zpátky všechno, čím si musel projít.

Chtěl bych jí zlámat vaz za to, co mu napovídala, ale nakonec můžu jen zabránit tomu, aby se to někdy opakovalo. Každý den v tomhle týdnu jsem měl nutkání jít za ní a vrátit jí všechno, co mu provedla, ale to by Z-ovi nijak nepomohlo. Po schůzce s právníkem, kde jsem si přečetl Z-ovu výpověď pro CPS[1], mi připadá, že pokud se hezky rychle nevypořádám s tím spalujícím vztekem, udělám něco, čeho budu litovat.

Chodím po pokoji, abych se uklidnil. Z, nepotřebuje být svědkem dalšího výbuchu nenávisti.

V kapse mi zazvoní telefon a já ho vytáhnu.

Kadence: Jsem na cestě domů. Chceš, abych něco přinesla?

Je špatné, jak moc mě těší, že můj dům nazvala svým domovem?

Nix: Ne, jen tě chci u sebe, co možná nejdřív.

Kadence: Jo, jo, Casanovo. Ve skutečnosti toužíš po mých kuchařských dovednostech. Lasagne?

Nix: Ok, dostala jsi mě. Ta tvoje pěkná tvářička a úžasný lasagne.

Jen dvě její zprávy mě uklidní natolik, abych mohl jít zkontrolovat Z.

Celou jízdu domů jsem s ním nedokázal promluvit ani slovo. Pravděpodobně jsem ho tím vystrašil, ale ta výpověď o tom, jak ho týrala a fakt, že se mi to bál říct.

Kurva, to bylo na mě moc.

Vydám se halou do jeho pokoje a lehce zaklepu na dveře.

„Ahoj, Z, můžu dovnitř?“

„Jo,“ odpoví a já zatlačím do dveří. Sedí na posteli s iPodem v ruce.

„Promiň mi. Jen jsem potřeboval malou přestávku na oddych,“ vysvětlím svoje chování. On přikývne a zadívá se zpátky do klína. Opřu se o zeď a rozhodnu se mu povědět pravdu.

„Z, to co ti máma udělala mě ničí, zdá se, že se s tím nedokážu vypořádat,“ přiznám. Přál bych si, abych mohl, ale právě teď si připadám, jako bych se topil v nenávisti.

„Nevěděl jsem, co říct. Co bys na to řekl ty. Bál jsem se.“ Vzhlédne a jeho hlásek se zlomí.

„Vím a nezlobím se kvůli tomu na tebe. Jen se tu záležitost s tebou snažím překonat. Jsi můj život. Každej, kdo ti ublíží, ublíží i mně. Měl jsem tě chránit, Z. To je moje práce.“

Posadím se vedle něj.

Kurva, tohle děcko je můj život.

Ten spalující vztek, co mi koluje žilami, existuje kvůli chování jeho matky.

„Nebudu se muset vrátit, že jo?“ V očích mu probleskne strach a to mě jen ještě víc zraní. Co bych já dal za šanci strávit s mojí mámou o trochu víc času, a můj kluk doufá, že už tu svoji nikdy neuvidí.

Ta ženská je blázen.

„Ne, pokud nebudeš chtít,“ povím mu.

Ani kurva náhodou bych ho nenechal jít, kdyby nechtěl.

„Nechci.“

„Dobře, hochu,“ souhlasně přikývnu. Neobviňuju ho; to privilegium ztratila, když na něj poprvé sáhla.

V zadní kapse mi začne vyzvánět telefon. Vytáhnu ho a na obrazovce si všimnu Kadencina jména.

„Haló?“

„Ahoj, zlato,“ řekne. Zvuk jejího hlasu mnou otřese. „Je s tebou Z?“

„Jo, proč?“ Zeptám se zvědavě.

„Můžeš mu předat telefon?“

„To je pro tebe.“ Podám telefon Z-ovi, ale cítím se odstrčený. Kurva, žárlím na vlastního syna. Úžasný.

„Haló?“ Odpoví. Usměje se, když uslyší její hlas.

„Jo,“ zvolá, kýve hlavou nahoru a dolů, jak ji poslouchá. „Dobře, pa.“ Ukončí hovor a podá mi telefon zpátky.

„Co chtěla?“ Zeptám se, protože chci vědět, díky čemu se tak usmívá, zdá se, že se to stává jenom, když je Kadence okolo.

„Chtěla vědět, jestli mám rád jablečnej koláč. Řekla mi, že by mohla jeden na rychlo udělat a přinést zmrzlinu.“ Je ohromený tím, že bude domácí. Zasměju se jeho reakci. Rád si myslím, že jsem dobrý kuchař, ale nepeču a jeho matka mu očividně nikdy žádný koláč neupekla.

„Taky mi řekla, že by mohla zase udělat lasagne,“ povím mu, ale víc se těším na moji pozdní večeři v ložnici.

„Ano!“ Zvedne pěsti do vzduchu radostí a znovu se usmívá. Udělala je minulou neděli, když jsem je oba vzal domů po Addisonině výstupu.

Mám rád svoje bratry a jejich podporu, ale potřeboval jsem být se Z-em, a především jsem s ním potřeboval být sám.

Kadence neměla na výběr, protože Z chtěl, aby šla s námi. Vím, že mu chtěla být oporou, ale potom, co jsem viděl její výraz, když Z přiznal některé věci, co mu matka říkala a dělala, mohu říct, že jsme se potřebovali navzájem.

Uvařila nám večeři, když jsme si se Z-em povídali. Chtěl jsem vědět o všem, ale na druhou stránku jsem na něj nechtěl tlačit. Nejvíc se otevřel v přítomnosti Kadence, protože se s ní cítí v bezpečí.

Na konci večera jsme byli všichni utahaní a připravení jít do postele. Než Z odešel, pověděl jí, že se nemusí ráno vykrádat z domu jako pokaždé několik posledních týdnů.

Zrudly jí tváře i krk, jak se Z řehtal celou cestu po schodech. Při našem rozhovoru se přiznal, že nás jedno ráno slyšel spolu mluvit. Jen nevěděl, o koho se jednalo.

Ta napjatá noc nám dodala pocit, že se věci do budoucna zlepší. Kadence zůstala, i každou další noc a ráno už se nemusela vykrádat z domu. Během týdne jsme si utvořili tuhle rutinu, kterou jsem nechtěl měnit. Z měl momenty, které mi naznačily, co s ním týden upřímnosti udělal. Kompletně mu to změnilo život, když odhalil svá tajemství. Vypadal ztraceně, jak se snažil všechno zpracovat, ale pokaždé, když prošla dveřmi Kadence, měl jsem svého syna zase zpátky.

„No tak. Pojďme dolů. Bude tu každou chvíli,“ povím mu, když vstanu z postele. Následuje mě, nadšený, že uvidí Kadence. Přestože mě to hřeje u srdce, zároveň mě to znepokojuje. Zapomenu na to a otočím se k němu čelem. „Z.“ Zastavím se a podívám se na něj.

„Jo?“

„Miluju tě, hochu.“ Prohrábnu mu vlasy. Vím, že to potřeboval slyšet.

„Já tebe taky, tati.“ Usměje se a při každém úsměvu, který mi věnuje, odstraní část toho zatuchlého vzteku, který v sobě mám.

***

„Ó bože,“ zašeptá Kadence, když jí zakryju pusu rukou.

„Šššš, kotě. Probudíš Z,“ povím jí mezi přírazy.

„Dobře, tak mě přestaň tak dobře šukat,“ zavzdychá mi do ruky.

„Nikdy.“ Zrychlím pohyby, když ucítím, že se kolem mě stahuje. Hodí hlavou na stranu a zakousne se do ruky, aby zjemnila svoje sténání.

„Je. To. S tebou. Tak. Kurva. Dobrý.“ Vyheknu při každém přírazu. Pohltí ji orgasmus a její unikátní druh červenání mi dá vědět, jak se jí postupně šíří tělem.

Kurva, já to miluju.

Její kundička se přitom kolem mě utahuje a snaží se ze mě dostat můj vlastní orgasmus. Naplním ji spermatem a uvolním tak frustraci z celého týdne s každým brutálním pohybem. Vezme si to všechno, každý tvrdý, drsný příraz, zatímco prosí o další.

Kurva, já – Já miluju tuhle ženu. Miluju?

I když jsem se to pokoušel popírat, moje hlava mi to nedovolila.

Položím jí ruku na stranu krku a vtlačím se do ní, co nejhlouběji to jde, mezitímco se snažím ustát orgasmus. Otočí hlavu a horkými rty najde vnitřek mého zápěstí. Ztratím se v okamžiku, aniž bych myslel na minulý týden.

„Jsi v pohodě?“ Ta jemnost jejího hlasu a blízkost našich těl vyvolává nutkání přiznat, že jsem se do ní zamiloval. Ale neudělám to. Vím, že není připravená to slyšet, a se všemi těmi problémy, bych nepřežil, kdybych o ni přišel.

„Jo,“ vydechnu. Dám jí pusu na čelo a odvalím se na bok.

Otočí se ke mně čelem. „To se spraví, Nixi,“ slíbí, i když jí chci věřit, stále se s tím potýkám.

„Já vím, Kadence. Ale bejt mu dobrej táta je pro mě ten nejdůležitější úkol a nemůžu si zkrátka pomoct, ale cítím se, jako bych ho zklamal.“

Zakroutí hlavou v nesouhlasu. „Musíš se přestat obviňovat.“

„Já vím. Jen je těžký, že líp reaguje na tebe než na mě,“ přiznám. Kurva, tak jsem to nemyslel. Zkrátka jen vím, že se s ní cítí Z víc v bezpečí.

„Jsem tu moc často?“ Opře se o loket, najednou vypadá znepokojeně.

„Ne. Ne, to neříkám. Jen mi připadá, že tě používá jako nárazník přede mnou. Mám pocit, že s ním potřebuju navázat lepší spojení, spravit to mezi námi.“ Pohladím ji po jemné pokožce.

„Ale nedokážeš to udělat, když jsem tu já,“ dokončí za mě.

„Chci tě tady, kotě. Vážně. Ale přemýšlím o tom, že vezmu Z přes tejden na dědovu chatu. Myslím si, že nám to oběma prospěje.“

„Myslím si, že je to dobrej nápad, Nixi.“ Usměje se a pohladí mě po tváři.

Kurevsky miluju, když se mě dotýká.

„Bude to jen pět dní,“ zopakuju a doufám, že si nemyslí, že ji odháním.

„Zlato, dala bych ti i měsíc, kdybys ho potřeboval. To je v pořádku.“ Nakloní se ke mně a přiblíží své jemné rty k mým. Polibek neprohloubím, namísto toho se odtáhnu a zadívám se na ni. Otevře oči a setká se s mým pohledem.

Za jejich modrými hloubkami rozpoznám něco, co tam dřív nikdy nebylo, něco, co vím, že nechce přiznat, ale jak se na mě upřeně dívá, má to vepsané všude ve tváři. Začíná mě milovat.

„Co jsem udělal, že jsem si tě zasloužil?“ Uvažuju nahlas. Ta žena mě nepřestává okouzlovat.

„Nic extra. Jen jsi mě dotlačil k tomu, abych s tebou začala chodit. Dobře si mě šukal a nedal mi pokoj. Teď jsi se mnou uvíznul.“ Zasměje se vlastnímu popisu našeho vztahu.

„Spíš ty se mnou,“ povím jí. Oči jí září štěstím, jakoby ta myšlenka nemohla být o nic lepší. Ústa jí klesnou k mému uchu a tiše přizná, „S nikým jiným bych uvíznout nechtěla.“

Jo, zamiloval jsem se.

---

[1] (=Child Protective Services, zkratka pro vládní agentury, které se v USA zabývají ochranou dětí)