Priceless - 26. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

Když Brandt utekl, zakryla jsem si pusu rukama a cítila… ani jsem si nebyla jistá, co jsem cítila.

Měla jsem zlomené srdce, byla jsem zdrcená a rozzuřená na jeho matku. Bála jsem se o něj, protože jej děsila jen má přítomnost a prostě… cítila jsem se strašně.

Co se to, sakra, stalo? Můj nejlepší kamarád na zemi byl zneužitý vlastní matkou a já jsem o tom neměla ani tušení? Proč mě to nikdy nenapadlo? Byla jsem ta nejhorší kamarádka.

A – ach bože – z Coltonova popisu jsem si uvědomila, co se mu stalo včera v noci.

Bylo mi zle. Chvělo se mi zvracet, řvát, opláchnout se a znova.

Všichni mlčeli, než Noel zaklel a vystartoval za Brandtem.

„Ne.“ Caroline ho chytila za paži.

„To já bych měla jít. Jsme si nejbližší.“

„Sakra,“ vložil se do toho Colton. „Neznáš ho tak, jako já. Půjdu. A navíc jsem to celé začal. Musím se omluvit.“

„Nikdo z vás nejde,“ zavrčel Noel. „Jsem nejstarší a jsem pro něj jako rodič. Já půjdu.“

„Možná by neměl jít nikdo z vás,“ řekla jsem a všichni tři se na mě zamračili. Ošila jsem se a tiše dodala: „Já jen… opravdu si myslím, že by rád měl chvíli času pro sebe.“

„Hot Wheels má pravdu.“ Přikývl Ten, zvedl Teagan z podlahy a opřel si ji o bok.

„Ona by měla jít.“

„Já? Co? Ne!“ zvedla jsem ruce. „To jsem vůbec nechtěla říct.“

To já jsem Brandta tak vyděsila. Asi jsem ta poslední na planetě, se kterou chce mluvit. Zvláště po včerejší noci.

Bože, musí mě nenávidět.

Caroline přikývla: „Máš pravdu,“ řekla manželovi. „Je jediná, kterou bude poslouchat. Sarah, jdi ty.“

„Ne, opravdu.“ Začala jsem couvat. „Viděli jste jeho výraz, když mě spatřil? Nechtěl, abych o tom věděla. Určitě se mnou o tom nebude chtít mluvit.“

A kromě toho jsem si po včerejšku nebyla jistá, jestli se mnou vůbec bude chtít mluvit.

„Nikdo z nás to neměl podle něj vědět,“ hádala se jeho sestra, otevřela dveře a mávla na mě.

„Ale teď to víme a někdo mu musí říct, že ho pořád milujeme, že neudělal nic špatného a jsme tady pro něj, ať se děje cokoli… tak běž.“

„Já jsem řekl, že půjdu!“ vykřikl Noel.

Aspen, která se dívala na dvůr, chytila manžela za ruku dřív, než přišel ke dveřím.

 „Noele,“ řekla tiše. „Vím, čím si prochází. Nebude mluvit jen tak s někým.“

Noel svěsil ramena, tvářil se zničeně a zajímalo mě, co se, sakra, stalo Aspen, že se do něj dokázala tak vcítit.

„Pokud se bude schopný někomu otevřít, bude to někdo, kdo je mu nejbližší.“ Podívala se mi do očí a polkla jsem.

Do prdele.

Noel se na mě taky podíval. Pak pevně zavřel oči a tiše zaklel. Nakonec vydechl a podíval se, na Tena. „Nevěřím, že jsi měl pravdu. Sarah, měla bys jít.“

Ten mu odsekl a zeptal se: „Proč je pro ostatní tak těžké vidět, že jsem génius?“

„Já nevím, zlato.“ Caroline ho poplácala po rameni, než se otočila na mě. „Sarah?“

„Pořád tady má auto,“ řekla mi Aspen. „Tak se šel asi projít, nebo je pořád na zahradě. Předpokládám, že je to ta druhá možnost.“

Noel mi stiskl ruku. „Prosím, pomůžeš mu?“

Otevřela jsem pusu. Nejsem ta správná, abych ho našla. Ale všichni v kuchyni se na mě dívali tak zoufalými pohledy. Přísahám, že i batolata mě o to prosila.

Zasténala jsem. „Dobře.“

Myslela jsem si, že Brandta rozruším ještě víc. Zamračila jsem se na Caroline, která mi pořád držela dveře, a projela jsem kolem ní ven. Zasyčela jsem, protože bylo tak chladno. Dokonce i počasí vědělo, že je to temná, bolestivá a chladná chvíle.

Sjela jsem po rampě, zatočila na trávník a povzdychla si. Ježdění po trávě bylo dost těžké; zpomalovalo mě, ale to bylo v pohodě, protože mě napadlo něco nového. Mého kamaráda za mnou přivedou ochranitelské instinkty.

Nikde jsem ho neviděla, ale byla jsem si jistá, kde by se mohl skrývat. Skopla jsem nožní opěrky, chytila se područek a opatrně se zvedla.

Z tmavé zahrady se ozval hlas: „Co si myslíš, že děláš?“

„Já…“ udělala jsem první krok a nohy se mi zachvěly.

„Jdu… tě… hledat.“ Při druhém kroku jsem skoro upadla a musela jsem se zapřít o zeď.

„Sarah!“ Vykřikl Brandt, objevil se vedle mě a chytil mě za paži.

„Šílíš? Spadneš a ublížíš si.“ Objal mě okolo pasu a přitiskl k sobě.

Určitě bych nespadla.

„Uvolni se.“ Poplácala jsem ho po hrudníku a zakřenila se na něj.

„Bylo to jen pár kroků. Jsem v pohodě.“ Asi bych si rozedřela obličej, kdyby mě nedržel. Ale ignorovala jsem to.

„Teď.“ Povzdychla jsem si a ukázala na plot. „Můžeme se posadit?“

„Na zem?“ řekl opatrně.

Skoro jsem začala řvát. Ale můj úžasný kluk se o mě pořád snažil starat, když si procházel tím nejhorším ve svém životě. Kousla jsem se do rtu, když se objevila první slza. Nemohla jsem brečet, ne, ne. Brandt nezvládal dobře pláč, zvláště u mě. Vždycky si připadal bezmocně, byl naštvaný, zranitelný a vyvolalo to v něm pocity, které jsem nechtěla.

Musím být jako duha za jeho deštivého dne.

Tak jsem zkusila sarkasmus, naklonila jsem hlavu a mávla rukou, jako královna.

„Samozřejmě, že na zem. Vidíš tady lavičky? Doufám, že už nebrečíš. Zapomněla jsem si kapesníky.“

„Nebrečím.“ Řekl naštvaně, když mi pomohl posadit se na zem.

„Opravdu?“ poplácala jsem ho po tváři a čekala jsem, že ucítím slzy, ale měl je suché. Chytil mě za zápěstí a zvedl ruku.

 „To je neuvěřitelné. Asi bych brečela, být tebou. Vážně, jestli chceš brečet –“

„Nebudu brečet,“ zamumlal.

„Tak dobře.“ kousla jsem se do rtu. „No… přišla jsem, abych ti řekla, že nejsem naštvaná.“

„Naštvaná?“

„Jo, víš, protože jsme nejlepší kamarádi. Řekli jsme si všechno, dobré i špatné a nikdy ses mi o tomto nezmínil. Nejsem naštvaná. To je v pořádku. Odpouštím ti. Vážně pochybuju, že bych ti o tom dokázala říct, kdyby se to stalo mně.“

Byla jsem na sebe pyšná. Když budu dál pokračovat a nebudu brečet, jak jsem se bála, neztratím jej. Byla jsem si jistá, že i má nálada pomohla, protože se zasmál.

Ale pak jsem si uvědomila, že to byl zahořklý smích.

„Bylo by to úplně jiné, kdyby se to stalo tobě,“ ušklíbl se.

„Co tím myslíš?“ zamžourala jsem na něj a byla frustrovaná, že jsem nedokázala odhadnout jeho náladu.

„Jsem kluk,“ řekl. „Je to jiné.“

„Ne,“ hádala jsem se tiše a zmateně vrtěla hlavou. „Není to vůbec jiné. Znásilnění je znásilnění.“ A on byl znásilněný.

Krátce zavrtěl hlavou: „Ano, sakra, je to jiné. Holka k tomu může být přinucená proti své vůli. Může být 100% oběť. Ale kluk ne. Protože násilnice nic neudělá, pokud chlap nemá erekci, což znamená… že to chtěl.“

Polkla jsem a přitiskla si třesoucí se prsty ke krku. Tušila jsem, jak k tomuto závěru přišel. Myslel si, že žena může říct, že se vůči tomu bránila až do hořkého konce a dobrovolně s tím nesouhlasila. Cítil strašnou vinu, protože si myslel, že přispěl k matčině obtěžování.

A strašně se mýlil.

Nechtěla jsem, aby se tak obviňoval a chytila jsem ho za paži.

„To je kravina.“

Brandt se překvapeně nadechl: „Co?“

„Říkáš to, jako kdyby to nebylo znásilnění. Co když se žena účastní, protože jí monstrum drží u krku zbraň nebo nůž a dělá to, aby sakra, přežila?“

„Matka neměla zbraň.“

Ignorovala jsem to. „Nebo… nebo když násilník přinutí holku vyvrcholit, když zaútočí?“

„Co?“ Brandt sebou cukl. „To se mýlíš.“

„Stává se to,“ zasyčela jsem a kousla se do tváře. Balancovala jsem na chatrné lávce a posouvala hranice našeho přátelství. Ale hluboko uvnitř jsem cítila, že musím.

„Říkáš, že si to ty ženy zasloužily?“

„Ne!“ vykřikl. „To bych nikdy neřekl. Ale toto je jiné.“

„Ne, to není. Jsi oběť. Na 100%. Nechtěl jsi, aby se ti to stalo.“

„Sarah,“ varoval mě tichým hlasem a věděla jsem, že je rozrušený.

„Nedělej to. Nemáš ponětí, o čem to mluvíš.“

Byla jsem si jistá, že jsem věděla dost a odsekla: „Ano, vím. Ta žena obtěžující děti tě znásilnila. Konec příběhu. Neneseš za to vinu.“

„Ale ano,“ zařval. „Nebyl jsem malý, bylo mi 13. Mohl jsem s ní bojovat, odstrčit ji, praštit. Ale neudělal jsem to. A víš co? Kurevsky se mi to líbilo!“

Když to zařval, zadrhl se a zasyčel: „Ach, Ježíši.“ Vzlykl, svěsil hlavu a chytil se za vlasy.

„Ach, bože. Líbilo se mi to. Nakonec jsem přirážel boky, chtěl víc a zoufale se snažil vypadnout a bylo mi jedno, čí pusa byla na mně.“

Přitáhl si kolena k hrudníku a dál si držel hlavu v dlaních. Ramena se mu třásla, když se snažil skrýt svůj stud před světem.

Ztěžka vzlykal.

Šokovaně jsem otevřela pusu. Na chvíli jsem neměla ponětí, co bych měla dělat, bála jsem se jej dotknout, protože by se při sebemenším kontaktu mohl rozbít.

Ničilo mě to a hrudník se mi bolestivě stáhl. Naskočila mi husí kůže a v hlavě mi bušilo.

„Jen tehdy mi věnovala pozornost,“ zašeptal. „Věděl jsem, že to bylo špatné. Po celou dobu. Měl jsem ji zastavit. Ale jen jsem tam tak stál. Proč jsem to udělal? Proč jsem ji nezastavil?“

„Ach, Brandte.“ Vzlykla jsem, objala ho a bylo mi jedno, jestli se rozpadne, nebo ne. Pokud by se to stalo, poskládala bych jej.

Snažil se ode mě odtáhnout. Ale zabořila jsem mu hlavu do ramene, brečela s ním a houpala s námi. „To je v pořádku,“ ujistila jsem jej. „To je v pořádku, zlato.“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Není to v pořádku. Jsem tak podělaný, že nikdy… nebudu… v pořádku.“

„Ale ano, budeš.“ Hladila jsem jej po vlasech. „Budeš.“

Pak jsem propletla naše prsty. Pevně mě chytil za ruku, trochu ke mně otočil hlavu a trochu se mi otevřel.

„Omlouvám se,“ vyhrkl.

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se i přes slzy.

„Za co? Nic jsi neprovedl. Vlastně jsi udělal tolik věcí správně. Byl jsi ten nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měla a miluju tě víc, než koho jiného na planetě. To tě nemůže mrzet.“

Otevřel pusu, asi se se mnou chtěl hádat, ale nic neřekl a nakonec stiskl rty a zavrtěl hlavou.

„Znáš mě, Brandte.“ Pevně jsem mu stiskla ruku.

 „Jsem opatrná a uzavřená. Neotevřu se jen tak někomu. Musí za to stát. Ale tobě a jen tobě jsem otevřela dveře k sobě a to úplně.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Díky tobě jsem se pokaždé cítila být výjimečná, protože ty jsi výjimečný. A je jedno, co se stalo před devíti lety, když ti bylo zatracených třináct, tvá matka tě vyvedla z míry. Teď a tady na této zahradě sedím s tím nejlepším člověkem, kterého znám. A jsi bojovník. Zvládneš to.“

Když jsem se naklonila, abych jej políbila na tvář, zavřel oči a dlouze vydechl.

 „Nezasloužím si tě.“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla jsem bezstarostně, i když to bylo naopak. To já jsem si nezasloužila jej. „Ale i tak tě mám ráda, uvízl jsi se mnou.“

Trochu se zasmál, zvedl hlavu a poprvé od chvíle, co jsem přišla ven, se mi podíval do očí. Bylo to malé vítězství, ale brala jsem jej. Pak vydechl a utřel si nos.

Přestal vzlykat a měla jsem pocit, že přestal brečet nadobro. Díky bohu. Svět byl velice pochmurné místo, když Brandt Gamble brečel.

„Díky,“ řekl a pustil mi ruku, aby mě mohl obejmout, přitáhnout si mě do klína a přitisknout k teplému hrudníku.

„Po tom, co se to stalo, jsme se přestěhovali a ty jsi byla první, kdo se mnou doopravdy mluvil. Nevím, co bych bez tebe dělal. Kurva, ani nevím, co bych dělal bez tebe i teď. Asi bych se zabil.“

Strachy jsem zvedla hlavu, ale přinutila jsem se zůstat klidná a brát to zlehka.

„No to nejde.“ Plácla jsem jej hravě do hrudníku.

„Neměli bychom si komu stěžovat, když by nám zrušili oblíbené show, kdybys byl pryč.“

Zasmál se, pevně mě stiskl a zabořil mi hlavu do vlasů, než se zhluboka nadechl. „Bože, miluju tě.“

Rty se mi začaly třást, když jsem se snažila neplakat. Byla jsem poctěna tím, že jsem byla jedinou, kdo mu pomohl s bolestí a bylo to ohromující.

Kousla jsem se do rtu. Pak jsem jej pohladila po vlasech a přitulila se blíž, protože jsem jej chtěla cítit a slyšet úžasné bušení jeho srdce.

Taky hezky voněl, jako by vyšel ze sprchy. A z nějakého důvodu mi výsledná touha připomněla, proč jsem přišla a co jsem mu včera udělala.

Otevřela jsem oči a cítila se provinile.

Odtáhla jsem se a zadrhla se svou vlastní lítostí. „Brandte, já… tak moc mě to mrzí.“

„Co?“ Zamračil se na mě a zmateně naklonil hlavu. „Proč?“

Zasténala jsem a zajímalo mě, jestli bych měla otevřít tu plechovku s červy.

Díval se na mě tak upřeně, že jsem to nemohla nechat být.

„Já, ehm, kdybych se tě zeptala na něco vážného,“ začala jsem, než jsem zavřela oči a zajímalo mě, jestli bych měla pokračovat: „byl bys ke mně úplně upřímný?“

Hořce se zasmál. „Sarah, dozvěděla ses mé nejhorší tajemství. Myslím, že nemám důvod ti lhát.“

„No…“ otevřela jsem oči a podívala se mu do tváře. Pak jsem jej pohladila po ruce a snažila ses jej uklidnit pro případ, že by to dopadlo jinak.

„Když… Colton řekl všem, jak tě viděl v rohu a matka před tebou klečela – „ ztuhl a hladila jsem jej rychleji: „vzpomněla jsem si na to, jak jsi reagoval včera, když jsi stál u zdi a já jsem ti –“

„To nebylo to samé,“ přerušil mě a chytil mě za ruku, kterou jsem jej hladila. „Ty dvě věci… nejsou vůbec to samé.“

„Jo, ale i tak… jsi řekl, že to byla špatná vzpomínka? To sis vzpomněl… na ni?“

Byl tak potichu. Tak jsem zašeptala.

„Ach, Brandte, omlouvám se. Tak moc mě mrzí, co jsem ti provedla. Věděla jsem, že jsem na tebe neměla tlačit. Řekl jsi mi to opakovaně a já jsem neposlouchala. Už na tebe nikdy nebudu tlačit. Nevěřím, že jsem –“

„Ne.“ Trochu se mnou zatřásl, abych přestala mluvit.

„Nic jsi neprovedla. Nikdy jsi nic neudělala. Nemáš důvod se omlouvat. Jsi jediná, která mě držela pohromadě. Kurva, byla jsi jediná, která mě držela pohromadě celých devět let. Není to tvoje vina, že jsem tak podělaný. Prostě… nemůžu…“

Když zavrtěl hlavou a znova ji sklonil, zpanikařila jsem, chytila ho za paži a bála se, že ho ztratím.

Byla jsem tak blbá.

Chtěla jsem mu říct, že je to v pořádku a nemusí k tomu nic říkat, ale pak jsem se bála, že by to bylo jen horší, kdybychom nepročistili vzduch. Tak jsem se zeptala: „Co nemůžeš?“

„Nevím,“ zamumlal, byl na sebe naštvaný.

„Sex je pro mě prostě divný. Po… po tom, co provedla, se pokaždé strašně stydím, když ztvrdnu. Když cokoli dělám se svým ptákem, je to špatné, špinavé a prostě… špatné kvůli tomu, co jsem s ní provedl. Pak mě Shayla Birminghamová v druháku svedla.“

Sakra, věděla jsem, že byla jeho první, bože, nesnášela jsem tu prsatku Shaylu Birmighamovou.

„Po ní jsem si uvědomil, že můžu dělat různé věci, ale ne s někým, kdo je mi blízký. Protože pak je to jako, já nevím, jako bych ji poskvrnil. Tak jsem si začal vybírat partnerky, do kterých jsem se nikdy nemohl zamilovat. Od té doby jsem potřeboval určité… věci.“

Podíval se na mě. „Nechtěl jsem tě pošpinit svým svinstvem, ale… měl jsem podivné chutě. A když jsi mě požádala, abych tě připravil o panenství, začal jsem šílet. Co když… co když bych tě vyděsil a už bys se mnou nechtěla mít nic společného?“

Přišlo mi šílené, že to myslel vážně, tak jsem si odkašlala a řekla: „Tak zaprvé, nejsi špinavý. Žádná oběť není špinavá, jen protože se jí stalo něco špatného a je jedno, jak provinile se cítíš. A zadruhé… jak divné? Mluvíme o… fekáliích, zlatých sprchách, mrtvolách, sodomii –“

„Co? Ne!“ vykřikl a díval se na mě, jako bych se zbláznila.

„Nic takového. Ježíši. Myslel jsem dominanci. Prostě… dominanci. Rád to mám pod kontrolou, dobře?, nedovolím holce dotýkat se mě, nebo být nahoře… nevím, prostě nedovolím normální sex. Včera v noci to bylo nejblíž, co jsem někoho pustil ke svému ptákovi. Ale protože jsi to byla ty, myslel jsem si… já nevím.“

„Chápu to,“ zamumlala jsem. „A… cením si tvé důvěry, že ses alespoň pokusil. Mrzí mě, že jsem to tak podělala a –“

„Nepodělala jsi to. Ty… dařilo se ti dobře, a myslím opravdu dobře, no… než jsem začal šílet.“

Usmála jsem se a zajímalo mě, proč jsem si při tomto rozhovoru připadala divně. Ale pak… byl to Brandt. Nejsem si jistá, jestli by jakékoli téma mezi námi mohlo být divné.

„Takže… máš rád úplnou kontrolu, co?“ řekla jsem. Pak jsem zvědavě zvedla obočí. „Jako… omezování?“

Chvíli mu to trvalo, ale nakonec přikývl.

 „Někdy jo. To zabere. Nechci si nikoho úplně podmanit, nebo holce ublížit, nic takového. Prostě… rád dělám vše sám, víš, když leží na zádech a užívá si to.“

Vydechla jsem a představila si to. Znělo to… hezky.

Velmi hezky.

Nakonec, když jsem dlouho neodpověděla, řekl: „Sarah?“

Olízla jsem si suché rty a podívala se do jeho ustaraných očí. Věděla jsem, že musím odpovědět, ale ach bože, co bych na to měla říct? Že se mi to líbí?

„Promiň… ehm… myslím, že jsem měla malý orgasmus. Už jsem v pohodě.“

„Orgasmus?“ narovnal se. „Myslíš teda –“

„Jo,“ zamumlala jsem.

„Promiň. To, co jsi popsal, znělo tak… zábavně. Ale to je jedno. Asi bychom se měli vrátit.“ Otevřel pusu, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych od něj zvládla další odmítnutí, tak jsem rychle dodala: „Mám špatný pocit, že se nás tvá rodina snaží sledovat z okna.“

Oba jsme se podívali k domu a jistě, byli za okny.

Brandt roztřeseně vydechl a projel si prsty vlasy.

 „Nevím, co jim mám říct. Nechci s nimi o tom mluvit. Nechci na to ani myslet. Bože, přeju si, aby Colton držel tu svou podělanou pusu zavřenou.“

„To je v pořádku,“ zamumlala jsem a pohladila ho po paži.

„Zvládnu to. Prostě… jsme, to zvládneme a pak se mnou můžeš jít domů, dobře?“

Přikývl, ulevilo se mu. „Dobře. Díky.“ Naklonil se a políbil mě na spánek, jako by se snažil získat trochu kuráže, než vydechl. Pak si mě sundal z klína a vstal.

Nechtěla jsem křeslo a nehádal se se mnou. Myslím, že mě chtěl mít nablízku. Objal mě okolo pasu, udělal ze sebe mou berli a pomalu jsme po rampě stoupali ke vchodu.

Jak čekal, jeho sourozenci a manželé bez dětí stáli v kuchyni.

Když jsme je spatřili, zarazili jsme se.

Noel se podíval do Brandtovy stále opuchlé, bledé tváře a krví podlitých očí, než vybuchl.

„Ta zkurvená mrcha! Zabiju ji.“

To probralo ostatní a mleli jeden přes druhého. Vyhrožovali vykucháním a mučením své matky a slibovali Brandtovi spravedlnost.

Tomuto se chtěl vyhnout, tak jsem vykřikla: „Ne!“

Rodina ztichla, takže jsem mrkla a byla trochu šokovaná. Ale získala jsem si jejich pozornost a zavedla jsem rozhovor tam, kam chtěl Brandt.

„Bude to takto,“ začala jsem.

„Každý Brandtovi řekne, co chce. Nebudete se na nic ptát, ale dáte mu vědět, že ho za nic neviníte a milujete ho. A pak už o tom nikdy nebudeme mluvit. Dobře?“

Tentokrát jsem taky všechny šokovala. I Brandt na mě zvedl obočí. Ale alespoň dodrželi má pravidla.

Ten si první odkašlal a udělal krok k nám.

„Můžu jako první?“ Když jsem si uvědomila, že se ptá mě, zvedla jsem obočí a přikývla.

Otočil se na Brandta. „Vole… jsi bratr mé ženy a strýc naší dcery. Jsi pro mě rodina a vždycky budeš, ať se stane cokoli. Kryju ti záda, chlape.“

Pak k němu Ten natáhl zaťatou pěst a Brandt mě pevně chytil okolo pasu, ale přiťukli si pěstmi.

Po manželovi následovala Caroline, která Brandta objala okolo krku. Musel mě pustit, tak jsem se došourala ke skříňkám a opřela se o ně. Jeho sestra brečela: „Miluju tě, bubbo. Tak mě mrzí, že jsem tě nezachránila. Přeju si, abych to věděla. Vrazila bych tam a zlomila jí ten zatracený krk.“

Brandt přikývl a trochu se usmál. Ale úsměv mu opadl, když následoval Colton.

„Mrzí mě to,“ vyhrkl jeho mladší bratr. „Tak moc mě to mrzí.“

Brandt zatnul čelist, jako kdyby mu nechtěl odpustit. Ale pak se podíval na mě, otočil se a řekl: „Je to minulost.“

Aspen jej objala. Na chvíli jsem si myslela, že ho jen obejme, ale pak po celé té věčnosti se na něj podívala ubrečenýma očima a řekla: „Vím, že jsem jen tvá švagrová, ale po devíti letech, co jsem tě pomáhala vychovávat –“

„Ne, Colton měl pravdu,“ ujistil ji Brandt. „Jsi naše máma.“

Brečela ještě víc a usmála se.

„No, musím říct, že jsem na tebe byla pyšná jako matka pokaždé, když jsem se na tebe podívala. Stal se z tebe nejušlechtilejší, nejlaskavější a nejsoucitnější muž, kterého znám. A je jedno, co se ti stalo v té díře, než tě Noel přivedl ke mně. Nedovol jí pošpinit tvou čestnost, nebo abys nebyl šťastný. Vím, že si myslíš, že prozrazení je to nejhorší, co se ti mohlo stát, ale brzy zjistíš, že je to to nejlepší. Milujeme tě. Tak moc. Zvládneš to.“

Rychle ho objala, ustoupila a nechala promluvit Noela. Bezmocně pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

 „No, sakra. Nevím, co říct jako první.“ Ale pak se mu do očí nahrnuly slzy. „Jen, že mě to mrzí. Tak kurevsky mě to mrzí. Selhal jsem.“

„Ne.“ Brandt zavrtěl hlavou a přitáhl si Noela do objetí.

„Ne. Zachránil jsi mě. Zachránil jsi nás všechny. A nikdy ti nedokážu dost poděkovat za to, co jsi udělal, a že jsi nás sem přivedl.“

„Sakra,“ zamumlala Caroline. „Budu z vás dvou brečet.“ Přispěchala k nim a objala je. O chvíli se přidal Colton.

Sourozenci se objímali a brečeli, než se začali usmívat. Nakonec se rozdělili, Brandt šel ihned ke mně a zdálo se, že se mu ulevilo.

Nikdy jsem ho neviděla tak zranitelného, vážného a poraženého. Lámalo mi to srdce. Ale věděla jsem, že mi taky dodal odvahu. Chtěl utéct, tak jsem mu pomohla.

Přitiskla jsem si ruku na břicho a řekla: „Vadilo by ti, kdybych si sedla? Asi se mi podlomí nohy.“

„Sakra, promiň.“ Ihned mě dovedl ke stolu. Pak stál vedle mě a položil mi ruku na rameno, než se podíval na sourozence.

„Vezmu Sarah domů. Asi tam dneska zůstanu.“

Nikdo s tím neměl problém, takže… v pohodě. Brandt se mnou půjde domů.