HOD - 7. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Jak na Nový rok, tak po celý rok… tak nezapomeňte číst (hlavně moje knížky :-P :-D)

Po víkendu stráveném se sestrou, kdy jsem zjistila, že sestřičce přebrala kluka její nejlepší kamarádka, můj pracovní život zajel do starých kolejí. Dny ubíhaly a jediné, co se změnilo, byl můj přístup k lidem.

Kromě pacientů jsem svou zvýšenou pozornost věnovala i spolupracovníkům. O ošetřovatelce z baru jsem bohužel nic dalšího nezjistila, protože jsem neznala její příjmení, takže i kdybych zavolala do nemocnice a vydávala se za příbuznou, dokázala bych jim říct jen křestní jméno; škoda, že jsem neměla přístup ke složkám zaměstnanců.

S Billem jsem se snažila sblížit. Nebránil se a vlastně mi tím poskytl spojení s Cainem, který byl na tom hůř než kdy dřív. Měla jsem pocit, že si na mě absolutně nevzpomíná.

Na jednu stránku jsem se nedivila, protože se jedná o vedlejší příznak některých léků nebo drog (dělala jsem si menší průzkum, se kterým mi pomohl Adam, a došla jsem k závěru, že droga, kterou se Cain sjel, byla pravděpodobně pervitin).

Nesnášela jsem tvrdé drogy a netušila jsem, jestli si je Cain bral dobrovolně, přesto jsem se ho snažila hlídat, aby mu už nikdo neublížil, a pomalu jsem sestavovala svoji analýzu Billa i zvrhlého aktu, kterého se na Cainovi dopustil.

Čím déle jsem Billa pozorovala, tím víc kolečka začala zapadat do sebe. Dokonce jsem naprosto s určitostí mohla potvrdit, že si nepamatuje, jak moc Cainovi ublížil. Větší část toho aktu jeho mozek musel vytěsnit a také k tomu napomáhal fakt, že se jednalo o čin v silném afektu – napůl trest a napůl žárlivost. To jsem poznala s určitostí, už když jsem Caina ošetřovala, proto jsem se nebála, že bych ho ošetřením uvedla do problémů. Věděla jsem, že se dotyčný násilník bude jeho zraněnému pozadí vyhýbat jako čert kříži, dokud se mu nevyléčí – tedy dokud nepřestane vnímat bolest v Cainově výrazu pokaždé, když se posadí.

I přesto, co Bill provedl, jsem k němu necítila nenávist, protože jsem věděla, že by potřeboval pomoc stejně jako moji pacienti, ale za žádných okolností jsem neomlouvala, co provedl a chystala jsem se postarat o to, aby byl v budoucnu náležitě potrestán, jen co získám nějaké důkazy o zvěrstvech, která se tu dějí.

Proud mých myšlenek přerušilo zaklepání. Usmála jsem se, když do ordinace vešla Sarah. Zamávala mi na pozdrav a sedla si přede mě. Všude s sebou teď nosila mobil a poslouchala hudbu. Občas si broukala, což byl ohromný pokrok, přestože nemluvila. Dělala to i v mé ordinaci a pořád jsem si nedokázala zvyknout na zvuk jejího hlasu; mohla by se živit jako zpěvačka.

„Dneska vypadáš vesele,“ poznamenala jsem potěšeně.

Kývla na souhlas a usmála se. Chvíli se věnovala mobilu a pak mi podala sluchátka s nějakou novou písničkou.

Moment jsem poslouchala a řekla jí: „To vůbec nezní špatně.“

Zamračila se na protest, jakoby po mně chtěla, abych uznala, že je ta písnička úžasná. Krátce jsem se zasmála, a při předklonu jsem se poprvé za dnešek opravdu podívala, co má na sobě za tričko a co je na něm napsané. Bylo od skupiny Three Days Grace s motivem jednoho z jejich starších alb, která prý preferovala, protože si víc oblíbila jejich předešlého zpěváka. Věděla jsem to, jelikož mi každý den pouštěla alespoň čtyři jejich písničky.

Ukázala jsem na její hrudník. „Ach, teď jsem si toho všimla. Máš nové tričko.“

Nadšeně začala kývat hlavou na souhlas a znovu se postavila, abych ho viděla v plné kráse. Ukázala jsem jí palec nahoru. Jéje, už jsem se od ní nakazila v používání gest. Nebo jsem si ji spíš oblíbila, stejně jako Daniku, skoro vyléčenou anorektičku Petru, ale vlastně i Adama. Pomalu jsem si uvědomovala, že jsem ze zařízení neodešla, i protože by mi chyběli moji současní pacienti. Nedokázala bych je jen tak opustit, aniž bych se dozvěděla, jak dopadli. Možná v tom hrálo roli i moje ego, které nechtělo dopustit, aby mi pod rukami někdy prošel nevyléčený pacient.

„Víš, jsem moc ráda,“ začala jsem mluvit, abych nepromrhala náš čas, „za ten pokrok, co jsme společně udělaly. Dneska ti mám zase předčítat?“

Kývla na souhlas.

Většinu každého sezení jsme si četly z knih a dnešek nebyl výjimkou. Tentokrát šlo o Gabrielův očistec, který vybrala Sarah. Musím se přiznat, že celá tahle série zaujala i mě, jelikož ji napsal chlap a já moc mužů, co píší romantické knihy neznám.

Na konci sezení jsem ještě měla potřebu zmínit jednu maličkost mimo záznam: „Dozvěděla jsem se, že jsi mě poslechla a začala sis psát deník, i když ses bála, že by si ho tu někdo přečetl.“

Nervózně se zakousla do rtu a krátce přikývla. Zdráhavě mi prsty neznačila, že klíčky skutečně nosí zaháknuté o podprsenku, i když jsem ten nápad myslela spíš jako žert. Ale samozřejmě jsem si takového projevu důvěry z její strany velmi vážila.

Po Sarah následoval Adam. Hned jeho prví slova, když se zaklaply dveře, byla: „Asi se spolu vidíme naposled, doktorko.“

„A to jako proč?“ Zeptala jsem se trochu afektovanějším hlasem, než jsem zamýšlela, protože u Adama jsem občas nevěděla, jestli něco myslí vážně, nebo se jedná o další žert, což mě frustrovalo.

„Ředitel se dozvěděl, že jsem si pouštěl pusu na špacír,“ vysvětlil mi tiše, mezitímco šel pomalu ke mně a usadil se na stole těsně u mé židle. Musela jsem vzhlédnout, abych mu viděla do obličeje. Tvářil se vážně. Ale jak se mohl ředitel dozvědět, o čem jsem s Adamem mluvila mimo záznam?

„Ale vždyť jsem to nenechala na nahrávce,“ pověděla jsem svoje myšlenky nahlas.

„Tiše doktorko,“ napomenul mě. „Sice tu nejsou další kamery, ale mají tu mikrofony. Nejsou moc citlivý, ale pokud mluvíme normálně, tak náš hlas dokážou zachytit.“

„Proč jsi mi to neřekl dřív?!“ Vykřikla jsem v šepotu. Mělo mi dojít, že v místnostech budou mít odposlech. Nevím, na co tu hlavu v poslední době nosím. Na ozdobu totiž nebyla nikdy.

„Zjistil jsem to, až když jsem se dozvěděl, že ředitel ví, o čem jsme mluvili,“ hájil se, jakmile si dřepnul a nakoukl pod stůl, pak se s heknutím zase narovnal, aby mohl pokračovat v mluvení, „tak nějak mě to motivovalo prohledat místnost při jednom z jiných sezení.“ Zůstala jsem na něj z několika důvodů zírat. Zaprvé, jsem chtěla vědět, jestli tam pod stolem našel mikrofon. Zadruhé, ještě nikdy nebyl tak vážný. Zatřetí jsem netušila, že od sebe rozezná mikrofony podle citlivosti a v neposlední řadě jsem se bála, co bude následovat, jestli mu ředitel nějak ublíží. „Nedívejte se na mě tak! Sice jsem úchyl, ale zajímám se o techniku.“

Protočila jsem oči. „Viděl jsi pod stolem mikrofon?“

Kývl hlavou na souhlas.

„Co si myslíš, že stane se mnou?“ Zeptala jsem se, protože jsem nechtěla dávat najevo, že se starám i o něj. O sebe jsem se očividně moc nestarala, když jsem tu ještě pořád stála a nebrala roha.

„To záleží, za co tu jste, doktorko.“ Pousmál se. „Jestli za pokusnýho králíka, nebo za šílenýho vědce.“

Povzdechla jsem si. „Nechápu, jak je možné, že jim to všechno prochází. Už dávno to tady měli zavřít. Netušíš, proč o tom policie nebo jiný orgán už dávno neví?“

„Ale oni o tom ví,“ oznámil mi s pohledem, který říkal, že jsem naivní. Marně jsem doufala, že se jedná jen o jeho domněnku, nebo o vtip. „Přemýšlejte trochu, doktorko. Proč by Spojené státy tolerovaly blázinec, kde se dějí nezákonné věci?“ Mlčela jsem, protože jsem pořád nechtěla vstřebat, co mi naznačil, a věděla jsem, že mi to stejně poví sám, tak proč se namáhat přemýšlením. Existuje spousta teorií o tom, co ve Státech veřejnosti tají, ale většinou tomu zkrátka nevěříte, nebo nechcete věřit. „Nic, tak další nápověda. Vede ho ředitel, který je kromě psychologa náhodou i nejlepší chemik široko daleko. Nepřipadá vám, že blázni jsou super subjekt pro výzkum léčiv a speciálních drog využívaných pro vojenské účely?“

„Popisuješ něco, co zní ještě hůř než moje teorie,“ poznamenala jsem s myšlenkami na ředitelovo zvláštní chování. Při mojí poslední návštěvě to vypadalo, jakoby si mě proklepával. Možná mě má v plánu přibrat do týmu.

„Nevěříš mi?“ Málem se zasmál. Dneska měl opravdu podivnou náladu i na poměry, že mi tu vykládal takové šílené věci, kterým jsem vlastně věřila. „Sice by nikdo nepovolil takový výzkum, jaký tu postupně rozjel náš ambiciózní ředitel, ale on všechno umí perfektně zakrýt, takže když zakryje ty hodně zlý věci, stát mu navíc pomůže zakrýt ty míň zlý.“

„Jak to všechno víš?“

„Můj povedenej tatík býval voják, angažuje se v politice a všude možně.“ Na moment se odmlčel, zadíval se do prázdna a v očích se mu objevily slzy. Naprosto očividně jsem cítila, že otce nenávidí, ale netušila jsem proč. Nikdy se o něm ještě nezmínil. „Přestal jsem ho zajímat, jakmile mi začaly růst chlupy.“

„On tě…“ Nechtěla jsem vyslovit nahlas něco, co bylo zřejmé; co o něm všechno vysvětlovalo.

„Zprznil mě!“ Vykřikl Adam vzápětí. Ruce sevřel do pěstí, mezitímco se mu po tváři kutálela jedna jediná slza. „Ubližoval mi, dokud se mi to nezačalo líbit!“ Procedil skrz zuby a zadíval se mi do očí. V těch jeho jsem spatřila syrovou beznaděj. Ukázal mi kluka, který toužil po obyčejné otcovské lásce a vzápětí kluka se srdcem plným nenávisti vůči vlastnímu otci. Neměla jsem slov. „Když jsem pak dělal problémy… dělal to co on, tak mě prodal na výzkum. Perfektně tak může předstírat, že mu na mně záleží a zbavit se svojí největší ostudy.“

Položila jsem mu ruku na rameno, abych ho trochu upokojila. „Proč jsi to nikdy nikomu neřekl?“

„Neřekl bych to ani vám, ale mám vás rád,“ pověděl, jakoby se vysmíval sám sobě. „Nechtěl jsem si vás oblíbit. Ale nejsem blbej, vidím do lidí. Vy jste první člověk, kterýmu na mě alespoň trochu záleží.“ Ušklíbl se a poodešel pár kroků, až moje ruka spadla zpátky na místo. „Měla byste odsud zmizet, dřív než vás do toho zatáhnou úplně… jako mě.“

„Takže nad tím máme všichni jen tak mávnout rukou?“ Názorně jsem mávla rukou a zkrátila jsem vzdálenost, kterou mezi námi před chvílí udělal, abych s ním mohla mluvit potichu. „Adame, viděla jsem zdejší ošetřovatelku v baru, kam přišla politá nějakou hořlavinou a přede všemi se tam zapálila.“ Zakroutila jsem hlavou. Pořád se mi to zdálo neuvěřitelné. „Bylo to, jakoby se hned potom probrala a uvědomila si, že dělá něco špatně. Musejí na ní testovat nějaké svinstvo.“

„Vím, že se snažíte být hodná, ale nebuďte blbá. Ředitel tu má lidi, co zametají všechny stopy,“ zašeptal, pak mírně zvýšil hlas, aby zdůraznil svoje další slova, „spousta ošetřovatelů jako George ani zdaleka neví, že se tu děje něco podezřelého.“

„Nemůžu jen tak odejít,“ odsekla jsem. „Musím získat hmotné důkazy.“

„Jak myslíte, ale varoval jsem vás…“ S těmi slovy se ke mně otočil zády a šel se posadit na židli pro pacienty.

„Oceňuju to,“ pověděla jsem nepřítomně a zůstala jsem ztuhle stát na místě. Hlavou mi běžela snad tisícovka věcí, aniž bych ten proud dokázala zastavit.

„Teď něco nahrajeme, nebo budeme mít ještě větší průser,“ řekl s konečností ve svých slovech, která naznačovala, že už se mnou mimo záznam nehodlá diskutovat. Zbytek sezení jsme tedy předstírali.

Během pauzy jsem šla na oběd s Georgem, se kterým jsem si hned zezačátku začala velmi rozumět. Jedná se o jednoho z nejhodnějších lidí, co jsem kdy poznala. Často spolu mluvíme i o soukromém životě, což s nikým jiným z práce nedělám, i když se většinou naše rozhovory týkají práce jako dneska.

„Takže, nějaký pokrok s Adamem?“ Zajímal se George mezi sousty hranolek s kuřetem.

„Myslím, že si ze mě dělá jenom srandu,“ odvětila jsem, i když jsem Georgovi lhala hodně nerada.

„Z toho si nic nedělej, chová se tak ke všem.“ Konejšivě se usmál. „No, ale připadá mi, že tebe má raději než ostatní. Věř mi, mám na to čuch.“

„Vážně? A proč myslíš?“ Zajímala jsem se, potom co jsem mu oplatila úsměv. Nemyslela jsem si, že by Adam nějak veřejně projevoval sympatie ke mně, i když se mi k nim přiznal.

„Když ho jdu vyzvedávat, obvykle není oblečený, napůl spí, nebo něco naschvál dělá. Jakmile má sezení s tebou, už je připravený jít,“ vysvětlil mi a zamával na svoji kolegyni, která kolem nás prošla. Já se na ni jen usmála, protože jsem ji skoro neznala.

„To jsem nevěděla,“ řekla jsem překvapeně a dala jsem si do pusy plnou lžíci rýže. Nějak mi najednou na mysl přišel Cain. Kontrolovala jsem ho naposledy před čtyřmi hodinami a zdál se celkem v pořádku, ale Bill by mu byl schopný ublížit během pár minut.

„Vlastně to vypadá, že se za tebou těší všichni,“ přiznal mi pobaveně. „Chtěl jsem ti to říct už dávno, abys věděla, že odvádíš dobrou práci.“

Chvíli jsem mlčela, než jsem se odvážila zeptat: „Myslíš, že bych mohla dostat Caina?“

„To netuším… chtěla bys?“ Vypadal tou otázkou upřímně překvapený.

„Docela jsem o tom přemýšlela.“ Pokrčila jsem rameny. „Nelíbí se mi, jak se to s ním horší.“

„Připadá mi, že ho přehnaně cpou léky, ale co já do toho můžu mluvit,“ pověděl bezradně a promnul si čelo. „Kdybys chtěla, přimluvil bych se za tebe. Peterson mě má docela rád.“

Zůstala jsem na něj zírat. „Peterson má někoho rád?“

„Překvapivě ano.“

***

Po jídle mi zůstala chvíle volna, tak jsem se rozhodla Georgovi pomoc s jeho pracovními povinnostmi. Požádal mě, abych zkontrolovala stav mýdla na dámských sprchách. V tuhle dobu tam nikdo neměl co pohledávat, ale slyšela jsem hlas a proud vody. K mému překvapení nebyl ženský, poznala jsem v něm jednoho z ošetřovatelů. Billa. Co tady ke všem čertům dělal?

Z nějakého zvláštního popudu, jako bych něco tušila, jsem se rozhodla neukázat a zůstala jsem schovaná za rohem. Přitom jsem se vyklonila, abych viděla, co tam pohledává.

„Neboj se, zase budeš dokonalý jako vždycky,“ zabroukal mezitímco myl předkloněnému Cainovi vlasy šampónem, který voněl tak zvláštně. Všude tekla načervenalá voda s načervenalou pěnou. Muselo se jednat o šampón, co barví vlasy. Sama jsem ho občas používala, když jsem chtěla, aby se mi vlasy víc leskly.

Cain vypadal, že každou chvíli spadne, ale držel se. Měl na sobě jen černé boxerky, které mu zdůrazňovaly kostnaté pozadí. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy něco pořádného snědl, a také samozřejmě proč ho Bill odvedl na dámské sprchy. Stála jsem tam snad půl hodiny a připadala jsem si jako v Jiříkově vidění. V mezidobě, co mu myl hlavu, neustále s přestávkami žvanil, jakoby domlouval dítěti.

Kdyby nebylo mě, nikdo by se o tebe nezajímal, rozumíš?

Jsi jen nafoukaný, zkažený fracek.

Žiješ jen díky mně.

I ona tě zkazila.

Neměl jsi jí psát, pak bych ti nechal mobil a nic z toho by se nestalo. Neublížil bych ti.

Po delší pauze mu rozkázal: „Řekni, že mě máš rád!“

Když Cain zůstal ticho, tak ho donutil se narovnat a vrazil mu facku, která ho málem složila na zem. Chtěla jsem do toho zasáhnout a Cainovi pomoci, ale najednou mě někdo silný zezadu popadl za pas a zakryl mi pusu, takže zadusil můj výkřik.