BBF - 2. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

SEJMULA JSEM SI MASKU A ČÁST KOSTÝMU, který jsem měla na hlavě. Přes ramena se mi přelily vlny černých vlasů, ale mým nejvýraznějším znamením byla jizva, která mi začínala na pravé tváři a dosahovala až k mé ruce.

Z davu se ozvalo se zděšené zašumění a já skoro soucítila s těmi chlapíky, kteří se mnou tančili.

Určitě se báli, že jsou teď na řadě. Upíři obvykle bránili svůj údajný majetek doslova zuby nehty. Protože Vlad byl ještě ke všemu sto let starý dobyvatel, který si už za svého života vysloužil přezdívku „Narážeč“, a představoval mnohem děsivější osobnost, než byla románová postava Brama Stokera.

„Zavřete dveře. Nikdo neopustí místnost,“ rozkázal Vlad, což strašidelnou atmosféru v sále jen posílilo.

Jeho lidé rychle poslechli. O Draculově zámku se dalo říct hodně; ale ať viditelní nebo ne, Vladovy stráže byly všude.

„Tak už mu přestaň pálit obličej, všichni zprávu pochopili“, zkusila jsem to ještě jednou.

Vlad vrhl na ječícího muže lhostejný pohled.

„Kdyby mu byl jeho život milý, tak by tvé Ne, akceptoval. Že jsi má žena, možná nevěděl, ale věděl, že jsi můj host.“

Už jsem se zmínila, že Vlad byl opravdický středověký panovník? Smrt plameny jako trest za Jokerův nechutný pokus o svádění považoval za zcela přiměřenou reakci. Dnešní muž by mu jednu vrazil a celá záležitost by tím pro něj skončila.

Došla jsem k Vladovi, a i když měl ruce obalené plameny, objala ho kolem krku. Své pocity držel pod pokličkou, takže ani já ani jeho ostatní stvoření upíři jsme je nebyli schopni vycítit jako obvykle. Ale vnitřně určitě zuřil, jinak by mé krytí neprozradil takovým mimořádným výbuchem násilí.

Na druhou stranu měl proti tomu, abych se dnes vydala na lov, námitky už od začátku.

Celé dny jsem ho musela přemlouvat, než souhlasil. A teď tohle. Mé prosby by Jokera nezachránily; existovalo jen jedno slovo, které Vlad nenáviděl víc než Dracula, a to bylo prosím.

Takže jsem se vytáhla na špičky, přitiskla jsem mu rty na ucho a zašeptala: „Ještě jsem se nedostala k tomu, abych se ho dotkla a zjistila tak informace. Takže ho nemůžeš zabít. Vždyť víš, jak je to pro mě těžké, číst z jeho kostí.“

Nic neřekl a jeho tělo bylo i nadále ztuhlé jako socha. Pak mu na rukou zhasly plameny a on je zabořil do mých vlasů a rozpustil i tak napůl rozpletený drdol.

„Tak dělej.“

Dvě stručná slova, ale už zněl méně naštvaně. Plameny na obličeji Jokera uhasly tak náhle, jakoby je někdo postříkal hasičskou hadicí.

Ještě jsem počkala, až byla jeho kůže kromě popela skoro jako nová. Ano, i nadlidsky rychlá schopnost hojení byla jednou z výhod upířího života. Bez nich by musel Joker nosit masku do konce života.

„Nehýbej se, zatímco se tě bude má žena dotýkat“, poručil mu Vlad.

Přísnější už být nemohl. Tón jeho hlasu byl dostatečnou hrozbou.

„Tvá žena?“ zvolal Joker zděšeně. Zřejmě to nepochytil, když měl plné ruce práce s hašením obličeje. Pohled Jokera padl na jeho ruku, jakoby si najednou uvědomil, že ještě před chvílí byla nalepená na mém zadku.

„Ta je pro mě“, prohlásil Vlad chladně a jediným škubnutím mu ji utrhl.

Cukla jsem sebou. Takže toho si Vlad také všimnul. Musela jsem si pospíšit, než Vlad Jokerovi utrhne něco, co mu už nenaroste.

Přiblížila jsem se k muži, který si křečovitě svíral pahýl ruky. Aspoň už nekřičel. Utrhnutí ruky zřejmě bolelo mnohem méně než hořící obličej.

„Khala Droga se musím také ještě dotknout“, řekla jsem a myslela jsem tím upíra, který se převlékl za válečníka z filmu, Hra o trůny. Aspoň už teď nemusím nikoho osahávat tajně. Vrhla jsem frustrovaný pohled na mlčící dav v kostýmech. Přesně tomuhle jsem se chtěla dnes večer vyhnout.

Co jsi čekala?, zašeptal můj nenáviděný vnitřní hlas. Všechno, čeho se dotkneš, dopadne špatně.

Snažila jsem se toho malého mizeru ignorovat stejně jako všechny, co na mě zírali, a dotkla se ho holou pravou rukou. Dostal elektrošok a trhnul s sebou, protože jsem se neunavovala tím, že bych v sobě elektrickou energii potlačila. Proč taky? Teď už o mě každý věděl, stejně tak o mých schopnostech. Za to jsem vděčila Vladovu úhlavnímu nepříteli, Mihalymu Szilagyimu.

Sotva jsem se Jokera dotkla, hlavu mi naplnily černobílé obrazy a taneční sál se proměnil ve statek a já sama jsem se stala Jokerem.

Kopnutím jsem rozrazil dřevěné dveře a nahlédl do stroze vybavené místnosti za nimi. Před ohništěm ležely na zemi dva pytle se slámou, na nich deky tenké a proděravělé z dlouhého používání. V jakémsi kotlíku nad ohněm to bublalo a polínka v ohni vypadala ledabyle pohozena, jakoby někdo spěchal. Usmál jsem se. Domeček vypadal jako neobydlený, ale nebyl.

Nepotřeboval jsem dlouho a objevil jsem padací dvířka pod jediným stolem v místnosti. Ještě než jsem je otevřel, začal křik a můj úsměv se ještě víc rozšířil. Měl jsem rád, když křičeli.

Také jsem měl rád, když se bránili. Dvě děvčátka, která jsem vytáhl z toho sklepa na brambory, byla ještě příliš malá a vyhublá, než aby kladly silný odpor, ale nemohl jsem si vybírat…

Když jsem se vynořila z Jokerových vzpomínek, ruka už mu narostla zpátky. Zírala jsem na ni a bojovala s nutkáním zvracet nebo si stáhnout kůži z těla, podle toho, kterým způsobem bych se cítila čistší.

Když jsem prožívala nejhorší hříchy druhých, jakoby byly moje vlastní, často jsem se probrala s pocitem odporu. Někdy, jako v tomto případě, to bylo ještě horší. Když jsem měla své schopnosti teprve krátkou dobu, tato temnota mě dohnala k pokusu o sebevraždu. Teď jsem v sobě ten vztek a odpor soustředila, abych ho dokázala smysluplně použít.

„Strhněte z něj šaty“, řekla jsem.

Vladovy stráže spěšně splnily můj rozkaz. Jako ženu jeho pána mě poslouchaly na slovo, pokud proti tomu Vlad něco nenamítal a on věděl, proč jsem pro to, co jsem měla v úmyslu, potřebovala holou kůži.

Když měl Joker na sobě pouze svou ohořelou masku, pravou rukou jsem mu přejela po těle od ramene dolů. Jeho nejtěžší hřích už jsem znovu neprožila; to se stalo naštěstí vždy jen poprvé.

Ale pod mými prsty se teď rozvinuly neviditelné stopy osob, které na jeho kůži zanechaly své emoce jako nějaké otisky. Mnoho z nich pocházelo od těch, kteří se stali obětí jeho krutosti, ale bylo tu i pár něžných, které mi připomněly, že dokonce i monstrum může někdo milovat. Poté, co jsem se ho dotkla na ramenou, krku, pažích a nohách, nechala jsem ruku klesnout. Ucítila jsem tucty stop po esencích, ale žádnou jsem neznala.

„Szilagyiho stopa tu není“, řekla jsem nakonec.

Joker se úlevou zhroutil. Právě jsem chtěla Vladovi říct, že by ho měl i přesto kvůli jeho nejhoršímu hříchu spálit, ale to už Joker explodoval.

Odskokem jsem se snažila vyhnout se létajícím hořícím kusům upíra. Vrhla jsem pohled na Vlada a uviděla, jak se stále ještě přátelsky usmívá.

Kdybych si toho všimla dřív, tak bych věděla, že se musím co nejrychleji dostat do bezpečí. Vlad byl vždy nejnebezpečnější, když nasadil tenhle svůj ledabylý, žoviální úsměv. Teď byl namířený na mě a já strnula. Ano, ještě stále byl naštvaný.

Jeho úšklebek a skutečnost, že vyhodil Jokera do vzduchu, aniž by počkal, až budu mimo dosah stříkajících zbytků, toho byl jasným důkazem.

„Účast na tvé příští party si asi plno lidí odpustí“, poznamenala jsem, zatímco jsem si ometala kostým od doutnajících kousků masa.

Jeho úsměv se rozšířil. „To není má první party, ze které odejde méně hostů, než přišlo.“

To byla pravda. Většina z toho, co se o Vladovi Basarabovi, známému také jako hrabě Dracula nebo Vlad Tepeš, v historických knihách napsalo, bylo jednoduše špatně, ale něco z toho, se událo do puntíku přesně, například slavná hostina ve čtrnáctém století, při kterém někde mezi hlavním chodem a dezertem popravil pozvané hosty. A ti si to zasloužili stejně tak jako Joker.

Jestli to byl případ i upíra v kostýmu Khal Droga, jsem nevěděla, ale brzy se to dozvím.

Tři z Vladových stráží ho přitáhli přede mě a drželi ho pevně, protože se urputně bránil. Což jsem mu nemohla mít za zlé, když jsem vzala v úvahu, co se stalo poslednímu chlápkovi, kterého jsem se dotkla před ním. Aspoň jsem ho nemusela nechat svlékat. Jeho trup byl i tak skoro nahý.

Ignorovala jsem jeho protesty a položila mu ruku na svalnatou paži. Jako obvykle do mě udeřily bezbarvé obrazy z jeho nejhoršího hříchu, což znovu dokázalo, že s tímto aspektem mého daru bylo všechno v pořádku. Poté jsem jeho tělo prohlédla stejně jako u Jokera, jehož ostatky ještě doutnaly na mramorové podlaze tanečního sálu.

Tentokrát jsem na těle upíra objevila mě známou esenci. Zamračeně jsem kývla směrem k Vladovi.

Buďto Khal Drogo pochopil, co to pro něj znamenalo, nebo mu to prozradil úsměv, který se Vladovi objevil na tváři. Každopádně začal okamžitě všechno s koktáním popírat.

„Seznámil jsem se s ním už strašně dávno, ještě před tím, než všichni uvěřili, že je mrtvý. Už staletí jsem ho neviděl, opravdu!“

Lži. Esence, kterou jsem našla, nebyla vybledlá stářím. Dokonce na mě vyskočila, tak byla živá a čerstvá. Udělala jsem krok dozadu, tentokrát ale ne, abych se dostala z dostřelu. Pouze jsem nechtěla být smetena Samirem, novým velitelem Vladových stráží, který bránícího se upíra odtáhl pryč.

Vlad dvojníka Khala Droga za konspiraci s jeho úhlavním nepřítelem nezabije. Ne, jeho osudem bylo něco mnohem horšího.

„Kdo ještě?“

Vladův ledový hlas přerušil klíčící soucit, který jsem pocítila pro upíra, kterého právě odvlekli do žaláře. Ach ano, měla jsem práci.

Poté, co jsem osahala další čtyři upíry, abych zjistila, jestli měli spolky se Szilagyim, jsem pro dnešek skončila. Vlastně pro tuto noc, protože za pár hodin vyjde slunce.

A to jsem byla úplně k ničemu, ať jsem chtěla nebo ne. Jinak než ve fantazii spisovatelů upíři na slunci nevzplanuli, ale mladí Nemrtví při východu slunce ztráceli vědomí a nabývali ho zase až večer. Takže měl Vlad dost času na to zjistit, jestli náš zrádný host věděl, kde se Szilagyi ukryl. Vladův úhlavní nepřítel dosud nikomu neprozradil, kam se schoval a jestli nebude chlapík v kostýmu Khala Droga výjimkou, tak jsme byli stále na začátku.

A už jsem toho měla pomalu plné zuby, proto jsem také Vlada přemluvila, abych se mohla dnes vmísit mezi hosty a parapsychologicky vyzvídat. Kdybych ještě měla k dispozici své ostatní schopnosti, například dar vidění do budoucnosti nebo díky esenci vypátrat místo pobytu osoby, pak bychom Szilagyiho už dávno dopadli.

 Ale tyto dary jsem ztratila, když jsem se stala upírkou a nikdo nevěděl, jestli se vůbec někdy vrátí. Momentálně se mé schopnosti omezovaly na čtení nejtěžšího hříchu cílové osoby a čtení stop esencí. Znělo to exoticky, ale z té první jsem měla akorát tak noční můry a ta druhá mě k upírovi, kterého bylo tak těžké zabít, nezavede. To už jsme zjistili v minulosti. Podle jeho přívrženců se dalo pouze usoudit, jak velký byl Szilagyiho vliv. Na někoho, kdo byl tři sta let považován za mrtvého, byl docela čilý.

„Ještě někdo?“, zeptala jsem se, zatímco jsem si ruku otřela o nohavici. Jedno, jak často jsem to dělala, stále jsem měla pocit, že mám na sobě ty odporné obrazy nalepené.

Vlad pohledem přejel přes dav. Bez výjimky se všichni tvářili stejně prázdně. Každý, kdo vykazoval nejistotu nebo strach, by nevyhnutelně skončil pod mou rukou.

„Ne, to byli všichni“, prohlásil Vlad.

„Rozluč se s našimi zbylými hosty, Leilo. Odvedu tě do našich pokojů.“

Jeho ponižující hlas mě příšerně naštval. Ano, pro zbytek večera měl kruté plány, a ne, nechtěla jsem se výslechu zúčastnit, ale musel mě proto poslat do postele jako nějaké malé dítě?

„Zůstanu“, řekla jsem a vyzývavě zvedla obočí.

Nakrátko dostal jeho pancíř trhliny a zaplavily mě jeho emoce, ale poté se opět spustila neviditelná zeď.

Nebyla jsem jediný upír, kterého stvořil, a který udělal krok dozadu, když ho zasáhla vlna tohoto zuřivého vzteku. Navenek byl Vlad zosobněním sebeovládání, ale uvnitř to v něm vařilo jako ve Vesuvu.

„No tak jsem prostě unavená“, zamumlala jsem. Očividně nás čekala pořádná hádka a nechtěla jsem, aby u toho byli přítomni stovky cizinců.

Vlad mě uchopil za paži a vedl ven z tanečního sálu. Naši hosté vytvořili širokou uličku, bezpochyby rádi, že už déle nejsou v centru jeho pozornosti. Ani jsem se nesnažila se s někým rozloučit. Ale poté, co za námi Vlad práskl dveřmi od sálu, to bylo stejně jedno.