TT - 28. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

BYLA JSEM SI JISTÁ, ŽE SE MUSÍM každou chvíli probudit. To jsem nebyla já, kdo dostal svatební šaty ušité přímo na tělo, a to tak rychle, jakoby je šila víla z pohádky.

Byla jsem ta dívka, co ztratila svou matku dřív, než ji mohla pořádně poznat. Jejíž sny byly zničeny, jejíž rodina byla rozervaná.

Dívka, která se nemohla nikoho dotknout, aniž by ho neohrozila na životě. A která se topila v temnotě, protože byla díky svým schopnostem nucena prožít mnoho cizích těžkých hříchů.

Ze zrcadla na mě hleděl někdo úplně jiný.

Mé šaty měly krémově zbarvený živůtek, který podtrhoval mé bujné křivky. Dlouhá sukně z šifonu byla pošitá krajkou a perličkami. Krajkové bolerko zakrývalo i můj dekolt, obepínal mě na krku a končil v dlouhých průsvitných rukávkách.

Vlasy jsem měla vyčesané do drdolu a spona, která ho podepírala, zároveň držela i perličkami vyšitý dlouhý závoj.

Ne, ta dívka v zrcadle nevypadala, jako kdyby trpěla osamělostí, izolací nebo vizemi o děsivých událostech.

Dívka v zrcadle působila šťastně. Nebylo divu, že jsem měla problémy uvěřit, že jsem to byla já.

V zrcadle se objevila Gretina postava.

„Ani nepomysli na to, že bys při skládání slibu začala brečet. To by sis zruinovala make-up.“

Komentář mé sestry mě vytrhl ze snění a přitáhl do reality, ale to bylo v pořádku. Byla tady, oblečená do ametystově zbarvených šatů bez ramínek, které zvýrazňovaly její postavu. Černé vlasy měla vyčesané nahoru, což jí propůjčovalo kultivovaný vzhled.

Díky tmavým stínům kolem očí vypadala starší než na svých dva a dvacet let.

„Vypadáš skvěle“, řekla jsem jí.

„Ne“, odpověděla, a její hlas zněžněl.

„To ty vypadáš skvěle.“

Poté mě k mému překvapení objala. I přes lak na vlasy a tělové mléko jsem ucítila její vlastní vůni, která připomínala citron a mořský příliv. Nadechla jsem se a věděla, že od teď si budu tuto vůni navždy spojovat se svou sestrou.

S odfrknutím mě pustila.

„Ty jsi mě právě očichávala?“

Rozpačitě jsem přikývla. „To množství krve, co mi Vlad dal, nevylepšilo jen můj sluch.“

Znovu odfrknutí. „Každým dnem jsi divnější, víš to, že jo?“

Poté se rozhlédla, ale ty tři švadleny byly pryč.

„A, voním dobře? K parfému se tady totiž nedostaneš ani za zlato.“

V domě plném lidí s hyperaktivním čichem? Zcela určitě ne. Na upíry působil parfém jako chemická palice.

„Voníš dobře“, ujistila jsem ji.

Někdo zaklepal na dveře. Gretchen otevřela a objevil se Marty. Na sobě měl černý smoking, který mu musel být ušit na míru, protože sám žádný nevlastnil a seděl mu jako ulitý. Jeho husté kotlety byly úhledně upraveny a černé vlasy měl sčesány dozadu.

„Je čas“, řekl. Poté se zarazil.

„Wow, dítě. Vy obě“, dodal rychle.

Otočila jsem se, aby si Marty mohl prohlédnout šaty ze všech stran. Přitom jsem si dávala pozor, abych si nepřišlápla vlečku.

„Ještě stále nemůžu uvěřit, že to Sinead, Frances a Bertrice stihly za šest hodin. Ty upírky šily tak rychle, že málem zavařily mašiny.“

Když se za Martym objevil ještě někdo, selhal mi hlas. Hugh Dalton měl na sobě také smoking a byl čerstvě ostříhaný. Vrásky v jeho tváři vypadaly výraznější, ale když mě uviděl, přísně stisknuté rty se uvolnily.

„Je jedno, co si o tom myslím, Leilo, jsi má dcera, takže k oltáři kráčet sama nebudeš.“

Ztěžka jsem polkla. Gretchen zasyčela: „Pozor na make-up!“, šťouchla do mě loktem, ale její oči se také zaleskly slzami. Už to bylo dávno, co jsme spolu podnikli něco společně jako rodina.

Marty vzal Gretchen za ruku.

„No pojď, krásko. Ukáži ti cestu.“

Ještě jednou si upravila účes a poslala mi vzduchem polibek.

„Brzy na viděnou, sestřičko.“

Oba odešli. Můj otec si mě nehnutě měřil pohledem. Poté si povzdechl.

„Jsi si jistá, že to chceš?“

„Jsem si jistá“, odpověděla jsem pevným hlasem.

Uchopil mě za ruku. Mé nové slonovině zbarvené izolační rukavice sahaly jen k zápěstím, takže dostal ránu, ale cuknutí skryl za nucený úsměv.

„Obával jsem se, že to řekneš.“

Skoro jsem druhé poschodí nepoznávala. Normální nábytek zmizel a tmavé zdi byly ozdobeny bílým hedvábím. I ze stropu visely pásy látek, což vyvolávala dojem elegantního stanu. Sloupky byly omotány květinami. Vůně, která mi stoupala do mého citlivého nosu, byla těžká a sladká. Bylo to, jako bych vstoupila do očarovaného tunelu.

Marty s Gretchen vstoupili do sálu hlavním vchodem. Můj otec a já jsme je následovali, a když jsme se objevili, varhanní hudba spolkla mé zasupění.

Dech mi nevyrazil proměněný vzhled sálu, i když obrovské sloupy růží a masivní antické svícny se stovkami zapálených svíček, ho změnily na krajinu ze snů.

Byly to všechny ty tváře, které se k nám obrátily. Přišlo přinejmenším dva tisíce hostů a dohromady tvořili moře černých smokingů, jen tu a tam přerušené barevnými róbami žen.

To Vlad pozval celé město?, ptala jsem se nevěřícně sama sebe.

Když jsem uviděla svého ženicha, myšlenka odletěla.

Vlad stál na vyvýšené podestě, nad kterou se ve výšce asi jednoho metru houpal baldachýn z kovového proplétaného proutí, které připomínalo vinnou révu. Navíc byl ozdobený živými květinami. Neměl smoking. Jasně, že musel zase vybočovat z řady. Jeho ebenově černé sako bylo na ramenou ozdobené šňůrkami, což mi připomnělo přehlídkovou uniformu, kterou nosili králové při oficiálních příležitostech. Vysoký límec byl zapnutý až ke krku a tvořil tak rámec pro jeho markantní, vytesanou bradu. Kalhoty byly také černé, ale plášť, který měl přehozený přes ramena a který sahal až k jeho nohám, zářil šarlatově rudou. Lem byl olemován hermelínem a sepnutý byl širokým zlatým řetězem, v jehož středu se houpal přívěsek ze zlata a gagátu, velkým jako Vladova pěst.

Krátce řečeno, byl to fantastický pohled.

Když jsem kráčela chodbou, skoro jsem okolí nevnímala. Dokonce i tlak, který způsobovala otcova ruka, jsem necítila.

Vladovy vlasy byly sčesány dozadu, což podtrhávala jeho rysy. Bez své tmavé hřívy působily jeho vyzáblé rysy, markantní obočí a vysoké lícní kosti o to výrazněji a jeho měděně zbarvené oči jí hleděly až do duše.

Pojď ke mně, tiše přikazovaly. A ani při nejlepší vůli bych nemohla vzdorovat.

Od Vlada mě dělilo ještě asi šest metrů, když baldachýn vzplál jasnými plameny. Můj otec se zarazil a stiskl mi ruku silněji, aby mě zastavil.

„Leilo…“

„To je v pořádku“, řekla jsem. Když jsem byla s Vladem, ohně jsem se nebála.

S těmito slovy jsem se vymanila ze sevření svého otce a poslední metry jsem kráčela sama. Baldachýn hořel dál, ale na zem nespadla ani jedna jiskřička. Když jsem došla nahoru a přijala Vladovu nataženou ruku, žár ohně rozpálil železo takovým způsobem, že to vypadalo jako by se kov proměnil v tekuté zlato.

Říct, že si budu navždy tento okamžik pamatovat, by bylo málo.

Byla jsem tak oslněná, že nějakou dobu trvalo, než jsem si všimla, že na podestu vede zezadu druhé schodiště. Po něm k nám vystoupal šedovlasý muž v dlouhé bílé róbě. Poté nakreslil ve vzduchu kříž a začal říkat něco latinsky. Když byl hotový, všichni se jako na povel posadili. Tento synchronní pohyb mi prozradil, že většina hostů byla očividně upíři.

Nevěděla jsem, že máš tolik přátel!, vyklouzlo mi z mysli, než jsem si uvědomila, jak to muselo vyznít.

Vladovy rty sebou zacukaly. Poté začal duchovní? – kněz? –, mluvit anglicky, takže jsem mu konečně mohla rozumět.

„Milí přátelé“, začal se silným italským přízvukem.

„Sešli jsme se tu, abychom byli svědky, jak tento muž a tato žena vstupují do svatého svazku manželského.“

Díky svým schopnostem už jsem mohla zažít mnoho svateb. A také hodně rozvodů, takže jsem věděla, že slib, který za chvíli složíme, nebude mít s padesátiprocentní pravděpodobností trvání, ale nebála jsem se. Už jsem se ocitla v mnohem bezvýchodnějších situacích a o Vlada budu bojovat ráda.

Když to uslyšel, usmál se na mě: vědoucně, vyzývavě a ach, tak smyslně.

„Žádný boj“, zamumlal.

„Naše pouto platí na věčnost. Tato první ceremonie slouží jen k tomu, ukázat to tobě a statním veřejně.“

První ceremonie?, zeptala jsem se sama sebe, ale poté duchovní pronesl: „Mohl bych, prosím, dostat prsteny?“, a já strnula. Dnešní den byl tak hektický, že jsem na prsteny úplně zapomněla. Co teď?

K mému překvapení vystoupala na podestu společně s Mencheresem Gretchen. Dlouhovlasý Egypťan byl zřejmě Vladův svědek. Něco Vladovi podal a má sestra mi odebrala svatební kytici, aby mi také něco vložila do ruky.

Pohlédla jsem dolů a spatřila neobvyklý prsten spletený ze dvou zlatých kroužků. Nakonec jsem vrhla zvědavý pohled na Vladovu zavřenou pěst. Jaký prsten pro mě zvolil?

„Teď můžete navléct prsten své nevěstě“, pokračoval duchovní.

„Chcete si, Vladislave Basarabe, vzít zde přítomnou Leilu Dalton za svou právoplatnou ženu…“

Když jsem uviděla široký zlatý prsten s drakem posázeným drahokamy, který mi Vlad navlékal na prst, nemusel mi říkat, že to nebyla žádná kopie. Mohla jsem cítit pulsovat esence všech ctihodných knížat, kteří ho nosili přede mnou, Vlada nevyjímaje.

Vlad mi nevěnoval žádný obyčejný diamantový prsten. Věnoval mi knížecí pečeť rodu Draculů, jen upravil velikost prstenu.

Neslyšela jsem, jak duchovní domluvil, ale Vlad řekl: „Já chci“, nejdřív anglicky, poté rumunsky. Bouřlivá reakce davu mě vytrhla ze šoku. Neměli by se svým provoláváním slávy počkat, až řekneme své Ano oba?

Poté jsem byla na řadě já nasadit Vladovi prsten a slíbit, že ho budu milovat, ctít a poslouchat.

Když jsem domluvila, žádné provolání nenásledovalo. Dokonce následovalo naprosté ticho a duchovní prohlásil, že pokud chce někdo namítat proti našemu svazku, tak ať to udělá teď, nebo ať mlčí navždy.

K mé úlevě se ke slovu nepřihlásil ani otec ani Marty. Vladovi fanoušci by je možná hned na místě „navždy“ umlčeli.

Poté přišla slova, která jsem si nemyslela, že někdy uslyším – muž a žena –, následovaná žhavým polibkem, na který nikdy nezapomenu.

Tentokrát byl jásot ohlušující.