TT - 23. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

UŽ SE VÁM NĚKDY STALO, ŽE JSTE byli vzhůru natolik, že jste podle hlasů poznali, co se kolem vás děje, ale příliš grogy, abyste mohli reagovat?

Mě to přišlo jako hodiny, které jsem strávila v tomto zvláštním, napůl bezvědomém stavu. Útržkovitě jsem slyšela hlas Gretchen, otce, Vladův, dokonce i hlas Martyho. Všichni křičeli jako o závod, ale když jsem si myslela, že jsem konečně rozeznala smysl jejich slov, znovu jsem upadla do bezvědomí.

Když jsem zase přišla k sobě, vnímala jsem jen dvě věci: pach krve a tlukot bubínku. Ten pach a to otravné, Bu-bumm, Bu-bumm mi bránilo znovu usnout, což mě štvalo, protože jsem byla příšerně unavená. Proti své vůli jsem otevřela oči a uviděla nad sebou něco rozmazaného bílého se stříbrnými větvemi.

„Přestaňte….s tím bubnováním“, zachrčela jsem.

Před obličejem se mi objevilo něco tmavého. Musela jsem několikrát zamrkat, než jsem poznala, že to je Vladova tvář.

Jeho strniště bylo hustší než obvykle a jeho vlasy byly na mnoha místech rozcuchané. Někdy tak vypadali lidé, co proflámovali celou noc, ale byla jsem překvapená, že tak vypadá Vlad. Bylo to, jakoby se podíval na dno flašky Tequily.

A – čmuchčmuch – to byl on, kdo voněl po krvi? Co se to dělo?

„Tati, Leila je vzhůru!“

Gretin vzrušený hlas řezal jako žiletka. I ten bubínek zesílil, bušení se překrývalo, jakoby se ke skupině přidalo víc lidí. Zasténala jsem a zavřela oči.

Prosím, ať přestanou!

„Jděte, oba“, rozkázal Vlad. „Je toho na nic moc.“

„Je to má dcera, takže půjdeš ty“, zařval můj otec.

Teď jsem otevřela oči – Hugh Dalton zvedal svůj hlas málokdy. Copak nikomu nevadí, že ta zatracená skupina bubnuje stále hlasitěji a rychleji?

„Jděte. Okamžitě“, vyštěkl Vlad se zeleně svítícíma očima.

Vlastně bych měla protestovat proti tomu, že chtěl zhypnotizovat mou rodinu, ale v tom jsem si všimla jiných věcí. To, co jsem zpočátku považovala za stříbrné větve, byly stojany s infúzí, na sobě jsem měla nové gumové rukavice, a když můj otec s Gretchen beze slova odešel, jediný tlukot, který jsem slyšela, vycházel z mé hrudi.

„Co se děje?“, zeptala jsem se a cukla jsem sebou při zadunění mého vlastního hlasu.

 „A proč vypadáš, jakoby ses válel na podlaze nějakého chlívku?“, dodala jsem, šokovaná, když se můj hlas ani po pokusu o snížení hlasitosti, neztišil.

Vlad na mě zíral a nesmiřitelný výraz, který platil mé rodině, se změnil v něco, co bych interpretovala jako něžný nesouhlas.

„Vypadá to tak, že jsi mi vykrvácela v náruči a ještě jsem se nestihl převléct.“

Spadla mi čelist.

 „Byla jsem mrtvá? A proč teď musím tak křičet?“

Přes tvář mu přeběhl tichý úsměv.

 „Nekřičíš. Musel jsem ti dát tolik krve, že máš teď nabuzené všechny smysly. Proto jsi svůj vlastní tep považovala za bušení bubínku a to samé platilo i o tepu tvého otce a Gretchen.“

Ještě jednou jsem vrhla pohled na stojany s infúzemi. Na jednom visel pytlík s průsvitnou tekutinou, ale v druhém bylo něco červeného, hustšího.

„Ještě stále dostávám krevní transfúze?“, zeptala jsem se stále ještě příliš nahlas.

„Právě ses probrala z kómatu“, odpověděl klidně.

Zemřela jsem a byla jsem v kómatu? Mohlo to být ještě horší?

„Jak dlouho?“, zeptala jsem se co nejtišeji.

Vlad se ve svém křesle opřel dozadu a zabubnoval prsty o opěrky, zatímco se barva jeho očí měnila z měděné na jasně zelenou.

„Kóma? Tři dny. Mrtvá? Šest minut, čtyřicet sekund.“

Nepotřebovala jsem turbo smysly, abych v jeho hlase rozeznala potlačovaný vztek. Důvod jsem tušila.

„Vlade…“

„Ne.“ Jen jedno slovo, ale rozezvučelo se místností, kterou jsem identifikovala jako docela chaotickou marodku.

V rohu stál lehce ohořelý defibrilátor, na stole se válely injekční stříkačky a zčernalý přístroj, zřejmě EKG ležel převržený vedle dveří.

„Až příště pocítíš potřebu přepínat své schopnosti, vzpomeň si na následující“, pokračoval stejným ocelově tvrdým hlasem.

„Přivedu tě zpátky, všemi prostředky. Takže jestli pro tebe tvoje lidskost něco znamená, už to nikdy nedělej.“

S těmito slovy se zvedl, a když se ke mně sklonil a pohladil po tváři, uviděla jsem zbytek jeho zakrváceného a zmačkaného obleku.

„Co se týká důvodu tvého konání“, řekl, tentokrát hluboce posazeným hrdelním hlasem, „o tom si promluvíme, až budeš zase zdravá. Ještě jeden den v posteli a krevní transfúze by mělo stačit. A teď už se musím věnovat svým obchodům a na tebe čeká návštěva.“

Ve dveřích se objevil Marty a vypadal rozpačitě.

„Ahoj, maličká.“

Vlad nechal svou ruku klesnout a bez dalšího slova odešel. Přála jsem si, aby zůstal, ale určitě se chtěl vysprchovat a převléct, což jsem mu nemohla vyčítat. Kromě toho tu byl někdo, kdo mi dlužil objetí – a vysvětlení.

„Pojď sem, Marty“, řekla jsem a doufala, že jen já jsem měla pocit, že křičím.

Když přišel blíž, v hrdle mi narostl knedlík. Myslela jsem si, že už tuhle podsaditou, metr dvacet vysokou postavičku s jeho černou čupřinou nikdy neuvidím, a když se vyšplhal na Vladovo křeslo, aby mě obejmul, nemohla jsem zadržet slzy.

„Stýskalo se mi po tobě, dítě“, zamumlal a otřel mi mokré tváře. „A byla bys tak hodná a přestala s těmi smrtícími nehodami?“

„Že to říkáš zrovna ty“, popotáhla jsem.

„Co se stalo? Viděla jsem tvůj obytný vůz. Tam uvnitř by nikdo nepřežil.“

Marty mě ještě jednou poplácal po rameni. Poté se vymotal z mých hadiček a sedl si na židli.

„To je pravda, ale já jsem v tom autě nebyl, když bomba vybuchla. Dawn a já jsme právě skončili poslední vystoupení a byli jsme na cestě k němu. Ale pak jsem uviděl tu ženu, úplně samotnou, jak se láduje celým balením zmrzliny…“

Musela jsem se zasmát, i když mi bylo líto Dawn.

„Takže tě zachránila tvá obliba sladkého, respektive sladké krve.“ Můj smích se rozplynul a nemohla jsem si pomoct, ale zněla jsem ublíženě, když jsem se zeptala: „Proč jsi mě po té explozi nehledal? Stále jsem tě volala, ale ty jsi nepřišel. Jen Maximus.“

Povzdechl si. „Věděl jsem, že jsi byla u Edgara, protože jsem viděl, jak jsi šla do jeho karavanu. Pak ta exploze…“

Jeho rysy ztvrdly.

„Všechno v okruhu padesáti metrů bylo zničené. Dokonce i žena, ze které jsem pil, byla zraněná a ta byla v dvojnásobné vzdálenosti od výbuchu, ale já jsem se přesto snažil k tobě dostat. Žár mi spálil kůži dřív, než jsem se k Edgarovu vozu přiblížil, takže jsem to musel vzdát. Pak všechen ten křik…

Lidé, kteří zůstali zavření ve svých vozech nebo popálení běhali kolem. Tebe jsem sice zachránit nemohl, ale snažil jsem se dostat ostatní do bezpečí. Poté, co záchranáři odvezli nejnutnější případy, jsem odešel. Prostě jsem nedokázal zůstat a dívat se, jak vyprošťují tvou mrtvolu.“

Při slově „mrtvola“ se mu zlomil hlas. Uchopila jsem ho za ruku, šťastná, že díky novým gumovým rukavicím jsem mu nedala žádný elektrošok.

„A pak jsi zavolal Vladovi“, doplnila jsem, když jsem si sečetla jedna a jedna.

Marty si odfrkl. „Vůbec to nepřijal dobře. Dal mi za úkol zjistit, kam odvezou těla a poté naskočil do letadla. Řekl jsem mu, že pokus oživit tě se nevyplatí, protože toho z tebe nezbylo dost.“

„Oživit mně?“, podivila jsem se, ale pak mi to došlo. Ghúly šlo stvořit tak, že člověk nejdřív vypil upíří krev, pak byl zabit a jeho srdce bylo nahrazeno srdcem ghúla. Jelikož jsem pravidelně pila upíří krev a Vlad věděl, že v době exploze jsem byla ohnivzdorná, mohl se domnívat, že by se transformace mohla podařit. Pokud mě ovšem výbuch nerozprášil na prach…

Takže tohle měl v úmyslu v márnici udělat, když jsem se s ním ve snu spojila! Nechtěl vidět mé tělo, aby truchlil – nebo se radoval, jak jsem tenkrát věřila. Přišel, aby mě přivedl zpátky k životu.

„Nechat tě znovu povstat jako ghúla“, řekl Marty, který nevěděl, že už jsem došla ke svým vlastním závěrům. Pokrčil rameny.

„Vypadala bys úplně stejně, jen bys čas od času potřebovala zvláštní druh masa.“

Ještě stále jsem byla z toho odhalení rozrušená. Věděl Vlad už při pohledu na ostatky, že jsem pořád naživu? Nebo mu to došlo až poté, co mě „slyšel“, jak ho sleduji? Proč tedy reagoval tak lhostejně, když jsem mu byla dost důležitá na to, aby po obdržení zprávy o mé smrti okamžitě naskočil do letadla a uháněl do márnice, aby mě oživil?

„…vypadáš bledě, Leilo. Raději půjdu, aby sis mohla odpočinout.“

To jsem slyšela, ale co říkal předtím, mi uniklo.

„Spala jsem tři dny, měla bych tedy být odpočatá.“

Ale nebyla jsem. Přitom jsem toho měla tolik na práci.

„Mohl bys najít otce a Gretchen? Vlad je poslal pryč, ale myslím, že už tlukot jejich srdcí dokážu zvládnout.“

A jejich hlasy. Vzpomněla jsem si, jak mi v tom okamžiku přišlo všechno děsně hlasité.

„Samozřejmě.“ Marty si odkašlal.

„Jedno musíš vědět. Když jsi ztratila tolik krve, že se ti zastavilo srdce, napíchl ti Vlad žílu a nacpal do tebe obrovské množství své krve. Poté přišel na řadu defibrilátor. Kdyby to neklaplo, tak bys ses probudila jako Nemrtvá a tvůj otec by proti tomu nemohl udělat vůbec nic.“

Zavřela jsem oči. To byl důvod toho křiku, který jsem ve svém napůl bezvědomém stavu slyšela?

Přivedu tě zpátky, všemi prostředky, řekl Vlad a očividně to myslel vážně.

Což znamenalo, že jsem pro něj znamenala víc, než chtěl přiznat.

Že bychom měli my dva přece jenom naději?