TT - 20. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

NEŽ SE VLAD OBJEVIL OSOBNĚ, ukázalo se oranžově zbarvené světlo, ve kterém jsem uviděla, že sloup v centru vězení není oproti mé poslední návštěvě prázdný.

Na ostnatých stříbrných řetězech tam viseli dva upíři a třetí byl před nimi naražen na kůl. Když se Vlad přiblížil, ve světle jeho plamenných rukou jsem rozeznala, skrz jaký tělesný otvor byl kůl zaražen.

„To je zvrhlost“, zasyčela jsem a na chvíli to odvrátilo mou pozornost.

Vlad to ignoroval a píchl plamenným prstem strážného do prsou.

„Právě sis vysloužil bolestivý čas k přemýšlení, Jamesone.“

„Ale ona krvácí!“, protestoval strážný a zlehka mě popostrčil dopředu.

„Tak jsi měl pro mě dojít“, řekl Vlad ledově. Když mě chytil za bradu a otočil, abych už na zajatce neviděla, plameny na jeho rukou uhasly.

„Bez dovolení sem dolů nesmí v žádném případě“, pokračoval k Jamesonovi, i když přitom hleděl na mě.

„Týden na kůlu a zapamatuješ si to.“

„Nechtěla jsem, abys zase utekl a tak jsem předstírala bezvědomí“, vyjela jsem na Vlada a pokusila se jeho ruku odstrčit.

„Chceš někoho potrestat? Tak potrestej mě.“

Vlad sevřel v ruce hrst mých vlasů. Jelikož mě současně držel za bradu, nemohla jsem se pohnout, když se sklonil a přitiskl rty na mé ucho.

„Já tě přece trestám“, zašeptal.

„Každý den, který stráví na kůlu, budeš trpět pocitem viny. Pak si příště možná rozmyslíš, než se budeš snažit zmanipulovat mé strážné.“

Přesně v tom samém okamžiku, kdy mě pustil, jsem se ho snažila odstrčit, ale mé ruce máchly do prázdna. Vlad stál najednou kus ode mě, díky své antracitově šedé košili a černým kalhotám byl skoro neviditelný. Kdyby tam nebyl ten smaragdově zelený lesk jeho očí, tak bych ho ani neviděla.

„A teď se omluv za své vniknutí.“

To šeptem nebylo. Spíš rozkaz, který se rozlehl celým vězením. Přesto jsem si neodpustila odfrknutí.

„To bych raději vykrvácela.“

„Kdybys byla někdo jiný, tak by to byla tvá poslední slova.“

Najednou mě napadlo, že většina lidí nebo upírů, co se sem dostala, už nikdy neodešla.

Své vniknutí jsem viděla jen ze svého pohledu: Chtěla jsem svého exmilence seřvat, protože porušil svůj slib tak zákeřným způsobem. Proto jsem se chtěla dostat přes strážné za každou cenu.

Z pohledu upíra jsem řadu věrných strážných přiměla k tomu, aby podvedli svého pána tím, že mi umožnili přístup do vysoce zabezpečené oblasti. Že se to stalo před očima nepřátel, bylo ještě horší.

„Konečně to začínáš chápat“, řekl Vlad, tentokrát ironickým tónem.

Blonďatého strážného, kterého jsem přiměla, aby mě přinesl do vězení, už jsem nikde neviděla, ale i kdyby byl Jameson pryč, určitě poslouchal.

Určitě poslouchali i všichni strážní, které jsem tahala za nos a kteří to pěkně za tepla povypráví všech ostatním Vladovým lidem, kteří to řeknou dalším upírům a ti to nakonec prozradí jeho nepřátelům. Každý trest, který by mi teď Vlad vyměřil, by mi byl milejší, než se mu omluvit, ale tady nešlo jen o mě.

Což ovšem neznamenalo, že bych jednoduše přešla to, co udělal Maximovi.

Pro tentokrát na tvou hru přistoupím, ale jestli se i potom budeš vyhýbat rozhovoru, tak ti udělám takovou scénu, že mě narazíš na kůl, pomyslela jsem si vzdorně. Poté jsem si odkašlala a ve vší vážnosti se omluvila.

„Prosím omluv mé vniknutí. Neměla jsem sem dolů vtrhnout, je mi to líto.“

Můj tón hlasu byl přesvědčivý, ale nemohla jsem zabránit tomu, aby z mé pravé ruky nevylétlo pár jiskřiček.

Vladovi přes tvář přeletěl úsměv.

„Odpouštím ti, ale jen proto, že jsi řekla ‚prosím‘.“

Chytrolín, pomyslela jsem si. Když se na to ze všech stran začalo ozývat od zajatců sborové „Prosím!“ a prosili o milost, zasténala jsem. Žádný div, že měl toho slova plné zuby.

„Milostivý jsem jen vůči jedné osobě denně“, zavrčel směrem k zajatcům. „A jak se to říká: Dnes není váš den a zítra to nevypadá o nic líp.“

Poté se jeho pohled vrátil ke mně. „A teď mě popros, abych tě vyléčil.“

To už přeháníš, pomyslela jsem naštvaně.

Vycenil zuby v šarmantně barbarském úšklebku. „Mé vězení, má pravidla.“

V duchu jsem ho proklínala rumunsky i anglicky, ale nahlas jsem řekla: „Mohl bys mi dát něco své krve, abys mě vyléčil?“

Znovu se zablýskly zuby, ale teď vyjely i špičáky.

„Pojď si pro ni.“

Blížila jsem se k němu jako k podrážděné kobře – s nejvyšší opatrností. Být Vladovi nablízku, bylo nebezpečné, obzvlášť když jsme oba dva k sobě něco cítili.

Zvláštní „klid zbraní“, který si dopřáli na palubě letadla, byl pryč, a když se ho dotkne, tak si pohrávala, a to doslova – s ohněm, ale postaral se o to, abych neměla na výběr.

Ale ano, zasyčel můj vnitřní hlas. Pořádně mu to vytmav!

Když jsem zaváhala, abych o této možnosti popřemýšlela, strhl mě Vlad k sobě. Hned, jak se jeho tělo dotklo toho mého, měla jsem pocit, jako bych dostala malé elektrošoky. Na chvíli jsem zavřela oči a ten pocit si užívala. Poté jsem je znovu otevřela a vyzývavě pohlédla na Vlada.

„Dáš mi teď svou krev nebo ne?“

Jeho úšklebek zmizel a nahradil ho divoký vášnivý výraz. Nakonec zvedl zápěstí, zabořil do něj špičáky a přidržel mi ho u pusy.

Ani když jsem otevřela ústa a napila se hořkosladké tekutiny, jsem neuhnula pohledem. Nikdy jsem nečekala, že by se mi po chuti krve stýskalo, ale bylo tomu tak.

Zvláštní pocit extáze způsobil, že mi klesla víčka a přesto jsem nechtěla oči zavřít. Ovšem nechat je otevřené se ukázalo stejně záludné. Výraz ve Vladových očích, když jsem přitiskla rty na jeho kousanec a začala sát, ve mě vyvolával vlny horka.

Také se ti po tom stýskalo?, ozval se šepot z temného místa v mém nitru. A nebyl to můj nenáviděný vnitřní hlas; přišlo to odjinud. Z místa, které se probouzelo jen tehdy, když byl v mé blízkosti Vlad. Tak mi to aspoň přišlo.

Jeho rty se rozdělily a já uviděla špičáky.

„Zeptej se mě ještě jednou a já ti to ukáži.“

Výhrůžka? Smyslný slib? Obojí? Navlhčila jsem si rty. Obojí by mi přineslo nevýslovnou slast…

„Ne“, řekla jsem s důrazem.

Vladovo objetí bylo mojí drogou a jako každý závislák jsem věděla, že i jednou je příliš – a že ani tisíckrát nebude dost.

Odstrčila jsem ho. V pohledu se mu objevilo něco nebezpečného, ale neudělal nic, aby mě zadržel. Pár pochodní vzplanulo, takže jsem našla východ, aniž bych zakopla, nebo šmátrala kolem. Když jsem se dostala ke dveřím, ještě jednou jsem se obrátila k Vladovi. „Myslela jsem to vážně. Musíme si promluvit.“

„Přijď dnes v deset hodin do mého soukromého salonu. Pokud se neobjevíš, budu celou záležitost považovat za vyřízenou.“

Soukromý salon, pokoj, kterým jsem musela projít každé ráno, protože spojoval jeho ložnici s pokojem, kde jsem dříve bydlela.

Raději bych se postavila popravčí četě, než abych se tam vrátila, ale když odmítnu, tak se bude Maximus smažit ve vězení možná staletí.

Letmý úsměv, který mi Vlad věnoval, než zmizel ve tmě, mi prozradil, že věděl už dopředu, jak se rozhodnu.