TT - 17. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

MENCHERES S VLADEM STÁLI TĚSNĚ U SEBE a mluvili tak tiše, že jsem jim nerozuměla. Přesto zmlkli hned, jak jsem vyšla na palubu.

Unaveně jsem si odfrkla. Ani se to nesnažili skrýt.

„Brzy dorazí můj spojenec a dostane nás odsud“, prohlásil Mencheres.

Dobře. Právě jsem se byla podívat na Maxima, protože to vypadalo, že se mu daří hůře než lidem, a to už bylo na pováženou.

„Prostě mě jen někde vysaďte, až se o všechno postaráte“, řekla jsem s pohledem upřeným na mrtvá těla.

Když jsem před chvílí hledala nějaký mobil, bylo mi to jedno, ale teď mě napadlo, že pár z nich mělo u sebe peníze. Ty bych mohla při hledání té upírky potřebovat.

„Okrádání mrtvol nebude nutné. Půjdeš se mnou.“

Nevěřícně jsem trhla hlavou. Vlad mi věnoval úsměv, který byl současně šarmantní i vyzývavý, zatímco jeho výraz by se dal označit za hádavý.

Já zareagovala agresivně.

„Nikam s tebou nepůjdu, protože mé problémy se tě netýkají.“ Led byl teplejší než tón mého hlasu.

 „Děkuji ti za tvou arogantní nabídku, ale musím bohužel odmítnout.“

„Tvoje problémy se mě rozhodně týkají“, odpověděl tak pobaveným tónem, jako byl ten můj ledově chladný.

„Jestliže bych nečinně přihlížel, jak se někdo snaží vyhodit do vzduchu mou exmilenku, tak by mě mí nepřátelé mohli považovat za slabého a napadnout mé lidi.“

„Nepatřím k tvým lidem, a tvou ochranu nepotřebuji, což dokazuje množství mrtvol na této lodi.“

Vladovi šarmantní úsměv z úst nezmizel. Když jsem si uvědomila, že je Vlad nejnebezpečnější, když se usmíval, strnula jsem.

„Jak chceš.“ Poté vrhl pohled ke dveřím, vedoucím ke skladišti.

„Jejich tep je slabý a možná, že to do nemocnice nezvládnou. Škoda.“

Mé sevřené ruce v pěst byly jediným důkazem hněvu, který se ve mně vzedmul. „Slíbil jsi mi, že je vyléčíš.“

„Ne“, okamžitě odpověděl. „Nechala jsi mě přísahat, že Maxima nezabiju, ani ho nebudu mučit, ale na lidi jsi zapomněla. Do nemocnice je dopravím zadarmo, ale má krev má svou cenu.“

Na lidi jsem zapomněla, protože Vlada obvykle nebylo zapotřebí prosit, aby pomohl nevinným obětem. Podle výrazu jeho tváře je opravdu jen vysadí u nemocnice, pokud bych s ním nešla.

Vrhla jsem na Mencherese pohled s prosbou o pomoc, ale druhý upír byl očividně zaujatý zíráním na vlny narážející na bok lodi.

To jako fakt? Zrovna teď?, pomyslela jsem si znechuceně.

Ledabylé pokrčení ramen bylo jedinou odpovědí, kterou jsem dostala. Opět jsem proklela omezení mé lidské existence. Vlad mě zahnal do kouta a oba jsme to věděli.

„Vyléč je a dostaň do bezpečí, pak s tebou půjdu“, řekla jsem skrz zaťaté zuby. Vzteky jsem skoro nemohla mluvit.

Vycenil zuby v úšklebku, který se nedal považovat za úsměv ani při nejlepší vůli. „Chytré rozhodnutí.“

Spíš ne, ale jestli jsem nechtěla ohrozit životy těch lidí, tak jsem neměla na vybranou.

Z vrtulníku jsem shlížela na loď pod námi. Už jsme byli tak vysoko, že jsme ani nečeřili hladinu. Vlad seděl spolu s Mencheresem vpředu, zatímco já byla vzadu se zachráněnými lidmi a snažila se plačící dívky přesvědčit, že tito upíři je nevysají.

Mé pokusy byly přerušeny, když loď zasáhly nadpozemsky modré záblesky. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, na co se to dívám. Ohnivé blesky přitáhly mou pozornost k Vladovi. Na tváři měl křivý úsměv, jakoby byl úplně uvolněný, ale obě jeho ruce byly pokryty plameny.

Pohled mi zabrousil zpět k lodi. Teď už mi bylo jasné, co ty modré záblesky znamenaly. Vlad seděl dál uvolněně, dokonce, i když loď vybuchla s efektním Bum!, až se helikoptéra zachvěla a všude po jezeře se rozlétly hořící trosky.

„Teď můžeme vyrazit“, řekl pilotovi, svalnatému blonďatému upírovi, kterému Mencheres říkal,  Gorgone.

Zavřela jsem ústa se slyšitelným cvaknutím. Vlad na loď žádné trhaviny nepřinesl. Zničil ji jen silou své moci, a i když jsem viděla, jak zapálil lidi svým plamenem, nebyla jsem si vědoma plného rozsahu jeho schopností.

Ale jelikož právě vyhodil do vzduchu čtyřiceti metrovou jachtu, mohla jsem se cítit polichocena, že se mé předchozí vyhrůžce nevysmál. Exploze měla stejně zničující účinky jako bomba v plynovém vedení…

„Zatraceně“, uniklo mi, když jsem si na něco vzpomněla.

„Nevzali jsme si sebou od těch upírů žádné kosti.“

Ohořelou kost Adriana jsem už také neměla. Hannibal by ji s sebou nevzal, ani kdybych ho o to požádala. Únosci byli notoricky nekooperativní.

„To byli placení žoldáci, z jejich kostí by ses nic smysluplného nedozvěděla“, poznamenal Vlad. Nezeptal se mě, co jsem myšlenkou na Adrianovy kosti myslela. Zřejmě si domyslel, proč jsme s Maximem tu kost tahali s sebou.

„Loď jsem vyhodil do vzduchu proto, aby ti nikdo nemohl nic dokázat, a aby Hannibalův klient věděl, že od teď má co do činění se mnou. Pokud to není klientka“, dodal zamyšleně.

To si zřejmě zjistil z mých myšlenek. V tom okamžiku Maximus hlasitě zasténal, což přitáhlo mou pozornost k němu.

„Proč už jsi nezačal z něho vytahovat to stříbro?“

Vladů úsměv se vyostřil.

„K tomu bych musel hodně řezat, jinak by to bylo pro něj mučení. Gorgon řídi vrtulník. Mencheres by ho sice mohl držet, ale ty nevíš, jak se to svinstvo správně odstraňuje.“

Polkla jsem. Představa, že by musel  Maximus trpět dál, se mi nelíbilo, ale nechtěla jsem dát Vladovi nepřímo souhlas k jeho mučení. Takže to znamenalo počkat.

„Kam to letíme?“

Prosím, neříkej, že zpátky do tvé pevnosti, prosím, neříkej, že zpátky do tvé pevnosti…

„Dobře.“ Ve Vladových zářivých očích se objevily smaragdové jiskřičky. „Neřeknu to.“

Podruhé během deseti minut mi uniklo slovo „Zatraceně“. Vlad se zasmál. Zvuk, který byl stejně tak lákavý a nemilosrdný jako on sám.

Mencheres bydlel se svou ženou Kirou v blízkosti Chicaga, což vysvětlovalo, jak mohl být u Vlada tak rychle.

První zastávkou byl jeho dům, což mě uklidnilo ze dvou důvodů. Zaprvé se okamžitě pár Mencheresových lidí začalo zabývat Maximem. Za druhé jsem se mohla osprchovat a zbavit se obrovského neoprénu, do kterého mě Hannibal navlékl.

Kira mi půjčila pár kousků oblečení a podle toho, jak honosné bylo jejich bydlení, tak ho už asi potřebovat nebude.

Sotva jsem se oblékla, už byl zase čas jít. Gorgon mě spolu s Vladem dopravil helikoptérou k blízkému soukromému letišti, kde stálo Vladovo letadlo připravené k odletu.

A co se týkalo Maxima…no jo. Vlad sice dodržel slovo, ale očividně mu neodpustil. Ani jsem nedostala šanci se s ním rozloučit, a kdybych na tom trvala, tak by to bylo ještě horší. Nechtěla jsem mezi ně vrazit klín, ale už se stalo.

Až když jsme nastoupili do Vladova luxusního letadla, došlo mi, na co jsem přistoupila.

Už podruhé ve svém životě jsem byla odvlečena do Vladovy pevnosti, protože se mě někdo pokoušel využít nebo zabít, možná obojí. A Vlad mě chránil jen z toho důvodu, protože to bylo v jeho vlastním zájmu. Úplné Déja-vu.

Když se posadil a stejně jako při naší první cestě do Rumunska ke mně natáhl ruku, něco ve mně cvaklo.

„Ne.“

Pozvedl obočí. „Byla bys raději, kdyby se letadlo zřítilo, protože jsi náhodou zkratovala elektroniku? Nebuď dětinská, Leilo, víš, že bys jinak musela mít rukavice, a ty nemáme.“

„Je mi to jedno.“

K mému zděšení mi vyhrkly slzy, ale všechnu svou sílu jsem spotřebovala, abych se osvobodila a zničila své únosce, takže už mi žádná nezbyla, abych proti nim mohla bojovat.

„Poslední měsíc jsem byla odvrhnutá, vyhozená do vzduchu, stříleli na mě, zdrogovali mě a unesli, ale raději bych si tím prošla znovu, než abych tě držela za ruku a dělala, jakoby…jakoby všechno, co se mezi námi stalo, bylo bezvýznamné.“

Hlas se mi zlomil. „Pro tebe je to asi jednoduché, ale mě bolí už jen tvá přítomnost a nedovedu si nalhávat, že to nebude stokrát horší, když se tě dotknu.“

Utřela jsem si zrádné slzy z očí a připravila se na Vladův výsměch. Nebo na to, že mi zase svým pragmatickým, chladným způsobem vysvětlí, že se mu jedná pouze o mé zdraví. Ale neřekl nic. Jen se na mě díval, nejdřív cynicky odměřeně, poté urputně.

„Také se tě nechci dotýkat.“

Ta slova byla jako políček do tváře, ale než jsem mohla reagovat, pokračoval.

„Nikdo není cítit jako ty. I ten nejlehčí dotek mi krutě připomíná, co jsem ztratil. Skoro nemůžu snést pohled na tebe, protože jsi ještě krásnější, než v mých vzpomínkách. Když jsem Maxima osvobodil z toho drátu a ucítil tě z něho, chtěl jsem ho okamžitě zabít, ale nesměl jsem, protože jsem ti to slíbil.“

Jeho hlas zdrsněl. „A ty si sedni a chytni se mě za ruku, Leilo. Piloti čekají na pokyn k odletu.“

Ještě stále mi tekly slzy po tvářích, ale teď z jiného důvodu.

„Něco pro tebe znamenám.“

Zašeptala jsem ta slova udiveným hlasem. Ze svého slibu, nikoho nemilovat, rozhodně neustoupí, ale co se jeho bezcitnosti týkalo, tak jsem se mýlila. To, že to všechno připustil, už bylo samo o sobě překvapením; ale skutečnost, že to řekl v doslechu pilotů, byl opravdový šok.

Vlad si odfrkl. „Žádný problém. Zabiju je hned, jak přistaneme.“

Zasmála jsem se, což jsem si ještě před pěti minutami nedovedla představit.

„To neuděláš.“

„Udělám, pokud to někomu vykecají.“

To jsem mu věřila, a i když mi to znovu ukázalo, proč bych před tímto smrtícím, arogantním a otravným mužem měla utéct, posadila jsem se a uchopila ho za ruku.

Mohla jsem se tvářit, že mi nedal na výběr, ale to bych lhala. Mohl nařídit pilotovi koupit pro mě rukavice, když jsme byli u Mencherese.

Mohla bych si vzít gumový oblek, do kterého mě navlékli únosci; koneckonců byla jsem zvyklá, že je pro mě létání problém. Ale ani jeden z nás nic nepodnikl. Hluboko uvnitř jsme to chtěli oba, jedno, jak moc to bolelo.

Jeho ruka sevřela tu moji a proud, který mnou proudil, do něj udeřil, jakoby se mu po něm také stýskalo.

Opětovala jsem jeho pohled a ještě něco mezi námi vzplálo, něco hmatatelného jako proud, který plynul z mého těla do jeho, a stejně tak reálného. Ani jsem nevnímala, jak přikazuje pilotovi vzlétnout a vrčení motorů bylo tiché v porovnání s tlukotem mého srdce, když mi zastrčil vlasy za ucho a pohladil mě po tváři.

„Nikdy jsi mě neměla opustit.“

I já jsem natáhla ruku a prsty mu přejela po strništi na tváři.

„Neměl jsi mě k tomu dohnat.“

Jeho rty se zformovaly do něčeho, co se nedalo úplně označit za úsměv. „Vždyť ty ani nechceš, abych tě miloval, Leilo.“

Odfrkla jsem si. „To si chceš namluvit?“

„Já to vím“, řekl s hněvem v hlase.

„Vzpomínáš si na ten sen, co se mi opakovaně zdál?“, zašeptala jsem.

„Ten s kaskádami plamenů? Nějak jsem přišla na to, koho hlas mi radil k útěku. Byl to můj hlas a ty jsi ten oheň, který jsem nedokázala udržet, ať jsem se snažila sebevíc. Proto jsem musela odejít, Vlade. Kdybych neodešla, tak by mě tvůj odpor k myšlence, že bys mě někdy mohl milovat, jednou zničil.

Když chtěl odpovědět, zavřela jsem oči a přitiskla mu ukazováček na rty.

„Nechci se hádat. Momentálně chci dělat jen to, co jsem měla v úmyslu, když jsem před pár dny snila, jak jsem s tebou v tomto letadle.“

A s těmito slovy jsem mu zabořila tvář pod bradu a ruku mu položila na hruď. Strnul, ale nepokusil se mě odstrčit.

„Takže to jsi chtěla udělat, když ses té noci ke mně přiblížila?“ Jeho hlas zněl sexy.

Přikývla jsem a ptala se sama sebe, jestli je naštvaný. Bylo to sice porušení jeho osobního prostoru a Vlad nenechal každého, aby se ho dotýkal, ale koneckonců jsem si myslela, že se mi to jen zdá…

Nakonec mě objal volnou rukou a uvolnil se. Poté jsem ucítila letmý dotyk na hlavě, příliš krátký, než abych mohla říct, jestli pocházel z jeho rtů nebo brady.

Hluboko v mém nitru se začal uvolňovat pevně svázaný, bolestivý uzel.

A najednou jsem si přála, aby cesta do Rumunska trvala déle než jen dvanáct hodin.